Rostlinné pletivo

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Krycí pletivo rostliny Rheo discolor s obarveným obsahem buněčných vakuol
Buňky vodivého pletiva (kukuřice)
Tento článek je o rostlinných tkáních. O plotu z rostlin pojednává článek Živý plot.

Rostlinné pletivo (též pletivo, rostlinná tkáň - v angličtině tentýž pojem pro rostlinnou i živočišnou tkáň) je soubor buněk společného původu, stejné stavby a funkce (podobně jako u živočichů tkáně). V biologii však neexistují ostré hranice a mnohá pletiva se svou stavbou nachází na hranici: proto je lepší definovat pletivo jako soubor buněk společného původu, které mohou mít odlišnou stavbu či funkci, ale společně plní určitou komplexní roli v rostlinném těle.[1]

Studiem pletiv, stejně pak jako studiem tkání, se zabývá histologie.

Termín „pletivo“ je zejména v poslední době na ústupu, mimo čistou botaniku (například v genetice a molekulární biologii) se částečně již prosazuje slovo tkáň jakožto obecný termín pro živočišné tkáně i rostlinná pletiva. Příčinou je, že rozdělení pletiva a tkáně je do jisté míry umělé a že řada dalších jazyků (angličtina) toto rozlišení vůbec nezná.

Dělení rostlinných pletiv[editovat | editovat zdroj]

Pohled na pokožku rostlin (SEM mikroskopie)

Dělivá pletiva (meristémy)[editovat | editovat zdroj]

  • Původní (protomeristémy) - na růstovém vrcholku stonku a kořene
  • Prvotní (primární meristémy) - vznikají z protomeristému, postupně se mění na pletiva trvalá
  • Druhotná (sekundární meristémy) - vznikají obnovením dělivé funkce trvalého pletiva (kambium, felogén) u rostlin s druhotným tloustnutím (rostliny, jejichž stonky/kořeny během vývoje tloustnou - hlavně dřeviny).
  • Skrytá (latentní meristémy) - buňky dělivého pletiva roztroušené na některých místech mezi buňkami trvalých pletiv, aktivují se jen za určitých okolností

Trvalá pletiva[editovat | editovat zdroj]

Protikladem dělivých pletiv jsou pletiva trvalá, která z dělivých pletiv vznikají.[2] Pletiva trvalá se dají rozdělit podle funkce či podle stavby buněk. Tyto dvě kategorie spolu někdy souvisejí (např. základní pletivo je zároveň parenchym), někdy lze pletivo zařadit jen do jedné kategorie (např. pokožka /dle funkce krycí pletivo/ nemá adekvátní zařazení dle stavby buněk).

  • Podle tloušťky buněčných stěn a mezibuněčných prostor (Odlišná tloušťka buněčných stěn, která vzniká při sekundárním tloustnutí stěn, předurčuje zvláště budoucí fyzikální vlastnosti pletiva - jako je pevnost, odolnost, pružnost nebo naopak dužnatost či nadýchanost pletiva.)
    • Parenchym - tvořen tenkostěnnými buňkami s četnými mezibuněčnými prostory (interceluláry). Toto pletivo je velmi měkké a musí být obvykle chráněno a vyživováno jinými typy pletiv. Podle konkrétní funkce se často vymezují speciální druhy parenchymu:[3]
    • Kolenchym - buňky mají stěny výrazně ztlustlé v rozích či po stranách (př. řapíky listů), to jim dává zároveň velkou pružnost, či ohebnost, zároveň ale i houževnatost.
      • Rohový kolenchym - ztlustlý v rozích
      • Deskový kolenchym - ztlustlý v stěnách rovnoběžných s povrchem orgánu
      • Mezerový kolenchym - ztlustlý v místech, kde se stýká s intercelulárami
    • Sklerenchym - silně ztlustlé buněčné stěny, buňky propojeny plasmodesmaty. Často bez živého obsahu, jednotlivé buňky - sklereidy. Mají nejčastěji strukturně zpevňovací funkci. (př. stěna pecky, kamenné hrudky v dužině hrušky…)

Nepravá pletiva hub[editovat | editovat zdroj]

Nepravá pletiva jsou typická pro houby (tedy nikoliv rostliny) a vznikla druhotným seskupením původně volných buněk.[3] Patří mezi ně:

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. VOTRUBOVÁ, Olga. Anatomie rostlin. Praha : UK Karolinum, 2001.  
  2. ČERNOHORSKÝ, Zdeněk. Základy rostlinné morfologie. Praha : Státní pedagogické nakladatelství, 1957. S. 52.  
  3. a b VINTER, Vladimír. Rostliny pod mikroskopem; základy anatomie cévnatých rostlin. 2. vyd. Olomouc : Univerzita Palackého v Olomouci, 2009. ISBN 978-80-244-1972-5.  

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • ČERNOHORSKÝ, Zdeněk; STŘIHAVKOVÁ, Hana. Základy rostlinné morfologie. Praha : SPN, 1964.  
  • KAVINA, Karel. Botanika zemědělská: Botanika všeobecná: Morfologie. Praha : Ministerstvo zemědělství, 1921.  
  • MAKUŠOVÁ, Zorka. Botanika I.: Obecná botanika. Praha : Vysoká škola zemědělská, 1981. (vysokoškolská učebnice). 
  • PENKA, Miroslav. Všeobecná botanika: Základy morfologie rostlin. Praha : SPN, 1983. (vysokoškolská učebnice). 
  • SLAVÍKOVÁ, Zdeňka. Morfologie rostlin. Praha : SPN, 1984. (vysokoškolská učebnice). 

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]