Léčivá rostlina

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Léčivá rostlina (léčivka či léčivá bylina) je taková rostlina, která obsahuje účinné látky příznivě ovlivňující nepříznivý stav organismu. Léčba pomocí rostlin se nazývá fytoterapie. K léčení jsou užívány tzv. drogy – určité části rostliny. Databázi v lékárnictví takto využívaných drog popisují lékopisy, které stanovují parametry oficiální drogy. Lékopisy neobsahují všechny léčivé rostliny. Z přibližně 3 700 taxonů vyšších rostlin rostoucích na území České republiky se v průběhu staletí k léčebným účelům užívalo asi 800 druhů a nyní se jich takto používá asi 200. Celosvětově je z 250 000 známých druhů vyšších rostlin k léčení používáno více než 10 000 druhů.

Obsahové látky léčivých rostlin[editovat | editovat zdroj]

Alkaloidy[editovat | editovat zdroj]

Alkaloidy jsou dusíkaté látky zásadité povahy; jsou to metabolity aminokyselin, v molekule mají vždy jeden nebo více atomů dusíku. V rostlinách většinou nejsou volné, vyskytují se téměř výhradně jako soli organických kyselin. Často mají silné fyziologické účinky a většinou jsou jedovaté. V rostlině zpravidla nebývá pouze jediný alkaloid, častěji se vyskytují ve skupině strukturálně příbuzné. Z důvodu významného farmakologického účinku jsou alkaloidy poměrně detailně prozkoumány. Vyskytují se u řádu liliotvarých, ocún, kýchavice, u čeledi makovitých, mák – alkaloidy morfin, papaverin, kodein, tebain a cca 20 dalších alkaloidů; vlaštovičník – alkaloid chelidonin a nejméně 15 dalších; pryskyřníkovitých, oměj – silně jedovatý alkaloid aconitin; lilkovitých, lilek, rulík – alkaloid atropin,scopolamin; blín, paprika; hvězdnicovitých bělotrn – nejedovatý alkaloid echinopsin; Největší obsah alkaloidů mají rostliny těsně před rozkvětem nebo v začátku květu. Na alkaloidy nejbohatšími částmi jsou semena, listy, kůra a kořeny; květy naproti tomu mají obsah výrazně menší. Bylo prokázáno, že obsah alkaloidů v rostlině kolísá v průběhu dne; jsou známé i pohyby alkaloidů mezi jednotlivými částmi rostliny. Tím byla prokázána aktivní úloha alkaloidů v metabolizmu rostliny. Vlastní funkce alkaloidů není zatím ještě zcela plně objasněna. Alkaloidy obsahuje i sklerocium paličkovice nachové-námel – ergolinové alkaloidy aj.

První alkaloid úspěšně izoloval Friedrich W. A. Sertürner v r. 1803 v Německu; jednalo se o morfin jakožto nejdůležitější alkaloid z máku. Poté následovaly další alkaloidy: strychnin (r. 1818); chinin (r. 1820); koniin (r. 1827); nikotin (r. 1828); atropin, kolchicin (r. 1833) atd.

Glykosidy[editovat | editovat zdroj]

Glykosidy jsou esterové deriváty sacharidů působící především svou nesacharidovou složkou. Obsah glykosidů v droze je závislý na době sklizně a vhodném způsobu sušení.

Flavonoidy[editovat | editovat zdroj]

Flavonoidy jsou fenolytické látky náležející mezi rostlinné sekundární metabolity; mají vlastnosti podobné vitamínům. Celkem k flavonoidům patří přes 60 látek. Mají výrazné pozitivní biologické účinky, a proto se také označují jako bioflavonoidy. Podle chemické struktury se dělí na flavony, flavonoly, flavanony, antokyanidiny, katechiny atd. Z mnoha biologických účinků flavonoidů jsou nejvýznamnější zejména účinky antisklerotické, dále kladné působení na pružnost a pevnost cévních stěn, včetně zlepšování jejich prostupnosti. Nově se hovoří i o kancerostatickém[1] působení některých flavonoidů. Mimoto je prokázán regenerační účinek na jaterní tkáně[2], dále účinek uroseptický. Některé z nich působí i jako významná spasmolytika a všechny pak obecně jako geriatrika, především pro jejich protektivní a regenerační účinek na stárnoucí organismus. Mezi zdroje flavonoidů patří např. nať routy vonné, nať pohanky, květ černého bezu a všechny drogy z hlohu, jakož i mnoho dalších.

Některé flavonoidy působí silně antioxidačně[1]. Mezi zdroje nejsilnějších antioxidantů patří borůvky, černý rybíz, ostružiny, maliny, malinoostružiny, černý bez, hloh, třezalka, lékořice, aronie, lípa, grapefruity, nerafinovaný olivový olej, pohanka, červené víno, kakao, rajčata, ale i cibule. Ta například má vysoký obsah antioxidantu quercetinu, který jak bylo prokázáno,[2] brzdí růst rakovinných buněk, má protizánětlivé, antivirové a antibiotické účinky; dále snižuje vysokou hladinu cholesterolu, ředí krev a tím omezuje riziko embolií.

Hormony[editovat | editovat zdroj]

Hormony jsou ve své podstatě chemickými regulátory funkcí jednotlivých tělesných orgánů a jejich vzájemného vyváženého působení; jsou to sloučeniny, které slouží v těle mnohobuněčných organizmů (tj. rostlin i živočichů) jako v podstatě chemický posel informace od jedné buňky (nebo skupiny buněk) ke druhé. Z chemického hlediska je dělíme na deriváty aminokyselin, oligopeptidy, menší polypeptidy bílkovinného charakteru a steroidy. Hormony mají příznivý biologický účinek i při velmi nízkých koncentracích a jejich vyrovnaná hladina v krvi je základní podmínkou správné funkce celého organismu, jeho dobrého fyzického i psychického stavu. Látky podobné ženským pohlavním hormonům jsou obsaženy například v lékořici, ve chmelu, v květu jeřábu, ale obsahují je i brambory.[1] Látky podobné mužským pohlavním hormonům obsahuje např. plod kaštanu. Látky podobné dalším steroidům jsou např. v lékořici, kořeni jehlice trnité (Ononis spinosa) atd.

Enzymy[editovat | editovat zdroj]

Enzymy jsou důležité látky bílkovinného charakteru, které v organismu fungují jako katalyzátory katalyzátory při různých biologických procesech. Patří mezi ně například známý pepsin, který reguluje trávící pochody a zlepšuje peristaltiku; trypsin, který rozkládá odumřelé tkáně a působí detoxikačně; nebo trombin, který ovlivňuje srážlivost krve. Některé rostlinné enzymy spolupracují při rozkladu bílkovin. Jsou to především protázy a proteinázy, které jsou obsaženy v tropickém ovoci jako ananas, papaya, fíky. Enzymy nazýváme podle mezinárodní nomenklatury a je pro ně vyhrazena koncovka -asa (áza). Tak například glukosidázy působí jako katalyzátory při štěpení polysacharidů atd. Enzymy se v organizmu zúčastňují většiny životních dějů a pochodů; ve většině rostlin se nacházejí v poměrně velkém množství. Pokud chceme, aby tělo enzymy z rostlin efektivně využilo, měli bychom přednostně používat byliny a zeleninu v surovém stavu, např. ve formě šťávy. Správným sušením se sice většina enzymů zachová, avšak vykazují již nižší účinnost. Naproti tomu varem léčivé drogy, např. při přípravě čaje se všechny enzymy zničí.

Silice neboli éterické oleje[editovat | editovat zdroj]

Silice jsou vonné olejovité látky nerozpustné ve vodě. Siličné drogy mohou být použity jako léčiva:

Mnohé siličné rostliny se uplatňují také jako koření (badyán, skořice, pepř černý, zázvor, aj.).

Třísloviny[editovat | editovat zdroj]

Třísloviny jsou deriváty kyseliny gallové. Mají svíravou chuť a schopnost srážet bílkoviny, alkaloidy a těžké kovy. Proto se uplatňují při průjmech, otravách alkaloidy, drobných poraněních apod. Jsou účinnými látkami dubu, borůvky, ostružiníku, řepíku aj.

Hořčiny[editovat | editovat zdroj]

Hořčiny (amara) jsou chemicky nejednotné látky hořké chuti, které dráždí chuťové buňky a povzbuzují činnost trávicího ústrojí a žláz s vnitřním vyměšováním. Najdeme je např. u hořce, pelyňku, zeměžluči či puškvorce.

Fytoncidy[editovat | editovat zdroj]

Fytoncidy jsou látky, které vyšší rostliny vytvářejí jako ochranu proti cizím organismům. Mají antibiotický účinek. Najdeme je v česneku, cibuli, tymiánu, křenu, bezu aj.

Vitamíny[editovat | editovat zdroj]

Vitamíny jsou látky nezbytné pro život, které si lidský organismus až na výjimky nedokáže sám vytvořit. Jejich nedostatek se projevuje avitaminózami. V léčivých rostlinách lze nalézt tyto vitamíny:

Sacharidy[editovat | editovat zdroj]

Sacharidy jsou produkty fotosyntézy v zelených částech rostlin. Jednoduché cukry jako glukóza a fruktóza slouží jako zdroje energie, složitější polysacharidy slouží jako stavební látky (celulóza) či látky zásobní (škroby).

Oleje a tuky[editovat | editovat zdroj]

Oleje a tuky jsou sloučeniny glycerolu a mastných kyselin. Dělíme je na:

Sbírané části[editovat | editovat zdroj]

Nať[editovat | editovat zdroj]

Nať (herba) – nadzemní část rostliny, spojující kořen s listy. Nať sbíráme např. u pelyňků, mateřídoušek či routy.

List[editovat | editovat zdroj]

List (folium) – postranní orgán rostliny, ve kterém probíhá fotosyntéza. Listovou drogu poskytuje např.: ostružiník, medvědice, brusinka.

Květ[editovat | editovat zdroj]

Květ (flos) – rozmnožovací orgán vyšších rostlin, který vznikl přeměnou listů a koncové části stonku. Příklady: hloh, lípa, třezalka.

Plod[editovat | editovat zdroj]

Plod (fructus) – konečná část vývoje rozmnožovacích orgánů rostliny. Sbíráme např. u černého rybízu, bezu černého, moruše.

Semeno[editovat | editovat zdroj]

Semeno (semen) – vznikají přeměnou vajíček v semeníku. Semenné drogy jsou mák setý, kmín, kaštan a jiné.

Kůra[editovat | editovat zdroj]

Kůra (cortex) – může mít různou podobu, od tenké několikamilimetrové, až po rozbrázděnou mnohavrstevnou kůru, která se postupně odlupuje. Takto rozbrázděná kůra se nazývá borka vrby, dubu, trnky, břízy apod.

Dřevo[editovat | editovat zdroj]

Dřevo (lignum) – vnitřní část kmenů a větví stromů a keřů. Sbírá se jen výjimečně, drogy poskytují např. jalovec či santal.

Kořen[editovat | editovat zdroj]

Kořen (radix) – podzemní část rostlin, který upevňuje rostlinu v zemi a přijímá živiny z půdy. Z kořenových drog lze uvést např. kostival, křen, proskurník lékařský.

Oddenek[editovat | editovat zdroj]

Oddenek (rhizoma) – je vlastně podzemní část stonku, pomocí něhož rostlina překonává nepříznivé období. Oddenky používáme z kosatce, pýru, puškvorce, zázvoru a dalších.

Cibule[editovat | editovat zdroj]

Cibule (bulbus) – zkrácený stonek se zdužnatělou šupinami nebo spodinami listů. Cibule poskytují česnek medvědí, česnek kuchyňský či cibule kuchyňská.

Hlíza[editovat | editovat zdroj]

Hlíza (tuber) – rostlinný orgán různého původu v němž se ukládají živiny. Příkladem hlízových drog jsou slunečnice topinambur a brambory.

Plodnice[editovat | editovat zdroj]

Plodnice (carposoma) – část hub, která slouží k tvorbě spor a následnému rozmnožování. Příklady sbíraných plodnic jsou rezavec šikmý, penízovka sametonohá a pečárka polní.

Pupen[editovat | editovat zdroj]

Pupen (gemma) – nejmladší stadium stonku nebo květu rostlin. Pupeny sbíráme u buku lesního, jedle bělokoré, topolu a dalších rostlin. Léčením pomocí pupenů se zabývá gemmoterapie.


Sběr, sušení a skladování[editovat | editovat zdroj]

Sběr[editovat | editovat zdroj]

Sběr je prvním krokem k získání léčivé drogy a je při něm nutno dodržovat určité zásady. Především je nutné sbíranou rostlinu bezpečně znát. Sbírají se pouze zdravé, chorobami a hmyzem nenapadené rostliny. Je nutné dbát na to, aby se nesmíchalo více druhů dohromady. Nasbírané rostliny se ukládají volně, nemačkají se a suší co nejdříve po sběru. Je nutné si počínat ohleduplně, aby rostlina na místě sběru nebyla vyhubena. Proto se sbírá pouze tam, kde je hojná a část rostlin se vždy nechává nedotčena.

Obsah účinných látek není konstantní, obecně platí, že u nadzemních částí rostlin je maximální v období od počátku kvetení do tvorby plodů. Podzemní části rostliny mají naopak největší obsah účinných látek v době vegetačního klidu.

Sušení[editovat | editovat zdroj]

Sušení se musí věnovat velká pozornost, neboť právě při této fázi zpracování léčivých rostlin se rozhoduje o tom, zda získaná droga bude kvalitní či nikoliv.

Optimální teplota se pohybuje od 30 °C do 45 °C, sušení je nutné provádět ve stínu v tenké vrstvě. Jestliže při sušení droga zhnědne či zčerná, jde o hrubé znehodnocení a musí se vyřadit.

Zamrazení[editovat | editovat zdroj]

Bylinky je možné skladovat i zamrazené. Alespoň polovina účinných látek se takto zachová. Tento způsob ale není příliš rozšířený.

Skladování[editovat | editovat zdroj]

Rostlinné drogy se skladují v suchu, tmě a chladu v hermeticky uzavřených skleněných nádobách či plechových krabicích. Skladování v plátěných pytlících není příliš vhodné, protože droga není chráněna před vzdušnou vlhkostí a ztrátě aromatických látek.

Účinnost dobře uskladněných drog je v průměru dva roky, přičemž platí, že "tvrdé" drogy jako jsou dřeva, kůry či kořeny mají delší životnost než drogy "měkké", což jsou zejména drogy květové, které vydrží sotva do příští sklizně.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b c Janča Jiří; Zentrich J. A.: Herbář léčivých rostlin 1-6. Eminent Praha 1994, 1.vyd. (1150 stran) str. 33–34.
  2. a b Haigh Charlote: The Top 100 Immunity Boosters – Duncan Baird Publishers Ltd. London 2005; česky: 100 NEJ potravin pro imunitu – nakl. Slovart Praha 2007, 1. vyd. (130 stran) str. 14.

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • DLOUHÝ, František. Léčivé rostliny (Herbář): jejich popis, pěstování a upotřebení. Praha : I.L. Kober, 1900. 182 s. Dostupné online.  
  • GRUBCOV, V. G., BENEŠ K. Zelená lékárna. 1. vyd. Praha : Lidové nakladatelství, 1984.  
  • JANČA, Jiří, ZENTRICH Josef A. Herbář léčivých rostlin 1. 1. vyd. Praha : Eminent, 1994. ISBN 80-85876-02-7.  
  • PŘÍHODA, Antonín. Léčivé rostliny. 2. vyd. Praha : Státní zemědělské nakladatelství, 1980.  
  • THURZOVÁ, Ludmila, a kol. Malý atlas liečivých rastlín. 2. vyd. Martin : Obzor, 1965.  
  • JIRÁSEK Václav (Doc. RNDr. CSc.); STARÝ Fr. (RNDr.PhMr. CSc): Kapesní atlas léčivých rostlin. SPN Praha 1986, 1. vyd., (320 stran)
  • MAYER Miroslav (Dr.): Babiččiny bylinky. Agentura V. P. K. Praha 1993, 1. vyd. (34 stran)
  • TREBEN Maria: Zdraví z boží lékárny. Nakl. Dona České Budějovice 1991, 1. vyd. (98 stran)
  • SENFT, Emanuel. Léčivé rostliny: návod k poznání a sbírání našich domácích a pěstovaných léčivých bylin. Praha : Emanuel Senft, 1930. Dostupné online.  
  • STACH, Zdeněk. Jedovaté a léčivé rostliny tropické. Praha : [s.n.], 1927. Dostupné online.  

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]