Mexické císařství

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Mexické císařství
Imperio Mexicano
Mexican Empire
 Místokrálovství Nové Španělsko 1822–1823
1863–1867
Mexiko 
Federativní republika Střední Ameriky 
Vlajka státu
vlajka
Státní znak
znak
geografie
Mapa
mapa prvního i druhého mexického císařství
hlavní město:
rozloha:
4 925 283 km² – první mex. císařství
1 972 550 km² – druhé mex. císařství km²
nejvyšší bod:
Citlaltépetl (5636 m n. m.)
obyvatelstvo
státní útvar
vznik:
1822 – První mexické císařství
1863 – Druhé mexické císařství
zánik:
1823 – První mexické císařství
1867 – Druhé mexické císařství
Státní útvary a území
Předcházející:
Místokrálovství Nové Španělsko Místokrálovství Nové Španělsko
Nástupnické:
Mexiko Mexiko
Federativní republika Střední Ameriky Federativní republika Střední Ameriky

Mexické císařství (španělsky Imperio Mexicano, anglicky Mexican Empire) je označení pro bývalý stát na území Mexika letech 18221823 a 18641867. Mexické císařství je předchůdcem dnešního Mexika.

První mexické císařství[editovat | editovat zdroj]

císař Agustín I. de Iturbide

Když v roce 1821 skončila mexická válka za nezávislost a bylo vyhlášeno První mexické císařství v čele s císařem Agustínem I. de Iturbide[1]. Už o 2 roky později se ale rozdělilo na Mexiko a Spojené středoamerické provincie. Ve španělských rukou zůstaly po roce 1821 pouze Kuba, Portoriko a Španělská Východní Indie. Během první fáze války o nezávislost Mexika bojoval budoucí císař Iturbide proti mexickým povstalcům v španělské královské armádě. Později, pod vlivem liberálních reforem ve Španělsku dojednal s Vicentem Guerrerom, který vedl část povstalců, nezávislost Mexika. 21. července 1822 byl korunován jako Agustín I. císař mexický, hlava tzv. První mexické říše, ale později ho zbavila moci republikánská vzpoura. Abdikoval 19. března 1823. Po vítězství republikánů a konci prvního mexického císařství se tehdejší Mexiko rozpadlo na Mexiko a Spojené středoamerické provincie, bývalé území na sever od řeky Rio Grande, již předtím anektovaly USA. Po krátkém exilu v Evropě se bývalý císař Agustín I. vrátil do Mexika, kde byl odsouzen na smrt zastřelením a popraven. Jeho vnuci budou později adoptováni příštím mexickým císařem Maxmiliánem I. a jeho ženou Charlottou a nárok na císařský trůn tak zůstane rodině Iturbide.

Druhé mexické císařství[editovat | editovat zdroj]

portrét Maxmiliána I., obraz Franze Xavera Winterhaltera

V roce 1859 se na liberálně smýšlejícího Maxmiliána, arcivévodu rakouského a zároveň bratra císaře Františka Josefa I. poprvé obrátili mexičtí konzervativci vedení yucatánským právníkem José Mariou Gutiérrezem[2], kteří po své porážce v občanské válce v Mexiku roku 1860 žili v evropském exilu, s návrhem, aby se stal mexickým vládcem. Jejich nabídku nejprve nepřijal a jeho rodina jej od mexické koruny zrazovala. Nicméně po francouzské intervenci do Mexika armáda Napoleona III. pod velením generála Elieho Foreye dobyla Ciudad de México a vyhlásila císařství, Maxmilián dychtící po možnosti zapsat se do historie jako velký panovník a podporovaný ambiciózní manželkou Charlottou, nabídku přijal. Jakmile se Maxmilián pro nějakou myšlenku nadchnul, bylo takřka nemožné mu, třeba i rozumnými argumenty, velkolepé plány rozmluvit. Nedal na varování Anglie ani amerického velvyslance, odmítl i možnost ucházet se o spíše nadějný polský nebo řecký trůn. Naději v něm vzbuzovaly úspěchy francouzských intervenčních sborů, kterým velel schopný maršál Achilles Bazaine, a kterým se podařilo 7. června 1863 dobýt hlavní město Ciudad de Mexiko a zahnat republikánskou armádu na sever a tak roku 1863 korunu přijal.3. října 1863 nabídla delegace mexické prozatímní vlády Maxmiliánovi oficiálně mexický trůn. 9. dubna 1864 podepsal Maxmilián, pod nátlakem Františka Josefa, rodinnou smlouvu, ve které se před svědky vzdal nástupnictví na trůn a 10. dubna 1864, po složení slavnostní přísahy, se stal Maxmiliánem I., císařem mexickým. Jeho manželka Charlotta poté začala být titulována jako Její císařské veličenstvo císařovna Charlotta.

Maxmilián Habsburský a Charlotta Belgická

Maxmilián I. mexickým císařem a jeho vláda[editovat | editovat zdroj]

Maxmilián vystoupil z plachetnice Novara na americkou půdu v mexickém Veracruzu dne 28. května 1864.[2] S sebou přivezl dobrovolnickou armádu složenou ze žoldnéřů všech možných národností, včetně Čechů.[3] Od počátku čelil pokračující válce mezi francouzským expedičním sborem a republikánskými povstalci vedenými Benito Juárezem, kteří odmítli uznat Maxmiliánovu vládu.

Císařský pár si za své sídelní město zvolil Ciudad de México, kam slavnostně vstoupil měsíc po svém přistání v Mexiku a kde se nechal přivítat francouzskými vojáky a svými mexickými stoupenci. Za svou rezidenci si zvolil Chapultepecký hrad, který stál na vrcholu chapultepeckého kopce a kdysi býval zátiším aztéckých vládců a později sídlem španělských místokrálů. Císař Maxmilián nechal postavit širokou cestu od svého paláce až do centra Ciudad de México, která se původně jmenovala Paseo de la Emperatriz (česky Císařská třída), dnešní slavná Paseo de la Reforma (Třída Reforem) a měl v plánu nechat se slavnostně korunovat v Metropolitní katedrále v Ciudad de México, ale korunovace se nikdy neuskutečnila kvůli neustálé politické nestabilitě Maxmiliánova režimu. Římskokatolická církev na císaři žádala navrácení svých privilegií, která jí odňal Juárezův režim, to však Maxmilián odmítl, čímž si církev proti sobě popudil a ta také nadále podkopávala jeho autoritu.[2]

Císař Maxmilián

Protože Maxmilián a Charlotta neměli děti, adoptovali Agustína de Iturbide y Greena a jeho bratrance Salvadora de Itúrbide y de Marzána, oba byli vnuci popraveného vládce Prvního mexického císařství Agustína de Iturbide, který vládl Mexiku jako císař krátce ve dvacátých letech 19. století. Mladí Augustínové dostali titul Jeho výsost, princ iturbidský a byli určeni jako dědici trůnu.

Ke zděšení svých konzervativních stoupenců Maxmilián podpořil několik liberálních politických kroků navržených Juárezovou administrativou, např. pozemkovou reformu, náboženskou svobodu a rozšíření volebního práva nejen na vlastníky velkých pozemků. Zpočátku měl císař v úmyslu Juáreze amnestovat, pokud mu republikánský vůdce odpřisáhne věrnost, tohle však Benito Juárez odmítl. V říjnu 1865 vydal Maxmilián tzv. „černý zákon“, kterým nařídil všechny Mexičany věrné Juárezovi zastřelit[4], v reakci na praktiky povstalců, kteří zabíjeli royalisty věrné císaři. Za dobu platnosti tohoto zákona bylo popraveno na dvacet tisíc lidí,[3] což ještě více rozbouřilo proticísařovskou opozici a znechutilo některé konzervativní Maxmiliánovy stoupence.[4]

Mexická známka z roku 1866 s portrétem císaře Maxmiliána

Poté, co v roce 1865 skončila Americká občanská válka mezi Unií a Konfederací, znovusjednocené Spojené státy americké začaly podporovat Juárezovy povstalce. Roku 1866 hrozba Maxmiliánovy abdikace byla zjevná i v zahraničí. Toho roku Napoleon III. vzhledem k odporu Mexičanů i americkému tlaku pod vlivem Monroeovy doktríny stáhnul francouzský expediční sbor, ale pravý důvod stažení francouzského kontingentu z Ameriky bylo posílení armády v Evropě v nastávajícím konfliktu s Bismarckovým Německem. Císařovna Charlotta odcestovala do Evropy, aby hledala podporu pro svého manžela nejprve v Paříži, poté ve Vídni a nakonec v Římě u papeže Pia IX. Její úsilí vyšlo naprázdno a vyústilo v psychické zhroucení a do Mexika se již nikdy nevrátila. Poté, co byl její manžel v Mexiku vítěznými republikány popraven, strávila zbytek života v ústraní, nejprve v Miramarském zámku poblíž Terstu a poté v hradu Bouchout v Miese, kde 19. ledna 1927 zemřela. Od té doby celý život u sebe nosila Maxmiliánovu figurku, kterou oslovovala „můj milý Maxi, mexický císaři…“[5]

Pád druhého mexického císařství[editovat | editovat zdroj]

Edouard Manet: Poprava císaře Maxmiliána, vedle něho generál Miramón (po císařově levé ruce) a Mejía

Ačkoliv ke stažení z Mexika byl Napoleon III. donucen, jeho ústup znamenal těžkou ránu pro Mexické císařství. Maxmilián byl donucen se svými stoupenci uprchnout z Ciudad de México, aby si zachránil alespoň život. 19. ledna 1867 obsadil město Queretaro a opevnil se v klášteře de la Cruz. V klášteře de la Cruz císaře a velitele jeho gardy plukovníka Miguela Lópeze obklíčil Juárezův generál Escobena. Navzdory pokusu Maxmiliánových věrných generálů Miguela Miramóna a Tomáse Mejíi osvobodit císaře z obklíčení, padl po dvouměsíčním obléhání díky zradě plukovníka Lópeze klášter do rukou republikánům. Maxmilián byl zajat a postaven před válečný soud. Ten císaře, spolu oběma jeho generály Miramónem a Mejíou, odsoudil k trestu smrti. Evropští panovníci, mnoho osobností (například francouzský spisovatel Victor Hugo, či italský revolucionář a dobrodruh Giuseppe Garibaldi) a dokonce i americký prezident žádali ušetření Maxmiliánova života, rakouský dvůr nabízel výkupné, znovu nastolený prezident Benito Juárez se však pod rozsudek podepsal.[5]

Rozsudek byl vykonán 19. června 1867 v Cerro de las Campanas. Maxmiliánovým posledním přáním bylo poslechnout si ještě jednou melodii La Palomy, kterou si zamiloval během námořní služby v mládí.[3] Před popravou mu věznitelé sdělili, že jeho žena Charlotta v Evropě zemřela, aby nemusel trpět vědomím, že žije, ale je psychicky vyšinutá. Popravčí četa jeho i oba generály zastřelila ještě před tím, než dozněla melodie La Palomy.[3] Jeho poslední slova byla:

Maxmiliánův hrob, Vídeň
Mexicanos! Muero por la causa de México. No dejen que nadie pise sus ideales, ni sus derechos más sagrados. Espero que la sangre de este mexicano sea la última que se derrame. Viva México!“[6]
Český překlad: „Mexičané! Umírám pro Mexiko. Nedopusťte, aby někdo pošlapal vaše ideály a vaše nejsvětější práva. Doufám, že tato krev bude poslední, která byla prolita. Ať žije Mexiko!“

Maxmilián podplatil vojáky, kteří ho měli zastřelit, aby ho nestříleli do hlavy, aby se mu jeho matka mohla podívat do tváře.[7] Zatímco generálové byli po sprše kulek okamžitě mrtví, Maxmilián první dávku přežil a musel dostat „ránu z milosti“.[8] Maxmiliánovo tělo bylo v Mexiku nabalzámováno, aby ho v listopadu 1867 na lodi Novara[3] převezl admirál Wilhelm von Tegetthoff do Rakouska, kde byl pohřben ve vídeňských císařských hrobkách.

Seznam Mexických císařů[editovat | editovat zdroj]

První mexické císařství[editovat | editovat zdroj]

Druhé mexické císařství[editovat | editovat zdroj]

Dynastie: Habsbursko-Lotrinská

Titulární mexičtí císařové[editovat | editovat zdroj]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. (česky) [1]
  2. a b c TUCK, Jim. MAXIMILIAN AND CARLOTA: THE "ARCHDUPE" AND HIS TRAGIC LADY [online]. 1999, [cit. 2008-05-24]. Dostupné online. (anglicky) 
  3. a b c d e VÁROŠ, Milan. Vraky plné pokladů. Bratislava : Mladé letá, 2002. [dále jen Vároš]. ISBN 8006012555. S. 133.  
  4. a b Maximilian [online]. [cit. 2008-05-24]. Dostupné online. (anglicky) 
  5. a b Vároš, str. 134
  6. Noticias del Imperio, por Fernando Del Paso. [online]. 2007-3-27, [cit. 2008-03-06]. Dostupné online. (španělsky) 
  7. WILLIAMSON, David G.. The Emperor Maximiliano [online]. 2003, [cit. 2008-03-06]. Dostupné online. (anglicky) 
  8. TATEROVÁ, Eva. Ferdinand Maxmilián Habsburský [online]. [cit. 2008-05-24]. Dostupné online.  

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • HAMANNOVÁ, Brigitte. Habsburkové. Životopisná encyklopedie. Praha : Brána ; Knižní klub, 1996. 408 s. ISBN 80-85946-19-X.  
  • PERNES, Jiří. Habsburkové bez trůnu. Praha : Iris ; Knižní klub, 1995. 232 s. ISBN 80-7176-253-9.  
  • PERNES, Jiří. Maxmilián I. Mexický císař z rodu Habsburků. Praha : Brána ; Knižní klub, 1997. 230 s. ISBN 80-85946-80-7.  
  • Pablo Escalante Gonzalbo, Bernardo García Martínez, Luis Jáuregui, Josefina Zoraida Vázquez, Elisa Speckman Guerra, Javier Garciadiego y Luis Aboites Aguilar. (2004), Nueva Historia mínima de México, El Colegio de México. ISBN 968-12-1139-1. (španělsky)
  • Brian Hamnet (2001), History of Mexico, Cambridge University Press. ISBN 84-8323-118-2. (anglicky)

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]