Německo
Německo (oficiální název Spolková republika Německo, zkratka SRN; německy: Bundesrepublik Deutschland, neoficiální německá zkratka BRD) je středoevropský stát, rozdělený na 16 spolkových zemí. Na západě sousedí Německo s Francií, Lucemburskem, Belgií a Nizozemskem. Na severu je jeho sousedem Dánsko a jeho břehy jsou omývány Severním a Baltským mořem. Na východě sousedí s Polskem, na jihu se Švýcarskem a na jihovýchodě s Českem a Rakouskem. Česko je sousedem dvou spolkových zemí v Německu, a to Bavorska a Saska.
Rozloha Německa je 357 023 km2, přičemž území státu se nachází v mírném podnebním pásmu. Podle úředních údajů mělo Německo k 31. prosinci 2015 82,2 milionu obyvatel,[2] což z něj činí nejlidnatější stát Evropské unie. Jeho populace ale již v letech 2003 až 2010 klesla kvůli dlouhodobě velmi nízké porodnosti, a to o skoro 800 000 obyvatel, takže až do roku 2012 bylo Německo jednou z mála západoevropských zemí s úbytkem obyvatelstva.[3] Tento vývoj probíhá navzdory tomu, že Německo je zároveň domovem třetí největší populace imigrantů na světě.[4] Výsledek sčítání lidu 2011 znamenal snížení dosavadního úředního odhadu stavu obyvatelstva o zhruba 1,1 miliónu lidí. Německo je co do absolutního počtu imigrantů zemí, která je nejvíce postižena současnou evropskou migrační krizí, zvláště v roce 2015.
Dle známých dokumentů bylo území s latinským názvem Germánie obydleno několika germánskými kmeny již před rokem 100 n. l. Od 10. století tvořila německá území jádro Svaté říše římské, která existovala až do roku 1806. V 16. století se severní oblasti staly centrem reformace. Ke sjednocení velké části tehdejšího Německa došlo po prusko-francouzské válce v roce 1871. V roce 1914 se Německo významně podílelo na vypuknutí první světové války. V roce 1939 rozpoutalo Německo druhou světovou válku, která trvala do roku 1945 a byla doposud největší válkou historie. Po porážce v této válce přišlo Německo o území východně od řek Nisy a Odry a o svou exklávu Východní Prusko. Na zbylém území Německa vznikly v roce 1949 dva státy, Německá demokratická republika (NDR) a Spolková republika Německo (SRN). Zvláštním politickým útvarem byl Západní Berlín, který ale měl po celou dobu své existence pevné vazby na SRN. V roce 1990 se znovusjednocený Berlín a pět obnovených zemí na území bývalé NDR připojily ke Spolkové republice Německo.
Západní Německo bylo v roce 1952 zakládajícím členem Evropského společenství uhlí a oceli a v roce 1957 zakládajícím státem Evropského hospodářského společenství (EHS). V současnosti je Německo významným členem jak Evropské unie (EU), tak Evropské měnové unie (EMU). Je také součástí Schengenského prostoru. Německou měnou je euro, které v roce 2002 nahradilo německou marku.
Německo je federativní a demokratickou parlamentní republikou, tvořenou šestnácti spolkovými zeměmi (Bundesländer). Hlavním a zároveň i největším městem je Berlín. Německo je členským státem OSN, NATO, uskupení G8 (resp. G7) a signatářem Kjótského protokolu.
Na základě nominální hodnoty HDP je německá ekonomika čtvrtá největší na světě a největší v Evropě. Do roku 2009, kdy je předčila Čína, bylo Německo největším světovým exportérem zboží. Německo je druhým největším světovým poskytovatelem rozvojové pomoci[5] a jeho výdaje na obranu jsou šesté největší na světě.[6] Životní úroveň je v Německu vysoká a v zemi funguje velice rozvinutý systém sociální pomoci. Německo je jedním z klíčových aktérů evropské i celosvětové politiky.[7] V mnoha vědeckých a technologických oborech je Německo považováno za světového lídra.[8]
Název
Český název Německa je již z dávné minulosti odvozen od slova „němý“, které se v češtině vžilo jako označení německého národa, nejspíše pro nedostatečnou schopnost těchto sousedních cizinců se dorozumět česky (na rozdíl od Slovanů, kteří používali slova).[9] Moderní němčina má pro německý národ výraz Deutsche a Německo se nazývá Deutschland.
Do roku 1989 se v češtině běžně používal politický název Německá spolková republika (zkratka NSR)[pozn. 1], ale také název užívaný z československé strany v oficiálním styku - Spolková republika Německa (SRN)[11] (nikoliv Spolková republika Německo, jak si přála německá strana). Běžný byl také geografický název Západní Německo. Tehdy „spojenecká“ Německá demokratická republika (NDR) byla z geografického hlediska, avšak jen neoficiálně, nazývána Východní Německo.
Slovenština dodnes používá název Nemecká spolková republika (zkratka NSR) a pouze v oficiálním styku (mj. mezinárodní dohody, smlouvy a podobné dokumenty, týkající se Německa a Slovenska) používá na výslovnou žádost německé strany název Spolková republika Nemecko (zkratka SRN).[12]
Dějiny
Prehistorie
Nález čelisti Mauer 1 v roce 1907 ukazuje, že pravěcí lidé byli na území Německa přitomni už před 600 000 lety.[13] Nejstarší dosud nalezené kompletní lovecké zbraně byly objeveny v uhelném dole v Schöningenu v roce 1995. Šlo o tři 380 000 let staré dřevěné oštěpy 6-7,5 stopy dlouhé.[14] V údolí Neandertal byla v roce 1856 objevena vůbec první fosílie nemoderního člověka. Tento nový druh člověka byl pojmenován Neandertálec. O těchto fosíliích nazvaných Neandrtal 1 je dnes známo, že jsou 40 000 let staré. Důkazy o moderních lidech podobně starých byly nalezeny v jeskyních v pohoří Švábská Alba nedaleko Ulmu. Nalezeny byly také 42 000 let staré flétny, vyrobené z ptačích kostí a mamutí slonoviny, které jsou nejstaršími nalezenými hudebními nástroji,[15] dále 40 000 let stará soška lvího muže,[16] a 35 000 let stará Venuše z Hohle Fels, které jsou dosud nejstarším objeveným sochařským uměním.[17] Disk z Nebry je vyrobený z bronzu a nalezený poblíž, jak název napovídá, Nebry v zemi Sasko-Anhaltsko. Světový registr programu Paměť světa (UNESCO) tento nález nazval "jeden z nejvýznamnějších archeologických nálezů 20. století."[18]
Germánské kmeny a Franská říše
Historie Germánských kmenů sahá do severské doby bronzové nebo předřímské doby železné. Z jižní Skandinávie a severního Německa od 1. století př. n. l. postupovali jižním, východním a západním směrem a přišli do kontaktu s keltskými kmeny Galů, jakožto i s íránskými, baltskými a slovanskými kmeny ve střední a východní Evropě.[19] Pod vládou císaře Augusta začal Řím území Germánie napadat (oblast rozprostírající se zhruba od Rýna po Ural). V roce 9 n. l. byly tři římské legie vedené Varem poraženy cheruským vůdcem Arminem. Okolo roku 100, kdy Tacitus napsal knihu Germania, se germánské kmeny usadily podél řek Rýn a Dunaj (Limes Germanicus) a zabíraly většinu území dnešního Německa; Rakouska, jižního Bavorska a západního Porýní. Nicméně spadaly pod Řím jako provincie.[20]
Ve 3. století se objevila řada západních germánských kmenů: Alamani, Frankové, Chattové, Sasové, Frísové a Durynkové. Kolem roku 260 začali Germáni nájezdy na římská území.[21] Po invazi Hunů v roce 375 a s úpadkem Říma od roku 395 se germánské kmeny přesunuly dále na jihozápad. Současně několik velkých kmenů vytvořilo zhruba to, co je dnešní Německo, a vysídlilo menší germánské kmeny. Velká území (známá od merovejského období jako Austrasie) byla obsazena Franky a severní Německo bylo ovládáno Sasy a Slovany.[20]
Svatá říše římská
Dne 25. prosince 800 byl franský král Karel Veliký korunován na císaře a založil Karolínskou říši, která byla v roce 843 rozdělena.[22] Svatá říše římská zahrnovala východní část Karlova původního království a ukázala se jako nejsilnější. Její území se táhla od řeky Eider na severu ke Středozemnímu moři na jihu.[22] Za vlády ottonských císařů (919-1024) bylo sjednoceno několik významných vévodství a německý král Ota I. Veliký byl v roce 962 korunován na císaře Svaté říše římské. V roce 996 se Řehoř V. stal prvním německým papežem. Jmenoval ho jeho bratranec Ota III., který byl krátce před tím korunován císařem Svaté říše římské.[23] Za vlády sálské dynastie (1024-1125) Svatá říše římská pohltila severní Itálii a Burgundsko, i když císaři ztratili kvůli boji o investituru moc.[24]
_workshop_-_Martin_Luther_(Uffizi).jpg)
Pod vládou Štaufů (1138-1254) posílila německá knížata svůj vliv dále na jih a na východ do oblastí obývaných Slovany, předcházejíc německému osídlení do těchto oblastí a dále na východ (Ostsiedlung). Severní německá města rostla a prosperovala jako členové Hanzy.[25] Počínaje velkým hladomorem v roce 1315 a konče černou smrtí v letech 1348-1350 se počet obyvatel Německa snížil.[26] Zlatá bula z roku 1356 zajistila základní ústavu říše a kodifikovala volbu císaře sedmi kurfiřty, kteří vládli některému z nejmocnějších knížectví a arcibiskupství.[27]
Martin Luther v roce 1517 ve Wittenbergu zveřejnil 95 tezí, ve kterých napadal římskokatolickou církev a zahájil protestantskou reformaci. Samostatná luteránská církev se po roce 1530 v mnoha spolkových zemích stala oficiálním náboženstvím. Náboženský konflikt vedl k třicetileté válce (1618-1648), která německé země zpustošila.[28] Počet obyvatel německých zemí se snížil asi o 30 %.[29] Vestfálský mír (1648) mezi německými zeměmi náboženskou válku ukončil, ale říše byla de facto rozdělena do mnoha nezávislých knížectví. V 18. století se Svatá říše římská skládala z přibližně 1 800 takových území.[30]
Pruské království byl největší německý stát, který existoval od roku 1701. Pruské království čím dál více sílilo a tak ve slezských válkách v letech 1740–1745 dobylo od Habsburské monarchie část Země Koruny české - většinu Slezska i s Kladskem.
V roce 1806 byla Svatá říše dobyta v důsledku napoleonských válek.[31]
Německý spolek a císařství
.jpg)
Po pádu Napoleona byl v roce 1814 svolán Vídeňský kongres a byl založen německý spolek ("Deutscher Bund") - volná liga 39 svrchovaných německých států. Nesouhlas s restaurátorskou politikou částečně vedl k vzestupu liberálních hnutí, který následovaly nové represe ze strany rakouského státníka knížete Metternicha. Celní unie Zollverein podporovala hospodářskou jednotu v německých státech.[32]
Národní a liberální ideály francouzské revoluce získaly rostoucí podporu mezi mnoha, zejména mladými, Němci. Festival Hambach byl v květnu 1832 hlavní událostí v podpoře sjednocení Německa, svobody a demokracie. Ve světle revolucí v Evropě, které pomohly založit francouzskou republiku, začali intelektuálové i prostí občané revoluci v německých zemích. Králi Fridrichu Vilémovi IV. byl nabídnut titul císaře, ale se ztrátou moci; korunu a navrhované stanovy odmítl, což pro hnutí vedlo k dočasnému zádrhelu.
-en.png)
Král Vilém v roce 1862 jmenoval Otto von Bismarcka novým pruským ministerským předsedou. Ten úspěšně vedl druhou šlesvickou válku v roce 1864 a pruské vítězství v prusko-rakouské válce v roce 1866 mu umožnilo vytvořit severoněmecký spolek ("Norddeutscher Bund") a Rakousko z jeho záležitosti vyloučit. Po francouzské prohře v Prusko-francouzské válce bylo v roce 1871 ve Versailles vyhlášeno německé císařství, sdružující všechny rozptýlené části Německa s výjimkou Rakouska. Prusko bylo dominující složkou nového státu; pruský král z rodu Hohenzollernů vládl současně jako císař a hlavní městem se stal Berlín.
V období Gründerzeit po sjednocení Německa zaručila Bismarckova zahraniční politika (Bismarck se za císaře Viléma stal německým kancléřem) Německu postavení jako velikému národu, diplomatickou cestou izolovala Francii a vyhýbala se válce. V důsledku berlínské konference v roce 1884 Německo nárokovalo několik kolonií včetně východní Afriky, jihozápadní Afriky, Toga a Kamerunu.[33]
Pod taktovkou Viléma II. se Německo, stejně jako ostatní evropské mocnosti, ubralo novoimperialistickým směrem, což vedlo k třenicím se sousedními zeměmi. Většina aliancí, ve kterých bylo Německo dříve členem, nebyla obnovena a nové aliance ho nikam "nepustily".[34]
Atentát na Františka Ferdinanda d'Este 28. června 1914 spustil první světovou válku. Německo jako součást ústředních mocností utrpělo od států Dohody porážku. Přibližně dva miliony německých vojáků za první světové války padlo.[35]
Německá revoluce vypukla v listopadu 1918 a císař Vilém II. se všemi vládnoucími knížaty abdikoval. Příměří 11. listopadu válku ukončilo a Německo v červnu 1919 podepsalo versailleskou smlouvu. Německo přišlo o všechny své kolonie, a muselo vrátit Francii Alsasko a Lotrinsko.[36] Němci smlouvu vnímali jako ponižující a nespravedlivou, čímž měla později, podle mnoha historiků, vliv na Hitlerův vzestup.[37][38][39]
Výmarská republika a Nacistické Německo
Listopadová revoluce roku 1918 učinila z Německa parlamentní demokracii, nicméně boj o moc pokračoval mezi krajně levicovými komunisty, kteří se chopili moci v Bavorsku. Revoluce skončila 11. srpna 1919, kdy německý prezident Friedrich Ebert podepsal demokratickou výmarskou ústavu.[40]
Po bouřlivém období, kdy probíhala okupace Porúří belgickými a francouzskými vojsky, vzestupu inflace, který vyvrcholil v hyperinflaci v letech 1922 a 1923, plánu na restrukturalizaci reparací (tzv. Dawesův plán) a vytvořením nové měny v roce 1924 se uvedla „zlatá dvacátá léta“, kdy nastala éra obnovování národního sebevědomí, uměleckých novot, liberálního kulturního života a ekonomické prosperity. Nicméně Německo zůstalo po politické stránce nestabilní. Historik David Williamson popisuje období mezi lety 1924 a 1929 jako „částečnou stabilizaci“.[41]
V roce 1929 Německo zasáhla velká hospodářská krize. Po odstoupení Müllerovy vlády a rozpadu velké koalice v roce 1930 se již nepodařilo sestavit vládu, která by získala většinovou podporu v parlamentu. Následující vlády Heinricha Brüninga, později Franze von Papena, Kurta von Schleichera a nakonec Adolfa Hitlera byly jmenovány bez ohledu na parlament říšským prezidentem Hindenburgem na základě nouzových ustanovení v čl. 48 Výmarské ústavy. Brüningova vláda se zaměřila na politiku fiskálních úspor a deflaci, která způsobila vyšší nezaměstnanost a zanechala Němce, zejména ty nezaměstnané, s minimem sociálních služeb. V roce 1932 téměř 30 % práceschopných Němců bylo nezaměstnaných[42] a ve volbách téhož roku získala NSDAP 37 % hlasů, ale nemohla vytvořit koaliční vládu. Po sérii neúspěšných kabinetů Hindenburg jmenoval ke 30. lednu 1933 Adolfa Hitlera kancléřem Německa.[43]
27. února 1933 zachvátil budovu Reichstagu požár. Byl přijat dekret o požáru Říšského sněmu, kterým se zrušila základní občanská práva, a zmocňovací zákon, který dal Hitlerovi neomezenou zákonodárnou moc. Hitler založil centralizovaný totalitní stát a systematicky potlačoval opozici i menšiny, v únoru 1933 nechal otevřít první německé koncentrační tábory. V září téhož roku Němci hlasovali o vystoupení ze Společnosti národů. Hitler se začal věnovat znovuvyzbrojování.[44]
V roce 1935 nacistický režim znovu zavedl povinnou vojenskou službu, odstoupil od Versailleské smlouvy a zavedl Norimberské zákony, které byly zaměřeny proti Židům a dalším skupinám. Německo ve stejný rok opět získalo kontrolu nad Saarskem a v roce 1936 poslalo vojáky do Porýní, což bylo Versailleskou smlouvou zakázáno.[45]
Rakousko bylo k Německu připojeno v roce 1938. Po Rakousku obrátil Hitler svůj zrak na Československo, kde se 3,3 milionová menšina sudetských Němců dožadovala autonomie. V září 1938 se Hitler, Benito Mussolini, Neville Chamberlain a Édouard Daladier dohodli na Mnichovské dohodě o odstoupení československého pohraničí Německu. Šest měsíců poté, 15. března 1939, využil rozporů mezi Čechy a Slováky jako záminky k obsazení zbytku Československa a k jeho přeměně v Protektorát Čechy a Morava. V témže měsíci obsadila německá vojska také přístav Memel v Litvě. Západní politika appeasementu tak ztroskotala.
Hitlerova vláda se připravila na invazi do Polska podpisem paktu Ribbentrop-Molotov a naplánovala falešný polský útok. 1. září 1939 německý Wehrmacht zahájil invazi a rychle spolu se sovětskou rudou armádu Polsko obsadil. Spojené království a Francie reagovaly na invazi vyhlášením války Německu, čímž začala Druhá světová válka.[46]
22. července 1940 Francie s Německem podepsala příměří poté, co nacistická vojska obsadila většinu z Francie. Britové německé útoky z roku 1940 úspěšně odrazili v bojích, které jsou známy jako bitva o Británii a pokračovali v boji proti mocnostem Osy. 22. června 1941 Německo vypovědělo pakt Molotov-Ribbentrop a napadlo Sovětský svaz. V této době mělo Německo a další mocnosti Osy pod kontrolou většinu Evropy a severní Afriky. Na začátku roku 1943 začala německá vojska po porážce v bitvě u Stalingradu ustupovat ze Sovětského svazu, což je považováno za bod obratu ve válce.[46]
V září 1943 se vzdal německý spojenec Italské království a další němečtí vojáci byli třeba k obraně proti spojeneckým silám v Itálii. Vyloděním v Normandii se otevřela západní fronta. I přes německý protiútok v Ardenách spojenecké síly v roce 1945 vstoupily na území Německa. V návaznosti na Hilterovu sebevraždu a bitvu o Berlín se Německo vzdalo 8. května 1945.[47] Válka byla nejkrvavějším konfliktem v historii lidstva a v Evropě způsobila smrt asi 40 milionů lidí.[48] Ztráty německé armády byly mezi 3 250 000 a 5 300 000 vojáky,[49] a bylo zabito přibližně 2 miliony německých civilistů.[50]
To, co se později stalo známé jako Holokaust, bylo státem prováděné pronásledování a hromadné vyvražďování asi šesti milionů Židů, mezi 220 000 a 1 500 000 Rómů, 275 000 osob s mentálním nebo zdravotním postižením v rámci Akce T4, tisíce jehovistů, homosexuálů a stovky tisíc představitelů politické a náboženské opozice.[51] Bylo zabito cca šest milionů Ukrajinců a Poláků a odhaduje se 2,8 milionu sovětských válečných zajatců.
Prohra ve válce pro Německo vyústila v územní ztráty a vysídlení milionů etnických Němců z dřívějších východních území Německa a také dříve okupovaných zemí. Německo, stejně jako mnoho zemí, které obsadilo,[52] utrpělo masové znásilňování[53] a v důsledku bombardování během války zničení měst a kulturního dědictví. Po druhé světové válce byli zadržení vrcholní nacisté souzeni za válečné zločiny a genocidu v Norimberském procesu.[54]
Východní a Západní Německo
Po kapitulaci Německa bylo jeho území rozhodnutím spojenců rozděleno do čtyř okupačních zón. Hlavní město Berlín obdrželo zvláštní čtyřmocenský status a byly v něm vytvořeny čtyři sektory. Všechny zóny a sektory přijaly více než 6,5 milionů etnických Němců vyhnaných z bývalých východních oblastí Německa a jiných oblastí do té doby obývaných Němci.[55]
Západní okupační zóny Německa, ovládané Spojenými státy americkými, Velkou Británií a Francií, byly sloučeny 23. května 1949 a vytvořily Spolkovou republiku Německo (Bundesrepublik Deutschland, neoficiální zkratka BRD, česky SRN). Ze sovětské okupační zóny se stala 7. října 1949 Německá demokratická republika (Deutsche Demokratische Republik, zkratka DDR, česky NDR). Neformálně byly tyto státní útvary známé jako „Západní Německo“ a „Východní Německo“. Hlavním městem NDR se stal Východní Berlín. Spolková republika Německo zvolila Bonn jako prozatímní hlavní město (vážným kandidátem byl také Frankfurt nad Mohanem), čímž zdůraznila svůj postoj, že vytvoření dvou německých států považuje za umělé a pouze dočasné řešení a že se Berlínu v budoucnosti vrátí jeho funkce jako hlavní město znovusjednoceného Německa.[56]
Západní Německo bylo založeno jako federální parlamentní republika se „sociálně tržním hospodářstvím“ (soziale Marktwirtschaft). Od roku 1948 se západní Německo stalo hlavním příjemcem finanční a materiální podpory ze strany USA při poválečné obnově, poskytnuté evropským zemím podle Marshallova plánu, a využilo ji k rychlé přestavbě průmyslu.[57]
Spolkovým parlamentem SRN byl v roce 1949 zvolen Konrad Adenauer prvním spolkovým kancléřem (Bundeskanzler) a v tomto úřadu zůstal až do roku 1963. Pod jeho a následně pod Erhardovým vedením země zažila prudký a dlouhotrvající hospodářský růst, který začal již počátkem roku 1950. Do historie vešel jako „německý hospodářský zázrak“ (Wirtschaftswunder). Západní Německo se v roce 1955 připojilo k NATO a bylo zakládajícím členem Evropského hospodářského společenství v roce 1957.
Východní Německo bylo začleněno do východního bloku s politickou a vojenskou kontrolou ze strany SSSR. Zůstaly v něm silné sovětské vojenské jednotky a země se stala členem Varšavské smlouvy. Ačkoli Východní Německo prohlašovalo, že je demokratické, politická moc byla vykonávána pouze předními členy politbyra komunistické strany, zvané Sjednocená socialistická strana Německa (SED), podporované tajnou službou Stasi (Staatssicherheit)[58] a řadou dílčích organizací kontrolujících téměř veškeré dění ve společnosti. Byla zavedena plánovaná ekonomika a země se později stala členem RVHP.[59]
Zatímco východoněmecká propaganda byla založena na domnělých a některých skutečných výhodách tamějších sociálních programů a neustále hrozila invazí ze strany SRN a západních „imperialistů“, velké počty občanů NDR se snažily uniknout do Spolkové republiky za svobodou a prosperitou.[60] Do poloviny roku 1961 to bylo ještě částečně možné přechodem nebo přejezdem z východní do západní části Berlína. V onom roce však byla postavena Berlínská zeď, která prakticky znemožnila východním Němcům útěk do Západního Berlína a odtud do západního Německa. Tato zeď napříč Berlínem a na celé hranici Západního Berlína s územím NDR se stala symbolem studené války, a proto se její pád v roce 1989 stal nejen symbolem znovusjednocení Německa a zásadních změn, které se posléze uskutečnily v jeho východní části (tzv. Wende), ale také symbolem pádu komunismu v celé Evropě a dokonce i v Sovětském svazu samotném.
Na začátku 70. let 20. století se napětí mezi východním a západním Německem zmírnilo, k čemuž rozhodující měrou přispěla tzv. Ostpolitik, kterou prosadil spolkový kancléř Willy Brandt a ve které pokračoval i jeho nástupce Helmut Schmidt. V následujícím období se postupně normalizovaly i vztahy Spolkové republiky s dalšími zeměmi východního bloku. S Československem uzavřela SRN dne 11. května 1973 tzv. Pražskou smlouvu. Československý prezident Gustáv Husák vykonal v dubnu 1978 oficiální návštěvu Spolkové republiky Německo.[61]
V létě 1989 se Maďarsko rozhodlo železnou oponu odstranit a otevřít hranice, což způsobilo emigraci tisíců východních Němců do Západního Německa přes Maďarsko. To mělo na NDR zničující dopady. Poté docházelo k pravidelným masovým demonstracím, které získávaly stále více na podpoře. V den pádu berlínské zdi zmírnily východoněmecké úřady nečekaně omezení přístupu k hranicím, což dovolilo východoněmeckým občanům cestovat na Západ. Původně se zamýšlelo udržet Východní Německo jako stát, ale otevření hranic vedlo k urychlení sjednocujícího reformního procesu. Ten vyvrcholil ve Smlouvu o konečném uspořádání ve vztahu k Německu (tzv. smlouva 4 + 2) o rok později (12. září 1990), v rámci níž se čtyři okupační mocnosti vzdaly svých práv daných v rámci bezpodmínečné kapitulace nacistického Německa. Německo vedené spolkovým kancléřem Helmutem Kohlem (vůdce koalice CDU/CSU a FDP, vicekancléřem a ministrem zahraničí byl Hans-Dietrich Genscher) bylo prakticky opět plně suverénním státem. Tím bylo umožněno i formální znovusjednocení Německa, které se uskutečnilo 3. října 1990 vstupem pěti zemí bývalé NDR (Neue Länder) do Spolkové republiky.
Současné Německo od znovusjednocení
Na základě tzv. smlouvy Berlín/Bonn, která byla přijata 10. března 1994, byl dosavadní provizorní stav ohledně hlavního města změněn tak, že se hlavním městem sjednoceného Německa definitivně stal Berlín. Městu Bonnu byl přiznán zvláštní status jako tzv. Bundesstadt („spolkové město“) se zachováním některých spolkových ministerstev a úřadů.[62] Přemístění vlády v dohodnutém rozsahu bylo dokončeno v roce 1999.[63]
Po volbách v roce 1998 se sociálnědemokratický politik Gerhard Schröder stal kancléřem historicky první tzv. červeno-zelené koalice SPD a Svazu 90/Zelených, která trvala až do voleb v roce 2005.
Sjednocené Německo se nadále aktivně podílí na politickém dění v rámci Evropské unie a NATO. V rámci Operace Spojenecká síla, na které se významně podílely též Spojené státy a další země, a po jejím skončení se Německo angažovalo při zajišťování stability na Balkáně. Vojenské jednotky Bundeswehru jsou také součástí mise NATO v Afghánistánu s cílem zajistit v této zemi bezpečnost po svržení vlády Talibanu (viz Válka v Afghánistánu).[64] Tato vojenská nasazení NATO vyvolala jak v Německu samotném tak mezinárodně kontroverzní debaty, protože po druhé světové válce bylo Německo vázáno jak spojeneckými dohodami tak vnitrostátním právem k rozmístění jednotek pouze na vlastním území k výlučně obranným účelům.[65]
V roce 2005 se jako první žena stala kancléřkou Německa Angela Merkelová, která vytvořila vládu tzv. velké koalice za účasti křesťanských stran CDU/CSU a sociálně-demokratické SPD. Po volbách v roce 2009 vznikla druhá vláda kancléřky Merkelové jako koalice CDU/CSU a Svobodné demokratické strany (FDP), jejíž předseda Guido Westerwelle se stal vicekancléřem a ministrem zahraničí. Po volbách v roce 2013 se vrátila k moci tzv. velká koalice a vznikla třetí vláda Angely Merkelové. Od té doby není ve Spolkovém sněmu zastoupena liberální FDP, což je poprvé v historii Spolkové republiky. Od roku 2014 získává v parlamentech spolkových zemí mandáty nově založená konzervativní strana Alternativa pro Německo (AfD), není však doposud ve spolkovém parlamentu.
Mezi hlavní politické plány německého vedení na počátku 21. století patří tzv. energetická revoluce (Energiewende) pro využití udržitelných zdrojů energie (solární energie, větrná energie a další zdroje),[66] tzv. „brzda dluhu“ (Schuldenbremse), která má zajistit vyrovnané státní a komunální rozpočty, reforma německých imigračních zákonů, právní předpisy pro obecnou minimální mzdu a high-tech strategie pro informatizaci a další modernizaci již tak velmi vyspělé německé ekonomiky na model zvaný Industrie 4.0.[67]
Z ekonomického hlediska bylo začleňování „nových zemí“ do znovusjednoceného Německa po roce 1990 velmi nákladné. Pro krytí těchto nákladů byly zmobilizovány nejrůznější finanční zdroje včetně pětiprocentního tzv. solidárního příplatku (Solidaritätszuschlag) k řadě daňových sazeb (mj. daně z příjmu obyvatelstva a z kapitálových výnosů). Tento příplatek je vybírán i nadále, 25 let po znovusjednocení Německa. Kromě značných vnitropolitických a ekonomických problémů vyvolaných znovusjednocením se Německo v letech 1990 až 2015 potýkalo s dočasně se zvyšující nezaměstnaností a zvětšováním sociální propasti mezi příjmovými skupinami, s nízkou porodností a z toho vyplývajícím stárnutím a dokonce úbytkem obyvatelstva, s problematickým začleňováním přistěhovalců do společnosti a pravicovým i levicovým extremismem.
Geografie
Hlavními geomorfologickými celky Německa jsou od severu k jihu Severoněmecká nížina, Středoněmecká vysočina, alpské předhůří a velehorské pásmo německých Alp.
Německo sousedí s devíti státy: Dánsko, Polsko, Česko, Rakousko, Švýcarsko, Francie, Lucembursko, Belgie a Nizozemsko. Německo je zemí v Evropě, která sousedí s nejvíce státy.
Na severu sousedí Německo s Dánskem (délka hranic 67 kilometrů), na severovýchodě s Polskem (442 kilometrů), na východě s Českem (811 kilometrů), na jihovýchodě s Rakouskem (815 kilometrů; bez hranice v Bodamském jezeře), na jihu se Švýcarskem (316 kilometrů; s hranicí exklávy Büsingen, ale bez hranice v Bodamském jezeře), na jihozápadě s Francií (448 kilometrů), na západě s Lucemburskem (135 kilometrů) a s Belgií (156 kilometrů) a na severozápadě s Nizozemskem (567 kilometrů). Délka hranic činí celkem 3 757 kilometrů (bez hranic v Bodamském jezeře). Během dějin se často měnil i střed německého státu.
Německo se nachází na eurasijské kontinentální desce, přesto se vyskytují slabá zemětřesení, především v Porúří.
Geomorfologie
Alpy, které vznikly třetihorním zvrásněním kontinentálních desek, jsou jedinými německými velehorami. Na hranicích s Rakouskem leží nejvyšší hora Německa – Zugspitze o nadmořské výšce 2962 metrů. Středoněmecká vysočina nabývá směrem od severu k jihu na výšce a rozloze. Nejvyšší se nachází ve Schwarzwaldu – 1493 metrů vysoký Feldberg, následován 1456 metrů vysokým Großer Arber v Bavorském lese. Vrcholy o výšce vyšší než 1000 metrů mají dále Krušné hory, Smrčiny, Švábská Alba a pohoří Harz, které je izolovanou částí Středoněmecké vysočiny s nejvyšší horou Brocken o nadmořské výšce 1142 metrů. V severní části Německa se nachází jednotlivé kopce vyšší než 100 metrů, z nichž nejvyšší je Hagelberg v geomorfologické části Flaming v Braniborsku. Nejnižší bod Německa je proláklina 3,54 metrů pod úrovní mořské hladiny u Neuendorf-Sachsebbande v Šlesvicku-Holštýnsku. Rovněž ve Šlesvicku-Holštýnsku se nachází nejhlubší zatopený bod Německa: 39,10 metrů pod úrovní mořské hladiny na dně Hemmelsdorfer See severoseverovýchodně od Lübecku. Nejnižší umělý vytvořený bod Německa je 293 metrů pod úrovní mořské hladiny na dně hnědouhelného dolu Hambach východně od Jülichu v severním Porýní-Vestfálsku.
Vodstvo
Území Německa odvodňují z největší části řeky Rýn, Dunaj, Labe, Odra, Vezera a Emže. Německé území je odvodňováno do Severního moře, Baltského moře a Černého moře. Přes německé území vede hlavní evropské rozvodí.
Nejvýznamnější německou řekou je Rýn, který má v Německu délku 865 kilometrů. Rýn dominuje jihozápadu a západu Německa. Nejdůležitějšími přítoky jsou Neckar, Mohan, Mosela a Rúr. Ekonomický význam Rýna je značný, jedná se o jednu z hospodářsky nejvýznamnějších řek Německa a Evropy.
Na jihu má na německém území Dunaj délku 647 kilometrů, odvodňuje skoro celé předhůří Alp. Dunaj teče směrem do Rakouska a jihovýchodní Evropy. Jeho nejdůležitějšími přítoky jsou Iller, Lech, Isar a Inn. Na východě Německa má na německém území Labe délku 725 kilometrů. Jeho nejdůležitějšími přítoky jsou Sála a Havola. Hranici Německa a Polska z větší části tvoří Odra, jejím nejdůležitějším přítokem je Lužická Nisa.
Celé povodí Vezery leží v Německu. Vzniká soutokem Werry a Fuldy a odvodňuje severní část Německa. Emže (Ems) teče v severozápadní části Německa.
Přirozená jezera na německém území jsou převážně ledovcového původu. Největší německá jezera se proto nachází v předhůří Alp a Meklenburské jezerní plošině. Největším jezerem, které leží celé na německém území, je Müritz, ležící v Meklenburské jezerní plošině. Největší jezero na německém území je Bodamské jezero, o které se ale Německo dělí s Rakouskem a Švýcarskem.
Na východě Německa se nachází mnoho velkých jezer, která se nachází v zatopených bývalých hnědouhelných dolech.
Ostrovy
V Severním moři se nachází souostroví Severofríské ostrovy a Východofríské ostrovy. Ostrovy Helgoland a Neuwerk jsou rovněž obydlené. Severofríské ostrovy představují zbytky zatopené pevniny, které zůstala pod hladinou moře po snížení a následném zaplavení. Východofríské ostrovy jsou bariérové ostrovy, které vznikly příbojem a pohybem pobřežních písčin.
Největší německé ostrovy v Baltském moři jsou (od západu k východu) Fehmarn, Poel, Hiddensee, Rujána a Usedom; největším poloostrovem je Fischland-Darß-Zingst.
Největší německé vnitrozemské ostrovy se nachází v Bodamském jezeře, jsou to ostrovy Reichenau, Mainau a Lindau, dále ostrov Herrenchiemsee v Chiemsee.
Klimatické podmínky
Celé území Německa patří k mírnému klimatickému pásmu Střední Evropy v převládajícím západním prouděním vzduchu v přechodném pásmu mezi oceánským a kontinentálním klimatem. Podnebí v Německu je ovlivňováno Golfským proudem, celoročně převažují příznivé teploty. Střední roční úhrn srážek je v letech 1961–1990 700 milimetrů. Střední měsíční množství srážek je mezi 40 milimetry v únoru a 77 milimetry v červnu. Nejnižší naměřená teplota byla v Německu -45,9 °C; byla naměřena 24. prosince 2001 v Funtensee. Nejvyšší teplota byla registrována 8. srpna 2003 v Nennigu v Sársku a činila +40,3 °C.
Geologie
Z prvohor pochází na území Německa krystalické horniny jako rula a žula, které se nachází ve Středoněmecké vysočině, např. v pohoří Harz. Sedimenty z Rheinisches Schiefergebirge (Porýnské břidličné vrchoviny) taktéž pochází z prvohor, z devonu a spodního karbonu. Vyzvednutí hornin a vytvoření pohoří proběhlo v pozdním pliocénu. Na severu v Porýnské břidličné vrchovině se nachází karbonská souvrství, ve kterých se nachází veliká ložiska černého uhlí v Porúří.
V mesozoiku, v druhohorách se vytvořily horniny, které převládají v jižní a východní části Německa. Ve Falci, v Durynsku, části Bavorska a Saska pochází podloží hornin z triasu, časného mesozoika. Pohoří Jura (především Švábská a Franská Alba) pochází z doby jury. Z trias v Německu, z kterého pochází většina pískovců, v pohoří Jury ale převažuje vápenec.
V třetihorách následovala eroze, zarovnání terénu a vytvoření nížin.
Aktivní vulkanismus není v Německu pozorován, vulkanické horniny ale dosvědčují dřívější vulkanickou činnost. Nachází se především v pohoří Eifel. V pohoří Eifel jsou prameny s výskytem kysličníku uhličitého, gejzíry atd.
Německo se nachází na eurasijské kontinentální desce, přesto se vyskytují slabá zemětřesení, především v Porúří.
Půdy
Na území Německa převládají drnopodzolové půdy a lesní hnědozemě. Drnopodzolové půdy se nejčastěji vyskytují na písčitých a štěrkopísčitých ledovcových usazeninách v Severoněmecké nížině. Lesní hnědozemě se vyskytují nejčastěji v Středoněmecké vysočině.
Příroda
Flóra
Německo leží v mírném klimatickém pásmu. Značnou část jeho území původně pokrývaly listnaté a jehličnaté lesy, které byly z velké části vykáceny a jen výjimečně je v nich uchována původní skladba dřevin. Flóra na území Německa se mění podle nadmořské výšky, geologického podloží a klimatických podmínek na daném místě. Od západu k východu ovlivňuje vegetaci zejména přechod od oceánského ke kontinentálnímu podnebí.
V listnatých lesích se nejčastěji vyskytuje buk lesní tvořící bučiny, případně se podél řek a jezer stále nachází řídké nivní lesy, v nichž dominuje buk a dub. V Alpách a německých středohorách se vyskytují lesy i na pozemcích s poměrně velkým sklonem. Pionýrskými dřevinami jsou na německém území bříza a borovice. Jehličnaté lesy se dnes nahrazují dříve velmi rozšířenými listnatými. Bez lidského vlivu by se tzv. potenciální vegetace na německém území, jako ve většině zemí v mírném klimatickém pásmu, skládala především z lesa. Výjimku tvoří vřesoviště a bažiny, dále alpínská a subalpínská společenství z Bavorských Alpách, ve Schwarzwaldu, v Krušných horách. Alpínská a subalpínská stanoviště mají obvykle chudé půdy, nižší teploty vzduchu a leží ve vyšších polohách. V Německu se ve větší míře než dříve vyskytují i různé zavlečené rostliny, jako např. akát. V dnešní době je zalesněno 29,5 % území, čímž má Německo jednu z největších ploch lesa v Evropě.[zdroj?]
Největší podíl obdělané plochy slouží k pěstování obilí (ječmene, ovsa, žita a pšenice). Dále se pěstují brambory a kukuřice, což jsou plodiny dovezené z Ameriky. Z průmyslových plodin se nejčastěji pěstuje řepka olejná. Z ovocných stromů se nejčastěji vyskytují jabloně. V údolí řek, např. Mosely, Ahru a Rýna jsou provozovány vinice.
Fauna
Původní druhy savců v Německu žijí nejčastěji v lesích. V lese žijí různé druhy lasic, daněk evropský, jelen evropský, srnec obecný, prase divoké a liška obecná. Bobr a vydra se vyskytují méně často, v poslední době ale stoupají jejich stavy. Mnozí velcí savci byli v Německu vyhubeni: pratur v roce 1846, medvěd hnědý roku 1835, los evropský byl hojný ještě ve středověku, divoký kůň byl vyhuben v 19. století, zubr na přelomu 17. a 18. století a vlk roku 1904. V současné době se do Německa vrací vlci a losi z Polska a Česka,[zdroj?] kde stoupají jejich stavy.
Populace orla mořského, ptáka, jenž je ve znaku Německa, čítá asi 500 párů, především v Braniborsku a Meklenbursku-Předním Pomořansku. Z dravých ptáků se v Německu nejvíc vyskytuje káně lesní a poštolka obecná, sokol stěhovavý je mnohem vzácnější. 50 % populace luňáka červeného hnízdí právě v Německu, ale díky intenzifikaci zemědělství klesají jeho stavy. V Německu žije mnoho druhů ptáků, kteří profitují z přítomnosti člověka, jako např. holub hřivnáč, kos černý (původně čistě lesní pták), vrabec a sýkora. Tyto druhy ptáků jsou v zimě přikrmovány, v obchodech je bohatá nabídka krmení pro ptáky. Různé druhy havranů a racků se zase přiživují na skládkách. Zvláštností je celosvětově zcela nejsevernější hnízdiště plameňáků[68] v Zwillbrocker Venn v Severním Porýní-Vestfálsku.
Dříve v řekách často se vyskytující lososi byli v průběhu industrializace v 19. století vyhubeni, ale v 80. letech 20. století se znovu v německých řekách objevili. Poslední jeseter byl v Německu uloven roku 1969. V rybnících se chovají např. kapři, a to již od dob Římanů.
Na pobřeží Severního a Baltského moře žijící tuleň obecný byl v minulosti téměř vyhuben. V poslední době se jeho stavy zvýšily na několik tisíc exemplářů.
Ochrana přírody
Cílem ochrany přírody je zachování přírody a krajiny. Na území Německa se nachází 14 národních parků, 19 biosférických rezervací, 95 přírodních parků a tisíce přírodních rezervací, památných stromů atd.
Politická geografie
Využití území
Celkem se zemědělsky využívá 53,5 % německého území, lesy pokrývají 29,5 % území. 12,3 % jsou zastavěné plochy a dopravní infrastruktura. Vodní plochy zaujímají 1,8 %, zbývající 2,4 % jsou ostatní plochy, většinou skály a povrchové doly.
Aglomerace
V Německu je asi 80 velkoměst (obce, které mají nad 100 000 obyvatel); 14 měst má víc než 500 000 obyvatel.
Pět největších německých měst s počtem obyvatel v srpnu 2008:
- Berlín, 3,42 milionu obyvatel
- Hamburk, 1,77 milionu obyvatel
- Mnichov, 1,31 milionu obyvatel
- Kolín nad Rýnem, 1 milion obyvatel
- Frankfurt nad Mohanem, 669 021 obyvatel
V německém názvosloví se aglomerace často nazývají Ballungsgebiete. Největší aglomerací je hustě zalidněná oblast ve spolkové zemi Severní Porýní-Vestfálsko, která zahrnuje velkoměsta Kolín nad Rýnem, Düsseldorf, Dortmund a Essen se všemi městy a obcemi v jejich spádovém území. Pro tento tzv. metropolní region Rýn-Rúr (Rhein-Ruhr) je vykázán celkový počet obyvatel 11,69 milionu. Region Lipsko-Drážďany je nazýván Střední Německo (Mitteldeutschland) a vykazuje dohromady 2,4 milionu obyvatel.
Nejlidnatější oblasti osídlení v Německu
|
|
Oblast osídlení | Město | Aglomerace | Metropolní region |
| |
|---|---|---|---|---|---|---|
| 1 | Berlín | 3 400 000 | 4 400 000 | 6 000 000 | ||
| 2 | Hamburg | 1 750 000 | 2 600 000 | 4 270 000 | ||
| 3 | Mnichov | 1 450 000 | 2 000 000 | 5 200 000 | ||
| 4 | Kolín nad Rýnem | 1 045 000 | 1 900 000 | 11 690 000 | ||
| 5 | Frankfurt nad Mohanem | 700 000 | 1 930 000 | 5 520 000 | ||
| 6 | Stuttgart | 605 000 | 1 800 000 | 5 290 000 | ||
| 7 | Düsseldorf | 605 000 | 1 220 000 | 11 690 000 | ||
| 8 | Dortmund | 580 000 | 4 700 000 | 11 690 000 | ||
| 9 | Essen | 570 000 | 4 700 000 | 11 690 000 | ||
| 10 | Brémy | 550 000 | 850 000 | 2 730 000 | ||
| 11 | Lipsko | 545 000 | 1 100 000 | 2 400 000 | ||
| 12 | Drážďany | 540 000 | 755 000 | 2 400 000 | ||
| 13 | Hannover | 520 000 | 1 132 000 | 3 880 000 | ||
| 14 | Norimberk | 505 000 | 1 200 000 | 3 500 000 |
Politika
.jpg)
Spolková republika Německo je federativní parlamentně-demokratická a zastupitelská republika.
Spolkový prezident (Bundespräsident), v současné době Joachim Gauck (18. března 2012–dosud), je hlavou státu. Má především reprezentativní povinnosti a pravomoce. Do funkce je volen spolkovým shromážděním - institucí, která se skládá z členů Spolkového sněmu (Bundestag) a ze stejného počtu volitelů zastupujících spolkové země.
Spolkový kancléř (Bundeskazler) respektive kancléřka (Bundeskanzlerin) , v současné době Angela Merkelová (22. listopadu 2005–dosud), je hlavou vlády a uplatňuje výkonnou moc. Jde o podobnou funkci, jakou má předseda vlády v jiných parlamentních demokraciích.
Právo
Spolkové země
Německo je rozděleno na 16 spolkových zemí, které jsou souhrnně označovány jako Bundesländer.[69]Každá země má svou vlastní ústavu[70] a disponuje poměrně velkou autonomií v pohledu ke svému vnitřnímu uspořádání. Největší spolkovou zemí co se týče plochy je Bavorsko, avšak nejvíce obyvatelstva žije v Severním Porýní-Vestfálsku.
.svg)
| ||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
Zahraniční politika
Hlavní směry německé zahraniční politiky jsou příklon k západu (Westbindung) a tzv. evropská integrace. Od roku 1990 hraje Německo ve spolupráci s Francií rozhodující a vůdčí roli v rámci EU. Německo je od roku 1950 členem Rady Evropy a v roce 1957 podepsalo Římské smlouvy, základy pro dnešní Evropskou unii. Hlavním prvkem bezpečnostní politiky a vyjádření prozápadní politiky je člentví v NATO, kam země vstoupila roku 1955. Dále je Německo členem OECD, G8, G20, Světové banky a MMF. Německo se v EU také snaží prosadit více sjednocený politický, ekonomický a bezpečnostní aparát.[72][73]
Německo má síť 227 zahraničních diplomatických misí[74] a udržuje vztahy s více než 190 zeměmi.[75] V roce 2011 bylo největší přispěvatelem do evropského rozpočtu (20 %)[76] a třetím největším přispěvatelem do OSN (8%).[77]
V roce 1999 vláda kancléře Gerharda Schrödera vymezila nový základ německé zahraniční politiky tím, že se v rámci rozhodnutí NATO zapojila do války v Kosovu v rámci Operace Spojenecká síla. Němečtí vojáci byli oficiálně posláni do boje poprvé od roku 1945.[78]
Ozbrojené síly
Po založení v roce 1949 nemohla mít Spolková republika Německo zpočátku vlastní ozbrojené síly. Po korejské válce a také kvůli sovětské politice ve východním bloku bylo Západnímu Německu povoleno vyzbrojit se. Nejprve byla v roce 1951 založena polovojenská spolková pohraniční stráž Bundesgrenzschutz a v roce 1955 se Západní Německo stalo členem NATO. V NDR vznikla národní lidová armáda.
Ozbrojené síly, Bundeswehr, jsou rozděleny jako Heer (armáda a speciální jednotky KSK), Marine (námořnictvo), Luftwaffe (letectvo), ústřední zdravotní služba a Streitkräftebasis (základny ozbrojených sil). V roce 2011 byly výdaje na armádu odhadovány na 1,3 % německého HDP, což je v porovnání s ostatními členy NATO málo. V absolutních číslech jsou německé vojenské výdaje 9. nejvyšší na světě.[79] V době míru je Bundeswehr pod vedením ministra obrany. Během válečného stavu by se vrchním velitelem stal kancléř.[80]
V roce 2012 v Bundeswehru sloužilo 183 000 profesionálních vojáků a 17 000 dobrovolníků.[81] Německá vláda plánuje snížit počet vojáků na 170 000 profesionálů a 15 000 dobrovolníků.[82] Ozbrojené síly mají k dispozici také záložníky, kteří se účastní obraných cvičeních a nasazení v zahraničí.[82] Podle údajů organizace SIPRI bylo Německo v roce 2014 čtvrtým největším vývozcem zbraní na světě.[83]
Ekonomika
Makroekonomické údaje
Německo je surovinově relativně chudá země, hospodářství je převážně soustředěno v sektoru průmyslu a služeb.
Německo vytvořilo v roce 2006 hrubý domácí produkt (HDP) ve výši 2 307,2 miliard eur (na jednoho obyvatele činil HDP 28 012 €), takže má třetí největší národní hospodářství světa. V hrubém národním produktu na osobu bylo Německo v roce 2006 přesto jen na 19. místě na světě, v Evropské unii na 13. místě.
V sektoru služeb pracovalo v roce 2006 63,8 % obyvatel, v průmyslu 33,4 % a v zemědělství 2,8 %. Služby produkovaly v roce 2006 68,5 % národního důchodu, průmysl 30,2 % a zemědělství 1,3 %. Ovšem v poslední době německou ekonomiku čím dál více brzdí nedostatek pracovních sil, způsobený extrémně nepříznivým demografickým vývojem. Odhaduje se, že v roce 2030 bude německé ekonomice chybět na 5,2 milionu kvalifikovaných sil, z toho 2,4 milionu vysokoškolsky vzdělaných odborníků. V tomto směru se ukázalo také neprozřetelným sedmileté omezení pracovního trhu pro zaměstnance z bývalého východního bloku, které vstoupilo v účinnost po rozšíření EU roku 2004.[84]
Německo je na světové špičce v automobilovém, elektrotechnickém, strojírenském a chemickém průmyslu. V letech 2003-2008 bylo největším světovým vývozcem zboží.[85]
Vývoj hospodářství v Německu po druhé světové válce (resp. po konstituování dvou německých států) byl poznamenán skutečností, že tři tradiční průmyslové oblasti dřívějšího Německa, a sice Horní Slezsko, Sasko a Porúří, se ocitly ve třech různých státech (Polsko, NDR a NSR). Proto měly zcela odlišné podmínky pro svůj další rozvoj. Horní Slezsko připadlo téměř celé Polsku. Ze Saska bylo strojové vybavení mnoha továren po válce odvezeno jako reparace do Sovětského svazu. V Porúří (s městy jako Dortmund, Essen a Duisburg) hrály významnou roli po dlouhou dobu i nadále těžký průmysl a těžba uhlí. Pro Německo je sice finančně výhodnější uhlí dovážet, což se v posledních letech projevilo v téměř úplném útlumu těžby černého (kamenného) uhlí, přesto však zatím zůstává spolu s USA na předním místě ve světě v těžbě hnědého uhlí (hlavně ve Východním Německu) i v jeho spotřebě.
V životní úrovni je Německo dle Indexu lidského rozvoje (HDI) na 22. místě na světě.[zdroj?]
Zemědělství a lesnictví
Zemědělsky se využívá více než polovina plochy státu, zemědělství zaměstnává jen kolem 2-3 % práceschopného obyvatelstva. Orná půda představuje 34 % plochy státu, 4 % orné půdy jsou zavlažovány.
Průmysl a služby
Z 500 největších firem světa je 37 německých, z nichž 30 firem je označováno za společnosti zobrazené v akciovém indexu DAX (Deutscher Aktienindex). Tyto společnosti jsou vesměs činné nejen na německém nebo evropském trhu, nýbrž celosvětově.
Mezi nejvýznamnější německé firmy patří automobilky Volkswagen, Daimler AG a BMW, producent programů pro firemní použití SAP, pojišťovny Allianz a Münchener Rück, výrobce elektrických zařízení Siemens AG, chemické firmy Bayer AG a BASF, výrobci sportovního zboží Adidas a Puma a přes různé problémy nadále i velká obchodní banka Deutsche Bank. Mezi další firmy známé po celém světě patří výrobce pneumatik Continental (ke kterému patří česká firma Continental Barum), sesterské farmaceutické firmy Fresenius a Fresenius Medical Care, dále Robert Bosch GmbH a elektrárenské společnosti E.ON a RWE. Značný význam mají také mj. Deutsche Post, telekomunikační koncern Deutsche Telekom a obchodní společnost Metro.
Důležitým měřítkem významu německých koncernů je tzv. tržní kapitalizace (Marktkapitalisierung), která se zjišťuje násobením počtu akcií společnosti jejich aktuálním kurzem na burze cenných papírů ve Frankfurtu nad Mohanem. Ke dni 23. prosince 2015 byla jako největší vykázána chemická společnost Bayer (sídlo: Leverkusen) s kapitálem 96,0 miliardy Eur, následována koncernem SAP s kapitálem 89,8 mrd. Eur. Třetí je automobilka Daimler (82,9 mrd. Eur), čtvrtý je Siemens (79,0 mrd. Eur) a pátá Deutsche Telekom (76,3 mrd. Eur). Na devátém místě se umísťuje automobilka BMW (Bayerische Motorenwerke) s kapitalizací 63,5 mrd. Eur,[86] přičemž téměř polovina akcií je v držení Stefana Quandta a Susanne Klattenové, syna a dcery průmyslníka Herberta Quandta (1910-1982).
Pořadí velikosti společností z indexu DAX je ovlivněno skutečností, že automobilka Volkswagen (VW) má dva druhy akcií. Jen tzv. zvýhodněné akcie (Vorzugsaktien, zkráceně Vorzüge) v hodnotě 70,0 mrd. Eur jsou vedeny v indexu DAX, zatímco kurzy tzv. kmenových akcií (Stammaktien, zkráceně Stämme) lze nalézt pouze v seznamu Prime Standard bez tržní kapitalizace. Je známo, že zhruba polovina všech akcií VW je přímo či nepřímo (přes Porsche Holding) držena dvěma podnikatelskými rodinami, a sice rodinami Wolfganga Porscheho a Ferdinanda Piëcha, což jsou vnuci zakladatele firem Volkswagen a Porsche, Ferdinanda Porscheho. Volkswagen je jedna z největších automobilek světa a patří jí mj. 100 % akcií Škody Auto. V roce 2014 měla celkově 592 600 zaměstnanců.[87]
- Společnosti
| Pozice | Název | Sídlo | Obrat (mil. €) |
Zisk (mil. €) |
Zaměstnanci (svět) |
|---|---|---|---|---|---|
| 1. | Volkswagen | Wolfsburg | 159 000 | 15 800 | 502 000 |
| 2. | E.ON | Düsseldorf | 113 000 | −1 900 | 79 000 |
| 3. | Daimler | Stuttgart | 107 000 | 6 000 | 271 000 |
| 4. | Siemens | Berlín, Mnichov | 74,000 | 6 300 | 360,000 |
| 5. | BASF | Ludwigshafen | 73 000 | 6 600 | 111 000 |
| 6. | BMW | Mnichov | 69 000 | 4 900 | 100 000 |
| 7. | Metro | Düsseldorf | 67 000 | 740 | 288 000 |
| 8. | Schwarz Gruppe (Lidl, Kaufland) | Neckarsulm | 63 000 | N/A | 315 000 |
| 9. | Deutsche Telekom | Bonn | 59 000 | 670 | 235 000 |
| 10. | Deutsche Post | Bonn | 53 000 | 1 300 | 471 000 |
| — | Allianz | Mnichov | 104 000 | 2 800 | 141 000 |
| — | Deutsche Bank | Frankfurt nad Mohanem | 21 600 | 4 300 | 101 000 |
Infrastruktura
První dlážděné silnice na území dnešního Německa založili již Římané. První státní silnice byly na německém území postaveny v 18. století. Rozvoj automobilismu dal výstavbě silnic nové impulsy. První dálnice světa, AVUS v Berlíně, byla postavena již v roce 1921. Silniční doprava vystřídala ve druhé polovině 20. století železniční dopravu v množství přepraveného nákladu. Německo mělo k 1. lednu 2007 12 531 kilometrů dálnic, 40 711 kilometrů spolkových silnic, 86 597 zemských silnic a 91 520 kilometrů okresních silnic.
V roce 2006 zemřelo na německých silnicích 5094 lidí, počet mrtvých má klesající tendenci. V Německu jsou v obcích velice časté pěší zóny, zóny s maximální rychlostí 30 km/h atd.
Německo disponuje železniční sítí o délce asi 35 000 kilometrů. Denně je vypraveno přibližně 50 tisíc osobních a nákladních vlaků.
V rámci reformy železnice byla k 1. lednu 1994 sloučena Deutsche Bundesbahn (západní část Německa) a Deutsche Reichsbahn (východní část Německa) do akciové společnosti Deutsche Bahn AG, která organizuje velkou část železniční dopravy v Německu. Vedle Deutsche Bahn AG jezdí v Německu asi 350 dalších menších regionálních železničních dopravců. Stát v Německu financuje údržbu železniční sítě a dotuje regionální dopravu. V regionální dopravě i dálkové dopravě jezdí vlaky většinou podle taktového jízdního řádu. Na dálkových trasách jezdí rychlovlaky ICE na tratích o celkové délce asi 2000 km. Podíl železnice na nákladní i osobní přepravě do roku 2005 klesal, od té doby má opět stoupající tendenci.
Letiště ve Frankfurtu nad Mohanem je nejdůležitějším letištěm společnosti Lufthansa a třetím největším letištěm v Evropě co do počtu odbavených osob, v objemu přepraveného zboží je největším letištěm Evropy. Frankfurtské letiště ročně odbaví 52 miliónů osob. Mnichovské letiště Franze Josefa Strausse přepraví ročně 32 miliónů osob, jeho význam se zvětšuje. Nové berlínské letiště bude po uvedení do provozu v roce 2011 třetím největším německým letištěm. Německo má celkově 430 letišť a má největší hustotu přistávacích a startovacích drah na světě.
Německo je jedním z největších exportérů světa, proto je závislé na své námořní flotile. Disponuje velkým počtem moderních přístavů, ale vysoký podíl zahraničního obchodu se realizuje přes přístavy v sousedních zemích, především v Nizozemsku. Německo plánuje rozsáhlé modernizace svých přístavů. Má se stavět čtvrtý kontejnerový terminál v Bremerhavenu, prohlubovat koryta řek Labe a Vezery. V prohloubeném přístavu JadeWeserPort ve Wilhelmshavenu budou moci přistávat největší kontejnerové lodě světa. Největšími přístavy Německa jsou Hamburk, Wilhelmshaven a Brémy s Bremerhaven. Nejdůležitějším přístavem Baltského moře je Lübeck.
Nejdůležitější trasy námořní plavby jsou na dolním Labi a dolní Vezeře, dále průplav mezi Severním a Baltským mořem. Německé pobřeží Baltského moře, v Meklenburském zálivu, je nejnebezpečnější částí baltského pobřeží.
V Německu je dobře rozvinutá říční plavba, země má hustou síť vnitrozemských průplavů. Nejdůležitější splavné řeky jsou Rýn, Mohan, Vezera a Labe. Významné jsou vnitrozemské říční kanály, z nichž nejvýznamnějšími jsou Středoněmecký průplav, kanál Dortmund-Ems, kanál Rýn-Herne a Elbe-Seitenkanal. Kanál Dunaj-Mohan překračuje hlavní evropské rozvodí a umožňuje plavbu ze Severního a Baltského moře do Černého moře. Říční přístavy v Duisburgu na soutoku Rýna a řeky Ruhr s ročním obratem 70 miliónů tun zboží ročně patří k největším říčním přístavům světa.
Věda a technika
.jpg)
V Německu jsou univerzity, technické univerzity a vysoké odborné školy institucemi vědeckého výzkumu. Univerzity v Německu jsou zařízení oprávněná vydávat titul doktora i docenta.
Z Německa pochází mnozí vědci ze všech oborů věd. Albert Einstein a Max Planck a jejich teorie položily základy moderní teoretické fyziky, na které navázali Werner Heisenberg a Max Born. Wilhelm Conrad Röntgen, první nositel Nobelovy ceny za fyziku, objevitel po něm pojmenovaného rentgenového záření, které se dnes využívá v lékařské diagnostice. Heinrich Hertz napsal významné práce k teorii elektromagnetického záření, které je podstatné pro dnešní telekomunikační zařízení. Objevy Nikolause Otta – zážehový čtyřtaktní motor (benzínový), Rudolfa Diesela – vznětový motor (dieselový), Gottlieba Daimlera a Carla Benze radikálně změnily oblast dopravy. V chemickém výzkumu jsou známými osobnostmi Otto Hahn a Justus von Liebig. Úspěšné vynálezy Johannese Gutenberga, Wernera von Siemense, Wernhera von Brauna, Konrada Zuseho a Philippa Reise jsou základy našeho světa a součástí technického vzdělání. V Německu se také narodilo mnoho významných matematiků: Adam Riese, Friedrich Bessel, Richard Dedekind, Carl Friedrich Gauss, David Hilbert, Emmy Noether, Bernhard Riemann, Karl Weierstrass a Johannes Müller (Regiomontanus). Další důležití němečtí vědci a vynálezci jsou Christiane Nüsslein-Volhard, Gottfried Wilhelm Leibniz, Alexander von Humboldt, Max Müller, Theodor Mommsen, Robert Koch a Max Weber.
Obyvatelstvo
Podle oficiálních údajů ke dni 31. prosince 2015 mělo Německo 82 175 684 obyvatel,[2] což je činí nejlidnatější zemí Evropské unie, po Rusku druhou nejlidnatější v Evropě a 18. nejlidnatější na světě.[88] Hustota zalidnění je 225 obyvatel na čtverční kilometr. Celková průměrná délka života je 80,19 let (77,93 let pro muže a 82,58 let pro ženy). Podle odhadů z roku 2011 činila plodnost 1,41 dítěte na ženu či 8,33 narození na 1000 obyvatel, což je jedna z nejnižších na světě. Od 70. let v Německu úmrtnost překonává porodnost.[89] Nicméně od roku 2010 je Německo svědkem zvýšené porodnosti a míry migrace,[90] částečně za to může nárůst počtu dobře vzdělaných migrantů.[91][92] Většina imigrantů přicházela z jižní a východní Evropy a usazuje se v městských oblastech.[93]
Německo má chronicky jednu z nejnižších porodností na světě, což patří mezi jeho vůbec nejvážnější problémy a stává se velkou hrozbou pro budoucnost státu. Od roku 1972 počet zemřelých neustále překračuje počet narozených. V roce 2006 měla německá rodina 1,37 dítěte na ženu. V roce 2007 poprvé po deseti letech porodnost stoupla a narodilo se 684 862 dětí (1,38 dítěte na ženu). V následujících letech ale dále klesala až k 665 126 živě narozeným dětem roku 2009 (1,36 dítěte na matku).[94][95] Dalším drobným výkyvem se dostala k hodnotě 1,39 dítěte na matku, což je tedy 677 947 živě narozených dětí v roce 2010. Ovšem v následujícím roce opět spíše klesala. Tento vývoj má za následek rychlé stárnutí a úbytek obyvatelstva. Od začátku roku 2003, kdy Německo dosáhlo počtu 82 536 680 obyvatel, ubylo do 1. ledna roku 2011 i přes výrazný příliv imigrantů více než 785 000 obyvatel.[3] K 31. prosinci 2007 žilo na území Německa 82 217 800 obyvatel na ploše 357 104 čtverečních kilometrů. Německo patří mezi země s vysokou hustotou zalidnění, což je důsledkem především odsunu a emigrace etnických Němců ze zemí střední a východní Evropy po druhé světové válce. Asi 75 milionů obyvatel Německa (tj. 91 %) má německé státní občanství. Z těchto má 7,9 miliónu migrační minulost. Mezi nimi je 4,3 miliónů občanů ze zemí bývalého Sovětského svazu (51 procent) a Polska (34 %), kteří mají německý původ a přistěhovali se do Německa. Hovorově se jim říká ruští Němci. Dále to jsou v Německu dlouhodobě žijící cizinci a jejich rodinní příslušníci, včetně jejich dětí narozených v Německu, kteří si požádali o německé občanství.
Imigrace
V Západním Německu probíhající tzv. „hospodářský zázrak“ byl od konce 40. let až po 60. léta 20. století podstatně podpořen třemi přistěhovaleckými vlnami, které pomohly zamezit vzrůstajícímu nedostatku pracovních sil. Nejprve přišlo po druhé světové válce do tří západních okupačních zón asi dvanáct milionů německých uprchlíků a vyhnanců. Poté od vzniku obou německých států v roce 1949 až do postavení berlínské zdi v roce 1961 se z východního Německa do Německa západního přestěhovalo asi 3,1 milionu Němců; opačným směrem však 400 000. Nakonec se tu od poloviny padesátých let ve velkém rozsahu objevilo zaměstnávání cizinců. Nově příchozím pracovníkům, kteří byli najímáni především na základě bilaterálních smluv, se ve veřejných debatách říkalo "hostující dělníci" "Gastarbeiter". Dohody o náboru pracovních sil uzavřelo Západní Německo s Itálií (1955), se Španělskem a Řeckem (1960), s Tureckem (1961), s Portugalskem (1964) a nakonec s Jugoslávií (1968). Další smlouvy byly uzavřené s Marokem (1963-1966) a s Tuniskem (1965). Počet Turků vzrostl z 8 700 v roce 1961 na více než milion v roce 1974. U pracovní migrace předcházely mužské pracovní síly příchodu dalších rodinných příslušníků.
Pohyb, který v polovině padesátých let 20. století začal jako úředně organizovaná a časově omezená pracovní migrace, plynule přešel v polovině 70. let 20. století do skutečné imigrační situace.[97]
V roce 2014 žilo v 81-milionovém Německu skoro 7 milionů obyvatel jiné státní příslušnosti. 96% z nich žilo na území dřívějšího Západního Německa a (celého) Berlína.[98] V roce 2011 mělo 1,6 miliónu tureckou státní příslušnost. Ze zemí Evropské unie žije v Německu 2,1 milionu obyvatel, z toho je 520 tisíc italské státní příslušnosti, 468 tisíc polské, 283 tisíc řecké a 38 tisíc obyvatel má české občanství. Z evropských zemí, které nejsou členy Evropské unie, žije v Německu 3,2 milionu lidí. Z toho jeden milion lidí pochází ze zemí bývalé Jugoslávie.
Přistěhovalecký původ má 20 % obyvatel Německa. Z původních etnických menšin žije v Německu 15 až 50 tisíc Dánů (zdroje se různí), 50 až 60 tisíc Frísů, 60 tisíc Lužických Srbů a asi 70 tisíc Romů. Německo je po USA druhým nejčastějším cílem imigrantů na světě.[99] Od roku 2015 se Německo zmítá v evropské migrační krizí.
Jazyky
.svg)
Němčina je úřední a převažující jazyk v Německu. Je to také jeden ze 24 úředních a pracovních jazyků v Evropské unii (EU)[100] a jeden ze tří pracovních jazyků Evropské komise. V rámci EU je němčina také nejrozšířenějším mateřským jazykem se zhruba 100 miliony rodilými mluvčími.[101]
Mezi původní menšinové jazyky v Německu patří dánština, dolnoněmčina, lužická srbština, fríština a romština. Tyto menšinové jazyky jsou oficiálně chráněny evropskou chartou jazyků. Nejpoužívanějšími jazyky mezi imigranty jsou turečtina, kurdština, polština, ruština, srbochorvatština a další jazyky z Balkánu. Občané Německa jsou často mnohojazyční: 67% německých občanů tvrdí, že se dokáží domluvit minimálně jedním cizím jazykem (kromě němčiny) a 27% minimálně dvěma cizími jazyky.[102]
Standardní němčina, zvaná Hochdeutsch, je západogermánský jazyk blízce příbuzný dolnoněmčině, holandštině a fríštině. V menší míře je také příbuzná s vymřelými východogermánskými a dnešními severogermánskými jazyky. Nejvíce německých slov je odvozeno z germánských větví indoevropské jazykové rodiny.[103] Významná menšina slov je odvozena z latiny a řečtiny, ale také z francouzštiny. V poslední době přibývá mnoho slov převzatých z angličtiny. Tento způsob vyjadřování je známý jako Denglisch. Psaná němčina používá latinku. Německé dialekty jsou četné tradiční územní nebo i lokální útvary. Dají se vystopovat ke starým germánským kmenům (mj. Alemané, Bavoři, Frankové, Chattové a Sasové) a jsou v mnoha směrech odlišné od útvarů standardní němčiny v lexiku, fonologii a syntaxi.[104]
K šíření znalostí němčiny a německé kultury v celosvětovém měřítku slouží v roce 1951 založený Goethe-Institut se sídlem v Mnichově, se 12 pobočkami v Německu a 159 pracovišti po celém světě, mj. i v Praze a v Bratislavě.[105] Institut je nazván podle básníka Johanna Wolfganga von Goethe a je finančně podporován německým ministerstvem zahraničí.
Náboženství
Podle sčítání z roku 2011 je nejrozšířenějším náboženstvím v Německu křesťanství, ke kterému se hlasí 66,8 % z celkového počtu obyvatel.[106] Ve vztahu k celkové populaci se 31,2% označilo jako římští katolíci; 30,8 % jako protestanti zastupovaní evangelickou církví v Německu (EKD); 4,8 % jako součást jiných křesťanských vyznání (včetně evangelické svobodné církve, německy Evangelische Freikirche, s 0,9%, stejně jako ostatních protestantů mimo EKD).[107]K pravoslaví se přihlásilo 1,3 %, zatímco k judaismu 0,1 %. Ostatní náboženství zaujímají 2,7 %.
Geograficky je protestantství soustředěno hlavně v severních, středních a východních částech země. Většinou se jedná o členy EKD, kteří zahrnují luterány, reformované a sjednocenou církev, jejichž tradice sahají až k pruské unii z roku 1817. Katolíci jsou soustředěni na jihu a západě. V Německu počet příslušníků tradičních historických církví klesá, což souvisí hlavně s sekularizací společnosti a církevní daní.
V roce 2011 se 33 % obyvatel označilo jako agnostici, ateisté nebo jinak bezbožní. Nevěřících je nejvíce ve státech bývalého východního Německa a velkých metropolitních oblastech, kde se většina obyvatelstva identifikuje jako ateisté.[108][109]
Islám je v zemi druhým nejpočetnějším nábožentvím. Podle sčítání z roku 2011 se 1,9% občanů označilo jako muslimové.[107] Toto číslo je však podhodnoceno. Většina muslimů jsou sunniti a alevité z Turecka, ale také je tu menší počet ší'itů, ahmadíjů a jiných větví.[110] Němečtí muslimové, velká část tureckého původu, nemají od státu plné oficiální uznání náboženské komunity.[109]
Ostatní nábožentví, které zaujímají méně než procento německé populace[107] jsou buddhismus se 250 000 stoupenci (zhruba 0,3 %) a hinduismus s asi 100 000 stoupenci (0,1 %). Ostatní náboženské komunity v Německu mají pod 50 000 stoupenců každá.[111]
Vzdělání
Odpovědnost za dohled na vzdělávání v Německu je organizována hlavně v rámci jednotlivých spolkových zemí. Volitelná je docházka do školky pro všechny děti od tří do šesti let, po které následuje povinná školní docházka alespoň devět let.
Kultura
Úvod
Německá kultura je definována především společným jazykem. V průběhu dějin mnoho představitelů německé kultury, filozofie a vědy odešlo z Německa, většinou však zůstali spjati s Německem. Jako příklady emigrace z politických důvodů v 19. století lze uvést básníka Heinricha Heineho a filozofa a ekonoma Karla Marxe. Po zániku Svaté říše římské v roce 1806 až do roku 1871, kdy vzniklo Německé císařství, byly v důsledku nevýrazné společné identifikace německy mluvících lidí a roztříštěnosti státní organizace v rámci Německého spolku jak německá kultura, tak i věda důležitými sjednocujícími prvky německého národního uvědomění. Již předtím ovšem vznikl pojem „země básníků a myslitelů“, zakládající se na dědictví velkých osobností jako byli Johann Wolfgang von Goethe, Friedrich Schiller a Immanuel Kant. Toto kulturní dědictví je dodnes živnou půdou německého vlastenectví. Na počátku 20. století patřilo tehdejší Německo k předním kulturním a vědeckým národům. Také díky německé klasické hudbě, která mohla těžit z odkazu Wolfganga Amadea Mozarta, Ludwiga van Beethovena, Richarda Wagnera, Johannese Brahmse a dalších velkých skladatelů, i díky německému výtvarnému a filmovému umění byla německá kultura na počátku 20. století jednou z nejvyspělejších v celosvětovém měřítku.
Nástup nacismu v 30. letech 20. století a s ním spojená početná emigrace vynikajících německých vědců a spisovatelů, z nichž mnozí byli židovského původu, přinesly úpadek německé vědy a kultury, který trval až do konce druhé světové války. Trvalými nebo dočasnými emigranty se stali například Albert Einstein, Kurt Tucholsky, Thomas Mann a jeho bratr Heinrich Mann, Bertolt Brecht, Lion Feuchtwanger, Hannah Arendtová a mnoho dalších.
Filozofie
K nejdůležitějším německým filozofům patří Mikuláš Kusánský, Gottfried Wilhelm Leibniz, Immanuel Kant, Georg Wilhelm Friedrich Hegel, Karl Marx, Arthur Schopenhauer, Friedrich Nietzsche a Martin Heidegger. Od německých filozofů vzešly důležité filozofické směry jako německý idealismus. Zakladatelé marxismu Karl Marx a Friedrich Engels byli německého a zároveň židovského původu. Ve 20. století vzešla z Německa především Kritická teorie frankfurtské školy od Theodora W. Adorna a Maxe Horkheimera. Jejím následovníkem je Jürgen Habermas, který patří k nejvýznamnějším žijícím filozofům.
Literatura
.jpg)
Německá literatura sahá zpět až hluboko do středověku, např. Walther von der Vogelweide je jedním z nejvýznamnějších středověkých básníků. Mezi nejvýznamnější německé autory patří básníci a dramatikové Johann Wolfgang von Goethe a Friedrich Schiller. Literárně významní jsou bratři Grimmové a mnoho dalších spisovatelů. Ve 20. století se stali nositeli Nobelovy ceny za literaturu postupně Theodor Mommsen v roce 1902, Paul Heyse v roce 1910, Gerhart Hauptmann v roce 1912, Thomas Mann roku 1929, Hermann Hesse v roce 1946, Heinrich Böll roku 1972 a Günter Grass v roce 1999. V roce 2009 obdržela Herta Müllerová, německo-rumunská spisovatelka žijící v Berlíně, tuto cenu.
Frankfurtský knižní veletrh je jedním z největších knižních veletrhů světa. Každoročně se pořádá i filmový festival světového významu Berlinale.
Klasická hudba
Vývoj evropské klasické hudby byl ovlivněn celou řadou německých hudebních skladatelů. K čelním tvůrcům německého původu patřili Johann Sebastian Bach, Georg Friedrich Händel (přestože později odešel do Anglie), Ludwig van Beethoven, Carl Maria von Weber, Robert Schumann, Felix Mendelssohn Bartholdy, Richard Wagner, Johannes Brahms a Richard Strauss. Z Německa ovšem pocházelo mnoho dalších významných hudebních skladatelů, počínaje obdobím baroka, dále i z období klasicismu, romantismu až po modernu.
Německo má silnou tradici sborového zpěvu, jehož rozvoj byl sice přerušen druhou světovou válkou, poté však zaznamenal velký rozmach. V současné době má Německo téměř centrální důležitost v hudebním životě Evropy. V Německu je mnoho prvotřídních hudebních škol a konzervatoří. Německo je také zemí s největším počtem symfonických orchestrů, kterých je celkově 92. Mezi nejvýznamnější patří tzv. A-orchestry: Bamberger Symphoniker (Bamberg), Berlínští filharmonikové (Berliner Philharmoniker), Gewandhausorchester (Lipsko), hr-Sinfonieorchester (rozhlasový orchestr, Frankfurt nad Mohanem), Mnichovští filharmonikové (Münchner Philharmoniker), Sächsische Staatskapelle Dresden (Drážďany), Staatskapelle Berlin se svým šéfdirigentem Danielem Barenboimem, Symphonieorchester des Bayerischen Rundfunks (Mnichov, zde působil v letech 1961-1979 Rafael Kubelík) a WDR Sinfonieorchester Köln (Kolín nad Rýnem). V těchto orchestrech působí v současnosti řada významných dirigentů jako jsou Valerij Gergijev, Simon Rattle, Jukka-Pekka Saraste, Christian Thielemann a Kyrill Petrenko. Symfonické orchestry mají k dispozici velké koncertní sály s výbornou akustikou, mj. v Berlíně a v Mnichově (Gasteig). V Hamburgu je ve výstavbě velmi moderní Elbephilharmonie.
Německo je čtvrtým největším hudebním trhem na světě. Přispívá k tomu skutečnost, že v zemi působí také velký počet hudebních sólistů z mnoha oborů. Mezi instrumentalisty německé národnosti je nutno jmenovat zejména světově proslulé houslistky jako jsou Anne-Sophie Mutter, Isabelle Faust a Julia Fischer. Velké renomé mají mj. sopranistky Diana Damrau a Anja Harteros a tenorista Jonas Kaufmann. K bohatému kulturnímu životu přispívá také, že v Německu vystupují při operních představeních a koncertech klasické hudby početní umělci z celého světa.
Výtvarné umění
Mezi významné německé renesanční umělce patří Albrecht Altdorfer, Lucas Cranach starší, Matthias Grünewald, Hans Holbein mladší a nejvýznamnějším německým renesančním umělcem je Albrecht Dürer.
Jedním z nejvýraznějších z Německa pocházejících barokních malířů je mistr Cosmas Damian Asam. Dalšími umělci světové pověsti jsou romantik Caspar David Friedrich, surrealista Max Ernst, expresionista Otto Dix, konceptualista Joseph Beuys či neoexpresionista Georg Baselitz.
Architektura
Německo má bohaté a mnohotvárné dějiny architektury, která je úzce spojená s dějinami architektury v sousedních zemích. Architektonické památky pochází již z dob římské antiky, jejíž památky se na území Německa dochovaly. Na území Německa se nachází památky z doby před románským slohem, např. vstupní objekt do města Lorsch, tzn. Torhalle. Torhalle ukazuje vývoj směrem k románskému slohu, který přišel do Svaté římské říše po roce 1030. Gotika vznikla ve Francii, první stavby v gotickém slohu na území Německa pochází kolem roku 1230, např. Chrám Panny Marie v Trevíru. Po roce 1520 přišla renesance z území dnešní Itálie do Svaté říše římské, ukázka je radnice ve městě Augsburg. Baroko se prosadilo na území dnešního Německa od roku 1650. Příkladem jsou díla od Balthasara Neumanna, např. kostel ve Wies a zámek v Ludwigsburgu. Kolem roku 1770 nastupuje období klasicismu. Nejdůležitějšími stavbami jsou Staré muzeum v Berlíně, zámek Charlottenhof a Braniborská brána v Berlíně. Z doby historismu (období 1840 až 1900) pochází zámek Neuschwanstein a Berlínský dóm.
Na počátku 20. století byli němečtí architekti přední představitelé klasické moderny. Walter Gropius, Ludwig Mies van der Rohe a škola architektury Bauhaus udala směr, který architektura do dnešní doby celosvětově využívá. Monumentální architektura v době nacismu výrazně ovlivnila tvář německých měst. V době obnovy po druhé světové válce měl převahu pragmatismus, teprve později našla německá architektura nové formy projevu. V roce 1972 byl dokončen olympijský stadion v Mnichově, projekt, ve kterém německá architektura znovu našla svůj styl.
Kulturní a stavební památky
Na seznamu UNESCO je 40 německých příspěvků ke Světovému kulturnímu dědictví, které se nachází v 15 ze 16 německých spolkových zemí. První na seznamu byla katedrála Panny Marie v Cáchách v roce 1978, posledním přírůstkem z roku 2008 jsou Moderní berlínské stavby.
Nejvyšší návštěvnost zahraničních a domácích turistů mají mnohé památky z období německé romantiky jako je zámek Neuschwanstein, dále město Heidelberg, vinařské středisko Rüdesheim, památník Walhalla v Bavorsku a také centra středověkých měst jako je Rothenburg ob der Tauber. Na oblibě získávají i nákladně zmodernizovaná městská centra z doby industrializace, například v hlavním městě Berlíně a mnoha velkoměstech Severního Porýní-Vestfálska. Následkem bombardování v období 2. světové války byla zcela nebo částečně ztracena původní centra mnoha německých velkoměst (Brémy, Frankfurt nad Mohanem, Mnichov, Norimberk, Drážďany a jiné) a středně velkých měst, byla a jsou však též s velkým nákladem obnovována a přestavována. V některých městech střední velikosti a mnoha malých městech se naproti tomu starobylá centra měst zachovala často nebo byla z větší části obnovena (Dinkelsbühl, Gosslar, Wetzlar a jiné).
Muzea
V Německu se nachází přes 6000 muzeí, ke kterým patří soukromé i veřejné sbírky, zámky a zahrady. K největším a nejvýznamnějším patří Německé muzeum v Mnichově, celosvětově největší přírodovědeckotechnické muzeum, Germanische Nationalmuseum v Norimberku se sbírkami z kultury a umění od rané historie do dnešní doby. Také v Berlíně se nachází celosvětově důležitá muzea.
Populární kultura
Německo má kvetoucí populární kulturu, především hudbu a sebevědomou uměleckou scénu. Každoročně se pořádá filmový festival světového významu Berlinale.
V popové a rockové hudbě přesahují hranice Německa umělci jako Udo Jürgens, Udo Lindenberg, Herbert Grönemeyer, Nena, Sandra a Xavier Naidoo. Z hudebních skupin jsou nejznámější Accept, Helloween, Gamma Ray, Die Toten Hosen, Die Ärzte, Alphaville, Scooter a Tokio Hotel. Z oblasti jazzové hudby jsou nejznámější Albert Mangelsdorff, Peter Brötzmann, Theo Jörgensmann a Eberhard Weber. U elektronické hudby odvedly pionýrskou práci skupiny Kraftwerk a Klaus Schulze. Další skupiny, které se prosadily na mezinárodním poli, jsou Blind Guardian, Modern Talking, Scorpions a Rammstein. Skupina Rammstein se prosadila s německými texty i v zahraničních hitparádách. V Německu se již dlouho těší velké popularitě také český zpěvák Karel Gott.
Média
Rozhlasové a televizní vysílání ovlivnili ve svých počátcích němečtí vynálezci. Příjem televizního a rozhlasového vysílání probíhá jak pozemními vysílači, tak přes družicové vysílání. Rozšířená je i kabelová televize. Od roku 2003 probíhá digitalizace televizního a rozhlasového vysílání, je plánována kompletní digitalizace. Někteří poskytovatelé nabízí televizní a rozhlasové vysílání i přes Internet, v rámci protokolu IPTV jako součást širokopásmového připojení. Německo má duální rozhlasové vysílání, veřejnoprávní rozhlas, a mnoho soukromých rozhlasových stanic, které jsou financovány reklamami.
V Německu existuje veřejnoprávní televize, mezi jiným stanice ARD a ZDF, jakož i soukromé televizní společnosti, k nimž patří ProsiebenSat.1 media AG, RTL Group, MTV Networks Deutschland, NBC Universal Deutschland, Tele München Gruppe, jakož i regionální poskytovatelé televizního vysílání. Vedle volně přijímaného televizního vysílání existuje v Německu také digitální placená televize. Nejznámější poskytovatel placeného televizního vysílání je Premiere.
Prostředí německé žurnalistiky je velice mnohotvárné, mezi nejčtenější deníky patří Bild, Westdeutsche Allgemeine Zeitung a Süddeutsche Zeitung. Nejznámějšími týdeníky jsou Der Spiegel a Focus.
Koncem roku 2007 disponovalo 72 % německého obyvatelstva připojením na internet; asi 24 % mělo širokopásmové připojení.
Kinematografie
Kuchyně
Německá kuchyně je velmi mnohotvárná a liší se region od regionu. Známé jsou především vydatné a těžké pokrmy jako je vepřové koleno a uzené vepřové maso s kyselým zelím, kadeřavá kapusta s čajovkou, jakož i různé eintopfy. Eintopf je jídlo z jednoho hrnce, v hrnci se vaří, dusí a peče úplně všechno od masa přes luštěniny až po zeleninu. Tato vydatná jídla mají v Německu tradici díky relativně severní poloze, kdy v zimě byl nutný vydatný příjem kalorií. Regionální kuchyně je velice různorodá a ovlivňovaná kuchyněmi ze sousedních zemí. V dnešní době se v Německu jako i jiných evropských zemích přechází od těžkých k lehčím pokrmům.
Především v severním Německu se připravují různorodé pokrmy z brambor, na jihu je tradiční knedlík a nudle. V Německu se k snídani jí chléb a pečivo s různými pomazánkami, s širokým výběrem uzenin a sýrů, oblíbené je zde vařené vejce, i vejce na hniličku, pije se čaj či káva, přičemž přednost dávají Němci kávě. V poledne se konzumuje teplé jídlo, večer se často podává studená večeře formou studené mísy (tzv. Kalteplatte).
V Německu jsou velice oblíbené různé druhy sladkého pečiva a koláčů s ovocnou nebo tvarohovou náplní, různé druhy oplatek. Odpolední svačinu tvoří tzv. Kaffee und Kuchen (káva a dort).
Sport
Sport má v Německu vysokou společenskou prestiž. V ročníku 2009/10 bylo přibližně 27,6 miliónu německých obyvatel členy 91 000 sportovních klubů a oddílů.[112] V počtu medailí získaných na olympijských hrách je Německo třetí nejúspěšnější zemí na světě, na Zimních olympijských hrách 2006 v Turíně vyhrálo pořadí národů.
Země byla pořadatelem největších sportovních svátků včetně dvou letních (1936 v Berlíně a 1972 v Mnichově) a jedněch zimních olympijských her (1936 v Garmisch-Partenkirchenu), dvou mistrovství světa ve fotbale (1974 a 2006) a dalších významných soutěží.
Nejvýznamnějším německým sportovcem 20. století byl podle ankety časopisu Focus automobilový závodník Michael Schumacher, který překonal mnoho rekordů formule 1 včetně zisku sedmi titulů mistra světa.[113] Na předních místech ankety se dále umístila kanoistka Birgit Fischerová, nejúspěšnější německá olympionička, tenisté Steffi Grafová a Boris Becker, legendární boxer Max Schmeling a hned několik fotbalistů v čele s Franzem Beckenbauerem.
Nejoblíbenějším druhem sportu je v Německu je kopaná. Německý fotbalový svaz má šest miliónů členů, v soutěžích hraje 170 tisíc týmů. Německá mužská reprezentace je celosvětově jeden z nejúspěšnějších týmů, vybojovala čtyřikrát titul mistrů světa a třikrát mistrovství Evropy. Německo je jedinou zemí na světě, která získala titul mistra světa v kopané v mužské a ženské kategorii. Hráči tří německých klubů se radovali z vítězství v Lize mistrů či jejím předchůdci Poháru mistrů, z toho Bayern Mnichov celkem čtyřikrát. Ve světovém měřítku vyniká také německá házená (3krát mistři světa) a pozemní hokej (čtyři zlaté na olympijských hrách). Narůstá i popularita basketbalu a ledního hokeje.
Německo hostí řadu motoristických závodů nejvyšší úrovně včetně tradiční Grand Prix Německa a většiny dosud uskutečněných Grand Prix Evropy formule 1.
Z Německa pocházelo množství vynikajících sportovců v individuálních sportech, jako byli atleti, plavci, cyklisté, kanoisté a podobně. Řada z nich reprezentovala bývalou NDR, kde ale po pádu komunistického režimu vyšla najevo existence systému státem řízeného dopingu.
Německo je největší světovou velmocí v zimních sportech, především v biatlonu, jízdě na bobech, jízdě na saních nebo rychlobruslení. Nejúspěšnější německou účastnicí zimních olympijských her v historii je dosud rychlobruslařka Claudia Pechsteinová s pěti zlatými medailemi.
Svátky
Státním svátek Německa je 3. říjen, Den německé jednoty. Je to jediný svátek, který je určen spolkovou vládou. Ostatní svátky určují jednotlivé spolkové země, nicméně jsou svátky, které se slaví ve všech spolkových zemích: Velký pátek, Velikonoční pondělí, Nanebevstoupení páně, Svatodušní pondělí (letnice) a oba Vánoční svátky; bez křesťanského pozadí Nový rok a Svátek práce. Spolu s nedělí jsou v Německu svátky dny pracovní klidu.
Vybrané památky (fotogalerie)
Církevní památky
-
-
-
-
-
Pamětní kostel císaře Viléma (Kaiser-Wilhelm-Gedächtniskirche), Berlín
#Nejvyšší kostelní věž na světě. Výška 161,53 metrů.
Ostatní stavby
-
Braniborská brána, (Berlín) -
-
Nová radnice, (Hannover) -
Říšský sněm (Reichstag), (Berlín)
Technika a kultura
-
Televizní věž*, Berlín -
Allianz Arena, Mnichov -
Deutsches Museum (Německé muzeum), Mnichov -
Museumsinsel (Ostrov muzeí), Berlín
*Nejvyšší stavba v Německu. Výška 368 metrů.
Krajina
-
Lange Anna („Dlouhá Anna“) na Helgolandu, (Šlesvicko-Holštýnsko) -
Brocken v zimě (1141,1 m n. m.), (Sasko-Anhaltsko) -
Kreidefelsen (Křídová Skála) na Rujáně, (Meklenbursko-Přední Pomořansko) -
Zugspitze (2962 m n. m.), (Bavorsko)
Literatura
- FULBROOK, Mary. Dějiny moderního Německa : od roku 1918 po současnost. Praha: Grada, 2009. 304 s. ISBN 978-80-247-3104-9.
- MÜLLER, Helmut; KRIEGER, Karl Friedrich; VOLLRATH, Hanna, a kol. Dějiny Německa. 2. dopl. vyd. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2004. 609 s. ISBN 80-7106-712-1.
Poznámky
- ↑ Obdobné překlady existují v češtině i v případě dalších politických (úředních) názvů států, např. Republik Österreich (doslova Republika Rakousko) je česky nazýváno jako “Rakouská republika”, Fürstentum Liechtenstein (doslova Knížectví Lichtenštejnsko) je česky nazýváno jako “Lichtenštejnské knížectví”, Konungariket Sverige (doslova Království Švédsko) je česky nazýváno jako “Švédské království”, atd.[10]
Reference
V tomto článku byl použit překlad textu z článku Germany na anglické Wikipedii.
- ↑ http://hdr.undp.org/en/countries/profiles/DEU
- ↑ a b Chybná citace: Chyba v tagu
<ref>; citaci označenéBund und Ländernení určen žádný text - ↑ a b http://epp.eurostat.ec.europa.eu/tgm/table.do?tab=table&language=en&pcode=tps00001&tableSelection=1&footnotes=yes&labeling=labels&plugin=1
- ↑ Germany: Inflow of foreign population by country of nationality, 1994 to 2003
- ↑ Germany world's second biggest aid donor after US TopNews, India.
- ↑ The fifteen major spenders in 2006 [PDF]. Stockholm International Peace Research Institute, 2007 [cit. 2007-08-23]. (Recent trends in military expenditure). Dostupné online.
- ↑ The leader of Europe? Answers an ocean apart International Herald Tribune. 4. dubna 2008.
- ↑ Confidently into the Future with Reliable Technology www.innovations-report.de. 7. května 2008.
- ↑ Původ názvu Německo
- ↑ Číselník zemí (CZEM)
- ↑ NETOPIL, Rostislav; BIČÍK, Ivan; BRINKE, Josef: Geografie Evropy: celostátní vysokoškolská učebnice pro studenty fakult přírodovědeckých a pedagogických studentů oboru učitelství všeobecně vzdělávacích předmětů. Praha : SPN, 1989.
- ↑ Štandardizované názvy nezávislých štátov
- ↑ PNAS [online]. 27 August 2010 [cit. 2010-08-27]. Dostupné online.
- ↑ archive.archaeology.org [online]. 3 May 1997 [cit. 2010-08-27]. Dostupné online.
- ↑ Earliest music instruments found [online]. BBC, 25 May 2012 [cit. 2012-05-25]. Dostupné online.
- ↑ The Art Newspaper [online]. 31 January 2013 [cit. 2013-01-31]. Dostupné online.
- ↑ donsmaps.com [online]. 14 May 2009 [cit. 2009-05-14]. Dostupné online.
- ↑ Nebra Sky Disc. Unesco memory of the World. 2013. Dostupné online.
- ↑ CLASTER, Jill N. Medieval Experience: 300–1400. [s.l.]: New York University Press, 1982. ISBN 0-8147-1381-5. S. 35.
- ↑ a b Fulbrook 1991, pp. 9–13.
- ↑ BOWMAN, Alan K.; GARNSEY, Peter; CAMERON, Averil. The crisis of empire, A.D. 193–337. [s.l.]: Cambridge University Press, 2005. (The Cambridge Ancient History; sv. 12). ISBN 0-521-30199-8. S. 442.
- ↑ a b Fulbrook 1991, p. 11.
- ↑ McBrien, Richard. Lives of the Popes: The Pontiffs from St. Peter to Benedict XVI. [s.l.]: HarperCollins, 2000. S. 138.
- ↑ Pojmenování germánských národů na obecný pojem "Němci" ("Germáni") má podle historika Herwiga Wolframa své kořeny v této době. Tvrdí, že šlo obranný krok ze strany papežství označit je jako cizáky, částečně kvůli nejistotě papežství a také odůvodnit útoky na ně, viz Wolfram, Herwig. 'The Roman Empire and its Germanic Peoples. [s.l.]: California University Press, 1997. S. 11–13.
- ↑ Fulbrook 1991, pp. 13–24.
- ↑ NELSON, Lynn Harry. The Great Famine (1315–1317) and the Black Death (1346–1351). [s.l.]: University of Kansas Dostupné online.
- ↑ Fulbrook 1991, p. 27.
- ↑ PHILPOTT, Daniel. The Religious Roots of Modern International Relations. World Politics. January 2000, s. 206–245. DOI 10.1017/S0043887100002604.
- ↑ MACFARLANE, Alan. The savage wars of peace: England, Japan and the Malthusian trap. [s.l.]: Blackwell, 1997. ISBN 978-0-631-18117-0. S. 51.
- ↑ Gagliardo, G. Reich and Nation, The Holy Roman Empire as Idea and Reality, 1763–1806. [s.l.]: Indiana University Press, 1980. S. 12–13.
- ↑ Fulbrook 1991, p. 97.
- ↑ HENDERSON, W. O. The Zollverein. History. January 1934, s. 1–19. DOI 10.1111/j.1468-229X.1934.tb01791.x.
- ↑ 100 maps. Redakce Black, John. [s.l.]: Sterling Publishing, 2005. ISBN 978-1-4027-2885-3. S. 202.
- ↑ Fulbrook 1991, pp. 135, 149.
- ↑ CROSSLAND, David. Last German World War I Veteran Believed to Have Died. Spiegel Online. 22 January 2008. Dostupné online [cit. 25 March 2011].
- ↑ PACNER, Karel. Osudové okamžiky Československa. Praha: Nakladatelství BRÁNA, 2012. 720 s. ISBN 978-80-7243-597-5. S. 119.
- ↑ BOEMEKE, Manfred F.; FELDMAN, Gerald D.; GLASER, Elisabeth. Versailles: A Reassessment after 75 Years. [s.l.]: Cambridge University Press, 1998. (Publications of the German Historical Institute). ISBN 978-0-521-62132-8. Kapitola Introduction, s. 1–20.
- ↑ KLEIN, Fritz. Versailles: A Reassessment after 75 Years. Redakce Boemeke Manfred F.. [s.l.]: Cambridge University Press, 1998. (Publications of the German Historical Institute). ISBN 978-0-521-62132-8. Kapitola Between Compiègne and Versailles: The Germans on the Way from a Misunderstood Defeat to an Unwanted Peace, s. 203–220.
- ↑ KEYLOR, William R. Versailles: A Reassessment after 75 Years. Redakce Boemeke Manfred F.. [s.l.]: Cambridge University Press, 1998. (Publications of the German Historical Institute). ISBN 978-0-521-62132-8. Kapitola Versailles and International Diplomacy, s. 469–505.
- ↑ Fulbrook 1991, pp. 156–160.
- ↑ Williamson. Germany since 1815: A Nation Forged and Renewed. [s.l.]: Palgrave Macmillan, 2005. S. 186–204.
- ↑ PROLOGUE: Roots of the Holocaust [online]. The Holocaust Chronicle [cit. 2014-09-28]. Dostupné online.
- ↑ Fulbrook 1991, pp. 155–158, 172–177.
- ↑ Industrie und Wirtschaft [online]. Deutsches Historisches Museum [cit. 2011-03-25]. Dostupné online. (German)
- ↑ Fulbrook 1991, pp. 188–189.
- ↑ a b Fulbrook 1991, pp. 190–195.
- ↑ STEINBERG, Heinz Günter. Die Bevölkerungsentwicklung in Deutschland im Zweiten Weltkrieg: mit einem Überblick über die Entwicklung von 1945 bis 1990. [s.l.]: Kulturstiftung der dt. Vertriebenen, 1991. ISBN 978-3-88557-089-9. (German)
- ↑ Leaders mourn Soviet wartime dead. BBC News. 9 May 2005. Dostupné online [cit. 18 March 2011].
- ↑ Overmans, Rüdiger. Deutsche militärische Verluste im Zweiten Weltkrieg. [s.l.]: Oldenbourg, 2000. ISBN 3-486-56531-1.
- ↑ Winter, JM. The Oxford Companion to World War II. Redakce Dear, I; Foot, M. ebook. vyd. [s.l.]: Oxford University Press, 2003. ISBN 9780191727603. Kapitola Demography of the war.
- ↑ NIEWYK, Donald L.; NICOSIA, FRANCIS R. The Columbia Guide to the Holocaust. [s.l.]: Columbia University Press, 2000. ISBN 978-0-231-11200-0. S. 45–52.
- ↑ Fleischhauer, Jan. Spiegel Online [online]. 8 April 2011 [cit. 2011-04-08]. Dostupné online.
- ↑ BEEVOR, Antony. Berlin: The downfall 1945. [s.l.]: Penguin, 2003. ISBN 978-0-14-028696-0. S. 31–32, 107–108, 409–412.
- ↑ OVERY, Richard. Nuremberg: Nazis on Trial [online]. BBC History, 17 February 2011 [cit. 2011-03-25]. Dostupné online.
- ↑ Evans, Richard. New Republic [online]. [cit. 2014-09-28]. Dostupné online.
- ↑ WISE, Michael Z. Capital dilemma: Germany's search for a new architecture of democracy. [s.l.]: Princeton Architectural Press, 1998. ISBN 978-1-56898-134-5. S. 23.
- ↑ Crafts, Toniolo, p.464
- ↑ maw/dpa. Der Spiegel [online]. 11 March 2008 [cit. 2011-10-30]. Dostupné online.
- ↑ "Germany (East)", Library of Congress Country Study, Appendix B: The Council for Mutual Economic Assistance
- ↑ PROTZMAN, Ferdinand. Westward Tide of East Germans Is a Popular No-Confidence Vote. The New York Times. 22 August 1989. Dostupné online [cit. 30 October 2011].
- ↑ Eröffnungsseite des 1. Goldenen Buches der Stadt Bonn, opendata.bonn.de/node/902/downloadIm Cache, staženo 10. listopadu 2015 (německy).
- ↑ Gesetz zur Umsetzung des Beschlusses des Deutschen Bundestages vom 20. Juni 1991 zur Vollendung der Einheit Deutschlands [online]. Bundesministerium der Justiz, 26 April 1994 [cit. 2011-04-19]. Dostupné online. (German)
- ↑ Brennpunkt: Hauptstadt-Umzug. Focus. 12 April 1999. Dostupné online [cit. 19 March 2011]. (German)
- ↑ DEMPSEY, Judy. Germany is planning a Bosnia withdrawal. International Herald Tribune. 31 October 2006. Dostupné online [cit. 7 May 2011].
- ↑ MERZ, Sebastian. Still on the way to Afghanistan? Germany and its forces in the Hindu Kush [PDF]. Stockholm International Peace Research Institute, November 2007 [cit. 2011-04-16]. S. 2, 3. Dostupné online.
- ↑ Energiewende v Německu oEnergetice.cz
- ↑ Government declaration by Angela Merkel [online]. ARD Tagesschau (German), 29 January 2014 [cit. 2014-12-15]. Dostupné online.
- ↑ http://www.eghn.org/zwillbrockervenn
- ↑ The Federal States [online]. Bundesrat of Germany [cit. 2015-05-06]. Dostupné online.
- ↑ Example for state constitution: "Constitution of the Land of North Rhine-Westphalia" [online]. Landtag (state assembly) of North Rhine-Westphalia [cit. 2011-07-17]. Dostupné online.
- ↑ http://www.businessinfo.cz/cz/sti/nemecko-vnitropoliticka-charakteristika/2/1000636/
- ↑ Declaration by the Franco-German Defence and Security Council [online]. French Embassy UK, 13 May 2004 [cit. 2011-03-19]. Dostupné online.
- ↑ Freed, John C. The leader of Europe? Answers an ocean apart. The New York Times. 4 April 2008. Dostupné online [cit. 28 March 2011].
- ↑ The German Missions Abroad [online]. German Federal Foreign Office [cit. 2015-05-07]. Dostupné online.
- ↑ The Embassies [online]. German Federal Foreign Office [cit. 2012-07-18]. Dostupné online.
- ↑ The EU budget 2011 in figures [online]. Evropská komise [cit. 2011-05-06]. Dostupné online.
- ↑ United Nations regular budget for the year 2011 [online]. UN Committee on Contributions [cit. 2011-05-06]. Dostupné online.
- ↑ Germany's New Face Abroad. Deutsche Welle. 14 October 2005. Dostupné online [cit. 26 March 2011].
- ↑ The 15 countries with the highest military expenditure in 2011 [online]. Stockholm International Peace Research Institute, September 2011 [cit. 2012-04-07]. Dostupné online.
- ↑ Grundgesetz für die Bundesrepublik Deutschland, Artikel 65a,87,115b [online]. Bundesministerium der Justiz [cit. 2011-03-19]. Dostupné online. (German)
- ↑ Die Stärke der Streitkräfte [online]. Bundeswehr, 23 March 2012 [cit. 2012-04-20]. Dostupné online. (German)
- ↑ a b Ausblick: Die Bundeswehr der Zukunft [online]. Bundeswehr [cit. 2011-06-05]. Dostupné online. (German)
- ↑ Trends in International Arms Transfer, 2014 [online]. Stockholm International Peace Research Institute [cit. 2015-03-18]. Dostupné online.
- ↑ http://finance.idnes.cz/nemecko-otvira-pracovni-trh-cechu-se-ale-boji-f3s-/podnikani.aspx?c=A110414_1567032_viteze_bab
- ↑ NORRIS, Floyd. A Shift in the Export Powerhouses. The New York Times. 20 February 2010. Dostupné online [cit. 27 March 2011].
- ↑ DAX 30 Marktkapitalisierung, http://www.finanzen.net/index/DAX/Marktkapitalisierung. Staženo 26. prosince 2015 (německy)
- ↑ Aktien-Analyse: Volkswagen. Staženo elektronicky jako PDF od analytické společnosti GeVestor (zdarma).
- ↑ Country Comparison :: Population [online]. CIA [cit. 2011-06-26]. Dostupné online.
- ↑ Demographic Transition Model [online]. Barcelona Field Studies Centre, 27 September 2009 [cit. 2011-03-28]. Dostupné online.
- ↑ The Local [online]. [cit. 2014-09-28]. Dostupné online.
- ↑ Spiegel Online [online]. 28 February 2013 [cit. 2014-09-28]. Dostupné online.
- ↑ Deutsche Welle [online]. [cit. 2014-09-28]. Dostupné online.
- ↑ Deutsche Welle [online]. [cit. 2014-09-28]. Dostupné online.
- ↑ http://epp.eurostat.ec.europa.eu/tgm/table.do?tab=table&plugin=1&language=en&pcode=tps00111
- ↑ http://epp.eurostat.ec.europa.eu/tgm/table.do?tab=table&init=1&language=en&pcode=tsdde220&plugin=1
- ↑ International Migration 2006 [online]. UN Department of Economic and Social Affairs [cit. 2011-03-18]. Dostupné online.
- ↑ BADE, Klaus L. Evropa v pohybu. 1. vyd. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2005. 497 s. ISBN 80-7106-559-5. S. 314-316.
- ↑ Population and employment: Population with migrant background – Results of the 2010 microcensus [online]. 13 March 2012 [cit. 2014-09-28]. Dostupné online.
- ↑ Germany Top Migration Land After U.S. in New OECD Ranking (en)
- ↑ European Commission. Official Languages [online]. [cit. 2014-07-29]. Dostupné online.
- ↑ Länderkunde – Deutschland, Österreich, Schweiz und Liechtenstein im Querschnitt. Redakce Marten Thomas. [s.l.]: Inform-Verlag, 2005. ISBN 3-9805843-1-3. S. 7. (German)
- ↑ evropská komise. Special Eurobarometer 243: Europeans and their Languages (Survey) [online]. Europa (web portal) [cit. 2011-03-28]. Dostupné online.
European Commission. Special Eurobarometer 243: Europeans and their Languages (Executive Summary) [online]. Europa (web portal) [cit. 2011-03-28]. Dostupné online. - ↑ Evropská komise. Many tongues, one family. Languages in the European Union [online]. Europa (web portal) [cit. 2011-03-28]. Dostupné online.
- ↑ Sprechen Sie Deutsch?. The Economist. 18 March 2010. Dostupné online [cit. 16 April 2011].
- ↑ https://www.goethe.de/de/wwt.html (německy)
- ↑ Pressekonferenz „Zensus 2011 – Fakten zur Bevölkerung in Deutschland" am 31. Mai 2013 in Berlin
- ↑ a b c destatis.de (Zensusdatenbank des Zensus 2011) [online]. Federal Statistical Office of Germany, 9 May 2011 [cit. 2011-05-09]. S. Zensus 2011 – Page 6. Dostupné online. (German)
- ↑ Eastern Germany: the most godless place on Earth | Peter Thompson | Comment is free | guardian.co.uk. www.guardian.co.uk. London: Guardian, 2012-09-22. Dostupné online [cit. 2012-09-22].
- ↑ a b Germany [online]. Berkley Center for Religion, Peace, and World Affairs [cit. 2015-03-27]. Dostupné online.
- ↑ Muslimisches Leben in Deutschland. [s.l.]: Bundesamt für Migration und Flüchtlinge, June 2009. Dostupné online. ISBN 978-3-9812115-1-1. Kapitola Chapter 2: Wie viele Muslime leben in Deutschland?, s. 80, 97. (German)
- ↑ Religionen in Deutschland: Mitgliederzahlen [online]. Religionswissenschaftlicher Medien- und Informationsdienst, 31 October 2009 [cit. 2011-03-28]. Dostupné online. (German)
- ↑ Deutscher Olympischer Sportbund: Daten und Fakten, Stav: 2009/2010. Ověřeno 6. dubna 2012.
- ↑ Die Jahrhundert-Sportler. Focus [online]. [2006] [cit. 2009-02-04]. Dostupné online. (německy)
Související články
Externí odkazy
Obrázky, zvuky či videa k tématu Německo na Wikimedia Commons 
Téma Německo ve Wikicitátech
Slovníkové heslo Německo ve Wikislovníku
Encyklopedické heslo Německo v Ottově slovníku naučném ve Wikizdrojích
Průvodce Německo ve Wikicestách
- Externí odkazy – oficiální instituce státu
- Německo na OpenStreetMap
Kategorie Německo ve Wikizprávách- (německy)(anglicky)(španělsky)(francouzsky)Spolkový prezident (Bundespräsident) Joachim Gauck
- (německy)(anglicky)(francouzsky)Spolkový parlament (Deutscher Bundestag)
- (německy)(anglicky)(francouzsky)Spolková vláda (Die Bundesregierung)
- (německy)(anglicky)(francouzsky)Spolková rada (Bundesrat)
- (německy)(anglicky)Spolkový statistický úřad (Statistiches Bundesamt Deutschland)
- (německy)(anglicky) Německá turistická centrála (Deutsche Zentrale für Tourismus)
- Externí odkazy – oficiální informace
- (německy)(anglicky)(španělsky)(francouzsky)(rusky)www.deutschland.de – oficiální německý portál
- (česky)(německy)(anglicky)(španělsky)(francouzsky)(rusky)Fakta o Německu (Tatsachen űber Deutschland), zdroj: Spolkové ministerstvo zahraničí
- Externí odkazy – další informace
- Germany.cz – web Čechů a Slováků v Německu
- (anglicky)Answers – Germany
- Export do SRN – aktuální ekonomické informace o Německu
- Germany - Amnesty International Report 2011 [online]. Amnesty International [cit. 2011-08-21]. Dostupné online. (anglicky)
- Germany (2011) [online]. Freedom House [cit. 2011-08-21]. Dostupné online. (anglicky)
- Německo - o českých krajanech [online]. Ministerstvo zahraničních věcí České republiky, 2004-06-08 [cit. 2011-12-14]. Dostupné online.
- Bureau of European and Eurasian Affairs. Background Note: Germany [online]. U.S. Department of State, 2011-07-01 [cit. 2011-08-21]. Dostupné online. (anglicky)
- CIA. The World Factbook - Germany [online]. [cit. 2011-08-21]. Dostupné online. (anglicky)
- Library of Congress. Country Profile: Germany [online]. 2008-04-21 [cit. 2011-08-21]. Dostupné online. (anglicky)
- Zastupitelský úřad ČR v Berlíně. Souhrnná teritoriální informace: Německo [online]. Businessinfo.cz, 2011-05-18 [cit. 2011-08-21]. Dostupné online.
- Germany [online]. Encyclopaedia Britannica [cit. 2011-08-21]. Dostupné online. (anglicky)
- Externí odkazy – internetová média
- Přehled tisku – tisk online
- Online mapa Německa – interaktivní mapa až do měřítka 1:5 000
.svg)