Portál:Historie/archiv
Zde jsou uloženy články a obrázky, které se objevily na Portálu Historie.
2011[editovat zdroj]
Prosinec[editovat zdroj]
Listopad[editovat zdroj]
Téma měsíce: Dějiny Řecka
Helladská civilizace • Kykladská civilizace • Mínojská civilizace • Mykénská civilizace • Temné období • Starověké Řecko • Achájové • Aiólové • Dórové • Iónové • Polis (Athény • Sparta) • Tyrannis • Řecká kolonizace • Řecko-perské války • Peloponéská válka • Starověká Makedonie • Helénismus • Alexandr Veliký • Diadochové (Antigonovci • Ptolemaiovci • Seleukovci) • Války diadochů • Makedonské války • Římské Řecko • Achaia • Macedonia • Byzantská říše • Herakleiovci • Syrská dynastie • Amorijská dynastie • Makedonská dynastie • Dukové • Komnenovci • Angelovci • Laskarové • Palaiologové • Kantakuzeni • Osmanská říše • Armatolové • Kleftové • Kodžabašijové • Fanarioté • Válka za nezávislost • První helénská republika • Ioannis Kapodistrias • Řecké království • Druhá helénská republika • Eleftherios Venizelos • Ioannis Metaxas • Řecko za druhé světové války • Občanská válka • Řecká vojenská junta • Třetí helénská republika • Dluhová krize v Řecku
Základní literatura k tématu
CANFORA, Luciano. Dějiny řecké literatury. Překlad Dagmar Bartoňková a kol.. Praha: KLP, 2009. ISBN 978-80-86791-71-5.
CLOGG, Richard. A concise history of Greece. Cambridge: Cambridge University Press, 1992.
DOSTÁLOVÁ, Růžena; OLIVA, Pavel; VAVŘÍNEK, Vladimír. Řecko. Praha: Libri, 2002. 146 s. ISBN 80-7277-110-8.
GRANT, Michael. Zrození Řecka. Překlad Gerik Císař. Praha: BB/art, 2010. ISBN 978-80-7381-787-9.
HRADEČNÝ, Pavel, a kol. Dějiny Řecka. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 1998. 768 s. ISBN 80-7106-192-1.
OSBORNE, Robin. Dějiny klasického Řecka. Praha: Grada, 2010. ISBN 978-80-247-3233-6.
VAKALOPOULOS, Apostolos Euangelou. The Greek Nation, 1453-1669. New Brunswick: Rutgers Univ. Pr., 1976.
ZAMAROVSKÝ, Vojtěch. Řecký zázrak. Praha: Mladá fronta, 1972.
ZÁSTĚROVÁ, Bohumila, a kol. Dějiny Byzance. Praha: Academia, 1992. ISBN 80-200-0454-8.
Článek[editovat zdroj]
Byzantská říše, zkráceně nazývaná Byzanc, případně známá jako východořímská říše, byla v období pozdní antiky a středověku významná křesťanská mocnost, nacházející se v oblasti východního Středomoří.
V roce 330 povýšil Konstantin Veliký původní starověkou obec Byzantion přejmenovanou na Konstantinopol na hlavní město římské říše. Ta byla v roce 395 trvale rozdělena na východní a západní část. Zatímco západořímská říše zanikla již roku 476, východní polovina impéria dosáhla v 6. století za panování Justiniána I. svého největšího územního rozsahu. V 7. století se udála zásadní proměna charakteru říše způsobená především přijetím řečtiny jako oficiálního jazyka za vlády Herakleia a ničivými dopady islámské expanze. Navzdory porážkám a úbytku území náležela k hospodářsky, kulturně a vojensky nejrozvinutějším soudobým státům. Byzanc, oslabená odrážením Arabů a vnitřními náboženskými spory, se za makedonské dynastie vzchopila k novému rozmachu a koncem 10. století se znovu pozvedla k velmocenskému postavení. Nicméně prohlubující se odcizení mezi západními a východními křesťany vyústilo v roce 1054 v církevní rozkol označovaný jako Velké schizma.
Po porážce v bitvě u Mantzikertu v roce 1071 ztratila říše ve prospěch seldžuckých Turků většinu Malé Asie, představující jádro jejího teritoria. Po nástupu Komnenovců sice získala zpět některé oblasti a ve 12. století dočasně obnovila svoji převahu, ovšem za pozdějších císařů započal její definitivní úpadek. Během čtvrté křížové výpravy utrpěla Byzanc fatální úder, když byla Konstantinopol roku 1204 dobyta křižáky. Třebaže císařové z dynastie Palaiologů dokázali v roce 1261 říši obnovit, opakující se občanské války výrazně podlomily její moc. Postupný rozklad vyvrcholil pádem Konstantinopole v roce 1453 a dobytím zbývajících byzantských území osmanskými Turky.
Obrázek[editovat zdroj]
Osobnost[editovat zdroj]
Alexandr Veliký (mezi 20. a 30. červencem 356 př. n. l. v Pelle – 10. nebo 11. června 323 př. n. l. v Babylóně), rovněž známý jako Alexandr III. Makedonský (řecky Μέγας Αλέξανδρος (ο Μακεδών ο Τρίτος), [Megás Alexandros (ho Makedón; ho Trítos)], byl králem (basileús) Makedonie. Alexandr rozšířil hranice své říše tažením do Persie a na indický subkontinent, díky čemuž se stal zřejmě největším a nejúspěšnějším vojevůdcem celé historie, který nepodlehl v jediném střetnutí. V době své smrti ovládal většinu tehdejším Řekům známého světa.
Poté, co si Alexandrův otec král Filip II. Makedonský podmanil řecké městské státy, vypravil se Alexandr na východ proti obrovité perské říši Achaimenovců. Během jedenácti let nepřetržitých vojenských kampaní Alexandr postupně dobyl Anatolii, Sýrii, Fénicii, Judeu, Egypt, Mezopotámii, Írán a střední Asii. Teprve ve vzdálené Indii byl vlastními vojáky donucen upustit od svého úmyslu dosáhnout velkého vnějšího moře. Po návratu do Babylonu se chystal k dalším výbojům na Arabský poloostrov, odkud chtěl vést své muže na západ. Těmto smělým plánům však zabránil jeho předčasný skon.
Říjen[editovat zdroj]
Slované • Pravlast Slovanů • Praslovanština • Časně slovanské období • Sámova říše • První bulharská říše • Slovanské pohanství • Slovanská mytologie • Polabští Slované • Velkomoravská říše • Cyril a Metoděj • Staroslověnština • Církevní slovanština • Slovanská liturgie • Raška • Duklja • Kyjevská Rus • Rurikovci • Chorvatské království • Trpimírovci • České knížectví a království • Přemyslovci • Lucemburkové • Polské knížectví a království • Piastovci • Jagellonci • Vladimirsko-suzdalské knížectví • Druhá bulharská říše • Litevské velkoknížectví • Srbské království • Srbské císařství • Nemanjići • Bosenské království • Moskevské knížectví • Novgorodská republika
Základní literatura k tématu
BERANOVÁ, Magdalena. Slované. Praha: Libri, 2000. 311 s. ISBN 80-7277-022-5.
HAVLÍK, Lubomír Emil. Slovanské státní útvary raného středověku.. Praha: Academia, 1987. 250 s.
PICKOVÁ, Dana. Počátky slovanských dějin I.. Historický obzor. 1997, roč. 8, čís. 9-10, s. 200-207.
PICKOVÁ, Dana. Počátky slovanských dějin II.. Historický obzor. 1997, roč. 8, čís. 11-12, s. 246-248.
PICKOVÁ, Dana. Počátky slovanských dějin III.. Historický obzor. 1998, roč. 9, čís. 5-6, s. 101-104.
PROFANTOVÁ, Naďa; PROFANT, Martin. Encyklopedie slovanských bohů a mýtů. Praha: Libri, 2000. 259 s. ISBN 80-7277-011-X.
VÁŇA, Zdeněk. Svět dávných Slovanů. Praha: Artia, 1983. 239 s.
Článek[editovat zdroj]
cs.png)
První bulharská říše (bulharsky Първа българска държава; Parva balgarska daržava) byl středověký bulharský stát existující v letech 681 až 1018, který na přechodnou dobu dosáhl v rámci Balkánu postavení regionální velmoci. Jeho zakladatelem se stal chán Asparuch, který po rozpadu Velkého Bulharska vedl kmeny kočovných Prabulharů na Balkánský poloostrov, kde spolu se slovanskými kmeny vytvořil nový státní útvar, jenž sousední mocnost, byzantská říše, roku 681 formálně uznala v mírové smlouvě. Bulharský stát v dalších letech postupně expandoval, stal se protiváhou byzantského vlivu na Balkáně a brzdou případné asimilace slovanských kmenů pod byzantskou nadvládou. Bulharští cháni během 8. století také několikrát zasáhli do vnitřní politiky Byzance; za chána Kruma došlo k velkému nárůstu bulharské moci, který se odrazil i v neúspěšném bulharském pokusu o dobytí Konstantinopole, hlavního města byzantské říše, roku 813. Krumův nástupce Omurtag vytvořil v říši již ucelenější správu založenou na systému žup pod kontrolou chánových úředníků.
Po celou dobu bulharská říše postupně sílila, avšak její mezinárodní postavení nebylo dostatečně pevné, dokud chán Boris nepřijal roku 864 křesťanství východního ritu s řečtinou jako liturgickým jazykem. Aby však Boris omezil vliv řeckého kléru na svém území, poskytl v Bulharsku azyl Metodějovým žákům poté, co byli vyhnáni z Velké Moravy; jimi propagovaná slovanská liturgie se vzápětí v Bulharsku rychle rozšířila, čímž se sice zprvu limitoval i vliv byzantské říše na bulharský stát, později se však ukázalo, že riziko spojené s tím, že některé části říše budou politicky táhnout spíše k Byzanci existuje. Tehdejší Bulharsko proto vysílalo další vzdělané církevní zástupce do vzdálenějších území říše; jednalo se o žáky Cyrila a Metoděje. Největšího rozsahu dosáhla bulharská říše za knížete a posléze cara Symeona. Za vlády jeho syna Petra však již následoval úpadek. Ke konci 10. století ovládla Bulharsko byzantská říše, i když západní části bulharského území si pod vládou komitopulů udržely nezávislost. Nejmladší z nich, Samuel, dobyl nazpět některá ztracená území a na počátku jeho vlády dosáhl bulharský stát dočasně opět pozice regionální velmoci. Po jeho smrti již Bulhaři ztráceli další a další území, až byly zbytky první bulharské říše připojeny k Byzanci. Na konci 12. století se bulharský stát opět obnovil jakožto druhá bulharská říše.
Obrázek[editovat zdroj]
Osobnost[editovat zdroj]
Štěpán Uroš IV. Dušan (1308 – 20. prosince 1355), syn srbského krále Štěpána (Stefana) Uroše III. a jeho první choti Theodory, byl srbský panovník vládnoucí v letech 1331 až 1355. Panoval, s titulem cara, až do svého skonu (1355).
Dušan patřil mezi nejvýznamnější vládce srbského státu. Za jeho vlády Srbsko dosáhlo velkého územního, kulturního i společenského rozkvětu. Přitom způsob, jakým se dostal k moci, nebyl příliš čistý - v roce 1331 (ve věku asi 22 - 23 let) povstal proti svému otci králi Urošovi III. a sesadil ho. Po nástupu na trůn zahájil Dušan expanzi, především na území Byzance, Uher a dnešní Albánie. V době druhé občanské války v byzantské říši (1342 - 1354) Dušan měnil strany v konfliktu ku prospěchu své země. Po dobytí města Serres se roku 1345 prohlásil carem a příštího roku byl ve Skopji korunován jako basileus kai autokrator Serbon kai Romaion - basileus (císař) Srbů a Romájů (Řeků). O tři roky později (1349) byl na sněmu duchovenstva a zemanů ve Skopji schválen Zákoník cara Štěpána Dušana, významná památka slovanského středověkého zákonodárství. Roku 1354 byl zákoník doplněn. Dušan zemřel příštího roku (1355) uprostřed příprav k boji proti Osmanům a za vlády Dušanova syna a nástupce Štěpána Uroše V. (1355 - 1371) se Dušanova "veleříše" rozpadla.
Červenec až září[editovat zdroj]
Téma měsíce: Přemyslovci
České knížectví • Bořivoj I. • Spytihněv I. • Vratislav I. • Svatý Václav • Boleslav I. • Boleslav II. • Boleslav III. • Jaromír • Oldřich • Břetislav I. • Spytihněv II. • České království • Vratislav II. • Konrád I. Brněnský • Břetislav II. • Bořivoj II. • Svatopluk Olomoucký • Vladislav I. • Soběslav I. • Vladislav II. • Bedřich • Soběslav II. • Konrád II. Ota • Václav II. (kníže) • Jindřich Břetislav • Vladislav Jindřich • Poslední Přemyslovci • Přemysl Otakar I. • Václav I. • Přemysl Otakar II. • Václav II. • Václav III.
Článek[editovat zdroj]
Zbraslavský klášter (lat. Aula Regia) byl cisterciácký klášter na území dnešní pražské čtvrti Zbraslav, založený nedaleko soutoku řek Vltavy a Mže (dnešní Berounky) králem Václavem II. Během své existence původně gotický konvent, na jehož půdě vznikla Zbraslavská kronika, prošel mnoha proměnami. Z velkolepého cisterciáckého opatství, jehož opati měli významný vliv na politiku Českého království, se výměnou vládnoucí dynastie a přesunem královského pohřebiště do katedrály sv. Víta stal klášterem druhořadého významu. Velké škody klášter utrpěl během husitských válek nebo útoku švédských vojsk za třicetileté války.
Barokní přestavba zdevastovaného klášterního areálu byla zastavena roku 1785 císařským dekretem Josefa II. o rušení klášterů, jež se nezabývaly vyučováním, pěstováním věd či péčí o nemocné. Zbraslavský klášter byl společně s dalšími osmi českými a moravskými cisterciáckými kláštery zrušen a všechny nemovitosti přešly do majetku náboženského fondu, který je poté rozprodal. Klášterní budovy byly využívány jako cukrovar, skladiště obilí, výrobna chemikálií a pivovar.
Ve 20. století byl klášter díky Cyrilu Bartoňovi z Dobenína zrekonstruován a přestavěn na zámecké sídlo. Poté do roku 2009 fungoval jako výstavní prostor sbírky asijského umění Národní galerie. V restituci byl navrácen Bartoňům z Dobenína a roku 1995 byl zařazen na Seznam národních kulturních památek. V současnosti se zde plánuje zřídit depozitář knihovny Národního muzea se studovnou pro studenty a badatele. Součástí zámeckého areálu je i barokní kostel sv. Jakuba Většího s deskovým obrazem Madony ze Zbraslavi, obrazy Karla Škréty a Petra Brandla nebo ostatky posledních přemyslovských králů, který je v rámci pravidelných bohoslužeb běžně přístupný veřejnosti.
Obrázek[editovat zdroj]
Osobnost[editovat zdroj]
Přemysl Otakar I. (německy Ottokar I. Přemysl; asi 1155/1167? – 15. prosince 1230) byl český kníže (1192–1193 a 1197–1198) a třetí český král (1198–1230) z rodu Přemyslovců, první český král, kterému se podařilo dědičně zajistit královský titul i pro své potomky.
Narodil se jako nejstarší syn druhé manželky krále Vladislava II., Judity Durynské. V letech 1173–1179 pobýval ve vyhnanství, kde se oženil s Adlétou Míšeňskou. Po návratu z vyhnanství v roce 1179 zastupoval svého vládnoucího staršího bratra Bedřicha na Olomoucku ve funkci markraběte. V následných bojích o český trůn stál vždy na straně svého staršího bratra.
V letech 1192–1193 se poprvé stal českým knížetem, ale poté, co se dostal do sporu s pražským biskupem (a svým strýcem) Jindřichem Břetislavem i císařem Jindřichem VI., trávil léta 1193–1197 opět ve vyhnanství. Novým českým knížetem se stal pražský biskup Jindřich Břetislav. Po jeho smrti a po dohodě se svým mladším bratrem Vladislavem Jindřichem nastoupil Přemysl v roce 1197 podruhé na český trůn. Aktivně se zapojil do bojů o císařskou korunu mezi Štaufy a Welfy. Proslulou sérií změn svého stranictví během těchto bojů získal postupně Přemysl potvrzení dědičného královského titulu nejen od obou válčících stran (1198 Filip Švábský a 1203 Ota IV. Brunšvický), ale v roce 1204 i od papeže Inocence III. Přemyslova situace v této době byla komplikována rozchodem s první manželkou Adlétou a novým sňatkem s Konstancií. Za jistý vrchol Přemyslova snažení bývá tradičně vykládán zisk Zlaté buly sicilské, privilegia upravujícího poměr českých zemí k Říši a zaručujícího dědičnost českého královského titulu.
V dalších letech své vlády se Přemysl Otakar I. soustředil především na konsolidaci domácích poměrů a také na zajištění bezproblémového nástupnictví pro nejstaršího syna z druhého manželství Václava. Při dosahování svých cílů postupoval často nekompromisně a neváhal (často velmi tvrdě) odstraňovat překážky, které bránily jejich dosažení.
Květen[editovat zdroj]
Téma měsíce: Starověk
Starověký Orient • Doba měděná • Mezopotámie • Sumerové • Akkad • Babylonie • Starověký Egypt • Harappská kultura • Árjové • Sia • Šang • Mínojská kultura • Doba železná • Chetité • Mořské národy • Mykénská kultura • Féničané • Perská říše • Achaimenovci • Parthská říše • Sásánovci • Antika • Starověké Řecko • Řecká kolonizace • Polis • Řecko-perské války • Peloponéská válka • Starověká Makedonie • Helénismus • Etruskové • Maurjovská říše • Čou • Období válčících států • Čchin • Chan • Starověký Řím • Kartágo • Punské války • Římská republika • Principát • Pozdní antika • Dominát • Rané křesťanství • Stěhování národů • Guptovská říše • Ťin • Byzantská říše
Článek[editovat zdroj]
Starověký Egypt byl jedna z významných a také nejstarších starověkých civilizací ve Středomoří a na Předním východě. Jejím centrem byla oblast severovýchodní Afriky na území dnešního Egypta, kde se soustředila podél dolního toku řeky Nilu až k prvnímu kataraktu tvořícímu přirozenou jižní hranici. Specifické podmínky nilského údolí a pravidelných nilských záplav umožnily v kontrastu s omezenými možnostmi tehdejší Sahary velice brzy přeměnit okraje záplavové oblasti na vysoce výnosnou zemědělskou půdu, a to pouhými jednoduchými úpravami přirozeného prostředí. To vedlo k relativně značnému soustředění obyvatelstva do údolí a k jeho soběstačnosti, nezávislosti na okolních oblastech a následně i etnocentrismu jako výrazným znaků staroegyptské civilizace. V různých obdobích mocenský vliv egyptských panovníků zahrnoval i další oblasti, zejména na jihu území Núbie, na severu Sinajský poloostrov a jižní Levantu, dále pak Západní poušť včetně jejích oáz, Východní poušť a pobřeží Rudého moře. Tato území ale zpravidla nebyla samotnými Egypťany považována za součást Egypta jako takového, o čemž svědčí jejich zvláštní názvy užívané v egyptštině.
Staroegyptská civilizace trvala a kontinuálně se rozvíjela po dobu více než tří tisíciletí, přičemž Egypťané si této kontinuity byli vědomi a učinili ji součástí své historické paměti – v průběhu dějin se v obdobích krizí či úpadku do své minulosti obraceli a hledali v ní inspiraci pro soudobé kulturní i politické koncepce. Vznikla na konci 4. tisíciletí př. n. l. z pravěkých a předdynastických kultur (zejména kultury badárské, merimdské a nakádské), když kolem roku 3150 př. n. l. došlo k ustavení první egyptské dynastie a jednotného centralizovaného státu touto dynastií ovládaného. Již v tomto raném období se objevila řada typických kulturních, politických, ideologických a náboženských rysů, které Egypťané v následujících tisíciletích rozvíjeli a až do zániku své civilizace je neopustili; v jednotlivých historických obdobích byly preferovány jen různé stránky těchto paradigmat, zatímco ona sama zůstávala kontinuálně přítomna. Nositelem této pozoruhodné kulturní, společenské a politické stability bylo specificky egyptské pojetí světa a královské moci, jejíž autorita jako instituce zůstala po více než tři tisíciletí prakticky nezpochybněna. Díky tomu „důležité aspekty faraonské civilizace mohly zůstat několik tisíciletí relativně nedotčené a prodělat jen kombinaci kulturní a politické transformace na počátku Arabské doby“ v roce 640/641.
Svého vrcholného období starověký Egypt dosáhl ve druhé polovině 2. tisíciletí př. n. l. v době Nové říše, kdy egyptský stát získal imperiální charakter a byl rozhodující mocností v celé širší oblasti východního Středomoří. Thutmose III. ovládl rozsáhlé území od čtvrtého nilského kataraktu na jihu až k hornímu toku Eufratu na severu a jeho třetí nástupce Amenhotep III. nejen že „udržel nesmírný respekt k Egyptu v sousedních zemích“, ale využitím dobytých zdrojů také říši přivedl „k nebývalému hospodářskému a kulturnímu rozkvětu,“ z nějž těžilo několik následujících generací. Od poloviny 12. století př. n. l. však docházelo k opakujícím se obdobím úpadku centrální moci a konfrontací s nově vznikajícími starověkými státy, jimž Egypťané z dlouhodobého hlediska nedokázali úspěšně čelit. To vedlo ke spíše defenzivnímu pojetí zahraniční politiky a nakonec k opakovanému ovládnutí Egypta cizími vládci – Núbijci, Asyřany, Peršany, řecko-makedonskými Ptolemaiovci a nakonec v roce 30 př. n. l. Římany. Přesto ovšem staroegyptská civilizace zůstávala z kulturního hlediska velice vitální a svébytnou; teprve od přelomu 2. a 3. století je pozorovatelný nepochybný úpadek tvůrčí invence.
Obrázek[editovat zdroj]
Osobnost[editovat zdroj]
Archimédés ze Syrakus, řecky Αρχιμήδης, latinsky Archimedes, (287 př. n. l.? – 212 př. n. l. Syrakusy), byl řecký matematik, fyzik, inženýr, vynálezce a astronom. Je považován za jednoho z nejvýznamnějších vědců klasického starověku, za největšího matematika své epochy a jednoho z největších matematiků vůbec. Použil vykrývací metodu k výpočtu plochy segmentu paraboly (využil součtu nekonečné geometrické řady pravidelných ploch, kterými segment vyplnil), a předjal tak myšlenky integrálního počtu. Zabýval se metodou výpočtu délky kružnice a na svou dobu přesně odhadl číslo pí. Také definice spirály nesoucí jeho jméno a vzorce pro výpočet objemů těles byly na tehdejší dobu převratné.
Na poli fyziky patří mezi jeho nejslavnější objevy ve statice (mechanická rovnováha, vysvětlení principu páky) a hydrostatice (Archimédův zákon). Navrhl a sestrojil mnoho vynálezů, sloužících pro potřeby jeho rodného města Syrakus, včetně šnekového čerpadla, kterým byla vybavena největší loď starověku Syrakusia.
Některé legendární obranné stroje, které Archimédés vynalezl, byly v moderní době zrekonstruovány a ukázalo se, že mohly být funkční. Zrcadla, kterými měl podle legend zapalovat římské lodě, mezi ně ale nejspíše nepatří; pravděpodobnější teorie, kterou podporoval i Leonardo da Vinci a Galén, je, že Archimédés použil k zapálení lodí parní kanón. Archimédés byl zabit během druhé punské války římským vojskem pod vedením Marca Claudia Marcella při obraně svého rodného města. O jeho smrti se nám dochovala legenda, podle které odmítl po dobytí Syrakus následovat římského vojáka dříve, než dořeší matematický problém. To vojáka rozzuřilo a Archiméda zabil. Římský řečník Cicero o tři století poté údajně nalezl a popsal Archimédův hrob.
Duben[editovat zdroj]
Téma měsíce: Velká francouzská revoluce a Napoleonské války
Ludvík XVI. • Generální stavy • Národní shromáždění • Ústavodárné národní shromáždění • Dobytí Bastily • Deklarace práv člověka a občana • Zákonodárné národní shromáždění • Markýz de La Fayette • Maximilián Robespierre • Georges Danton • Jean Paul Marat • Výbor veřejného blaha • Francouzské revoluční války • Direktorium • Napoleon Bonaparte • První francouzské císařství • Napoleonův občanský zákoník • Bitva u Trafalgaru • Bitva u Slavkova • Kontinentální blokáda • Napoleonovo ruské tažení • Bitva u Lipska • Stodenní císařství • Vídeňský kongres • Restaurace Bourbonů
Článek[editovat zdroj]
Bitva u Slavkova známá též jako „Bitva tří císařů“ proběhla 2. prosince 1805 poblíž Slavkova u Brna. Armáda Francouzského císařství v čele s císařem Napoleonem Bonapartem zde drtivě porazila vojsko spojenců (tzv. III. koalice), jimiž byly Rusko v čele s carem Alexandrem I. a M. I. Kutuzovem a Rakousko pod vrchním velením císaře Františka I. Je to jedna z nejznámějších bitev, které proběhly na území Moravy a spolu s bitvou u Arbely, bitvou u Kann a bitvou u Leuthenu patří mezi mistrovská díla taktiky. Samotné Napoleonovo vítězství nejenže rozbilo svazek III. koalice, ale mělo také vliv na uspořádání státních celků v celé tehdejší střední Evropě, zejména v římskoněmecké říši.
Přestože francouzský císař řídil úvodní fáze bitvy z návrší Žuráň (286 m n. m., dnes v katastru obce Podolí v okrese Brno-venkov) a František I. s carem Alexandrem měli svůj hlavní stan zřízený v Křenovicích, nazval francouzský císař bitvu podle Slavkova, vzdáleného od centra bojiště zhruba 9 km. Údajně proto, že na slavkovském zámku den před bitvou nocovali oba spojenečtí panovníci, ale snad i na počest zámku samotného, jelikož na Napoleona, který se zde ubytoval 4. prosince, učinil velký dojem.
Obrázek[editovat zdroj]
Osobnost[editovat zdroj]
.png)
Napoleon I. Bonaparte (1769 – 1821), francouzský vojevůdce a státník, císař v letech 1804 – 1814 a 1815. Narodil se na Korsice do rodiny nepříliš zámožného příslušníka úřednické šlechty. V devíti letech jej otec odvezl do Francie, kde jako stipendista studoval v místních vojenských školách. Po smrti otce, ve svých 16 letech, převzal starost o rodinu, přerušil studia a vstoupil jako podporučík do armády. Vzestup jeho kariéry nastal ve chvíli, kdy se jako dělostřelecký důstojník zasloužil o dobytí pevnosti Toulon (1793) a byl povýšen do hodnosti brigádního generála. V roce 1795 v pařížských ulicích úspěšně potlačil royalistické povstání, stal se divizním generálem a převzal velení nad armádami vnitřní a pařížské oblasti. Následujícího roku byl na návrh Lazare Carnota jako hlavní opora Direktoria vyslán do války s Rakouskem a pověřen velením nad francouzskou armádou v Itálii. Zde se chopil nabízené příležitosti, využil revolučního nadšení vojáků a řadou vítězství přinutil rakouský dvůr požádat o mír. V roce 1799, po nepříliš vydařené vojenské kampani v Egyptě, se Napoleon zapletl do politického převratu, který měl omezit moc dvou zákonodárných sněmoven ve prospěch mnohem silnější výkonné moci a stal se čelním ze tří vládnoucích konzulů. Od roku 1800 nadále zastával doživotní funkci prvního konzula a o čtyři roky později politickými machinacemi přiměl senát, aby jej zvolil francouzským císařem. Mimo jiné provedl reformu vnitřní správy a v roce 1804 vydal nový občanský zákoník (Code civil), jenž se stal vzorem pro další evropské země a dodnes tvoří základ francouzského práva. Vládu si za téměř nepřetržitého válečného stavu podržel až do roku 1814, kdy byl po tragické kampani do Ruska vojsky VI. spojenecké koalice zatlačen až k francouzské metropoli a vlastními maršály přinucen abdikovat. Posléze byl poslán do vyhnanství na ostrov Elba, odkud po necelém roce internace uprchl a bez jediného výstřelu opět obsadil císařský trůn. Francie se však dostala do vojenskopolitické izolace a obnovené císařství nepřežilo více než sto dní. Veškeré Napoleonovy snahy skončily porážkou v bitvě u Waterloo, po níž abdikoval podruhé a vydal se do rukou spojenců. Ti jej odsoudili k doživotnímu pobytu na ostrově Svatá Helena, kde ve věku jednapadesáti let zemřel.
Březen[editovat zdroj]
Téma měsíce: Raný středověk
Stěhování národů • Byzantská říše • Islámská expanze • Franská říše • Karlovci • Karolinská renesance • Sedm svobodných umění • Al-Andalus • Anglosaská Anglie • První bulharská říše • Velkomoravská říše • Vikingové • Kyjevská Rus • Kapetovci • Otoni
Článek[editovat zdroj]
Římsko-perské války je souhrnné označení pro sérii vojenských konfliktů svedených mezi římskou resp. východořímskou říší a novoperskou sásánovskou říší, které v období vymezeném počátkem 3. století a první polovinou 7. století představovaly dominantní mocnosti Středomoří a Středního východu. Zahraničněpolitické vztahy mezi těmito pozdněantickými státy nabývaly převážně konfrontačního rázu, ačkoli se vyskytly i dlouhodobější fáze mírové koexistence, obzvláště v 5. století.
Tyto války započaly krátce po zániku parthské říše v dnešním Íránu a Iráku a jejím nahrazením sásánovskou říší ve 3. století a s určitými přestávkami pokračovaly až do vítězství východořímského císaře Herakleia. Mimořádně intenzivní válečná střetnutí probíhala především za panování perských velkokrálů Šápúra I., Šápúra II., Husrava I. a Husrava II., přičemž ofenzivní akce byly vedeny jak z římské, tak z perské strany. Nedlouho po skončení poslední římsko-perské války, vybojované v letech 603 až 628, padly obě tyto velmoci za oběť nastupující expanzi islámu. V důsledku arabských výbojů se sásánovská říše zcela zhroutila, zatímco Římané pozbyli své východní provincie. Jistí moderní historikové proto považují tuto historickou událost za okamžik definitivního završení antiky.
Obrázek[editovat zdroj]
Osobnost[editovat zdroj]
Paulinus z Yorku (zemřel 10. října 644) byl římský křesťanský misionář a první yorský biskup. Paulinus byl členem mise vyslané papežem Řehořem Velikým roku 601, jež měla za cíl obrátit pohanské Anglosasy od jejich náboženství ke křesťanství; Paulinus do Anglie dorazil roku 604 s druhou misionářskou vlnou, o jejíž činnosti během následujících dvou desetiletích se ví jen málo.
Po několika letech strávených v Kentu byl Paulinus vysvěcen na biskupa, pravděpodobně roku 627. Doprovázel Æthelburgu z Kentu, sestru kentského krále Eadbalda, na cestě do Northumbrie, kde měla být provdána za krále Edwina, jehož později Paulinus pokřtil. Paulinus christianizoval mnohé z Edwinových poddaných a vybudoval několik kostelů; jedna z žen, jež byla Paulinem pokřtěna, byla Hilda z Whitby, která byla později svatořečena. Po Edwinově smrti Paulinus a Æthelburg opustili Northumbrii, nechajíce tam člena Paulinova kněžského sboru Jakuba Jáhna. Paulinus se vrátil do Kentu, kde se stal rochesterským biskupem. Po své smrti roku 644 byl prohlášen za svatého.
2010[editovat zdroj]
Srpen[editovat zdroj]
Článek[editovat zdroj]
Megido (hebrejsky מגידו) bylo starověké město a v letech 1800-600 př. n. l. významné středisko Galileje. Bylo umístěno na strategickém místě v Jizre'elském údolí, stála zde mohutná pevnost a stáje, díky kterým se město stalo centrem chovu koní pro vojsko. Megido bývá také ztotožňováno s místem zvaným Armagedon (od Har Megido, dosl. „Hora Megido“), kde se mají podle knihy Zjevení shromáždit všechna vojska k poslední bitvě na konci světa.
Dnes je místo důležitou archeologickou lokalitou Tel Megido (arab. Tel el-Mutesillim), jednou z nejvýznamnějších a nejpůsobivějších v Izraeli. Roku 2005 byla lokalita zapsána spolu s dalšími dvěma tely zmíněnými v Bibli (Chacor a Be'er Ševa) jako památka světového dědictví na seznam UNESCO. Nedaleko se nachází kibuc Megido a vojenské vězení, kde jsou drženi palestinští Arabové obžalovaní z terorismu.
Obrázek[editovat zdroj]
Červenec[editovat zdroj]
Článek[editovat zdroj]
Bitva u Hattínu mezi křižáckým Jeruzalémským královstvím a sultánem Saladinem se odehrála v sobotu 4. července 1187 pod horou zvanou Hattínské rohy a skončila drtivou porážkou křižáků. Bitva byla rozhodujícím střetem ve vleklém konfliktu mezi křižáky a Saladinem a na jejím výsledku záviselo přežití křižáckých států v Levantě, z nichž se války účastnilo Jeruzalémské království a jeho vazal Tripolské hrabství, zatímco druhý vazalský stát, Antiochijské knížectví, vyhlásilo neutralitu.
Jeruzalémský král Guy de Lusignan vytáhl do boje s největší a nejdražší armádou, jakou se kdy křižákům v Palestině podařilo sestavit. Po krátkém tažení pouštní krajinou nedaleko Genezaretského jezera se křižáci nechali bez zásob vody obklíčit na kopci se dvěma vrcholy, zvaném Hattínské rohy. Druhého dne ráno se vyčerpaní křižáci pokusili o průlom z obklíčení, podařilo se to však jen zlomku z nich. Zbytek jeruzalémského vojska zůstal uvězněn na kopci a byl postupně decimován, až dokud muslimové nezajali samotného jeruzalémského krále. Bitva tak skončila zdrcující porážkou křižáků a znamenala obrat ve vývoji křižáckých států.
Saladin poté zaútočil na zbytek království a muslimové tak od křižáků získali zpět téměř celé území Palestiny včetně Jeruzaléma. Z držav Jeruzalémského království se udržel jen přístav Tyros a několik hradů. Evropa na vojenskou katastrofu reagovala vyhlášením třetí křížové výpravy.
Obrázek[editovat zdroj]
Osobnost[editovat zdroj]
Werner Mölders (18. března 1913, Gelsenkirchen – 22. listopadu 1941, Vratislav) byl stíhací pilot německé Luftwaffe, který se zúčastnil španělské občanské války a druhé světové války. Letecké eso Mölders se stal prvním pilotem v historii, který překonal hranici 100 sestřelů. Za své bojové úspěchy získal Španělský kříž ve zlatě s meči a brilianty a Rytířský kříž s dubovými ratolestmi, meči a brilianty. Velmi se angažoval ve vývoji nových bojových leteckých taktik. Stál například stál za vývojem čtyřčlenné letecké formace Schwarm (roj), během vzdušných soubojů s nepřítelem využíval jednoduchou taktiku, kterou lze charakterizovat heslem „udeř na protivníka tvrdě a z velké blízkosti“.
Mölders vstoupil do německého válečného letectva (Luftwaffe) roku 1934 ve věku 21 let. Roku 1938 byl převelen k Legion Condor, která podporovala Francisca Franca během španělské občanské války, a dosáhl 15 sestřelů. Během druhé světové války byl v bitvě o Francii a bitvě o Británii sám třikrát sestřelen, ale zároveň dosáhl 53 potvrzených sestřelů spojeneckých letadel. V roce 1941, kdy měl na svém kontě již 68 vítězství, byl se svojí JG 51 (Jagdgeschwader 51 ~ stíhací eskadra 51) převelen na východní frontu, aby se zapojil do plánovaného útoku na Sovětský svaz. Během 22. června 1941 přidal na své konto další čtyři sestřely a o týden později již překonal rekord 80 vítězství Manfreda von Richthofen z roku 1918. V polovině července téhož roku se celkový počet jeho vzdušných vítězství přehoupl přes hranici 100 uznaných sestřelů.
Nacistické velení mu poté z obav o jeho život neumožňovalo účastnit se rozsáhlejších bojových misí. Ve věku 28 let byl povýšen do hodnosti Oberst (plukovník) a jmenován inspektorem stíhacího letectva. Působil na poloostrově Krym, kde řídil leteckou podporu německého postupu. Po sebevraždě Generaloberst (generálplukovníka) Ernsta Udeta, stíhacího esa z první světové války, byl Mölders povolán do Berlína, aby se zde zúčastnil pohřbu. Během cesty do hlavního města však letoun Heinkel He 111, ve kterém cestoval jako pasažér, zastihla silná bouře a selhal jeden z motorů. Pilot se s letadlem neúspěšně pokusil o nouzové přistání na letišti ve Vratislavi a Mölders po pádu letadla spolu s dvěma dalšími osobami zahynul. Jak nacistická armáda Wehrmacht, tak zprvu i německá spolková armáda Bundeswehr uctívaly jeho památku; jeho jméno nesla stíhací eskadra, torpédoborec a kasárna. Roku 2005 Německý spolkový sněm tyto posmrtné pocty na základě zprávy Úřadu pro vojenskou historii zrevidoval a Möldersovo jméno bylo z názvu eskadry i kasáren odstraněno.
Červen[editovat zdroj]
Článek[editovat zdroj]
Harappská kultura byla starověká kultura nacházející se v povodí řeky Indus, první známá městská kultura na Indickém subkontinentu. Zabírala velkou část dnešního Pákistánu (především Sindh, Paňdžáb a Balúčistán) a severozápadní Indie (hlavně Gudžarát, Harijánu, Paňdžáb a Rádžasthán), některé pozůstatky harappské kultury však byly nalezeny i v dalších oblastech. Počátky harappské kultury sahají do 2. poloviny 4. tisíciletí př. n. l. Jednotlivé periodizace kultury poříčí Indu se liší, Jonathan M. Kenoyer klade její vrcholné období do rozmezí let 2600–1900 př. n. l. Poté začala harappská civilizace upadat, nejspíš v důsledku klimatických změn, které měly přímý vliv na zemědělství a hospodářství. V polovině 2. tisíciletí zanikla, je možné, že na jejím konci měl podíl i příchod indoevropských kmenů.
První archeologické průzkumy v oblasti protoindické kultury byly uskutečněny až ve dvacátých letech 20. století. Vzhledem k tomu, že se o harappské civilizaci nedochovaly zmínky v žádných dosud nalezených záznamech, jsou teorie o harappské kultuře většinou spekulace a dohady založené pouze na poznatcích a nálezech archeologů. Hlavními centry protoindické kultury byly zejména Mohendžodaro, které je dnes součástí kulturních památek světového dědictví, a Harappa. Dalšími důležitými centry byly např. Lóthal, Amrí, Kót Dídží a Naušahro.
Harappané znali odlévání bronzu i mědi, živili se převážně zemědělstvím. Není jasné, ke které jazykové rodině patřili, většinou se uvažuje o drávidském či indoevropském jazyku. Do dnešní doby se mimo pozůstatků městských staveb dochovalo množství menších uměleckých i užitkových předmětů, častými nálezy jsou malá pečetítka se znaky připomínající písmo. Toto písmo či symbolický systém je známo jako harappské písmo a dosud nebylo rozluštěno. Harappané udržovali obchodní styky s Mezopotámií a podle nálezu přístavních doků v Lóthalu se předpokládá, že obchod probíhal i námořní cestou.
Obrázek[editovat zdroj]
Osobnost[editovat zdroj]
Jan Adam z Questenberka (23. února 1678 Rappoltenkirchen – 10. května 1752 Brno) byl český šlechtic a mecenáš barokního umění, majitel panství Jaroměřice nad Rokytnou a císařský úředník. V době vrcholného baroka první třetiny 18. století patřil mezi osvícené představitele šlechty na panstvích v zemích koruny české. Byl mecenášem a iniciátorem řady projektů v oblasti architektury, hudební a divadelní tvorby, znalcem malířství, sběratelem dobových hudebních nástrojů a naučných knih v širokém spektru svých zájmů.
Umělecká a mecenášská činnost Jana Adama z Questenberka, zejména za jeho pobytu u císařského dvoru ve Vídni (asi do roku 1723) a později i na jeho jaroměřickém panství, je významnou součástí kulturního dědictví zanechaného Jaroměřicím nad Rokytnou. Jan Adam z Questenberka byl dlouholetým zaměstnavatelem hudebního skladatele Františka Václava Míči a na jeho zakázku vznikla i část hudby Bachovy slavné Mše h moll. Jan Adam rovněž přestavěl jaroměřický zámek a chrám sv. Markéty. Na přestavbě zámku se mimo jiné známé umělce podílel rakouský architekt Johann Lukas von Hildebrandt.
Květen[editovat zdroj]
Článek[editovat zdroj]
Dějiny Limy, hlavního města Peru, započaly 18. ledna 1535 založením města španělským conquistadorem Franciscem Pizarrem. Město bylo založeno v údolí řeky Rímac v oblasti osídlené Ychsmy, kteří tvořili součást říše Inků. Roku 1543 se Lima stala hlavním městem místokrálovství Peru a sídlem soudu Real Audiencia. V 17. století město, navzdory zemětřesením i hrozbě v podobě pirátů, prosperovalo jako centrum rozsáhlé obchodní sítě. V 18. století však kvůli bourbonským reformám začalo upadat.
Obyvatelstvo Limy hrálo v letech 1821–1824 významnou roli v peruánské válce za nezávislost; město utrpělo jak ze strany royalistických, tak povstaleckých armád. Po získání nezávislosti se Lima stala hlavním městem nové Peruánské republiky. V polovině 19. století zažívala krátké období prosperity až do vypuknutí druhé tichomořské války mezi Peru a Bolívií na jedné straně a Chile na straně druhé v letech 1879–1883, kdy bylo město obsazeno a vypleněno chilskými jednotkami. Po skončení války Lima procházela obdobím populačního růstu i urbanistického rozvoje. Značný populační nárůst nastal zejména ve 40. letech 20. století díky přistěhovalcům z peruánských And. To přispělo i k velkému rozšíření slumových městeček (známých jako pueblos jóvenes) na předměstích Limy, protože úřady nedokázaly rozšiřování města udržet pod kontrolou.
Obrázek[editovat zdroj]
Osobnost[editovat zdroj]
Ašóka (ze sanskrtu, v dévanágarí अशोक; okolo 304 př. n. l.–232 př. n. l.), v páli Asóka, byl třetí král Maurjovské říše a jeden z nejvýznamnějších panovníků v dějinách Indie. Je jedním z nejznámějších buddhistických vládců a zasloužil se o rozšíření buddhismu napříč Indickým subkontinentem i mimo něj; díky němu buddhismus zakotvil na Srí Lance, kde je dodnes převažujícím náboženstvím. O šíření buddhismu se Ašóka snažil zejména pomocí vysílání buddhistických misií a skalních nápisů informujících o dharmě, které v novodobém bádání napomohly určit hranice Maurjovské říše.
Ašóka byl vnukem zakladatele dynastie Maurjů Čandragupty Maurji a synem Bindusáry. Ašókovým předchůdcům se podařilo vybudovat rozsáhlou říši, která zabírala takřka celý Indický poloostrov. Ašóka po nástupu na trůn dále rozšiřoval a upevňoval postavení své říše. Po dobytí Kalingy kolem roku 260 př. n. l., kdy zemřely sta tisíce lidí, se stal buddhistou. Není zcela jasné, zda tak učinil z osobních pohnutek či čistě politických důvodů. Po své konverzi Ašóka začal s šířením buddhismu, začal navštěvovat buddhistická poutní místa jako Lumbiní či Vaišálí, kde nechal vztyčit kamenné sloupy s nápisy v písmu bráhmí, z nichž se mnohé dochovaly do dnešních dnů.
Kamenný sloup v Sárnáthu, který nechal Ašóka vztyčit, završovala hlavice se čtyřmi lvy stojícími na podstavci s reliéfní výzdobou. V současné době jsou tito lvi zobrazeni na státním znaku Indie a jeden z reliéfních motivů na podstavci zvaný ašókačakra (druh dharmačakry) tvoří součást indické vlajky.
Duben[editovat zdroj]
Článek[editovat zdroj]
Koncentrační tábor Mauthausen (německy: Konzentrationslager Mauthausen, před rokem 1940 známý jako Mauthausen-Gusen) byla velká skupina nacistických koncentračních táborů, které byly vybudované v okolí vesnic Mauthausen a Gusen v Horních Rakousích, asi 20 kilometrů východně od Lince.
Přestože se komplex nejdříve sestával z jediného tábora u Mauthausenu, časem se rozšiřoval a stal se jedním z největších komplexů pracovních táborů v Němci ovládané Evropě. Kromě čtyř hlavních táborů, existovalo u Mauthausenu a v blízkosti Gusenu v Rakousku a jižním Německu dalších více než 50 pobočných táborů, kde byli vězni využíváni k nuceným pracím. K pobočným táborům Mauthausenského komplexu patřily i kamenolomy, muniční továrny, doly, zbrojovky a továrny na výrobu stíhacích letounů Messerschmitt Me 262.
V lednu 1945 pracovalo v táborech řízených z centrály v Mauthausenu asi 85 000 vězňů. I když přesné ztráty na životech v celém komplexu zůstávají neznámé, většina zdrojů je uvádí v rozmezí od 122 766 do 320 000 osob. Tábory vytvořily jeden z prvních velkých komplexů koncentračních táborů v nacistickém Německu a byly jedněmi z posledních, které osvobodila spojenecká vojska. Oba hlavní tábory, Mauthausen a Gusen I, byly jediné tábory v Evropě, které byly zařazené do III. kategorie, což znamenalo, že měly být nejpřísnějšími tábory pro „nenapravitelné politické protivníky Říše.“ Na rozdíl od jiných koncentračních táborů určených pro všechny kategorie vězňů, Mauthausen byl ve většině případů využívaný na vyhlazení inteligence prací.
Obrázek[editovat zdroj]
Osobnost[editovat zdroj]
Karl Heinrich Marx, dříve uváděn také jako Karel Marx (5. květen 1818 Trevír, Prusko – 14. březen 1883 Londýn, Velká Británie) byl německý filosof, politický publicista, kritik klasické ekonomie, teoretik dělnického hnutí, socialismu a komunismu. Mezi jeho nejznámější díla patří Ekonomicko-filosofické rukopisy, Komunistický manifest a nedokončený Kapitál.
Společně s Friedrichem Engelsem rozpracoval vlastní materialistické pojetí dějin, založené na ekonomických zákonitostech. Ve společnosti je podle nich přítomen konflikt mezi ovládanými a vládnoucími, který bude odstraněn zrušením soukromého vlastnictví a nastolením beztřídní, komunistické společnosti.
Jeho filosofický i politický vliv byl obrovský a z jeho myšlenek vyšla celá řadu směrů v levé části politického spektra, a to jak oficiální ideologie socialistických států (marxismus-leninismus), tak nejrůznější variace neortodoxního marxismu, například frankfurtská škola.
Březen[editovat zdroj]
Článek[editovat zdroj]
Říše Velká Ming (čínsky zjednodušené znaky 大明国, tradiční znaky 大明國, Ta Ming Kuo, pinyin Dà Míng Guó) byl čínský stát nazvaný podle vládnoucí dynastie Ming (čínsky 明朝, Ming Čchao, pinyin Míng Cháo). Říše byla založena roku 1368 s vyhnáním Mongolů dynastie Jüan, trvala do roku 1644. Ming byla „jedním z největších období řádné vlády a sociální stability v historii lidstva“. Byla také poslední čínskou národní (tj. chanskou) dynastií, následovaná mandžuskými Čchingy. Přestože mingské hlavní město Peking padlo roku 1644 do rukou Mandžuů, jižní část země zůstala pod kontrolou Číňanů. Pozdní mingské režimy jižní Číny existující až do roku 1662 pozdější historici nazvali Jižní Ming.
Zakladatel státu a dynastie císař Chung-wu (vládl 1368–1398) se pokusil vybudovat společnost soběstačných zemědělských komunit ve stabilním systému vztahů, který by komerční život a obchod ve městech omezil na minimum. Soukromý sektor pozemkových panství se v důsledku dlouhotrvajících válek snížil až na jednu třetinu veškeré obdělávané půdy, naproti tomu vzrostlo státní vlastnictví půdy. V podstatě ve státě zvítězil státní přídělový systém, byť nebyl formálně vyhlášen. Byla provedena přísná centralizace správy, podnikaly se pokusy reglementovat všechny sféry života obyvatelstva. Znovuvybudování Číny na zemědělské základně a zkvalitnění komunikací prostřednictvím vojenské kurýrní sítě však přineslo nezamýšlený důsledek – produkci zemědělských přebytků prodávaných na vznikajících trzích podél obnovených cest. Venkovská kultura i obchod byly následně ovlivněny městskými trendy. Horní vrstvy společnosti zahrnuté do džentry, třídy vzdělaných statkářů obsazujících úřední posty, byly také ovlivněny touto novou, konzumně orientovanou kulturou. V kontrastu s dosavadní tradicí začaly mezi vzdělané úředníky pronikat obchodnické rodiny, přičemž přebíraly kulturní rysy a praktiky typické pro džentry. Paralelně s tímto trendem probíhaly změny i v sociální a politické filozofii, správních institucích a také v umění a literatuře.
Během vlády Mingů bylo postaveno velké námořní loďstvo a vytvořena stálá armáda, jejíž celková početnost dosáhla jednoho miliónu vojáků. Přestože soukromý námořní obchod i oficiální mise vymáhající tribut byly vypravovány i dříve, plavby admirála a muslimského eunucha Čeng Chea překonaly veškeré minulé expedice a dosáhly východní Afriky. Mingská vláda uskutečnila obrovská stavební díla, včetně obnovení Velkého kanálu, Velké čínské zdi a postavení Zakázaného města v Pekingu v první čtvrtině 15. století. Populace mingské Číny vzrostla z počátečních více než 60 miliónů na maximum 160–200 miliónů obyvatel počátkem 17. století. V posledních desetiletích vlády dynastie následkem epidemií, hladomorů a válek lidí rapidně ubylo.
V 16. století byla ekonomika mingské Číny stimulována obchodem s Portugalci, Španěly a Nizozemci. Čína se zapojila do globální výměny zboží, rostlin, zvířat a potravin (nazývané kolumbovská výměna) v roli centra světové ekonomiky. Vývoz zboží do Evropy a Japonska přinesl Číně značné množství stříbra, které nahradilo měděné a papírové peníze v roli všeobecného platidla. Během posledních desetiletí mingské vlády přítok stříbra do Číny výrazně poklesl, což poškodilo ekonomiku a přineslo pokles státních příjmů. Negativní účinky na hospodářství se násobily současným poklesem zemědělské produkce zapříčiněným nástupem Malé doby ledové, přírodními katastrofami a epidemiemi. Paralelně se od druhé poloviny 16. století ve státním aparátu projevily příznaky rozkladu, a k počátku 17. století už byl skrz naskrz prosáklý korupcí. Císaři se málo zajímali o politiku a veškerá nejvyšší moc byla soustředěna v rukách jejich početného okolí (příbuzných, eunuchů a vysokých úředníků). Krize zasáhla také agrární vztahy: po úplné privatizaci pozemků činovníky vládního aparátu státní sektor prakticky zmizel. Z toho všeho plynoucí pokles životní úrovně obyvatelstva a autority vlády vedl povstalecké vůdce jako byl Li C'-čcheng k odmítnutí legitimity dynastie.
Slabost mingské říše využila vláda nedlouho předtím zkonsolidovaného státu Mandžuů k útoku na Čínu. Po pádu hlavního města a sebevraždě císaře Čchung-čena místní správní a vojenští představitelé stále ještě kontrolující Nanking, Fu-ťien, Kuang-tung, Šan-si a Jün-nan nebyli schopni zkoordinovat své akce, a do roku 1662 jeden za druhým podlehli mandžuskému tlaku. Jeden z vojevůdců Jižní Ming Čeng Čcheng-kung pochopil bezperspektivnost boje s Mandžuy na pevnině a rozhodl se (při zachování dvou pevninských základen Sia-menu a Ťin-menu) vyhnat Nizozemce z Tchaj-wanu a využít tento ostrov jako základnu boje s dobyvateli. Formálně se Tchaj-wan považoval za část říše Mingů, ale po popravě posledního mingského císaře Jung-liho Čeng odmítl uznat jakéhokoliv nástupce. Vznikla tak zvláštní situace monarchie bez monarchy, v níž reálnou moc držel Čeng jako velitel armády, fakticky tak založivší novou dynastii. Čengové vládli na Tchaj-wanu a bojovali s Mandžuy pod vlajkami dynastie Ming ještě dvacet let.
Obrázek[editovat zdroj]
Osobnost[editovat zdroj]
Václav Havel (* 5. října 1936) je český dramatik, esejista, kritik komunistického režimu a politik. Byl devátým a posledním prezidentem Československa (1989–1992) a prvním prezidentem České republiky (1993–2003).
Václav Havel působil v 60. letech 20. století v Divadle Na zábradlí, kde jej také proslavily hry Zahradní slavnost (1963) a Vyrozumění (1965). V době kolem Pražského jara se zapojil do politické diskuse a prosazoval zavedení demokratické společnosti. Po násilném potlačení reforem vojenskou invazí států Varšavské smlouvy byl postižen zákazem publikovat a stal se jedním z prominentních disidentů, kritiků tehdejšího normalizačního režimu. Vystupoval na obranu politických vězňů a stal se spoluzakladatelem a jedním z prvních mluvčích občanské iniciativy za dodržování lidských práv Charta 77. To upevnilo jeho mezinárodní prestiž, ale také mu vyneslo celkem asi pět let věznění. V této době vedle dalších divadelních her také napsal vlivné eseje, například Moc bezmocných (1978).
Po vypuknutí Sametové revoluce v listopadu 1989 se Václav Havel stal jedním ze spoluzakladatelů protikomunistického hnutí Občanské fórum a jako jeho kandidát byl 29. prosince 1989 zvolen prezidentem Československa. Podporoval směřování země k parlamentní demokracii a do politických struktur západní civilizace, v roce 1992 se mu však nepodařilo zabránit rozpadu československého státu. Od roku 1993 byl dvě funkční období prezidentem České republiky, kterou dovedl do Severoatlantické obranné aliance a na práh přijetí do Evropské unie.
Jako literát se Václav Havel světově proslavil svými dramaty v duchu absurdního divadla, v nichž se mimo jiné zabývá tématy moci, byrokracie a jazyka, a také svým esejistickým dílem. V esejích a dopisech z vězení se vedle politických analýz zabývá filozofickými otázkami svobody, moci, morálky či transcendence. Václav Havel se věnoval také experimentální poezii; sbírka Antikódy obsahuje básně psané především v 60. letech.
Únor[editovat zdroj]
Článek[editovat zdroj]
Byzantská říše (řecky: Βασιλεία των Ρωμαίων – [Basileja ton Romajon] – císařství Římanů) je označení, jehož se zhruba od 19. století užívá pro Východořímskou říši (395–1453), která si po roce 476 udržela jako jediný státní útvar státoprávní kontinuitu s Římskou říší. Hlavním městem říše byla Konstantinopol založená roku 330 císařem Konstantinem Velikým jako Nový Řím.
Vznik říše je datován do období po smrti císaře Theodosia (379–395) roku 395, kdy byla římská říše de facto rozdělena na západní (hlavní město Řím) a východní část (hlavní město Konstantinopol). Definitivně však lze mluvit o samostatné říši až po roce 476, kdy byl sesazen poslední západořímský císař Romulus Augustulus.
Obyvatelé byzantské říše se považovali ze státoprávního hlediska za Římany a svoji říši za římskou. Stejně tak chápali své císaře jako pokračovatele římských císařů. V islámském světě byla říše nazývána Rúm. Úředním jazykem zde byla od 6. století řečtina, státním náboženstvím od roku 380 křesťanství.
Největšího rozmachu dosáhla říše za Justiniána I., poté následkem expanze islámu a příchodu Slovanů nastal hospodářský i mocenský úpadek. Po ikonoklastickém hnutí a špatné vnitropolitické situaci došlo k opětovné expanzi a k znovuzískání velmocenské pozice, a to zejména za vlády Basilea II. Vlivem kulturních rozdílů se posléze během Velkého schisma byzantská pravoslavná církev rozešla s církví katolickou. Po ztrátě Malé Asie (zhurba 1071 až 1081) a po uskutečnění čtvrté křížové výpravy (1204), která dobyla a vyplenila Konstantinopol, nepřestala již byzantská moc pomalu upadat. Definitivně říše zanikla dobytím Konstantinopole osmanskými Turky roku 1453, ale některé její části si ještě po nějakou dobu udržely svoji samostatnost (Mystra byla dobyta až roku 1460 a Trapezunt (Trabzon) 1461).
Obrázek[editovat zdroj]
Leden[editovat zdroj]
Článek[editovat zdroj]
Země Koruny české prožívaly za vlády Ferdinanda I. (1526–1564) počátek několikasetleté habsburské vlády nad nimi. Ferdinand I. Habsburský chtěl Korunu českou začlenit do nově se utvářející habsburské monarchie, mnohem více se však – zejména v prvních letech své vlády – musel soustředit na sérií válečných střetů s Osmanskou říší. Ferdinandovy zvýšené finanční nároky, spojené s válečnými výdaji, nakonec daly vzniknout opozici českých stavů, která nakonec přerostla roku 1547 v odboj. Král nakonec stavovské povstání potlačil, posílil svou moc zejména na úkor měst a vítězství nad stavy mu také dovolilo pozvolna obnovovat katolické instituce v českých zemích. V náboženské otázce musel být Ferdinand opatrný, nicméně vytrvale se snažil posílit pozice katolicismu, popř. utrakvismu, a snažil se naopak co nejvíce zabránit šíření učení luteránů, novokřtěnců či Jednoty bratrské.
Za Ferdinandovy vlády se Koruna česká nacházela mimo hlavní evropské obchodní stezky a řemesla ve městech díky svazujícím cechům stagnovala. Počínaly se však rozvíjet nové formy hospodaření, zejména rybníkářství. Pozvolna nastával také kulturní rozkvět, z Itálie pronikal do českých zemí humanismus, což se ve výtvarném umění projevilo přechodem od gotiky k renesanci.
Obrázek[editovat zdroj]
2009[editovat zdroj]
Prosinec[editovat zdroj]
Článek[editovat zdroj]
.svg)
Dějiny Španělska začaly zhruba před 35 000 lety, kdy se první lidé usadili na Pyrenejském poloostrově. Vlny nájezdníků, osadníků a dobyvatelů přicházely po celá tisíciletí: Iberové byli následováni Kelty, Féničany, Řeky a Kartáginci. Po roce 200 př. n. l. se Ibérie postupně zmocnili Římané, kteří poloostrovu přinesli svoji civilizaci, jazyk a později rovněž křesťanství. Součástí římské říše zůstala Hispánie až do 5. století, kdy zemi ovládli Vizigóti. Po roce 711 se jejími pány stali severoafričtí, muslimští Maurové. Dalších takřka osm staletí kontrolovali muslimové velkou část země, jež byla nazývána Al-Andalus. Svého vrcholu dosáhla islámská kultura na poloostrově v 10. století. Po roce 1000 začala muslimská moc upadat, čehož křesťané na severu využili ke znovudobytí poloostrova (reconquista). Tento proces byl završen v roce 1492 pádem Granady, posledního maurského státu. V téže době se spojila dvě význačná křesťanská království – Kastílie a Aragonie, což vedlo ke vzniku Španělska.
V roce 1492 nastala ještě jedna významná historická událost, když mořeplavec Kryštof Kolumbus objevil Nový svět, čímž započala éra španělské říše. Několik následujících staletí představovalo Španělsko největší mocnost v Evropě a v celém světě. Za panování dynastie Habsburků (po nichž nastoupili Bourboni) bylo ohromné bohatství pocházející z kolonií vyplýtváno v nesčetných válkách, které nakonec připravily Španělsko o jeho prosperitu a državy v Itálii a v Nizozemí. Španělská kultura a literatura zažívaly zlatý věk (Siglo de Oro), avšak opakující se bankroty a porážky odsunuly Španělsko na pozici druhořadého státu.
Na počátku 19. století museli Španělé vést válku za nezávislost proti Napoleonovým armádám. Celé toto století se vyznačovalo neustálým neklidem, politickým napětím a občanskými válkami, čehož využili obyvatelé amerických kolonií k získání samostatnosti. Opožděný nástup průmyslové revoluce na konci století vedl k zásadním změnám ve španělské společnosti. I přesto, že si Španělsko zachovalo neutralitu během Velké války, politický chaos pokračoval i v prvních desetiletích 20. století. V roce 1936 zemi zachvátila krvavá občanská válka, jež si vyžádala stovky tisíc obětí. Konflikt skončil nastolením fašistické diktatury generála Francisca Franca, která přetrvala do roku 1975. Diktátorova smrt v témže roce znamenala počátek demokratické transformace země. Španělsko se záhy poté vyvinulo v moderní, dynamický a demokratický evropský stát.
Obrázek[editovat zdroj]
Listopad[editovat zdroj]
Článek[editovat zdroj]
Niizuki (japonsky: 新月, „Měsíc v novu“) byl pátým torpédoborcem třídy Akizuki japonského císařského námořnictva za druhé světové války. Během své velmi krátké kariéry se zúčastnil v červenci 1943 tří misí proti postupujícím Američanům v Šalomounově souostroví. Představoval významnou posilu pro japonské námořní síly v oblasti, neboť byl jako jediný vybaven radarem.
Jeho první misí v Šalomounech byl protiútok proti americkému předmostí na Rendově v noci z 2. na 3. července 1943. Druhou misí byla účast na tokijském expresu v noci z 4. na 5. července, během které radar na Niizuki včas odhalil přítomnost amerických sil v Kulském zálivu a podle radaru zaměřená torpéda potopila torpédoborec USS Strong. V noci z 5. na 6. července 1943 byl při krytí druhého tokijského expresu s posilami pro Kolombangaru potopen americkými lehkými křižníky v bitvě v zálivu Kula. Spolu s ním šla ke dnu většina posádky a kontradmirál Teruo Akijama.
Obrázek[editovat zdroj]
Říjen[editovat zdroj]
Článek[editovat zdroj]
Starověký Řím byla civilizace vzešlá z města Říma, založeného na Apeninském poloostrově pravděpodobně v 8. století př. n. l., jež expandovala do značné části antického světa a přetrvala až do 5. resp. 6. století n. l. Forma vlády Říma se v průběhu staletí proměnila nejprve z království na republiku a nakonec v císařství. Římské území bylo obýváno různými národy s rozličnými jazyky, náboženstvím a kulturou. Přesto se zde v průběhu existence císařství rozvinula univerzalistická myšlenka jediné a jednotné římské říše – imperium sine fine („říše bez hranic“). Vymezit dobu existence starověkého Říma je možné jednak archaickým obdobím před založením města a jednak jeho zánikem, případně transformací v pozdější byzantskou říší.
V době svého největšího rozsahu, za císaře Traiana, se moc Říma rozprostírala do všech zemí podél Středozemního moře, dále do Galie, velké části Británie a do oblasti Černého moře. Řím vládl nad většinou zemí tehdy známého světa (orbis terrarum). Římem založená říše posloužila jako nástroj šíření klasické kultury, umění a obchodu do všech jím podmaněných krajů. Tehdejší životní úrovně a počtu obyvatelstva mělo být v Evropě a Africe znovu dosaženo až o mnoho staletí později. Ve východní části impéria došlo k promísení latinské kultury s helénistickými a orientálními elementy. Naproti tomu západ byl zcela romanizován. Římané navíc neměli vliv pouze na území jimi bezprostředně ovládaná, ale i na okolní země, které se nacházely mimo jejich kontrolu.
Latina, jazyk Římanů, se stala úřední řečí říše. V některých částech impéria, hlavně na východě, kde byla řečtina používána více než latina, se přesto dokázaly udržet i původní jazyky. Latina tak byla po staletí jazykem Evropanů a později až do nástupu baroka také jazykem vzdělanců. V římskokatolické církvi zůstala do dob Druhého vatikánského koncilu jediným jazykem, ve kterém byly vykonávány mše a bohoslužby. Ještě dnes jsou v mnoha vědách, jako např. v medicíně nebo biologii, uplatňovány latinské odborné výrazy a další jsou vytvářeny. Latinský je rovněž původ moderních románských jazyků Evropy (italština, francouzština, španělština, portugalština, rumunština a další). Velmi mnoho převzatých latinských slov se vyskytuje také v germánských a slovanských jazycích. Evropské právo a státověda, obzvláště občanské právo, mají kořeny v někdejším římském právu.
Obrázek[editovat zdroj]
Září[editovat zdroj]
Článek[editovat zdroj]
Dějiny Tibetu se vyznačují jednak úzkým sepětím s dějinami buddhismu v Tibetu, a jednak častými kontakty se sousedním Mongolskem a Čínou. Starobylé tibetské dějiny nejsou přesně známy, což je způsobeno zejména nedostatkem písemných pramenů či jejich strohostí a praxí kronikářů mísit legendární vyprávění s historickými událostmi.
K tradičním tibetským dějinám patří polomýtická vyprávění o prvních tibetských králích sestoupivších z nebes. Ti sídlili nejdříve v Jumbulagangu v údolí řeky Jarlung, pročež se dynastie prvních králů někdy označuje jako „Jarlungská dynastie“. Za prvního významného historického krále bývá považován Songcän Gampo žijící v 7. století, za jehož vlády se v Tibetu rozšířil buddhismus. Pevně své kořeny však učení Buddhy Šákjamuniho (dharma) zapustilo až o století později v době Thisong Decäna a Ralpačäna. Ve 2. polovině 7. a po celé 8. století přitom Tibetská říše dosáhla svého největšího územního i politického rozmachu. Od poloviny 9. do poloviny 13. století byla ústřední moc v Tibetu decentralizována a na tibetském území se nacházelo hned několik více či méně mocných a samosprávných celků. Ve 13. století byl Tibet do značné míry pod vlivem Mongolské říše, s čímž souvisel nárůst mocenského vlivu buddhistické školy sakja. Od 16. století se však k moci dostává gelug a její světští představitelé – dalajlámové – se od pátého dalajlámy Ngawang Lozang Gjamccha (1617–1682) stali i světskými vládci Tibetu.
V 18. století Tibet na čas obsadili mongolští Džúngarové a nedlouho po nich čínští Mandžuové, kteří Tibetu sice nechávají vnitřní nezávislost, ve Lhase však ponechávají své úředníky (ambany), kteří zde setrvali až do pádu Mandžuské dynastie na počátku druhého desetiletí 20. století. Uzavřenost Tibetu prolomila v letech 1903–1904 Younghusbandova expedice, která uzavřela mezi Tibetem a Britským impériem bilaterální dohody. Pád Mandžuské dynastie pro Tibet de facto znamenal osamostatnění; to bylo však ukončeno v roce 1950 příchodem vojsk Čínské lidové osvobozenecké armády a začlenění tibetského území do Čínské lidové republiky (ČLR). V ČLR v současné době existuje Tibetská autonomní oblast, která však zabírá jen zhruba polovinu původní rozlohy Tibetu. Tibetská exilová vláda s názvem Ústřední tibetská správa sídlí v indické Dharamsale, jejím hlavním představitelem je čtrnáctý dalajláma Tändzin Gjamccho.
Obrázek[editovat zdroj]
Srpen[editovat zdroj]
Článek[editovat zdroj]
England expects that every man will do his duty
„England expects that every man will do his duty“ (česky: „Anglie očekává, že každý muž splní svou povinnost“) byl námořní vlajkový signál vyslaný z vlajkové lodi viceadmirála Horatia Nelsona HMS Victory jako zahájení bitvy u Trafalgaru proti námořnictvu napoleonské Francie 21. října 1805. Bitva u Trafalgaru byla osudová pro Napoleonovo Francouzské císařství jako námořní velmoc. Spojené království získalo převahu na moři a zmařilo tak všechny naděje na francouzské vylodění na britských ostrovech.
Ačkoliv ohledně přesného znění signálu se po bitvě vedla řada sporů, význam vítězství u Trafalgaru a smrt viceadmirála Nelsona v bitvě způsobily, že se toto úsloví mezi Brity rozšířilo a bývá od té doby často užíváno a parafrázováno až do dnešních dní.
Obrázek[editovat zdroj]
Červenec[editovat zdroj]
Článek[editovat zdroj]
Komunismus (z latinského communis = „společný“) je politická ideologie hlásající společné vlastnictví a odmítající třídní rozdíly mezi lidmi. Dále se tak označuje stav společnosti, jehož dosažení komunisté prosazují, a často také komunistický režim, tedy politický režim států ovládaných komunistickými stranami.
Komunistické ideje mají předchůdce již v antice. Jako významná politická síla se vynořily v první polovině 19. století a v rámci politické levice vznikla řada směrů komunismu lišících se jak pojetím budoucí rovnostářské společnosti, tak i navrhovanými prostředky k jejímu dosažení. Nejvlivnějšími teoretiky komunismu se stali Karl Marx a Friedrich Engels, kteří také stáli u zrodu prvních komunistických organizací a vtiskli komunismu revoluční rozměr: soukromé vlastnictví mohou vykořisťovaní zrušit jen násilím.
Komunistická levice získala trvaleji moc poprvé v listopadu 1917 v Rusku pod vedením V. I. Lenina. Po druhé světové válce se komunismus prosadil i v mnoha jiných zemích včetně Československa, kde komunisté vládli od února 1948 do konce roku 1989. Většina komunistických režimů se zhroutila roku 1989 nebo brzy po něm, dodnes však existují v ČLR a několika dalších zemích. Komunistické režimy sice přinesly sociální jistoty a vzdělání širokým vrstvám obyvatelstva, nebyly však schopny ekonomicky a technologicky konkurovat vyspělým západním demokraciím a připravily o život desítky milionů lidí. Česká republika považuje komunistický režim a jeho propagaci za protiprávní.
Obrázek[editovat zdroj]
Červen[editovat zdroj]
Článek[editovat zdroj]
Portugalská Indie (portugalsky Estado da Índia, tedy „Indický stát“) byla souborem především přístavních měst a pevností na pobřeží monzunové Asie od mysu Dobré naděje na západě až po Moluky a Macau na východě. Jednotlivé državy byly buď dobyty anebo získány na základě smlouvy s příslušným domorodým vládcem. Období její existence spadá mezi léta 1505–1961, přičemž vedle pobřežních osad se jednalo prakticky pouze o námořní trasy tyto osady propojující, zatímco ovládané souše bylo minimum. Jejím hlavním městem byl nejprve Kóčín na Malabarském pobřeží Indie a po roce 1530 pak Goa (tzv. Velha Goa, tj. Stará Goa, a od roku 1843 Panjim (Panaji) neboli tzv. Nova Goa, tedy Nová Goa) na Kónkanském pobřeží Indie.
Základy Portugalské Indie byly položeny za působení prvních dvou reprezentantů portugalské Koruny v Asii Francisca de Almeida a Afonsa de Albuquerque (1505–1515). V průběhu 16. století bylo v bojích s celou řadou asijských státních útvarů, Mápilleji (indičtí muslimové arabského původu) a osmanskými Turky dosaženo jejího rozšíření a stabilizace. Přesto se Portugalcům nepodařilo nikdy plně prosadit svoji moc v oblastech na východ od Malackého průlivu ani ovládnout Rudé moře, kudy až do objevení cesty kolem mysu Dobré naděje (1498) vedla jediná námořní obchodní trasa dodávající orientální zboží na evropské trhy.
Úpadek portugalského asijského impéria započal v ekonomické rovině již v 70. letech 16. století, přičemž politické vyjádření dostal na přelomu 16. a 17. století v souvislosti s pronikáním dalších evropských národů, především pak Nizozemců, do Indického oceánu. Po tvrdých bojích vyplňujících první tři čtvrtiny 17. století, v nichž hrály významnou úlohu i představitelé asijských monarchií, vzala portugalská převaha definitivně za své. V následujícím období se území Portugalské Indie neustále zmenšovalo, až se před polovinou 19. století smrsklo na pouhé tři západoindické enklávy (Goa, Damão a Diu). Ty roku 1961 pohltila jako relikt minulosti nezávislá Indie.
Obrázek[editovat zdroj]
Květen[editovat zdroj]
Článek[editovat zdroj]
Atentát na Johna Fitzgeralda Kennedyho
Atentát na Johna Fitzgeralda Kennedyho, 35. prezidenta Spojených států amerických, byl spáchán v pátek 22. listopadu 1963 v texaském městě Dallas ve 12.30 místního času (18.30 UTC). John F. Kennedy byl smrtelně raněn střelou z pušky Carcano M91/38, když v rámci kampaně pro prezidentské volby 1964 projížděl ulicemi Dallasu v otevřeném voze doprovázený manželkou Jacqueline, texaským guvernérem Johnem Connallym a jeho manželkou Nellie. Vážně zraněn byl rovněž guvernér Connaly, atentát však přežil.
Vyšetřování Warrenovy komise (1963–1964), Zvláštního výboru pro vyšetření atentátu Sněmovny reprezentantů (zkr. HSCA) (1976–1979) a různých vládních agentur došla k závěru, že atentát byl spáchán Lee Harvey Oswaldem, bývalým příslušníkem Námořní pěchoty Spojených států. Sněmovní komise navíc konstatovala, že vražda byla výsledkem „rozsáhlého spiknutí“.
Povaha tohoto spiknutí ovšem nebyla vyjasněna a existuje pouze řada podezření. V pozadí atentátu mohl stát například kubánský režim Fidela Castra, Sovětský svaz, kubánské komunity na území USA, mafie a další. Podezření se nevyhnulo ani složkám americké vlády jako FBI, CIA a dokonce viceprezidentovi Lyndonu B. Johnsonovi, který ve shodě s ústavou po Kennedyho smrti převzal úřad hlavy státu. Pravděpodobný střelec Lee Harvey Oswald se k ničemu nepřiznal a byl zavražděn dva dny po zadržení.
Atentát na mimořádně populárního prezidenta vyvolal celosvětový ohlas. Pohřeb se konal 25. listopadu 1963 a účastnilo se jej přes 90 zástupců zemí z celého světa, Sovětský svaz nevyjímaje. Jako málokterá jiná politická událost se zavraždění Kennedyho silně zapsalo do paměti veřejnosti Spojených států, takže většina pamětníků dodnes ví, co dělali ve chvíli, kdy se zprávu o atentátu dozvěděli.
Obrázek[editovat zdroj]
Duben[editovat zdroj]
Článek[editovat zdroj]
Křížové nebo křižácké výpravy, starším výrazem kruciáty, byly vojenské výpravy z dob středověku, které vyhlašoval papež proti muslimům, pohanům a kacířům. Účastníci před zahájením výpravy skládali slib a byli označeni znamením kříže, které si našívali na šaty, a proto se nazývali křižáci (latinsky crucesignati). Byli dobrovolníky, měli za účast na výpravě přislíbeno odpuštění hříchů a požívali ochrany církve.
První křížovou výpravu vyhlásil papež Urban II. roku 1095. Jejím cílem bylo dobýt Svatou zemi a osvobodit místa posvátná pro křesťany z rukou muslimů. To se výpravě, složené především z francouzských a normanských rytířů, nakonec podařilo, a ve Svaté zemi tak Evropané založili křižácké státy, které se zde udržely téměř dvě stě let. Původním cílem výprav proti muslimům bylo osvobození Božího hrobu v Jeruzalémě, pozdější tažení však mířila i jinam. Šlo především o Egypt a Řecko, kde účastníci čtvrté křížové výpravy dobyli značnou část Byzantské říše a založili křižácké státy. Další křížová tažení mířila do Pobaltí a Skandinávie, kde zvláště němečtí a švédští křižáci bojovali proti pohanským Prusům, Slovanům a Finům. Řád německých rytířů na břehu Baltského moře založil svůj stát Prusy.
Po pádu posledního křižáckého města v Palestině již žádný papež vojenskou akci k osvobození Jeruzaléma nevyhlásil. Křížové výpravy na evropském kontinentu však pokračovaly. Kromě tažení proti pohanům to byly války proti křesťanským kacířům, z nichž největší byly výpravy proti jihofrancouzským katarům a proti českým kališníkům. Poslední kruciátu se bezúspěšně snažil zorganizovat počátkem 16. století Lev X. proti osmanským Turkům.
Obrázek[editovat zdroj]
