Ethelred II.

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie

Ethelred II.

Ethelred II. (angl. Ethelred the Unready) (asi 968 – 23. května 1016) byl anglickým králem (978 – 1013, 1014 – 1016). Byl synem krále Edgara (vládl 959 – 977) a Aelfthryth. Většina jeho vlády byla provázena obrannou válkou proti Vikingům.

[editovat] Jméno

Není pravdou, že by jej jeho současníci považovali za nepřipraveného. Přezdívka „unready“ (česky „nepřipravený“) byla odvozena od anglosaského slova „unread“, které znamená „nerozhodný, váhavý“.

[editovat] Vláda a konflikt s Dány

Po smrti jeho otce krále Edgara a následné vraždě nevlastního bratra Eduarda Mučedníka, sluhy Ethelredovi matky, nastoupil Ethelred na trůn ve věku deseti let.

Po znovudobytí Danelaw prožila Anglie v první polovině 10. století dlouhé období míru. V roce 997 však Ethelred musel čelit vikingské flotile 94 lodí, což byla největší nájezdnická flotila za celé století. Flotila byla vedena Olafem Tryggvasonem, který chtěl Danelaw znovu připojit k Dánsku. Ethelred byl po počátečních neúspěších a porážce v bitvě u Maldonu schopen uzavřít s Olafem dohodu. Ačkoliv dohoda přinesla určitý odech, Anglie musela dále čelit pustoším nájezdům Vikingů. Ethelred se nájezdníkům snažil čelit silou, ale často následoval příkladu svých předchůdců (včetně Alfréda Velikého) a nájezdníky raději vyplatil výměnou za jejich odjezd.

Na 13. listopad 1002 přikázal Ethelred provést masakr všech Dánů žijících v Anglii. Jako odpověď na tuto násilnou akci zahájil Sweyn Haraldsson sérii výprav s cílem dobýt Anglii. To se mu v roce 1013 povedlo a Ethelred byl nucen uprchnout do exilu, do Normandie, kde hledal ochranu u svého švagra, Richarda II. Normanského. Sweyn (Sven I.) však přežil své vítězství o pouhých 5 týdnů. V roce 1014 se Knut I. Veliký nechal prohlásit anglickým králem, ale téhož roku byl nucen Anglii opustit.

[editovat] Smrt

Po smrti Svena I. Haraldssona v lednu 1014 se Ethelred do Anglie vrátil. Knut I. se v Anglii objevil v roce 1015. Ethelred II. umírá 23. května 1016 v Londýně. Trůnu se po něm ujal jeho syn Edmund II., který se o vládu nad Anglií rozdělil s Knutem Velikým.