Pakt Ribbentrop-Molotov

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Molotov podepisuje německo-sovětskou smlouvu o neútočení. Za ním je vidět Ribbentrop (v černém) a Stalin (ve světlém, druhý zprava).

Pakt Ribbentrop-Molotov“ je smlouva o neútočení a rozdělení oblastí vlivu v Evropě (Rumunsku, Polsku, Litvě, Lotyšsku, Estonsku a Finsku) mezi nacistickým Německem a Svazem sovětských socialistických republik, podepsaná v Moskvě 23. srpna 1939. Pojmenování paktu vzniklo z příjmení dvou vyjednavačů: Hitlerova ministra zahraničních věcí Joachima von Ribbentrop a Vjačeslava Molotova, který byl lidovým komisařem (ministrem) zahraničí v stalinském Sovětském svazu.

Ve smlouvě se obě strany zavázaly, že nepoužijí vojenskou sílu proti druhé straně a nespojí se s jejími nepřáteli. Smlouva znamenala zásadní obrat ve vztazích obou zemí a byla v podstatě dodržována až do 22. června 1941, kdy nacistické Německo napadlo Sovětský svaz (operace Barbarossa). Uzavření smlouvy předcházelo jednostranné německé zrušení německo-polského paktu o neútočení dne 28. dubna 1939 (polsko-sovětský pakt o neútočení však byl stále v účinnosti a Sovětský svaz jej jednostranně porušil až svým vpádem do Polska 17. září 1939).

Jediná území, připojená k Sovětskému svazu v letech 1939 a 1940, která se po skončení války vrátila Polsku, byla oblast kolem Białystoku a menší část Haliče východně od řeky San kolem Přemyšlu. Všechna ostatní území, ty anektovaná Finsku (Karélie, Petsamo), Estonsku (Ingrie a Petseri) a Lotyšsko (Abrene) zůstaly součástí Ruské federace. Severní Bukovina, jižní Besarábie a Herca jsou nyní součástí Ukrajiny.

Sovětsko-německé sbližování[editovat | editovat zdroj]

Sovětsko-německá spolupráce do příchodu Hitlera[editovat | editovat zdroj]

Mírová smlouva, uzavřená ve Versailles vítěznými mocnostmi první světové války, odsunula poražené Německo a bolševické Rusko na okraj evropského dění. Oba státy proto v roce 1922 uzavřely v Rapallu smlouvu o obnovení diplomatických styků, zřekly se vzájemné náhrady válečných škod a zahájily hospodářskou a vojenskou spolupráci. Rusové získali moderní technologie, lokomotivy, stroje i těžké zbraně a Němci mohli v Rusku cvičit letectvo, tankové a dělostřelecké jednotky, což bylo porušením Versailleské smlouvy. Tato spolupráce trvala až do nástupu Adolfa Hitlera k moci v roce 1933 a poté byla přerušena.

Německá zahraniční politika začala ohrožovat nejen západní velmoci, ale také Sovětský svaz. Nastalo krátké období sbližování mezi Velkou Británií, Francií a Sovětským svazem, které ovšem zásadně narušilo podepsání Mnichovské dohody. Sovětský svaz nebyl k jednání přizván a Stalin se začal obávat, že západní země připravují dohodu proti němu.

Polsko-německá jednání[editovat | editovat zdroj]

Polsko mělo s Německem uzavřenou smlouvu o neútočení z ledna 1934. 24. října 1938 se sešel ministr zahraničních věcí Joachim von Ribbentrop s polským velvyslancem v Německu Józefem Lipským. Navrhoval úplné vyřešení všech sporných otázek mezi oběma zeměmi, obnovení vzájemné smlouvy výměnou za připojení svobodného města Danzig (Gdańsk) k Německu a za povolení výstavby exteritoriální dálnice a železnice mezi Východním Pruskem a Německem přes polský koridor. Následuje celá řada německo-polských rozhovorů, které se konají až do března 1939. Lipský pak do Varšavy mimo jiné hlásí: „…Možnou oblastí vzájemné spolupráce mezi oběma zeměmi je podle názoru německého ministra zahraničních věcí společná akce v záležitostech koloniálních a otázka emigrace Židů z Polska a rovněž společná politika ve vztahu k Rusku, založená na zásadách Paktu proti Kominterně…“.

5. ledna 1939 přijímá Hitler v Berchtesgadenu polského ministra zahraničí Józefa Becka. Hitler hovoří o společných zájmech Německa a Polska ve vztahu k Rusku a dodá, že každá polská divize činná proti Rusku znamená ušetření odpovídající divize německé a zmíní důležitost existence silného Polska. Beck vyjadřuje jen připravenost Polska vyvázat Gdaňsk zpod protektorátu Společnosti Národů a podřídit jej polsko-německé svrchovanosti. Beckův postoj je takový, že ač je Polsko protibolševicky naladěné, nebude se podílet na akcích proti SSSR. Zpravodajská služba SSSR měla o vyjednáváních a polsko-německých vztazích podrobné zprávy od svého agenta přímo na německém vyslanectví ve Varšavě.[zdroj?]

Polsko německé územní požadavky kategoricky odmítlo a v důsledku toho byla 28. dubna 1939 německo-polská smlouva o neútočení Hitlerem jednostranně vypovězena a Německo obnovilo své nároky v plné šíři. Oficiálním důvodem vypovězení bylo uzavření dohody mezi Polskem a Velkou Británií.

Sovětská jednání se Západem[editovat | editovat zdroj]

Ke změně postojů evropských mocností došlo 15. března 1939 po obsazení Čech a Moravy německými vojsky. Týž den vyzval Litvinov významné evropské státy k zahájení konference, která by se zabývala německou agresivní politikou v Evropě. 16. března vyzval Velkou Británii a Francii k jednání o smlouvě o vzájemné pomoci, ke které by se mohlo připojit i Polsko. Britský premiér Neville Chamberlain však jednání odmítl s tím, že je předčasné a začal prosazovat myšlenku společného prohlášení Velké Británie, Francie, SSSR a Polska vůči ohrožení. Polsko, však toto prohlášení odmítlo podepsat. Jednání mezi SSSR a Velkou Británií, která probíhala od poloviny března do konce dubna 1939, však dopadla neúspěšně.

„16. dubna Sověti předložili oficiální návrh na vytvoření jednotné fronty pro společnou pomoc mezi Velkou Británií, Francií a SSSR… Nemůže být žádných pochyb…, že Británie a Francie měly přijmout ruskou nabídku.“ (Churchill, Winston. Druhá světová válka. Praha: Lidové noviny, 1992. Str. 326)[1]

V srpnu 1939 probíhalo v Moskvě plánované jednání tří stran (britsko-francouzsko-sovětské) o vojenských záležitostech, jehož cílem bylo definovat, jaká by měla být reakce těchto tří mocností na očekávanou německou agresi. V polovině srpna se jednání dostala k nejproblematičtějšímu bodu: umožnění průchodu sovětských vojsk Polskem. Britští a francouzští představitelé tlačili na polské úředníky, aby s touto možností souhlasili. Polští představitelé nakonec odmítli povolit vstup sovětských vojsk na polské území, polský ministr zahraničí Józef Beck poukázal, že jakmile Rudá armáda vstoupí na jejich území, nemusela by ho už nikdy opustit.

Dne 21. srpna Sověti trojstranné vojenské rozhovory pozastavili. Tentýž den obdržel Stalin ujištění, že Německo by souhlasilo s tajnou částí navrhovaného paktu o neútočení, který definoval oblasti zájmu obou stran. Stalin obratem odpověděl, že souhlasí a že přijme německého ministra zahraničí Joachima von Ribbentropa 23. srpna.

Německo-sovětská jednání[editovat | editovat zdroj]

Od dubna do července 1939 sovětští a němečtí úředníci podávali řadu hlášení, týkající se potenciálu zahájení politických jednání, ovšem žádná skutečná jednání se prozatím nevedla. V květnu Stalin nahradil komisaře Maxima Litvinova, který byl považován za příliš prozápadního a který byl navíc žid, Vjačeslavem Molotovem. Na konci července a na začátku srpna 1939 se dohodli sovětští a němečtí představitelé na většině podrobností plánované hospodářské smlouvy a začali řešit potenciální politickou dohodu, kterou Stalin nechtěl uzavřít dříve, než bude dohodnuta hospodářská část. První verzi politické dohody, tedy dělení Polska mezi obě mocnosti, předalo Německo Sovětskému svazu 3. srpna. Sovětský svaz se však k této dohodě zachoval chladně. Druhou, rozšířenou verzi, pak Německo předalo 17. srpna večer. Stalin si však vymínil, že nejprve musí být podepsána ekonomická část dohody. 19. srpna byla proto německo-sovětská obchodní dohoda podepsána. Stalin dále určil, že německého komisaře, pokud Německo přijme ekonomickou část dohody, přijme 26. srpna kvůli podpisu politické části dohody.

Ve stejné době německý velvyslanec v Moskvě von Schulenburg dojednává se sovětským lidovým komisařem pro zahraniční věci Maximem Litvinovem, že se tisk a rozhlas obou zemí na příště zdrží kritiky Hitlera a Stalina.

Mapa rozdělení Polska dle Paktu
Mapa rozdělení Polska po korekci z 28. září 1939

Uzavření smlouvy[editovat | editovat zdroj]

Stalin a Ribbentrop v Kremlu

Brzy po poledni 23. srpna, přiletěl do Moskvy německý ministr zahraničí, Ribbentrop. Po krátkém odpočinku došlo k závěrečnému jednání mezi oběma stranami a ve dvě ráno, 24. srpna, byl "Pakt Ribbentop-Molotov" podepsán.

Záležitost smlouvy o neútočení byla v podstatě formalitou, Stalina spíše zajímala otázka vymezení sfér vlivu v Evropě. Přál si obnovit rozsah území Ruska v hranicích původního carského impéria, tedy především tam, kde o něj Rusko přišlo ve 20. letech v důsledku Brestlitevského míru a sovětsko-polské války. Bylo dojednáno, že v Pobaltí bude hranice vlivu Německa a SSSR totožná se severní hranicí Litvy, tzn. že k Sovětskému svazu připadne Lotyšsko, Estonsko a Finsko. Dále, že hranice v Polsku bude tvořena liniemi řek Narew, Visla a San, přičemž o existenci samostatného polského státu se mělo ještě jednat. Německá strana se vzdala vlivu v jihovýchodní Evropě, zatímco sovětská strana deklarovala svůj zájem v Besarábii. Z jednání byl pořízen přísně tajný protokol podepsaný oběma vyjednavači.

Na zasedání Nejvyššího sovětu, které se konalo v Moskvě 31. srpna 1939, Molotov zahájil sérii proněmeckých projevů:

Všichni víme, že vztahy mezi Sovětským svazem a Německem byly napjaté od té doby, co nacisté přišli k moci. Nemusíme se zdržovat při těchto neshodách, ty jsou vám, soudruzi poslanci, i tak dostatečně známé. Ale jak řekl 10. března soudruh Stalin, „jsme pro obchodní styky se všemi státy“, a zdá se, že v Německu správně pochopili prohlášení soudruha Stalina a vyvodili správné závěry. Na 23. srpen je třeba se dívat jako na datum velké historické důležitosti. Je bodem obratu v dějinách Evropy, a nejen Evropy. Ještě nedávno dělali němečtí nacisté zahraniční politiku, která byla vůči Sovětskému svazu zásadně nepřátelská. Ano, až donedávna Sovětský svaz a Německo byli nepřáteli v oblasti zahraniční politiky. Situace se nyní změnila a my jsme přestali být nepřáteli [...]

Zvláště někteří francouzští a britští socialističtí vůdcové ostře odsoudili tuto dohodu. Tito lidé jsou rozhodnuti, že Sovětský svaz musí bojovat proti Německu na straně Británie a Francie. Člověk by si skutečně mohl myslet, zda se tito váleční štváči nepomátli.(Smích.)

Podle sovětsko-německé dohody Sovětský svaz není povinný bojovat ani na britské, ani na německé straně. Sovětský svaz sleduje svou vlastní politiku, kterou určují zájmy lidu Sovětského svazu a nikoho jiného. (Bouřlivé ovace.)

Jestliže mají tito pánové takovou neodolatelnou touhu jít do války, ať tedy jdou do války sami, bez Sovětského svazu. (Smích a potlesk.)

Uvidíme, jací z nich budou bojovníci. (Bouřlivý smích a potlesk.)

V září 1939 dostala Kominterna nové instrukce a bleskurychle skončila s dosavadní protifašistickou a protinacistickou rétorikou a začala popisovat válku v Evropě jako záležitost imperialistických tendencí kapitalistických zemí. Stejně byli instruováni komunisté v západních zemích: od podpory zajištění kolektivní bezpečnosti v Evropě začali najednou obviňovat Británii a Francii z přípravy války. J. V. Stalin ve svém rozhovoru v sovětském tisku v listopadu 1939 prohlásil, že nikoliv Německo napadlo Francii a Anglii, ale že naopak Francie a Anglie napadly Německo, čímž na sebe převzaly zodpovědnost za rozpoutání války.

25. srpna 1939 dojde k podpisu Dohody o vzájemné pomoci mezi Velkou Británií a Polskem, kde se uvádí:

"…druhá smluvní strana poskytne neodkladně smluvní straně nacházející se ve válečném stavu všemožnou pomoc a podporu, které jsou v její moci."

Následky smlouvy[editovat | editovat zdroj]

1. září 1939 napadlo Německo Polsko. Rusko provedlo invazi o 17 dní později, den po dohodě o klidu zbraní s Japonskem. Jedenáct dní po sovětské invazi byl tajným dodatkem pakt upraven na Německo-sovětskou smlouvu o přátelství a spolupráci. Německu připadla větší část Polska, než bylo dohodnuto a naopak Litva (s výjimkou levého břehu řeky Scheschupe (Šešupė)), přešlo do sovětské zóny. Ve Lvově a Brestu se konaly společné vojenské přehlídky.

Po kapitulaci polské armády byl nařízením Hitlera zřízen v centrální části Polska tzv. Generální gouvernement, zbylé části (Pomoří, Velkopolsko, Slezsko, Kujavsko, západní Mazovsko a části vojvodství Lodžského, Krakovského a Kieleckého) byly přičleněny přímo k Třetí říši. Východní části Polska byly opět přičleněny formálně k Ukrajině a Bělorusku, Vilnius a jeho okolí získala zpět Litva, prakticky se všechna tato území stala součástí SSSR.

SSSR poté začal naplňovat další body tajného dodatku smlouvy. Výsledkem ruské agrese proti Finsku, kde plány na obsazení celého území zhatil nečekaně silný odpor Finů, se stal tzv. Moskevský mír z března 1940, v němž bylo Finsko nuceno vzdát se Karelské šíje a části východní Karélie. Finsko si ale udrželo nezávislost, i když omezenou. Pobaltské země, Estonsko, Lotyšsko a Litva nedostaly jinou možnost, než podepsat tzv. Smlouvu o obraně a vzájemné pomoci, která povolila Sovětskému svazu umístění vojenských základen na jejich území. V roce 1940 SSSR postupně anektoval pobaltské státy (za pomoci komunistických stran těchto zemí) a Rumunsko bylo nuceno odstoupit Besarábii, na jejímž území vznikla Moldavská SSR.

Německo mělo otevřené dveře k invazi do západní a severní Evropy. Hospodářské dohody mu zajistily přísun strategických surovin a Sovětskému svazu zajistily dodávky strojů a zařízení. Došlo také ke spolupráci na vojenské úrovni, Německu byla zapůjčena tajná ponorková základna západně od Murmansku[2].

Sféry vlivu podle paktu 1939, vpravo skutečné hranice v roce 1940

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. http://www.blisty.cz/2010/8/27/art54198.html
  2. http://www.oilru.com/or/16/204/

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Brod, Toman: Pakty Stalina s Hitlerem. Naše vojsko; Česká expedice, Praha 1990. ISBN 80-206-0209-7 (Naše vojsko), ISBN 80-85281-06-6 (Česká expedice).
  • EBERLE, Henrik – UHL, Mathias (eds.): Akta Hitler – tajná složka NKVD pro Josifa V. Stalina. Ikar, Praha 2006.
  • Norman Davies: Evropa – dějiny jednoho kontinentu. Prostor, Praha 2000.
  • NÁLEVKA, Vladimír. Druhá světová válka. Praha : TRITON, 2014. 256 s. ISBN 978-80-7387-669-2.  

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]