Wikipedista:Horecak/Kraje:Historie

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie

Středočeský kraj[editovat | editovat zdroj]

Historie[editovat | editovat zdroj]

Vývoj územních celků[editovat | editovat zdroj]

Do vzniku Československa[editovat | editovat zdroj]

Kraje okolo roku 1742

Počátky krajského zřízení spadají v Čechách do 2. poloviny 13. století, kdy jimi král Přemysl Otakar II. nahradil původní hradské zřízení. Kraje se utvářely postupně jen z neurčitých oblastí, dotvořeny byly definitivně až během husitství, zejména přes instituci krajských poprávců. Později stál v jejich čele hejtman, první byli zvoleni krajskými sněmy v roce 1434. V Čechách tak existovalo celkem 12 krajů. Krajské úřady byly v roce 1751 zestátněny, bylo zrušeno staré pravidlo o dvou hejtmanech v kraji a stanoveno, že hejtman musí být úředníkem s odbornou kvalifikací a musí sídlit a úřadovat v krajském městě. Krajské úřady byly nadřízeny vrchnosti a bylo jim svěřeno vybírání berní. Byly tak položeny základy krajských úřadů v dnešním slova smyslu.[1]

Na území Středočeského kraje výrazně zasahoval Boleslavský, Hradecký, Kouřimský, Čáslavský, Slánský, Rakovnický a Bechyňský kraj. Z Rakovnického byl za vlády Jiřího z Poděbrad vyčleněn ještě Podbrdský kraj a z Bechyňského kraje byl vyčleněn Vltavský. V roce 1714 byly sloučen Slánský kraj s Rakovnickým a z Podbrdského a Vltavského vznikl kraj Berounský.

V roce 1850 byla prosazena administrativní reforma spočívající ve snížení počtu krajů z 24 na 10. V Čechách mělo vzniknout sedm krajů, na Moravě dva a v Rakouském Slezsku jeden. Kraje měly spravovat krajské vlády v čele s s krajským prezidentem, ale reforma v době Bachova absolutismu padla pod stůl.[2] Území Středočeského kraje by bylo rozděleno mezi kraje Pražský, Budějovický, Pardubický, Jičínský, z menší části ještě Českolipský, Chebský a Plzeňský.[3] V roce 1855 tak byla prosazena méně radikální reforma, která vytvořila 20 krajů. Kraje byly řízeny krajskými úřady v čele s krajskými představenými a byly podrobeny pravomoci zemských místodržitelů.[4] Na území Středočeského kraje výrazně zasahovaly kraje Pražský, Mladoboleslavský, Čáslavský, Táborský a Písecký.[3]

V roce 1860 byly kraje na Moravě a ve Slezsku zrušeny, v roce 1862 následovalo zrušení v Čechách.[5] Od té doby se české země členily jen na okresy, které však neměly žádné pravomoci.[6]

V chaosu po konci první světové války se pokusili čeští Němci o připojení k mezinárodně neuznávanému Německému Rakousku. Konkrétně se jednalo o samozvané země Sudetsko, Německé Čechy, Německou jižní Moravou začleněnou do Dolních Rakous a Šumavskou župu začleněnou do Horních Rakous. Připojeny měly být i exklávy Brno, Olomouc a Jihlava.[7] Všechna tato území však byla v průběhu zimy obsazena československým vojskem.[8]

Po vzniku Československa[editovat | editovat zdroj]

Po vzniku samostatné Československé republiky sice bylo zachováno dělení na tři země z dob Rakouska-Uherska, konkrétně na zemi Českou, Moravskou a Slezskou. Zákon č. 126/1920 Sb. o zřízení župních a okresních úřadů v republice Československé sice zavedl župní zřízení, které kvůli nesouhlasu mnoha stran nebylo nikdy fakticky realizováno. Území dnešního Středočeského kraje by z většiny zabírala Pražská župa zahrnující města jako Beroun, Příbram, Benešov, Vlašim, Čáslav nebo Kutná Hora. Výrazně by se na území kraje nacházela ještě Mladoboleslavská župa s městy jako Mladá Boleslav, Mělník a Poděbrady, a Lounská župa s městy Kladnem a Rakovníkem.[9] Po ztroskotání pokusu o zavedení žup byly v roce 1928 země Moravská a země Slezská sloučeny do země Moravskoslezské.[10] Celou dobu však území dnešního Středočeského kraje zabírala země Česká.

Během okupace nacistickým Německem se na území dnešní České republiky nacházel Protektorát Čechy a Morava a Říšská župa Sudety. Menší části zasahovaly na územ říšských žup Horní Podunají, Dolní Podunají, Horní Slezsko a Bayreuth. Protektorát se dále dělil na oberlandráty, jejichž počet se v průběhu let měnil.[11] Téměř celé území Středočeského kraje se nacházelo na zemí Protektorátu. Jen velmi málo obcí spadalo pod Sudety, které byly odtrženy již po mnichovském diktátu, jednalo se například o Jesenice a okolí na západ od Rakovníka nebo Liběchov u Mělníka.

Pražský kraj (1948–1960)

Po komunistickém puči v únoru 1948 bylo zrušeno zemské zřízení. Zákon č. 280/1948 Sb. nahradil zemi Českou a zemi Moravskoslezskou 13 kraji, které nerespektovaly historickou zemskou hranici Čech a Moravy. Kraje byly řízeny krajskými národními výbory.[12] Tyto hranice se poměrně podobaly dnešním. Generální tajemník KSČ Rudolf Slánský změnu odůvodnil prohlášením, že dva mamutí zemské národní výbory se nedají kontrolovat a že úřady v krajích a okresech bude pod větší kontrolou lidových zástupců.[13] Dnešnímu Středočeskému kraji víceméně odpovídal Pražský kraj. Do roku 1954 byla jeho součástí i Praha.[14] Hranice však nejsou zcela shodné, výrazně se odlišovaly však jen z malé části. Čáslav a okolí patřila Pardubickému kraji, nejsevernější oblast okolo měst Mnichovo Hradiště a Bělá pod Bezdězem patřila Libereckému kraji, jižní část dnešního okresu Příbram kraji Plzeňskému a okolí Zruče nad Sázavou kraji Jihlavskému. Naopak okolí Mladé Vožice, dnes v Jihočeském kraji, patřilo dříve do Pražského kraje. V roce 1960 došlo k další správní reformě, počet krajů se snížil na sedm a Prahu.[15]

Mezi lety 1960 a 2020 existoval na území dnešního samosprávného kraje územní Středočeský kraj, část tohoto období tak existovaly oba dva zároveň. Mezi těmito roky existovalo dělení České republiky na sedm krajů (Středočeský, Jihočeský, Západočeský, Severočeský, Východočeský, Jihomoravský a Severomoravský) a Prahu podle zákona č. 36/1960 Sb. o územním členění státu.[15] Od svého vzniku do roku 1990 byly tyto kraje spravovány krajskými národními výbory, které však byly po sametové revoluci zrušeny. Do roku 2000 tak kraje ze samosprávního hlediska neexistovaly, pravomoci přešly na stát a okresní úřady.[16] Definitivně bylo toto dělení zrušeno od roku 2021,[17] ale v současnosti přetrvává v justici.

Středočeský kraj (2000-současnost)

Soudobý samosprávný Středočeský kraj byl zřízen spolu s dalšími samosprávnými kraji na základě článku 99 a následujících Ústavy České republiky ústavním zákonem č. 347/1997 Sb. o vytvoření vyšších územních samosprávných celků, který stanoví názvy krajů a jejich vymezení výčtem okresů.[18] Území okresů definovala vyhláška ministerstva vnitra č. 564/2002 Sb., která byla k roku 2021 zrušena,[19] nahradil zákon č. 51/2020 Sb. o územně správním členění státu, který kraje i okresy definoval za pomocí správních obvodů s rozšířenou působností.[17] Kraje definitivně vznikly 1. ledna 2000, samosprávné kompetence získaly na základě zákona č. 129/2000 Sb. o krajích[20] dne 12. listopadu 2000, kdy proběhly první volby do jejich nově zřízených zastupitelstev. Toto krajské členění je obdobné krajům z let 1948–1960, zřízených zákonem č. 280/1948 Sb. o krajském zřízení.[12]

Středočeský kraj byl jediným krajem, který se ani v době svého vzniku nejmenoval podle svého krajského města. Tím v tomto případě byla Praha, která součástí kraje ani nebyla.

Změny územní struktury po roce 2000[editovat | editovat zdroj]

K 1. lednu 2006 změnila vesnice Čakovice příslušnost k obci. Byla součástí Řehenic, přešla pod Týnec nad Sázavou. Při této příležitostí se tak stala součástí okresu Benešov místo okresu Praha-východ.[21]

Od 1. ledna 2007 došlo k velkému počtu změn, aby se snížil počet výjimek narušujících územní skladebnost okresů a správních obvodů obcí s rozšířenou působností, kterých však zůstalo 33. Tyto změny se dotkly 47 okresů a 119 obcí.[22] Středočeského kraje se tyto změny dotkly výrazně nejvíce obcí přibylo do okresu Praha-východ, zejména na úkor okresu Kolín.

K 1. lednu 2016 zanikl vojenský újezd Brdy. Původně sice ležel celý na území Středočeského kraje, nyní byl rozdělen mezi obce ve Středočeském a Plzeňském kraji. Středočeský kraj přišel o 87,9 kilometrů čtverečních území právě na úkor kraje Plzeňského.[23] Ve Středočeském kraji se tak zvětšilo území okresů Příbram a Beroun.

K 1. lednu 2021 byla obec Černíky přesunuta z okresu Nymburk do okresu Kolín. V rámci zavádění územní skladebnosti změnilo několik obcí na Nymbursku správní obvod obce s rozšířenou působností.[24]

Vzniklé a zaniklé obce[editovat | editovat zdroj]

K roku 1996 zanikla obec Benátecká Vrutice po sloučení s Milovicemi v okrese Nymburk. V roce 2000 vznikla odtržením od Sojovic obec Skorkov v okrese Mladá Boleslav. V roce 2002 zanikla obec Hostokryje připojením k Senomatům v okrese Rakovník. K roku 2003 zanikly Zahořany připojením ke Královu Dvoru v okrese Beroun. K roku 2009 zanikla obec Nemíž sloučením s Tehovem v okrese Benešov.[25][26]

Změny statusu obce[editovat | editovat zdroj]

Města[editovat | editovat zdroj]

V roce 1996 získal status města Nový Knín. O rok později následovala Sázava a Bystřice na Benešovsku. Ještě o jeden rok déle se stal městem Buštěhrad, Týnec nad Labem a Odolena Voda. Od roku 2000 jsou městem i Mnichovice a Rudná. V roce 2006 byly na město povýšeny Dobřichovice, Neveklov a Libušín. Ve stejný rok, ale jiné dny se městem staly Liběchov a Pyšely. V průběhu roku 2007 se městem stal Trhový Štěpánov. O rok později byla městem jmenována Jesenice na Rakovnicku a Rožďalovice. Od roku 2012 je městem Krásná Hora nad Vltavou a od roku 2015 Jesenice u Prahy. V roce 2022 následoval Miličín a o rok později Chýně.

Městyse[editovat | editovat zdroj]

V roce 2006 získaly status městyse Český Šternberk, Divišov, Maršovice, Netvořice, Neustupov, Komárov, Liteň, Vraný, Červené Pečky, Plaňany, Malešov, Žehušice, Všetaty, Sovínky, Kounice, Loučeň, Lázně Toušeň, Nehvizdy, Škvorec, Zápy, Štěchovice, Jince, Mšec a Senomaty. Ve stejný rok, ale jiné dny se městysy staly Zdislavice, Kácov, Rataje nad Sázavou, Křivoklát, Křivsoudov, Louňovice pod Blaníkem, Karlštejn, Cerhenice a Bílé Podolí. V roce 2007 se městysy staly Pavlíkov, Slabce, Čechtice, Cerhovice, Zlonice, Chotětov, Křinec, Vrchotovy Janovice a Kněževes. V roce 2008 byly městysy jmenovány Bezno, Březno, Davle a Brodce. Od roku 2011 je městysem Vysoký Chlumec a od roku 2012 Načeradec a Suchdol na Kutnohorsku. V roce 2014 následovaly Nové Dvory na Kutnohorsku.

Jihočeský kraj[editovat | editovat zdroj]

Historie[editovat | editovat zdroj]

Vývoj územních celků[editovat | editovat zdroj]

Do vzniku Československa[editovat | editovat zdroj]

Kraje okolo roku 1742

Počátky krajského zřízení spadají v Čechách do 2. poloviny 13. století, kdy jimi král Přemysl Otakar II. nahradil původní hradské zřízení. Kraje se utvářely postupně jen z neurčitých oblastí, dotvořeny byly definitivně až během husitství, zejména přes instituci krajských poprávců. Později stál v jejich čele hejtman, první byli zvoleni krajskými sněmy v roce 1434. V Čechách tak existovalo celkem 12 krajů. Krajské úřady byly v roce 1751 zestátněny, bylo zrušeno staré pravidlo o dvou hejtmanech v kraji a stanoveno, že hejtman musí být úředníkem s odbornou kvalifikací a musí sídlit a úřadovat v krajském městě. Krajské úřady byly nadřízeny vrchnosti a bylo jim svěřeno vybírání berní. Byly tak položeny základy krajských úřadů v dnešním slova smyslu.[1] Na Moravě byl vývoj odlišný od Čech. Morava se původně členila na přemyslovská údělná knížectví (brněnské, znojemské a olomoucké), ale na konci 12. století byla sjednocená do Moravského markrabství. Pro každý kraj byli voleni dva hejtmani, jeden pán a druhý rytíř. Jejich pravomoc byla jednak vojenská, jednak vybírali berně. Později už byl vždy jmenován jen jeden hejtman. Na Moravě tak existovalo 5 krajů. O krajích na Moravě se hovoří teprve od 16. století, nejdříve byly zřízeny roku 1529, ustálily se v roce 1569.[27]

Na území Jihočeského kraje výrazně zasahoval Prácheňský a Bechyňský kraj, do moravské části ještě kraj Jihlavský. V roce 1751 byl Bechyňský kraj rozdělen mezi Budějovický a Táborský.

O krajích na Moravě se hovoří teprve od 16. století, nejdříve byly zřízeny roku 1529, ustálily se v roce 1569, ale pravidelná krajská organizace se rozvinula až po Bílé hoře (vznik takových krajů je datován až rokem 1637).

V roce 1850 byla prosazena administrativní reforma spočívající ve snížení počtu krajů z 24 na 10. V Čechách mělo vzniknout sedm krajů, na Moravě dva a v Rakouském Slezsku jeden. Kraje měly spravovat krajské vlády v čele s s krajským prezidentem, ale reforma v době Bachova absolutismu padla pod stůl.[2] Území Jihočeského kraje by bylo rozděleno mezi kraje Budějovický, Plzeňský a Brněnský.[3] V roce 1855 tak byla prosazena méně radikální reforma, která vytvořila 20 krajů. Kraje byly řízeny krajskými úřady v čele s krajskými představenými a byly podrobeny pravomoci zemských místodržitelů.[4] Na území Jihočeského kraje výrazně zasahovaly kraje Budějovický, Písecký, Táborský a Jihlavský.[3]

V roce 1860 byly kraje na Moravě a ve Slezsku zrušeny, v roce 1862 následovalo zrušení v Čechách.[5] Od té doby se české země členily jen na okresy, které však neměly žádné pravomoci.[6]

V chaosu po konci první světové války se pokusili čeští Němci o připojení k mezinárodně neuznávanému Německému Rakousku. Konkrétně se jednalo o samozvané země Sudetsko, Německé Čechy, Německou jižní Moravou začleněnou do Dolních Rakous a Šumavskou župu začleněnou do Horních Rakous. Připojeny měly být i exklávy Brno, Olomouc a Jihlava.[7] Všechna tato území však byla v průběhu zimy obsazena československým vojskem.[8]

Po vzniku Československa[editovat | editovat zdroj]

Po vzniku samostatné Československé republiky sice bylo zachováno dělení na tři země z dob Rakouska-Uherska, konkrétně na zemi Českou, Moravskou a Slezskou. Zákon č. 126/1920 Sb. o zřízení župních a okresních úřadů v republice Československé sice zavedl župní zřízení, které kvůli nesouhlasu mnoha stran nebylo nikdy fakticky realizováno. Nejvýznamnější župou by byla Českobudějovická, která by zahrnovala České Budějovice, Český Krumlov, Prachatice, Písek, Strakonice nebo Jindřichův Hradec. Město Tábor by se nacházelo v Pražské župě, menší části ještě v župě Plzeňské. Moravskou část kraje s nejvýznamnějším městem Dačice by zaujímala Jihlavská župa.[9] Po ztroskotání pokusu o zavedení žup byly v roce 1928 země Moravská a země Slezská sloučeny do země Moravskoslezské.[10] Většina kraje tak ležela v zemi České, jen Dačice a okolí v zemi Moravské, později Moravskoslezské.

Během okupace nacistickým Německem se na území dnešní České republiky nacházel Protektorát Čechy a Morava a Říšská župa Sudety. Menší části zasahovaly na územ říšských žup Horní Podunají, Dolní Podunají, Horní Slezsko a Bayreuth. Protektorát se dále dělil na oberlandráty, jejichž počet se v průběhu let měnil.[11] Ačkoliv většina kraje ležela v Protektorátu, sudetská část byla rozdělena mezi tři říšské župy. Šumava spadala pod říšskou župu Bayreuth. Český Krumlov, Kaplice nebo České Velenice pod Horní Podunají a Nová Bystřice nebo Slavonice pod Dolní Podunají.

Českobudějovický kraj (1948–1960)

Po komunistickém puči v únoru 1948 bylo zrušeno zemské zřízení. Zákon č. 280/1948 Sb. nahradil zemi Českou a zemi Moravskoslezskou 13 kraji, které nerespektovaly historickou zemskou hranici Čech a Moravy. Kraje byly řízeny krajskými národními výbory.[12] Tyto hranice se poměrně podobaly dnešním. Generální tajemník KSČ Rudolf Slánský změnu odůvodnil prohlášením, že dva mamutí zemské národní výbory se nedají kontrolovat a že úřady v krajích a okresech bude pod větší kontrolou lidových zástupců.[13] Území současného Jihočeského kraje se podobá tehdejšímu Českobudějovickému kraji. Oblast okolo Mladé Vožice však patřila do Pražského kraje, okolí Dačic, Slavonic a Nové Včelnice bylo součástí Jihlavského kraje a oblast zahrnující města Blatná a Sedlice spadala pod Plzeňský kraj. Jihočeskému kraji naopak patřily menší částí Pražského a Plzeňského kraje. V roce 1960 došlo k další správní reformě, počet krajů se snížil na sedm a Prahu.[15]

Mezi lety 1960 a 2020 byl dnešní Jihočeský kraj součástí původního Jihočeského kraje. Ten kromě současného území zahrnoval ještě okres Pelhřimov, který je nyní součástí Kraje Vysočina. Mezi těmito roky existovalo dělení České republiky na sedm krajů (Středočeský, Jihočeský, Západočeský, Severočeský, Východočeský, Jihomoravský a Severomoravský) a Prahu podle zákona č. 36/1960 Sb. o územním členění státu.[15] Od svého vzniku do roku 1990 byly tyto kraje spravovány krajskými národními výbory, které však byly po sametové revoluci zrušeny. Do roku 2000 tak kraje ze samosprávního hlediska neexistovaly, pravomoci přešly na stát a okresní úřady.[16] Definitivně bylo toto dělení zrušeno od roku 2021,[17] ale v současnosti přetrvává v justici.

Jihočeský kraj (2000-současnost)

Soudobý samosprávný Jihočeský kraj byl zřízen spolu s dalšími samosprávnými kraji na základě článku 99 a následujících Ústavy České republiky ústavním zákonem č. 347/1997 Sb. o vytvoření vyšších územních samosprávných celků, který stanoví názvy krajů a jejich vymezení výčtem okresů.[18] Území okresů definovala vyhláška ministerstva vnitra č. 564/2002 Sb., která byla k roku 2021 zrušena,[19] nahradil zákon č. 51/2020 Sb. o územně správním členění státu, který kraje i okresy definoval za pomocí správních obvodů s rozšířenou působností.[17] Kraje definitivně vznikly 1. ledna 2000, samosprávné kompetence získaly na základě zákona č. 129/2000 Sb. o krajích[20] dne 12. listopadu 2000, kdy proběhly první volby do jejich nově zřízených zastupitelstev. Toto krajské členění je obdobné krajům z let 1948–1960, zřízených zákonem č. 280/1948 Sb. o krajském zřízení.[12]

Původně se však kraj nejmenoval Jihočeský, ale Budějovický. Ke změně došlo 31. května 2001 na základě dříve vydané novely zákona. Společně s Budějovickým krajem došlo ke změně názvu ještě u tří dalších.[28]

Změny územní struktury po roce 2000[editovat | editovat zdroj]

Od 1. ledna 2007 došlo k velkému počtu změn, aby se snížil počet výjimek narušujících územní skladebnost okresů a správních obvodů obcí s rozšířenou působností, kterých však zůstalo 33. Tyto změny se dotkly 47 okresů a 119 obcí.[22] V Jihočeském kraji se tyto změny dotkly jen dvou obcí. Obec Dražíč přešla z okresu Písek do okresu České Budějovice a obec Čenkov u Bechyně z okresu Tábor do stejného okresu.

Vzniklé a zaniklé obce[editovat | editovat zdroj]

K roku 2014 byla z vojenského újezdu Boletice vyčleněna obec Polná na Šumavě.[25][26]

Změny statusu obce[editovat | editovat zdroj]

Města[editovat | editovat zdroj]

V roce 1996 získal status města Velešín. O dva roky později se přidaly Mirotice a Nová Včelnice. Od roku 2000 jsou městem i Planá nad Lužnicí a Bavorov. Ke konci roku 2005 obdržel městský status Suchdol nad Lužnicí. V roce 2006 byly na město povýšeny Rožmberk nad Vltavou, Deštná, Stráž nad Nežárkou, Vlachovo Březí, Sedlice a Strmilov. V roce 2015 se městem staly Bělčice. V roce 2017 byl status města udělen Větřní.

Městyse[editovat | editovat zdroj]

V roce 2006 získaly status městyse Besednice, Chlum u Třeboně, Sepekov, Dub, Lhenice, Strunkovice nad Blanicí, Čestice, Katovice, Radomyšl, Borotín. Ve stejný rok, ale jiné dny se městysy staly Křemže, Husinec a Frymburk. V roce 2007 se městysem staly Ledenice. O rok později byly městysy jmenovány Dolní Bukovsko, Štěken, Malšice a Ševětín. V roce 2009 získalo status městyse Přídolí. O rok později se stal městysem Strážný. Od roku 2011 jsou městysy Jistebnice a Stádlec. V roce 2014 následovaly Bernartice. V roce 2017 byl status městyse obnoven Starému Městu pod Landštejnem a Hořicím na Šumavě.

Plzeňský kraj[editovat | editovat zdroj]

Historie[editovat | editovat zdroj]

Vývoj územních celků[editovat | editovat zdroj]

Do vzniku Československa[editovat | editovat zdroj]

Kraje okolo roku 1742

Počátky krajského zřízení spadají v Čechách do 2. poloviny 13. století, kdy jimi král Přemysl Otakar II. nahradil původní hradské zřízení. Kraje se utvářely postupně jen z neurčitých oblastí, dotvořeny byly definitivně až během husitství, zejména přes instituci krajských poprávců. Později stál v jejich čele hejtman, první byli zvoleni krajskými sněmy v roce 1434. V Čechách tak existovalo celkem 12 krajů. Krajské úřady byly v roce 1751 zestátněny, bylo zrušeno staré pravidlo o dvou hejtmanech v kraji a stanoveno, že hejtman musí být úředníkem s odbornou kvalifikací a musí sídlit a úřadovat v krajském městě. Krajské úřady byly nadřízeny vrchnosti a bylo jim svěřeno vybírání berní. Byly tak položeny základy krajských úřadů v dnešním slova smyslu.[1]

Na území Plzeňského kraje se rozkládal výhradně tehdejší Plzeňský kraj. V roce 1751 byl Plzeňský kraj rozdělen mezi Plzeňský a Klatovský.

V roce 1850 byla prosazena administrativní reforma spočívající ve snížení počtu krajů z 24 na 10. V Čechách mělo vzniknout sedm krajů, na Moravě dva a v Rakouském Slezsku jeden. Kraje měly spravovat krajské vlády v čele s s krajským prezidentem, ale reforma v době Bachova absolutismu padla pod stůl.[2] Území Plzeňského kraje by bylo rozděleno mezi kraje Plzeňský, Chebský a Pražský.[3] V roce 1855 tak byla prosazena méně radikální reforma, která vytvořila 20 krajů. Kraje byly řízeny krajskými úřady v čele s krajskými představenými a byly podrobeny pravomoci zemských místodržitelů.[4] Na území Plzeňského kraje výrazně zasahovaly kraje Plzeňský, Písecký a Chebský.[3]

V roce 1860 byly kraje na Moravě a ve Slezsku zrušeny, v roce 1862 následovalo zrušení v Čechách.[5] Od té doby se české země členily jen na okresy, které však neměly žádné pravomoci.[6]

V chaosu po konci první světové války se pokusili čeští Němci o připojení k mezinárodně neuznávanému Německému Rakousku. Konkrétně se jednalo o samozvané země Sudetsko, Německé Čechy, Německou jižní Moravou začleněnou do Dolních Rakous a Šumavskou župu začleněnou do Horních Rakous. Připojeny měly být i exklávy Brno, Olomouc a Jihlava.[7] Všechna tato území však byla v průběhu zimy obsazena československým vojskem.[8]

Po vzniku Československa[editovat | editovat zdroj]

Po vzniku samostatné Československé republiky sice bylo zachováno dělení na tři země z dob Rakouska-Uherska, konkrétně na zemi Českou, Moravskou a Slezskou. Zákon č. 126/1920 Sb. o zřízení župních a okresních úřadů v republice Československé sice zavedl župní zřízení, které kvůli nesouhlasu mnoha stran nebylo nikdy fakticky realizováno. Prakticky celé území kraje by leželo v Plzeňské župě, konkrétně města jako Plzeň, Rokycany, Klatovy, Domažlice, Sušice nebo Tachov, jen malá část v Českobudějovické župě.[9] Po ztroskotání pokusu o zavedení žup byly v roce 1928 země Moravská a země Slezská sloučeny do země Moravskoslezské.[10] Celý kraj však ležel v zemi České.

Během okupace nacistickým Německem se na území dnešní České republiky nacházel Protektorát Čechy a Morava a Říšská župa Sudety. Menší části zasahovaly na územ říšských žup Horní Podunají, Dolní Podunají, Horní Slezsko a Bayreuth. Protektorát se dále dělil na oberlandráty, jejichž počet se v průběhu let měnil.[11] Většina kraje sice ležela v Protektorátu, ale příhraniční části byly odtrženy již v roce 1938. Šumava spadala pod říšskou župu Bayreuth, ale většina anektovaných částí náležela pod říšskou župu Sudety. Jednalo se například o města Tachov, Horšovský Týn nebo Stříbro.

Plzeňský kraj (1948–1960)

Po komunistickém puči v únoru 1948 bylo zrušeno zemské zřízení. Zákon č. 280/1948 Sb. nahradil zemi Českou a zemi Moravskoslezskou 13 kraji, které nerespektovaly historickou zemskou hranici Čech a Moravy. Kraje byly řízeny krajskými národními výbory.[12] Tyto hranice se poměrně podobaly dnešním. Generální tajemník KSČ Rudolf Slánský změnu odůvodnil prohlášením, že dva mamutí zemské národní výbory se nedají kontrolovat a že úřady v krajích a okresech bude pod větší kontrolou lidových zástupců.[13] Tehdejší Plzeňský kraj na rozdíl od dnešního zahrnoval jižní části okresu Příbram včetně města Rožmitál pod Třemšínem a sousedící severní část okresu Strakonice včetně měst Blatná a Sedlice. Naopak menší oblasti na severu kraje, zejména okolí města Planá, patřily kraji Karlovarskému a část Šumavy okolo Modravy a Horské Kvildy kraji Českobudějovickému. V roce 1960 došlo k další správní reformě, počet krajů se snížil na sedm a Prahu.[15]

Mezi lety 1960 a 2020 byl Plzeňský kraj součástí Západočeského kraje, který zahrnoval ještě dnešní území toho Karlovarského. Mezi těmito roky existovalo dělení České republiky na sedm krajů (Středočeský, Jihočeský, Západočeský, Severočeský, Východočeský, Jihomoravský a Severomoravský) a Prahu podle zákona č. 36/1960 Sb. o územním členění státu.[15] Od svého vzniku do roku 1990 byly tyto kraje spravovány krajskými národními výbory, které však byly po sametové revoluci zrušeny. Do roku 2000 tak kraje ze samosprávního hlediska neexistovaly, pravomoci přešly na stát a okresní úřady.[16] Definitivně bylo toto dělení zrušeno od roku 2021,[17] ale v současnosti přetrvává v justici.

Plzeňský kraj (2000-současnost)

Soudobý samosprávný Plzeňský kraj byl zřízen spolu s dalšími samosprávnými kraji na základě článku 99 a následujících Ústavy České republiky ústavním zákonem č. 347/1997 Sb. o vytvoření vyšších územních samosprávných celků, který stanoví názvy krajů a jejich vymezení výčtem okresů.[18] Území okresů definovala vyhláška ministerstva vnitra č. 564/2002 Sb., která byla k roku 2021 zrušena,[19] nahradil zákon č. 51/2020 Sb. o územně správním členění státu, který kraje i okresy definoval za pomocí správních obvodů s rozšířenou působností.[17] Kraje definitivně vznikly 1. ledna 2000, samosprávné kompetence získaly na základě zákona č. 129/2000 Sb. o krajích[20] dne 12. listopadu 2000, kdy proběhly první volby do jejich nově zřízených zastupitelstev. Toto krajské členění je obdobné krajům z let 1948–1960, zřízených zákonem č. 280/1948 Sb. o krajském zřízení.[12]

Změny územní struktury po roce 2000[editovat | editovat zdroj]

Od 1. ledna 2007 došlo k velkému počtu změn, aby se snížil počet výjimek narušujících územní skladebnost okresů a správních obvodů obcí s rozšířenou působností, kterých však zůstalo 33. Tyto změny se dotkly 47 okresů a 119 obcí.[22] Nejvýraznější změnou v Plzeňském kraji se stalo převedení několika obcí do okresu Plzeň-město, který se do té doby sestával jen z Plzně.

K 1. lednu 2016 zanikl vojenský újezd Brdy. Původně sice ležel celý na území Středočeského kraje, nyní byl rozdělen mezi obce ve Středočeském a Plzeňském kraji. Středočeský kraj přišel o 87,9 kilometrů čtverečních území právě na úkor kraje Plzeňského.[23] V Plzeňském kraji se tak zvětšilo území okresů Plzeň-jih a Rokycany.

K 1. lednu 2021 se přesunuly obce Bukovec, Čečovice, Černovice, Horní Kamenice, Holýšov, Kvíčovice, Neuměř, Štichov a Všekary z okresu Domažlice do okresu Plzeň-jih za účelem zavedení územní skladebnosti státu.[29]

Vzniklé a zaniklé obce[editovat | editovat zdroj]

V roce 2001 vznikla obec Sytno odtržením od Stříbra v okrese Tachov. O rok později se obce Jíno, Kaliště a Stropčice připojily ke Švihovu v okrese Klatovy. K roku 2003 zanikly Lhota a Malesice připojením k Plzni.[25][26]

Změny statusu obce[editovat | editovat zdroj]

Města[editovat | editovat zdroj]

V roce 1996 získalo status města Spálené Poříčí. O rok později následoval Kaznějov. V roce 1998 se přidala Přimda na Tachovsku a Poběžovice na Domažlicku. Od roku 2000 jsou městem i Janovice nad Úhlavou. V roce 2006 byly na město povýšeny Hostouň a Bezdružice. Ve stejný rok, ale jiné dny, se městem staly i Kasejovice, Černošín, Strážov a Úterý. V průběhu roku 2007 se městy staly Kladruby a Rejštejn. O rok později byly městem jmenovány Nalžovské Hory. V roce 2010 následovalo Rabí. Od roku 2013 jsou městem Všeruby.

Městyse[editovat | editovat zdroj]

V roce 2006 získaly status městyse Čachrov, Dešenice, Chudenice, Kolinec a Žinkovy. Ve stejný rok, ale jiné dny se městysy staly Klenčí pod Čerchovem, Chodová Planá a Stráž. V roce 2008 byly městysy jmenovány Všeruby a Zvíkovec. O rok později získal status městyse Koloveč. V roce 2014 následoval Liblín.

Karlovarský kraj[editovat | editovat zdroj]

Historie[editovat | editovat zdroj]

Vývoj územních celků[editovat | editovat zdroj]

Do vzniku Československa[editovat | editovat zdroj]

Kraje okolo roku 1742

Počátky krajského zřízení spadají v Čechách do 2. poloviny 13. století, kdy jimi král Přemysl Otakar II. nahradil původní hradské zřízení. Kraje se utvářely postupně jen z neurčitých oblastí, dotvořeny byly definitivně až během husitství, zejména přes instituci krajských poprávců. Později stál v jejich čele hejtman, první byli zvoleni krajskými sněmy v roce 1434. V Čechách tak existovalo celkem 12 krajů. Krajské úřady byly v roce 1751 zestátněny, bylo zrušeno staré pravidlo o dvou hejtmanech v kraji a stanoveno, že hejtman musí být úředníkem s odbornou kvalifikací a musí sídlit a úřadovat v krajském městě. Krajské úřady byly nadřízeny vrchnosti a bylo jim svěřeno vybírání berní. Byly tak položeny základy krajských úřadů v dnešním slova smyslu.[1]

Na území Karlovarského kraje se rozkládal výhradně Žatecký kraj. Původně však západní většinu kraje zaujímalo Loketský kraj a značně autonomní Chebsko, přičemž obě tyto části byly v roce 1751 začleněny pod Žatecko. V roce 1751 byl Žatecký kraj rozdělen mezi žatecký a Loketský.

V roce 1850 byla prosazena administrativní reforma spočívající ve snížení počtu krajů z 24 na 10. V Čechách mělo vzniknout sedm krajů, na Moravě dva a v Rakouském Slezsku jeden. Kraje měly spravovat krajské vlády v čele s s krajským prezidentem, ale reforma v době Bachova absolutismu padla pod stůl.[2] Území Karlovarského kraje by bylo rozděleno mezi kraje Chebský a Plzeňský.[3] V roce 1855 tak byla prosazena méně radikální reforma, která vytvořila 20 krajů. Kraje byly řízeny krajskými úřady v čele s krajskými představenými a byly podrobeny pravomoci zemských místodržitelů.[4] Na území Karlovarského kraje výrazně zasahovaly kraje Chebský a Žatecký.[3]

V roce 1860 byly kraje na Moravě a ve Slezsku zrušeny, v roce 1862 následovalo zrušení v Čechách.[5] Od té doby se české země členily jen na okresy, které však neměly žádné pravomoci.[6]

V chaosu po konci první světové války se pokusili čeští Němci o připojení k mezinárodně neuznávanému Německému Rakousku. Konkrétně se jednalo o samozvané země Sudetsko, Německé Čechy, Německou jižní Moravou začleněnou do Dolních Rakous a Šumavskou župu začleněnou do Horních Rakous. Připojeny měly být i exklávy Brno, Olomouc a Jihlava.[7] Všechna tato území však byla v průběhu zimy obsazena československým vojskem.[8]

Po vzniku Československa[editovat | editovat zdroj]

Po vzniku samostatné Československé republiky sice bylo zachováno dělení na tři země z dob Rakouska-Uherska, konkrétně na zemi Českou, Moravskou a Slezskou. Zákon č. 126/1920 Sb. o zřízení župních a okresních úřadů v republice Československé sice zavedl župní zřízení, které kvůli nesouhlasu mnoha stran nebylo nikdy fakticky realizováno. Většina kraje by ležela v Karlovarské župě, která by zahrnovala města jako Karlovy Vary, Falknov (dnešní Sokolov), Cheb či Jáchymov. Mariánské Lázně a okolí by však ležely v Plzeňské župě.[9] Po ztroskotání pokusu o zavedení žup byly v roce 1928 země Moravská a země Slezská sloučeny do země Moravskoslezské.[10] Celý kraj však ležel v zemi České.

Během okupace nacistickým Německem se na území dnešní České republiky nacházel Protektorát Čechy a Morava a Říšská župa Sudety. Menší části zasahovaly na územ říšských žup Horní Podunají, Dolní Podunají, Horní Slezsko a Bayreuth. Protektorát se dále dělil na oberlandráty, jejichž počet se v průběhu let měnil.[11] Téměř celý kraj bezvýhradně spadal pod Sudety, konkrétně do vládního obvodu Cheb, výjimkou byla jen zcela zanedbatelná část na jihovýchodní hranici.

Karlovarský kraj (1948–1960)

Po komunistickém puči v únoru 1948 bylo zrušeno zemské zřízení. Zákon č. 280/1948 Sb. nahradil zemi Českou a zemi Moravskoslezskou 13 kraji, které nerespektovaly historickou zemskou hranici Čech a Moravy. Kraje byly řízeny krajskými národními výbory.[12] Tyto hranice se poměrně podobaly dnešním. Generální tajemník KSČ Rudolf Slánský změnu odůvodnil prohlášením, že dva mamutí zemské národní výbory se nedají kontrolovat a že úřady v krajích a okresech bude pod větší kontrolou lidových zástupců.[13] Tehdejší Karlovarský kraj byl výrazně rozsáhlejší, zahrnoval severní část okresu Tachov včetně města Planá, dnes náležící Plzeňskému kraji. Pod Ústecký kraj dnes spadá rozsáhlá oblast s městy Vejprty, Kadaň, Klášterec nad Ohří, Podbořany a Kryry. V roce 1960 došlo k další správní reformě, počet krajů se snížil na sedm a Prahu.[15]

Mezi lety 1960 a 2020 byl Karlovarský kraj součástí Západočeského kraje, který zahrnoval ještě dnešní území toho Plzeňského. Mezi těmito roky existovalo dělení České republiky na sedm krajů (Středočeský, Jihočeský, Západočeský, Severočeský, Východočeský, Jihomoravský a Severomoravský) a Prahu podle zákona č. 36/1960 Sb. o územním členění státu.[15] Od svého vzniku do roku 1990 byly tyto kraje spravovány krajskými národními výbory, které však byly po sametové revoluci zrušeny. Do roku 2000 tak kraje ze samosprávního hlediska neexistovaly, pravomoci přešly na stát a okresní úřady.[16] Definitivně bylo toto dělení zrušeno od roku 2021,[17] ale v současnosti přetrvává v justici.

Karlovarský kraj (2000-současnost)

Soudobý samosprávný Karlovarský kraj byl zřízen spolu s dalšími samosprávnými kraji na základě článku 99 a následujících Ústavy České republiky ústavním zákonem č. 347/1997 Sb. o vytvoření vyšších územních samosprávných celků, který stanoví názvy krajů a jejich vymezení výčtem okresů.[18] Území okresů definovala vyhláška ministerstva vnitra č. 564/2002 Sb., která byla k roku 2021 zrušena,[19] nahradil zákon č. 51/2020 Sb. o územně správním členění státu, který kraje i okresy definoval za pomocí správních obvodů s rozšířenou působností.[17] Kraje definitivně vznikly 1. ledna 2000, samosprávné kompetence získaly na základě zákona č. 129/2000 Sb. o krajích[20] dne 12. listopadu 2000, kdy proběhly první volby do jejich nově zřízených zastupitelstev. Toto krajské členění je obdobné krajům z let 1948–1960, zřízených zákonem č. 280/1948 Sb. o krajském zřízení.[12]

Změny územní struktury po roce 2000[editovat | editovat zdroj]

Od 1. ledna 2007 došlo k velkému počtu změn, aby se snížil počet výjimek narušujících územní skladebnost okresů a správních obvodů obcí s rozšířenou působností, kterých však zůstalo 33. Tyto změny se dotkly 47 okresů a 119 obcí.[22] V Karlovarském kraji se změny dotkly jen města Teplá, které přešlo z okresu Karlovy Vary do okresu Cheb.

Vzniklé a zaniklé obce[editovat | editovat zdroj]

V roce 2000 vznikla odtržením od Kolové obec Pila v okrese Karlovy Vary. V roce 2014 vznikly vyčleněním z vojenského újezdu Hradiště obce Bražec a Doupovské Hradiště, obě v okrese Karlovy Vary.[25][26]

Změny statusu obce[editovat | editovat zdroj]

Města[editovat | editovat zdroj]

V roce 1998 získal status města Bečov nad Teplou. V roce 2006 byly na město povýšeny Bochov a Boží Dar. Ve stejný rok, ale jiný den se městem staly Horní Blatná, Hroznětín a Oloví. V průběhu roku 2007 se městem stalo Krásno, Abertamy, Chyše a Přebuz. Od roku 2012 je městem Krásné Údolí.

Městyse[editovat | editovat zdroj]

V roce 2006 nezískala status městyse v Karlovarském kraji žádná obec, přičemž ve všech ostatních krajích s výjimkou Prahy to byla vždy alespoň jedna. V roce 2008 byla městysem jmenována Svatava. V roce 2013 získala status městyse Kovářská.

Ústecký kraj[editovat | editovat zdroj]

Historie[editovat | editovat zdroj]

Vývoj územních celků[editovat | editovat zdroj]

Do vzniku Československa[editovat | editovat zdroj]

Kraje okolo roku 1742

Počátky krajského zřízení spadají v Čechách do 2. poloviny 13. století, kdy jimi král Přemysl Otakar II. nahradil původní hradské zřízení. Kraje se utvářely postupně jen z neurčitých oblastí, dotvořeny byly definitivně až během husitství, zejména přes instituci krajských poprávců. Později stál v jejich čele hejtman, první byli zvoleni krajskými sněmy v roce 1434. V Čechách tak existovalo celkem 12 krajů. Krajské úřady byly v roce 1751 zestátněny, bylo zrušeno staré pravidlo o dvou hejtmanech v kraji a stanoveno, že hejtman musí být úředníkem s odbornou kvalifikací a musí sídlit a úřadovat v krajském městě. Krajské úřady byly nadřízeny vrchnosti a bylo jim svěřeno vybírání berní. Byly tak položeny základy krajských úřadů v dnešním slova smyslu.[1]

Na území Ústeckého kraje výrazně zasahoval Litoměřický a Žatecký kraj. V roce 1751 byl Žatecký kraj rozdělen mezi žatecký a Loketský.

V roce 1850 byla prosazena administrativní reforma spočívající ve snížení počtu krajů z 24 na 10. V Čechách mělo vzniknout sedm krajů, na Moravě dva a v Rakouském Slezsku jeden. Kraje měly spravovat krajské vlády v čele s s krajským prezidentem, ale reforma v době Bachova absolutismu padla pod stůl.[2] Území Ústeckého kraje by bylo rozděleno mezi kraje Chebský, Českolipský a Pražský.[3] V roce 1855 tak byla prosazena méně radikální reforma, která vytvořila 20 krajů. Kraje byly řízeny krajskými úřady v čele s krajskými představenými a byly podrobeny pravomoci zemských místodržitelů.[4] Na území Ústeckého kraje výrazně zasahovaly kraje Žatecký a Litoměřický.[3]

V roce 1860 byly kraje na Moravě a ve Slezsku zrušeny, v roce 1862 následovalo zrušení v Čechách.[5] Od té doby se české země členily jen na okresy, které však neměly žádné pravomoci.[6]

V chaosu po konci první světové války se pokusili čeští Němci o připojení k mezinárodně neuznávanému Německému Rakousku. Konkrétně se jednalo o samozvané země Sudetsko, Německé Čechy, Německou jižní Moravou začleněnou do Dolních Rakous a Šumavskou župu začleněnou do Horních Rakous. Připojeny měly být i exklávy Brno, Olomouc a Jihlava.[7] Všechna tato území však byla v průběhu zimy obsazena československým vojskem.[8]

Po vzniku Československa[editovat | editovat zdroj]

Po vzniku samostatné Československé republiky sice bylo zachováno dělení na tři země z dob Rakouska-Uherska, konkrétně na zemi Českou, Moravskou a Slezskou. Zákon č. 126/1920 Sb. o zřízení župních a okresních úřadů v republice Československé sice zavedl župní zřízení, které kvůli nesouhlasu mnoha stran nebylo nikdy fakticky realizováno. V kraji by se rozkládaly zejména tři župy, a to Karlovarská s městy Kadaň či Podbořany, Lounská zahrnující Most, Louny nebo Roudnici nad Labem a Českolipská s Ústím nad Labem, Litoměřicemi, Děčínem či Rumburkem.[9] Po ztroskotání pokusu o zavedení žup byly v roce 1928 země Moravská a země Slezská sloučeny do země Moravskoslezské.[10] Celý kraj však ležel v zemi České.

Během okupace nacistickým Německem se na území dnešní České republiky nacházel Protektorát Čechy a Morava a Říšská župa Sudety. Menší části zasahovaly na územ říšských žup Horní Podunají, Dolní Podunají, Horní Slezsko a Bayreuth. Protektorát se dále dělil na oberlandráty, jejichž počet se v průběhu let měnil.[11] Téměř celý kraj patřil do Sudet, oblasti na východě do vládního obvodu Cheb a zbytek do vládního obvodu Ústí nad Labem. Do Protektorátu místo Sudet patřily jen některé oblasti na jihu, například města Louny, Libochovice nebo Roudnice nad Labem.

Ústecký kraj (1948–1960)

Po komunistickém puči v únoru 1948 bylo zrušeno zemské zřízení. Zákon č. 280/1948 Sb. nahradil zemi Českou a zemi Moravskoslezskou 13 kraji, které nerespektovaly historickou zemskou hranici Čech a Moravy. Kraje byly řízeny krajskými národními výbory.[12] Tyto hranice se poměrně podobaly dnešním. Generální tajemník KSČ Rudolf Slánský změnu odůvodnil prohlášením, že dva mamutí zemské národní výbory se nedají kontrolovat a že úřady v krajích a okresech bude pod větší kontrolou lidových zástupců.[13] Tehdejší Ústecký kraj byl mnohem menší než současný. Rozsáhlá oblast s městy Vejprty, Kadaň, Klášterec nad Ohří, Podbořany a Kryry patřila Karlovarskému kraji a Šluknovský výběžek zahrnující města jako Rumburk, Varnsdorf a Česká Kamenice náležel Libereckému kraji. Pod Ústecko naopak spadalo několik obcí z dnešního Středočeského kraje. V roce 1960 došlo k další správní reformě, počet krajů se snížil na sedm a Prahu.[15]

Mezi lety 1960 a 2020 byl Ústecký kraj součástí Severočeského kraje, která zahrnoval ještě území toho Libereckého, avšak bez území okresu Semily, který náležel kraji Východočeskému. Mezi těmito roky existovalo dělení České republiky na sedm krajů (Středočeský, Jihočeský, Západočeský, Severočeský, Východočeský, Jihomoravský a Severomoravský) a Prahu podle zákona č. 36/1960 Sb. o územním členění státu.[15] Od svého vzniku do roku 1990 byly tyto kraje spravovány krajskými národními výbory, které však byly po sametové revoluci zrušeny. Do roku 2000 tak kraje ze samosprávního hlediska neexistovaly, pravomoci přešly na stát a okresní úřady.[16] Definitivně bylo toto dělení zrušeno od roku 2021,[17] ale v současnosti přetrvává v justici.

Ústecký kraj (2000-současnost)

Soudobý samosprávný Ústecký kraj byl zřízen spolu s dalšími samosprávnými kraji na základě článku 99 a následujících Ústavy České republiky ústavním zákonem č. 347/1997 Sb. o vytvoření vyšších územních samosprávných celků, který stanoví názvy krajů a jejich vymezení výčtem okresů.[18] Území okresů definovala vyhláška ministerstva vnitra č. 564/2002 Sb., která byla k roku 2021 zrušena,[19] nahradil zákon č. 51/2020 Sb. o územně správním členění státu, který kraje i okresy definoval za pomocí správních obvodů s rozšířenou působností.[17] Kraje definitivně vznikly 1. ledna 2000, samosprávné kompetence získaly na základě zákona č. 129/2000 Sb. o krajích[20] dne 12. listopadu 2000, kdy proběhly první volby do jejich nově zřízených zastupitelstev. Toto krajské členění je obdobné krajům z let 1948–1960, zřízených zákonem č. 280/1948 Sb. o krajském zřízení.[12]

Změny územní struktury po roce 2000[editovat | editovat zdroj]

Od 1. ledna 2007 došlo k velkému počtu změn, aby se snížil počet výjimek narušujících územní skladebnost okresů a správních obvodů obcí s rozšířenou působností, kterých však zůstalo 33. Tyto změny se dotkly 47 okresů a 119 obcí.[22] V Ústeckém kraji však nedošlo k jediné změně, příslušnost obcí k okresům zůstala nezměněna.

Vzniklé a zaniklé obce[editovat | editovat zdroj]

V roce 1997 vznikla oddělením od Děčína obec Těchlovice v okrese Děčín a v roce 1998 oddělením od Libouchce obec Velké Chvojno v okrese Ústí nad Labem.[25][26]

Změny statusu obce[editovat | editovat zdroj]

Města[editovat | editovat zdroj]

V roce 1996 získaly status města Trmice a Budyně nad Ohří. O dva roky později následovala Dolní Poustevna. V roce 1998 se městem staly Bohušovice nad Ohří. V roce 2006 byly na město povýšeny Chřibská, Verneřice, Loučná pod Klínovcem, Hošťka a Horní Jiřetín. Ve stejný rok, ale jiné dny, se městem staly i Blšany, Ledvice, Výsluní, Kryry a Vroutek. V průběhu roku 2007 se městem stal Mašťov. O rok později byla městem jmenována Hora Svaté Kateřiny. Od roku 2012 je městem Chlumec.

Městyse[editovat | editovat zdroj]

V roce 2006 získaly status městyse Levín, Cítoliby, Nepomyšl, Panenský Týnec, Ročov, Slavětín a Hostomice. Ve stejný rok, ale jiný den se městysem stal Peruc. V roce 2007 se městysem staly Brozany nad Ohří. O deset let později následovaly Měcholupy.

Liberecký kraj[editovat | editovat zdroj]

Historie[editovat | editovat zdroj]

Vývoj územních celků[editovat | editovat zdroj]

Do vzniku Československa[editovat | editovat zdroj]

Kraje okolo roku 1742

Počátky krajského zřízení spadají v Čechách do 2. poloviny 13. století, kdy jimi král Přemysl Otakar II. nahradil původní hradské zřízení. Kraje se utvářely postupně jen z neurčitých oblastí, dotvořeny byly definitivně až během husitství, zejména přes instituci krajských poprávců. Později stál v jejich čele hejtman, první byli zvoleni krajskými sněmy v roce 1434. V Čechách tak existovalo celkem 12 krajů. Krajské úřady byly v roce 1751 zestátněny, bylo zrušeno staré pravidlo o dvou hejtmanech v kraji a stanoveno, že hejtman musí být úředníkem s odbornou kvalifikací a musí sídlit a úřadovat v krajském městě. Krajské úřady byly nadřízeny vrchnosti a bylo jim svěřeno vybírání berní. Byly tak položeny základy krajských úřadů v dnešním slova smyslu.[1]

Na území Libereckého kraje se rozkládal výhradně Boleslavský kraj.

V roce 1850 byla prosazena administrativní reforma spočívající ve snížení počtu krajů z 24 na 10. V Čechách mělo vzniknout sedm krajů, na Moravě dva a v Rakouském Slezsku jeden. Kraje měly spravovat krajské vlády v čele s s krajským prezidentem, ale reforma v době Bachova absolutismu padla pod stůl.[2] Území Libereckého kraje by bylo rozděleno mezi kraje Českolipský a Jičínský.[3] V roce 1855 tak byla prosazena méně radikální reforma, která vytvořila 20 krajů. Kraje byly řízeny krajskými úřady v čele s krajskými představenými a byly podrobeny pravomoci zemských místodržitelů.[4] Na území Libereckého kraje výrazně zasahovaly kraje Mladoboleslavský, Litoměřický a Jičínský.[3]

V roce 1860 byly kraje na Moravě a ve Slezsku zrušeny, v roce 1862 následovalo zrušení v Čechách.[5] Od té doby se české země členily jen na okresy, které však neměly žádné pravomoci.[6]

V chaosu po konci první světové války se pokusili čeští Němci o připojení k mezinárodně neuznávanému Německému Rakousku. Konkrétně se jednalo o samozvané země Sudetsko, Německé Čechy, Německou jižní Moravou začleněnou do Dolních Rakous a Šumavskou župu začleněnou do Horních Rakous. Připojeny měly být i exklávy Brno, Olomouc a Jihlava.[7] Všechna tato území však byla v průběhu zimy obsazena československým vojskem.[8]

Po vzniku Československa[editovat | editovat zdroj]

Po vzniku samostatné Československé republiky sice bylo zachováno dělení na tři země z dob Rakouska-Uherska, konkrétně na zemi Českou, Moravskou a Slezskou. Zákon č. 126/1920 Sb. o zřízení župních a okresních úřadů v republice Československé sice zavedl župní zřízení, které kvůli nesouhlasu mnoha stran nebylo nikdy fakticky realizováno. Na území kraje by se nacházela Mladoboleslavská župa s městy jako Liberec nebo Turnov a Českolipská župa zahrnující Českou Lípu nebo Nový Bor.[9] Po ztroskotání pokusu o zavedení žup byly v roce 1928 země Moravská a země Slezská sloučeny do země Moravskoslezské.[10] Celý kraj však ležel v zemi České.

Během okupace nacistickým Německem se na území dnešní České republiky nacházel Protektorát Čechy a Morava a Říšská župa Sudety. Menší části zasahovaly na územ říšských žup Horní Podunají, Dolní Podunají, Horní Slezsko a Bayreuth. Protektorát se dále dělil na oberlandráty, jejichž počet se v průběhu let měnil.[11] Většina kraje patřila právě do Sudet, konkrétně do vládního obvodu Ústí nad Labem. Do Protektorátu spadaly jen oblasti na jihovýchodě, například Turnov, Semily či Jilemnice.

Liberecký kraj (1948–1960)

Po komunistickém puči v únoru 1948 bylo zrušeno zemské zřízení. Zákon č. 280/1948 Sb. nahradil zemi Českou a zemi Moravskoslezskou 13 kraji, které nerespektovaly historickou zemskou hranici Čech a Moravy. Kraje byly řízeny krajskými národními výbory.[12] Tyto hranice se poměrně podobaly dnešním. Generální tajemník KSČ Rudolf Slánský změnu odůvodnil prohlášením, že dva mamutí zemské národní výbory se nedají kontrolovat a že úřady v krajích a okresech bude pod větší kontrolou lidových zástupců.[13] Tehdejší Liberecký kraj byl mnohem rozsáhlejší než ten současný. Šluknovský výběžek zahrnující města jako Rumburk, Varnsdorf a Česká Kamenice dnes patří Ústeckému kraji. Nejsevernější oblast Středočeského kraje okolo měst Mnichovo Hradiště a Bělá pod Bezdězem taktéž spadala pod Liberecko. V roce 1960 došlo k další správní reformě, počet krajů se snížil na sedm a Prahu.[15]

Mezi lety 1960 a 2020 byla většina území Libereckého kraje spolu s krajem Ústeckým součástí Severočeského kraje. Výjimkou byl okres Semily, který náležel kraji Východočeskému. Mezi těmito roky existovalo dělení České republiky na sedm krajů (Středočeský, Jihočeský, Západočeský, Severočeský, Východočeský, Jihomoravský a Severomoravský) a Prahu podle zákona č. 36/1960 Sb. o územním členění státu.[15] Od svého vzniku do roku 1990 byly tyto kraje spravovány krajskými národními výbory, které však byly po sametové revoluci zrušeny. Do roku 2000 tak kraje ze samosprávního hlediska neexistovaly, pravomoci přešly na stát a okresní úřady.[16] Definitivně bylo toto dělení zrušeno od roku 2021,[17] ale v současnosti přetrvává v justici.

Liberecký kraj (2000-současnost)

Soudobý samosprávný Liberecký kraj byl zřízen spolu s dalšími samosprávnými kraji na základě článku 99 a následujících Ústavy České republiky ústavním zákonem č. 347/1997 Sb. o vytvoření vyšších územních samosprávných celků, který stanoví názvy krajů a jejich vymezení výčtem okresů.[18] Území okresů definovala vyhláška ministerstva vnitra č. 564/2002 Sb., která byla k roku 2021 zrušena,[19] nahradil zákon č. 51/2020 Sb. o územně správním členění státu, který kraje i okresy definoval za pomocí správních obvodů s rozšířenou působností.[17] Kraje definitivně vznikly 1. ledna 2000, samosprávné kompetence získaly na základě zákona č. 129/2000 Sb. o krajích[20] dne 12. listopadu 2000, kdy proběhly první volby do jejich nově zřízených zastupitelstev. Toto krajské členění je obdobné krajům z let 1948–1960, zřízených zákonem č. 280/1948 Sb. o krajském zřízení.[12]

Změny územní struktury po roce 2000[editovat | editovat zdroj]

Od 1. ledna 2007 došlo k velkému počtu změn, aby se snížil počet výjimek narušujících územní skladebnost okresů a správních obvodů obcí s rozšířenou působností, kterých však zůstalo 33. Tyto změny se dotkly 47 okresů a 119 obcí.[22] V kraji došlo jen ke drobným změnám, město Jablonné v Podještědí a obec Janovice v Podještědí byly přesunuty z okresu Česká Lípa do okresu Liberec.

K 1. lednu 2021 bylo město Harrachov přesunuto z okresu Semily do okresu Jablonec nad Nisou. Obec Frýdštejn v okrese Jablonec nad Nisou přešla ze správního obvodu obce s rozšířenou působností Turnov do správního obvodu obce s rozšířenou působností Jablonec nad Nisou.[30] Kraj je jediným, v němž není dodržena územní skladebnost okresů a správních obvodů obcí s rozšířenou působností. Kvůli problémové situaci na Turnovsku sahá SO ORP Turnov kromě okresu Semily i do okresů Jablonec nad Nisou a Liberec. Tato situace si vyžádala výjimku v zákoně.[31] Navržen byly však přesuny 15 obcí mezi okresy.

Vzniklé a zaniklé obce[editovat | editovat zdroj]

V roce 2005 zanikla obec Častolovice připojením k České Lípě.[25][26]

Změny statusu obce[editovat | editovat zdroj]

Města[editovat | editovat zdroj]

V roce 1998 získal status města Žandov v okrese Česká Lípa. V roce 2006 byly na město povýšeny Lučany nad Nisou a Osečná. Ve stejný rok, ale jiný den se městem stalo Ralsko.

Městyse[editovat | editovat zdroj]

V roce 2006 získaly status městyse Holany a Zásada. V roce 2014 byl městysem jmenován Libštát a o dva roky déle Zdislava.

Královéhradecký kraj[editovat | editovat zdroj]

Historie[editovat | editovat zdroj]

Vývoj územních celků[editovat | editovat zdroj]

Do vzniku Československa[editovat | editovat zdroj]

Kraje okolo roku 1742

Počátky krajského zřízení spadají v Čechách do 2. poloviny 13. století, kdy jimi král Přemysl Otakar II. nahradil původní hradské zřízení. Kraje se utvářely postupně jen z neurčitých oblastí, dotvořeny byly definitivně až během husitství, zejména přes instituci krajských poprávců. Později stál v jejich čele hejtman, první byli zvoleni krajskými sněmy v roce 1434. V Čechách tak existovalo celkem 12 krajů. Krajské úřady byly v roce 1751 zestátněny, bylo zrušeno staré pravidlo o dvou hejtmanech v kraji a stanoveno, že hejtman musí být úředníkem s odbornou kvalifikací a musí sídlit a úřadovat v krajském městě. Krajské úřady byly nadřízeny vrchnosti a bylo jim svěřeno vybírání berní. Byly tak položeny základy krajských úřadů v dnešním slova smyslu.[1]

Na území Královéhradeckého kraje výrazně zasahoval Hradecký a Boleslavský kraj. Do roku 1515 existoval ještě příhraniční Trutnovský kraj, který byl však začleněn pod Hradecký. V roce 1751 byl Hradecký kraj byl rozdělen mezi Hradecký a Bydžovský.

V roce 1850 byla prosazena administrativní reforma spočívající ve snížení počtu krajů z 24 na 10. V Čechách mělo vzniknout sedm krajů, na Moravě dva a v Rakouském Slezsku jeden. Kraje měly spravovat krajské vlády v čele s s krajským prezidentem, ale reforma v době Bachova absolutismu padla pod stůl.[2] Území Královéhradeckého kraje by bylo rozděleno mezi kraje Jičínský a Pardubický.[3] V roce 1855 tak byla prosazena méně radikální reforma, která vytvořila 20 krajů. Kraje byly řízeny krajskými úřady v čele s krajskými představenými a byly podrobeny pravomoci zemských místodržitelů.[4] Na území Královéhradeckého kraje výrazně zasahovaly kraje Jičínský, Hradecký a Chrudimský.[3]

V roce 1860 byly kraje na Moravě a ve Slezsku zrušeny, v roce 1862 následovalo zrušení v Čechách.[5] Od té doby se české země členily jen na okresy, které však neměly žádné pravomoci.[6]

V chaosu po konci první světové války se pokusili čeští Němci o připojení k mezinárodně neuznávanému Německému Rakousku. Konkrétně se jednalo o samozvané země Sudetsko, Německé Čechy, Německou jižní Moravou začleněnou do Dolních Rakous a Šumavskou župu začleněnou do Horních Rakous. Připojeny měly být i exklávy Brno, Olomouc a Jihlava.[7] Všechna tato území však byla v průběhu zimy obsazena československým vojskem.[8]

Po vzniku Československa[editovat | editovat zdroj]

Po vzniku samostatné Československé republiky sice bylo zachováno dělení na tři země z dob Rakouska-Uherska, konkrétně na zemi Českou, Moravskou a Slezskou. Zákon č. 126/1920 Sb. o zřízení župních a okresních úřadů v republice Československé sice zavedl župní zřízení, které kvůli nesouhlasu mnoha stran nebylo nikdy fakticky realizováno. Většinu kraje by přirozeně zabírala Královéhradecká župa s městy jako Hradec Králové, Dvůr Králové nad Labem, Rychnov nad Kněžnou, Náchod, Broumov nebo Trutnov. Menší části by ležely v Mladoboleslavské župě, například města Jičín a Vrchlabí.[9] Po ztroskotání pokusu o zavedení žup byly v roce 1928 země Moravská a země Slezská sloučeny do země Moravskoslezské.[10] Celý kraj však ležel v zemi České.

Během okupace nacistickým Německem se na území dnešní České republiky nacházel Protektorát Čechy a Morava a Říšská župa Sudety. Menší části zasahovaly na územ říšských žup Horní Podunají, Dolní Podunají, Horní Slezsko a Bayreuth. Protektorát se dále dělil na oberlandráty, jejichž počet se v průběhu let měnil.[11] Většina kraje spadala do Protektorátu, nikoliv do Sudet. Do sudetského vládního obvodu Ústí nad Labem patřil například Broumov, Trutnov nebo Vrchlabí. Naopak u Náchodu se hranice druhé republiky shodovaly s původními. Do východní části Sudet, konkrétně do vládního obvodu Opava spadal jižní část Orlických hor.

Hradecký kraj (1948–1960)

Po komunistickém puči v únoru 1948 bylo zrušeno zemské zřízení. Zákon č. 280/1948 Sb. nahradil zemi Českou a zemi Moravskoslezskou 13 kraji, které nerespektovaly historickou zemskou hranici Čech a Moravy. Kraje byly řízeny krajskými národními výbory.[12] Tyto hranice se poměrně podobaly dnešním. Generální tajemník KSČ Rudolf Slánský změnu odůvodnil prohlášením, že dva mamutí zemské národní výbory se nedají kontrolovat a že úřady v krajích a okresech bude pod větší kontrolou lidových zástupců.[13] Hranice současného a tehdejšího Královéhradeckého kraje se z většiny shodují. Výrazné rozdíly lze najít jen v oblasti okolo města Sobotka a obce Libuň, která patřila kraji Libereckému, a na severu dnešního okresu Ústí nad Orlicí v Pardubickém kraji, kde města jako Žamberk, Jablonné nad Orlicí, Letohrad a Králíky a jejich okolí také spadaly pod Královéhradecko. V roce 1960 došlo k další správní reformě, počet krajů se snížil na sedm a Prahu.[15]

Mezi lety 1960 a 2020 byl Královéhradecký kraj součástí Východočeského kraje. Do něj ještě patřilo území kraje Pardubického, okresu Semily, dnes patřícího pod Liberecký kraj, a okresu Havlíčkův Brod, dnes patřícího pod Kraj Vysočinu. Mezi těmito roky existovalo dělení České republiky na sedm krajů (Středočeský, Jihočeský, Západočeský, Severočeský, Východočeský, Jihomoravský a Severomoravský) a Prahu podle zákona č. 36/1960 Sb. o územním členění státu.[15] Od svého vzniku do roku 1990 byly tyto kraje spravovány krajskými národními výbory, které však byly po sametové revoluci zrušeny. Do roku 2000 tak kraje ze samosprávního hlediska neexistovaly, pravomoci přešly na stát a okresní úřady.[16] Definitivně bylo toto dělení zrušeno od roku 2021,[17] ale v současnosti přetrvává v justici.

Královéhradecký kraj (2000-současnost)

Soudobý samosprávný Královéhradecký kraj byl zřízen spolu s dalšími samosprávnými kraji na základě článku 99 a následujících Ústavy České republiky ústavním zákonem č. 347/1997 Sb. o vytvoření vyšších územních samosprávných celků, který stanoví názvy krajů a jejich vymezení výčtem okresů.[18] Území okresů definovala vyhláška ministerstva vnitra č. 564/2002 Sb., která byla k roku 2021 zrušena,[19] nahradil zákon č. 51/2020 Sb. o územně správním členění státu, který kraje i okresy definoval za pomocí správních obvodů s rozšířenou působností.[17] Kraje definitivně vznikly 1. ledna 2000, samosprávné kompetence získaly na základě zákona č. 129/2000 Sb. o krajích[20] dne 12. listopadu 2000, kdy proběhly první volby do jejich nově zřízených zastupitelstev. Toto krajské členění je obdobné krajům z let 1948–1960, zřízených zákonem č. 280/1948 Sb. o krajském zřízení.[12]

Změny územní struktury po roce 2000[editovat | editovat zdroj]

Od 1. ledna 2007 došlo k velkému počtu změn, aby se snížil počet výjimek narušujících územní skladebnost okresů a správních obvodů obcí s rozšířenou působností, kterých však zůstalo 33. Tyto změny se dotkly 47 okresů a 119 obcí.[22] V Královéhradeckém kraji změnily příslušnost k okresu jen tři obce, konkrétně Jílovice, Ledce a Vysoký Újezd přešly z okresu Rychnov nad Kněžnou do okresu Hradec Králové.

Vzniklé a zaniklé obce[editovat | editovat zdroj]

Královéhradecký kraj je jediným, ve kterém od roku 1996 nedošlo k žádnému rozdělení ani sloučení obcí.[25][26]

Změny statusu obce[editovat | editovat zdroj]

Města[editovat | editovat zdroj]

V roce 1998 získalo status města Kopidlno. O rok později se stala městem i Libáň v okrese Jičín. Od roku 2000 jsou městem i Dašice. V roce 2006 byl na město povýšen Miletín. Ve stejný rok, ale jiný den se městem staly Stárkov a Železnice. V průběhu roku 2007 se městy staly Pilníkov a Vysoké Veselí.

Městyse[editovat | editovat zdroj]

V roce 2006 získaly status městyse Machov, Nový Hrádek, Velké Poříčí, Častolovice, Doudleby nad Orlicí a Mladé Buky. Ve stejný rok, ale jiný den se městysem stalo Podhradí. V roce 2007 se městysy staly Pecka a Mlázovice. O rok později byl městysem jmenován Černý Důl. V roce 2014 se městysem stal Velký Vřešťov a o rok déle Žernov. V roce 2022 byl status městyse obnoven Choustníkovu Hradišti.

Pardubický kraj[editovat | editovat zdroj]

Historie[editovat | editovat zdroj]

Vývoj územních celků[editovat | editovat zdroj]

Do vzniku Československa[editovat | editovat zdroj]

Kraje okolo roku 1742

Počátky krajského zřízení spadají v Čechách do 2. poloviny 13. století, kdy jimi král Přemysl Otakar II. nahradil původní hradské zřízení. Kraje se utvářely postupně jen z neurčitých oblastí, dotvořeny byly definitivně až během husitství, zejména přes instituci krajských poprávců. Později stál v jejich čele hejtman, první byli zvoleni krajskými sněmy v roce 1434. V Čechách tak existovalo celkem 12 krajů. Krajské úřady byly v roce 1751 zestátněny, bylo zrušeno staré pravidlo o dvou hejtmanech v kraji a stanoveno, že hejtman musí být úředníkem s odbornou kvalifikací a musí sídlit a úřadovat v krajském městě. Krajské úřady byly nadřízeny vrchnosti a bylo jim svěřeno vybírání berní. Byly tak položeny základy krajských úřadů v dnešním slova smyslu.[1]

Na území Pardubického kraje se rozkládal výhradně Chrudimský kraj, do moravské částí zasahoval ještě Olomoucký kraj.

V roce 1850 byla prosazena administrativní reforma spočívající ve snížení počtu krajů z 24 na 10. V Čechách mělo vzniknout sedm krajů, na Moravě dva a v Rakouském Slezsku jeden. Kraje měly spravovat krajské vlády v čele s s krajským prezidentem, ale reforma v době Bachova absolutismu padla pod stůl.[2] Území Pardubického kraje by bylo rozděleno mezi kraje Pardubický, Jičínský, Olomoucký a Brněnský.[3] V roce 1855 tak byla prosazena méně radikální reforma, která vytvořila 20 krajů. Kraje byly řízeny krajskými úřady v čele s krajskými představenými a byly podrobeny pravomoci zemských místodržitelů.[4] Na území Pardubického kraje výrazně zasahovaly kraje Chrudimský, Hradecký a Brněnský.[3]

V roce 1860 byly kraje na Moravě a ve Slezsku zrušeny, v roce 1862 následovalo zrušení v Čechách.[5] Od té doby se české země členily jen na okresy, které však neměly žádné pravomoci.[6]

V chaosu po konci první světové války se pokusili čeští Němci o připojení k mezinárodně neuznávanému Německému Rakousku. Konkrétně se jednalo o samozvané země Sudetsko, Německé Čechy, Německou jižní Moravou začleněnou do Dolních Rakous a Šumavskou župu začleněnou do Horních Rakous. Připojeny měly být i exklávy Brno, Olomouc a Jihlava.[7] Všechna tato území však byla v průběhu zimy obsazena československým vojskem.[8]

Po vzniku Československa[editovat | editovat zdroj]

Po vzniku samostatné Československé republiky sice bylo zachováno dělení na tři země z dob Rakouska-Uherska, konkrétně na zemi Českou, Moravskou a Slezskou. Zákon č. 126/1920 Sb. o zřízení župních a okresních úřadů v republice Československé sice zavedl župní zřízení, které kvůli nesouhlasu mnoha stran nebylo nikdy fakticky realizováno. Většina kraje by se nacházela v Pardubické župě, konkrétně města jako Pardubice, Chrudim, Litomyšl, Polička nebo Lanškroun. Moravská část by ležela v Brněnské župě, mezi významná města této části patřily Svitavy a Moravská Třebová.[9] Po ztroskotání pokusu o zavedení žup byly v roce 1928 země Moravská a země Slezská sloučeny do země Moravskoslezské.[10] Většina kraje tak ležela v zemi České, jen menší části v zemi Moravské, později Moravskoslezské.

Během okupace nacistickým Německem se na území dnešní České republiky nacházel Protektorát Čechy a Morava a Říšská župa Sudety. Menší části zasahovaly na územ říšských žup Horní Podunají, Dolní Podunají, Horní Slezsko a Bayreuth. Protektorát se dále dělil na oberlandráty, jejichž počet se v průběhu let měnil.[11] Většina kraje patřila do Protektorátu Čechy a Morava, ale východ byl již součástí zabraného pohraničí. Ve vládním obvodu Opava říšské župy Sudety se ocitly například Svitavy, Lanškroun nebo Králíky.

Pardubický kraj (1948–1960)

Po komunistickém puči v únoru 1948 bylo zrušeno zemské zřízení. Zákon č. 280/1948 Sb. nahradil zemi Českou a zemi Moravskoslezskou 13 kraji, které nerespektovaly historickou zemskou hranici Čech a Moravy. Kraje byly řízeny krajskými národními výbory.[12] Tyto hranice se poměrně podobaly dnešním. Generální tajemník KSČ Rudolf Slánský změnu odůvodnil prohlášením, že dva mamutí zemské národní výbory se nedají kontrolovat a že úřady v krajích a okresech bude pod větší kontrolou lidových zástupců.[13] Území dřívějšího Pardubického kraje se od toho současnému částečně lišilo. Celkově byl kraj "posunut" západním směrem, zahrnoval totiž Čáslav a okolí, které dnes patří do Středočeského kraje, a okolí měst Golčův Jeníkov, Chotěboř a Ždírec nad Doubravou, které dnes patří Kraji Vysočina. Naopak sever dnešního okresu Ústí nad Orlicí, tedy města jako Žamberk, Jablonné nad Orlicí, Letohrad a Králíky a jejich okolí, spadaly pod Královéhradecký kraj. Okolí měst Svitavy a Moravská Třebová patřily do kraje Brněnského. V roce 1960 došlo k další správní reformě, počet krajů se snížil na sedm a Prahu.[15]

Mezi lety 1960 a 2020 byl Pardubický kraj součástí Východočeského kraje. Do něj ještě patřilo území kraje Královéhradeckého, okresu Semily, dnes patřícího pod Liberecký kraj, a okresu Havlíčkův Brod, dnes patřícího pod Kraj Vysočinu. Mezi těmito roky existovalo dělení České republiky na sedm krajů (Středočeský, Jihočeský, Západočeský, Severočeský, Východočeský, Jihomoravský a Severomoravský) a Prahu podle zákona č. 36/1960 Sb. o územním členění státu.[15] Od svého vzniku do roku 1990 byly tyto kraje spravovány krajskými národními výbory, které však byly po sametové revoluci zrušeny. Do roku 2000 tak kraje ze samosprávního hlediska neexistovaly, pravomoci přešly na stát a okresní úřady.[16] Definitivně bylo toto dělení zrušeno od roku 2021,[17] ale v současnosti přetrvává v justici.

Pardubický kraj (2000-současnost)

Soudobý samosprávný Pardubický kraj byl zřízen spolu s dalšími samosprávnými kraji na základě článku 99 a následujících Ústavy České republiky ústavním zákonem č. 347/1997 Sb. o vytvoření vyšších územních samosprávných celků, který stanoví názvy krajů a jejich vymezení výčtem okresů.[18] Území okresů definovala vyhláška ministerstva vnitra č. 564/2002 Sb., která byla k roku 2021 zrušena,[19] nahradil zákon č. 51/2020 Sb. o územně správním členění státu, který kraje i okresy definoval za pomocí správních obvodů s rozšířenou působností.[17] Kraje definitivně vznikly 1. ledna 2000, samosprávné kompetence získaly na základě zákona č. 129/2000 Sb. o krajích[20] dne 12. listopadu 2000, kdy proběhly první volby do jejich nově zřízených zastupitelstev. Toto krajské členění je obdobné krajům z let 1948–1960, zřízených zákonem č. 280/1948 Sb. o krajském zřízení.[12]

Změny územní struktury po roce 2000[editovat | editovat zdroj]

Od 1. ledna 2007 došlo k velkému počtu změn, aby se snížil počet výjimek narušujících územní skladebnost okresů a správních obvodů obcí s rozšířenou působností, kterých však zůstalo 33. Tyto změny se dotkly 47 okresů a 119 obcí.[22] Kraje se změny dotkly středně výrazně, postihly každý okres.

Vzniklé a zaniklé obce[editovat | editovat zdroj]

K roku 1998 vznikl rozdělením s Českou Třebovou Semanín v okrese Ústí nad Orlicí. V roce 1996 vznikla oddělením od Krouny v okrese Chrudim obec Otradov. V roce 1999 vznikla Rabštejnská Lhota oddělením od Sobětuch v okrese Chrudim. K roku 2003 zanikla obec Domoradice sloučením s Vysokým Mýtem v okrese Ústí nad Orlicí. V roce 2006 zanikla obec Hostovice po připojení k Pardubicím.[25][26]

Změny statusu obce[editovat | editovat zdroj]

Města[editovat | editovat zdroj]

V roce 1998 získal status města Ronov nad Doubravou. O rok později se stala městem i Březová nad Svitavou. V roce 2006 bylo na město povýšeno Horní Jelení. Ve stejný rok, ale jiný den se městem stala Luže. V průběhu roku 2007 se městem stala Seč. O rok později byly městem jmenovány Nasavrky. Od roku 2011 jsou městy Proseč a Hrochův Týnec.

Městyse[editovat | editovat zdroj]

V roce 2006 získaly status městyse Bojanov, Chroustovice, Trhová Kamenice, Včelákov a Svojanov. Ve stejný rok, ale jiný den se městysem staly Choltice. V roce 2007 se městysem stal Žumberk. O rok později byla městysem jmenována Kamenice na Jihlavsku. V roce 2009 získala status městyse Dolní Čermná. V roce 2016 získaly status městyse České Heřmanice a o dva roky později Mladkov. V roce 2022 byl status městyse obnoven Radiměři.

Kraj Vysočina[editovat | editovat zdroj]

Historie[editovat | editovat zdroj]

Vývoj územních celků[editovat | editovat zdroj]

Do vzniku Československa[editovat | editovat zdroj]

Kraje okolo roku 1742

Počátky krajského zřízení spadají v Čechách do 2. poloviny 13. století, kdy jimi král Přemysl Otakar II. nahradil původní hradské zřízení. Kraje se utvářely postupně jen z neurčitých oblastí, dotvořeny byly definitivně až během husitství, zejména přes instituci krajských poprávců. Později stál v jejich čele hejtman, první byli zvoleni krajskými sněmy v roce 1434. V Čechách tak existovalo celkem 12 krajů. Krajské úřady byly v roce 1751 zestátněny, bylo zrušeno staré pravidlo o dvou hejtmanech v kraji a stanoveno, že hejtman musí být úředníkem s odbornou kvalifikací a musí sídlit a úřadovat v krajském městě. Krajské úřady byly nadřízeny vrchnosti a bylo jim svěřeno vybírání berní. Byly tak položeny základy krajských úřadů v dnešním slova smyslu.[1] Na Moravě byl vývoj odlišný od Čech. Morava se původně členila na přemyslovská údělná knížectví (brněnské, znojemské a olomoucké), ale na konci 12. století byla sjednocená do Moravského markrabství. Pro každý kraj byli voleni dva hejtmani, jeden pán a druhý rytíř. Jejich pravomoc byla jednak vojenská, jednak vybírali berně. Později už byl vždy jmenován jen jeden hejtman. Na Moravě tak existovalo 5 krajů. O krajích na Moravě se hovoří teprve od 16. století, nejdříve byly zřízeny roku 1529, ustálily se v roce 1569.[27]

Na území Kraje Vysočina výrazně zasahoval z české strany Bechyňský a Čáslavský kraj, z moravské strany pak kraje Jihlavský, Brněnský a nepatrně i Znojemský.

V roce 1850 byla prosazena administrativní reforma spočívající ve snížení počtu krajů z 24 na 10. V Čechách mělo vzniknout sedm krajů, na Moravě dva a v Rakouském Slezsku jeden. Kraje měly spravovat krajské vlády v čele s s krajským prezidentem, ale reforma v době Bachova absolutismu padla pod stůl.[2] Území Kraje Vysočina by bylo rozděleno mezi kraje Brněnský, Pardubický a Budějovický.[3] V roce 1855 tak byla prosazena méně radikální reforma, která vytvořila 20 krajů. Kraje byly řízeny krajskými úřady v čele s krajskými představenými a byly podrobeny pravomoci zemských místodržitelů.[4] Na území Kraje Vysočina výrazně zasahovaly kraje Čáslavský, Táborský, Jihlavský a Znojemský.[3]

V roce 1860 byly kraje na Moravě a ve Slezsku zrušeny, v roce 1862 následovalo zrušení v Čechách.[5] Od té doby se české země členily jen na okresy, které však neměly žádné pravomoci.[6]

V chaosu po konci první světové války se pokusili čeští Němci o připojení k mezinárodně neuznávanému Německému Rakousku. Konkrétně se jednalo o samozvané země Sudetsko, Německé Čechy, Německou jižní Moravou začleněnou do Dolních Rakous a Šumavskou župu začleněnou do Horních Rakous. Připojeny měly být i exklávy Brno, Olomouc a Jihlava.[7] Všechna tato území však byla v průběhu zimy obsazena československým vojskem.[8]

Po vzniku Československa[editovat | editovat zdroj]

Po vzniku samostatné Československé republiky sice bylo zachováno dělení na tři země z dob Rakouska-Uherska, konkrétně na zemi Českou, Moravskou a Slezskou. Zákon č. 126/1920 Sb. o zřízení župních a okresních úřadů v republice Československé sice zavedl župní zřízení, které kvůli nesouhlasu mnoha stran nebylo nikdy fakticky realizováno. Současný kraj by byl rozdělen zejména mezi tři župy. Česká část kraje patřila pod Pražskou župu, konkrétně například Pelhřimov nebo Německý Brod (dnes Havlíčkův Brod). Moravská část by byla rozdělena mezi Brněnskou župu, kde by byly nejvýznamnějšími městy Žďár nad Sázavou a Nové Město na Moravě, a Jihlavskou zahrnující Jihlavu, Třebíč nebo Velké Meziříčí.[9] Po ztroskotání pokusu o zavedení žup byly v roce 1928 země Moravská a země Slezská sloučeny do země Moravskoslezské.[10] Česká část kraje tak ležela v zemi České, moravská v zemi Moravské, později Moravskoslezské.

Během okupace nacistickým Německem se na území dnešní České republiky nacházel Protektorát Čechy a Morava a Říšská župa Sudety. Menší části zasahovaly na územ říšských žup Horní Podunají, Dolní Podunají, Horní Slezsko a Bayreuth. Protektorát se dále dělil na oberlandráty, jejichž počet se v průběhu let měnil.[11] Téměř celý kraj až na drobná zanedbatelná území patřil do Protektorátu Čechy a Morava, v němž se dělil na českou a moravskou část.

Jihlavský kraj (1948–1960)

Po komunistickém puči v únoru 1948 bylo zrušeno zemské zřízení. Zákon č. 280/1948 Sb. nahradil zemi Českou a zemi Moravskoslezskou 13 kraji, které nerespektovaly historickou zemskou hranici Čech a Moravy. Kraje byly řízeny krajskými národními výbory.[12] Tyto hranice se poměrně podobaly dnešním. Generální tajemník KSČ Rudolf Slánský změnu odůvodnil prohlášením, že dva mamutí zemské národní výbory se nedají kontrolovat a že úřady v krajích a okresech bude pod větší kontrolou lidových zástupců.[13] Dnešnímu Kraji Vysočina přibližně odpovídal tehdejší Jihlavský kraj, jeho hranice se však téměř celá odlišovala. Okolí Zruče nad Sázavou, které je dnes součástí Středočeského kraje, spadalo pod Jihlavský kraj stejně jako nejzápadnější oblasti dnešního Jihočeského kraje zahrnující města jako Dačice, Slavonice nebo i Nová Včelnice. Pardubickému kraji naopak patřila města Golčův Jeníkov, Chotěboř a Ždírec nad Doubravou a jejich okolí. Výraznou odlišností je i příslušnost západní části dnešního Kraje Vysočina pod Brněnský kraj. Jedná se například o města Velká Bíteš, Náměšť nad Oslavou nebo Bystřice nad Pernštejnem. V roce 1960 došlo k další správní reformě, počet krajů se snížil na sedm a Prahu.[15]

Mezi lety 1960 a 2020 byl Kraj Vysočina rozdělen hned mezi tři kraje. Okres Pelhřimov spadal pod Jihočeský, okres Havlíčkův Brod pod Východočeský a zbývající okresy Jihlava, Žďár na Sázavou a Třebíč pod Jihomoravský kraj. Mezi těmito roky existovalo dělení České republiky na sedm krajů (Středočeský, Jihočeský, Západočeský, Severočeský, Východočeský, Jihomoravský a Severomoravský) a Prahu podle zákona č. 36/1960 Sb. o územním členění státu.[15] Od svého vzniku do roku 1990 byly tyto kraje spravovány krajskými národními výbory, které však byly po sametové revoluci zrušeny. Do roku 2000 tak kraje ze samosprávního hlediska neexistovaly, pravomoci přešly na stát a okresní úřady.[16] Definitivně bylo toto dělení zrušeno od roku 2021,[17] ale v současnosti přetrvává v justici.

Kraj Vysočina (2000-současnost)

Soudobý samosprávný Kraj Vysočina byl zřízen spolu s dalšími samosprávnými kraji na základě článku 99 a následujících Ústavy České republiky ústavním zákonem č. 347/1997 Sb. o vytvoření vyšších územních samosprávných celků, který stanoví názvy krajů a jejich vymezení výčtem okresů.[18] Území okresů definovala vyhláška ministerstva vnitra č. 564/2002 Sb., která byla k roku 2021 zrušena,[19] nahradil zákon č. 51/2020 Sb. o územně správním členění státu, který kraje i okresy definoval za pomocí správních obvodů s rozšířenou působností.[17] Kraje definitivně vznikly 1. ledna 2000, samosprávné kompetence získaly na základě zákona č. 129/2000 Sb. o krajích[20] dne 12. listopadu 2000, kdy proběhly první volby do jejich nově zřízených zastupitelstev. Toto krajské členění je obdobné krajům z let 1948–1960, zřízených zákonem č. 280/1948 Sb. o krajském zřízení.[12]

Původně se však kraj nejmenoval Kraj Vysočina, ale Jihlavský. Ke změně došlo 31. května 2001 na základě dříve vydané novely zákona. Společně s Budějovickým krajem došlo ke změně názvu ještě u tří dalších.[28] Po této změně se však jmenoval jen Vysočina, slovo kraj se v názvu nevykytovalo. Od 1. srpna 2011 se však kraj oficiálně nazývá Kraj Vysočina. Jelikož je slovo kraj na prvním místě a součástí názvu, píše se s velkým písmenem.[32]

Změny územní struktury po roce 2000[editovat | editovat zdroj]

K 1. lednu 2005 došlo ke změně krajské příslušnosti 25 obcí. Obce Borač, Borovník, Černvír, Dolní Loučky, Doubravník, Drahonín, Horní Loučky, Kaly, Katov, Křižínkov, Kuřimská Nová Ves, Kuřimské Jestřabí, Lubné, Nedvědice, Níhov, Olší, Pernštejnské Jestřabí, Rojetín, Řikonín, Skryje, Tišnovská Nová Ves, Újezd u Tišnova, Vratislávka a Žďárec přešly z okresu Žďár nad Sázavou v Kraji Vysočina do okresu Brno-venkov v Jihomoravském kraji. Do stejného okresu přešly ještě Senorady z okresu Třebíč též z Kraje Vysočina. K této změně došlo díky dlouhodobé snaze obcí o přesunutí. Jejich zástupci návrh zdůvodňovali dopravní dostupností Brna a historickými důvody.[33] O změnu však usilovalo více obcí, ale jejich hlasy nebyly vyslyšeny.[34]

Od 1. ledna 2007 došlo k velkému počtu změn, aby se snížil počet výjimek narušujících územní skladebnost okresů a správních obvodů obcí s rozšířenou působností, kterých však zůstalo 33. Tyto změny se dotkly 47 okresů a 119 obcí.[22] V Kraji Vysočina došlo jen k menším změnám.

K 1. lednu 2021 byla obec Věžnice v okrese Havlíčkův Brod přesunuta ze správního obvodu obce s rozšířenou působností Jihlava do správního obvodu obce s rozšířenou působností Havlíčkův Brod. Původně obec chtěla obec zůstat v SO ORP Jihlava, což by ale znamenalo změnu okresu na jihlavský, kvůli čemuž by se obec musela přejmenovat, neboť ve stejném okrese se jedna Věžnice již nacházela.[35]

Vzniklé a zaniklé obce[editovat | editovat zdroj]

K roku 1998 vznikla oddělením od Světlé nad Sázavou Nová Ves u Světlé v okrese Havlíčkův Brod. V roce 1999 zanikly České Milovy sloučením s Křižánkami v okrese Žďár nad Sázavou. V roce 2002 zanikl Prosatín v okrese Žďár nad Sázavou připojením ke Kuřimské Nové Vsi, od roku 2005 však byly přeřazeny do okresu Brno-venkov v Jihomoravském kraji.[25][26]

Změny statusu obce[editovat | editovat zdroj]

Města[editovat | editovat zdroj]

V roce 2000 se městem stal Ždírec nad Doubravou, Svratka, Brtnice a Horní Cerekev. V průběhu roku 2007 se městem stala Červená Řečice. Od roku 2011 je městem Nová Říše. Novým městem se v roce 2018 stala Veverská Bítýška. V roce 2019 byl obnoven status města Lipnici nad Sázavou.

Městyse[editovat | editovat zdroj]

V roce 2006 získaly status městyse Česká Bělá, Havlíčkova Borová, Krucemburk, Libice nad Doubravou, Štoky, Uhelná Příbram, Vilémov, Dolní Cerekev, Luka nad Jihlavou, Stonařov, Božejov, Lukavec, Nová Cerekev, Budišov, Dalešice, Opatov, Vladislav, Bobrová, Jimramov, Křižanov, Měřín, Nové Veselí a Strážek. Ve stejný rok, ale jiné dny se městysy staly Ostrov nad Oslavou, Mrákotín, Stará Říše a Vojnův Městec. V roce 2007 se městysy staly Okříšky, Heraltice, Mohelno, Stařeč, Bohdalov, Sněžné a Úsobí. O rok později byly městysy jmenovány Batelov a Nový Rychnov. V roce 2009 získaly status městyse Větrný Jeníkov a Rokytnice nad Rokytnou. Od roku 2013 je městysem Želetava, od roku 2014 Štěpánov nad Svratkou a od roku 2020 Radostín nad Oslavou.

Jihomoravský kraj[editovat | editovat zdroj]

Historie[editovat | editovat zdroj]

Vývoj územních celků[editovat | editovat zdroj]

Do vzniku Československa[editovat | editovat zdroj]

Kraje okolo roku 1742

Na Moravě byl vývoj odlišný od Čech. Morava se původně členila na přemyslovská údělná knížectví (brněnské, znojemské a olomoucké), ale na konci 12. století byla sjednocená do Moravského markrabství. Pro každý kraj byli voleni dva hejtmani, jeden pán a druhý rytíř. Jejich pravomoc byla jednak vojenská, jednak vybírali berně. Později už byl vždy jmenován jen jeden hejtman. Na Moravě tak existovalo 5 krajů. O krajích na Moravě se hovoří teprve od 16. století, nejdříve byly zřízeny roku 1529, ustálily se v roce 1569.[27]

Na území Jihomoravského kraje výrazně zasahoval Brněnský a Znojemský kraj, z menší části ještě kraj Hradišťský.

V roce 1850 byla prosazena administrativní reforma spočívající ve snížení počtu krajů z 24 na 10. V Čechách mělo vzniknout sedm krajů, na Moravě dva a v Rakouském Slezsku jeden. Kraje měly spravovat krajské vlády v čele s s krajským prezidentem, ale reforma v době Bachova absolutismu padla pod stůl.[2] Území Jihomoravského kraje by bylo rozděleno mezi kraje Brněnský a Olomoucký.[3] V roce 1855 tak byla prosazena méně radikální reforma, která vytvořila 20 krajů. Kraje byly řízeny krajskými úřady v čele s krajskými představenými a byly podrobeny pravomoci zemských místodržitelů.[4] Na území Jihomoravského kraje výrazně zasahovaly kraje Brněnský, Znojemský a Uherskohradišťský.[3]

V roce 1860 byly kraje na Moravě a ve Slezsku zrušeny, v roce 1862 následovalo zrušení v Čechách.[5] Od té doby se české země členily jen na okresy, které však neměly žádné pravomoci.[6]

V chaosu po konci první světové války se pokusili čeští Němci o připojení k mezinárodně neuznávanému Německému Rakousku. Konkrétně se jednalo o samozvané země Sudetsko, Německé Čechy, Německou jižní Moravou začleněnou do Dolních Rakous a Šumavskou župu začleněnou do Horních Rakous. Připojeny měly být i exklávy Brno, Olomouc a Jihlava.[7] Všechna tato území však byla v průběhu zimy obsazena československým vojskem.[8]

Po vzniku Československa[editovat | editovat zdroj]

Po vzniku samostatné Československé republiky sice bylo zachováno dělení na tři země z dob Rakouska-Uherska, konkrétně na zemi Českou, Moravskou a Slezskou. Zákon č. 126/1920 Sb. o zřízení župních a okresních úřadů v republice Československé sice zavedl župní zřízení, které kvůli nesouhlasu mnoha stran nebylo nikdy fakticky realizováno. Kraj by byl rozdělen mezi tři župy, Brněnskou, která by zahrnovala kromě Brna i Boskovice, Vyškov, Tišnov nebo Pohořelice, Jihlavskou s městy jako Moravský Krumlov nebo Znojmo, a Uherskohradišťskou s Kyjovem, Břeclaví a Hodonínem.[9] Po ztroskotání pokusu o zavedení žup byly v roce 1928 země Moravská a země Slezská sloučeny do země Moravskoslezské.[10] Většina kraje až na zanedbatelné okrajové části ležela v zemi Moravské, později Moravskoslezské.

Během okupace nacistickým Německem se na území dnešní České republiky nacházel Protektorát Čechy a Morava a Říšská župa Sudety. Menší části zasahovaly na územ říšských žup Horní Podunají, Dolní Podunají, Horní Slezsko a Bayreuth. Protektorát se dále dělil na oberlandráty, jejichž počet se v průběhu let měnil.[11] Většina kraje nebyla okupována již od počátku, ale až později po vzniku Protektorátu Čechy a Morava. Do Sudet, konkrétně do říšské župy Dolní Podunají, spadalo například Znojmo, Pohořelice nebo Valtice.

Brněnský kraj (1948–1960)

Po komunistickém puči v únoru 1948 bylo zrušeno zemské zřízení. Zákon č. 280/1948 Sb. nahradil zemi Českou a zemi Moravskoslezskou 13 kraji, které nerespektovaly historickou zemskou hranici Čech a Moravy. Kraje byly řízeny krajskými národními výbory.[12] Tyto hranice se poměrně podobaly dnešním. Generální tajemník KSČ Rudolf Slánský změnu odůvodnil prohlášením, že dva mamutí zemské národní výbory se nedají kontrolovat a že úřady v krajích a okresech bude pod větší kontrolou lidových zástupců.[13] Dnešnímu Jihomoravskému kraji odpovídal Brněnský kraj. Hranice se nicméně z velké části odlišovala. Jedním z rozdílů je i příslušnost západní části dnešního Kraje Vysočina právě pod Brněnský kraj. Jedná se například o města Velká Bíteš, Náměšť nad Oslavou nebo Bystřice nad Pernštejnem. Okolí měst Svitavy a Moravská Třebová z dnešního Pardubického kraje též patřily do kraje Brněnského. Naopak jižní Slovácko spadalo pod Gottwaldovský kraj, konkrétně okolí měst Kyjov, Hodonín nebo Veselí nad Moravou. V roce 1960 došlo k další správní reformě, počet krajů se snížil na sedm a Prahu.[15]

Mezi lety 1960 a 2020 byl dnešní samosprávný Jihomoravský kraj součástí územního Jihomoravského kraje, pod nějž navíc spadala část území Kraje Vysočina včetně Jihlavy, Zlínský kraj kromě okresu Vsetín a okres Prostějov, dnes náležící kraji Olomouckému. Mezi těmito roky existovalo dělení České republiky na sedm krajů (Středočeský, Jihočeský, Západočeský, Severočeský, Východočeský, Jihomoravský a Severomoravský) a Prahu podle zákona č. 36/1960 Sb. o územním členění státu.[15] Od svého vzniku do roku 1990 byly tyto kraje spravovány krajskými národními výbory, které však byly po sametové revoluci zrušeny. Do roku 2000 tak kraje ze samosprávního hlediska neexistovaly, pravomoci přešly na stát a okresní úřady.[16] Definitivně bylo toto dělení zrušeno od roku 2021,[17] ale v současnosti přetrvává v justici.

Jihomoravský kraj (2000-současnost)

Soudobý samosprávný Jihomoravský kraj byl zřízen spolu s dalšími samosprávnými kraji na základě článku 99 a následujících Ústavy České republiky ústavním zákonem č. 347/1997 Sb. o vytvoření vyšších územních samosprávných celků, který stanoví názvy krajů a jejich vymezení výčtem okresů.[18] Území okresů definovala vyhláška ministerstva vnitra č. 564/2002 Sb., která byla k roku 2021 zrušena,[19] nahradil zákon č. 51/2020 Sb. o územně správním členění státu, který kraje i okresy definoval za pomocí správních obvodů s rozšířenou působností.[17] Kraje definitivně vznikly 1. ledna 2000, samosprávné kompetence získaly na základě zákona č. 129/2000 Sb. o krajích[20] dne 12. listopadu 2000, kdy proběhly první volby do jejich nově zřízených zastupitelstev. Toto krajské členění je obdobné krajům z let 1948–1960, zřízených zákonem č. 280/1948 Sb. o krajském zřízení.[12]

Původně se však kraj nejmenoval Jihomoravský, ale Brněnský. Ke změně došlo 31. května 2001 na základě dříve vydané novely zákona. Společně s Budějovickým krajem došlo ke změně názvu ještě u tří dalších.[28]

Změny územní struktury po roce 2000[editovat | editovat zdroj]

K 1. lednu 2005 došlo ke změně krajské příslušnosti 25 obcí. Obce Borač, Borovník, Černvír, Dolní Loučky, Doubravník, Drahonín, Horní Loučky, Kaly, Katov, Křižínkov, Kuřimská Nová Ves, Kuřimské Jestřabí, Lubné, Nedvědice, Níhov, Olší, Pernštejnské Jestřabí, Rojetín, Řikonín, Skryje, Tišnovská Nová Ves, Újezd u Tišnova, Vratislávka a Žďárec přešly z okresu Žďár nad Sázavou v Kraji Vysočina do okresu Brno-venkov v Jihomoravském kraji. Do stejného okresu přešly ještě Senorady z okresu Třebíč též z Kraje Vysočina. K této změně došlo díky dlouhodobé snaze obcí o přesunutí. Jejich zástupci návrh zdůvodňovali dopravní dostupností Brna a historickými důvody.[33] O změnu však usilovalo více obcí, ale jejich hlasy nebyly vyslyšeny.[34]

Od 1. ledna 2007 došlo k velkému počtu změn, aby se snížil počet výjimek narušujících územní skladebnost okresů a správních obvodů obcí s rozšířenou působností, kterých však zůstalo 33. Tyto změny se dotkly 47 okresů a 119 obcí.[22] Jihomoravského kraje se tyto změny dotkly výrazně nejvíce obcí přibylo do okresu Brno-venkov, zejména na úkor okresu Blansko.

Vzniklé a zaniklé obce[editovat | editovat zdroj]

K roku 1996 zanikla obec Brusná sloučením s Lomnicí v okrese Brno-venkov. V roce 1998 vznikl Kurdějov v okrese Břeclav oddělením od Hustopečí a Suchohrdly odtržením od Znojma. V roce 2000 vznikly obce Spešov v okrese Blansko a Mouřínov v okrese Vyškov, první zmíněná získala nezávislost na Blansku, druhá na Bučovicích. V roce 2002 zanikl Prosatín v okrese Žďár nad Sázavou připojením ke Kuřimské Nové Vsi, od roku 2005 však byly přeřazeny do okresu Brno-venkov v Jihomoravském kraji. V roce 2006 vznikla odtržením od Břeclavi obec Ladná.[25][26]

Změny statusu obce[editovat | editovat zdroj]

Města[editovat | editovat zdroj]

V roce 1996 získaly status města Hrušovany nad Jevišovkou. O dva roky později následovala Dolní Kounice. Od roku 1999 je městem i Olešnice v okrese Blansko a od roku 2000 Rajhrad. V průběhu roku 2001 byly na město povýšeny Lanžhot a Velké Bílovice. Ke konci roku 2005 obdržel městský status Újezd u Brna. V roce 2006 byly na město povýšeny Jevišovice.

Městyse[editovat | editovat zdroj]

V roce 2006 získaly status městyse Černá Hora, Doubravice nad Svitavou, Lomnice, Ostrov u Macochy, Svitávka, Deblín, Doubravník, Medlov, Nedvědice, Ostrovačice, Pozořice, Drnholec, Brankovice, Hvězdlice, Olbramkostel, Prosiměřice, Štítary a Vranov nad Dyjí. Ve stejný rok, ale jiné dny se městysy staly Křtiny, Boleradice, Velké Němčice, Vémyslice, Jedovnice, Sloup, Blížkovice a Višňové. V roce 2007 se městysy staly Knínice u Boskovic, Šatov, Lysice, Nosislav, Moravská Nová Ves Olbramovice a Troskotovice. O rok později byly městysy jmenovány Drásov, Veverská Bítýška, Lukov, Mikulovice a Švábenice. V roce 2009 získaly status městyse Běhařovice a Oleksovice. V roce 2021 následoval Vratěnín.

Olomoucký kraj[editovat | editovat zdroj]

Historie[editovat | editovat zdroj]

Vývoj územních celků[editovat | editovat zdroj]

Do vzniku Československa[editovat | editovat zdroj]

Kraje okolo roku 1742

Na Moravě byl vývoj odlišný od Čech. Morava se původně členila na přemyslovská údělná knížectví (brněnské, znojemské a olomoucké), ale na konci 12. století byla sjednocená do Moravského markrabství. Pro každý kraj byli voleni dva hejtmani, jeden pán a druhý rytíř. Jejich pravomoc byla jednak vojenská, jednak vybírali berně. Později už byl vždy jmenován jen jeden hejtman. Na Moravě tak existovalo 5 krajů. O krajích na Moravě se hovoří teprve od 16. století, nejdříve byly zřízeny roku 1529, ustálily se v roce 1569.[27] Historické Slezsko se tradičně dělilo na řadu knížectví, z nichž na dnešní české území zasahovala zejména knížectví Niské, Krnovské, Opavské a Těšínské. Tento stav zůstal v podstatě zachován i po roce 1742, kdy většinu Slezska získalo Prusko a českým zemím (tehdy v rámci Rakouska) zůstal pouze jeho jihovýchodní okraj (Rakouské Slezsko).

Na území Olomouckého kraje výrazně zasahoval Olomoucký kraj. Od roku 1735 zaujímal velkou část i kraj Přerovský, který byl z Olomouckého vyčleněn. Na Jesenicko zasahovalo Niské knížectví. V roce 1783 bylo zavedeno krajské zřízení i v Rakouském Slezsku, které bylo od roku 1782 spojeno s Moravou, do Olomouckého kraje tak zasahoval Opavský kraj.[36]

V roce 1850 byla prosazena administrativní reforma spočívající ve snížení počtu krajů z 24 na 10. V Čechách mělo vzniknout sedm krajů, na Moravě dva a v Rakouském Slezsku jeden. Kraje měly spravovat krajské vlády v čele s s krajským prezidentem, ale reforma v době Bachova absolutismu padla pod stůl.[2] Území Olomouckého kraje by bylo rozděleno mezi kraje Olomoucký, Brněnský a Rakouské Slezsko.[3] V roce 1855 tak byla prosazena méně radikální reforma, která vytvořila 20 krajů. Kraje byly řízeny krajskými úřady v čele s krajskými představenými a byly podrobeny pravomoci zemských místodržitelů.[4] Na území Olomouckého kraje výrazně zasahovaly kraje Olomoucký, Novojičínský a Rakouské Slezsko.[3]

V roce 1860 byly kraje na Moravě a ve Slezsku zrušeny, v roce 1862 následovalo zrušení v Čechách.[5] Od té doby se české země členily jen na okresy, které však neměly žádné pravomoci.[6]

V chaosu po konci první světové války se pokusili čeští Němci o připojení k mezinárodně neuznávanému Německému Rakousku. Konkrétně se jednalo o samozvané země Sudetsko, Německé Čechy, Německou jižní Moravou začleněnou do Dolních Rakous a Šumavskou župu začleněnou do Horních Rakous. Připojeny měly být i exklávy Brno, Olomouc a Jihlava.[7] Všechna tato území však byla v průběhu zimy obsazena československým vojskem.[8]

Po vzniku Československa[editovat | editovat zdroj]

Po vzniku samostatné Československé republiky sice bylo zachováno dělení na tři země z dob Rakouska-Uherska, konkrétně na zemi Českou, Moravskou a Slezskou. Zákon č. 126/1920 Sb. o zřízení župních a okresních úřadů v republice Československé sice zavedl župní zřízení, které kvůli nesouhlasu mnoha stran nebylo nikdy fakticky realizováno. Všechna nejvýznamnější centra kraje by se nacházela v Olomoucké župě, konkrétně Olomouc, Prostějov, Přerov, Zábřeh, Šumperk i Jeseník. Hranice by však ležely v Moravskoostravské župě.[9] Po ztroskotání pokusu o zavedení žup byly v roce 1928 země Moravská a země Slezská sloučeny do země Moravskoslezské.[10] Většina kraje ležela zpočátku v zemi Moravské, menší severní část v zemi Slezské, obě se později sloučily do země Moravskoslezské.

Během okupace nacistickým Německem se na území dnešní České republiky nacházel Protektorát Čechy a Morava a Říšská župa Sudety. Menší části zasahovaly na územ říšských žup Horní Podunají, Dolní Podunají, Horní Slezsko a Bayreuth. Protektorát se dále dělil na oberlandráty, jejichž počet se v průběhu let měnil.[11] Severní část kraje patřila do Sudet, konkrétně do vládního obvodu Opava. Jednalo se například o města Jeseník, Šumperk, Zábřeh, Mohelnice, Uničov nebo Šternberk. Jižní část s městy jako Olomouc, Přerov, Prostějov, Lipník nad Bečvou nebo Hranice patřila do Protektorátu Čechy a Morava.

Olomoucký kraj (1948–1960)

Po komunistickém puči v únoru 1948 bylo zrušeno zemské zřízení. Zákon č. 280/1948 Sb. nahradil zemi Českou a zemi Moravskoslezskou 13 kraji, které nerespektovaly historickou zemskou hranici Čech a Moravy. Kraje byly řízeny krajskými národními výbory.[12] Tyto hranice se poměrně podobaly dnešním. Generální tajemník KSČ Rudolf Slánský změnu odůvodnil prohlášením, že dva mamutí zemské národní výbory se nedají kontrolovat a že úřady v krajích a okresech bude pod větší kontrolou lidových zástupců.[13] Tehdejší Olomoucký kraj byl rozlehlejší než současný. Bruntálsko a Rýmařovsko včetně Vrbna pod Pradědem, které dnes náleží Moravskoslezskému kraji, spadaly pod Olomoucký. Méně výrazné změny zahrnující menší obce lze zaznamenat i ostatních krajských hranic. V roce 1960 došlo k další správní reformě, počet krajů se snížil na sedm a Prahu.[15]

Mezi lety 1960 a 2020 byl Olomoucký kraj součástí Severomoravského kraje. Jedinou výjimkou byl okres Prostějov, který navzdory historické vazbě s Olomoucí náležel kraji Jihomoravskému. Mezi těmito roky existovalo dělení České republiky na sedm krajů (Středočeský, Jihočeský, Západočeský, Severočeský, Východočeský, Jihomoravský a Severomoravský) a Prahu podle zákona č. 36/1960 Sb. o územním členění státu.[15] Od svého vzniku do roku 1990 byly tyto kraje spravovány krajskými národními výbory, které však byly po sametové revoluci zrušeny. Do roku 2000 tak kraje ze samosprávního hlediska neexistovaly, pravomoci přešly na stát a okresní úřady.[16] Definitivně bylo toto dělení zrušeno od roku 2021,[17] ale v současnosti přetrvává v justici.

Olomoucký kraj (2000-současnost)

Soudobý samosprávný Olomoucký kraj byl zřízen spolu s dalšími samosprávnými kraji na základě článku 99 a následujících Ústavy České republiky ústavním zákonem č. 347/1997 Sb. o vytvoření vyšších územních samosprávných celků, který stanoví názvy krajů a jejich vymezení výčtem okresů.[18] Území okresů definovala vyhláška ministerstva vnitra č. 564/2002 Sb., která byla k roku 2021 zrušena,[19] nahradil zákon č. 51/2020 Sb. o územně správním členění státu, který kraje i okresy definoval za pomocí správních obvodů s rozšířenou působností.[17] Kraje definitivně vznikly 1. ledna 2000, samosprávné kompetence získaly na základě zákona č. 129/2000 Sb. o krajích[20] dne 12. listopadu 2000, kdy proběhly první volby do jejich nově zřízených zastupitelstev. Toto krajské členění je obdobné krajům z let 1948–1960, zřízených zákonem č. 280/1948 Sb. o krajském zřízení.[12]

Změny územní struktury po roce 2000[editovat | editovat zdroj]

K 1. lednu 2005 byly z okresu Bruntál v Moravskoslezském kraji přesunuty tři obce do okresu Olomouc v Olomouckém kraji. Konkrétně se jednalo o Moravský Beroun, Huzovou a Norberčany.[37] Změna byla odůvodněna dostupností Olomouce oproti Bruntálu a Ostravě.

Od 1. ledna 2007 došlo k velkému počtu změn, aby se snížil počet výjimek narušujících územní skladebnost okresů a správních obvodů obcí s rozšířenou působností, kterých však zůstalo 33. Tyto změny se dotkly 47 okresů a 119 obcí.[22] V Olomouckém kraji se změny dotkly jen obce Lipinka, která přešla z okresu Šumperk do okresu Olomouc.

Vzniklé a zaniklé obce[editovat | editovat zdroj]

K roku 1996 vznikla oddělením od Velké Bystřice v okrese Olomouc obec Mrsklesy. V roce 2000 vznikla odtržením od Lipníku nad Bečvou obec Jezernice v okrese Přerov. O rok později zanikl Savín připojením k Litovli v okrese Olomouc, naopak Pavlovice u Kojetína se odtrhly od Mořic v okrese Prostějov a Kobylá nad Vidnavkou od Žulové v okrese Jeseník. V roce 2006 vznikla odtržením od Prostějova obec Držovice. Od roku 2010 je nezávislá obec Petrov nad Desnou vzniklá pod odtržení ze Sobotína v okrese Šumperk. V roce 2014 vznikly vyčleněním z vojenského újezdu Libavá obce Město Libavá a Kozlov v okrese Olomouc a Luboměř pod Strážnou v okrese Přerov.[25][26]

Změny statusu obce[editovat | editovat zdroj]

Města[editovat | editovat zdroj]

V roce 1998 získala status města Velká Bystřice. Od roku 2000 jsou městy i Plumlov a Staré Město někdy známé s přídomkem pod Sněžníkem. V roce 2006 byly na město povýšeny Vidnava, Žulová a Potštát. V roce 2020 byl městem jmenován Štěpánov.

Městyse[editovat | editovat zdroj]

V roce 2006 získaly status městyse Dub nad Moravou, Brodek u Prostějova, Drahany, Nezamyslice, Protivanov a Hustopeče nad Bečvou. Ve stejný rok, ale jiný den se městysem staly Náměšť na Hané, Kralice na Hané a Tištín. O rok později se městysem stal Velký Újezd. V roce 2008 byly městysem jmenovány Dřevohostice. V roce 2009 získal status městyse Brodek u Přerova.

Moravskoslezský kraj[editovat | editovat zdroj]

Historie[editovat | editovat zdroj]

Vývoj územních celků[editovat | editovat zdroj]

Do vzniku Československa[editovat | editovat zdroj]

Kraje okolo roku 1742

Na Moravě byl vývoj odlišný od Čech. Morava se původně členila na přemyslovská údělná knížectví (brněnské, znojemské a olomoucké), ale na konci 12. století byla sjednocená do Moravského markrabství. Pro každý kraj byli voleni dva hejtmani, jeden pán a druhý rytíř. Jejich pravomoc byla jednak vojenská, jednak vybírali berně. Později už byl vždy jmenován jen jeden hejtman. Na Moravě tak existovalo 5 krajů. O krajích na Moravě se hovoří teprve od 16. století, nejdříve byly zřízeny roku 1529, ustálily se v roce 1569.[27] Historické Slezsko se tradičně dělilo na řadu knížectví, z nichž na dnešní české území zasahovala zejména knížectví Niské, Krnovské, Opavské a Těšínské. Tento stav zůstal v podstatě zachován i po roce 1742, kdy většinu Slezska získalo Prusko a českým zemím (tehdy v rámci Rakouska) zůstal pouze jeho jihovýchodní okraj (Rakouské Slezsko).

Na území Moravskoslezského kraje výrazně zasahoval Olomoucký kraj. Od roku 1735 zaujímal velkou část i kraj Přerovský, který byl z Olomouckého vyčleněn. Slezsko bylo rozděleno mezi Niské, Opavské, Krnovské a Těšínské knížectví. V roce 1783 bylo zavedeno krajské zřízení i v Rakouském Slezsku, které bylo od roku 1782 spojeno s Moravou, na území Moravskoslezského kraje tak zasahoval jak Těšínský, tak Opavský kraj.[36]

V roce 1850 byla prosazena administrativní reforma spočívající ve snížení počtu krajů z 24 na 10. V Čechách mělo vzniknout sedm krajů, na Moravě dva a v Rakouském Slezsku jeden. Kraje měly spravovat krajské vlády v čele s s krajským prezidentem, ale reforma v době Bachova absolutismu padla pod stůl.[2] Území Pardubického kraje by bylo rozděleno mezi kraje Olomoucký a Moravské Slezsko.[3] V roce 1855 tak byla prosazena méně radikální reforma, která vytvořila 20 krajů. Kraje byly řízeny krajskými úřady v čele s krajskými představenými a byly podrobeny pravomoci zemských místodržitelů.[4] Na území Středočeského kraje výrazně zasahovaly kraje Novojičínský, Olomoucký a Rakouské Slezsko.[3]

V roce 1860 byly kraje na Moravě a ve Slezsku zrušeny, v roce 1862 následovalo zrušení v Čechách.[5] Od té doby se české země členily jen na okresy, které však neměly žádné pravomoci.[6]

V chaosu po konci první světové války se pokusili čeští Němci o připojení k mezinárodně neuznávanému Německému Rakousku. Konkrétně se jednalo o samozvané země Sudetsko, Německé Čechy, Německou jižní Moravou začleněnou do Dolních Rakous a Šumavskou župu začleněnou do Horních Rakous. Připojeny měly být i exklávy Brno, Olomouc a Jihlava.[7] Všechna tato území však byla v průběhu zimy obsazena československým vojskem.[8]

Po vzniku Československa[editovat | editovat zdroj]

Po vzniku samostatné Československé republiky sice bylo zachováno dělení na tři země z dob Rakouska-Uherska, konkrétně na zemi Českou, Moravskou a Slezskou. Zákon č. 126/1920 Sb. o zřízení župních a okresních úřadů v republice Československé sice zavedl župní zřízení, které kvůli nesouhlasu mnoha stran nebylo nikdy fakticky realizováno. Část kraje by ležela v Moravskoostravské župě, konkrétně většina Ostravy, Nový Jičín, Opava nebo Krnov. Karviná, Frýdek nebo Český Těšín by ležely v Těšínské župě, která ale byla po připojení východního Těšínska formálně připojena k Moravskoostravské župě. Bruntál a Rýmařov by ležely v Olomoucké župě.[9] Po ztroskotání pokusu o zavedení žup byly v roce 1928 země Moravská a země Slezská sloučeny do země Moravskoslezské.[10] Většina kraje ležela zpočátku v zemi Slezské, menší část v zemi Moravské, obě se později sloučily do země Moravskoslezské.

Během okupace nacistickým Německem se na území dnešní České republiky nacházel Protektorát Čechy a Morava a Říšská župa Sudety. Menší části zasahovaly na územ říšských žup Horní Podunají, Dolní Podunají, Horní Slezsko a Bayreuth. Protektorát se dále dělil na oberlandráty, jejichž počet se v průběhu let měnil.[11] Drtivá většina kraje patřila do Sudet, z níž většina spadala pod říšskou župu Sudety a podřízený vládní obvod Opava a menšina pod říšskou župu Horní Slezsko, konkrétně Hlučínsko a západní Těšínsko, které bylo po mnichovském diktátu obsazeno Polskem, ale po jeho pádu obsazeno Německem. Do nesudetských měst se dá zařadit například Frýdek-Místek, Moravská Ostrava nebo Frenštát pod Radhoštěm.

Ostravský kraj (1948–1960)

Po komunistickém puči v únoru 1948 bylo zrušeno zemské zřízení. Zákon č. 280/1948 Sb. nahradil zemi Českou a zemi Moravskoslezskou 13 kraji, které nerespektovaly historickou zemskou hranici Čech a Moravy. Kraje byly řízeny krajskými národními výbory.[12] Tyto hranice se poměrně podobaly dnešním. Generální tajemník KSČ Rudolf Slánský změnu odůvodnil prohlášením, že dva mamutí zemské národní výbory se nedají kontrolovat a že úřady v krajích a okresech bude pod větší kontrolou lidových zástupců.[13] Dnešnímu Moravskoslezskému kraji odpovídal Ostravský kraj. Hranice se téměř nezměnila, jedinou výjimkou je převod rozsáhlých oblastí Bruntálska a Rýmařovska včetně Vrbna pod Pradědem z původního Olomouckého kraje do dnešního Moravskoslezského kraje. V roce 1960 došlo k další správní reformě, počet krajů se snížil na sedm a Prahu.[15]

Mezi lety 1960 a 2020 byl Moravskoslezský kraj bez výjimky součástí Severomoravského kraje, pod nějž patřila ještě většina Olomouckého kraje a okres Vsetín, dnes náležící Zlínskému kraji. Mezi těmito roky existovalo dělení České republiky na sedm krajů (Středočeský, Jihočeský, Západočeský, Severočeský, Východočeský, Jihomoravský a Severomoravský) a Prahu podle zákona č. 36/1960 Sb. o územním členění státu.[15] Od svého vzniku do roku 1990 byly tyto kraje spravovány krajskými národními výbory, které však byly po sametové revoluci zrušeny. Do roku 2000 tak kraje ze samosprávního hlediska neexistovaly, pravomoci přešly na stát a okresní úřady.[16] Definitivně bylo toto dělení zrušeno od roku 2021,[17] ale v současnosti přetrvává v justici.

Moravskoslezský kraj (2000-současnost)

Soudobý samosprávný Moravskoslezský kraj byl zřízen spolu s dalšími samosprávnými kraji na základě článku 99 a následujících Ústavy České republiky ústavním zákonem č. 347/1997 Sb. o vytvoření vyšších územních samosprávných celků, který stanoví názvy krajů a jejich vymezení výčtem okresů.[18] Území okresů definovala vyhláška ministerstva vnitra č. 564/2002 Sb., která byla k roku 2021 zrušena,[19] nahradil zákon č. 51/2020 Sb. o územně správním členění státu, který kraje i okresy definoval za pomocí správních obvodů s rozšířenou působností.[17] Kraje definitivně vznikly 1. ledna 2000, samosprávné kompetence získaly na základě zákona č. 129/2000 Sb. o krajích[20] dne 12. listopadu 2000, kdy proběhly první volby do jejich nově zřízených zastupitelstev. Toto krajské členění je obdobné krajům z let 1948–1960, zřízených zákonem č. 280/1948 Sb. o krajském zřízení.[12]

Původně se však kraj nejmenoval Moravskoslezský, ale Ostravský. Ke změně došlo 31. května 2001 na základě dříve vydané novely zákona. Společně s Budějovickým krajem došlo ke změně názvu ještě u tří dalších.[28]

Změny územní struktury po roce 2000[editovat | editovat zdroj]

K 1. lednu 2005 byly z okresu Bruntál v Moravskoslezském kraji přesunuty tři obce do okresu Olomouc v Olomouckém kraji. Konkrétně se jednalo o Moravský Beroun, Huzovou a Norberčany.[37] Změna byla odůvodněna dostupností Olomouce oproti Bruntálu a Ostravě.

Od 1. ledna 2007 došlo k velkému počtu změn, aby se snížil počet výjimek narušujících územní skladebnost okresů a správních obvodů obcí s rozšířenou působností, kterých však zůstalo 33. Tyto změny se dotkly 47 okresů a 119 obcí.[22] V Moravskoslezském kraji měly změny středně rozsáhlý dopad.

Vzniklé a zaniklé obce[editovat | editovat zdroj]

K roku 1996 vznikla v okrese Nový Jičín odtržením od Bílovce obec Bítov. O dva roky déle se od Českého Těšína osamostatnil Chotěbuz v okrese Karviná, od Fulneku Kujavy v okrese Nový Jičín a od Štítiny Nové Sedlice v okrese Opava. K roku 1999 vznikly Bravantice oddělením od Bílovce v okrese Nový Jičín a zanikl Tábor sloučením s Velkými Heralticemi v okrese Opava. V roce 2000 vznikla odtržením od Třince obec Ropice v okrese Frýdek-Místek. O rok později se od Jablunkova osamostatnila Písečná v témže okrese. V roce 2011 se osamostatnila obec Libhošť odtržením od Nového Jičína.[25][26]

Změny statusu obce[editovat | editovat zdroj]

Města[editovat | editovat zdroj]

V roce 1996 získal status města Dolní Benešov. O dva roky později jej následoval Horní Benešov a Šenov. Od roku 2002 je městem i Město Albrechtice. V roce 2006 byl na město povýšen Janov. V průběhu roku 2008 byla městem jmenována Andělská Hora. Od roku 2011 je městem Paskov.

Městyse[editovat | editovat zdroj]

V roce 2006 získal status městyse Suchdol nad Odrou. Ve stejný rok, ale jiný den se městysem stal Spálov. O rok déle byly na městys povýšeny Litultovice. V roce 2018 byla městysem jmenována Březová.

Zlínský kraj[editovat | editovat zdroj]

Historie[editovat | editovat zdroj]

Vývoj územních celků[editovat | editovat zdroj]

Do vzniku Československa[editovat | editovat zdroj]

Kraje okolo roku 1742

Na Moravě byl vývoj odlišný od Čech. Morava se původně členila na přemyslovská údělná knížectví (brněnské, znojemské a olomoucké), ale na konci 12. století byla sjednocená do Moravského markrabství. Pro každý kraj byli voleni dva hejtmani, jeden pán a druhý rytíř. Jejich pravomoc byla jednak vojenská, jednak vybírali berně. Později už byl vždy jmenován jen jeden hejtman. Na Moravě tak existovalo 5 krajů. O krajích na Moravě se hovoří teprve od 16. století, nejdříve byly zřízeny roku 1529, ustálily se v roce 1569.[27]

Na území Zlínského kraje výrazně zasahoval Hradišťský a Olomoucký kraj. Od roku 1735 zaujímal velkou část namísto Olomouckého kraje kraj Přerovský, který byl z Olomouckého vyčleněn.

V roce 1850 byla prosazena administrativní reforma spočívající ve snížení počtu krajů z 24 na 10. V Čechách mělo vzniknout sedm krajů, na Moravě dva a v Rakouském Slezsku jeden. Kraje měly spravovat krajské vlády v čele s s krajským prezidentem, ale reforma v době Bachova absolutismu padla pod stůl.[2] Území Pardubického kraje by bylo rozděleno mezi kraje Olomoucký a Brněnský.[3] V roce 1855 tak byla prosazena méně radikální reforma, která vytvořila 20 krajů. Kraje byly řízeny krajskými úřady v čele s krajskými představenými a byly podrobeny pravomoci zemských místodržitelů.[4] Na území Zlínského kraje výrazně zasahovaly kraje Novojičínský a Uherskohradišťský.[3]

V roce 1860 byly kraje na Moravě a ve Slezsku zrušeny, v roce 1862 následovalo zrušení v Čechách.[5] Od té doby se české země členily jen na okresy, které však neměly žádné pravomoci.[6]

V chaosu po konci první světové války se pokusili čeští Němci o připojení k mezinárodně neuznávanému Německému Rakousku. Konkrétně se jednalo o samozvané země Sudetsko, Německé Čechy, Německou jižní Moravou začleněnou do Dolních Rakous a Šumavskou župu začleněnou do Horních Rakous. Připojeny měly být i exklávy Brno, Olomouc a Jihlava.[7] Všechna tato území však byla v průběhu zimy obsazena československým vojskem.[8]

Po vzniku Československa[editovat | editovat zdroj]

Po vzniku samostatné Československé republiky sice bylo zachováno dělení na tři země z dob Rakouska-Uherska, konkrétně na zemi Českou, Moravskou a Slezskou. Zákon č. 126/1920 Sb. o zřízení župních a okresních úřadů v republice Československé sice zavedl župní zřízení, které kvůli nesouhlasu mnoha stran nebylo nikdy fakticky realizováno. Většina území soudobého kraje by ležela v Uherskohradišťské župě, která by zahrnovala města jako Zlín, Uherské Hradiště nebo Uherský Brod. Kroměříž a Holešov by ležely v Olomoucké župě a Vsetín v Moravskoostravské.[9] Po ztroskotání pokusu o zavedení žup byly v roce 1928 země Moravská a země Slezská sloučeny do země Moravskoslezské.[10] Celý kraj však ležel v zemi Moravské.

Během okupace nacistickým Německem se na území dnešní České republiky nacházel Protektorát Čechy a Morava a Říšská župa Sudety. Menší části zasahovaly na územ říšských žup Horní Podunají, Dolní Podunají, Horní Slezsko a Bayreuth. Protektorát se dále dělil na oberlandráty, jejichž počet se v průběhu let měnil.[11] Celý kraj ležel na území Protektorátu Čechy a Morava. Slovenský stát pod vedením Jozefa Tisa chtěl na začátku druhé světové války připojit většinu území dnešního Zlínského kraje a malé části krajů Olomouckého a Jihomoravského pod Slovensko, jednalo se o koncept takzvaného Velkého Slovenska, ale Adolf Hitler návrh zamítl.[38]

Gottwaldovský kraj (1948–1960)

Po komunistickém puči v únoru 1948 bylo zrušeno zemské zřízení. Zákon č. 280/1948 Sb. nahradil zemi Českou a zemi Moravskoslezskou 13 kraji, které nerespektovaly historickou zemskou hranici Čech a Moravy. Kraje byly řízeny krajskými národními výbory.[12] Tyto hranice se poměrně podobaly dnešním. Generální tajemník KSČ Rudolf Slánský změnu odůvodnil prohlášením, že dva mamutí zemské národní výbory se nedají kontrolovat a že úřady v krajích a okresech bude pod větší kontrolou lidových zástupců.[13] Dnešnímu Zlínskému kraji přibližně odpovídal tehdejší Gottwaldovský kraj. Jedinou výraznou změnou byla příslušnost jižního Slovácka právě pod tento kraj, konkrétně se jednalo o okolí měst Kyjov, Hodonín nebo Veselí nad Moravou, které nyní patří pod Jihomoravský kraj. V roce 1960 došlo k další správní reformě, počet krajů se snížil na sedm a Prahu.[15]

Mezi lety 1960 a 2020 byla většina Zlínského kraje, konkrétně okresy Zlín, Uherské Hradiště a Kroměříž, součástí Jihomoravského kraje. Výjimkou byl okres Vsetín, jenž připadal kraji Severomoravskému. Mezi těmito roky existovalo dělení České republiky na sedm krajů (Středočeský, Jihočeský, Západočeský, Severočeský, Východočeský, Jihomoravský a Severomoravský) a Prahu podle zákona č. 36/1960 Sb. o územním členění státu.[15] Od svého vzniku do roku 1990 byly tyto kraje spravovány krajskými národními výbory, které však byly po sametové revoluci zrušeny. Do roku 2000 tak kraje ze samosprávního hlediska neexistovaly, pravomoci přešly na stát a okresní úřady.[16] Definitivně bylo toto dělení zrušeno od roku 2021,[17] ale v současnosti přetrvává v justici.

Zlínský kraj (2000-současnost)

Soudobý samosprávný Zlínský kraj byl zřízen spolu s dalšími samosprávnými kraji na základě článku 99 a následujících Ústavy České republiky ústavním zákonem č. 347/1997 Sb. o vytvoření vyšších územních samosprávných celků, který stanoví názvy krajů a jejich vymezení výčtem okresů.[18] Území okresů definovala vyhláška ministerstva vnitra č. 564/2002 Sb., která byla k roku 2021 zrušena,[19] nahradil zákon č. 51/2020 Sb. o územně správním členění státu, který kraje i okresy definoval za pomocí správních obvodů s rozšířenou působností.[17] Kraje definitivně vznikly 1. ledna 2000, samosprávné kompetence získaly na základě zákona č. 129/2000 Sb. o krajích[20] dne 12. listopadu 2000, kdy proběhly první volby do jejich nově zřízených zastupitelstev. Toto krajské členění je obdobné krajům z let 1948–1960, zřízených zákonem č. 280/1948 Sb. o krajském zřízení.[12]

Změny územní struktury po roce 2000[editovat | editovat zdroj]

Od 1. ledna 2007 došlo k velkému počtu změn, aby se snížil počet výjimek narušujících územní skladebnost okresů a správních obvodů obcí s rozšířenou působností, kterých však zůstalo 33. Tyto změny se dotkly 47 okresů a 119 obcí.[22] Ve Zlínském kraji se změny dotkly jen jedné obce, Bělov přešel z okresu Kroměříž do okresu Zlín.

K 1. lednu 2021 byly obce Študlov a Valašské Příkazy přesunuty z okresu Vsetín do okresu Zlín. Kvůli zavádění územní skladebnosti státu by jinak musely změnit obec s rozšířenou působností, ale obce se rozhodly takto.[39]

Vzniklé a zaniklé obce[editovat | editovat zdroj]

K roku 1999 se od Vsetína oddělila obec Lhota u Vsetína a od Slavičína v okrese Zlín obec Petrůvka. V roce 2000 vznikla odtržením od téhož města obec Rokytnice. O rok později se osamostatnily Bohuslavice nad Vláří (od Slavičína), Lukoveček (od Fryštáku) a Ostrata (od Zlína), všechny v okrese Zlín, a Šelešovice (od Kroměříže). K roku 2009 vznikla obec Želechovice nad Dřevnicí po oddělení od Zlína. V roce 2013 vznikly obce Krhová a a Poličná po odtržení od Valašského Meziříčí v okrese Nový Jičín.[25][26]

Změny statusu obce[editovat | editovat zdroj]

Města[editovat | editovat zdroj]

V roce 1996 získaly status města Slušovice. Po odtržení Kunovic a Starého Města u Uherského Hradiště v roce 1997 získaly tyto obce status města. O rok později následovala Karolinka v okrese Vsetín. Od roku 2000 jsou městem i Morkovice-Slížany. V roce 2002 se stalo městem Zubří.

Městyse[editovat | editovat zdroj]

V roce 2006 získaly status městyse Buchlovice a Nový Hrozenkov. V roce 2007 se městysy staly Polešovice, Osvětimany a Litenčice. O rok později byly městysem jmenovány Pozlovice.

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. ↑ a b c d e f g h i HLEDÍKOVÁ, Zdeňka; JANÁK, Jan; DOBEŠ, Jan. Dějiny správy v českých zemích od počátků státu po současnost. 2. vyd.. vyd. Praha: Nakl. Lidové Noviny 568 s. ISBN 978-80-7106-709-2. S. 67, 111. 
  2. ↑ a b c d e f g h i j k l m HLEDÍKOVÁ, Zdeňka; JANÁK, Jan; DOBEŠ, Jan. Dějiny správy v českých zemích od počátků státu po současnost. 2. vyd.. vyd. Praha: Nakl. Lidové Noviny 568 s. ISBN 978-80-7106-709-2. S. 273-274. 
  3. ↑ a b c d e f g h i j k l m n o p q r s t u v w x y z SEMOTANOVÁ, Eva. Historický vývoj územního a správního členění v českých zemích [online]. Historický ústav Akademie věd ČR Výzkumné centrum historické geografie [cit. 2023-06-24]. Dostupné online. 
  4. ↑ a b c d e f g h i j k l m HLEDÍKOVÁ, Zdeňka; JANÁK, Jan; DOBEŠ, Jan. Dějiny správy v českých zemích od počátků státu po současnost. 2. vyd.. vyd. Praha: Nakl. Lidové Noviny 568 s. ISBN 978-80-7106-709-2. S. 275. 
  5. ↑ a b c d e f g h i j k l m HLEDÍKOVÁ, Zdeňka; JANÁK, Jan; DOBEŠ, Jan. Dějiny správy v českých zemích od počátků státu po současnost. 2. vyd.. vyd. Praha: Nakl. Lidové Noviny 568 s. ISBN 978-80-7106-709-2. S. 275. 
  6. ↑ a b c d e f g h i j k l m Česko : Ottův historický atlas | WorldCat.org. www.worldcat.org [online]. [cit. 2023-06-19]. Dostupné online. 
  7. ↑ a b c d e f g h i j k l m Bouřlivý říjen 1918: Jak vzniklo Německé Rakousko a málem nevzniklo Československo. Reflex.cz [online]. [cit. 2023-06-17]. Dostupné online. 
  8. ↑ a b c d e f g h i j k l m HELIKAR, Ivo. Československé vojsko obsazovalo Sudety. V Mostě rozhodli dělostřelci. iDNES.cz [online]. 2018-11-29 [cit. 2023-06-17]. Dostupné online. 
  9. ↑ a b c d e f g h i j k l m Zákon č. 126/1920 Sb., o zřízení župních a okresních úřadů v republice Československé. [online]. [cit. 2023-06-16]. Dostupné online. 
  10. ↑ a b c d e f g h i j k l m Zákon ze dne 14. července 1927 o organisaci politické správy. www.beck-online.cz [online]. [cit. 2023-06-16]. Dostupné online. 
  11. ↑ a b c d e f g h i j k l m Dějiny českého a československého práva do roku 1945. Příprava vydání Karel Malý. Praha: Linde, Právnické a Ekonomické Nakl. a Knihkupectví 572 s. ISBN 978-80-7201-045-5. 
  12. ↑ a b c d e f g h i j k l m n o p q r s t u v w x y z 280/1948 Sb. Zákon o krajském zřízení. Zákony pro lidi [online]. [cit. 2023-06-13]. Dostupné online. 
  13. ↑ a b c d e f g h i j k l m PAVLOVSKÝ, Ladislav. MORAVA a SLEZSKO V ČESKÝCH ZEMÍCH – vývoj obcí a měst od roku 1850 [online]. [cit. 2023-06-14]. Dostupné online. 
  14. ↑ 13/1954 Sb. Zákon o národních výborech. Zákony pro lidi [online]. [cit. 2023-06-14]. Dostupné online. 
  15. ↑ a b c d e f g h i j k l m n o p q r s t u v w x y z 36/1960 Sb. Zákon o územním členění státu. Zákony pro lidi [online]. [cit. 2023-06-13]. Dostupné online. 
  16. ↑ a b c d e f g h i j k l m PETRŮJ, Michal. Historie veřejné správy v českých zemích v období let 1967–2010 [online]. Veřejná správa PEF MENDELU v Brně [cit. 2023-06-13]. Dostupné online. 
  17. ↑ a b c d e f g h i j k l m n o p q r s t u v w x y z 51/2020 Sb. Zákon o územně správním členění státu. Zákony pro lidi [online]. [cit. 2023-06-13]. Dostupné online. 
  18. ↑ a b c d e f g h i j k l m 347/1997 Sb. Ústavní zákon o vytvoření vyšších územních samosprávných celků. Zákony pro lidi [online]. [cit. 2023-06-13]. Dostupné online. 
  19. ↑ a b c d e f g h i j k l m 564/2002 Sb. Vyhláška o stanovení území okresů ČR a území obvodů hlavního města Prahy. Zákony pro lidi [online]. [cit. 2023-06-13]. Dostupné online. 
  20. ↑ a b c d e f g h i j k l m 129/2000 Sb. Zákon o krajích. Zákony pro lidi [online]. [cit. 2023-06-13]. Dostupné online. 
  21. ↑ Přehled změn v územním členění a názvech obcí a jejich částí, ke kterým došlo v období od 2. 1. 2005 do 1. 1. 2013 [online]. Český statistický úřad [cit. 2023-06-18]. Dostupné online. 
  22. ↑ a b c d e f g h i j k l m 513/2006 Sb. Vyhláška, kterou se mění vyhláška č. 564/2002 Sb., o stanovení území okresů České republiky a území .... Zákony pro lidi [online]. [cit. 2023-06-18]. Dostupné online. 
  23. ↑ a b Územní změny a změny hranic Středočeského kraje k 1. 1. 2016 | ČSÚ pro Středočeský kraj. www.czso.cz [online]. [cit. 2023-06-18]. Dostupné online. 
  24. ↑ Změny územní struktury Středočeského kraje k 1. lednu 2021 | ČSÚ pro Středočeský kraj. www.czso.cz [online]. [cit. 2023-06-18]. Dostupné online. 
  25. ↑ a b c d e f g h i j k l m Územně identifikační registr základních sídelních jednotek změny v letech 1996 – 2013a [online]. Český statistický úřad [cit. 2023-06-10]. Dostupné online. 
  26. ↑ a b c d e f g h i j k l m Přehled změn v území od 2.1.2013 do 1.7.2022 včetně [online]. Český statistický úřad [cit. 2023-06-20]. Dostupné online. 
  27. ↑ a b c d e f HLEDÍKOVÁ, Zdeňka; JANÁK, Jan; DOBEŠ, Jan. Dějiny správy v českých zemích od počátků státu po současnost. 2. vyd.. vyd. Praha: Nakl. Lidové Noviny 568 s. ISBN 978-80-7106-709-2. S. 112, 133-134. 
  28. ↑ a b c d Jihlavský kraj se přejmenoval na Vysočinu. iDNES.cz [online]. 2001-05-31 [cit. 2023-06-13]. Dostupné online. 
  29. ↑ Změny územní struktury k 1. 1. 2021 | ČSÚ v Plzni. www.czso.cz [online]. [cit. 2023-06-18]. Dostupné online. 
  30. ↑ Změny územní struktury k 1. lednu 2021 | ČSÚ v Liberci. www.czso.cz [online]. [cit. 2023-06-18]. Dostupné online. 
  31. ↑ ČR, Ministerstvo vnitra. Zákon č. 51/2020 Sb., o územně správním členění státu. ArcGIS StoryMaps [online]. 2020-11-24 [cit. 2023-06-18]. Dostupné online. 
  32. ↑ ŠRÁMKOVÁ, Zdeňka. Proč se píše Kraj Vysočina, a ne kraj Vysočina. em.muni.cz [online]. 2016-06-09 [cit. 2023-06-13]. Dostupné online. 
  33. ↑ a b DNES, Andrea Pavelková, Tomáš Fránek, MF. Sněmovna dala šanci změně hranic krajů. iDNES.cz [online]. 2002-03-22 [cit. 2023-06-18]. Dostupné online. 
  34. ↑ a b BLAŽEK, MF DNES, Tomáš. Velkobítešsko chce k Brnu. iDNES.cz [online]. 2001-09-11 [cit. 2023-06-18]. Dostupné online. 
  35. ↑ Změny územní struktury k 1. lednu 2021 | ČSÚ v Jihlavě. www.czso.cz [online]. [cit. 2023-06-18]. Dostupné online. 
  36. ↑ a b HLEDÍKOVÁ, Zdeňka; JANÁK, Jan; DOBEŠ, Jan. Dějiny správy v českých zemích od počátků státu po současnost. 2. vyd.. vyd. Praha: Nakl. Lidové Noviny 568 s. ISBN 978-80-7106-709-2. S. 160-161. 
  37. ↑ a b Změna hranic Moravskoslezského kraje k 1. 1. 2005 | ČSÚ v Ostravě. www.czso.cz [online]. [cit. 2023-06-18]. Dostupné online. 
  38. ↑ ŠLAJCHRTOVÁ, Leona. Slováci chtěli za války připojit kus Moravy, Hitler to zatrhl. iDNES.cz [online]. 2011-06-10 [cit. 2023-06-17]. Dostupné online. 
  39. ↑ Změny územní struktury k 1. lednu 2021 | ČSÚ ve Zlíně. www.czso.cz [online]. [cit. 2023-06-18]. Dostupné online. 
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Wikipedista:Horecak/Kraje:Historie&oldid=23840530“