Songcän Gampo

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Songcän Gampo
Tibetský panovník
Songstengampo.jpg
Narození asi 605/617
Úmrtí asi 649
Předchůdce Namri Söngcan
Nástupce Gungsong Gungcän,
Mangsong Mangcän
Královna Bhrkutí Déví,
Wen-čcheng
Songcän Gampova socha v tibetském klášteře Jerpa

Songcän Gampo (tibetsky སྲོང་བཙན་སྒམ་པོ་, Wylie Srong-btsan sGam-po) (605/617649) byl významný panovník Tibetu. Je známý především jako „první tibetský buddhistický král“.

Narodil se pravděpodobně rok před nástupem čínské dynastie Tchang, což by vycházelo na rok 617.[1] Vládu nad Tibetem převzal v roce 630 po svém otci Namri Söngcana. Nedlouho poté, co se Songcän Gampo stal tibetským panovníkem, nechal vyslat poselstvo do Nepálu, které u tamějšího krále Amšuvarmana žádalo ruku nepálské princezny Bhrkutí Déví (mezi Tibeťany známá jako Balza, „nepálská princezna“). Nepálský král se sňatkem souhlasil a tak se Brkutí Déví začala chystat na cestu do Songcän Gampova sídelního města Lhasy. Mimo jiné si s sebou do vzala sochu Buddhy Akšóbhji.[2] Podle Karla Wernera však není existence Bhrkutí Déví podložena spolehlivými zdroji a spíše se jedná o legendární než o historickou postavu.[3]

V následujících letech se Songcän Gampo začal ucházet o další ženu, čínskou princeznu Wen-čcheng (známá též jako Gjaza, „čínská princezna“), vnučku tchangkého císaře Tchaj-cunga. O její ruku se však Songcän Gampo utkal nejdříve s turkickým vládcem Thokikim a poté i se samotným čínským císařem. Tibetská armáda však čítala na 200 000 mužů a porazila jak turkickou armádu, tak vojska čínského císaře. Ten se proto podvolil Songcän Gampově vůli a poslal Wen-čccheng do Lhasy. Stejně jako Bhrkutí Déví, i čínská princezna si s sebou přinesla sochu Buddhy, ne však Akšóbhji, ale Šákjamuniho.[4] Wen-čcheng měla být vtělením Táry,[5] oblíbené ženské bódhisattvy. Právě tyto dvě princezny měly do Tibetu poprvé přinést buddhismus.

Podle tradičního podání buddhismus přijal díky vlivu svých žen i Songcän Gampo. Zavrhl tak bön, který byl tehdy v Tibetu velmi rozšířen. Songcän Gampův krok byl založen spíše na pragmaticko-politických důvodech, než na vnitřním obrácení.[3]

Pro sochy, které si s sebou princezny do Tibetu přinesly, byly vystavěny dva chrámy. Pro Buddhu Akšóbhju, tedy sochu Bhrkutí Déví, byl vytaven chrám Džókhang a pro sochu Wen-čcheng byl postaven chrám s názvem Ramočhe. V pozdějších letech pod hrozbou napadení Lhasy čínskými vojsky byly obě sochy ukryty. Socha Brkutí Déví byla zakopána a socha Wen-čcheng byla zazděna v Džókhangu. Později byly sochy opět nalezeny a umístěny zpět do chrámů, avšak socha Wen-čcheng do Džókhangu a Bhrkutí Déví do chrámu Ramočhe.[6]

Během Songcän Gampovy vlády byla do Indie vyslána skupina šestnácti učenců vedená Sambhótou, aby tam studovala sanskrt a indická písma. Zpět do Tibetu se navrátil jen Sambhóta, který pak na základě svých znalostí písem gupta a brahmí sestrojil tibetské písmo.[4] Songcän Gampo podnikl i několik válečných výprav. Jeho armáda měla svést vítěznou bitvu i s indickým panovníkem Ardžunou, nástupcem krále Harši, avšak indické prameny se o této bitvě nezmiňují.[7]

Není přesně jisté, na co Songcän Gampo zemřel. Je možné, že podlehl blíže neobjasněné epidemii v místě zvaném Phänpo. Jeho hrob se nachází v Čhonggjä v údolí řeky Jarlung.[8]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Žagabpa, 36.
  2. Žagabpa, 36–37.
  3. a b Werner, 611.
  4. a b Žagabpa, 37.
  5. LOPEZ, Donald S. Příběh buddhismu: průvodce dějinami buddhismu a jeho učením. Překlad Lenka Borecká. Brno : Barrister & Principal, 2001. ISBN 80-86598-54-3. S. 73.  
  6. DOHNALOVÁ, Monika. Nejstarší tibetské dějiny a tři dharma králové [online]. TIBINFO, [cit. 2009-03-13]. Dostupné online.  
  7. Žagabpa, 39.
  8. Žagabpa, 39–40.

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Tarthang tulku. Starověký Tibet. Praha : Vyšehrad, 2006. ISBN 80-7021-844-4.  
  • WERNER, Karel. Náboženské tradice Asie: od Indie po Japonsko. Brno : Masarykova univerzita, 2002. ISBN 80-210-2978-1.  
  • ŽAGABPA, Cipön Wangčhug Dedän. Dějiny Tibetu. Praha : Nakladatelství Lidové Noviny, 2000. ISBN 80-7106-410-6.  

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Logo Wikimedia Commons
Wikimedia Commons nabízí obrázky, zvuky či videa k tématu