Liběšice (okres Litoměřice)

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Liběšice
Kostel Nanebevzetí Panny Marie v Liběšicích.

Kostel Nanebevzetí Panny Marie v Liběšicích.

znak obce Liběšicevlajka obce Liběšiceznakvlajka

status: obec
LAU 2 (obec): CZ0423 565121
kraj (NUTS 3): Ústecký (CZ042)
okres (LAU 1): Litoměřice (CZ0423)
obec s rozšířenou působností: Litoměřice
pověřená obec: Úštěk
historická země: Čechy
katastrální výměra: 32,23 km²
počet obyvatel: 1 530 (2016)[1] (e)
nadmořská výška: 247 m n. m.
PSČ: 411 45 až 412 01
zákl. sídelní jednotky: 12
části obce: 15
katastrální území: 9
adresa obecního úřadu: Liběšice 6
41146 Liběšice u Litoměřic
starosta / starostka: Alena Knobová
Oficiální web: www.libesice.cz
E-mail: obec@libesice.cz
Liběšice na mapě
Liběšice
Red pog.svg
Liběšice
Zdroje k infoboxu a částem obce
Commons-logo.svg multimediální obsah na Commons

Obec Liběšice se nachází v okrese Litoměřice, kraj Ústecký. Ke dni 2. 10. 2006 v Liběšicích a dalších 14 vsích, které jsou místními částmi obce, žilo 1533 obyvatel. V první polovině roku 2016 uváděly oficiální stránky obce Liběšice celkový počet 1526 obyvatel, z toho v Liběšicích samotných 1049 osob. Celé území obce s výjimkou Dolních Řepčic se nachází v Chráněné krajinné oblasti České středohoří.

Historie[editovat | editovat zdroj]

První písemná zmínka o Liběšicích se datuje do roku 1057, kdy je o nich zmínka v zakládací listině litoměřické kapituly sv. Štěpána, vydané knížetem Spytihněvem II. Roku 1239 Liběšice daroval Václav II. Kladrubskému klášteru. Ale 1282 se v pramenech objevuje jejich první světský majitel nazývaný Protivec. Jeho rod je ovšem neznámý. Po roce 1319 se staly Liběšice majetkem rodu Ronovců. Konkrétně nejvyššího komořího Království Českého Alberta, který nosil přídomek z Liběšic. Část z jejich erbu - ostve na žlutém poli se přenesla i na dnešní znak obce. V této době je také v Liběšicích vystavěna gotická tvrz v blízkosti kostela zasvěcenému Nanebevzetí pany Marie (na obrázku). Ten je písemně doložen již v roce 1352 a spolu s ním i sídlo katolické farnosti.

K rodu Ronovců patřili i Škopkové. Mezi nimi je také velký příznivce místního kostela Beneš Škopek z Dubé a z Liběšic, jenž daroval tomuto kostelu truhlu s ostatky svatých (např. paže sv. Sixta a 14 dalších ostatků). Podmínkou bylo, že musí navždy zůstat v tomto kostele. Tím učinil z Liběšic významné poutní místo.

Během husitských válek byly Liběšice rozděleny mezi mnoho vlastníků. Hlavní byli Zikmund z Vartemberka, jehož potomci se zde drželi až do 16. století. A druhým byl Jindřich z Rabštejna, poslední vlastník z rodu Ronovců, který je roku 1487 prodal pánům z Gutšejna a ti je prodali roku 1520 Karlu Dubanskému z Duban.

Liběšice za panování Dubanů[editovat | editovat zdroj]

Karlu Dubanskému místní tvrz již nevyhovovala a proto nechal vystavět nový renesanční zámek, který splňoval ty nejvyšší nároky na tehdejší kvalitu života. Byl to vynikající hospodář a tolerantní katolík. Přikoupil Býčkovice a do zástavy získal bohatou Roudnici. Byl hejtmanem Pražského hradu a nejvyšším písařem - revidoval známou Hájkovu kroniku. Začal uskutečňovat svůj záměr učinit z Liběšic centrum velkého panství. Po jeho smrti v roce 1542 zdědil jeho panství jeho syn Oldřich, který přikoupil Ploskovice. Byl také hejtmanem Litoměřic, později hejtmanem Pražského hradu, podkomořím a královským radou. Zajímavostí je, že v Liběšicích byl nejspíše vězněn během let 1547 – 52 saský protestantský kurfiřt Johann Friedrich I., který byl zajat po bitvě u Mühlbergu. Po smrti Oldřicha spravovala majetek jeho vdova Anna Kostomlatská z Vřesovis, ale když se podruhé provdala, byl rodový majetek rozdělen na 12 dílů a panství se tak rozpadlo. Liběšice s Drahobuzí získali Žichovcové z Duban. Z nich Jan Dubanský z Duban s manželkou Barborou z Říčan nechali postavit novou kostelní věž v letech 1589-1591. Jejich erby společně s letopočty jsou nad vstupním portálem, který byl v roce 1996 restaurován. Jejich dcera Alena zemřela neprovdána v roce 1617 a před svou smrtí odkázala panství Jiřímu Sezimovi ze Sezimova Ústí, jehož rodu patřil Úštěk. Nový majitel se aktivně účastnil stavovského povstání proti Habsburkům, a proto bylo jeho jmění zkonfiskováno, ačkoliv zemřel již v roce 1619 před porážkou povstání.

Jezuité[editovat | editovat zdroj]

Roku 1621 daroval Ferdinand II. liběšické panství s jedním dílem Liběšic a statky Jištěrpy, Tetčiněves, Verneřice, Levín a Rochov jezuitské koleji u sv. Klimenta v Praze. V této době zde ještě působil luteránský pastor. Po bitvě na Bílé hoře probíhala rekatolizace. Tu někteří místní nesli jen s velkými obtížemi a někde dokonce kladli odpor. Například roku 1625 zabili nekatoličtí sedláci z Vědlic jezuitského hejtmana, protože je příliš nutil do katolické víry. Roku 1650 už mohli jezuité prohlásit, že jsou obyvatelé jejich panství jen katolíci. Následně se věnovali obnově zdejšího panství po třicetileté válce např. doopravení Liběšického zámku v roce 1654 a přestěhování se sem z Úštěka. Došlo i ke změně struktury obyvatelstva, mezitím co v roce 1636 bylo označováno jako českoněmecké, tak od roku 1674 se udává jako německé.

Jezuité se zde rovněž ukázali jako dobří hospodáři. Roku 1675 odkoupili zbytek liběšického panství a panství úštěckého od litoměřických jezuitů a roku 1680 Dolní Chobolice. Liběšice se tak staly centrem obrovského panství, které tvořilo komplex sahající od severních svahů Českého středohoří až po Roudnici. Toto panství sloužilo jako hlavní ekonomická základna Klementina, která ho měla zásobovat a bylo zde i letní sídlo pro členy koleje sv. Klimenta v Praze. Ale vyvážely se odtud i kůže až do jižní Ameriky na místní základnu jezuitů. Pro představu k tomuto panství patřila: 3 města (Úštěk, Levín a Verneřice) a 52 vesnic spravované sedmi rychtáři. V rámci těchto držav fungovaly: 3 cihelny, 6 kovářství, 1 pila, 14 mlýnů na obilí a 1 mlýn na zpracování stromové kůry a tříslovin, 2 výrobny sukna a 32 šenků (hospod, vináren) z čehož bylo 5 panských. Roku 1679 pobyl na zámku osvícený jezuita, autor knihy Rozpravy na obranu jazyka slovanského, zvláště pak českého, Bohuslav Balbín, který vystoupil i na vrchol Sedla, odkud se kochal svatojánskými ohni v okolních vesničkách.

Rok 1680 - povstání[editovat | editovat zdroj]

Roku 1680 zde došlo k povstání poddaných jako i ve většině dalších měst českých zemí. K povstání vedlo zvýšení roboty po třicetileté válce. Nespokojenost se projevila už v roce 1676, kdy poddaní žádali vrchnost o zrušení nových robot, ale jejich žádost byla zamítnuta. Jejich názor se tak postupně radikalizoval, až se roku 1680 místní připojili k dalším povstáním ve východních, severních a západních Čechách. Už v únoru si úštěčtí měšťané žádali hlavně snížení platů. Když nepořídili, obrátili se s peticí na císaře (využívaje toho, že se císař v Čechách schovával před morem). K nim se přidali i vesničané, kteří také odmítli platit a robotovat. Nejvíce místním vadily nové roboty a tzv. daleké fůry (sedlák byl povinen poskytnout svůj povoz pro delší cesty vrchnosti). Správce panství páter Tolesius se rozhodl řešit situaci svoláním zástupců poddaných na liběšický zámek. Jenže jeden z vůdců poddaných, rychtář Mikuláš Slabý, byl neoblomný a trval na tom, že jsou ochotni robotovat jen tři dny v roce (jako dříve). Jednání tak nepřineslo očekávaný výsledek a na jarní práce nikdo nepřišel. A tak to museli odpracovat čeledíni. Tou dobou už poddaní přestali vrchnost zcela respektovat. Koncem února sepsali petici a tu poslali císaři. Zároveň vyhrožovali, že zabijí každého, kdo poslechne vrchnost a úštěcké měšťanstvo nutili pod hrozbou vypálení města k tomu, aby se k nim přidali. 25. března, pod tlakem událostí opouští jezuité Liběšice a prchají do Litoměřic. Následujícího dne informuje páter Tolesius litoměřického hejtmana se žádostí, aby povstání co nejdříve zarazil. Ten však už věděl, že je na cestě pluk generála Haranta s vyšetřovací komisí. 30. března se opět sešli zástupci poddaných se správcem Tolesiusem a páterem hejtmanem Litoměřic a dohodli se, že poddaní budou zatím robotovat podle svého uvážení. Do Liběšic byl povolán páter Kryštof Fischer, který si v minulosti získal náklonnost obyvatel. Jednání však skončila neúspěšně, nepomohlo ani vyhlášení nového císařského patentu, protože byl poddanými považován za podvrh. Odvaha vzbouřenců poklesla, až když se dozvěděli o tvrdých postupech generála Haranta a s ním cestující vyšetřovací komise. Někteří z vůdců začali prchat do lesů. Obávaná vyšetřovací komise dorazila koncem května. Výslech poddaných probíhal na zámečku v Jištěrpách. Před komisí stanuli vůdci povstání Mikuláš Slabý z Vrbice, Ivan Tobiáš z Habřiny a Jiří Sinke z Lukova. Po týdnu vyšetřování byli tito tři v Úšteku popraveni a mnoho dalších poddaných odsouzeno k nuceným pracím. Následně vypukl v Praze mor a z Prahy do Liběšic byli přestěhováni studenti a profesoři z pražského Klementina. Probíhaly zde i závěrečné zkoušky. Nakonec ale ani Liběšicko nebylo ušetřeno a mor řádil i zde. Památkou na něj je morový hřbitov a hřbitovní kaple sv. Františka Xaverského.

Po roce 1680[editovat | editovat zdroj]

Po bouřlivých událostech roku 1680 a morové epidemii se ke správě panství vrátili jezuité. Ve 30. letech 18. st. nastal stavební rozvoj Liběšic. Bylo postaveno 17 nových domů, zbarokizován byl renesanční kostel. Rozvíjející se panské správě již nestačila stará správní budova a tak se rozhodlo o stavbě nové. Ta měla být reprezentativnější, než ta stará, která byla poté v roce 1746 stržena. Není znám přesný rok zahájení stavby nové budovy, ale již v roce 1738 se do ní nastěhovalo prvních 14 jezuitů. Celá stavba byla dokončena až v roce 1754 a do roku 1757 probíhalo ještě osazování sochami na terasových zahradách. Tak pozdě to bylo hlavně kvůli zasažení válkami o dědictví rakouské. I přes to se ale budova zámku rozrůstala. Na zámku fungovala laboratoř, lékárna a samozřejmě knihovna. Dotčeny byly Liběšice i za sedmileté války, kdy v Chotiněvsi přezimovala část kavalérie maršála Dauna. Jako by toho už nebylo málo, vypukl v letech 1771-72 hladomor. Po zrušení jezuitů v roce 1773 připadly Liběšice Náboženskému a Studijnímu fondu.

Po roce 1773[editovat | editovat zdroj]

Byla zde provedena raabizace-10 dvorů bylo rozparcelováno. Raabizace je pozemková reforma, jejímž cílem bylo rozdat panské pozemky sedlákům, čímž byla odstraněna robota. Místo ní měli poddaní odvádět peněžité dávky. A právě na kdysi jezuitských panstvích (tedy i Liběšicích) byla tato reforma vyzkoušena. Na přelomu století se místní museli potýkat s problémem, že tudy táhla rakouská a ruská armáda proti Napoleonovi a oni je museli zásobovat. Roku 1838 koupil panství kníže Ferdinand Lobkovic. V roce 1848 získaly Liběšice právo konat dva trhy ročně (právo konat jeden trh ročně měly již dlouho). V roce 1871 prodal kníže Ferdinand Lobkovic Liběšice textilnímu velkoprůmyslníkovi z Broumova Josefu Schrollovi, který byl roku 1873 povýšen do šlechtického stavu. Jeho potomci panství drželi až do roku 1945.

Liběšice (LT), poštovní úřad.jpg

Během 2. poloviny 19. století probíhal v Liběšicích velký rozvoj občanského a spolkového života. 1863 je založen hasičský záchranný sbor, 1772 je založen poštovní úřad (foto), 1774 dobrovolný hasičský sbor, 1881 tělocvičná jednota,1884 spolek válečných veteránů, 1898 byla postavena tělocvična a také započala stavba železniční stanice na trase Litoměřice - Česká Lípa. Roku 1903 byl vybudován vodovod, 1906 byla zřízena spořitelna a záložna. A konečně 1909 byly Liběšice císařským rozhodnutím povýšeny na městys. 1922 se Liběšice připojily na elektrickou síť. Během druhé světové války se staly Liběšice součástí Třetí říše, ale ani před tím zde moc Čechů nežilo (podle sčítání lidu v roce 1921 se k české národnosti hlásilo pouze 9 z 815 občanů). Po konci druhé světové války probíhal odsun němců odtud do oblasti Meklenburska a do Hessenska. S sebou směli mít jen oblečení, prádlo a malý obnos v hotovosti. Poslední odsun proběhl v září roku 1946.

Po odsunu Němců[editovat | editovat zdroj]

Již v roce 1945 se sem začali z vnitrozemí přesouvat první Češi. Jako i jinde v republice byly i zde události konce 40. a začátku 50. let diktovány komunistickou stranou. V roce 1949 tu byla založena JZD a 1950 došlo ke scelení pozemků. Roku 1951 sem přišlo 200 řeckých a makedonských dětí a o dva roky později 240 korejských dětí se svými vychovateli. Korejské děti časem opět odjížděli. Poslední korejské děti odjely v roce 1959 a po jejich odchodu byla budova zámku upravena na domov pro seniory. Během roku 1968 zde měsíc pobývaly 3 divize okupačních armád a to se podepsalo na místní krajině. Roku 1982 byla otevřena střelnice a domov důchodců byl přeměněn na domov pro mentálně postižené.

Po roce 1989 došlo k mnohým změnám. Obce Chotiněves a Horní Řepčice se osamostatnily z přímé kontroly, stále však spadají pod liběšický obecní úřad. Dále se obnovilo soukromé podnikání a jednotné zemědělské družstvo bylo přeměněno na Zemědělské družstvo Liběšice, které aktuálně obhospodařuje 1961 hektarů, z čehož je 87 hektarů chmelnic. Proměně se ale nevyhnul ani ústav sociální péče (dnes Domov na zámku).

Obyvatelstvo[editovat | editovat zdroj]

Vývoj počtu obyvatel a domů místní části Liběšice[2][3]
1869 1880 1890 1900 1910 1921 1930 1950 1961 1970 1980 1991 2001 2011
Obyvatelé 753 826 824 870 893 821 770 561 865 905 989 916 879 910
Domy 116 119 119 125 132 131 137 145 171 116 131 145 149 169
Data z roku 1961 zahrnují i domy z místních částí Trnobrany a Zimoř.

Části obce[editovat | editovat zdroj]

Pamětihodnosti[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článku Seznam kulturních památek v Liběšicích (okres Litoměřice).

Muzeum Liběšicka[editovat | editovat zdroj]

V budově obecního úřadu Liběšice č.p. 6 se nachází Muzeum Liběšicka, které názorně ukazuje historii zemědělské činnosti a života v domácnostech v tomto regionu. Vystavené předměty muzeu vesměs zapůjčili občané Liběšic a okolních vsí. Muzeum je přístupné v pracovní dny od 7 do 15 hodin, v pondělí až do 17.30 hodi.[4]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Český statistický úřad: Počet obyvatel v obcích k 1.1.2016. Praha. 29. dubna 2016. Dostupné online. [cit. 2016-09-03]
  2. Český statistický úřad. Historický lexikon obcí České republiky 1869–2005 (1. díl). Praha : Český statistický úřad, 2006. 760 s. Dostupné online. ISBN 80-250-1310-3. S. 386, 387.  
  3. Český statistický úřad. Statistický lexikon obcí České republiky 2013. Praha : Český statistický úřad, 2013. 900 s. Dostupné online. ISBN 978-80-250-2394-5. S. 297.  
  4. Informace o provozu muzea

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]