Dějiny anglosaské Anglie

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Dějiny Anglie
Vlajka Anglie
prehistorická Británie (do roku 43)
Římané (43410)
Anglosasové (4101066)
Normané (10661154)
Plantagenetové (11541485)
Lancasterové (13991471)
Yorkové (14611485)
Válka růží (14551485)
Tudorovci (14851603)
Stuartovci (16031642)
Protektorát
Republika (16421660)
Slavná revoluce (1688)
Sjednocení se Skotskem (1707)

Dějiny anglosaské Anglie zahrnují období raného středověku od konce vlády Římanů okolo roku 410, vznik a rozvoj anglosaských království až do ovládnutí Anglie Normany roku 1066. Období po odchodu Římanů bývá označováno jako subrománská Británie, v 6. století se začaly utvářet anglosaská království, od konce 8. století přinesly důležité změny nájezdy Vikingů a vztahy s kontinentem ovlivnily poslední období vlády Anglosasů.

Migrace a vznik království[editovat | editovat zdroj]

Británie Irsko a Bretaň okolo roku 500

Je obtížné sestavit souvislou chronologii událostí po odchodu Římanů z Británie a počátek vytváření anglosaských království. Archeologické nálezy ukazují, že poslední období vlády Římanů znamenalo úpadek venkovského i městského života.

Informace o anglosaských královstvích Kent, Bernicia, Deira a Lindsey pochází z keltských pramenů. Západní království Wessex a Mercie nejsou v těchto pramenech zmiňována. Tyto zdroje jsou doplněny archeologickými nálezy o rozšiřujícím se osídlování Británie Anglosasy. Není ani zcela zřejmé, zda Anglosasové nahradili původní obyvatele na jihu a východě země nebo s nimi žili pospolu. Podobně ve 4. století Keltové z Británie migrovali na kontinent do oblasti Galie a osidlovali Bretaňský poloostrov a na sever Španělska.

I když informace o místě a době není spolehlivá, zdá se, že roku 495 po Bitvě u Mount Badon porazili původní obyvatelé Anglosasy a zastavili tak jejich postup na východ na několik desetiletí.

Sedm království a šíření křesťanství[editovat | editovat zdroj]

Británie okolo roku 800

Křesťanství se začalo v anglosaské Anglii šířit okolo roku 600. Prvním canterburským arcibiskupem byl jmenován roku 597 Augustin. Roku 601 pokřtil prvního anglosaského krále Ethelberta z Kentu. Anglosaská křesťanská misie na kontinentu začala v 8. století a vedla k rozšíření křesťanství na celou Franskou říši.

V průběhu 7. a 8. století se moc přelévala mezi jednotlivými královstvími. Beda Venerabilis uvádí, že v 6. století byl nejmocnějším králem Ethelbert z Kentu ale později se centrum moci přesunulo na sever do království Northumbrie, které vzniklo sjednocením Bernicie a Deiry. Dominance Northumbrie skončila po dvou porážkách roku 679 v Bitvě u Trentu od Mercie a roku 685 v Bitvě u Nechtanesmere od Piktů. Problémy s nástupnictvím způsobily, že se později stala dominantní Mercie. Mercie si uchovala svůj vliv v průběhu 8. století, zvláště za vlády králů Ethelbalda a Offy. Ten byl oslaben na konci tohoto století vznikem dalších menších království a hlavně vlivem vzrůstající síly Wessexu.

Toto období bývá někdy označováno jako Heptarchy (Vláda sedmi království). Toto označení vychází z existence sedmi důležitých království Northumbrie, Mercie, Kentu, Východní Anglie, Essexu, Sussexu a Wessexu, které byly hlavními mocenskými centry na jihu Británie. Poslední výzkumy ukazují, že dalšími významnými královstvími té doby byly i Hwicce, Magonsaete, Lindsey a Střední Anglie.

Vikingové a Wessex[editovat | editovat zdroj]

Mapa z 19. století - Anglie roku 878. Území ovládané Vikingy - modrá barva

Prvním zaznamenaným nájezdem Vikingů byl roku 793 jejich útok na klášter v Lindisfarne, uváděný v Anglosaské kronice. V té době už zřejmě byli Vikingové usídleni na Orknejích a Shetlandách a je pravděpodobné, že některé jejich předchozí nájezdy nejsou zaznamenány. Invaze Vikingů, především Velké dánské armády, změnily politickou a sociální situaci v zemi. Vítězství Alfréda Velikého roku 878 u Ethandunu zastavilo na určitou dobu jejich expanzi. Podobně měl vpád Vikingů vliv na sever ostrova a zřejmě bylo důvodem vytvoření království Alba, které bylo předchůdcem Skotska.

Po určitém období kdy Vikingové jen loupili a plenili se začali v Anglii i usidlovat. Jejich důležitým centrem byl York (Jorvik). Vznikaly různá spojenectví mezi vikingským královstvím Yorku a Dublinem. Osidlování Dány a Nory mělo vliv i na angličtinu, což se projevuje především v pojmenování míst, kde byli usídleni.

Důležitou událostí v 9. století byl růst moci království Wessex. Ke konci Alfrédovy vlády ovládal tento panovník západních Sasů území Wessexu, bývalého Sussexu a Kentu a několik králů jižnějších waleských království ho uznávaly jako svého svrchovaného pána, stejně jako Mercia v době kdy tam vládl jeho zeť Ethelred.

Sjednocení Anglie[editovat | editovat zdroj]

Alfréd zemřel roku 899 a jeho následníkem se stal jeho syn Eduard. Ten spolu se svým švagrem Ethelredem bojovali proti Dánům a zahájili expanzi na území obsazená Dány a začali tam budovat opevnění na jejich obranu. Po Ethelredeově smrti převzala jeho vládu jeho manželka Ethelfleda a spolu s Eduardem pokračovala v expanzi. Roku 918 Eduard ovládal veškerá území Anglie na jih od Humberu. V tomto roce zemřela Ethelfleda a Mercie se stala součástí Wessexu. Ethelstan byl prvním králem, který získal kontrolu nad celým územím Anglie poté co roku 927 dobyl Northumbrii. Odrazil útok směřující k změně vlády v Northumbrii a v Bitvě u Brunanburghu porazil spojená vojska Skotů a Vikingů. Po jeho smrti jeho následníci Edmund II. i Edred ztratili kontrolu nad Northumbrií. Až Eadredův následník Edgar dosáhl trvalého sjednocení Anglie.

Dánové a Normanská invaze[editovat | editovat zdroj]

Na konci 10. století obnovili Vikingové své útoky na Anglii. Ethelred II. vládl dlouhou dobu, ale nakonec podlehl Svenovi, králi Dánska, i když po jeho smrti se znovu ujal moci. Nicméně jeho syn Edmund II. zemřel krátce nato a anglickým králem se stal Svenův syn Knut a Anglie se stala součástí velké říše rozkládající se kolem Severního moře.

Vláda nad Anglií přecházela na následníky Ethelreda a Knuta po celou polovinu 11. století. Roku 1066 dospěla po smrti Eduarda Vyznavače do situace, kdy si na anglický trůn činili nárok Harold II. Godwinson, který se stal anglickým králem, ale i Vilém, vévoda z Normandie (později Vilém I. Dobyvatel) a Harald III. (podporovaný Haroldovým bratrem Tostigem).

Situace se vyhrotila invazí Vikingů i Normanů. Harold porazil v Bitvě u Stamford Bridge vojska Haralda ale byl poražen v Bitvě u Hastingsu Vilémovým normanským vojskem. Vilém byl 25. prosince 1066 korunován anglickým králem.

V tomto článku byl použit překlad textu z článku History of Anglo-Saxon England na anglické Wikipedii.