Francie

Francouzská republika République française
vlajka znak
Hymna Marseillaise
Motto Liberté, Égalité, Fraternité (svoboda, rovnost, bratrství)
Geografie
Poloha Francie
Hlavní město	Paříž
Rozloha	543 965 km² (47. na světě) z toho 0,26 % vodní plochy
Nejvyšší bod	Mont Blanc (4 810 m n. m.)
Časové pásmo	+1
Poloha	47° s. š., 2° v. d.
Geodata (OSM)	OSM, WMF
Obyvatelstvo
Počet obyvatel	67 848 156 (22. na světě, 2017)
Hustota zalidnění	123 ob. / km² (95. na světě)
HDI	▼ 0,872 (velmi vysoký) (14. na světě, 2010)
Jazyk	francouzština
Národnostní složení	Francouzi, Portugalci, Italové, Španělé, aj.
Náboženství	údaje z roku 2017: 57.5 % římskokatolické, 35 % bez vyznání, 5–10 % islámské, 3.5 % ostatní, 3 % protestantské, 1 % judaistické 1 % bez odpovědi
Státní útvar
Státní zřízení	poloprezidentská republika
Vznik	4. září 1870 (vyhlášení Třetí republiky)
Prezident	Emmanuel Macron
Předseda vlády	Jean Castex
Měna	Euro (EUR)
HDP/obyv. (PPP)	41181 absolutní: 36 557 USD (24. na světě, 2015)
Mezinárodní identifikace
ISO 3166-1	250 FRA FR
MPZ	F
Telefonní předvolba	+33
Národní TLD	.fr
multimediální obsah na Commons

Francie (francouzsky France, výslovnost /fʀɑ̃s/, úředním názvem Francouzská republika, francouzsky République française, výslovnost /ʀepyblik fʀɑ̃sɛz/) je stát, jehož většina území (někdy označovaná jako metropolitní Francie) se nachází v západní Evropě. Francouzskou republiku tvoří i tzv. zámořská Francie, která zahrnuje území v Karibiku, Severní a Jižní Americe, v Indickém oceánu a Oceánii. Francouzi metropolitní Francii kvůli jejímu geografickému tvaru často přezdívají l’Hexagone (šestiúhelník). K Francii patří také ostrov Korsika. Metropolitní Francie sahá od Středozemního moře na jihu k Lamanšskému průlivu a Severnímu moři na severu, od Rýna na východě k Atlantskému oceánu na západě. Sousedí s Belgií a Lucemburskem na severu, Německem na severovýchodě, Švýcarskem a Itálií na východě a Andorrou, Monakem a Španělskem na jihu.

Francie má 67 milionů obyvatel (65 milionů metropolitní Francie) a je tak čtvrtou nejlidnatější zemí Evropy a druhou nejlidnatější zemí Evropské unie (po Německu). Rozlohou je největším státem EU. Francouzská ekonomika je šestá největší na světě podle nominálního hrubého domácího produktu (HDP) a desátá největší podle HDP v paritě kupní síly. Francie je členskou zemí Severoatlantické aliance a je jedním ze zakládajících členů Evropské unie a Organizace spojených národů. Je jedním z pěti stálých členů Rady bezpečnosti OSN s právem veta, jednou z osmi uznaných jaderných mocností a členem sdružení osmi nejvyspělejších států světa G8. Francie je též členem eurozóny.

Politický systém má parlamentně-demokratický, republikánský a poloprezidentský. Hlavní město Paříž je nejen obchodním a kulturním centrem Francie, ale zejména v minulosti šlo o hlavní světové centrum umění a myšlení. Díky tomu je dnes sídlem řady mezinárodních organizací jako je OECD, UNESCO, Interpol ad. Dalšími velkými městy jsou Lyon, Marseille, Toulouse, Bordeaux, Lille a Nice. Francouzská kultura, filozofie a francouzské dějiny silně ovlivnily celou Evropu (zejm. stoletá válka, velká francouzská revoluce a napoleonské války).

Spolu se Spojeným královstvím je Francie jedinou doposud existující koloniální velmocí. V 19. století byla francouzská koloniální říše druhá největší na světě (po britské). Velký důraz Francie tradičně klade na ochranu a propagaci francouzského jazyka a udržuje úzké vazby s jinými frankofonními zeměmi a oblastmi světa.

Původ francouzského národa

Alegorická postava Marianne, jednoho ze symbolů francouzského národa

Eugène Delacroix – La liberté guidant le peuple, Svoboda vedoucí lid, Symbol Francouzské revoluce

Ačkoliv je Francii obvykle vnímána jako jednolitý národní stát, při pohledu na rané dějiny Francie je patrné, že – slovy André Mauroise – „jakási francouzská rasa nikdy neexistovala“. Francouzi se vyznačují značně různorodým národnostním původem, který je stejně jako jejich dějiny výsledkem mnoha vlivů. V průběhu svých dějin zažila Francie množství přistěhovaleckých vln (což je příznačné i pro současnou Francii). Tato skutečnost je zřejmější při uvědomění si geografické polohy Francie na západním okraji evropského kontinentu. Jejím vlivem byla Francie místem, kde se zastavovaly invaze a usazovali se vetřelci. Navíc, přestože dnešní Francie má přirozené hranice, z historického hlediska nebyla nijak uzavřeným celkem. Na jejím území se tak od počátku dějin setkávají nejrozličnější národy – Keltové, Řekové, Římané, Germáni, Frankové, Normané, Židé, Španělé, Portugalci, Italové, Alžířané a mnoho dalších.

Nejvýznamnější stopy v dějinách Francie zanechaly vlivy Galů (což byla ta část Keltů, která se usadila ve Francii), Římanů a Franků, přičemž první dva na přelomu tisíciletí splynuly dohromady a třetí dal Francii jméno. Přístup k imigrantům byl na území Francie téměř výhradně asimilační, což znamená, že kultura, jazyk a genetické dispozice nově příchozích se rozpouštěly mezi zde již dříve usazeným obyvatelstvem, přičemž je samozřejmě do jisté míry i obohacovaly. Z hlediska civilizačního byl nejzásadnější vliv galorománské kultury, což se odráží i na dnešní podobě francouzštiny, kterou řadíme mezi románské jazyky. Výskyt mnoha oblastních jazyků, které většinou nemají s latinským původem příliš společného (bretonština, baskičtina, korsičtina, vlámština nebo alsaské nářečí němčiny), však velmi názorně dokládá, že utváření francouzského národa bylo mnohem složitější a nejednoznačnější. Ještě v první polovině 20. století byla každodenním jazykem většiny venkovského obyvatelstva v jižní třetině Francie románská okcitánština, která má blízko ke katalánštině. „Ačkoliv staletí trvající centralizační tlaky stmelily Francouze do jediného národa se silným citem pro národní identitu“, byl tento národ utvářen množstvím rozdílných etnik. A právě z této historické rozmanitosti pochází kulturní a jazykové bohatství dnešní Francie.

Dějiny

Podrobnější informace naleznete v článku Dějiny Francie.

Od počátků osídlení po příchod Keltů

Jeskynní malba v Lascaux

Vercingetorix na galské minci

Nejstarší stopy lidského osídlení na území dnešní Francie pocházejí z doby 1,8 milionu let př. n. l. Francie má velké množství památek z paleolitu, včetně jeskynních maleb, z nichž nejznámější jsou ty v Lascaux, jež vznikly asi 18 000 let př. n. l. Na konci posledního ledovcového období (10 000 př. n. l.) se klima stalo mírnější a kolem roku 7 000 př. n. l. tato část Evropy vstoupila do neolitu a její obyvatelé začali žít usedlým stylem života. Na konci 3. tisíciletí př. n. l. se objevila metalurgie, zpracovávalo se zlato, měď a bronz, později i železo. Na území Francie se nacházejí též četná naleziště megalitů, nejznámější je oblast Carnac. Série menhirů zde byly vztyčeny okolo roku 3300 př. n. l.

Římská Galie

Hranice současné Francie zhruba odpovídají hranicím starověké Galie obývané keltským kmenem Galů. Tu si postupně podrobili Římané. Ti založili nejprve osadu Massalia na břehu Středozemního moře. Na jejích základech vzniklo město Marseille, které je tak nejstarším francouzským městem. Další významná galsko-římská centra byla v dnešním Nîmes a v Lyonu (Lugdunum). Galové žili s Římany po nějaký čas v míru a Galie byla prosperující součástí Římského impéria, ale přecházeli také pravidelně do povstání a útočili i na jádro říše. Hrdiny protiřímského galského odboje byli Vercingetorix, Brennus nebo Ambiorix. Plně si Galii podrobil v 1. století př. n. l. Julius Caesar svým známým tažením. Sám je zachytil v literární památce Zápisky o válce galské, jež je cenným zdrojem informací o keltské kultuře. Galové přijali římský jazyk (latinu) a jejím smísením s keltským základem vznikla francouzština. S romanizací území souvisí i časné šíření křesťanství od 2. a 3. století.

Karel Veliký a jeho syn Ludvík I. Pobožný

Galské východní hranice byly ve 4. století obsazeny germánskými kmeny, převážně Franky, kteří později dali zemi její dnešní jméno. Vznikla řada menších germánských království, zejména na severu dnešní Francie – k nejvýznamnějším patřila Syagriova říše. Keltové byli Germány zatlačeni, na druhou stranu přišli noví Keltové z Británie, kteří se usadili v Bretani, kde do značné míry keltskou kulturu obnovili – a její duch je zde poznat dodnes.

Franská říše

Největší roli sehrál kmen Franků a v něm pak Chlodvík I., který sjednotil všechny Franky pod svou vládu, porazil ostatní germánské kmeny (zejm. Vizigóty), ovládl většinu bývalého římsko-galského území a založil Franskou říši a její první královskou dynastii – Merovejce. Roku 508 se nechal Chlodvík pokřtít jako první germánský král, a Francie tak získala přízvisko „nejstarší dcera církve“. Chlodvík ovládl i území současného Německa, nicméně za své sídlo si zvolil Paříž. Po jeho smrti se království rozpadlo a jeho dědici ztratili vliv. Moc na sebe pak strhl jeden z jejich majordomů, Karel Martel. Ten 25. října 732 zastavil v bitvě u Tours (někdy je nazývána též bitva u Poitiers) útok muslimů. Bitva byla klíčová pro celou Evropu. Frankové vedení Karlem v ní zastavili islámskou expanzi do Evropy. Díky této bitvě dostal Karel svou přezdívku Martel (Kladivo). V roce 737 vytěsnil při vojenském tažení Araby až za Pyreneje. Karel se sám neprohlásil za krále, ale jeho syn Pipin III. Krátký tak již učinil a založil tak novou královskou dynastii Karlovců. Papež jej korunoval za krále odměnou za jeho pomoc proti Langobardům. Pipinův syn Karel Veliký pak vybudoval rozsáhlou říši napříč celou západní Evropou, která zasahovala i do Evropy střední. Karel se nechal prohlásit „římským císařem“ a kulturní rozmach za jeho vlády se nazývá karolínská renesance. Karlův syn Ludvík I. Pobožný udržel rozsáhlou říši ještě pohromadě, ale jeho tři synové Ludvík II. Němec, Lothar I. Franský a Karel II. Holý ji rozdělili do tří částí, které se už pak nikdy znovu nespojily: Ludvíkova Východofranská říše (Francia orientalis) se stala základem dnešního Německa, Lotharova Středofranská říše (Lotharingia) zahrnula východ dnešní Francie a sever dnešní Itálie a Karlova Západofranská říše (Francia occidentalis) ležela celá na území dnešní Francie. Proto také rok jejího vzniku, 843, považují Francouzi většinou za datum vzniku Francie.

Středověk a stoletá válka s Anglií

Potomci Karla Velikého vládli Francii až do roku 987, kdy byl korunován králem Hugo Kapet. Jeho potomci, Kapetovci a jejich vedlejší větve z Valois a Bourboni postupně pomocí série válek a dědictví sjednotili území pod centrální panovnickou moc. Francouzská šlechta se stala rozhodující silou při křížových výpravách do Svaté země. S tím souvisel vznik často velmi vlivných rytířských řádů (Maltézský řád, Řád templářů). Templáři dosáhli takové moci, že ohrožovali i královskou autoritu a francouzský král se rozhodl řád rozprášit. Kontakt s kolébkou křesťanství dal také vzniknout křesťanským herezím, založeným většinou na gnózi. Na jihu Francie se velmi významným jevem stalo hnutí katarů. Zasahovala proti nim albigenská křížová výprava. Porážka katarů znamenala pohlcení Toulouského knížectví Francií a další centralizaci moci.

Stoletá válka: bitva u Kresčaku

Od 12. století angličtí králové z rodu Plantagenetů ovládali rozsáhlá území západní Francie. K vyhnání Angličanů z Francie došlo teprve na konci stoleté války mezi Anglií a Francií v 15. století. K hrdinům stoleté války patřila Jana z Arku, jež se stala jedním z velkých francouzských symbolů. S Habsburky svedli Kapetovci (přesněji větev Valois) boj o evropskou hegemonii v tzv. italských válkách (1494–1559). Objevitelé jako Jacques Cartier a Samuel de Champlain, kteří v 16. století pronikli do Severní Ameriky, položili základy francouzské koloniální říše.

Francie v raném novověku

Ve druhé polovině 16. století Francii zasáhly náboženské války mezi hugenoty a katolíky. Neblaze proslulou se stala tzv. bartolomějská noc (1572), během níž bylo zmasakrováno několik tisíc protestantů. Smír sjednal až Edikt nantský, kterým Jindřich IV. hugenotům přiznal práva (1598). Roku 1597 začal mocenský konflikt se Španělskem, který trval až do poloviny 17. století a stál Francii 300 000 životů.

Za Ludvíka XIII. (vládl 1610–1643), s pomocí jeho proslulé pravé ruky, kardinála Richelieu, Francie zahájila mohutnou centralizaci moci. K dokonalosti absolutismus dovedl Ludvík XIV. (vládl 1643–1715) a jeho kardinál Mazarin. Za jeho vlády monarchie dosáhla své největší moci. V té době měla Francie velký vliv na evropskou politiku, ekonomii a kulturu. Byla nejlidnatějším státem v Evropě a třetím na světě po Číně a Indii. Ludvík XIV. také zrušil Edikt nantský a vyhnal protestanty do exilu. Francie se tím stala nadlouho katolickou zemí, katolicismus se ovšem zároveň stal symbolem tuhého absolutismu, což posléze dráždilo francouzské osvícence, kteří si osvojili silně protiklerikální postoj.

Ve válce o španělské dědictví Francie dosáhla dosazení Bourbonů na španělský trůn, zároveň se však postupně propadala do rekordní zadluženosti a ekonomického úpadku a v sedmileté válce v důsledku porážky od Velké Británie přišla o svou koloniální říši v Indii a Kanadě.

Dobytí Bastily

Velká francouzská revoluce

Úpadek říše se za následníků Ludvíka XIV. prohluboval a byl jednou z příčin Francouzské revoluce, která propukla v roce 1789 útokem na věznici Bastila. Revoluce vedla k nahrazení absolutistické monarchie konstituční (3. září 1791) a nakonec i ke svržení a následné popravě krále Ludvíka XVI.. Následná intervence ze zahraničí a vlastenecky motivovaná obrana proti ní dala Francii jeden z jejích největších symbolů, kterou je bojovná píseň zvaná Marseillaisa, jež se nakonec stala národní hymnou. 22. září 1792 byla nastolena První republika. Spory mezi girondisty a jakobíny nakonec vedly k jakobínskému teroru, který organizovali především Maximilien Robespierre a Georges Danton. Danton sám se však brzy stal obětí teroru. 22. srpna 1795 byla vyhlášena ústava roku III a vlády se chopilo direktorium, které popravilo Robespierra a ukončilo nejkrvavější část revoluce.

Napoleon Bonaparte a první císařství

Francouzský císař Napoleon Bonaparte po návratu z exilu na Elbě

V nastalém chaosu republiku ovládl roku 1799 Napoleon Bonaparte. Brumairovým převratem 9. listopadu 1799 se stal nejprve prvním konzulem a 18. května 1804 státním převratem založil první Francouzské císařství, jehož se stal prvním panovníkem. Napoleon na krátkou dobu ovládl většinu Evropy, bojoval se Spojeným královstvím, Pruskem, Rakouskem a Ruskem, založil nová království, do jejichž čela dosadil členy své rodiny. Po neúspěšné invazi do Ruska a porážce v bitvě u Lipska už nebyl schopen čelit aliančním armádám a v dubnu 1814 abdikoval. Napoleon byl vyhoštěn na ostrov Elba, odkud se mu podařilo uniknout a opět se nakrátko zmocnit moci ve Francii (období Sto dnů).

Restaurace Bourbonů

Poté došlo k restauraci bourbonského království. Během Vídeňského kongresu Napoleon uprchl z vyhnanství na ostrově Elba a nakrátko obnovil císařství. Definitivně poražen byl v bitvě u Waterloo.

V roce 1830 dala Červencová revoluce vzniknout konstituční monarchii v čele s vedlejší větví Bourbonů. Tzv. Červencová monarchie však byla smetena Únorovou revolucí roku 1848 a vznikla Druhá republika.

Druhé císařství a třetí republika

Francouzská koloniální říše kolem roku 1939

Existence druhé republiky byla již roku 1852 ukončena zvolením dosavadního prezidenta a synovce Napoleona I. Ludvíka Bonaparta císařem pod jménem Napoleon III. Za jeho vlády došlo k velké přestavbě Paříže, při které mj. vznikly tzv. Haussmannovy bulváry. Napoleon III. byl po prohrané prusko-francouzské válce roku 1870 Prusy zajat a svržen. Sjednocené Německé císařství odebralo Francii území Alsaska a Lotrinska.

V roce 1871 vznikla třetí Francouzská republika, která prošla mnoha krizemi (např. Dreyfusova aféra, panamská aféra). Přinesla novou kolonizační vlnu, především v Severní Africe. Ta měla i svou temnou tvář, jen při dobývání Alžírska (dovršeno 1875) bylo zabito 825 000 Alžířanů.

Třetí republika přežila i první světovou válku, k jejímž hlavním aktérům Francie patřila. Tato válka vedla k dosud nejkrvavějšímu střetu se sousedním Německem. Válka stála Francii 1,4 milionu životů. Po Versailleském míru dostala Francie Alsasko a Lotrinsko zpět.

Nacistická okupace a Vichistická Francie 1940–1945

Charles de Gaulle, triumfální návrat do Paříže roku 1944

Po zahájení druhé světové války nebyla Francie schopná účinně čelit dalšímu německému útoku. Část francouzského území, a to celý sever země včetně Paříže, byla od roku 1940 okupována Německem. Na zbytku francouzského území vznikl kolaborantský, tzv. vichistický režim. Čest Francie zachraňovalo hnutí odporu (Svobodná Francie), jemuž velel generál Charles de Gaulle. Osvobodit však museli francouzské území Američané a Britové (viz operace Overlord).

Francie po roce 1945

Po válce vznikla Čtvrtá republika. Francie zažila na jednu stranu šťastnou éru ekonomickou (tzv. Trente Glorieuses, třicet slavných let), na druhou stranu stále zřetelněji ztrácela své bývalé velmocenské postavení. Projevem toho byl i rozpad její koloniální říše. Snaha o její udržení byla provázena krvavými konflikty. Indočínská válka (1946–1954), v níž se Francouzi snažili udržet Vietnam, skončila jejich drtivou porážkou (rozhodující byla bitva u Dien Bien Phu). Krátce po ní začala další válka o udržení koloniálního panství - alžírská (1954–1962). I v ní nakonec Francie prohrála (byť ústup byl způsoben především tlakem francouzského veřejného mínění, rozčileného milionem obětí na straně povstalců a zveřejněnými krutostmi francouzských jednotek). Tyto konflikty zmítaly i vnitřní francouzskou politikou, události Alžírské války například bezprostředně vedly k vytvoření Páté republiky, do jejíhož čela se postavil válečný hrdina De Gaulle. Politický systém byl pozměněn, daleko větší roli začala hrát osoba prezidenta.

Francie v Evropské unii

V posledních desetiletích dvacátého století se Francie smířila s Německem. V rámci Evropské unie (EU) je patrná všestranná spolupráce, ale také rivalita mezi oběma velkými členskými státy. Ve spojení s Německem usiluje Francie o politickou a ekonomickou integraci Evropy. Francie byla v čele států podporujících vznik a rozšíření měnové unie. Cílem francouzské politiky je prohloubit společnou zahraniční politiku EU a její obranu. V referendu o přijetí Smlouvy o Evropské ústavě však 55 % francouzských občanů hlasovalo proti.

Geografie

Podrobnější informace naleznete v článku Geografie Francie.

Osídlení s počtem obyvatel přesahujícím 100 000

Mapa Francie

Největší část území Francie (metropolitní Francie) se nachází v západní Evropě, kde hraničí na severovýchodě s Belgií (délka hranic 620 km) a Lucemburskem (73 km), na východě s Německem (450 km) a Švýcarskem (572 km), na jihovýchodě s Itálií (515 km) a na jihu se Španělskem (649 km), Andorrou (56,6 km) a Monakem (4,5 km). Francouzská republika je tvořena i tzv. zámořskou Francií, která sestává z území v Severní a Jižní Americe (kde má Francouzská Guyana 673 km dlouhou hranici s Brazílií a 520 km se Surinamem), v Indickém a Tichém oceánu, Karibiku (ostrov Svatý Martin je rozdělen na francouzskou a nizozemskou část hranicí o délce 10,2 km) a Antarktidě. (suverenita deklarovaná v Antarktidě nebyla uznána většinou jiných zemí — viz Antarktický smluvní systém).

Evropská část Francie zaujímá plochu 543 965 km². Na severu a západě je krajina rovinatá s mírným vlněním, na zbytku území převážně pahorkatá a hornatá. Ve francouzských Alpách se nachází nejvyšší bod západní Evropy Mont Blanc (4 810 m). Další hornaté kraje země zahrnují Pyreneje, Centrální masív, Jura, Vogézy, Armorický masiv a Ardeny. Největšími francouzskými řekami jsou Loira, Rhône (pramenící ve Švýcarsku), Garonna (ve Španělsku), Seina a část toku Rýnu. Loira je zároveň také nejdelší francouzskou řekou.

Města

Podrobnější informace naleznete v článku Seznam měst ve Francii.

Kromě hlavního města Paříže, v jejíž aglomeraci žije přes 12 milionů lidí, jsou největšími městy Marseille, Lyon, Toulouse, Nice, Nantes, Štrasburk, Montpellier, Bordeaux, Lille, Rennes.

Vláda a politika

Podrobnější informace naleznete v článku Politický systém Francie.

Ústava a státní zřízení

Základní principy, které musí Francouzská republika respektovat vychází z Deklarace práv člověka a občana z roku 1789

Ústava Páté republiky byla schválena 28. srpna 1958. Výrazně posílila autoritu výkonného výboru ve vztahu k parlamentu.

Francie je zastupitelská demokracie a poloprezidentská republika. Podle ústavy je francouzský prezident volen přímo na období pěti let (původně sedm let). Prezidentská rada zabezpečuje regulérní fungování moci lidu a kontinuitu státu. Prezident jmenuje předsedu vlády, předsedá kabinetu, velí ozbrojeným silám a uzavírá mezinárodní smlouvy.

Národní shromáždění (Assemblée Nationale) je dolní komorou parlamentu. Jeho členové jsou voleni přímo na pětileté období a všechna křesla jsou volena v jediných volbách. Národní shromáždění má právo rozpustit vládu a tím tedy většinová volba Shromáždění určuje rozhodování vlády. Senátoři jsou vybíráni volební akademií na dobu devíti let a jedna třetina Senátu se mění každé tři roky (počínaje rokem 2007). Legislativa Senátu je omezená; pokud se tyto dvě komory neshodují v nějakém bodě (s výjimkou ústavních práv), Národní shromáždění má poslední slovo. Vláda má silný vliv na utváření programu Parlamentu.

Zahraniční vztahy

Francie je zakládajícím členem Evropské unie a to velikou měrou definuje francouzskou zahraniční politiku. 29. května 2005 Francie odmítla v referendu ratifikování Evropské ústavy, když přibližně 55 % obyvatel vyslovilo své „ne“. Francie je členem SPC (Sekretariát Pacifické komunity, Secretariat of the Pacific Community) a COI (Komise Indického oceánu, Indian Ocean Commission). Francie je vedoucím členem Mezinárodní organizace frankofonie (La Francophonie, International Organisation of Francophonie), která sdružuje 51 francouzsky mluvících států.

Ve Francii sídlí Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj, UNESCO, Mezinárodní úřad pro míry a váhy a Interpol.

Administrativní dělení

Podrobnější informace naleznete v článku Administrativní dělení Francie.

Podrobnější informace naleznete v článcích Regiony ve Francii, Francouzské departementy a Zámořská Francie.

Území tvořící Francouzskou republiku zobrazené ve stejném měřítku

Do roku 1790 se Francie dělila na provincie, které byly změněny na regiony. Od poslední reformy v roce 2016 je regionů 18. Ty jsou dále děleny do 101 departementů, které jsou očíslovány (podle pořadí v abecedě), což má následně význam např. pro směrovací čísla nebo poznávací značky aut. 13 regionů leží v evropské části Francie (France métropolitaine), z nichž jeden tvoří Korsika se zvláštním statutem (collectivité territoriale), a zbylých pět je tvořeno vždy jen jedním departmentem a bývají tak označovány jako zámořské departementy a zámořské regiony (Départements et régions d'outre-mer, zkratka DOM-ROM, jmenovitě se jedná o Réunion, Mayotte, Francouzskou Guyanu, Martinik a Guadeloupe).

Departmenty se dále rozdělují na 342 arrondisementů, do kterých se nevolí žádné zastupitelstvo a které mají smysl pouze pro zařazení a administraci. Arrondisementy se člení na 2054 kantonů, ale ty opět slouží jen k administraci a rozdělení voličů. Poslední článek tvoří obce, kterých je ve Francii 36 700. Obce jsou samosprávné s voleným zastupitelstvem (obecní rada).

Původně měly arrondisementy i kantony určité pravomoci a vlastní zastupitelstva, v případě městských obvodů tento stav skončil rokem 1940 díky vládě ve Vichy a definitivně odstraněn založením Čtvrté republiky v roce 1946. V případě kantonů tomu tak bylo mnohem dříve.

Kromě 18 regionů a 101 departmentů pod francouzskou suverenitu spadají Nová Kaledonie, Wallis a Futuna, Francouzská Polynésie, Clippertonův ostrov, Saint Pierre a Miquelon, Svatý Bartoloměj, Svatý Martin a Francouzská jižní a antarktická území. Teritoria v Pacifiku nadále používají frank jako svou měnu, i když byla v Evropě nahrazena eurem. Polynéský frank má však kurs vázaný na euro.

Obrana a bezpečnost

Podrobnější informace naleznete v článku Ozbrojené síly Francie.

Příklady francouzského vojenství po směru hodinových ručiček: letadlová loď Charles de Gaulle; stíhačka Dassault Rafale; "horský myslivec" (Chasseurs Alpins) v Afghánistánu; tank Leclerc na přehlídce v Paříži.

Francouzské ozbrojené síly mohou být rozděleny do čtyř skupin:

• Pozemní vojsko (Armée de Terre)
  • Chasseurs Alpins - horská divize armády
  • Cizinecká legie
  • Námořní pěchota
  • Lehké letectvo (ALAT - Aviation Légére de l'Armée de Terre)
  • Technikové (Génie) - včetně Pařížského požárního sboru
• Námořnictvo (Marine Nationale)
  • Námořní letectvo
  • Fusiliers de Marine - ochrana námořních objektů na zemi
  • Commandos Marines - speciální jednotka francouzské armády - včetně požárního praporu města Marseille
• Letectvo (Armée de l'Air)
  • Teritoriální letecká obrana
  • Letectvo
• Četníci (Gendarmerie Nationale), armádní policie, která funguje částečně i jako policie, zejména v některých venkovských oblastech.

Do armády se může vstoupit v 17 letech. Od Alžírské války o nezávislost byla branná povinnost omezena a úplně zrušena byla roku 1996 Jacquesem Chiracem

Francii se v oblasti výdajů na vojenskou obranu v Evropské unii vyrovnají jen Německo a Spojené království. Francie ročně utratí na armádu, letectvo a vojenské námořnictvo bezmála 50 mld. dolarů, což je 2,6 % HDP (podle statistik NATO z roku 2003) a v absolutních číslech třetí místo na světě za USA a Čínou. Spolu se Spojeným královstvím platí 40 % z celkových výdajů na obranu celé EU. Francie je jedním z pěti států světa, které vlastní jaderné i termojaderné zbraně.

Ekonomika

Podrobnější informace naleznete v článku Ekonomika Francie.

TGV Duplex v Paříži, Gare de Lyon.

První vyrobený Airbus A380 při jeho představení v Toulouse roku 2005

Jaderná elektrárna Golfech. Až 75% elektrické energie ve Francii pochází z jádra - co do procent nejvíce na světě.

Ekonomika Francie kombinuje rozsáhlé soukromé společnosti (přibližně 2,5 milionu registrovaných) se společnostmi se značnou měrou intervence vlády. Vláda si ponechala velký vliv na klíčové segmenty sektorů infrastruktury, což znamená, že rozhoduje v otázkách železnice, energetiky, letectví a telekomunikace. Tento stav byl výhodný asi do 90. let, v posledních letech vláda pomalu odprodává své podíly ve společnostech Orange (France Télécom), Air France, stejně jako pojišťovny, banky a zbrojní průmysl.

Francie je členem skupiny G8. Francouzská ekonomika je 5. největší ekonomikou na světě. V roce 2002 úplně přestala používat svou historickou měnu francouzský frank a v rámci Evropské měnové unie užívá společnou měnu euro.

Podle údajů OECD za rok 2007 je Francie 5. největší exportér výrobků na světě po Německu, Číně, USA a Japonsku. Je šestý největší dovozce výrobků za USA, Německem, Čínou, Spojeným královstvím a Japonskem.

Dále podle statistiky OECD byla v roce 2007 Francie na třetím místě v získávání přímých zahraničních investic. S téměř 158 miliardami USD zahraničních investic se Francie zařadila za USA (237,5 mld. USD investic) a Spojené království (185,9 mld. USD). Na druhou stranu francouzské společnosti investovaly ve stejném období 224,6 miliard USD v zahraničí, což zařazuje Francii na třetí místo žebříčku největších zahraničních investorů po USA (333,2 mld. USD) a Spojeném království (229,8 mld. USD).

Francie je také druhou nejvíce produktivní zemí v OECD (nepočítaje Norsko, kde jsou hodnoty zvýšeny uměle tržbami z ropy, a Lucembursko, kde velkými offshorovými investicemi bank). V roce 2003 byl průměrný hrubý domácí produkt na jednu hodinu práce 47,2 USD.

Francie se stala v prvním čtvrtletí roku 2019 v absolutních číslech nejzadluženější zemí eurozóny. Její veřejný dluh činil téměř 100 % HDP.

Mezi příklady technologické vyspělosti francouzského průmyslu patří mj. vysokorychlostní vlaky TGV (výrobcem společnost Alstom) a letadla Airbus. K největším firmám patří i národní letecký dopravce Air France. Tradičně je rozvinutý automobilový průmysl, k nejproslulejším značkám patří Renault, Peugeot a Citroën. Michelin je druhým největším světovým výrobcem pneumatik. Mocností je Francie v oblasti módy, kosmetiky a luxusního zboží (Christian Dior, Louis Vuitton, Chanel, Lacoste, L'Oréal, LVMH, Cartier, Givenchy, Hermès, Chloé, Le Coq Sportif, Sephora, Yves Rocher). Vývojářská společnost Ubisoft dala světu například herní klasiku Assassin's Creed. Carrefour je druhým největším maloobchodním řetězcem na světě. Petrochemickým gigantem je Total, farmaceutickým Sanofi. Největšími francouzskými bankami jsou BNP Paribas, Crédit Lyonnais a Société Générale (vlastní i českou Komerční banku), pojišťovnou Axa. V potravinářství hraje velkou roli společnost Danone, v telekomunikacích Orange, v médiích Vivendi, elektrotechnice Schneider Electric.

Doprava

Terminal 1 na letišti Charlese de Gaulla

Železniční síť Francie, která k roku 2008 spojuje 29 473 km, je nejdražší železniční sítí v západní Evropě a spravuje ji společnost RFF. Po Německu jde o druhou nejrozsáhlejší železniční síť v západní Evropě. Vlaky osobní dopravy provozuje společnost SNCF. Mezi vysokorychlostní vlakové spojení ve Francii patří Thalys, Eurostar a TGV, které za komerčního využití na vysokorychlostních tratích dosahují rychlosti 270–320 km/h. Eurostar, společně s Eurotunnel Shuttle, spojuje Francii se Spojeným královstvím přes Eurotunel. Francie má železniční spojení do všech sousedních států, kromě Andorry. Vnitrostátní spojení je také velmi dobře rozvinuté a nachází se zde také několik podzemních železnic a tramvají, které doplňují autobusovou dopravu.

Ve Francii se nachází přibližně 893 300 kilometrů funkčních vozovek. Dálniční síť měří přibližně 12 000 kilometrů. Nejsou zde pravidelné registrační poplatky, či daně, ale za použití dálnic se vybírá mýtné, kromě blízkosti velkých obcí. Na novém trhu s automobily převládají národní značky, jakými jsou Renault (27 % ze všech aut prodaných v roce 2003), Peugeot (20,1 %) a Citroën (13,5 %). Přes 70% nových prodaných aut v roce 2004 bylo na naftový pohon, což je znatelně více než těch benzínových a LPG. Ve Francii se také nachází nejvyšší most na světě - viadukt Millau a několik důležitých mostů, například Pont de Normandie.

V Francii se nachází přibližně 477 letišť a přistávacích ploch. Největším a nejdůležitějším letištěm je letiště Charlese de Gaulla poblíž Paříže, které je také centrem francouzských národních aerolinek – Air France.

Ve Francii se nachází 10 větších přístavů – největší z nich v Marseille.

Demografie

Podrobnější informace naleznete v článku Demografie Francie.

Francouzský odkaz: mapa frankofonních zemí

     rodný jazyk

     úřední jazyk

     druhý nebo neoficiální jazyk

     frankofonní menšina

Už od pravěku byla Francie křižovatkou obchodu, migrace obyvatelstva a invazí. Ve starověku území Francie obývali Keltové (Galie a Bretaň) a Aquitánci (Baskicko), později se zde usazovali Římané a Germáni (Frankové, Vizigótové, Burgunďané a Vikingové). Tyto kmeny a národy se mezi sebou po staletí mísily a výsledkem je dnešní populace. Kromě dávných dob zde byla ještě vlna migrace v 19. století a to hlavně lidí těchto národností : Belgičané, Italové, Španělé, Portugalci, Poláci, Arméni, a Židé z Východní Evropy a Maghrebu. Od 60. let 20. století se do Francie stěhují Arabové, Berbeři, černoši z Afriky a Karibiku, Číňané a Vietnamci. Do Francie se vracejí také francouzští kolonisté z Alžírska a dalších bývalých kolonií tzv. Černé nohy.

Zjišťovat rasu, etnickou příslušnost a náboženství při sčítání lidu je zákonem zakázáno. Je ale odhadováno, že 40 % francouzské populace má předka, který pochází z nějaké migrační vlny, což dělá z Francie etnicky nejrůznorodější zemi v Evropě (úroveň je srovnatelná např. s USA či Kanadou). Dále jsou známa data z testování novorozenců na srpkovitou anémii, které se provádí pouze u osob s původem v rizikových oblastech mimo Evropu. Podle těchto údajů bylo v roce 2012 34,44% novorozenců nebílých, což představovalo zvýšení z 27% v roce 2006.

Od 19. století byl historický vývoj populace Francie velmi atypický oproti zbytku Západního Světa. Na rozdíl od zbylé Evropy nemá Francie zkušenosti se silným populačním růstem v 19. století a na počátku 20. století. Na druhou stranu v druhé polovině 20. století zažila mnohem větší populační explozi než kterýkoliv jiný evropský stát.

Imigrace

Na přelomu čtyřicátých a padesátých let 20. století přicházely do Francie především italské pracovní síly. Do konce roku 1962 se jejich počet zvýšil na 630 000. V roce 1945 byl založen Státní migrační úřad, jehož činnost spočívala v náboru a zprostředkování zahraničních pracovních sil. V šedesátých letech 20. století se prostřednictvím dvoustranných smluv se Španělskem, Portugalskem, Jugoslávií a zeměmi bývalých kolonií, tj. Marokem a Tuniskem, silněji rozvinula snaha o najímání pracovní síly z jižní a jihovýchodní Evropy a také ze severní Afriky. V polovině padesátých a šedesátých let 20. století dosáhl počet úředně hlášených cizinců (bez Alžířanů) 2,3 milionu. V letech prudkého rozvoje se imigrace vymkla kontrole. Migranti přicházeli stále častěji spontánně nebo na osobní výzvy. Ztráta kontroly nad imigrací na přelomu šedesátých a sedmdesátých let 20. století a zvýšený nárůst nelegálních pracovních poměrů vedly k tomu, že došlo k omezování možností jak přiblížit způsoby zprostředkování práce a pracovní či bytové možnosti minimálním sociálním požadavkům.

Nelegální práce a vysoká nezaměstnanost vedly ke stupňování napětí mezi domácími obyvateli a imigranty, především severoafrickými, ale také mezi jednotlivými etnicko-kulturními skupinami přistěhovalců. Počátkem osmdesátých let 20. století začalo docházet k otevřeným vzpourám a pouličním bitkám s policií. Ukončení náboru pracovních sil změnilo charakter imigrace, který se projevil zvýšeným příchodem dalších rodinných příslušníků především z mimoevropských oblastí (ze severní Afriky a Turecka). V polovině devadesátých let 20. století odvozovalo svůj původ z celkového počtu 55 milionů Francouzů asi 18 milionů alespoň částečně od rodičů nebo prarodičů pocházejících ze zahraničí.

Jazyk

Podle článku 2 ústavy je úředním jazykem Francie francouzština, románský jazyk odvozený z latiny. Dále je používána němčina a arabština. V zámořských území existují kreolské jazyky na bázi francouzštiny (např. antilská kreolština, guaynština či réunionská kreolština).

Náboženství

Katedrála Notre Dame v Remeši, místo korunovace francouzských králů.

Mešita ve městě Fréjus. Sunnitská větev islámu je největší náboženskou menšinou ve Francii.

Tradičně dominantní římskokatolická země se znatelným protiklerikálním vlivem. Svoboda náboženství je dána ústavou; inspirace pochází ze Všeobecné deklarace lidských práv. Dominantní koncept vztahu mezi veřejnou sférou a věřícími zabezpečuje, že vláda a vládní instituce (jako například školy) by neměly zasahovat do věcí víry a stejně tak církev by se neměla žádným způsobem angažovat v politické činnosti.

Vláda samotná neudržuje statistiky o víře svých občanů. Statistiky The World Factbook ukazují následující čísla: Římskokatolické křesťanství 83–88 %, islám 5–10 %, protestantismus 2 %, židovské náboženství 1 %. Avšak podle průzkumu z roku 2003 považuje 41 % lidí existenci boha za vyloučenou, 33 % se považuje spíše za ateisty a 51 % lidí o sobě řeklo, že jsou křesťané.

Na počátku 20. století žilo ve Francii mnoho lidí na venkově a řídili se podle křesťanských tradic. Během tohoto století nastalo ale mnoho změn: došlo k vylidnění venkova a mnoho lidí se odvrátilo od křesťanství. To vedlo k mnoha změnám ve společenských zvycích.

Mnoho mladých muslimů ve Francii čelí diskriminaci^[zdroj?] a vysoké nezaměstnanosti, která na předměstích Paříže dosahuje přes 50%, a na jejich komunitu mají stále větší vliv radikální islamističtí salafisté. Podle analýzy z roku 2016 zavedení islámského práva šaría podporuje 72% francouzských muslimů a 35% muslimů ve Francii považuje za ospravedlnitelné použití násilí na ochranu víry.

Věda a vzdělání

Podrobnější informace naleznete v článku Vzdělání ve Francii.

Louis Pasteur, stojící u zrodu mikrobiologie a lékařské imunologie

K vědeckým osobnostem 16.-17. století patřili matematici François Viète, Abraham de Moivre nebo Pierre de Fermat. "Otcem akustiky" se stal Marin Mersenne. Blaise Pascal v roce 1642 sestrojil první mechanický kalkulátor. Astronom Pierre Gassendi roku 1631 jako první pozoroval přechod Merkuru přes Slunce. Denis Papin vynalezl Papinův hrnec a položil základy pro průmyslové využití páry a tedy vynález parního stroje.

Avšak zvláště v 18. a 19. století Francouzi v oblasti exaktních věd dominovali. Louis Pasteur objevil vakcíny proti sněti slezinné a vzteklině. Marie Curie-Skłodowská, vědkyně polského původu působící ve Francii, objevila radium a techniku dělení radioaktivních izotopů. Auguste a Louis Lumièrové vynalezli kinematograf. Évariste Galois položil základy moderní algebry a teorie grup. Jean le Rond d'Alembert posunul studium diferenciálních rovnic. Antoine Lavoisier vyvrátil flogistonovou teorii hoření a založil tak moderní chemii. Henri Poincaré založil algebraickou topologii. André-Marie Ampère vybudoval základy elektrodynamiky. Gaspard-Gustave de Coriolis objevil Coriolisovu sílu, a způsobil tak revoluci v meteorologii. Léon Foucault proslul sestrojením Foucaultova kyvadla v pařížském Pantheonu, kterým ukázal, že Země je v důsledku své rotace neinerciální vztažnou soustavou. Louis Daguerre vyvinul první praktickou metodu fotografování, další krok na cestě k moderní fotografii udělal Nicéphore Niépce svou heliografií. Charles-Augustin de Coulomb založil elektrostatiku. Joseph Fourier objevil skleníkový efekt. Pierre-Simon Laplace je autorem mlhovinové hypotézy, doposavad nejvlivnější teorie o vzniku hvězd a jejich planetárních soustav. Nicolas Appert vyvinul metodu konzervace potravin. Biolog Jean-Baptiste Lamarck zformuloval první ucelenou evoluční teorii (lamarckismus). Louis Braille vytvořil Braillovo písmo pro nevidomé. Georges Cuvier počal srovnávat soudobé živočišné druhy s fosíliemi a založil tak moderní paleontologii. Augustin Louis Cauchy byl průkopníkem matematické analýzy. Archeolog Jean-François Champollion založil egyptologii. Charles Messier sestavil průlomový Messierův katalog a objevil krabí mlhovinu. Joseph Louis Gay-Lussac významně posunul výzkum plynů. Urbain Le Verrier propočítal přesné souřadnice osmé planety sluneční soustavy – Neptunu. Nicolas Léonard Sadi Carnot byl zakladatelem termodynamiky. Georges Louis Leclerc de Buffon se jako jeden z prvních vědců pokusil o exaktní odhad stáří Země, a to pomocí měření doby zchladnutí železné koule. Augustin-Jean Fresnel zdokonalil vlnovou teorii světla, Siméon Denis Poisson naopak teorii korpuskulární. François Arago odhalil mnoho zákonitostí vztahu elektrického proudu a magnetismu. Nicolas-Louis de Lacaille pojmenoval 14 z 88 souhvězdí. Matematik Adrien-Marie Legendre významně přispěl ke studiu polynomů. Jean-Baptiste Biot dokázal existenci meteoritů a studoval polarizaci světla. Jean-Martin Charcot založil vědecký výzkum hypnózy a hysterie. Průkopník experimentální medicíny Claude Bernard vyložil fungování nervového systému, slinivky břišní a jater. John James Audubon objevil mnoho nových druhů ptáků.

Ve 20. a 21. století získali Francouzi také řadu vědeckých Nobelových cen, za fyziku Gérard Mourou, Serge Haroche, Albert Fert, Claude Cohen-Tannoudji, Georges Charpak, Pierre-Gilles de Gennes, Louis Néel, Alfred Kastler, Louis de Broglie, Jean Baptiste Perrin, Antoine Henri Becquerel a Pierre Curie, za chemii Jean-Pierre Sauvage, Yves Chauvin, Jean-Marie Lehn, Luis Federico Leloir, Frédéric Joliot, Irène Joliot-Curie, Paul Sabatier, Victor Grignard a Henri Moissan, za fyziologii Jules A. Hoffmann, Luc Montagnier, Françoise Barré-Sinoussi, Jean Dausset, Roger Guillemin, François Jacob, Jacques Monod, André Lwoff, André Frédéric Cournand, Charles Nicolle, Charles Richet, Alexis Carrel, Alphonse Laveran. Ústřední postavou matematiky 20. století byl Henri Lebesgue. Prestižní Fieldsovu medaili získali matematici Laurent Schwartz, Jean-Pierre Serre, René Thom, Alexander Grothendieck, Alain Connes, Pierre-Louis Lions, Jean-Christophe Yoccoz, Laurent Lafforgue, Wendelin Werner a Cédric Villani. Abelovu cenu obdržel Yves Meyer. Jacques-Yves Cousteau je legendou výzkumu (a také ochrany) oceánů.

René Descartes, otec moderní filosofie

V oblasti humanitních a sociálních věd si Francouzi dlouhodobě udržují ještě mnohem větší vliv. Již scholastičtí filozofové Jean Buridan, Pierre Abélard a Mikuláš Oresme byli velmi uznávaní. Michel de Montaigne založil žánr eseje. Francouzi stáli u samého zrodu moderní filozofie - za její zakladatele bývají někdy považováni Jean-Jacques Rousseau a René Descartes. K tzv. osvícencům patřili Voltaire, Denis Diderot či Charles Louis Montesquieu. Na přelomu 19. a 20. století zpochybnil dědictví osvícenců Henri Bergson. K významným představitelům fenomenologie patří Emmanuel Lévinas, Paul Ricoeur a Maurice Merleau-Ponty. V Nietzscheho stopách ve Francii šel Georges Bataille. Od marxismu k islamismu se dostal Roger Garaudy. Na Freuda zcela originálně navázal Jacques Lacan. Jungovské inspirace měl Gaston Bachelard. Z křesťanských pozic se s moderní vědou originálně vyrovnával Pierre Teilhard de Chardin. Oba klíčoví myslitelé existencialismu, Jean-Paul Sartre a Albert Camus, byli Francouzi. Podobné je to u postmodernismu, kde jsou otci Jean Baudrillard a Jean-François Lyotard. Za nejvýznamnější feministickou filozofku bývá považována Simone de Beauvoir. Nejcitovanějšími filozofy konce 20. století byli představitelé tzv. poststrukturalismu a dekonstruktivismu: Michel Foucault, Jacques Derrida a Gilles Deleuze. Marxistické ingredience k jejich dílu přidávali Louis Althusser a Alain Badiou, o feministické se zasloužila Julia Kristeva. Ideologem extravagantního situacionismu byl Guy Debord. Významným politickým filozofem byl Jean Bodin, autor teorie suverenity. Raným politologem byl Nicolas de Condorcet, který jako vůbec první použil termínu zastupitelská demokracie.

I francouzská sociologická škola je silná, Francouzi byli ostatně dva ze zakladatelů sociologie: Auguste Comte a Émile Durkheim. Důraz na data do sociologie vnesl Pierre Guillaume Frédéric le Play. Mezi jejich nástupci vynikl Pierre Bourdieu. Claude Lévi-Strauss je zřejmě nejslavnějším kulturním antropologem všech dob. Ferdinand de Saussure je zakladatelem sémiotiky. Roland Barthes jejím významným představitelem. Dějiny politologie se sotva obejdou bez Alexise de Tocqueville, Gustava le Bona či Raymonda Arona. K nejvlivnějším historikům, zejména svou interpretací Francouzské revoluce, patří Adolphe Thiers. Zakladatelem proslulé školy Annales byl Fernand Braudel. K prvním literárním teoretikům patřil Nicolas Boileau-Despréaux. François Quesnay byl hlavní představitel první ekonomické školy fyziokratů a tvůrce prvního modelu ekonomického koloběhu, tzv. ekonomické tabulky. Nobelovu cenu za ekonomii získali Jean Tirole, Maurice Allais, Gérard Debreu a Esther Duflová. V posledních letech se velmi rychle stal jedním z nejcitovanějších ekonomů Thomas Piketty.

Systém francouzského vzdělání je vysoce centralizovaný, organizovaný a rozvětvený. Dělí se na tři části:

• primární vzdělání (enseignement primaire)
• sekundární vzdělání (enseignement secondaire)
• terciární nebo akademické vzdělání (enseignement supérieur)

Sorbonna

Primární a sekundární vzdělání je převážně veřejné (soukromé školy také existují jako celonárodní síť jednotlivých primárních a sekundárních katolických škol), zatímco akademické vzdělání je otázkou státních i soukromých škol.

Pařížská univerzita, zvaná většinou Sorbonna (podle své nejvýznamnější, původně teologické koleje), byla nejstarší univerzitou ve Francii, založenou okolo roku 1150, patrně čtvrtou nejstarší v Evropě (datum vzniku nejstarších univerzit je většinou dosti nejisté). Ve středověku byla centrem evropské vzdělanosti, působili zde Tomáš Akvinský, Albert Veliký, Svatý Bonaventura, Erasmus Rotterdamský, Mistr Eckhart, Ignác z Loyoly, Jan Kalvín, později třeba Henri Bergson, Jean-Paul Sartre, Claude Lévi-Strauss nebo Jacques Derrida. V roce 1968, po studentských nepokojích, byla univerzita rozbita na menší části a ve své původní podobě už neexistuje. Roku 2018 byla sloučením několika institucí založena Sorbonne Université, výzkumná univerzita, která svůj původ odvozuje od založení sorbonnské koleje. Podle Šanghajského žebříčku (k roku 2018) je právě tato instituce nejkvalitnější francouzskou vysokou školou (36. celosvětově). Následují Univerzita Paříž XI (42.), École Normale Supérieure (64.), Aix-Marseille Université (101.-150.), Université de Strasbourg (101.-150.) a Univerzita Paříž VII (101.-150.).

Kultura

Podrobnější informace naleznete v článku Francouzská kultura.

Francouzská kultura je ovlivněna rozdílností a posledními vlnami imigrace. Francie hrála po celá staletí velmi důležitou roli jako kulturní centrum celé Evropy v čele s Paříží. Mnoho architektonických stylů západní civilizace vzniklo ve Francii; většina výtvarných stylů novověku se zrodila v pařížské umělecké komunitě.

Výtvarné umění

Související informace naleznete také v článku Francouzské výtvarné umění.

Pierre-Auguste Renoir, Le Bal au Moulin de la Galette, olej na plátně (1876)

Paul Gauguin, Žlutý Kristus (Le Christ jaune)
1889, olej na plátně. Albright-Knox Art Gallery, Buffalo

Francouzské umění existovalo společně s německým, až do rozdělení Franské říše, pod názvem „karolinské umění“. Vlastní vývoj zaznamenalo v 11. století s šířením románského slohu. Přibližně od roku 1100 se datuje rozkvět architektury a sochařství spojeného převážně s regionem Provence, kde bylo stavitelství silně ovlivněno římskou kulturou. O padesát let později se střediskem umění stává sever země, tedy oblast Normandie, převážně Burgundsko. Zde se objevují počátky gotiky. První ryze gotickou stavbou je Bazilika Saint-Denis u Paříže. Od 13. století je již umělecká tvorba spojena s Paříží a oblastí Île-de-France, odkud se gotika rozšířila do celé Evropy. Nejvýznamnějšími francouzskými památkami tohoto slohu jsou katedrály (hlavně v městech Paříž, Remeš, Chartres, Amiens aj.), vitráže a sochařská díla.

S nástupem renesance ztrácí Francie výsadní postavení nejen v oblasti umění. Typické je přejímání vzorů z Itálie. Gotika se dále drží pouze v Burgundsku jako pozdní gotika. Nejvýznamnějším uměleckým skvostem této doby je zřejmě zámek ve Fontainebleau, kde se projevil vliv pozdní renesance a manýrismu. Inspiraci malbami, sochami a dekoracemi lze spatřit v Antverpách, Bruselu i v Praze. V oblasti architektury jsou dále známé zámky na řece Loiře (Blois, Chambord), zámek Montsoreau, zámek Chenonceau nebo Lucemburský palác v Paříži. Během rozvoje baroka v 17. století se díky podpoře francouzských králů dostává do Francie řada umělců, kteří tvoří opět model umění pro celou Evropu. Tento standard si Francie udržela až do pozdního 18. století, kdy vládlo rokoko. Centrálními osobnostmi malířského rokoka ve Francii byli Antoine Watteau, François Boucher a Jean-Honoré Fragonard. Počátkem 18. století vzniká klasicismus, který v podstatě vychází z francouzské kultury. Typickými zástupci jsou malíři François Gérard a Nicolas Poussin. Klasicistními portréty, mj. známým Napoleonovým, proslul Jean Auguste Dominique Ingres. Neoklasicismus zosobnili Jacques-Louis David a také Camille Corot. V éře romantismu se prosadil Eugène Delacroix a Théodore Géricault, klíčovými realisty byli Gustave Courbet, William-Adolphe Bouguereau, Jean-François Millet, barbizonská škola. Později i Honoré Daumier, jehož dílo rovněž dalo impulz ke vzniku moderního umění.

V moderním umění je velmi důležitá francouzská secese (art nouveau) a to hlavně v architektuře (vchody metra v Paříži, Hector Guimard). Vzniká mnoho malířských směrů v čele s impresionismem (Édouard Manet, Auguste Renoir, Claude Monet, Camille Pissarro, Alfred Sisley, Edgar Degas, Henri de Toulouse-Lautrec, Berthe Morisotová), proti kterému se v roce 1880 postavil Paul Cézanne se svým osobitým stylem. Tzv. neoimpresionismus představují Georges Seurat a Paul Signac. Malíř Paul Gauguin dále rozvíjel malbu s důrazem na plošnost a jasné ohraničení jednotlivých barevných polí. Tento styl byl dále rozvíjen skupinou Nabis a fauvisty (Henri Matisse, André Derain, Maurice de Vlaminck). V sochařství vyniká Auguste Rodin (hra světla) a Aristide Maillol (ženský akt). Rok 1907 se nese v duchu založení kubismu Pablo Picassem, Georges Braquem a Fernand Légerem (kubismus převádí předměty na geometrické prvky). Dalšími směry této doby jsou dadaismus a surrealismus (inspirace psychoanalýzou Sigmunda Freuda, hlavní otázky nevědomí) v čele s Maxem Ernstem a Salvadorem Dalím. Konceptualismus reprezentuje zejména Marcel Duchamp. Jakýmsi protipólem avantgardních experimentátorů je klasik naivního malířství Henri Rousseau. Ke konci druhé světové války se do popředí dostává abstraktní umění díky Pařížské škole (École de Paris) a akčnímu umění. Jean Dubuffet zavedl do malby používání netradičních materiálů jako sádra, dehet nebo štěrk. Vzniká op-art s hlavním představitelem Victorem Vasarelym. K novějším směrům patřil nouveau réalisme (nový realismus) a pop art (Yves Klein, Arman, César Baldaccini, Jean Tinguely). V 80. a 90. letech se Francie ztotožňuje s charakterem soudobého umění např. proudy jako land art, body art, minimalismus a konceptualismus (Christian Boltanski), neoexpresionismus ad. Proslulými moderními architekty byli Gustave Eiffel, Eugène Viollet-le-Duc, Jean Nouvel, nebo Christian de Portzamparc, autor sídla Cité de la musique, nebo budovy Lucemburské filharmonie.

Především jako ilustrátor získal uznání Gustave Doré. Králem karikatury 19. století byl Honoré Daumier. Henri Cartier-Bresson patří ke klasikům žurnalistické fotografie.

Literatura

Související informace naleznete také v článku Francouzská literatura.

Molière

Francouzská literatura vznikla jako pokračování latinsky psané literatury. Nejstarší písemnou památkou jsou tzv. Štrasburské přísahy z roku 842. V průběhu dějin zaznamenala francouzská literatura bouřlivý rozvoj a určovala po mnoho století světový trend. Mnoho literárních směrů 20. století má svůj původ ve Francii (např. dadaismus, kubismus, surrealismus). Díky uvolněnějšímu prostředí zde mohlo vzniknout spousta děl, která byla jinde zavrhována (např. v USA díla Henryho Millera). Svůj vliv nezapře ani v dnešní době.

Molière je klasikem světového dramatu, v poezii hraje stejnou roli François Villon, v dětské literatuře Antoine de Saint-Exupéry, ve sci-fi Jules Verne, v erotické literatuře Markýz de Sade či Octave Mirbeau, nejslavnějším bajkařem je Jean de la Fontaine, François Rabelais byl zakladatelem žánru románu, Michel de Montaigne žánru eseje.

Krom Molièra patří do učebnic světového dramatu i Jean Racine, Pierre Corneille, Edmond Rostand či Pierre Beaumarchais. Z moderních dramatiků zejména Jean Anouilh či Jean Genet. Alfred Jarry představil svébytnou podobu dramatu absurdního.

Jules Verne, jeden ze zakladatelů žánru vědeckofantastické literatury

I v próze se celosvětově proslavila hned celá série jmen: Guy de Maupassant, Alexandre Dumas starší, Victor Hugo, Honoré de Balzac, Stendhal, Gustav Flaubert, Émile Zola, Anatole France. Charles Perrault ovlivnil celoevropskou kulturu sesbíráním nejslavnějších lidových pohádek, Chrétien de Troyes rozpracováním artušovské legendy. Francouzi milují poetická díla Marcela Pagnola. Ke klasikům bývají řazeni též François-René de Chateaubriand, George Sandová, Alfred de Musset, Théophile Gautier, Alphonse Daudet, Prosper Mérimée či kontroverzní Louis-Ferdinand Céline. Za základní stavební kámen světové moderní prózy je považováno dílo Marcela Prousta. Alain Robbe-Grillet, Michel Butor, Marguerite Durasová či Claude Simon založili tzv. nový román. Romain Rolland, André Malraux, Françoise Saganová či Robert Merle vsadili naopak na klasické vyprávění. Henri Barbusse proslul především demaskováním hrůz první světové války. K nejuznávanějším současným romanopiscům patří Michel Houellebecq.

Prototypem básníka byl dlouho Pierre de Ronsard. Ikonickými postavami poezie se stali také tzv. Prokletí básníci: Charles Baudelaire, Paul Verlaine a Arthur Rimbaud. Francouzská poezie však neztratila sílu ani ve 20. století – většina se vydala cestou avantgardních experimentů, někteří u nich zůstali jako André Breton či Guillaume Apollinaire, někteří se vrátili ke klasické skladbě jako Paul Eluard či Louis Aragon, jiní byli klasickému verši věrni vždy jako Jacques Prévert. Zcela zvláštní, „hermetickou“ či „neoklasicistní“ linii reprezentují Stéphane Mallarmé a Paul Valéry. Všestrannými talenty, kteří krom literatury zasáhli i do mnoha jiných oborů, byli Jean Cocteau a Boris Vian.

Krom některých uvedených získali Nobelovu cenu za literaturu též Patrick Modiano, Jean-Marie Gustave Le Clézio, Saint-John Perse, François Mauriac, André Gide, Roger Martin du Gard, Frédéric Mistral, Jean-Paul Sartre, Albert Camus a Sully Prudhomme. K nejprestižnějším francouzským literárním cenám patří Goncourtova cena.

Hudba

Související informace naleznete také v článcích Francouzská hudba a Francouzská opera.

Édith Piaf

Francie byla dlouhou dobu považována za centrum evropského umění a hudby. Země se chlubí širokým spektrem tradiční lidové hudby, ale i hudbou přinesenou imigranty z Afriky, Latinské Ameriky a Asie. Co se týče klasické hudby, pochází z Francie několik legendárních skladatelů, stejně tak jako v dnešní době řada umělců hrajících rock, hip hop, techno, funk a pop. Francie se také považuje za zemi klarinetu.

Nejslavnějšími francouzskými skladateli vážné hudby jsou Jean-Baptiste Lully, Claude Debussy, Georges Bizet, Jacques Offenbach, Hector Berlioz a Maurice Ravel. Důležitými jmény jsou též Camille Saint-Saëns, Jean-Philippe Rameau, Erik Satie, Charles Gounod, Jules Massenet, Francis Poulenc, Olivier Messiaen a Adolphe Adam. V oblasti filmové hudby patří k nejoceňovanějším autorům Maurice Jarre. V moderní populární hudbě se Francouzi dlouho snažili konkurovat svým osobitým žánrem – šansonem. Uznání světa v něm získali zejména Édith Piaf, Charles Aznavour, Gilbert Bécaud, Yves Montand, Mireille Mathieu, Dalida či Juliette Gréco. Do historie rokenrolu se zapsal Johnny Hallyday. Serge Gainsbourg se stal symbolem eroticky nabitého popu. V klasickém globálním popu se Francouzi prosazují méně, v posledních letech se to podařilo Vanesse Paradis či Alizée. Zdaleka nejvíce se to však podařilo klávesistovi a skladateli Jean-Michel Jarrovi. V oblasti elektronické hudby se prosadil též DJ David Guetta.

Maurice Béjart je proslulým baletním choreografem.

Kinematografie

Louis de Funès

Velkou tradici má francouzské filmové umění, Georges Méliès stál u jeho samého zrodu. Režiséři 60. let 20. století Jean-Luc Godard a François Truffaut patří ke klasikům světového filmu. K tzv. Nové vlně (Nouvelle Vague) krom nich patřili též režiséři Claude Chabrol, Alain Resnais a Eric Rohmer. Navazovali přitom na originální tvůrce předchozích dekád, jakými byli Jean Renoir či Jacques Tati. Oscara mají třeba Michel Hazanavicius či Jean-Jacques Annaud. Annaud je mj. tvůrce slavných snímků Jméno růže a Sedm let v Tibetu. Luc Besson pracuje v Hollywoodu. Tomuto filmovému centru dokázali Francouzi, jako jedni z mála na světě, v 60.-80. letech 20. století konkurovat, zejména v žánru komedie.

Francouzský film měl a má herecké hvězdy světového formátu: Louis de Funès, Jean Gabin, Jean-Paul Belmondo, Alain Delon, Brigitte Bardot, Gérard Philipe, Lino Ventura, Catherine Deneuve, Jean-Louis Trintignant, Jean Rochefort, Gérard Depardieu, Pierre Richard, Jean Marais, Philippe Noiret či Jeanne Moreau. Ve 30. a 40. letech 20. století se v Hollywoodu proslavila Claudette Colbertová. V 50. letech se dokázali prosadit také Simone Signoretová či Fernandel. Ještě mnohem dříve vytvořila Sarah Bernhardtová prototyp herecké a filmové hvězdy. V posledních letech už se světový věhlas francouzským hercům získává hůře. V některých případech je k tomu zapotřebí angažmá v Hollywoodu – důkazem jsou biografie hereček a herců jako jsou Sophie Marceau, Juliette Binoche, Audrey Tautou, Marion Cotillard, Jean Dujardin či Jean Reno.

Navzdory jistému ústupu ze slávy točí Francie stále nejvíce filmů v Evropě a je zemí, kde americká filmová produkce získává nejmenší procento příjmů z promítání (okolo 50 procent, proti tomu například v Německu je to 77 procent). Francie je také stále ještě druhým největším vývozcem filmů na světě, po Spojených státech.

Filmový festival v Cannes, založený roku 1946, patří k největším filmovým událostem světa. Jeho hlavní cena Zlatá palma (Palme d'or), udělovaná od roku 1955, patří k nejprestižnějším oceněním.

Kuchyně

Související informace naleznete také v článku Francouzská kuchyně.

Šampaňské dobylo celý svět

Francouzská kuchyně je charakteristická svou velikou rozmanitostí. Je označována za jeden z nejvíce kultivovaných a elegantních stylů vaření na světě. Mnoho nejlepších světových šéfkuchařů jako Taillevent, François Pierre La Varenne, Marie-Antoine Carême (zakladatel haute cuisine), Auguste Escoffier nebo Paul Bocuse byli mistry této kuchyně. Francouzské způsoby vaření ovlivnily bezmála celou Západní Evropu a mnoho kulinářských škol užívá francouzskou kuchyni jako základ všech ostatních forem evropského vaření. V listopadu roku 2010 byla francouzská gastronomie přidána na seznam nemateriálního světového kulturního dědictví UNESCO. I pojem restaurace má francouzský původ (avšak ve formě restaurant).

Ve Francii vznikly mnohé kuchařské postupy (marinády, suflé, tapenáda, bešamelová omáčka, hranolky). Ke známým francouzským specialitám patří foie gras (ztučnělá játra vodních ptáků). Oblíbenými surovinami jsou lanýže, žampiony, hlíva ústřičná, mušle, ústřice. Slavným pokrmem je kohout na víně (coq au vin). Pro ostatní Evropany jsou dosti exotickými specialitami žabí stehýnka (grenouille) a šneci (escargot). Do celého světa se rozšířil lehký sladký rohlík croissant, který Francouzi často snídají s kávou, stejně jako bageta nebo palačinky (crêpe). K regionálním specialitám patří alsaský šukrut, lotrinský slaný koláč quiche, nebo maso po burgundsku (boeuf bourguignon). V Provence má původ rybí polévka bouillabaissa, v celé Francii je milována cibulačka. Okolo Nice vznikl zeleninový pokrm ratatouille, v Gaskoňsku konfitovaná kachna (confit de canard). Nejoblíbenějším francouzským sendvičem je croque monsieur. Známými francouzskými dezerty jsou crème brûlée, obrácený koláč (tarte tatin) nebo makronky. Specifickou roli ve francouzské gastronomii hrají sýry. Ve francouzských Alpách se vyrábí sýr beaufort, v kraji Aveyron plísňový sýr roquefort, v Normandii byl vynalezen camembert, v oblasti Seine-et-Marne sýr brie. Z Burgundska pochází dijonská hořčice.

Významnou úlohu v celé francouzské kultuře hraje vinařství. Celosvětově proslulé je šampaňské víno - šumivé, sekundárně kvašené víno z oblasti Champagne-Ardenne. Některé odrůdy byly vyšlechtěny přímo ve Francii, například sauvignon. Velmi ceněna jsou rovněž červená vína z oblasti Bordeaux, burgundské víno (chardonnay, pinot noir), nebo beaujolais (viz též Vinařské oblasti ve Francii). Ale známé jsou i jiné francouzské alkoholické nápoje, z Normandie pochází pálenka z jablek calvados, z Alp likér Chartreuse a z Gaskoňska možná nejstarší brandy světa zvané armaňak. Ze západní Francie (z okolí města Cognac), pochází zvláštní typ brandy, světově známý koňak, k nejznámějším jeho značkám patří Hennessy.

Velkou tradici mají také francouzské kavárny. Francie dala světu též Michelinova průvodce, nejprestižnějšího knižního průvodce po světových restauracích, který systémem hvězdiček oceňuje ty nejkvalitnější. André Michelin vydal první tuto publikaci již roku 1900, hodnocení hvězdičkami vzniklo roku 1926. Dlouho byly hodnoceny jen restaurace evropské, po roce 2005 průvodce zahrnul i velká města mimo Evropu.

Móda

Soubor:Chanel looking out in the distance.jpg

Coco Chanel

Významným kulturním jevem ve Francii je móda, a to od 17. století, kdy se král Ludvík XIV. rozhodl být ochranitelem a určovatelem krásy a stylu. V 19. století vznikla v Paříži tzv. haute couture. A i dnes je Paříž, spolu s Londýnem, Milánem a New Yorkem, jednou z největších světových módních metropolí. Vzniklo zde několik proslulých módních (a kosmetických) domů, založených osobnostmi jako Coco Chanel, Christian Dior nebo Hubert de Givenchy. Revoluci v módním průmyslu způsobil Yves Saint Laurent, když se rozešel se zavedenými normami haute couture a vsadil na prêt-à-porter (konfekční módu všedního dne). V mnohém ho následovala další generace návrhářů jako Jean-Paul Gaultier, Christian Lacroix nebo Sonia Rykielová. Francie je též světovým lídrem ve výrobě parfémů a jiné kosmetiky (L'Oréal, Yves Rocher). Korporace LVMH sdružuje mnoho známých značek, kosmetických i módních, například značku Louis Vuitton, proslulou výrobou luxusních kabelek.

Sport

Tour de France

Michel Platini

Nejpopulárnějším sportem ve Francii je fotbal. Dalšími populárními sporty jsou cyklistika (ve Francii se každoročně pořádá světoznámá Tour de France), ragby, lehká atletika, automobilový sport (Grand Prix Francie v Magny-Cours, 24 hodin Le Mans) a tenis (French Open v Paříži). Nejhranějším sportem ve Francii je pétanque. Různé formy pétanque jsou hrány přibližně 17 miliony Francouzů. Federation Française de Pétanque et Jeu Provençal eviduje 480 000 licencovaných hráčů. Další známou hrou, která pochází z Francie, je stolní fotbal. Mezi Francouzi je velmi populární, což dokazují četnými vítězstvími na světových šampionátech.

Francouzi několikrát pořádali olympijské hry: letní v letech 1900 a 1924 v Paříži a zimní v roce 1924 v Chamonix, 1968 v Grenoble a 1992 v Albertville. Roku 2024 se budou letní olympijské hry znovu konat v Paříži. Pierre de Coubertin byl klíčovou postavou při obnovování tradice olympijských her na konci 19. století. Francie se zúčastňuje olympijských her již od těch prvních v Athénách roku 1896, kde získala pět zlatých. K roku 2018 činil počet zlatých medailí na letních i zimních olympiádách 248, což Francii řadilo na páté místo v historické tabulce národů. V cyklistice Francouzi historickou tabulku dokonce vedou (mj. díky jménům jako Paul Masson, Robert Charpentier, Daniel Morelon, Florian Rousseau či Félicia Ballangerová). Nejúspěšnějším francouzským olympionikem je biatlonista Martin Fourcade, který vybojoval pět zlatých a dvě stříbrné. Čtyři zlaté mají šermíři Christian d'Oriola a Lucien Gaudin. Tři nejcennější kovy si z olympiády odvezli běžkyně na krátkých tratích Marie-José Pérecová, legendární sjezdař Jean-Claude Killy, nebo vodní slalomář Tony Estanguet. Vynikající bilanci tří individuálních medailí mají i sjezdařka Marielle Goitschelová a meziválečný vzpěrač Louis Hostin.

Francouzská fotbalová reprezentace dvakrát vyhrála mistrovství světa (1998, 2018), jednou získala stříbro (2006) a dvakrát bronz (1958, 1986). Dvakrát též triumfovala na mistrovství Evropy (1984, 2000). Jediný francouzský klub, Olympique Marseille, dokázal vyhrát nejprestižnější evropskou klubovou soutěž, Ligu mistrů. Paris St. Germain zvítězil v Poháru vítězů pohárů. Na těchto úspěších se podílela řada osobností. Generaci 50. let dominovali Raymond Kopa (Zlatý míč 1958) a Just Fontaine (nejlepší střelec MS 1958). Té z 80. let zejména Michel Platini (Zlatý míč 1983, 1984, 1985), Alain Giresse či Jean Tigana. Největšími hvězdami 90. let byli Zinedine Zidane (Zlatý míč 1998), Jean-Pierre Papin (Zlatý míč 1991), Eric Cantona či Thierry Henry. Pilíři mužstva, jež triumfovalo na mistrovství světa v Rusku roku 2018, byli N´Golo Kanté, Antoine Griezmann a Kylian Mbappé.

Od 90. let 20. století Francouzi zažívají sérii úspěchů v házené. Mužský tým dvakrát vyhrál olympijský turnaj (2008, 2012) a šestkrát mistrovství světa (1995, 2001, 2009, 2011, 2015, 2017), ženský dvakrát vyhrál světový šampionát (2003, 2017). Nikola Karabatić by třikrát zvolen nejlepším házenkářem světa (2007, 2014, 2016). Stejného ocenění se mezi ženami dostalo Allison Pineauové. Thierry Omeyer byl zvolen nejlepší házenkářským brankářem všech dob.

Francouzská mužská basketbalová reprezentace zažívá po roce 2000 nejlepší éru své historie, v roce 2013 vyhrála mistrovství Evropy, na olympijských hrách brala stříbro (2000), na světovém šampionátu bronz (2014). Největší osobností této éry je Tony Parker, který byl již dvakrát (2007, 2013) vyhlášen nejlepším basketbalistou Evropy (v anketě Euroscar). Antoine Rigaudeau je členem síně slávy Mezinárodní basketbalové federace. Podobný vzestup zažil v novém tisíciletí ženský basketbal, Francouzky poprvé vyhrály mistrovství Evropy (2001, 2009) a získaly stříbro na OH (2012). Symboly tohoto vzestupu jsou hráčky jako Sandrine Grudaová nebo Céline Dumercová, jež byly obě vyhlášeny nejlepšími basketbalistkami Evropy. Členkou síně slávy FIBA je Jacky Chazalonová.

Světovou tenisovou jedničkou i vítězkou Wimbledonu byla Amélie Mauresmová. Wimbledon vyhrála i Marion Bartoliová. Mary Pierceová vyhrála Australian Open a domácí grandslam na Roland Garros, v tom druhém ji dokázal napodobit Yannick Noah. Suzanne Lenglenová byla hvězdou tenisového pravěku, získala dvě olympijská zlata (1920) a 21 grandslamových titulů.

Alain Prost je čtyřnásobným mistrem světa Formule 1. Sébastien Loeb drží rekord v počtu titulů mistra světa v závodech rallye, pronásledován svým krajanem Sébastienem Ogierem. Johann Zarco je dvojnásobným mistrem světa v závodech silničních motocyklů. K legendárním profesionálním cyklistům patřili Jacques Anquetil, Bernard Hinault nebo Louison Bobet.

Turismus

Eiffelova věž

Zámek Versailles

Muzeum Louvre

Zámek Chenonceau

Francie patří k turisticky nejzajímavějším cílům. V roce 2012 ji kupříkladu navštívilo 83 milionů turistů, což bylo nejvíce na světě (s odstupem následovaly mnohem větší země Spojené státy a Čína). Zdaleka nejpopulárnější turistickou atrakcí je Eiffelova věž v Paříži, která se stala symbolem celé Francie. Každoročně si ji přijede prohlédnout přes 6 milionů návštěvníků jak z tuzemska tak ze zahraničí. Byla postavena v letech 1887 až 1889 a až do roku 1930 byla s výškou 300,6 metru nejvyšší stavbou světa. Dnes měří včetně antény na vrcholu 324 metrů. Je pojmenována po svém konstruktérovi Gustavu Eiffelovi. Druhou nejnavštěvovanější památkou ve Francii je zámek Versailles, v letech 1682–1789 sídlo francouzských králů. Z dalších architektonických památek přitahují nejvíce pozornosti Pont du Gard, antický akvadukt v jižní Francii ležící asi 25 km severovýchodně od města Nîmes, pařížský Vítězný oblouk, který dal postavit Napoleon Bonaparte na paměť svého vítězství v bitvě u Slavkova, klášter na Mont-Saint-Michel v Normandii, gotická kaple Sainte-Chapelle v Paříži (součást komplexu Justičního paláce) nebo pevnost Carcassonne. V hlavním městě jsou to dále chrámy Notre Dame a Sacré-Cœur, či známé bulváry jako Boulevard Saint-Michel nebo Avenue des Champs-Élysées (kde se nachází i Elysejský palác, rezidence francouzských prezidentů). Mimo metropoli pak katedrála v Chartres, klášter Vézelay, katedrála v Amiens, klášter Fontenay, klášter Saint-Savin-sur-Gartempe, katedrála v Remeši nebo katedrála v Bourges. Velký zájem budí i muzea a galerie. Louvre je nejnavštěvovanějším muzeem na světě a třetím největším na světě. Mnoho milovníků kultury míří však i do galerie moderního umění Centre Georges Pompidou, do Muzea Orsay, kde lze nalézt unikátní sbírku francouzských impresionistů, a do Musée du quai Branly, které se specializuje na neevropské umění. Dalšími významnými institucemi jsou technické muzeum Cité des sciences et de l'industrie a přírodopisné muzeum Muséum national d'histoire naturelle. V Invalidovně se nachází, mimo jiné, i vojenské muzeum. Francie disponuje také řadou historických hradů a zámků: Château du Haut-Kœnigsbourg, zámek ve Fontainebleau, zámek Amboise, zámek Ussé, zámek Villandry, zámek Chenonceau, zámek Montsoreau, zámek Chantilly, zámek Vaux-le-Vicomte. Mnoho turistů míří také do zábavního parku Disneyland Paris. Za letními radovánkami pak míří turisté z celého světa na Francouzskou Riviéru (Côte d'Azur). Ve Francii lze rovněž nalézt řadu významných míst pro věřící a křesťanské poutníky, vede tudy značná část Svatojakubské cesty. Mnoho poutníků míří i do městečka Lurdy, spojeného s nejznámějším mariánským zjevením, klíčovým místem zde je Svatyně Panny Marie Lurdské, která byla zapsána, jako mnoho dalších výše jmenovaných památek, na seznam světového dědictví UNESCO. Zápisu se dočkaly krom toho i antické památky v Arles a Orange, královské solné doly v Arc-et-Senans, historická centra Avignonu, Le Havru, Bordeaux a Lyonu a proslulé jeskynní malby v Lascaux a v Chauvetově jeskyni. Z přírodních památek je to například skalní masiv Monte Perdido.

Odkazy

Literatura

• FERRO, Marc. Dějiny Francie. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2011. ISBN 978-80-7106-403-9. 

Související články

• Dějiny Francie
• Francouzské kolonie
• Francouzská literatura
• Zdravotní péče ve Francii

Externí odkazy

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Francie na Wikimedia Commons
• Slovníkové heslo Francie ve Wikislovníku
• Téma Francie ve Wikicitátech
• Francie na OpenStreetMap
• Kategorie Francie ve Wikizprávách

Oficiální instituce státu

• Prezident (Présidence de la République) (francouzsky)(německy)(anglicky)(španělsky)
• Parlament (Assemblee Nationale) (francouzsky)(německy)(anglicky)(španělsky)(italsky)
• Senát (Sénat) (francouzsky)
• Vláda (Portail du Gouvernement) (francouzsky)(německy)(anglicky)(španělsky)

Oficiální informace

• Service Public (Le portail de l´administration Française)
• Vie Publique (Un site propose par la documentation Francaise)
• Oficiální turistické informace (Tourisme en France) (francouzsky)(anglicky)
• Oficiální stránky francouzského telefonního seznamu (Pages Jaunes) (francouzsky)

Další informace

• Answers – France (anglicky)
• France - Amnesty International Report 2011 [online]. Amnesty International [cit. 2011-08-22]. Dostupné online. (anglicky) 
• France (2011) [online]. Freedom House [cit. 2011-08-22]. Dostupné online. (anglicky) 
• Bureau of European and Eurasian Affairs. Background Note: France [online]. U.S. Department of State, 2011-05-27 [cit. 2011-08-22]. Dostupné online. (anglicky) 
• CIA. The World Factbook - France [online]. Rev. 2011-08-16 [cit. 2011-08-22]. Dostupné online. (anglicky) 
• Library of Congress. Country Profile: France [online]. 2007-05-25 [cit. 2011-08-22]. Dostupné online. (anglicky) 
• Zastupitelský úřad ČR v Paříži. Souhrnná teritoriální informace: Francie [online]. Businessinfo.cz, 2011-04-01 [cit. 2011-08-22]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2011-08-12. 
• BACHRACH, Bernard S, a kol. France [online]. Encyclopaedia Britannica [cit. 2011-08-22]. Dostupné online. (anglicky) 

Internetová média

• Francouzský tisk - www.onlinenewspapers.com
• Magazines Français - www.w3newspapers.com

Autoritní data

Biblio: 00e4cc53-5b5d-4636-a60e-addf9f452f94, 46d426e3-f17c-4136-9a95-87a579b73975 NKC: ge129152 BIBSYS: 90292000 BNF: cb152383070 (data) CiNii: DA00567886 GND: 4018145-5 HDS: 003354 LCCN: n79006404 LNB: 000040596 MBAREA: 08310658-51eb-3801-80de-5a0739207115 NARA: 10035788 NDL: 00563689 NGV: 19862, 12367 NLA: 35098056 NLI: 987007552533205171 SUDOC: 026378329 Trove: 825932 UKPARL: wn5bayLr VIAF: 264091107 WorldCat Entities: E39PBJd8gD4vdtqQMdQHvYqbBP

Portály: Francie