Puškvorec

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Wikipedie:Jak číst taxoboxPuškvorec
alternativní popis obrázku chybí
Puškvorec obecný (Acorus calamus)
Vědecká klasifikace
Říše rostliny (Plantae)
Podříše cévnaté rostliny (Tracheobionta)
Oddělení krytosemenné (Magnoliophyta)
Třída jednoděložné (Liliopsida)
Řád puškvorcotvaré (Acorales)
Čeleď puškvorcovité (Acoraceae)
Rod puškvorec (Acorus)
L.
Druhy rostoucí v ČR
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Puškvorec (Acorus) je rod jednoděložných rostlin z čeledi puškvorcovité (Acoraceae). Tato čeleď obsahuje pouze rod Acorus a je řazena podle systému APG a APG II do samostatného řádu puškvorcotvaré (Acorales), jiné moderní systémy, např.[1] ji řadí do řádu žabníkotvaré (Alismatales). Starší systémy řadí puškvorec různě, např. Dahlgrenův systém a Cronquistův systém pod řád árónotvaré (Arales) a do samostatné čeledi Acoraceae nebo samostatnou čeleď puškvorcovité neuznávají a řadí puškvorec do čeledi árónovité (Araceae). Český název puškvorec, jehož autorem je Jan Svatopluk Presl, (staročeský název např. prustvořec) pochází z německého Brustwurz (prsní kořen asi pro použití při onemocnění horních cest dýchacích).[2] Latinský název acorus (řecky άχόρου) pak odvozen od léčby zornice (κόρη) (?).

Původ a rozšíření[editovat | editovat zdroj]

Puškvorec obecný byl již znám indickým lékařům už ve starověku a jako zboží ho do Evropy dováželi Řekům a Římanům arabští a féničtí kupci. Rostliny puškvorce objevili vlastně vojáci Alexandra Velikého při výpravě do Indie. První sušenou rostlinu puškvorce pro střední Evropu objevil v 16. století Mattioli, který ji získal od německého vyslance u dvora v Cařihradu a brzy poté vídeňský botanik Clusius vypěstoval živé oddenky, jež rozmnožil a rozeslal do mnoha botanických zahrad. Puškvorec se pak rychle rozšířil, takže dnes roste po celé Evropě včetně Britských ostrovů, ale i v atlantické části Severní Ameriky. Roste u pomalu tekoucích nebo stojatých vod, v bažinách nebo vlhkých příkopech. První zprávy o jeho pěstování jsou z Polska, kam jej s sebou ve 13. století přinesli Tataři, dále se však tehdy nerozšířil.

Popis[editovat | editovat zdroj]

Jedná se o mokřadní až vodní rostliny s oddenky. Jsou vytrvalé, jednodomé s oboupohlavnými květy. Listy jsou přisedlé, střídavé, dvouřadě uspořádané, s listovými pochvami. Je vysoká až 150 cm. Čepele listů jsou čárkovité, mečovitého tvaru, žilnatina je souběžná, jsou výrazně aromatické, zvláště při rozlomení listu či oddenku. Květy jsou v květenstvích, v ztlustlých klasech, někdy se tento typ květenství nazývá palice. Květenství podepřeno listenem který však není toulcovitého tvaru a spíše připomíná list. Květenství se skládá z mnoha květů, které jsou uspořádány do spirály. Okvětí je přítomno, ale je nenápadné, skládá se ze 6 okvětních lístků, ve 2 přeslenech (3+3). Tyčinek je 6, ve 2 přeslenech (3+3). Gyneceum je složeno ze 3 plodolistů, je synkarpní, semeník je svrchní. Plod je dužnatý, jedná se o bobuli, v ČR se však plody nevytváří.

Rozmnožování[editovat | editovat zdroj]

Puškvorec roste planě, ale můžeme jej také pěstovat, a to nejlépe na jeho přirozených stanovištích. Říkáme tomu, pěstování v polokultuře. Rozmnožuje se snadno z oddenků nařezaných 5- 10 cm dlouhé kousky a zahrabaných do půdy asi 10 cm.

Rozšíření ve světě[editovat | editovat zdroj]

Jsou známy asi 2-6 blízce příbuzných druhů, záleží na taxonomickém pojetí, jsou rozšířeny v mírném pásu až v tropech severní polokoule, často jen adventivně, adventivní výskyt je i na jižní polokouli.

Rozšíření v ČR[editovat | editovat zdroj]

V ČR i v celé Evropě roste jen 1 nepůvodní druh, a to puškvorec obecný (Acorus calamus). Pochází z tropické Asie a v ČR je zdomácnělý v teplejších oblastech. Je to sterilní triploid, proto nevytváří plody a rozmnožuje se výhradně vegetativně. Blízce příbuzné druhy vytvářející plody rostou v Asii a v Severní Americe.

Použití v kuchyni[editovat | editovat zdroj]

Používá se hlavně jako koření. Nejkvalitnější koření se připraví z oddenků rostlin starých 2 - 3 roky. Nasbírané oddenky se zbaví kořenů a suší za nezvýšené teploty buď přímo, nebo oloupané a podélně rozříznuté. Neloupané jsou podstatně aromatičtější. Jako koření se užívá zpravidla rozemletý na prášek, který příjemně a velmi pronikavě voní a hořce chutná.

Celkový seznam druhů[editovat | editovat zdroj]

Jsou pěstovány panašované formy jak puškvorce obecného, tak puškvorce trávovitého.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. http://herba.msu.ru/shipunov/ang/current/syang.pdf
  2. http://is.muni.cz/th/383667/ff_b/bakal._prace.pdf - Tereza Šarounová: Vybrané české názvy léčivých rostlin

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Klíč ke Květeně České republiky, Kubát K. et al. (eds.), Academia, Praha
  • Nová Květena ČSSR, vol. 2, Dostál J. (1989), Academia, Praha

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]