Chorvatské jaro

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Deklarace

Chorvatské jaro (chorvatsky Hrvatsko proljeće, kolokviálně i MASPOK (masovni pokret, doslova masové hnutí) byl liberalizační proces v Socialistické republice Chorvatsko v období titoistické Jugoslávie. Odehrálo se na přelomu 60. a 70. let 20. století a vyvrcholilo v letech 1971/72, kdy bylo tvrdě potlačeno. Vzhledem k tomu, že se jednalo o protest proti stávajícím poměrů v komunistické zemi, ne nepodobném tomu v Československu kolem roku 1968, ujalo se pro něj označení přímo odvozené od Pražského jara.

Chorvatské jaro však principiálně naráželo na zcela jiné problémy, než byla liberalizace společensko-politických poměrů v tehdejším Československu. Do vedení Svaz komunistů Chorvatska (SKH) se v druhé polovině 60. let dostali lidé (Savka Dabčević-Kučar, Miko Tripalo, Pero Pirker, Ivan Šibl, Dragutin Haramija aj.), kteří neměli zkušenost partyzánského boje za druhé světové války a jejich představy o rozvoji socialismu nekolidovaly s vizemi starších komunistů na čele s Titem.

Chorvatské politické vedení a kulturní elita tehdy artikulovaly myšlenku větších práv jednotlivých republik federace, rozporovaly existenci společného srbochorvatského jazyka, jakož i výsadní postavení Svazu komunistů Jugoslávie na úkor republikových centrál.

Matice chorvatská již roku 1967 vydala Deklaraci o názvu a postavení chorvatského spisovného jazyka (chorvatsky Deklaracija o imenu i položaju hrvatskog književnog jezika), kterou chtěla dát najevo otevřený nesouhlas s unifikačními snahami v jazykové oblasti. Z chorvatského pohledu tehdejší standardizace srbochorvatštiny (na principech Novosadské dohody z roku 1954) probíhala na úkor chorvatské jazykové tradice a neúměrně zvýhodňovala její srbskou komponentu.

Tato myšlenka se netýkala pouze Chorvatů, bezprostředně totiž zpochybňovala postavení srbské menšiny v Chorvatsku, stejně jako za existence fašistického Nezávislého státu Chorvatsko. Prezident Tito, stejně jako Svaz komunistů Jugoslávie, proto celou záležitost ostře odsoudil. Svaz komunistů Chorvatska se zprvu stavěl proti Deklaraci, avšak značná část vedení strany se později přidala na stranu Matice. Jako důkaz solidarity s novým hnutím začala řada lidí žádat o členství v Matici, takže jejich počet vzrostl více než desetinásobně během několika let. Nejvíc se vzbouřili ale studenti, kteří vyšli do ulic. Tak silný a nacionalistický postup se nevynořil hned, ale rostl postupně, již od liberalizačních změn, které v Jugoslávii probíhaly na konci 60. let. V Chorvatsku se poprvé podařilo zajistit názorovou jednotu mezi veřejností a komunistickou stranou. Chorvatští komunisté Bělehrad informovali, že se nejedná v žádném případě o nacionalismus, nýbrž o všelidovou účast na reformách jugoslávského systému. Josip Broz Tito dlouhou dobu záležitosti nevěnoval pozornost.[1] K zákroku se rozhodl až poté, kdy byl informován, že celonárodní shromáždění začínají již získávat protisocialistický ráz.[2] Tehdejší komunistický režim proto nechal vůdce hnutí pozatýkat[3] (několik set lidí, další byli vyloučeni z komunistické strany) a na sjezdu SKJ v Karađorđevu v prosinci 1971 personálně obměnil vedení Svaz komunistů Chorvatska tak, aby hlavní roli měli odpůrci masového hnutí. Vojenský zásah byl proveden poté, neboť politické změny ve vedení chorvatské komunistické strany vyvolal v Záhřebu a dalších chorvatských městech ohromnou vlnu nevole.

Nacionalisté získali živnou půdu také v ekonomické oblasti. Jejich argumenty byly založeny na myšlence, že do Chorvatska se investuje v porovnání s ostatními republikami federace nedostatečně a pokud vůbec, tak se jedná o zcela nerentabilní investice. Podobně jako v případě Slovinska a silniční aféry, která se odehrála ve víceméně stejnou dobu, byly hlavním zdrojem kritiky přísuny peněz na projekty v méně rozvinutých oblastech Jugoslávie a také v Bělehradu, který byl hlavním městem a tudíž se tam soustřeďovalo nejvíce kapitálu.

Dozvuky[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článku Chorvatské mlčení.

Jugoslávský komunistický režim se velice obával případného návratu myšlenek Chorvatského jara, které se ukázaly ve společnosti jako velice populární. Proto čas od času převážně chorvatští komunisté, či místní noviny, které byly spřízněny s různými socialistickými organizacemi vydávaly řadu odsuzujících článků o tom, jak se celá řada Chorvatů nechala svést „feudalisticko-nacionalistickým“ hnutím, jehož představitelům byla bližší „košile nežli kabát“. Jako klíčová byla zmiňována úloha Josipa Broze Tita jako člověka, který dokázal „kontrarevoluci“ úspěšně zastavit.

Ke konci 80. let začaly spolu s rozpadem monopolu svazu komunistů Jugoslávie vyvstávat otázky, jestli se lidé kolem MASPOKu nevrací opět do společenského života a nedochází-li k rehabilitaci myšlenek hnutí.[4] Nárůst vlivu Slobodana Miloševiće v Srbsku a posléze v dalších republikách však vybavil v Chorvatsku značné obavy z srbské dominance ve společném státě, což ještě více vybudilo bývalé členy hnutí k tomu, aby se opět angažovaly v politických aktivitách.

V roce 1990 se v souvislosti s drolením jugoslávské federace společný jazyk formálně rozpadl. Chorvati vydali svojí „gramatiku Chorvatského jazyka“, čímž vyjádřili jasný záměr, že nechtějí mít se Srby již jeden společný jazyk, ale vytvořit zcela vlastní standard.

Související články[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. PIRJEVEC, Jože. Jugoslávie 1918-1992. [s.l.] : Argo. ISBN 80-7203-277-1. Kapitola Trpké vítězství starých bohů, s. 348. (čeština)  
  2. PIRJEVEC, Jože. Jugoslávie 1918-1992. [s.l.] : Argo. ISBN 80-7203-277-1. Kapitola Trpké vítězství starých bohů, s. 351. (čeština)  
  3. HORVAT, Banko. Kosovsko pitanje. Záhřeb : Globus, 1998. 332 s. ISBN 86-343-0310-1. Kapitola Studentski bunt, s. 135. (srbochorvatština)  
  4. RAMET, Sabrina. Balkan Babel – The disintegration of Yugoslavia from the Death of Tito to fall of Milošević. [s.l.] : Westview Press, 2002. 426 s. ISBN 0-8133-3905-7. S. 54. (angličtina)  

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • TROUDE, Gilles Etnički sukobi u Titovoj Jugoslaviji : (1960–1980)