Žilnatina (botanika)

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Nejpůvodnější žilnatina vidličnatá – jinan dvoulaločný
Běžná žilnatina zpeřená – u dvouděložných nejběžnější

Žilnatina (venatio), též nervatura, je systém cév (žilek) v listech rostlin navazující na řapík. Úkolem cév je přivádět živiny a mechanicky zpevňovat list; vytvářejí jeho žebroví. Cévy jsou často vyztuženy sklerenchymem. Žilnatina ovlivňuje tvar čepele a je důležitým vodítkem při rozlišování listů.

Popis[editovat | editovat zdroj]

Mnoho listů je žilnatinou prostoupeno úplně. Žilnatinou, tj. cévními svazky vodivého rostlinného pletiva, jsou živiny roznášeny mnohem rychleji než přímo mezi buňkami. Ze stonku vedou žilky do listu minerální látky a v opačném směru se odvádějí asimiláty (sacharidy). Mnohdy lze pohledem rozlišit hlavní žebro a postranní žilky různého řádu. Primární čili hlavní žilky bývají někdy propojeny komisurálními žilkami (např. u travin, Poaceae), sekundární žilky vyšší úrovně jsou propojeny anastomozními spojkami. Konečné rozvětvení v jemných žilkách je velmi zjednodušené a obsahuje často jen tracheidy, které končí slepě.

Struktura jemných žilek mezi žebry, vytvořenými primárními a sekundárními žilkami, je složena ze sítě mnohoúhelníkovitých částí velice rozličného tvaru. Vytvářejí-li žilky vyšších řádů hustou síť, hovoříme o žilnatině síťnaté.

Podle přítomnosti a nápadnosti žilek můžeme listy rozdělit na:

Rozdělení[editovat | editovat zdroj]

V obecné praxi se jednotlivé druhy žilnatin rozlišují a jsou pojmenovány podle uspořádání hlavních žilek. Neexistuje typ žilnatiny, který je přesně přiřazen jednoděložným nebo dvouděložným rostlinám, existují jen typické. Rozdělujují se takto:

Nejpůvodnější[editovat | editovat zdroj]

  • Žilnatina vidličnatá (venatio dichotoma) – Ze středu báze čepele listu se rozbíhají žilky vějířovitě uspořádané, které se dále vidličnatě větví. Jednotlivé žilky nejsou navzájem propojeny. Je to žilnatina nejpůvodnější, vyskytuje se u některých kapradin a jinanu dvoulaločného (Ginkgo biloba).

Této žilnatině s nepropojenými žilkami říkáme žilnatina otevřená (venatio aperta), všechny ostatní jsou žilnatiny uzavřené (venatio conjucta).

Typické pro jednoděložné[editovat | editovat zdroj]

  • Žilnatina rovnoběžná ( venatio parallelodroma) – je tvořena několika obdobně tlustými žilkami vedenými téměř v celé délce vedle sebe rovnoběžně od báze čepele listu až po vrchol, např. lipnicovité (Poaceae) a šáchorovité(Cyperaceae).
  • Žilnatina souběžná (venatio acrodroma) – je také vytvořena několika obdobně tlustými žilkami, které se od báze čepele listu rozbíhají obloukovitě do stran a před vrcholem se opět spojují, např. prstnatec (Dactylorhiza).

Typické pro dvouděložné[editovat | editovat zdroj]

  • Žilnatina zpeřená (venatio pinnata) – v ose čepele listu probíhá hlavní žilka, od které se na obě strany větví žilky primární, ty se dále větví stejným způsobem na žilky sekundární atd., nejběžnější u dvouděložných rostlin.
  • Žilnatina dlanitá (venatio palmata) – z téměř jednoho místa u báze čepele listu se paprskovitě rozbíhají hlavní žilky, které se dále zpeřeně větví, např. javor (Acer).
  • Žilnatina znožená (venatio pedata) – z báze čepele vybíhá jediná hlavní žilka, která má dole po každé straně jednu boční silnou žilku a ta má pouze na vnější straně opět jednu silnou žilku atd., např. čemeřice (Helleborus)[2][3][4][5]

Evoluce[editovat | editovat zdroj]

Žilnatina je z celého listu nejtrvanlivější část, mnohdy se nachází i při archeologických nálezech a pomáhá zpětně určovat fosilní rostliny. Z nálezů z geologického období spodní křídy lze určit, že nejpůvodnější listy dvouděložných rostlin byly jednoduché, celokrajné. Současně s primitivním dvouděložným typem listů byly nalezeny i drobné listy se znaky jednoděložných rostlin. Pokud skutečně příslušejí jednoděložným, byly tyto linie separovány minimálně již ve spodní křídě.[3]

Galerie[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. * ČERNOHORSKÝ, Zdeněk. Základy rostlinné morfologie. Praha : Státní pedagogické nakladatelství, 1967. (česky)  
  2. a b Encyklopedie rostlin – žilnatina listů [online]. Václav Kubíček, [cit. 2010-11-28]. Dostupné online. (česky) 
  3. a b c Fylotaxe [online]. Jihočeská universita v Českých Budějovicích, Přírodovědecká fakulta, [cit. 2010-11-28]. Dostupné online. (česky) 
  4. Botanický slovník, Žilnatina [online]. Wendys, Zdeněk Pazdera, [cit. 2010-11-28]. Dostupné online. (česky) 
  5. Slovník pojmů [online]. Mendelova univerzita v Brně, Agronomická fakulta, [cit. 2010-11-28]. Dostupné online. (česky)