Pakt Ribbentrop-Molotov

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Molotov podepisuje německo-sovětskou smlouvu o neútočení. Za ním je vidět Ribbentrop (v černém) a Stalin (ve světlém, druhý zprava).

Pakt Ribbentrop-Molotov“ byla smlouva o neútočení a rozdělení sfér vlivu v Rumunsku, Polsku, Litvě, Estonsku a Finsku mezi nacistickým Německem a Svazem sovětských socialistických republik, podepsaná v Moskvě 23. srpna 1939. Pojmenování paktu vzniklo z příjmení dvou vyjednavačů: Hitlerova ministra zahraničních věcí Joachima von Ribbentrop a Vjačeslava Molotova, který byl lidovým komisařem (ministrem) zahraničí v stalinském Sovětském svazu.

Ve smlouvě se obě strany zavázaly, že nepoužijí vojenskou sílu proti druhé straně a nespojí se s jejími nepřáteli. Smlouva znamenala zásadní obrat ve vztazích obou zemí a byla v podstatě dodržována až do 22. června 1941, kdy nacistické Německo napadlo Sovětský svaz (operace Barbarossa). Uzavření smlouvy předcházelo jednostranné německé zrušení německo-polského paktu o neútočení z 28. dubna 1939 (polsko-sovětský pakt o neútočení však byl stále v účinnosti a Sovětský svaz jej jednostranně porušil až svým vpádem do Polska 17. září 1939).

Cesta ke smlouvě[editovat | editovat zdroj]

Po anšlusu Rakouska, Mnichovské dohodě a obsazení Čech a Moravy 15. března 1939 se ukázalo, že politika appeasementu totálně zkrachovala. Týž den, kdy německá vojska okupovala české země, vyzval sovětský ministr zahraničních věcí Maxim Litvinov významné evropské státy k zahájení konference, která by se zabývala německou agresivní politikou v Evropě. 16. března vyzval Velkou Británii a Francii k jednání o smlouvě o vzájemné pomoci, ke které by se mohlo připojit i Polsko. Britský premiér Neville Chamberlain však jednání odmítl s tím, že je předčasné a začal prosazovat myšlenku společného prohlášení Velké Británie, Francie, SSSR a Polska vůči ohrožení. Polsko, které již v lednu 1939 jednalo tajně s Hitlerem o možné spolupráci při útoku na Sovětský svaz, však toto prohlášení odmítlo podepsat. Jednání mezi SSSR a Velkou Británií, která probíhala od poloviny března do konce dubna 1939, však dopadla neúspěšně. Velká Británie požadovala, aby se SSSR zavázal pomoci, bude-li o to požádán, a chtěla se spojit se SSSR jen tehdy, bude-li napadeno Polsko. Takové řešení Stalin, který chtěl reciprocitu a systém kolektivní bezpečnosti, odmítl. 3. května byl sovětský ministr zahraničí Litvinov vystřídán Vjačeslavem Molotovem, který navrhl Britům a Francouzům jednání o vojenských otázkách. Delegace sice do Leningradu přijely, ale jednání se protahovala. Stalin měl zájem na tom, aby dohoda s Velkou Británií byla uzavřena co nejdříve. Proto navrhl jednání na vysoké úrovni, které se však neuskutečnilo, protože Chamberlain odmítl dovolit ministru zahraničí A. Edenovi, aby letěl na jednání do Moskvy.

V říjnu 1938 ministr zahraničních věcí Joachim Ribbentrop představil Polsku návrh obnovy smlouvy o neútočení výměnou za připojení svobodného města Danzig (Gdańsk) k Německu a za povolení výstavby exteritoriální dálnice a železnice mezi Východním Pruskem a Německem přes polský koridor. Polsko tyto požadavky odmítlo přijmout. V důsledku toho byla 28. dubna 1939 tato smlouva Hitlerem jednostranně vypovězena a Německo obnovilo své územní nároky.

Citát[editovat | editovat zdroj]

„16. dubna Sověti předložili oficiální návrh na vytvoření jednotné fronty pro společnou pomoc mezi Velkou Británií, Francií a SSSR… Nemůže být žádných pochyb…, že Británie a Francie měly přijmout ruskou nabídku.“ (Churchill, Winston. Druhá světová válka. Praha: Lidové noviny, 1992. Str. 326)[1]

Sovětsko-německé sbližování[editovat | editovat zdroj]

Již před navázáním vztahů mezi Německem a SSSR měli Sověti poměrně dobré informace od svých tajných agentů. Věděli i o plánech Německa na přepadení Polska. Již 20. května, krátce po jmenování Molotova sovětským ministrem zahraničí, navrhl německý velvyslanec v Moskvě zahájit hospodářské rozhovory. Stalin souhlasil s tím, že by o tato obchodní jednání měl zájem, ovšem jen tehdy, když bude stanoven nezbytný „politický základ.“ Hospodářské rozhovory, které byly poté zahájeny, začaly po 21. červenci 1939 nabírat nový směr. Hitler, který chtěl na Polsko zaútočit již 25. srpna, si přál velice rychlé uzavření politické smlouvy se SSSR. Stalin s uzavřením dohody sice nepospíchal, dokonce zkritizoval německou politiku vůči SSSR, ovšem Němci toto přešli s klidem a provedli několik rychlých kroků. Již 19. srpna předložili Molotovovi nástin textu paktu. Bylo plánované, že v případě shody přijede německý ministr zahraničí Joachim von Ribbentrop 27. srpna do Moskvy. Hitler však napsal Stalinovi osobní dopis, v němž žádal o přijetí již 22. srpna, načež mu Stalin odpověděl, že schůzka se může uskutečnit 23. srpna 1939. Ještě totiž byla možnost, že jednání s Angličany a Francouzi mohou dopadnout úspěšně. 21. srpna však tyto rozhovory skončily bezvýsledně, a tak se Stalinovi otevřely dveře k uzavření paktu.

Mapa rozdělení Polska dle Paktu
Mapa rozdělení Polska po korekci z 28. září 1939

Uzavření smlouvy[editovat | editovat zdroj]

Dne 23. srpna 1939 přiletěl do Moskvy německý ministr zahraničí Joachim von Ribbentrop. Záležitost smlouvy o neútočení byla v podstatě formalitou, Stalina spíše zajímala otázka vymezení sfér vlivu v Evropě. SSSR si ji chtěl zajistit tam, kde o ni Rusko přišlo ve 20. letech v důsledku Brestlitevského míru a sovětsko-polské války. Bylo dojednáno, že v Pobaltí bude hranice vlivu Německa a SSSR totožná se severní hranicí Litvy, tzn. že k Sovětskému svazu připadne Lotyšsko, Estonsko a Finsko. Dále, že hranice v Polsku bude tvořena liniemi řek Narew, Visla a San, přičemž o existenci samostatného polského státu se mělo ještě jednat. Německá strana se vzdala vlivu v jihovýchodní Evropě, zatímco sovětská strana deklarovala svůj zájem v Besarábii. Z jednání byl pořízen přísně tajný protokol podepsaný oběma vyjednavači.

Od září 1939 dostala Kominterna nové instrukce a bleskurychle skončila s dosavadní protifašistickou a protinacistickou propagandou a začala popisovat válku v Evropě jako záležitost imperialistických tendencí kapitalistických zemí. Stejně byli instruováni komunisté v západních zemích: od podpory zajištění kolektivní bezpečnosti v Evropě začali najednou obviňovat Británii a Francii z přípravy války.

Následky smlouvy[editovat | editovat zdroj]

Hitler si smlouvou zajistil volné ruce při útoku na Polsko, který nezahájil plánovaného 25. srpna, ale až 1. září 1939. Německý postup byl rychlý a už 8. září nabádal Ribbentrop Sověty k obsazení té části Polska, která byla dohodnuta v tajném protokolu. 17. září překročila Rudá armáda polské hranice - polská armáda, zoufale bojující s německou převahou, nedokázala účinně vzdorovat. SSSR během necelého týdne okupoval východní Polsko, přičemž nepostoupil na sjednanou linii, ale na území, které bylo do roku 1920 západní Ukrajinou a západním Běloruskem a kde z hlediska národnosti byli Ukrajinci a Bělorusové v převaze nad Poláky.

Stalin si pozval Ribbentropa k dalšímu jednání, které se uskutečnilo 27. září 1939. Na schůzce mu sdělil, že nemá zájem o tu dohodnutou část Polska, která je obývaná převážně etnickými Poláky, a že je připraven postoupit ji Německu jako quid pro quo za Litvu. Ribbentrop telefonoval okamžitě Hitlerovi, který měl sice výhrady, avšak nakonec s navrhovanou výměnou souhlasil. Mezi oběma zeměmi došlo k podpisu smlouvy o hranicích a přátelství.

Jedním z důsledků tzv. čtvrtého dělení Polska byl i katyňský masakr, při kterém sovětská tajná policie postřílela tisíce zajatých polských důstojníků, velkou část polské inteligence.

Po kapitulaci polské armády byl nařízením Hitlera zřízen na centrální části Polska tzv. Generální gouvernement, zbylé části (Pomoří, Velkopolsko, Slezsko, Kujavsko, západní Mazovsko a části vojvodství Lodžského, Krakovského a Kieleckého) byly přičleněny přímo k Třetí říši. Východní části Polska byly zpět přičleněny formálně k Ukrajině a Bělorusku, Vilnius a jeho okolí získala zpět Litva, prakticky se všechna tato území stala součástí SSSR.

SSSR poté začal naplňovat další body tajného dodatku smlouvy. Výsledkem ruské agrese do Finska, kde plány na obsazení celého území zhatil nečekaně silný odpor Finů, se stal tzv. Moskevský mír z března 1940, v němž bylo Finsko nuceno vzdát se Karelské šíje a části východní Karélie. Finsko si ale udrželo nezávislost, i když omezenou. V roce 1940 SSSR postupně anektoval pobaltské státy a Rumunsko bylo nuceno odstoupit Besarábii, na jejímž území vznikla Moldavská SSR.

Německo mělo otevřené dveře k invazi do západní a severní Evropy.

Sféry vlivu podle paktu 1939, vpravo skutečné hranice v roce 1940

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. http://www.blisty.cz/2010/8/27/art54198.html

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Natalia Naročnickaja, Rusko a jeho místo ve světě, Těšínská tiskárna a.s., 2006
  • Alan Bullock, Hitler a Stalin - paralelní životopisy, Levné knihy KMa, 2005

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]