Stěpanakert

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Stěpanakert
Ստեփանակերտ / Xankendi
Khankendiphoto.png
Stěpanakert – znak
znak
Poloha
Souřadnice
Nadmořská výška813 m n. m.
StátÁzerbájdžánÁzerbájdžán Ázerbájdžán
RepublikaFlag of Artsakh.svg Arcach
provincieAskeran
Rozloha a obyvatelstvo
Rozloha25,6 km²
Počet obyvatel52 310 (2010)
Hustota zalidnění2 043,4 obyv./km²
Etnické složeníArméni
Náboženské složeníArménská apoštolská církev
Správa
StarostaSouren Grigoryan
Oficiální webwww.stepanakert.am
Telefonní předvolba+374 47 (9)
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Stěpanakert[1] (arménsky ՍտեփանակերտStepanakert), oficiálně Chankendi (ázerbájdžánsky: Xankəndi), je hlavní město Náhorního Karabachu a neuznané Republiky Arcach, oficiálně uvnitř Ázerbájdžánu.[2]

Etymologie názvu města[editovat | editovat zdroj]

Nejstarší zaznamenaná arménska osada na témže místě nesla jméno Vararakn (Վարարակն, „rychlé jaro“ arménsky).[3] Jako Chankendi (Xankəndi, znamenající ázerbájdžánsky „chánova vesnice“) vešlo ve známost v polovině 19. století.[4] Na Stepanakert bylo přejmenováno v roce 1923 po arménském bolševikovi Stěpanu Šaumjanovi.[4]

Se získáním nezávislosti Ázerbájdžánu v roce 1991 došlo ke zrušení sovětského komunistického jména a navrácení původního jména Chankendi. V českém prostředí se i nadále používá nesprávný sovětský název Stěpanakert, který zde ale již zlidověl.

Historie[editovat | editovat zdroj]

Předruské období[editovat | editovat zdroj]

Podle arménských zdrojů existovala v místě dnešního Stěpanakertu středověká arménská osada Vararakn, pojmenovaná podle řeky protékající městem. Na konci 18. století bylo založeno Chanbach, zimní sídlo karabašského chána ze Šuše. Od většina ostatních ázerbájdžánských měst se tedy Chankendi liší tím, že je to relativně mladé město. Zimní sídlo chána bylo postaveno na úpatí hor jen 10 km od jeho sídla v Panahabádu. V prvních letech existence osady tam žil jen chán, jeho rodina, příbuzní a vojenská posádka. Po několika letech se ale do okolí chánova zimního sídla začali stěhovat i řemeslníci, obchodníci a rolníci - osada byla přejmenována na Chankendi - Chánova vesnice.[5][6]

Ruské období[editovat | editovat zdroj]

Na základě Gulistánské dohody r. 1813 přešlo město jako součást Karabašského chanátu pod Rusko. Aby se zabránilo častým muslimským (tedy ázerbájdžánským) povstáním proti ruské moci, byly po Karabachu rozmisťovány početné ruské posádky. Jedna z nich byla umístěna i do Chankendi, pro jeho strategickou polohu. Z Chankendi Rusové mohli snadno ovládnout Šušu a také nedaleký Agdam, Chodžali, Malibejli, Karkidžahan a jiné. Aby ruská vojenská posádka byla ve městě podpořena, byl v Moskvě vypracován plán na přesídlení křesťanských Arménů a Rusů do osady. Roku 1813 nežil v Chankendi ani jeden Rus a ani jeden Armén. V roce 1847 žilo v osadě již 80 arménských a 52 ruských rodin. I po roce 1847 pokračovalo přestěhovávání křesťanských Arménů z Persie do rychle se rozvíjející osady. Ruská vláda Arménům důvěřovala více než muslimským Ázerbájdžáncům a umisťovala je do vedení úřadů a civilní správy. V polovině 19. století bylo Chankendi spíše kozáckou vesnicí než běžnou ázerbajdžánskou osadou. Ve vesnici sídlil ruský Sunženský pluk. Byla tam kasárna, nemocnice, plukovní kostel a žily tam rodiny důstojníků a některých vojáků. Mezi ruskými obyvateli se díky důležitosti vojenské posádky běžně o osadě mluvilo jako o "ústředí" namísto jakéhokoliv domorodého označení.

V roce 1900 mělo Chankendi již 3000 obyvatel, existovala zde dvoustupňová základní škola. Ve městě sídlilo kozácké vojsko. V Chankendi Arméni tou dobou dosáhli nadpolovičního počtu obyvatel, ale stále tam žila ázerbájdžánská šlechtická elita, intelektuálové, hudebníci a umělci.

Republikánské období[editovat | editovat zdroj]

Říjnová revoluce se Chankendi vyhnula. Město bylo uchráněno revolučních zmatků. V roce 1918 byl vyhlášen nezávislý Ázerbájdžán a město k němu bylo i přes odpor většinových arménských obyvatel připojeno. Nezávislá Arménie i nezávislý Ázerbájdžán si nárokovali Karabach, Zangezur a Nachičevansko. Ve všech třech provinciích převládalo arménské obyvatelstvo a oba státy je považovaly za své historické území. Po připojení obou zemí k SSSR bylo potvrzeno, že Náhorní Karabach (včetně Chankendi) a Nachičevansko zůstane ázerbájdžánské a Zangezur bude připojen k Arménské sovětské socialistické republice. Neřešení národnostních otázek při vzniku SSSR vedlo k etnickým válkám na konci období SSSR.

Sovětské období[editovat | editovat zdroj]

V roce 1923 bylo město přejmenováno na Stěpanakert na počest Stěpana Šaumjana, člena 26 komisařů v Baku. Jelikož pogrom v Šuše, původně hlavním městě regionu, v roce 1920 znamenal jeho částečnou destrukci, jakožto i vysídlení či pobití větší části jeho obyvatel (zejména Arménů) [7], byl určen jako hlavní město Náhorněkarabašské oblasti Stěpanakert. Za čas Stěpanakert vyrostl v nejvýznamnější město regionu (oficiální status města od 1940). Jeho populace vzrostla z 10 459 v roce 1939 na 33 000 v 1978.[4]

Roku 1926 městská správa odsouhlasila nový vzhled města navržený Alexandrem Tamanjanem; dva další návrhy na rozšíření byly schváleny v 30. a 40. letech, obě zachovávající původní část návrhu.[3] Bylo založeno několik škol a dvě polikliniky, stejně tak r. 1932 arménské divadlo pojmenované po Maximu Gorkém.[4] Stěpanakert již tou dobou sloužil jako hlavní ekonomické centrum oblasti.

V sovětském období docházelo k prudkému nárůstu populace, v roce 1939 mělo město 10 000 obyvatel, v roce 1959 20 000 obyvatel, v roce 1970 30 000 obyvatel a v roce 1988 jich bylo 60 000. Zdvojnásobení populace každých dvacet let bylo skvělým ukazatelem rozvoje provinčního sovětského města. Pro rostoucí populaci se stavěly nejen panelákové byty, ale také příslušná sociální a komunální infrastruktura, budovaly se moderní socialistické podniky, aby byl dostatek pracovních míst. Podniky postavené ve Stěpanakertu vyráběly více než polovinu průmyslové produkce Náhorního Karabachu.

Nové hlavní město Náhorního Karabachu mělo po celou dobu SSSR ve vedení jen arménské komunisty, někteří z nich byli do Stěpanakertu překládání z arménského Jerevanu. Původní Ázerbájdžánci se v sovětském období postupně vystěhovávali a město se stávalo více arménské.

Roku 1978 byl Stěpanakert povýšen na město a okres byl přejmenován na Askeran.

V roce 1988 měl Stěpanakert továrny na hedvábí, boty, koberce na šití oblečení, mlékárny a vinařství známé po celém jižním Kavkaze. Ve městě byl také důležitý elektrotechnický závod, továrna nabýt a závod na výrobu stavebních materiálů.

Válka o Náhorní Karabach[editovat | editovat zdroj]

Politické a ekonomické reformy, které generální tajemník Michail Gorbačov zahájil roku 1985 znamenaly decentralizaci sovětské autority. Arméni, jak v samotné Arménii, tak Náhorním Karabachu, viděli program těchto reforem jako příležitost, jak oba celky sjednotit. 13. února 1988 desítky tisíc Arménů demonstrovaly v Stěpanakertu na Leninově náměstí (nyní Renesanční náměstí) a požadovaly připojení regionu k Arménii. 20. února 1988 vrchní sovět Náhorního Karabachu hlasoval pro připojení k Arménské SSR, což bylo odsuzováno autoritami sovětského Ázerbajdžánu.[8] Vztahy mezi Armény a Ázerbájdžánci, podporujícími pozici tehdejší ázerské vlády, se na to v následující době značně zhoršovaly.[9] V září 1988 se odehrály vzájemné násilnosti zahrnující fyzické napadání a pálení majetku a domů, které měly za následek útěk části obyvatel z města a desítky zraněných.[10] Sovětská armáda, poslaná do města zjednat pořádek, zavedla třídenní zákaz vycházení.[10][11] Mezi Ázerbájdžánci se šířili fámy o tom, že stěpanakertští Arméni chtějí otrávit vodovodní potrubí do Šuše a také o tom, že dvě ázerbájdžánské studentky byly znásilněny, v reakci na to pochodovaly stovky mladých Ázerbájdžánců z Agdamu na Stěpanakert, byly zastaveni ale Armény před městem a dva ze studentů byli zabiti a mnoho dalších zraněno.[12] Tito dva mrtví ázerbájdžánští studenti jsou považovány za první oběti války v Náhorním Karabachu.[13][14] V reakci na smrt těchto dvou studentů byl v Sumgaitu proveden pogrom na Armény, ve kterém podle neoficiálních zdrojů bylo zavražděno až 200 arménských civilistů.[15]

Poté, co Ázerbájdžán deklaroval svoji nezávislost na Sovětském svazu, v roce 1991, Stěpanakert byl přejmenován vládou Ázerbájdžánu zpět na Chankendi jako součást kampaně proti komunismu a turkifikace. Rozpad SSSR považovali Arméni za příležitost, vyrabovali vojenskou techniku sovětského 366. motorizovaného pluku umístěného ve Stěpanakertu. Ruští vojáci tohoto pluku prodávali své zbraně Arménům, aby měli na jídlo. Americký žurnalista Scott Harton, který v roce 1991, navštívil Stěpanakert, se stal přímým svědkem toho, kdy ruský důstojník Jurij Nikolajevič prodal ruský tank za 3 000 USD.[16]

Válka, která se tou dobou rozhořela naplno, vyústila v arménskou kontrolu nad oblastí i regiony spojující ji s Arménií. Před konfliktem byl Stěpanakert se 70,000 obyvateli největším městem oblasti (Arméni v té době tvořili 75% celkové populace oblasti).[17] Do roku 1992 toto číslo kleslo na 50,000.

Během války bylo město silně poničeno, zejména na počátku roku 1992, kdy Ázerbájdžánci využili město Šuša jako základnu pro ostřelování a zasypávali jej salvami raket Grad. To trvalo až do 9. května 1992, kdy byla Šuša dobyta arménskými silami. Stěpanakert nicméně zažíval letecké bombardování až do konce války.

Klid zbraní byl ustanoven roku 1994. Stěpanakert se od té doby stal hlavním městem mezinárodně neuznané Náhorně-Karabašské republiky.

Konflikt v roce 2020[editovat | editovat zdroj]

Město bylo opět terčem silného ostřelování od samého začátku další války v Karabachu.[18] Obytné čtvrti byly mj. zasaženy kazetovou municí, obyvatelé byli nuceni uchýlit se do krytů.[19][20][21]

Klid zbraní byl podepsán 10. listopadu 2020, po zabrání města Šuša armádou Ázerbájdžánu[22], ponechávající kontrolu nad územím Náhorního Karabachu oběma armádám ve stavu z doby podepsání dokumentu. Dále zahrnující rozmístění mírových ruských sil a rozvrh předání sousedících ázerských okresů Ázerbájdžánu.[23]

Stěpanakert zůstává sídlem prezidenta Arcachu, Národního shromáždění neuznané Arcašské republiky, vlády, všech ministerstev a útvarů.

Počet obyvatel[editovat | editovat zdroj]

Určit počet obyvatel je složité. Oficiálně žilo začátkem roku 2020 ve městě 55 000 obyvatel, v drtivé většině Arménů. Neoficiálně zde žilo až 100 tisíc obyvatel.

Geografie[editovat | editovat zdroj]

Stěpanakert se nachází na břehu řeky Karkar, na východním úpatí Karabašského pohoří. Většina území je hornatá. Město se nachází ve výše 813 m. n.m.

Město má suché subtropické podnebí. Průměrná teplota v lednu je 0,5 °C a v srpnu 22,6 °C.

Sport[editovat | editovat zdroj]

Fotbal je v celém Náhorním Karabachu i ve Stěpanakertu nejoblíbenějším sportem. I z toho důvodu má město dokonale vybavený fotbalový stadion Stepan Šahumjan. Od poloviny 90. let fotbalové týmy města soutěží v různých kategoriích Arménské republiky. Nejreprezentativnějším fotbalovým týmem Stěpanakertu je Lernayin Artsakh FC, který se účastní soutěže Artsakh National League, která začala v roce 2009.

Národní fotbalový tým Arcachu byl vytvořen v roce 2012. První zápas byl proti týmu Abcházie, který se odehrál v září 2012 v Suchumi.

Mezi další hlavní sporty ve městě patří basketbal a volejbal.

Významní rodáci[editovat | editovat zdroj]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byly použity překlady textů z článků Степанакерт na ruské Wikipedii a Xankəndi na ázerbájdžánské Wikipedii.

  1. BERÁNEK, Tomáš, et al. Index českých exonym: standardizované podoby, varianty = List of Czech exonyms: standardized forms, variants. 2., rozš. a aktualiz. vyd. Praha: Český úřad zeměměřický a katastrální, 2011. 133 s. (Geografické názvoslovné seznamy OSN - ČR). ISBN 978-80-86918-64-8. S. 36, 116. Standardizované jméno: Chankendi. 
  2. XANKƏNDİNİN İŞĞALINDAN 26 İL ÖTÜR. CBC.AZ [online]. [cit. 2021-06-01]. Dostupné online. (anglicky) 
  3. a b arménsky hy Mkrtchyan, Shahen. «Ստեփանակերտ» [Stepanakert]. Armenian Soviet Encyclopedia. Yerevan: Armenian Academy of Sciences, 1985, vol. 11, pp. 124–125.
  4. a b c d HEWSEN, Robert H. Armenia: A Historical Atlas. Chicago: University of Chicago Press, 2001. ISBN 0-226-33228-4. S. 265. (anglicky) 
  5. MKRTCHYAN, Shahen. Ստեփանակերտ» [Stepanakert]. Jerevan: Armenian Academy of Sciences, 1985. 124-125 s. 
  6. HEWSEN, Robert H. Armenia: A Historical Atlas. 1.. vyd. Chicago: University of Chicago Press, 2001. S. 265. 
  7. The Armenian People from ancient to modern times, ed. by Richard G. Hovannisian, USA, 1997, Vol. II, p. 318
  8. KAUFMAN, Stuart. Modern Hatreds: The Symbolic Politics of Ethnic War. 1.. vyd. New York: Cornell Studies in Security Affairs, 2001. 61 s. 
  9. Заключение Комитета ВС РСФСР по правам человека | KarabakhRecords. web.archive.org [online]. 2013-12-24 [cit. 2021-06-01]. Dostupné online. 
  10. a b Карабах: хронология конфликта. news.bbc.co.uk. 2005-08-29. Dostupné online [cit. 2021-06-01]. (anglicky) 
  11. Заключение Комитета ВС РСФСР по правам человека. karabakhrecords.info [online]. [cit. 2021-06-01]. Dostupné online. 
  12. Глава 2. Февраль 1988 года: Азербайджан. news.bbc.co.uk. 2005-07-05. Dostupné online [cit. 2021-06-01]. (anglicky) 
  13. WAAL, Thomas de. Black Garden: Armenia and Azerbaijan through Peace and War. [s.l.]: NYU Press 408 s. Dostupné online. ISBN 978-0-8147-8578-2. (anglicky) 
  14. Сумгаит...Геноцид...Гласность?. www.sumgait.info [online]. [cit. 2021-06-01]. Dostupné online. 
  15. Wayback Machine. web.archive.org [online]. 2011-05-31 [cit. 2021-06-01]. Dostupné online. 
  16. WAAL, Thomas de. Black Garden: Armenia and Azerbaijan through Peace and War. [s.l.]: NYU Press 408 s. Dostupné online. ISBN 978-0-8147-8578-2. (anglicky) 
  17. LOBELL, Steven E.; MAUCERI, Philip; EBRARY, Inc. Ethnic conflict and international politics [electronic resource] : explaining diffusion and escalation. [s.l.]: New York : Palgrave Macmillan 220 s. Dostupné online. ISBN 978-1-4039-6355-0, ISBN 978-1-4039-8141-7. 
  18. HORÁK, Slavomír. Karabašský gordický uzel. CSA – Centrum strategické analýzy [online]. 2020-10-01 [cit. 2020-12-09]. Dostupné online. (česky) 
  19. "Karabakh Main City Struck as Armenia Says 'Ready' for Mediation." The Moscow Times. 2 October 2020.
  20. Azerbaijan: Cluster Munitions Used in Nagorno-Karabakh [online]. 2020-10-23 [cit. 2020-11-22]. Dostupné online. (anglicky) 
  21. Armenia/Azerbaijan: Civilians must be protected from use of banned cluster bombs [online]. [cit. 2020-11-22]. Dostupné online. (anglicky) 
  22. Arméni v Karabachu de facto prohráli. Rusko v regionu posílí. E15.cz [online]. [cit. 2020-12-04]. Dostupné online. 
  23. Arménie a Ázerbájdžán ukončí válku o Karabach. Mír bude hlídat Rusko. idnes.cz [online]. [cit. 2020-12-04]. Dostupné online. 

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]