Městečko bylo jedním z nejvýznamnějších středisek keramické výroby nejen vČechách, ale i ve střední Evropě. Od 15. století je spojeno s hrnčířskou tradicí, keramika se zde vyráběla nepřetržitě 600 let.[6]
Levín leží v turisticky i historicky zajímavé oblasti asi 6km od městečka Úštěk.[5]
Městys Levín má nejméně obyvatel ze všech českých městysů.
Pečeť městečka Levína (Lewin) po roce 1845Budova bývalé radniceKresba obětí požáru v noci z 5. na 6. března 1854 v hrnčířské dílně Atzig.Lázně Jeleč
První písemná zmínka o vesnici pochází z roku 1352[7], byla však pravděpodobně založena mnohem dříve, neboť již od poloviny 13. století stával na kopci nad náměstím středověký hrad, ale informace kdy a kým byl vystavěn se nedochovaly. Je zde zmiňováno také sídlo římskokatolické farnosti Levín.[8] Mezi nejstarší známé držitele patřili páni z Michalovic, sídlem jejich panství se ale záhy stal Úštěk.[5] Hrad po sto letech existence, kolem poloviny 14. století zanikl. Na jeho místě byla roku 1699 vystavěna barokní zvonice.[9]
V 15. století patřila obec Berkům z Dubé, počátkem 16. století se stala majetkem Vartenberků. Původní znak měl ve zlatém štítě obraz sv. Václava. Později se objevila ve znaku městská ozubená zeď s dvěma věžemi a s českým lvem uprostřed.[10]
Levín získal v polovině 16. století, kdy zde žilo ještě české obyvatelstvo, status "městečka". Rozvoj obce byl spojen s hrnčířskou výrobou a nastal v druhé polovině 17. století, v té době zde začala převládat němčina. V roce 1791 zasáhl obec požár, který poničil několik hrnčíren a část kostela.[5]
V Levíně se nachází památky městské i venkovské architektury. Po rozsáhlém požáru roku 1791 byly místo dřevěných domů postaveny zděné budovy v klasicistním nebo barokním stylu a ty změnily podobu městečka i jeho centrum. Dochovalo se zde i několik dřevěných roubenýchchalup, postavených v 18. a 19. století. Z hradu postaveného ve 13. století zbyly jen pozůstatky zdí.[4]
Dílny hrnčířů zde vznikaly ve 14. století kolem ložiska jílu, které se nacházelo v místě náměstí. Ve 14. a 15. století se vyráběla neglazovaná keramika, kterou zdobil červený dekor. Pro levínskou keramiku 17. a 18. století je charakteristická bílá engoba na červenohnědém střepu s průhlednou glazurou.
Největší rozmach hrnčířství zaznamenal Levín v 18. a 19. století. Hrnčířské výrobky byly zdobeny např. motivy květin, ptáčků, zvířat nebo postav. Od středověku se zde také vyráběly kachle. Další rozvoj hrnčířské výroby utlumil již zmiňovaný požár Levína, ale i vyčerpání zdrojů jílu v druhé polovině 19. století. Po roce 1850 se vyráběla užitková kamenina. Dílnám také začala konkurovat tovární výroba a tak postupně zanikaly. Vroce 1930 se pracovalo v šesti hrnčírnách, během druhé světové války byly v provozu pouze dvě.[6]
Dům čp.10 se zachoval jako poslední levínská hrnčírna. Kolem roku 1650 zde byla selskáusedlost.[6] Následně zde pracovalo několik hrnčířských rodů: od roku 1660 to byl Jiří Arlet, Jan a Jan Václav Šarchan mezi lety 1706 až 1736, Jan a Kajetán Raudničkovi v letech 1772 až 1807. Po požáru města byla hrnčírna přestavěna. Na přelomu 19. století byly provedeny další stavební úpravy a následně rekonstrukce na keramickou školu. Ta však nebyla uvedena do provozu.
Po válce zde pracoval keramik a malíř Zdislav Hercík asi do roku 1956. Působili zde také sochařiŠtefan Malatinec a Miloš Zet nebo architekt Jiří Lasovský. V 70. letech se vlastníkem objektu stalo družstvo invalidů INVA. Pro družstvo zde vyráběli keramici a manželé Milada a Ivan Břešťanovi dřevem pálenou kameninu, když původní muflovou pec na uhlí přestavěli na pec na dřevo. Po krátkém působení Jana Sládka a Pavla Oktábce v hrnčírně, koupil dům v roce 1985 sochař Milan Žofka, který zde měl pracovat přes třicet let. V roce 2016 koupila dům keramička Magdaléna Brožová. Ta v Levíně pracuje od roku 2018. I v druhé polovině 21. století je hrnčírna využívána k tvorbě keramiků, pořádají se zde sympozia a jarmarky.[11]
Při sčítání lidu vroce 1921 zde žilo 431 obyvatel (ztoho 202 mužů), znichž bylo 22 Čechoslováků, 402 Němců a sedm cizinců. Kromě 22 evangelíků a jednoho člena nezjišťovaných církví byli římskými katolíky.[12] Podle sčítání lidu zroku 1930 měla vesnice 423 obyvatel: 37 Čechoslováků, 375 Němců a jedenáct cizinců. Až na deset evangelíků, dva členy církve československé a dva lidi bez vyznání se hlásili křímskokatolické církvi.[13]
KLevínu patří osada Hradec, ve které vroce 1921 zde žilo 61 obyvatel (ztoho 26 mužů) německé národnosti, znichž bylo 59 katolíků a dva evangelíci.[12] Podle sčítání lidu zroku 1930 měla vesnice 54 obyvatel německé národnosti. Kromě jednoho evangelíka se ostatní hlásili křímskokatolické církvi.[13]
Zřícenina hradu Levín ze druhé poloviny 13.století. Jižně od středu obce je návrší (450 m) byla ze pozůstatků hradu Levína v roce 1699 postavena zvonice. Z bývalé farní zahrady je široký výhled na České středohoří až do Polomené hory. Zarostlé zbytky zdiva starého hradu Na úbočí hory byly odkryty v roce 1878 při vykopávkách provedených Josefem von Schrollem.
Historický Levínský kocour byl původně klenebním svorníkem.Kostel Povýšení svatého Kříže na návsi ve středu obce. Byl vystavěn na místě kostela z doby před husitskými válkami. Po požáru města byla nápadná kruhová budova v roce 1798 přestavěna.[17] Uvnitř se kromě hlavy Krista od Viléma Kandlera nachází také záhadná středověká kamenná deska z 12. nebo 13. století s reliéfem lva s osmi písmeny.
Mauzoleum Josefa Schrolla. Poblíž vrcholu hory Hrádek (též Hradec, Hradsko, či Ratzke/ner, Ratzkenberg apod., 442,5 m) se nachází rodinná hrobka šlechticů von Schroll z Liběšic z roku 1881. Budova byla postavena podle plánů architekta Ludwiga Zettla ve starořeckém stylu. Z hory je výhled přes úštěcké údolí na Říp, Milešovku a Ronov. Předpokládá se, že na jeho vrcholu je rané kultovní místo; Je obehnán částečně obehnané čtyři metry vysokou zdí ze zeminy a znělce.
Lázně Jeleč (Bad Geltschberg), na přelomu 19. a 20. století byly vyhledávaným lázeňským střediskem s léčebnými prameny bohatými na železo.
12Statistický lexikon obcí v Republice Československé. 2. vyd. Svazek I. Čechy. Praha: Státní úřad statistický, 1924. 596s. S.202.
12Statistický lexikon obcí v Republice Československé. Svazek I. Země česká. Praha: Státní úřad statistický, 1934. 614s. S.203.
↑Statistický lexikon obcí České republiky 2013. Praha: Český statistický úřad, 2013. 900s. Dostupné varchivu pořízeném dne2021-04-17. ISBN978-80-250-2394-5. S.296.
_znak.jpg)
_vlajka.jpg)
Česko
multimediální obsah na Commons
Zdroje k infoboxu a českým sídlům.
Obrázky, zvuky či videa k tématu Levín na Wikimedia Commons 
Encyklopedické heslo Levín v Ottově slovníku naučném ve Wikizdrojích
Slovníkové heslo Levín ve Wikislovníku
