Hořec

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Tento článek pojednává o hořcích rodu Gentiana. O rodu trličník (Gentianopsis), dříve označovaném česky hořec, pojednává článek trličník.

Wikipedie:Jak číst taxobox Hořec

alternativní popis obrázku chybí
Hořec Clusiův (Gentiana clusii)
Vědecká klasifikace
Říše: rostliny (Plantae)
Podříše: cévnaté rostliny (Tracheobionta)
Oddělení: krytosemenné (Magnoliophyta)
Třída: vyšší dvouděložné (Rosopsida)
Řád: hořcotvaré (Gentianales)
Čeleď: hořcovité (Gentianaceae)
Rod: hořec (Gentiana)
L., 1753
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Hořec (Gentiana) je rod rostlin z čeledi hořcovitých. Jsou to byliny s jednoduchými, vstřícnými nebo přeslenitými listy a nápadnými květy. Květy jsou modrofialové, modré, purpurové, žluté nebo bílé, nejčastěji zvonkovitého tvaru. Listy mají charakteristickou souběžnou žilnatinu. Rod zahrnuje asi 360 druhů a je rozšířen zejména v mírném pásu severní polokoule a v horských oblastech. Největší počet druhů roste v Číně. Několik druhů se vyskytuje i v Austrálii a Jižní Americe. V České republice roste 7 původních druhů a jeden vysazený.

Hořce mají význam zejména jako skalničky a okrasné rostliny. Některé druhy náležejí mezi léčivé rostliny, zejména evropský hořec žlutý a některé asijské druhy. Hlavními obsahovými látkami jsou hořčiny.

Popis[editovat | editovat zdroj]

Hořce jsou vytrvalé nebo řidčeji jednoleté či dvouleté byliny s vystoupavou až přímou lodyhou. Lodyhy jsou duté nebo plné, olistěné a většinou nevětvené. Oddenek bývá zkrácený, plazivý, tlustý nebo tenký, vícehlavý. Listy jsou jednoduché, lysé, vstřícné nebo řidčeji přeslenité, u některých druhů uspořádané v přízemní růžici. Žilnatina je nejčastěji souběžná, tvořená 1 až 5 hlavními žilkami jdoucími od báze k vrcholu listu. Květy jsou oboupohlavné, převážně pětičetné, řidčeji pouze čtyřčetné nebo naopak až osmičetné, jednotlivé nebo uspořádané ve víceramenných vrcholících. Květenství jsou u některých druhů hlávkovitě stažená. Květy jsou nejčastěji modrofialové nebo modré, některé druhy však mají květy žluté, nachové nebo i bílé. Kalich je pravidelný nebo dvoustranně souměrný, mělce nebo hluboce členěný ve vejčité až nitkovité kališní cípy. Koruna je trubkovitá, zvonkovitá, nálevkovitá, baňkovitá, kuželovitá nebo miskovitá, zpravidla s dlouhou korunní trubkou a krátkými cípy. Výjimkou je např. alpský hořec žlutý, který má korunu členěnou až téměř k bázi a rozestálé korunní cípy. Tyčinky jsou zanořené v korunní trubce. Semeník je srostlý ze dvou plodolistů a obsahuje 2 komůrky s mnoha vajíčky. Čnělka je obvykle krátká, řidčeji dlouhá a nitkovitá, zakončená volnými nebo srostlými bliznovými laloky. Plodem je mnohasemenná tobolka. Plody jsou zpravidla válcovité nebo vřetenovité, u některých druhů s podélnými křídly. Semena jsou drobná, bezkřídlá nebo křídlatá, s drsným, síťkovaným povrchem.[1][2]

Rozšíření[editovat | editovat zdroj]

Rod hořec zahrnuje asi 360 druhů.[3] Je to největší rod čeledi hořcovité. Je rozšířen s různou četností téměř po celém světě, zejména v mírném pásu a ve vyšších polohách. Těžiště druhové diverzity je v Asii, kde se vyskytuje 312 druhů. Největší počet druhů je soustředěn v horách jihozápadní Číny a přilehlé oblasti Myanmaru, kde roste 190 druhů, z toho 98 endemických. V Evropě roste 27 druhů, z toho 17 endemických. Jsou soustředěny zejména v Alpách, Pyrenejích a Karpatech. V Severní a Střední Americe roste 35 druhů, v Jižní Americe 3 druhy. Výskyt v Africe je omezen na Maroko (2 druhy). V Austrálii rostou na omezených územích ve východní části kontinentu 2 druhy.[3][4][5]

Většina druhů hořce roste ve vyšších horských polohách v nadmořských výškách nad 1000 metrů. Druh Gentiana urnula vystupuje v Himalájích až do výšky 6000 metrů.[4]

Hořce v České republice[editovat | editovat zdroj]

Z České republiky je uváděno celkem 8 druhů hořců, z toho 7 původních. Většinou se jedná o horské druhy. V severních pohraničních horách roste hořec tolitovitý (Gentiana asclepiadea), na Šumavě hořec panonský (G. pannonica), v Hrubém Jeseníku hořec tečkovaný (G. punctata). V některých našich pohořích byl vysazen mohutný, žlutě kvetoucí hořec žlutý (G. lutea), pocházející z Alp, Pyrenejí a některých dalších evropských pohoří. V Krkonoších a Hrubém Jeseníku byl vysazen též hořec panonský. V Bílých Karpatech se v minulosti velmi vzácně vyskytoval hořec bezlodyžný (G. acaulis), který zde kolem roku 1970 vyhynul a později byl na jedné historické lokalitě opět vysazen. Na pokraji vyhynutí je v České republice i drobný druh hořec jarní (G. verna), který se dochoval pouze v Hrubém Jeseníku a na jedné lokalitě u Strakonic. Zbývající dva druhy hořců rostou v ČR spíše v nižších polohách. Hořec křížatý (G. cruciata) je vysloveně teplomilná a vápnomilná rostlina s těžištěm výskytu v Českém Středohoří a na jižní a jihovýchodní Moravě. Hořec hořepník (G. pneumonanthe) je druh vlhkých luk a pastvin. V minulosti byl poměrně hojný, dnes se již vyskytuje jen vzácně.[1][6]

Hořce na Slovensku[editovat | editovat zdroj]

Mimo druhů rostoucích i v ČR se na Slovensku vyskytuje několik horských a vysokohorských druhů, mezi nimi hořec Clusiův (G. clusii), hořec chladnomilný (G. frigida) a hořec sněžný (G. nivalis). Z českých druhů se zde naopak nevyskytuje hořec panonský a hořec bezlodyžný.[7]

Alpské hořce[editovat | editovat zdroj]

Z Alp je uváděno okolo 26 druhů hořců. Z mohutnějších druhů roste téměř v celých Alpách nápadný hořec žlutý (G. lutea), dále hořec tečkovaný (G. punctata) a hořec tolitovitý (G. asclepiadea). Ve východní části Alp roste též hořec panonský (G. pannonica), v západní části hořec nachový (G. purpurea) a na jihozápadě žlutě kvetoucí druh Gentiana villarsii. Z útlejších druhů náleží mezi rozšířené druhy hořec hořepník (G. pneumonanthe), hořec sněžný (G. nivalis), hořec křížatý (G. cruciata), hořec bezlodyžný (G. acaulis) a hořec Clusiův (G. clusii), další druhy pak mají omezenější areály výskytu. Vyskytuje se zde také celá řada drobnějších a navzájem často dosti podobných druhů, jako je hořec jarní (G. verna), hořec okrouhlolistý (G. orbicularis), Gentiana bavarica nebo G. brachyphylla.[8][9]

Obsahové látky[editovat | editovat zdroj]

Mezi zásadní obsahové látky hořců náležejí zejména monoterpenické hořčiny. V oddenku hořce žlutého je obsažen zejména gentiopikrosid, swertiamarin, swerosid a amarogentin. Nejvíce hořkou složkou je amarogentin. Dále je obsažen alkaloid gentiosid, xanthony, stopy silice aj. Podobné látky jsou obsaženy i v asijském druhu Gentiana scabra, který však neobsahuje amarogentin.[10]

Taxonomie[editovat | editovat zdroj]

Taxonomické vymezení rodu Gentiana bylo v minulosti dosti neustálené. Někteří taxonomové pojímali rod široce a zahrnovali do něj i ostatní blízce příbuzné rody (Gentianella, Gentianopsis aj.). Jiní upřednostňovali úzké pojetí, které v extrémní podobě redukovalo rod Gentiana pouze na 5 druhů z nominátní sekce, zatímco ostatní druhy byly rozčleněny až do 12 nově založených rodů. Z českých autorů toto pojetí zastával např. Holub. Úzké pojetí je použito i v Dostálově díle Nová květena ČSSR. V pojetí které mezi taxonomy nakonec převládlo bylo mimo rodu Gentiana uznáváno dalších 7 blízce příbuzných rodů: Gentianella, Gentianopsis, Comastoma, Crawfurdia, Tripterospermum, Pterygocalyx a Megacodon. Toto pojetí bylo upřednostněno např. v díle Flora Europaea, ve Flóře Číny aj. a v souladu s ním je i taxonomie hořců v Květeně ČR.[4][7][1]

Rod je členěn do 15 sekcí (Ho & Liu, 1990).[4]

Zástupci[editovat | editovat zdroj]

Význam[editovat | editovat zdroj]

Některé druhy hořců jsou pěstovány jako okrasné rostliny, zejména hořec tolitovitý, který místy (např. v Průhonickém parku) i zplaňuje. Četné druhy jsou pěstovány jako skalničky.

Hořec žlutý je používán jako léčivá rostlina a slouží v výrobě hořkých likérů. K těmto účelům se i pěstuje. Používanou částí je oddenek, který má silně hořkou chuť. Podává se zejména při různých trávicích potížích a slabé činnosti jater a žlučníku. Zevně se aplikuje na nehojící se rány. Někdy se pěstují i jiné hořce, zejména hořec panonský a hořec tečkovaný.[13][14] Himálajský druh Gentiana kurroo je využíván v tradiční indické medicíně.[15] Rovněž v místní medicíně dalších asijských zemí jsou hořce využívány, např. v Číně, Mongolsku, Koreji aj.[16][17]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b c SLAVÍK, Bohumil (editor). Květena České republiky 6. Praha : Academia, 2000. ISBN 80-200-0306-1.  
  2. HO, Ting-nung; PRINGLE, James S.. Flora of China: Gentiana [online]. . Dostupné online. (anglicky) 
  3. a b YUAN, Yong-Ming; KUPFER, Philippe; DOYLE, Jeff J.. Infrageneric phylogeny of the genus Gentiana (Gentianaceae) inferred from nucleotide sequences of the internal transcribed spacers (ITS) of nuclear ribosomal DNA. American Journal of Botany. May 1996, čís. 83(5).  
  4. a b c d GIELLY, Ludovic; TABERLET, Pierre. A phylogeny of the European gentians inferred from chloroplast trnL (UAA) intron sequences. Botanical Journal of the Linnean Society. 1996, čís. 120.  
  5. The Atlas of Living Australia [online]. NCRIS. Dostupné online. (anglicky) 
  6. a b KUBÁT, K. et al.. Klíč ke květeně České republiky. Praha : Academia, 2002. ISBN 80-200-0836-5.  
  7. a b c DOSTÁL, Josef. Nová květena ČSSR. Praha : Academia, 1989. ISBN 21-059-89.  
  8. AESCHIMANN, David et al.. Flora Alpina. Bern : Haupt, 2004. ISBN 3-258-06600-0. (německy)  
  9. LAUBER, Konrad; WAGNER, Gerhart. Flora Helvetica. Stuttgart : Haupt, 1998. ISBN 3-258-05735-4. (německy)  
  10. COL.. The Who monographs on selected medicinal plants vol. 3. Otawa : World Health Organization Geneva, 2001. ISBN 9789241547024. (anglicky)  
  11. Botany.cz [online]. . Dostupné online.  
  12. Biolib [online]. . Dostupné online.  
  13. KORBELÁŘ, Jaroslav; ENDRIS, Zdeněk. Naše rostliny v lékařství. Praha : Avicenum, 1970.  
  14. JANČA, Jiří; ZENTRICH, Josef A.. Herbář léčivých rostlin 2. díl. Praha : Eminent, 1995. ISBN 978-80-7281-368-1.  
  15. KHARE, C.P.. Indian Medicinal Plants. New Delhi : Springer, 2007. ISBN 978-0-387-70637-5. (anglicky)  
  16. Medicinal plants in Mongolia. [s.l.] : WHO, 2013. ISBN 987-92-9061-632-0. (anglicky)  
  17. HAN, S. T. et al.. Medicinal Plants in the Republic of Korea. Manila : WHO, 1998. ISBN 92-9061-120-0. (anglicky)  

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]