Gulistánská dohoda

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Gulistánská dohoda
Persko–ruská hranice před a po podpisu smlouvy z Gulistánu
Persko–ruská hranice před a po podpisu smlouvy z Gulistánu
Základní údaje
Téma mírová smlouva
Podepsání
Datum 24. října 1813
Místo Gulistán
Strany
Zástupci Nikolaj Fjodorovič Rtiščev[1]
Mirza Abulhasan Chan Širazi
Detaily smlouvy

Gulistánská dohoda (rusky Гюлистанский мирный договор, persky عهدنامه گلستان‎‎) byla mírová smlouva podepsaná mezi carským Ruskem a Persií 24. října 1813[2] ve vsi Gulistán (nyní v Ázerbájdžánu). Ukončila rusko-perskou válku, která trvala od roku 1804 do roku 1813. Podpis smlouvy byl uspíšen dobytím Lenkoranu generálem Kotljarevským[3] 1. ledna 1813.

Smlouva potvrdila postoupení Dagestánu, východní Gruzie, většiny Ázerbájdžánu, částí severní Arménie Persií Ruské říši.

Text připravil britský diplomat Gore Ouseley, který působil jako prostředník a měl na perském dvoře značný vliv. Za ruskou stranu smlouvu podepsal Nikolaj Fjodorovič Rtiščev,[1] za perskou stranu podpis připojil Mirza Abulhasan Chan Širazi.

Výsledkem smlouvy bylo nucené postoupení většiny íránských území na Kavkaze Rusku. Rovněž přímo přispěla k vypuknutí rusko-perské války (1826–1828), další války 19. století.

Rusko-perská válka[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Rusko-perská válka (1804–1813).

Podmínky[editovat | editovat zdroj]

Persie na britské mapě z roku 1808 před ztrátami na severu Gulistánskou smlouvou v roce 1813 a ztrátou Herátu ve prospěch Velké Británie v roce 1857 Pařížskou smlouvou
  1. Rusku je touto smlouvou potvrzena držba všech chanátů – Karabašského, Gandžiského, Šekiského, Širvanského, Derbentského, Kubiského a Bakuského spolu s částí Tališského a pevností Lenkoran. Persie se dále vzdává všech nároků v Dagestánu, Gruzii, Mingrelii, Imeretii a v Abcházii.
  2. Tato území zahrnují:
    1. Všechna města, obce a vesnice Gruzie, včetně všech obcí a vesnic na pobřeží Černého moře:
    2. Megrelie,
    3. Abcházie,
    4. Imeretie,
    5. Gurie;
    6. Téměř všechna města, obce a vesnice chanátů v Zakavkazsku a zčásti v Předkavkazsku v tom:
    7. Bakuský chanát,
    8. Širvanský chanát,
    9. Derbentský chanát,
    10. Karabašský chanát,
    11. Gandžiský chanát,
    12. Šekiský chanát,
    13. Kubiský chanát,
    14. část Talyšského chanátu;
  3. Obě smluvní strany souhlasí s právem volného obchodu s tím, že Rusové mají právo obchodovat v celém Íránu.
    1. Íránu je rovněž poskytnut úplný a volný přístup do Ruska, ale obě strany musí platit pětiprocentní daň ad valorem za veškeré zboží dovezené do každé příslušné země, což je považováno za mírné dovozní/vývozní clo.
  4. Írán ztrácí veškerá práva plavby v Kaspickém moři a Rusko získává výhradní práva na umístění válečné flotily v Kaspickém moři.
  5. Rusko za to slibuje podporu Abbáse Mirzy jako dědice perského trůnu po smrti jeho otce.

Hodnocení[editovat | editovat zdroj]

Dokonce i dnes Írán oficiálně nazírá tuto smlouvu i následnou Turkmenčajskou dohodu jako nejvíce ponižující dohody, které kdy podepsal.

Důsledky[editovat | editovat zdroj]

Smlouva se nezabývala zásadními problémy a nestanovila, zda má být perská armáda odzbrojena či zda má být reorganizována. Oběma stranám bylo jasné, že Persie se s porážkou nesmíří a znovu zasáhne v oblastech, které považuje za své a kde se obyvatelstvo protiví ruskému vlivu.

Příčina druhé rusko-perské války 1826–1828[editovat | editovat zdroj]

Slabina Gulistánské smlouvy byla zřejmá již od jejího uzavření, neboť možnost budoucího konfliktu ponechávala otevřenu. Prioritou Ruska byla porážka Napoleona, proto na ruské straně bojovala relativně malá armáda, a Gulistánská smlouva poskytla oběma bojujícím stranám „příležitost nadechnout se“,[4] ukončit válku a řešit jiné problémy. Po podpisu smlouvy začala Persie znovu rychle budovat armádu, protože Fát Alí Šáh byl rozhodnut získat zpět ztracená území. Proto nikoho nepřekvapilo, když Šáh nařídil v roce 1823 vrchnímu veliteli, kterým byl Abbás Mirza, zahájit výcvik nové armády. Dokonce i duchovní v Persii veřejně vyhlásili, že džihád proti Rusku neskončil.[5] Persie napadla Rusko znovu v roce 1826 (s britskou podporou). Druhá rusko-perská válka trvala dva roky a Persie v ní ztratila 35 tisíc mužů oproti ruským osmi tisícům. Drtivou porážku zpečetil podpis Turkmenčajské dohody, kterou Persie přišla o dnešní Arménii a zbylá území nynějšího Ázerbájdžánu.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Treaty of Gulistan na anglické Wikipedii.

  1. a b Velká ruská encyklopedie [online]. Ruská akademie věd [cit. 2019-11-29]. Heslo РТИ́ЩЕВ. Dostupné online. (rusky) 
  2. Velká ruská encyklopedie [online]. Ruská akademie věd [cit. 2019-11-22]. Heslo ГЮЛИСТА́НСКИЙ МИР 1813. Dostupné online. (rusky) 
  3. Velká ruská encyklopedie [online]. Ruská akademie věd [cit. 2019-11-29]. Heslo КОТЛЯРЕ́ВСКИЙ. Dostupné online. (rusky) 
  4. Lambton, Ann K. S. "Persia: The Breakdown of Society." The Central Islamic Lands from Pre-Islamic Times to the First World War. Cambridge University Press, 1970. str. 435-452
  5. SICKER, Martin. The Islamic world in decline: from the Treaty of Karlowitz to the disintegration of the Ottoman Empire. Westport, Conn.: Praeger, 2001. 

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • AXWORTHY, Michael; KŘÍHOVÁ, Zuzana. Dějiny Íránu : říše ducha - od Zarathuštry po současnost. Překlad Zuzana Kříhová a Jan Marek. 2. vyd. Praha: NLN, Nakladatelství Lidové noviny, 2014. 319 s. (Dějiny států). ISBN 978-80-7422-352-5. 

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]