Otto Hahn

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
O československém politikovi z První republiky pojednává článek Otto Hahn (politik).
Otto Hahn
Otto Hahn (1938)
Otto Hahn (1938)
Narození 8. března 1879
Frankfurt nad Mohanem
Úmrtí 28. července 1968
Göttingen
Alma mater marburská universita
Povolání chemik
Ocenění důstojník Řádu čestné legie
Řád za zásluhy v oblasti umění a věd
Čestný občan Berlína
Čestný občan Frankfurtu nad Mohanem
důstojník Řádu britského impéria
Položka na Wikidatech neobsahuje český štítek; můžete ho doplnitq18229558
Položka na Wikidatech neobsahuje český štítek; můžete ho doplnitq1994574 (1956)
Položka na Wikidatech neobsahuje český štítek; můžete ho doplnitq1357178
Řád Albrechtův
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Otto Hahn (8. března 1879, Frankfurt nad Mohanem28. července 1968, Göttingen) byl německý chemik, který v roce 1944 obdržel Nobelovu cenu za chemii. Je považován za průkopníka v oblasti radioaktivity a radiochemie a Glennem T. Seaborgem označen za otce jaderné chemie.

Dětství[editovat | editovat zdroj]

Otto Hahn se narodil jako nejmladší syn sklenáře a podnikatele Heinricha Hahna (1845–1922) („Glasbau Hahn“) a jeho ženy Charlotte Hahn (1845-1905). Jeho otec, jenž prosperoval díky své poctivé práci a spořivosti, měl původně v plánu, aby jeho syn Otto studoval architekturu a vybudoval si řádné hmotné a finanční zajištění, ale Otto jej přemluvil a stal se průmyslovým chemikem.

Vzdělání[editovat | editovat zdroj]

V roce 1897 poté, co dokončil Klingerovu vyšší reálnou školu ve Frankfurtu, Hahn začal studovat chemii a mineralogii na univerzitě v Marburgu. Jeho vedlejším předmětem byla fyzika a medicína. Zde se Hahn připojil se do studentské „asociace přírodních věd a medicíny“, což byl sesterský projekt a předchůdce dnešního „Nibelungia Fraternity“. V Mnichově strávil svůj třetí a čtvrtý semestr studiem pod Adolfem von Bayerem na místní univerzitě. V roce 1901 Hahn získal doktorát v Marburgu za disertaci nazvanou „Bromové deriváty Isoeugena“[zdroj?], téma z pole klasické organické chemie. Po dokončení roční vojenské služby se mladý chemik vrátil na univerzitu v Marburgu, kde dva roky pracoval jako asistent u profesora Theodora Zinckeho.

Raný výzkum[editovat | editovat zdroj]

Hahnovým přáním bylo pracovat v průmyslu. S tímto plánem a úmyslem zlepšit svou angličtinu přijal práci na Londýnské univerzitě v roce 1904. Pracoval pod sirem Williamem Ramsayem, slavným pro svůj objev inertních plynů. Tady Hahn pracoval v oboru radiochemie, což v tu dobu byla stále relativně nová oblast.

V roce 1905 Hahn objevil substanci, kterou nazval radiothermium; toho času se věřilo, že to je nový radioaktivní prvek. Ve skutečnosti šlo o neobjevený izotop už známého prvku thoria 228. Termín "izotop" byl vytvořen až v roce 1913 britským chemikem Frederickem Soddym. Na podzim téhož roku Hahn odjel na univerzitu McGill v Montrealu do Kanady, za účelem rozvoje výzkumu pod sirem Ernestem Rutherfordem. Tady Hahn objevil radioaktivní prvky thorium C, radium D a radioactinium, jak je sám nazval.

V létě 1906 se Hahn vrátil do Německa, kde spolupracoval s Emilem Fischerem na Berlínské univerzitě. Fischer mu dal k dispozici svůj dřevovýrobní obchod v Chemickém institutu, kde si udělal vlastní laboratoř („Holzwerkstatt“). Zde během pár měsíců s extrémně provizorním vybavením Hahn objevil mesothorium I, mesothorium II a ionium. V následujících letech se mesothorium I (radium 228) považovalo za opravdu důležité, protože stejně jako radium 226 (objevené Pierrem a Marií Curiovými) bylo dokonale vhodné pro léčbu ozařováním, zatímco jeho výroba stála jen polovinu. V roce 1914 byl za objevení mesothoria I Otto Hahn poprvé nominován na Nobelovu cenu za chemii Adolfem von Bayerem.

28. září 1907 je historickým datem v oblasti atomového bádání. Hahn se seznámil s mladým rakouským fyzikem Fritzem Strassmannem, který přiletěl z Vídně do Berlína. Tak začala třicetiletá spolupráce a blízké životní přátelství mezi těmito dvěma vědci. V roce 1910 byl Hahn jmenován profesorem, a v roce 1912 se stal hlavou Oddělení radioaktivity na berlínském Dahlemu (od roku 1956 nazývaném „Budova svobodné univerzity Otty Hahna“ v Berlíně, Thielallee 63). Coby nástupce Alfreda Stocka byl Hahn ředitelem instituce v letech 1928 až 1946. V roce 1924 byl Hahn oceněn plným členstvím v Pruské Akademii Věd v Berlíně (navrhli ho Albert Einstein, Plancke, Fritz Haber, Schlenk a Max von Laue).

V roce 1911, při návštěvě konference ve Steddinu (dnesní Štětín, Polsko) Otto Hahn potkal mladou a velmi citlivou studentku umění Edith Junghans (1887-1968). 22. března roku 1913 vstoupil tento pár do svazku manželského v domovské krajině Edith, ve Štětíně. Její otec, Paul Ferdinand Junghans, byl předním právníkem, a do své brzké smrti v roce 1915 byl prezidentem městského parlamentu. 9. dubna 1922 měli jediného syna jménem Hanno, který se stal vynikajícím umělcem, historikem a architektonickým objevitelem (v Hertzianě v Římě).

V roce 1960, na studijním výletě ve Francii, doktor Hanno Hahn zemřel při autonehodě, i se svou ženou a asistentem Ilsem Hahnem. Zanechali čtrnáctiletého syna Dietricha. V roce 1990 byla ustanovena na památku Hanna a Ilseho Hahna a na podporu mladých umělců a historiků a mezinárodního věhlasu „cena Hanna a Ilseho za výjimečné zásluhy v Italském umění a historii“.

V průběhu 1. světové války byl Otto Hahn povolán do vojenské služby, kde byl přidělen, společně s Jamesem Franckem a Gustavem Hertzem, do jednotky pro chemickou válku, pod vedením Fritze Habera. Jednotka vyvíjela, testovala a produkovala jedovaté plyny pro válečné účely a byla posílána do obou front, západní i východní. V prosinci 1916 byl Hahn přesunut do „hlavní sekce jeho výsosti“ v Berlíně a byl schopen pokračovat v radiochemických výzkumech pro institut.

V roce 1917-1918 Hahn a Lise Meitnerová izolovali substanci s dlouhým poločasem rozpadu, kterou pojmenovali „proto-actinium“. To již v roce 1913 Fajans a Göhring izolovali látku s krátkým poločasem rozpadu z urania X2 a nazvali substanci "brevium". Tyto dvě látky byly různými izotopy stejného ještě neobjeveného prvku č. 91. Nakonec v roce 1949 „Mezinárodní společnost čisté a aplikované chemie (IUPAC)“ pojmenovala tento prvek jako „protoactinium“ a uznala Hahna a Meitnerovou jako objevitele. V únoru 1921 Otto Hahn vydal svou první zprávu o zkoumání Urania Z, prvního příkladu nukleárního izomerismu. Walther Gerlach jej označil za

„Výzkum, který po dlouhou dobu nebyl pochopen, ale později se stal pro jadernou fyziku velmi důležitým“.

A vskutku, až v roce 1936 mladý fyzik Carl Friedrich von Weizsäcker uspěl s poskytnutím teoretického vysvětlení fenoménu nukleárního izomerismu. Význam tohoto výzkumu byl plně rozpoznán záhy, Hahn byl opět navržen na Nobelovu cenuv chemii, tentokrát Maxem Planckem, mezi dalšími.

Krátce po roce 1920 se Otto Hahn začal věnovat novému poli práce. Používal "emanačních metod", které nedávno vymyslel, a "emanačních schopností„, vymyslel teorii, jíž známe pod jménem “aplikovaná radiochemie" pro zkoumání hlavních chemických a chemickofyzikálních otázek. V roce 1933 publikoval v Anglii knihu (později i v Rusku), nazvanou "aplikovaná radiochemie". Obsahovala Hahnovy lekce, které učil na Cornell University na Ithace v New Yorku v roce 1933.

Objev jaderného štěpení[editovat | editovat zdroj]

Společně s Lisou Meitnerovou, svými žáky a asistentem Fritzem Strassmannem (1902-1980) Otto Hahn pokračoval ve výzkumech, které italský fyzik Enrico Fermi se svým týmem začal v roce 1934, kdy uranium bombardovali neutrony. Do roku 1938 všichni vědci věřili, že prvky s atomovým číslem nad 92 (jsou známy jako transuranové prvky) se objeví, pokud jsou uranové prvky bombardovány neutrony.

Německá chemička Ida Noddack navrhla výjimku, když v časopise Angewandte Chemie, No. 47, 1934, spekulovala: "Je možné, že pokud jsou těžká jádra bombardována neutrony, mohou se tato jádra rozpadnout do pár větších kousků, které jsou určitě izotopy známého prvku, ale ne příbuzného radioaktivního prvku". Ale fyzikové a jaderní chemici nebrali Idinu teorii vážně natolik, aby ji ověřili. Myšlenka, že těžká jádra se mohou štěpit na menší elementy, byla považována za naprosto nepřípustnou teorii, kterou není možné prokázat experimentálně. 13. července 1938 Lise Meitnerová s pomocí, s přípravami a podporou Hahna ilegálně emigrovala přes Holandsko do Stockholmu poté, co ztratila své rakouské občanství, když se Rakousko připojilo k nacistickému Německu v březnu 1938 a ona jako židovka se ocitla v potenciálním nebezpečí.

Otto Hahn pokračoval v práci s Fritzem Strassmannem na objasnění výsledku bombardování jader uranu tepelnými neutrony. Pobízen dopisem od Meitnerové, v prosinci 1938 Hahn a Strassmann pohlíželi na barium jako na údajný transuranický prvek vzniklý bombardováním vzorků urania neutrony, což se později potvrdilo. U baria bylo zjištěno možné využití do organických barnatých solí sestavených Wilhelmem Traubem, židovským chemikem, jenž byl později uvězněn a zavražděn přes Hahnovo úsilí jej zachránit.

Hahnovy a Strassmannovy radiochemické výzkumy byly poprvé zveřejněny 6. ledna v německém plátku „Die Naturwissenschaften“, a byly nevyvratitelně doloženy, když byla uranová jádra rozdělena na kousky skládající se ze světelných částic. V jejich druhé publikaci, kterou vydali 10. února 1939, (Otto Hahn předtím informoval svůj kolektiv chemických expertů dopisem) Lise Mietnerová a její synovec, fyzik Otto Robert Frisch, který také emigroval do Švédska, publikovali první fyzikálně-teoretické vysvětlení nukleárního štěpení v anglickém časopisu "Nature". Tehdy Frisch vytvořil termín "jaderné štěpení", který se následně stal mezinárodně známým.

"Objevení jaderného štěpení Ottem Hahnem a Fritzem Strassmannem otevírá novou sféru v lidské historii. Co mi na tomto objevu připadá tak pozoruhodné je to, že byl dosažen čistě chemickými prostředky."

napsala Lise Meitner v pozdějším hodnocení. A v interview s německou televizí (ARD) řekla:

"Hahn a Strassmann byli schopni těchto objevů díky své výjimečně dobré chemii. Fantasticky dobré chemii, která byla o kus před tím, čeho by byl kdokoli v té době schopen. Američané se to naučili až později. Svého času byli Otto Hahn a Strassmann jedinými, kdo tohoto byli schopni. A bylo to proto, že byli tak dobří chemici. Opravdu uspěli v používání chemie pro prokázání fyzikálních procesů."

Fritz Strassmann odpověděl tímto vysvětlením:

"Profesorka Meitnerová uvedla, že výzkum může být přisuzován chemii. Rád bych udělal malou úpravu. Chemie pouze izoluje jednotlivé substance, nemůže je přesně identifikovat. To ale dokáže metoda profesora Hahna."

V průběhu války Otto Hahn společně se svými žáky Hansem Joachimem Bornem, Siegfriedem Flüggem, Hansem Göttem, Walterem Seelmann-Eggebertem a Fritzem Strassmannem pracovali na uranových jaderných reakcích. V roce 1945 napsal seznam 25 prvků a zhruba 100 izotopů, jejichž existenci demonstroval. Díky tomuto odhodlanému kroku Otto Hahn, který byl vždycky odpůrcem nacistické diktatury, byl schopen podpořit mnoho členů svého institutu, kteří zde žili v nebezpečí nebo byli pronásledovani a preventivně posíláni do předních linií nebo deportováni. V roce 1934 Hahn odešel z Berlínské univerzity na protest proti odmítání židovských kolegů.

Na konci druhé světové války v roce 1945 byl Hahn mezi německými vědci (např. Max von Laue, Walther Gerlach, Werner Heisenberg, Carl Friedrich von Weizsäcker) a pracoval pod dohledem Allieda Alsose, což ho činí podezřelým z toho, že pracoval na německých nukleárně energetických projektech za účelem vytvoření jaderného reaktoru nebo atomové bomby (ale jeho jedinou spojitostí bylo vytvoření fúze, ne práce na programu.) Hahn a jeho kolegové praktikovali na Farm Hall, Godmanchester, poblíž Cambridge v Anglii. Zde se němečtí vědci dozvěděli o svržení atomových bomb na Hirošimu a Nagasaki 6. srpna, a 9. srpna byl Otto Hahn na pokraji šílenství. Protože vynalezl jaderné štěpení, cítil se byl částečně zodpovědný za smrt a utrpení stovek tisíc japonských lidí. Na začátku ledna 1946 bylo dovoleno skupině vrátit se do Německa.

Nobelova cena za chemii[editovat | editovat zdroj]

V listopadu 1945 královská švédská akademie odměnila Hahna Nobelovou cenou za chemii ("za jeho objev jaderného štěpení těžkých atomových jader", jak praví originální citace), ale na odměňovacím ceremoniálu předseda komisi oznámil: "Profesor Hahn nás informoval, že bohužel není schopen podstoupit tento ceremoniál." Král Švédska Gustav V. nakonec udělal předávání cen pro Hahna 10. prosince 1946.

"Nemohou být žádné pochybnosti o tom, že si Hahn zaslouží Nobelovu cenu za chemii",

napsala Lise Meitnerová své kamarádce Evě von Bahr-Bergiusové koncem roku 1945.

Zakladatel Společnosti Maxe Plancka[editovat | editovat zdroj]

Od 1948 do 1960 byl Otto Hahn zakládajícím prezidentem nově zformované "Max-Planck-Gesellschaft zur Förderung der Wissenschaften", která díky jeho vytrvalým aktivitám a jeho celosvětově respektovaným úspěchům znovuzískala slávu už jednou požívanou "Kaiser Wilhelm Society". Těsně po druhé světové válce Hahn reagoval na shození atomové bomby na Hirošimu a Nagasaki prudkým nesouhlasem s používáním nukleární energie pro vojenské účely. Viděl aplikaci svých vědeckých výzkumů jako zneužití, ba přímo zločin. Následně spolu s dalšími vědci ostatním inicioval roku 1955 vznik "Mainauského dekretu", ve kterém mnoho nositelů Nobelovy ceny mluví o nebezpečí atomových zbraní a urgentně varuje národy světa před "používáním síly jako konečného východiska". Byl také pomocníkem a jedním z autorů Göttingenské Deklarace z 1957, ve které společně s vedoucím německých atomových vědců protestovali proti jadernému zbrojení nových německých armádních sil (Bundeswehr).

V lednu 1958 Otto Hahn podepsal Paulingovu výzvu Spojeným Národům za "okamžité vyjednání mezinárodního souhlasu pro zastavení testování jaderných zbraní" a v říjnu podepsal mezinárodní dohodu za svolání zasedání pro navržení světového ustanovení. Až do své smrti naléhavě varoval před nebezpečím soutěže nukleárního zbrojení mezi velkými mocnostmi a před radioaktivním znečišťováním planety. Od roku 1957 byl Otto Hahn opakovaně navrhován různými mezinárodními společnostmi včetně French trade union CGT na Nobelovu cenu míru. Linus Pauling, laureát Nobelovy Ceny míru za rok 1962, označil Ottu Hahna jako „mě inspirujícího“.

Poděkování a ocenění[editovat | editovat zdroj]

Hahn obdržel množství vládních vyznamenání a akademických ocenění od lidí z celého světa. Byl zvolen členem čestného představenstva v 45 akademických a vědeckých společnostech včetně Royal Society v Londýně, Akademií v Allahabadu (Indie), Bangalore (Indie), Bostonu (USA), Bukurešti, Kodani, Helsinkách, Lisabonu, Madridu, Římě, Stockholmu, Vídni, a obdržel 37 nejvyšších národních a mezinárodních řádů a medailí (včetně the Golden Paracelsus Medal ze Swiss Chemical Society a the Faraday Medal z the British Chemical Society). V roce 1959 prezident Francie Charles de Gaulle z něj udělal člena představenstva Čestné legie a byl pasován na rytíře Mírové Třídy "Order Pour le Mérite", obdržel "dokonalé udržování pořádku", a "velký kříž federace republiky německé".

V roce 1961 ho Papež Jan XXIII vyznamenal zlatou medailí papežské Akademie. V roce 1957 byl zvolen čestným občanem města Magdeburg v Německé demokratické republice a v roce 1958 čestně jmenován členem Sovětské akademie v Moskvě, tato dvě ocenění však odmítl. V roce 1966 americký prezident Lyndon B. Johnson a americká atomová energetická komise ve Washingtonu D.C. navrhli Ottu Hahna na „Enrico Fermi Prize“ (spolu s Lise Meitnerovou a Fritzem Strassmannem). To bylo jedinkrát, kdy vyznamenali zahraniční vědce touto cenou. Otto Hahn, vyznamenán občanstvím měst Frankfurtu nad Mohanem a Göttingenu a země a města Berlína, zemřel 28. července 1968 v Göttingenu.

Další den Max Planck Society zveřejnila následující nekrolog v hlavních novinách:

"28. července, ve svých 90 letech, náš drahý prezident Otto Hahn odešel. Na jeho jméno bude v historii lidstva pamatováno jako na vynálezce atomového věku. Jeho Německo a svět ztratily vědce, který byl skvěle vyrovnaný a oceňovaný za svou integritu a lidskost. Max Planck Society oplakává svého zakladatele, který pokračoval v odkazu a tradicích Kaiser Wilhelm Society po válce, a oplakává také dobrou a milující bytost, která bude žít ve vzpomínkách každého, kdo měl možnost se s ním setkat. Jeho práce pokračuje. Vzpomínáme na něj v hluboké vděčnosti a obdivu."

Dědictví[editovat | editovat zdroj]

Pamětní deska Otty Hahna a Fritze Straßmanna, Thielallee 63, Berlín

Během doby přicházely různé návrhy uctít Hahnovo jméno, první v roce 1971 americkými chemiky, kteří nově syntetizovali prvek č.105 a ten měl být pojmenován Hahnium za Hahnovy zásluhy, nakonec však byl pojmenován Dubnium po ruském výzkumném centru. Záměr je nicméně přejmenovat v budoucnu prvek č. 108, Hassium, na Hahnium. V roce 1964 byla pojmenována na jeho počest nákladní Loď "NS Otto Hahn". V roce 1959 byl otevírací ceremoniál "Institutu Otty Hahna" v Mainzu a "Hahn-Meitner Institut pro Nukleární Výzkum (HMI)" v Berlíně. Na jeho počest byly pojmenovány krátery na Marsu a Měsíci a planetka č. 19126. Jeho jméno nesou ceny "Otto Hahna" obou chemických i fyzikálních společností, "Medaile Otty Hahna" od Max Planck Society, a "Otto Hahn Peace Medal in Gold" od United Nations Association of Germany (DGVN) v Berlíně. Mnoho měst a oblastí německy mluvících zemí má pojmenované střední školy všech typů po něm, a nespočet ulic, náměstí či mostů po celé Evropě nese jeho jméno.

Řada států vydává mince, medaile a známky (včetně Federální Republiky Německa, Německé demokratické republiky, Rakouska, Rumunska, Angoly, Kuby, Commonwealth of Dominica, Madagaskaru, St. Vincent & the Grenadines, Chadu, Guiney a Bissau). Ostrov na Antarktidě (poblíž Mt. Discovery) nese jeho jméno, podobně jako dva meziměstské vlaky Německých Federálních železnic v roce 1971 mezi Hamburkem a Baselem SBB a "knihovna Otty Hahna" v Göttingenu. V roce 1974 v ocenění speciálních přínosů Otty Hahna pro německo-izraelské zpravodajství, dostala Hahnovo jméno pobočka Weizmannova Institutu vědy v Rehovotu v Izraeli ("Otto Hahn Wing"). V několika městech a oblastech byly odhaleny bysty, monumenty a plakety, včetně Berlína (východního i západního), Bostonu (USA), Frankfurtu nad Mohanem, Göttingenu, Gundersheimu, Mainzu, Marburgu, Mnichova (v hale slávy v Deutsches Museum), Rehovotu (Izrael), San Vigilio (Lake Garda) a Vídně (ve foyer Mezinárodní Atomové Energie Agency - IAEA). Zvláštní vyznamenání mu bylo uděleno v roce 1997 v Holandsku.

Vydané publikace[editovat | editovat zdroj]

  • Otto Hahn: Applied Radiochemistry. Cornell University Press, Ithaca, New York 1936. Humphrey Milford, London 1936. Oxford University Press, Oxford 1936.
  • Otto Hahn: New Atoms - Progress and some memories. Edited by W. Gaade. Elsevier Inc., New York-Amsterdam-London-Brussels 1950.
  • Otto Hahn: A Scientific Autobiography. Introduction by Glenn T. Seaborg. Translated and edited by Willy Ley. Charles Scribner's Sons, New York 1966. British edition: McGibbon and Kee, London 1967.
  • Otto Hahn: My Life. Preface by Sir James Chadwick. Translated by Ernst Kaiser and Eithne Wilkins. Macdonald & Co., London 1970. American edition: Herder and Herder, New York 1970.

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Otto Hahn na anglické Wikipedii.

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]