Ukrajina

Ukrajina Україна Ukrajina
vlajka znak
Hymna Šče ne vmerla Ukrajina
Geografie
Poloha Ukrajiny
Hlavní město	Kyjev
Rozloha	603 700 km² (44. na světě) z toho 7 % vodní plochy
Nejvyšší bod	Hoverla (2061 m n. m.)
Časové pásmo	+2 +3 (letní čas)
Poloha	49° s. š., 32° v. d.
Geodata (OSM)	OSM, WMF
Obyvatelstvo
Hustota zalidnění	77 ob. / km² (123. na světě)
HDI	▲ 0,740 (vysoký) (78. na světě, {{{HDI aktuální k}}})
Jazyk	ukrajinština (oficiální)
Národnostní složení	Ukrajinci (78 %), Rusové (17,3 %), Rumuni, Rusíni a další
Náboženství	pravoslavné a řeckokatolické křesťanství a Rodnověří
Státní útvar
Státní zřízení	poloprezidentská republika
Vznik	24. srpna 1991 (odtržením od SSSR)
Prezident	Petro Porošenko
Předseda vlády	Volodymyr Hrojsman
Měna	Ukrajinská hřivna (UAH)
HDP/obyv. (PPP)	7 940 USD (113. na světě, {{{HDP aktuální k}}})
Mezinárodní identifikace
ISO 3166-1	804 UKR UA
MPZ	UA
Telefonní předvolba	+380
Národní TLD	.ua, .укр
multimediální obsah na Commons

Ukrajina (ukrajinsky Україна) je země ležící ve východní Evropě; na východě hraničí s Ruskem, na jihozápadě s Moldavskem (včetně neuznaného Podněstří), Rumunskem, na západě s Maďarskem, Slovenskem a Polskem, na severu s Běloruskem. Jižní hranice je tvořena Černým a Azovským mořem, přičemž mezi těmito dvěma moři se nachází poloostrov Krym. Hlavní město Kyjev leží na Dněpru, největší ukrajinské řece.

Ukrajina získala nezávislost roku 1991 po rozpadu Sovětského svazu; zároveň je zakládajícím členem Společenství nezávislých států. Ukrajina je unitární stát, který se dělí na 24 oblastí, dvě města se zvláštním statusem (Kyjev a Sevastopol) a autonomní republiku Krym. Poloostrov Krym včetně města Sevastopolu byl v březnu 2014 anektován Ruskou federací.

Původ názvu

Slovo Ukrajina je slovanského původu, etymologie však není jednoznačná: nejčastěji se uvádí význam „okrajové území“, přesněji jednotlivá krajní, hraniční knížectví Kyjevské Rusi. Další výklady hovoří v souvislosti s knížectvími o „ukrojených“, oddělených zemích. První doložené užití z roku 1187 pochází z Kyjevského letopisu, zachovaného v Pověsti dávných let v Ipaťjevském kodexu z 15. století, kde se hovoří o smrti perejaslavského knížete, jejž „Ukrajina bohatě oplakala.“

V následujících staletích bylo slovo nadále používáno především v širokém významu krajních území, někdy též oblastí vnějších slovanskému osídlení, sousedních „ukrajin“. Od 16. století se slovo objevuje i mimo slovanské písemné památky a v průběhu 17. století se začíná etablovat v evropské geografii; postupně začíná odkazovat k „území obývanému Ukrajinci.“ Označení Ukrajina bylo užíváno spíše v lidové řeči, zatímco polské, resp. ruské úřady používaly zpravidla označení Malá Rus, Malorusko – oproti Velké Rusi, tj. dnešnímu Rusku, Bílé Rusi (dnes Bělorusko) a Červené Rusi. Obyvatelé Ukrajiny bývali označováni zpravidla jako Malorusové či Rusíni; etnonymum Ukrajinec se objevuje přibližně od 18. století, plně se však prosadilo až koncem 19. století.

Dějiny Ukrajiny

Související informace naleznete také v článku Dějiny Ukrajiny.

Starověk a středověk

Kyjevská Rus v 11. století

Osídlení dnešní Ukrajiny je doloženo od 5. tisíciletí př. n. l., ze kterého pocházejí nálezy artefaktů tripolské kultury. Ve starověku byl jih Ukrajiny periferií antického světa: existovalo zde království Skythů, o jejichž životě podává zprávu řecký historik Hérodotos; na Krymu a na pobřeží Černého moře vznikaly řecké a později gótské kolonie. Střední a severozápadní Ukrajina je pak oblastí etnogeneze Slovanů.

Roku 882 Novgorodský kníže Oleg ovládl Kyjev, který předtím platil tribut Chazarské říši a tak se na území dnešní Ukrajiny, Ruska a Běloruska zformoval první východoslovanský stát, Kyjevská Rus. Spojení Slované poté dobyli hlavní město Chazarů. Jeho nejvýznamnější panovník Vladimír I. přijal roku 988 křesťanství. Po rozpadu státu vzniklo několik samostatných knížectví; na západě bylo nejdůležitější Haličsko-volyňské knížectví, zatímco jih dnešní Ukrajiny byl osídlen kočovnými kmeny Polovců.

Během 13. století došlo k postupnému obsazení části samostatných knížectví tatarskými (mongolskými) nájezdníky. Kyjev byl zpustošen roku 1240 Mongoly a centrum Rusi se později přesunulo na sever. Celá oblast se dostala pod vliv nově zformované tatarské Zlaté hordy; pouze na západní část dnešní Ukrajiny tatarská moc nepronikla. Západní část Ukrajiny byla od konce 14. století součástí Polska (Podolí, Červená Rus, část Volyně). Valná část Ukrajiny se s úpadkem Zlaté hordy stala suverénní součástí Litevského velkoknížectví. Na jihu se vytvořil Krymský chanát a východ se dostával pod vliv Moskevské Rusi.

Mezi Polskem, Ruskem a Osmanskou říší

Mapa Kozáckého hetmanátu, který je považován za přímého předchůdce dnešní Ukrajiny

Roku 1569 došlo k uzavření Lublinské unie; území Ukrajiny, které spadalo pod Litvu (přibližně po řeku Dněpr), bylo v rámci Polsko-litevského státu převedeno přímo pod Polské království. Ukrajinská šlechta získala v Polsku stejná práva jaké příslušely polské šlechtě. Významné bylo osídlení záporožských kozáků s centrem na Siči, ve které se soustřeďovali lidé z různých sociálních vrstev, zejména však poddaných, kteří sem utekli před feudálním útlakem. Záporožci vytvářeli jakési vojenské nárazníkové pásmo v oblasti Divokých polí, sousedících s Krymských chanátem. Krymští Tataři a Nogajci, vazalové osmanského sultána, podnikali téměř každý rok loupeživé vpády, které zabraňovaly trvalejšímu osídlení jižní a východní Ukrajiny.

Někteří historici odhadují, že při nájezdech obávané krymskotatarské jízdy, mezi 15. a 18. století byly odvlečeny a prodány do otroctví v Osmanské říši až 3 miliony lidí.

Chmelnického povstání

Podrobnější informace naleznete v článku Chmelnického povstání.

V roce 1648 došlo po několika menších bouřích na Ukrajině k velkému kozáckému povstání, které vzešlo ze Záporožské Siče a které vedl Bohdan Chmelnický. Tomu se podařilo ve spojenectví s krymskými Tatary v několika bitvách porazit polská vojska, což vedlo ke vzniku Kozáckého hetmanátu, který je obvykle vnímán jako předchůdce Ukrajiny. Poražen byl až v roce 1651 v bitvě u Berestečka. Chmelnického povstání bylo provázeno protižidovskými pogromy, ale také vražděním Poláků, zejména šlechticů.

Roku 1654 se pak obrátil o pomoc k ruskému caru Alexejovi. Perejaslavská rada však znamenala ztrátu suverenity pro ukrajinská území. Boje pak s podporou moskevské Rusi proti Polsku pokračovaly dál a skončily až v roce 1667 mírem v Andrušově.

Haďačská unie

Bitva u Poltavy v roce 1709

Po smrti Chmelnického, Polsko-Litevská unie došla ke kompromisu s ukrajinskými Kozáky tzv. Dohodou z Haďače 16. září v roce 1658. Ta ustavila novou Unii, schválenou polsko-litevským sněmem 12. května 1659, jako trojčlennou (Polské království, Litevské velkoknížectví a Hetmanská Rus) a zaručila záporožským Kozákům – tj. Ukrajině, tradičně zvané Rusí – rovné postavení vůči Polskému království a Litevskému velkoknížectví, s vlastními úřady – maršálkem (premiérem), vojskem a nejvyšším soudem. Tato dohoda také ustavovala rovnoprávnost náboženskou pro pravoslaví. Vzhledem k pozdějším válečným událostem v Polsku včetně švédské potopy a války s Ruskem a také z druhé strany vzpoury Kozáků proti Ivanu Vyhovskému, který dohodu z Hadače uzavíral, nebyla ale tato dohoda ve skutečnosti naplněna.

Po letech nepřetržitého válčení byla pak v roce 1667 dohoda nahrazena polsko-ruskou smlouvou Andrusovo, která rozdělila ukrajinské území mezi Polsko-litevskou unii a Rusko. Země byla tehdy rozdělena podle řeky Dněpru.

Dělení Polska a nadvláda Ruska

Datum ovládnutí Ruskem a gubernie na území dnešní Ukrajiny v roce 1800

Při dělení Polska v letech 1772–1795 byla k Rusku připojena i většina pravobřežní (střední a západní) Ukrajiny kromě Haliče a Bukoviny, jež získala habsburská monarchie (1772). Postupně tak Ukrajina ztratila i jen náznak jakékoliv autonomie, zejména po zániku Záporožské Siče roku 1775. Koncem 18. století byla také zlikvidována tatarská a turecká moc na jihu. Carevna Kateřina II. Veliká a její rádce kníže Potěmkin založili v nově dobyté tzv. Nové Rusi několik významných měst: mj. Oděsu a Dněpropetrovsk.

19. století bylo dobou tvrdého národnostního útlaku ze strany Ruského impéria^[zdroj?] a zároveň dobou ukrajinského národního obrození, zprvu kulturního, později také politického. Tyto snahy se po carských represích a zákazu užívání ukrajinštiny (1876) soustředily především do habsburské části země, kde byl mnohem liberálnější režim.

Současně se – byť pomalu – rozvíjelo také hospodářství, začalo se s výstavbou železniční sítě a masivní těžbou uhlí; rychle rostla města, zejména Kyjev a Charkov.

První světová válka a snaha o nezávislost

Podrobnější informace naleznete v článcích Západoukrajinská republika, Ukrajinská lidová republika, Ukrajinský stát, Ukrajinská sovětská socialistická republika, Podkarpatská Rus a Polsko-ukrajinská válka.

Státní znak UNR

Znak ZUNR

Ke konci první světové války a v průběhu ruské občanské války bylo na části ukrajinského území sestaveno několik ukrajinských vlád. První ukrajinská republika — Ukrajinská lidová republika (UNR) — existovala v letech 1917–1919. Byla však prakticky pouze válčící stranou v rámci ruské občanské války a zanikla pod náporem ruských bolševiků. Západoukrajinská lidová republika (ZUNR) existovala v letech 1918–1919 a po celou dobu své krátké existence vedla boj proti polským jednotkám a zanikla pod náporem polských a rumunských vojáků. Obě části se nakrátko spojili 22. ledna 1919 (Akt Zluky). Z praktického hlediska se jednalo pouze o symbolický akt. Již v únoru 1919 bolševici dobyli Kyjev a Ukrajina tak upadla do chaosu. Nakonec obě části státu bojovaly nezávisle na sobě své vlastní války. Západní část se musela potýkat s invazí Poláků, zatímco zbytek Ukrajiny bojoval na východě s ruskými bolševiky.

Prvním ukrajinským prezidentem byl historik, literát a filosof Mychajlo Hruševskyj. Vedle bolševiků a bělogvardějců zde byli anarchisté (Nestor Machno), nacionalisté (Symon Petljura) a hejtman Pavlo Skoropadskyj. Také se zde bojovalo nejdéle. V boji o národní samostatnost byli Ukrajinci poraženi: západní Ukrajina se v letech 1920–1921 stala součástí 2. polské republiky a v roce 1922 vznikla Ukrajinská SSR jakožto řadová republika Sovětského svazu s hlavním městem ve východoukrajinském Charkově, které bylo v roku 1934 přeneseno do Kyjeva. V letech 1926—40 existovala v rámci Ukrajinské SSR autonomní republika Moldavanů.

Roku 1929 se ve Vídni uskutečnila konference Ukrajinců, kteří emigrovali z vlasti. Tito založili Organizaci ukrajinských nacionalistů (OUN), jež usilovala o samostatný ukrajinský stát (často násilnou formou) a významně zasahovala do dalšího osudu Ukrajiny.

Sovětská éra

Podrobnější informace naleznete v článku Ukrajinská sovětská socialistická republika.

Kyjev v troskách během druhé světové války

Populace Ukrajiny v roce 1925 (zeleně Ukrajinci, béžově Rusové, černě Židé)

Územní vývoj Ukrajiny, 1918–1991

Ukrajina jakožto součást Sovětského svazu byla vystavena tvrdým zkouškám; nejtěžší z nich byl hladomor (ukrajinsky Holodomor) v letech 1932–1933, který byl vyvolán násilnou kolektivizací zemědělství. Tato katastrofa, jež byla zřejmě alespoň zčásti úmyslně vyvolána Stalinovou politikou, je dodnes obestřena nejasnostmi a dohady, neboť stalinský režim o ní přikázal mlčet. Odhady počtu obětí se velmi různí; historici hovoří nejčastěji o 2,5 až 5 milionech mrtvých hladem. Nejhůře byly zasaženy Ukrajinská SSR, severní Kazachstán a Kubáň v nynějším jižním Rusku. Menší hladomory postihly Ukrajinu také v letech 1921–1923 a 1946–1947, tedy v poválečných obdobích.

V letech 1941–1944 byla Ukrajina okupována Německou říší; v průběhu druhé světové války zahynulo přibližně 7 milionů obyvatel Ukrajiny. Po německé porážce byla k Ukrajině připojena její nynější západní část (tj. západní Volyň a východní Halič), která před válkou patřila Polsku. Tato území byla krátkodobě obsazena sovětskými vojsky již v září 1939, v zimě 1939/1940 pak proběhla zfalšovaná referenda o připojení těchto území k SSSR. Podobným způsobem, tedy zfalšovaným referendem, byla po obsazení Rudou armádou k Ukrajině připojena také Podkarpatská Rus, která byla předválečnou součástí První Československé republiky. V roce 1954 se stal součástí Ukrajinské SSR i poloostrov Krym, jenž byl do té doby součástí Ruské SFSR. Předání tohoto převážně ruskojazyčného (a kdysi Ruskem na Tatarech dobytého) území Ukrajině vyvolalo napětí, přetrvávající dodnes. Nikita Chruščov, který předání Krymu osobně prosadil, byl ve 40. letech hlavou Ukrajinské SSR a v mládí pracoval na Donbasu. Z Ukrajiny pocházeli i jeho nástupce Leonid Brežněv, velitel vojsk Varšavské smlouvy Andrej Grečko a sovětští maršálové Semjon Timošenko a Rodion Malinovskij.

V 60. letech pokračovala masivní industrializace a urbanizace především východní části země. Byla zbudována kaskáda přehrad na Dněpru. Rozvoj průmyslu a moderních technologií bez ohledu na životní prostředí si vedle znečištění ovzduší vyžádal krutou daň: 26. dubna 1986 došlo na severu země k černobylské katastrofě, nejhorší havárii jaderné elektrárny ve světových dějinách. Ukrajinsko-běloruské pomezí je dodnes zamořeno radioaktivním spadem, území v okruhu několika desítek kilometrů muselo být vysídleno.

Nezávislá Ukrajina

Související informace naleznete také v článcích Válka na východní Ukrajině, Anexe Krymu Ruskou federací, Proruské nepokoje na Ukrajině 2014 a Ruská vojenská intervence na Ukrajině (2014–současnost).

Demonstrace na Náměstí Nezávislosti v Kyjevě během Oranžové revoluce v listopadu 2004.

Parlamentní volby na Ukrajině 2012 vyhrála Strana regionů prezidenta Viktora Janukovyče

Euromajdan, 18. února 2014

Proruští demonstranti v Doněcku 9. března 2014

V roce 1990 vyhlásila Verchovna rada Ukrajiny (parlament) suverenitu země, nezávislost pak byla oficiálně vyhlášena 24. srpna 1991 současně s rozpadem Sovětského svazu. Prohlášení nezávislosti bylo potvrzeno referendem o nezávislosti Ukrajiny téhož roku za podpory 90,3 % voličů. Přechod k tržní ekonomice, který nebyl doprovázen cílevědomou kontrolou hospodářských subjektů, rozklad plánovaného hospodářství a především neschopnost politiků provést skutečné ekonomické a politické reformy, to všechno vedlo v 90. letech k propadu a dokonce agónii ekonomiky, která se vzpamatovala až okolo roku 2000.

Prvním prezidentem byl Leonid Kravčuk, jehož v roce 1994 vystřídal bývalý premiér Leonid Kučma. V roce 1996 byla schválena nová ústava s poloprezidentským systémem. Kučmova politická orientace byla převážně proruská, avšak v této otázce nebyl dlouho příliš zásadový. Jeho postupy proti opozičnímu tisku a radikálnějším kritikům mnohdy měly často zřetelně autoritativní rysy.

Po prezidentských volbách na konci roku 2004 proběhla v zemi neozbrojená Oranžová revoluce, vyvolaná nesouhlasem části veřejnosti s vítězstvím proruského kandidáta, premiéra Viktora Janukovyče. Janukovyč byl nařčen z volebních manipulací a Nejvyšší soud Ukrajiny nařídil výsledky voleb anulovat. V druhé prezidentské volbě vyhrál jeho oponent Viktor Juščenko. Oranžová revoluce poukázala na křehké spojení „proevropsky“ orientované západní a „prorusky“ orientované východní části země.

Po politické krizi v dubnu 2007, kdy prezident Juščenko rozpustil parlament, vyhlásil předčasné volby a pokusil se převzít kontrolu nad jednotkami ministerstva vnitra, se v květnu situace opět uklidnila. Předčasné parlamentní volby byly uskutečněny 30. září 2007. Největší počet hlasů v nich získala Janukovyčova Strana regionů (34 %), těsně za ní se umístil Blok Julije Tymošenkové (31 %). Po dlouhém vyjednávání byla 18. prosince 2007 zvolena premiérkou Julija Tymošenková, jejíž blok utvořil koalici s Juščenkovou stranou Naše Ukrajina. V parlamentu však měla tato koalice jen těsnou většinu, která se rozpadla 6. června 2008, kdy z koalice vystoupili dva poslanci. Vláda Julie Tymošenkové pak definitivně padla 16. září 2008. Tehdejší předseda ukrajinského parlamentu Arsenij Jaceňuk oznámil na schůzce poslanců dne 16. září 2008 zánik vládní koalice. Změny, které byly prosazeny Blokem Julije Tymošenkové (BJuT) a proruskou Stranou regionů Viktora Janukovyče, označil prezident Juščenko za ústavní převrat. O následujícím víkendu vypršela desetidenní lhůta, během níž měli prozápadní vládní partneři své neshody vyřešit. Došlo k nové politické krizi, kterou premiérka Tymošenková prohlásila za překonanou počátkem prosince 2008, kdy byla za pomoci bloku Volodymyra Lytvyna obnovena koalice BJuT a Juščenkovy Naší Ukrajiny, přestože část strany prezidenta Juščenka považovala smlouvu za neplatnou.

V roce 2010 vyhrál prezidentské volby, tentokrát právoplatně, Viktor Janukovyč s 48 % hlasů. Strana regionů tak získala nejen křeslo premiéra a předsedy jednokomorového parlamentu, ale i post prezidenta. Přestože se Janukovyč prezentoval jako silně proruský kandidát, nakonec dokázal Ukrajinu přiblížit i k Evropské unii (EU), neboť již v polovině roku 2013 se zdálo, že Ukrajina směřuje k podepsání asociační dohody s EU. Byla naděje, že by se Ukrajina tím výrazně přiblížila k budoucímu členství v této nadstátní organizaci, ale zároveň by se se svými tehdy ještě dobrými vztahy s Ruskem mohla stát i jakýmsi „mostem mezi Východem a Západem“. Situace se ale velmi zkomplikovala. Prezident Janukovyč a spolu s ním i ukrajinská vláda jen několik dní před připravovaným summitem Východního partnerství EU ve Vilniusu pozastavili 21. listopadu 2013 s ohledem k obtížné finanční situaci země a vzhledem k nabídce pomoci ze strany Ruska přípravy pro podpis asociační dohody s Evropskou unií. Janukovyč prohlásil, že je dohoda s EU zatím pro Ukrajinu nevýhodná.

Pouhý den poté, v pátek 22. listopadu 2013, zaplavila Kyjev a část Ukrajiny vlna pokojných demonstrací. Před Vánoci 2013 se na největší manifestaci na hlavním kyjevském náměstí sešlo až 800 000 lidí a série protestů, která je známá pod názvem Euromajdan, se přenesla i do některých dalších ukrajinských měst. V prosinci 2013 odmítla Evropská komise, což je exekutivní orgán EU, poskytnout Ukrajině několikamiliardový balík pomoci výměnou za podpis asociační dohody. Situace eskalovala v průběhu vládních represí vůči.demonstrantům. Od února 2014 již nepokoje přerostly v ozbrojené střety a prezident Janukovyč uprchl po nezdařeném vyjednávání s opozicí (navzdory účasti ministrů zahraničí Německa a Francie) a dalších dramatických událostech dne 22. února s pomocí Ruska ze země.

V reakci na události demonstrovali proruští aktivisté na podporu Janukovyče na východě země. Byl to tzv. Antimajdan, série provládních demonstrací, probíhající paralelně k protestnímu hnutí Euromajdan. 25. listopadu 2013 se uskutečnila v Kyjevě demonstrace na podporu vlády premiéra Mykoly Azarova, prezidenta Viktora Janukovyče a pro blízké vazby s Ruskem. Této demonstrace se zúčastnilo asi 10 000 lidí. V Doněcku došlo koncem února 2014 ke srážkám mezi aktivisty Euromajdanu a ozbrojenými separatistickými silami.

Na doposud autonomním Krymu neoznačení ozbrojenci obsadili v noci 26. února 2014 tamní parlament. Posléze vyhlásili někteří poslanci referendum o statusu poloostrova. Ruský parlament de facto schválil intervenci na Ukrajině dne 1. března 2014..

16. března 2014 se konalo referendum o samostatnosti Krymu a následném připojení k Ruské federaci. V tomto referendu se dle ruských úřadů voliči absolutní většinou rozhodli pro nezávislost na Ukrajině. Referendum ovšem nebylo uznáno převážnou většinou členských zemí Organizace spojených národů (OSN). Krymský parlament přesto 17. března 2014 vyhlásil nezávislý svrchovaný stát s názvem Republika Krym, který okamžitě poté požádal o vstup do Ruské federace jako její nový subjekt.

Proruské nepokoje na východní Ukrajině, které vypukly po svržení prezidenta Janukovyče, se vystupňovaly v ozbrojený konflikt mezi ukrajinskou armádou a rusko-separatistickými silami v Doněcké a Luhanské lidové republice. Kvůli bojovým operacím uprchlo k začátku roku 2015 z konfliktní oblasti do jiných oblastí Ukrajiny 1 007 900 obyvatel a dalších 268 400 jich vyhledalo azyl v zahraničí, převážně v Rusku, dle údajů Úřadu vysokého komisaře OSN pro uprchlíky.

Dne 25. května 2015 se na Ukrajině uskutečnily prezidentské volby hlasováním všech občanů. Vítězem se stal Petro Porošenko.

Geografie

Související informace naleznete také v článku Geografie Ukrajiny.

Fyzická mapa Ukrajiny

Ukrajina je s rozlohou 603 700 km² druhým největším státem Evropy (po Rusku). Zpravidla bývá přiřazována k východoevropským státům, avšak její západní regiony jako Halič nebo Zakarpatí náleží kulturně a historicky spíše ke střední Evropě.

Povrch

Střední a východní Ukrajina zaujímá jihozápadní část rozlehlé Východoevropské roviny. Povrch je tvořen především vysočinami a pahorkatinami či náhorními plošinami přerušovanými údolími řek, která jsou typická především pro přítoky Dněstru v Podolí. Na jihu země se rozkládají rovinaté stepi; druhá větší rovinatá oblast je tzv. Polesí při hranicích s Běloruskem. Největšími pohořími jsou Karpaty na jihozápadě země (nejvyšším vrchem je Hoverla, 2061 m) a Krymské hory na jihu Krymského poloostrova, jejichž nejvyšší vrcholky dosahují okolo 1500 m. Poloostrov Krym je se zbytkem pevniny spojen Perekopskou šíjí.

Řeka Severní Doněc protéká typickou mírně zvlněnou krajinou Doněckého krjaže na východní Ukrajině.

Vodstvo

Celková délka říční sítě je okolo 170 000 km. Většina řek patří do úmoří Azovského a Černého moře, jen 4 % území náleží k úmoří Baltského moře. Nejvýznamnější řekou je Dněpr (ukrajinsky Dnipro), který protíná Ukrajinu ze severu na jih a dělí ji na dvě části, „levobřežní“ a „pravobřežní“. Jeho hlavními přítoky jsou Pripjať, Desna, Pslo a Inhulec. Východní Ukrajinou protéká Severní Doněc, přítok Donu. Další velké řeky jsou Prut, Dněstr a Jižní Buh. Velké řeky jsou využívány jednak pro lodní dopravu, jednak jako zdroj energie: zejména na Dněpru bylo vybudováno několik velkých přehrad s hydroelektrárnami, z nichž nejznámější je DněproGES v Záporoží; největší přehradní nádrží je Kremenčucká vodní nádrž.

Největší ukrajinská jezera jsou v Budžaku v údolích Dunaje (Jalpuh, Kahul). Větší jezera a limany se rozkládají na pobřeží Černého a Azovského moře; největší z nich je Dněsterský liman (360 km²), největší přirozená vodní plocha Ukrajiny. Ve Volyni a Polesí je mnoho krasových jezer; v Ukrajinských Karpatech je nejvýznamnější jezero Synevyr.

Klima

Téměř celá Ukrajina náleží do mírného klimatického pásu, převládá kontinentální podnebí; pouze na úzkém území mezi Krymskými horami a Černým mořem je podnebí subtropické.

Průměrná roční teplota se pohybuje mezi +6 °C na severu a +12 °C na jihu země. Průměrné roční srážky na většině území činí okolo 600 mm; největší srážkový úhrn vykazují Karpaty (1200 mm), nejsuššími oblastmi jsou stepi Chersonské oblasti a severního Krymu (400 mm ročně).

Města

Související informace naleznete také v článku Seznam měst na Ukrajině.

Přehled 25 největších měst podle počtu obyvatel (tučně jsou vyznačena sídla oblastí a město se zvláštním statusem Sevastopol).

Soubor:Kharkov Freedom Square.jpg

Náměstí Svobody s budovou Gospromu v Charkově je třetím největším náměstím v Evropě.

Staré město ve Lvově, památka UNESCO.

Jihoukrajinská města ztratila během éry sovětského urbanismu svůj někdejší venkovský ráz. Sídliště ve městě Nikolajev.

Pořadí	Název	ukrajinsky	počet obyvatel (2005)
1.	Kyjev	Київ	2 660 401
2.	Charkov	Харків	1 464 740
3.	Dněpropetrovsk	Дніпро	1 032 816
4.	Oděsa	Одеса	1 007 131
5.	Doněck	Донецьк	999 975
6.	Záporoží	Запоріжжя	799 348
7.	Lvov	Львів	733 728
8.	Krivoj Rog	Кривий Ріг	696 667
9.	Nikolajev	Миколаїв	509 011
10.	Mariupol	Маріуполь	482 440
11.	Luhansk	Луганськ	452 789
12.	Makijivka	Макіївка	375 992
12.	Sevastopol	Ceвacтoполь	366 114
13.	Vinnycja	Вінниця	360 241
16.	Cherson	Херсон	319 278
17.	Poltava	Полтава	309 960
18.	Černihiv	Чернігів	300 497
19.	Čerkasy	Черкаси	293 271
20.	Sumy	Суми	282 198
21.	Horlivka	Горлівка	279 061
22.	Žytomyr	Житомир	277 875
23.	Chmelnyckyj	Хмельницький	255 902
24.	Kamjanske	Кам'янське	249 530
25.	Kropyvnyckyj	Кропивницький	248 367

Administrativní dělení

Související informace naleznete také v článku Administrativní dělení Ukrajiny.

Politická mapa Ukrajiny

Ukrajina se dělí na 27 správních celků:

• 1 autonomní republika: Autonomní republika Krym (Simferopol)
• 24 oblastí:

Čerkaská oblast (Čerkasy) Černihivská oblast (Černihiv) Černovická oblast (Černovice) Dněpropetrovská oblast (Dněpropetrovsk) Doněcká oblast (Doněck) Charkovská oblast (Charkov) Chersonská oblast (Cherson) Chmelnycká oblast (Chmelnyckyj) Ivanofrankivská oblast (Ivano-Frankivsk) Kyjevská oblast (Kyjev) Kirovohradská oblast (Kirovohrad) Luhanská oblast (Luhansk)

Lvovská oblast (Lvov) Nikolajevská oblast (Nikolajev) Oděská oblast (Oděsa) Poltavská oblast (Poltava) Rovenská oblast (Rovno) Sumská oblast (Sumy) Ternopilská oblast (Ternopil) Vinnycká oblast (Vinnycja) Volyňská oblast (Luck) Zakarpatská oblast (Užhorod) Záporožská oblast (Záporoží) Žytomyrská oblast (Žytomyr)

• 2 města se zvláštním statusem:
  • Kyjev – hlavní město Ukrajiny
  • Sevastopol – nespadá pod Krymskou republiku

Tyto celky se dále dělí na rajóny, kterých je na Ukrajině celkem 490 a které přibližně odpovídají českým okresům, v průměru jsou však o něco menší. Větší města bývají samostatnou správní jednotkou podřízenou přímo oblasti, některá jsou dále rozdělena na městské rajóny. Obce na Ukrajině spadají do tří kategorií: města, sídla městského typu a vesnice.

Politika

Související informace naleznete také v článku Politický systém Ukrajiny.

Státní uspořádání

Viktor Juščenko, ukrajinský prezident v letech 2005–2010 a bývalý předseda bloku Naše Ukrajina

Ukrajina je zastupitelská demokracie a poloprezidentská republika. Prezident je volen přímo, a to na 5 let. Ukrajina má jednokomorový parlament (Verchovna rada Ukrajiny) o 450 zastupitelích (od r. 2006 též na pětileté období); ten volí a odvolává premiéra země (v současné době jím je Arsenij Jaceňuk ze Lidové fronty); premiér musí být oficiálně jmenován prezidentem.

Ukrajina byla mj. pozorovatelem Společenství nezávislých států (po ruské anexi Krymu se rozhodla pro úplný odchod), OSN, OBSE, GUAM, Rady Evropy a Organizace pro hospodářskou spolupráci černomořských zemí (BSEC). 16. května 2008 se Ukrajina po čtrnáctiletém vyjednávání oficiálně stala členem WTO.

Státní symboly

Státním znakem Ukrajiny je po nabytí nezávislosti opět tzv. tryzub sv. Vladimíra (zlatý trojzubec na modrém poli); používá se zpravidla malý státní znak, neboť velký znak zatím nebyl oficiálně přijat; i v něm má však dominovat tryzub. Ve stejných barvách je i ukrajinská vlajka, sestávající ze dvou stejně širokých podélných pruhů: zlatá barva symbolizuje úrodná pole, modrá pak nebe nad nimi. Státní hymnou je píseň Šče nevmerla Ukrajiny, vzniklá roku 1863. Kromě uvedeného má Ukrajina ještě prezidentské symboly: pečeť, znak a standartu.

Armáda

Členové 19. nukleráního, biologického a chemického praporu v Iráku.

Ukrajinská armáda má přibližně 300 000 příslušníků. Je členem svazku Partnerství pro mír a účastnila se misí v bývalé Jugoslávii. V současnosti má vojáky v Kosovu,) na Středním východě a v Africe. Od konce 90. let navazuje užší vztahy s NATO, zejména s polskou armádou. V roce 2014 plní úkoly v boji proti proruským separatistům na východní Ukrajině (viz Válka na východní Ukrajině).

Po boku pravidelné armády bojují na východní Ukrajině dobrovolnické prapory ukrajinské Národní gardy jako je například batalion Azov, které spadají pod ukrajinské ministerstvo vnitra.

V dubnu 2015 prováděla po dva měsíce výcvik ukrajinské armády 173. výsadková brigáda americké armády.

Zahraniční politika

Vztahy s Ruskem

Viktor Janukovyč, ukrajinský prezident v letech 2010–2014 a bývalý předseda Strany regionů

Ukrajina má intenzivní, avšak komplikované vztahy se svým největším sousedem Ruskem. Panovalo mezi nimi napětí zejména kvůli podpoře tehdejšího prezidenta Viktora Juščenka vůči Gruzii ve válce v Jižní Osetii a jeho snahám o vstup do NATO, opakovaně také kvůli problémům vzniklým v souvislosti s dodávkami ruského zemního plynu. Na přelomu let 2008/2009 eskaloval rusko-ukrajinský plynový konflikt poté, co ruský koncern Gazprom odmítl dodávat plyn ukrajinskému Naftohazu, pokud ten nesplatí dluhy za předchozí dodávky. Výsledkem bylo třítýdenní přerušení dodávek plynu v lednu 2009, což postihlo nejen Ukrajinu, ale také střední a jihovýchodní Evropu. Za dodávky ruského plynu dlužil Ukrajinský Naftohaz v listopadu 2013 zhruba 1,3 miliardy dolarů. Ke konci roku proto tato firma sama zastavila odběr a zásobování země zajišťovala odčerpáváním zásob. Pro případ déle trvajícího přerušení dodávek ruského zemního plynu přes Ukrajinu byl vybudován severní plynovod Nord Stream, který vede z Ruska pod Baltickým mořem přímo do Německa. Užíváním plynovodů vedoucích mimo území Ukrajiny přichází země o poplatky související s tranzitem plynu po svém území.

Po ruské anexi Krymu, poskytnutí pomoci sesazenému prezidentovi Viktoru Janukovyčovi a vojenské intervenci na východní Ukrajině jsou vztahy mezi Kyjevem a Moskvou na historickém minimu.

Zákazy knih a vstupu na Ukrajinu

Od roku 2014 jsou na Ukrajině zakazovány knihy či filmy autorů nebo protagonistů, které podle Kyjeva ohrožují ukrajinskou národní bezpečnost. Na černou listinu se dostali nejen Rusové (např. Ivan Ochlobystin a Michail Porečenkov), ale zákaz se týká i umělců či spisovatelů, kteří nějakým způsobem sympatizovali se současnou ruskou politikou, navštívili anektovaný Krym a pod. Zakázané tak byly například filmy či fotky s Gérardem Depardieu, Stevenem Seagalem, Mickey Rourkem, Jean-Claude Van Dammem, filmy režisérů Emira Kusturici, Olivera Stona a dalších přibližně 600 umělců. Zákaz vstupu na Ukrajinu má z „bezpečnostních důvodů“ také americký zpěvák a filmový režisér Fred Durst. Kromě toho daly ukrajinské úřady najevo, že žádnému ruskému zpěvákovi, který podporuje oficiální ruskou politiku vůči Ukrajině, nepovolí účast na soutěži Eurovision Song Contest v Kyjevě v roce 2017. Seznam takto prohibitovaných zpěváků obsahuje jedenáct jmen.

V květnu 2017 byly na Ukrajině zakázány ruské internetové servery VKontakte, Odnoklassniki, Yandex a Mail.ru. Jako důvod uvedla vláda, že „Ruské tajné služby vedou hybridní válku proti ukrajinskému obyvatelstvu, v níž ke svým speciálním informačním operacím zneužívají internetové sítě VKontakte, Odnoklassniki, Mail.ru a další“. Zákaz byl kritizován jako porušování svobody slova a svobodného šíření informací milionů ukrajinských uživatelů Mezinárodní organizací na ochranu lidských práv.

Vztahy s Polskem

Prezident Porošenko v Tarnopolu, v pozadí socha Stepana Bandery, který je v Polsku vnímán negativně

Polsko iniciovalo projekt Východního partnerství mezi Evropskou unií a šesti postsovětskými zeměmi a velmi aktivně podporovalo proevropské hnutí Euromajdan na Ukrajině. Polsko, Litva a Ukrajina plánují vytvořit společnou armádní brigádu na obranu před Ruskem.

Polsko-ukrajinské vztahy komplikuje odlišná interpretace některých historických událostí, zejména Volyňského masakru – vyvraždění zhruba 100 000 polských civilistů Ukrajinskou povstaleckou armádou (UPA) za druhé světové války ve Volyni na západě Ukrajiny a následné odvetné masakry ukrajinských civilistů. V dubnu 2015 Parlament Ukrajiny schválil zákon, kterým udělil příslušníkům UPA a Organizace ukrajinských nacionalistů (OUN) status bojovníků za svobodu Ukrajiny. Prezident Petro Porošenko označil bojovníky UPA za „příklad hrdinství a vlastenectví na Ukrajině“. V červenci 2016 označil polský Sejm masakry polského obyvatelstva na Volyni za genocidu. Polský historický film Volyň, který byl oceněn jako nejlepší polský film roku 2016, byl na Ukrajině přijat negativně a jeho promítání v Kyjevě bylo na žádost ukrajinského ministerstva zahraničí zrušeno.

Tým poradců z Evropské unie

Dne 3. března 2015 bylo oznámeno, že Evropská komise vytváří početný tým poradců, který má pomoci Ukrajině, aby se politicky a ekonomicky stabilizovala. Tým bude pracovat v rámci „Agentury pro modernizaci Ukrajiny“. Budou v něm zastoupeni významní politikové včetně bývalých komisařů Evropské unie. Bývalý německý ministr financí Peer Steinbrück bude mít na starosti ukrajinské státní finance. Francouzka Laurence Parisot se bude starat o hospodářské záležitosti. Němec Günter Verheugen bude příslušný pro podniky a průmysl, Čech Štefan Füle pro otázky integrace do EU a Angličan Peter Mandelson pro obchodní záležitosti. Bývalý německý ministr obrany Rupert Scholz bude doprovázet nutné změny ukrajinské ústavy směrem k decentralizovaným strukturám. Francouzský politik Bernard Kouchner, bývalý ministr zahraničí a lékař, bude radit Ukrajině v otázkách zdravotnictví. Ředitelem zmíněné agentury bude bývalý rakouský ministr financí Michael Spindelegger.

Ekonomika

Související informace naleznete také v článku Ekonomika Ukrajiny.

Hospodářský růst

Vývoj ukrajinského HDP

Ukrajinské kraje podle výše měsíčního platu (2008), nejvyšší jsou v Kyjevě a na východě Ukrajiny

Ukrajinská ekonomika byla druhou největší v rámci Sovětského svazu. Po jeho rozpadu bylo nastoleno tržní hospodářství, jehož nástup v podobě „šokové terapie“ byl velice bolestný: zemi postihla hyperinflace, mnoho podniků ukončilo výrobu, privatizace probíhaly neprůhledným způsobem. Situace se částečně stabilizovala po roce 1996 po zavedení nové měny, ukrajinské hřivny.

V prvních letech 21. století ukrajinská ekonomika dosáhla poměrně rychlého a stabilního růstu HDP, který v roce 2007 činil 7,3 %. V roce 2008 byla však Ukrajina těžce zasažena světovou ekonomickou krizí, v důsledku čehož se ekonomika prudce propadla, a to o více než 15%. V roce 2012 činil růst HDP pouze 0,2%, v roce 2013 0,36%. MMF na konci roku 2013 předpovídal růst HDP v roce 2014 o 1%, ale je zřejmé, že tohoto cíle se vzhledem k nestabilní politické situaci, odtržení Krymu a především kvůli válce na východní Ukrajině se všemi jejími průvodními jevy nepodařilo dosáhnout. Naopak, ukrajinský HDP v roce 2014 pravděpodobně značně poklesl, přičemž přesná míra zatím není známa.

V porovnání s Českem a také Ruskem nemá Ukrajina srovnatelnou ekonomickou výkonnost. Její HDP na hlavu v roce 2010 (v paritě kupní síly, purchasing-power parity, PPP) činil 7 421 USD, zatímco HDP Česka byl 19 000 USD a Ruska 15 000 USD na jednoho obyvatele (oba státy 2013). Ekonomika Ukrajiny je tak srovnatelná s rozvojovými státy jako jsou Mongolsko, Paraguay a Salvador. Ukrajinské hospodářství nadále nese znaky postsovětské ekonomiky, orientované na obory s nízkou přidanou hodnotou. Velkou váhu má těžký průmysl, zejména metalurgie a těžba uhlí ve válkou postiženém Donbasu, který je však technicky a technologicky zastaralý. Na podzim roku 2008 v důsledku finanční krize přijala Ukrajina – ve stejnou dobu jako Maďarsko – mnohamiliardový dolarový úvěr od Mezinárodního měnového fondu. Největšími obchodními partnery jsou země EU, Rusko (potažmo SNS) a Turecko.

Makroekonomické ukazatele

Budova ukrajinské národní banky

Slévárny Azovstal v Mariupolu zaměstnávají přes 20 000 osob

• Podíl na tvorbě HDP: průmysl 31 %, stavebnictví 5 %, zemědělství 5 %, služby 55 %
• HDP (parita kupní síly): 332 646 mil. USD (1992), 184 566 mil. USD (1998), 399 866 mil. USD (2007), 428 973 mil. USD (2008)
• HDP na 1 obyv. (parita kupní síly): 8 624 USD (2007)

Průměrná mzda státních pracovníků v červenci 2008 činila 1930 hřiven, tedy přibližně 398 USD. O rok později to bylo 2008 hřiven, avšak kvůli propadu hřivny kvůli ekonomické krizi činil přepočet jen 251 USD. Průměrná mzda za rok 2012 činila 294,6 EUR. Dle sektorů je nejvyšší průměrná mzda v průmyslu (340,7 EUR), následují stavebnictví (242,5 EUR), obchod (262,5 EUR) a ubytování a stravování (200,2 EUR). To je i přes nižší ceny v porovnání s jinými státy poměrně málo, což vede k početné pracovní migraci zejména do Česka, Německa a Itálie, ale především do Ruska, například do Moskvy.

Míra nezaměstnanosti na Ukrajině v roce 2012 dosáhla 8%. Největší podíl ekonomicky aktivního obyvatelstva pracuje ve službách (60,7%), v průmyslu a stavebnictví jich pracuje 23,4%, a nejmenšího podílu dosahuje zemědělství (15,8%).

Ukrajinská hřivna se proti měnám jako je americký dolar (USD) a euro (EUR) již v průběhu roku 2014 značně propadla, a sice o 50 %. Ještě rychlejším tempem ztrácí hřivna od začátku roku 2015, když do konce února přišla o dalších 50 % své dosavadní hodnoty. Hřivna má tedy nyní vůči důležitým světovým měnám pouze čtvrtinu hodnoty z konce roku 2013. Její směnný kurz oproti USD je aktuálně 25 : 1. Ukrajinská národní banka se snaží tento proces alespoň zpomalit, a proto zvedá hlavní úrokovou míru. Naposledy se tak stalo 2. března 2015, a to z 19,5 % ročně na rekordních 30 %. Ukrajinská vláda činí další opatření, aby propad ekonomiky zbrzdila. Mimo jiné se uchází o další půjčku Mezinárodního měnového fondu (MMF) ve výši 17,5 miliardy USD. V souvislosti s plánovanou pomocí od MMF jsou nezávislí pozorovatelé ovšem toho názoru, že Ukrajina se jako dlužník stává „bezedným sudem“, který nemohou ani vysoké půjčky úplně zacelit.

Nerostné bohatství a průmysl

Ukrajinské nerostné bohatství se stalo jedním z pilířů sovětské ekonomiky. Nejdůležitějším sektorem je těžba černého uhlí v oblasti Donbasu (s hlavními centry Doněck a Luhansk), který je zároveň hlavním průmyslovým regionem země: ročně se zde v uplynulých letech vytěžilo až 200 milionů tun uhlí a vyrobilo se 50 milionů tun oceli. Významný je dále zejména strojírenský, chemický a potravinářský průmysl. Kromě Donbasu jsou velkými centry těžkého průmyslu města Dněpropetrovsk, Záporoží či Mariupol.

V okolí města Kryvyj Rih jsou bohatá naleziště železné rudy, která se zpracovává v místních slévárnách. Mezi další nerostné suroviny Ukrajiny patří uranové rudy, magnetické rudy a titan, dále chrom, nikl, bauxit, fosfáty, síra, rašelina, ropa, sůl, grafit a mangan.

Zemědělství

Většina území Ukrajiny disponuje kvalitní a úrodnou černozemní půdou. Obděláváno je 57 % půdy. Mezi hlavní zemědělské produkty patří: pšenice, ječmen, cukrová řepa, brambory, kukuřice, slunečnice, maso a mléčné výrobky. Chová se zde hlavně skot a prasata, důležitý je rovněž rybolov. V jižních oblastech (zejména na Krymu) je rozšířeno také vinařství. Karpaty jsou důležitou zásobárnou dřeva. Pro velkou část venkovského obyvatelstva je drobné zemědělství vedlejším zdrojem příjmů.

Doprava

Související informace naleznete také v článku Doprava na Ukrajině.

Infrastruktura

Československá tramvaj Tatra KT4SU ve Vinnycji

Lokomotiva Sergej ve vesnici Batrad v Zakarpatské oblasti

Rozloha Ukrajiny a její poloha mezi západní Evropou, Ruskem a Černým mořem klade velké nároky na dopravní infrastrukturu. Rozsáhlé investice do dopravních sítí, plánované v souvislosti s pořádáním šampionátu EURO 2012, se v současnosti dostávají do skluzu.

Relativně hustá a kapacitní železniční síť (o širokém rozchodu 1524 mm) čítá 23 300 km tratí, z nichž necelá polovina je elektrifikována. Nejvytíženější a nejlépe udržované tratě vedou ve směru Polsko – Lvov – Šepetivka – Fastiv/Kyjev – Dněpropetrovsk – Doněck – Rusko a Moskva – Charkov – Záporoží – Krym. Monopolní dopravce Ukrzaliznycja je s 375 000 zaměstnanců jedním z největších podniků v zemi.

V lednu a únoru 2017 probíhá na území kontrolovaném ukrajinskou vládou blokáda železničních a částečně i silničních spojení se separatistickými republikami. Cílem nacionalistických demonstrantů z řad účastníků tzv. protiteroristické operace (ATO) a několika poslanců parlamentu je ochromení dodávek černého uhlí z Donbasu do ukrajinských elektráren a koksáren. Protestují tím proti vysokým cenám elektřiny a proti korupci v zemi. Zároveň však způsobili, že se Ukrajina dostala na pokraj energetického kolapsu, neboť mnoho elektráren pracuje výhradně s vysoce hodnotným antracitem, který se na Ukrajině netěží nikde jinde než na území separatistických republik. Zásoby antracitu by mohly stačit již jen na 40 dní. Předseda vlády Volodymyr Hrojsman proto požádal demonstranty, aby to „s blokádou nepřeháněli“.

Na Ukrajině jsou pouze dvě standardní dálnice; 175 km úsek z Charkova do Dněpropetrovsku a 18 km část M03 z Kyjeva do Boryspil. Z Kyjeva do Lvova a Oděsy vedou expresní silnice. Individuální automobilismus širokých vrstev obyvatelstva se na Ukrajině ještě nerozmohl tak silně jako v západních zemích.

Přes Ukrajinu vedou důležité převozní ropovody a plynovody z Ruska do střední a západní Evropy, což ji staví do pozice klíčového hráče zejména ve věci tranzitu ruského plynu.

Hromadná doprava

Hojně využívána je městská hromadná doprava (MHD), zejména tři fungující systémy metra v Kyjevě, Charkově a Dněpropetrovsku. Desítky měst mají provozy tramvajové či trolejbusové dopravy. Na Krymu je v provozu dokonce nejdelší trolejbusová trať světa. V několika ukrajinských městech jsou používány tramvaje československé výroby značky Tatra. Kvůli nedostatku financí po rozpadu Sovětského svazu se prudce zpomalil rozvoj klasických sítí MHD; např. bylo neustále odkládáno zahájení provozu metra v Doněcku. Ukrajinská města zaplnily tzv. maršrutky.

Letectví

V mnoha velkých městech fungují mezinárodní letiště. Nejvýznamnější je kyjevské Mezinárodní letiště Boryspil, dále existují letiště ve městech Oděsa, Lvov, Dněpropetrovsk (resp. novým názvem Dnipro) a Charkov. Mezinárodní letiště Doněck, které bylo dokončeno krátce před mistrovstvím Evropy ve fotbale 2012, bylo v průběhu války v Donbasu zcela zničeno. Národní leteckou společností Ukrajiny jsou Ukraine International Airlines.

Námořní doprava

Důležité námořní přístavy se nacházejí v Oděse, Sevastopolu, Kerči a Mariupolu. Lodní doprava je provozována také na řekách Dněpru a Dunaji. V současnosti je říční lodní doprava v důsledku útlumu hospodářské činnosti značně omezena.

Turismus

Bývalá Podkarpatská Rus je častým cílem turistů

Jižní pobřeží Krymu

Ukrajina je hojně navštěvovanou zemí: ročně ji navštíví přes 16 miliónů osob, převážně občanů Ruské federace.V roce 2010 se umístila na 8. příčce nejnavštěvovanějších zemí Evropy podle Světové turistické organizace (WTO). V současné době (zejména po zrušení vízové povinnosti) však stoupá i zájem u turistů z EU a USA, kteří sem přijíždějí spíše na „dobrodružnou“, aktivní dovolenou, zatímco pro Rusy je zejména Krym dlouho zavedenou odpočinkovou destinací, kam v létě jezdí dlouhé vlaky ze všech koutů Ruska.

Území Ukrajiny je navštěvováno velmi nerovnoměrně: nejoblíbenější je dlouhodobě Krym s letovisky jako Jalta, Sevastopol či Sudak. Další zavedenou oblastí jsou Karpaty; hory Zakarpatské oblasti se i mezi českými turisty v posledních letech stávají téměř módou. Mezi dalšími cíli je nutno jmenovat Kyjev (s výletními plavbami po Dněpru) a další města s historickými památkami: Lvov, Černovice, Kamenec Podolský, Oděsa, Poltava, Černihiv a další. Naproti tomu „běžné“ oblasti především východní Ukrajiny nejsou vyhledávány prakticky vůbec, což ovšem neznamená, že jsou nezajímavé: například významné poutní místo Svjatohirsk leží přímo v průmyslovém Donbasu.

Demografie

Podrobnější informace naleznete v článku Obyvatelstvo Ukrajiny.

K 1. červenci 2007 měla Ukrajina 46 490 819 obyvatel, z nichž 68 % žilo ve městech. Tradičně byla Ukrajina výrazně venkovskou zemí; v roce 1900 žilo ve městech jenom 14,3 % obyvatel. Během 20. století však počet a podíl městského obyvatelstva výrazně vzrostly. Zatímco východní průmyslové regiony se zalidnily, některé venkovské oblasti především severní a střední Ukrajiny (nejznatelněji Černihivská oblast) mají dnes méně obyvatel než před druhou světovou válkou.^[zdroj⁠?]

V posledních 20 letech počet obyvatel Ukrajiny klesá. Oficiální údaj o počtu obyvatel Ukrajiny k 1. září 2014 byl 42 977 367, avšak bez AR Krym a města Sevastopol. Podle francouzského časopisu Le Monde diplomatique ztratila Ukrajina od roku 1995 zhruba 7 milionů obyvatel.

Jednou z příčin poklesu obyvatelstva na Ukrajině je – podobně jako ve většině evropských zemí – nízká porodnost. Na Ukrajině však k ní přistupuje také vysoká úmrtnost a značně negativní migrační saldo. Očekávaná délka života je 67,9 let (62,2 let u mužů, 74 let u žen). Ukrajina mj. vykazuje v rámci Evropy poměrně vysoký podíl lidí nakažených virem HIV (zhruba 1,4 %).

Národnostní složení

Vývoj počtu obyvatel Ukrajiny v letech 1990–2007

Mapa znázorňující zastoupení ukrajinské národnosti v jednotlivých oblastech Ukrajiny

K ukrajinské národnosti se hlásí 77,8 % obyvatelstva Ukrajiny (2001); kromě Krymu, kde žijí především Rusové (58,5 %), tvoří Ukrajinci ve všech oblastech nadpoloviční většinu; v Haliči, Volyni a Podolí pak jejich podíl přesahuje 90 %. Největší zastoupení Rusů vykazuje oblast Luhanská (39 %), Doněcká (38 %) a Charkovská (26%). Nejvýznamnější rumunskou menšinu má Bukovina (Černovická oblast). Etnicky nejrozrůzněnějším krajem je Budžak, kde kromě Ukrajinců a Rusů žije 21% menšina besarabských Bulharů a 4% menšina Gagauzů. V Zakarpatské oblasti žije významná maďarská menšina. Karpatští Rusíni (popř. Lemkové, Huculové a další etnické skupiny) nebyli při oficiálním sčítání počítáni za samostatný národ a přihlásili se tedy většinou k ukrajinské národnosti.

Kdysi početná menšina Poláků (např. v roce 1931 63,5 % obyvatel Lvova), v minulosti vládnoucí vrstva na západní Ukrajině, z velké části zanikla během 2. světové a krátce po ní z důvodu volyňského masakru Poláků ukrajinskými nacionalisty z UPA a masovým útěkem Poláků z regionu, a dále v rámci poválečné výměny obyvatelstva mezi SSSR a Polskem. V důsledku holokaustu a později emigrace se snížila i původně početná menšina Židů, kteří v roce 1926 tvořili např. 36,5% obyvatel Oděsy a 27,3% obyvatel Kyjeva.

Na severozápadní Ukrajině dosud žije několik set volyňských Čechů, několik vesnic s převážně českým obyvatelstvem je i na jihu země, např. ve vesnicích Bohemka, Lobanovo a Veselynivka. Před repatriací do Československa v roce 1947 žilo na Volyni 40 000 Čechů v 647 čistě českých i etnicky smíšených obcích. 10 000 volyňských Čechů sloužilo během 2. světové války v 1. čs. armádním sboru, který se podílel na osvobození Československa.

Výsledky sčítání z roku 2001 podává tabulka:

Národnost	Počet příslušníků (2001)	Podíl % (2001)	Podíl % (1989)
Celkem	48 254 100	100,0	100,0
Ukrajinci	37 541 700	77,8	72,7
Rusové	8 334 100	17,3	22,1
Rumuni a Moldavané	409 600	0,9	1,0
Bělorusové	275 800	0,6	0,9
Krymští Tataři	248 200	0,5	0,0
Bulhaři	204 600	0,4	0,5
Maďaři	156 600	0,3	0,4
Poláci	144 100	0,3	0,4
Židé	103 600	0,2	0,9
Arméni	99 900	0,2	0,1
Řekové	91 500	0,2	0,2
Tataři	73 300	0,2	0,2
Romové	47 600	0,1	0,1
Ázerbájdžánci	45 200	0,1	0,0
Gruzíni	34 200	0,1	0,0
Němci	33 300	0,1	0,1
Gagauzové	31 900	0,1	0,1
ostatní	177 100	0,4	0,4

Jazyky

Ruština je na Ukrajině rodným jazykem pro 29,6 % obyvatel

Kromě nyní Ruskem anektovaného Krymu, kde je úředním jazykem ruština a také tatarština a ukrajinština, je na Ukrajině prozatím oficiálně úředním jazykem výhradně ukrajinština; v jižních oblastech a zejména na Donbasu je však ruština de facto také úředním jazykem. První vlny ruských osadníků přišly na severovýchodní neobydlené stepi v 16. století. V 18. století osídlili Rusové Krym a jihovýchodní část dnešní Ukrajiny; tato území dobyl ruský stát od Osmanské říše. Ve 20. století přišly velké počty Rusů na rychle se hospodářsky rozvíjející území Donbasu za prací.

Za carského Ruska byla Ukrajina vystavena rusifikační politice, která pokračovala ve značné míře i v éře SSSR. Pro významnou část ukrajinských občanů není ukrajinština jejich rodným jazykem: při oficiálním sčítání lidu v roce 2001 uvedlo za svůj rodný jazyk ukrajinštinu 67,5 % obyvatel Ukrajiny, resp. 85,2 % lidí považujících se za Ukrajince – zhruba 15 % Ukrajinců tedy nehovoří ukrajinsky. Ruština je rodným jazykem 29,6 % obyvatel, z nichž necelé dvě třetiny tvoří etničtí Rusové; rusky hovoří také většina ukrajinských Bělorusů a Židů. Své rodné řeči si také udržují ukrajinští Rumuni, Maďaři a Krymští Tataři.

Užívání ukrajinštiny převažuje v západních, severních a středních oblastech. Ruština je přibližně polovinou obyvatel užívána na jihu, na východě (na Donbase, v Charkově) je dominantním jazykem. Dalším používaným jazykem je suržyk, směs převážně ukrajinské gramatiky a ruské slovní zásoby. Rozšířen je zejména na severovýchodě země.

Náboženství

Chrám sv. Michala v Kyjevě, obnovený roku 1999.

Počajivská lávra je největším poutním místem západní Ukrajiny.

Za věřící se označuje okolo 60 % obyvatel Ukrajiny, přičemž více nábožensky založen je západ země, zatímco v průmyslových oblastech, zejména na Donbasu, má silnou pozici ateismus. Převládajícím náboženstvím je pravoslavné křesťanství; část pravoslavných se hlásí k Kyjevský patriarchát (asi 2–3 miliony), část uznává Moskevský patriarchát (asi 6–7 milionů); kromě toho zde působí na západě země též Ukrajinská autokefální pravoslavná církev (asi 1,5–2 miliony věřících – spolu s ukrajinskou řeckokatolickou církví patří, už historicky, k největším podporovatelům ukrajinské svébytnosti). Na západě země, zejména v Haliči, převládá řeckokatolické vyznání (Ukrajinská řeckokatolická církev), v některých oblastech jsou výraznější menšinou též římští katolíci, kteří celkem tvoří necelé 2 % ukrajinských věřících. Po pádu protináboženského režimu SSSR bylo opraveno či znovu postaveno množství kostelů a poutních míst, z nichž nejznámější je Kyjevskopečerská lávra.

Menšinovými náboženstvími, která však obě mají na Ukrajině dlouhou tradici, jsou judaismus a islám. Židovství bylo od středověku rozšířeno po celé Ukrajině; kraj Podolí se v 18. století stal ohniskem chasidského hnutí. Dnes však tvoří židé jen několik desetin procenta obyvatel země a většina synagóg a jiných židovských památek již neexistuje.

Centrem Islámu na Ukrajině je Krymský poloostrov, jenž byl po staletí osídlen Tatary, resp. Krymskými Tatary, kteří se sem od konce 20. století vracejí ze středoasijského vyhnanství. Islám vyznává něco přes 1 % obyvatel Ukrajiny.

Vzdělání

Kyjevská univerzita

Zděděným úspěchem sovětské politiky všeobecného přístupu ke vzdělání je téměř stoprocentní míra gramotnosti v postsovětských státech; na Ukrajině dnes činí 99,4 % a je tak jednou z nejvyšších na světě. Povinné primární a sekundární vzdělání začíná v 6. roce věku dítěte a trvá 12 let: základní trvá čtyři roky, střední sekundární pět let a vyšší sekundární vzdělání pak tři roky. Existují zde tzv. všeobecně vzdělávací školy, kde lze získat jak základní, tak středoškolské vzdělání. Známkování má dvanáct stupňů (12=1*, 11=1, 10=1, atd.).

Po Rusku, Británii a Francii má Ukrajina nejvyšší počet absolventů vysokých škol v Evropě. V zemi funguje několik desítek všeobecných, technických, pedagogických či lékařských univerzit. Nejstarší vysokou školou ve východní Evropě byla Ostrožská akademie (založena 1576), následovala Kyjevsko-mohyljanská akademie a Lvovská univerzita. Většina škol je veřejná, největší soukromou vysokou školou je Mezioblastní akademie personálního managementu. Univerzitní vzdělání je v současnosti reformováno a v rámci tzv. Boloňského procesu je zaváděn bakalářský a magisterský titul; tyto postupně vytěsňují dřívější titul spiecialista.

Kultura

Ukrajinská velikonoční vejce

Ostap Kindračuk v tradičním kroji kobzara, kozáckého barda, hrající na banduru.

Ukrajinská kultura vyrůstá z křesťanských tradic, především z pravoslaví, ale také z řeckého katolictví. Z dob Kyjevské Rusi společné kořeny s běloruskou a ruskou kulturou; ruský vliv je v ukrajinské kultuře trvale a silně přítomný. Významný je také přínos někdejší početné židovské menšiny (na Ukrajině se mj. zrodilo chasidské hnutí) a muslimů zejména na Krymu. V době polské nadvlády na pravobřežní Ukrajině se hojně prosazovaly polské vlivy, které jsou patrny např. v ukrajinské slovní zásobě.

V 19. století byla ukrajinská kultura a ukrajinština utlačována ze strany carského Ruska, jehož zájmem bylo celé území rusifikovat. Přesto se ukrajinskému národnímu obrození podařilo etablovat spisovnou ukrajinštinu (průkopnickým dílem byla Aeneida Ivana Kotljarevského a o něco později také básně Tarase Ševčenka, jehož sochu dnes najdeme v téměř každém ukrajinském městě). V poslední třetině 19. století začala vznikat na základě mezinárodních podnětů a tradice lidového a pololidového hudebního divadla ukrajinská škola opery. Nejstarší živou součástí ukrajinského repertoáru je Záporožec za Dunajem Semena Hulaka-Artemovského z roku 1863, za vlastního zakladatele ukrajinské opery je považován Mykola Lysenko, který jí svými díly (Natalka Poltavka, Taras Bulba) vtiskl folklórní ráz.

Poté, co byl v ruské části vydán dokonce zákaz používání ukrajinštiny, přesunuly se emancipační snahy ukrajinských spisovatelů a politiků do liberálnější habsburské části země – Haliče a Bukoviny. Ani 20. století nepřineslo ukrajinské kultuře příznivé prostředí, neboť rusifikace probíhala i v éře SSSR (do roku 1991). Proto jsou národní otázky v současném ukrajinském umění stále živé.

Národními básníky jsou na Ukrajině krom Ševčenka i Ivan Franko a Lesja Ukrajinka. Průkopníkem moderní ukrajinské literatury byl též Ivan Kotljarevskyj. Králem ukrajinské literatury je bezpochyby světově proslulý satirik Nikolaj Vasiljevič Gogol. Ukrajinský původ má ruský básník Jevgenij Jevtušenko, ač narozen na Sibiři, v Kyjevě se narodil dramatik Michail Bulgakov. V Oděse se narodili Isaak Babel či Anna Andrejevna Achmatovová. Ve Vinnycké oblasti brazilská spisovatelka Clarice Lispectorová. Součástí Ukrajiny je dnes území Haliče, které léta přináleželo k Polsku a také Rakousko-Uhersku. V centru Haliče, Lvově, se narodil například klasik sci-fi Stanisław Lem, básník a esejista Zbigniew Herbert, humorista Stanisław Jerzy Lec či erotický spisovatel Leopold von Sacher-Masoch, po němž byl posléze nazván masochismus.

V současnosti jsou populární knihy Jurije Andruchovyče, Andreje Kurkova, či Ihora Pavljuka. Hojně překládánijsou též Oksana Zabužko či Jurij Andruchovyč.

Nejslavnějším skladatelem narozeným na území dnešní Ukrajiny je ruský skladatel, pianista a dirigent Sergej Prokofjev. Z interpretů pianista ruského původu Alexander Siloti či baletní tanečník a choreograf Serge Lifar.

V Kyjevě se narodil významný avantgardní sochař Olexandr Porfyrovyč Archypenko. K současným známým sochařům patří Mykola Šmatko. Na Ukrajině se narodili i malíři ruského původu Ilja Repin, Vladimir Tatlin, Kazimir Malevič, krajinář Archip Kuindži či představitel socialistického realismu a autor známého Leninova obrazu byl Isaak Brodskij. Významnou malířkou a sochařkou ruského původu byla Marija Baškirceva. Svéráznou performerkou ruského původu, využívající především písek, je Ksenija Simonova.

Významnými filmovými režiséry z časů Sovětského svazu byli Olexandr Dovženko a Serhij (Sergej) Bondarčuk. V Kyjevě se narodil také režisér Anatole Litvak. Z modelingu odstartovala k hollywoodské slávě Olga Kurylenková i Milla Jovovichová, známá především z bondovky Quantum of Solace.

I v současnosti je živý ukrajinský folklór; bylo obnoveno mnoho venkovských slavností, existují soubory lidových písní a tanců; prvky písňového folklóru ve výrazné míře pronikají i do současné ukrajinské pop-music.

Kuchyně

Oblíbená je také tradiční ukrajinská kuchyně, která s oblibou užívá obilné či bramborové těsto, slunečnice, zelí, řepu, mleté maso či ryby; typickými pokrmy jsou boršč, pelmeně, varenyky či plněné pirohy; k Ukrajině ovšem patří také vodka (horilka), které v posledních letech částečně konkuruje pivo; oblíbeným nápojem je také kvas. Velikonoce se v ukrajinštině nazývají velykdeň, pascha či paska a jsou stejně jako Vánoce slaveny dle juliánského kalendáře, tj. později než v západní Evropě. Velmi populární je barvení kraslic (pysanky), kterému se v západoukrajinské Kolomyji věnuje unikátní muzeum.

Věda

Soubor:Sergey Korolyov.jpg

Sergej Koroljov, rodák z Žitomiru, přední sovětský raketový inženýr a konstruktér během vesmírného závodu

Ukrajincem byl matematik Mychajlo Ostrohradskyj. V současnosti je oceňován matematik Vladimir Geršonovič Drinfeld, autor teorie kvantové grupy. První vrtulník či čtyřmotorový letoun sestavil ukrajinský rodák ruského a polského šlechtického původu Igor Sikorskij.

Významným mechanikem byl Stepan Tymošenko. Ač narozen v ruském Petrohradě, etnickým Ukrajincem byl zakladatel geochemie Volodymyr Vernadskyj V Charkově se narodil astronom Otto Struve. Na Ukrajině se narodil i nositel Nobelovy ceny za fyziologii Ilja Iljič Mečnikov. Theodosius Dobzhansky byl genetikem hrajícím klíčovou roli při tvorbě tzv. moderní evoluční syntézy. Naopak spíše kuriózní postavou byl biolog sovětský Trofim Lysenko. Oděsa bývala tradičním místem zrodu geniálních dětí. Patřil k nim i fyzik George Gamow, autor teorie o Velkém třesku, nebo matematik Vladimir Arnold. Ve Lvově se narodil matematik Stanisław Ulam.

Několik Ukrajinců se prosadilo i v oblasti humanitních a sociálních věd. Osvícencem a otcem ukrajinské vzdělanosti byl Hryhorij Skovoroda. Ukrajinský původ měl i etnograf Mykola Myklucho-Maklaj. V Kyjevě se narodili ruský filozof Nikolaj Berďajev, ve Lvově Ludwig von Mises, zakladatel proslulé rakouské ekonomické školy.

Sport

Značných úspěchů dosáhli ukrajinští šachisté, jako byli Vasyl Ivančuk, Anna Muzyčuková, Ruslan Ponomarjov, Jefim Bogoljubov, David Bronštejn, Sergej Karjakin.

Úspěchů dosáhly také ukrajinské fotbalové kluby, zejména Dynamo Kyjev a Šachtar Doněck. Třemi nejznámějšími hráči byli Oleh Blochin, Ihor Belanov a Andrej Ševčenko. Fotbalový život všech tří ovlivnil trenér Valerij Lobanovskyj.

Nejslavnějším ukrajinským sportovcem všech dob je lehký atlet, skokan o tyči Serhij Bubka. V časech SSSR přivezli olympijské medaile také třeba sprinter Valerij Borzov či vytrvalostní běžec Volodymyr Kuc. Pro samostatnou Ukrajinu vybojovala čtyři zlaté medaile plavkyně Jana Kločkovová. V boxerském ringu prosluli mistři světa ve svých váhových kategoriích Vitalij Klyčko a jeho bratr Volodymyr Klyčko; Vitalij Klyčko je od roku 2014 politikem, starostou Kyjeva.

Státní svátky

• 1. ledna – Nový rok
• 7. ledna – „Rizdvo“ – Vánoční svátky
• 8. března – Mezinárodní den žen
• 1. května – Svátek práce
• 8. května – Den vítězství
• 28. června – Den Ústavy Ukrajiny
• 24. srpna – Den Nezávislosti Ukrajiny

Knihy v češtině

Pomník Ivana Olbrachta v Koločavě, kde sbíral materiál pro svůj román Nikola Šuhaj loupežník.

V českém prostředí panuje nedostatek kvalitních knih o Ukrajině. Je to dáno jak tendenčností literatury z období Sovětského svazu, tak malým zájmem o Ukrajinu (v porovnání s Ruskem či Polskem), a to jak české slavistiky, tak veřejnosti. Jedinou oblastí, o níž je informací dostatek, je Podkarpatská Rus; existují jak turistické průvodce, tak historické a folkloristické práce. Podkarpatské Rusi se věnovalo několik autorů české literatury v době mezi dvěma světovými válkami, zejména Ivan Olbracht.

• S. Aleksijevičová: Modlitba za Černobyl. Brno: Doplněk, 2002. 230 s. ISBN 80-7239-082-1.
• H. Boczkowski: Ukrajina a ukrajinská otázka. Praha: Svaz pro osvobození Ukrajiny, 1915.
• A. Evans: Ukrajina [turistický průvodce]. Přel. R. Beneš. Brno: Jota, 2007. 368 s. ISBN 978-80-7217-509-3.
• V. Goněc – O. Bojko: Nejnovější dějiny Ukrajiny Brno: Jota, 1997. 268 s. ISBN 80-7217-031-7.
• I. Grekov: Opětné sjednocení Ukrajiny s Ruskem roku 1654 [z pohledu oficiální sovětské historiografie]. Praha: SPNL, 1954.
• V. Hostička: Spolupráce Čechů a haličských Ukrajinců v letech 1848–1849. Praha: Československá akademie věd, 1965.
• M. Hruševskyj: Ukrajina a Rusko. Kyjiv – Praha, 1919.
• Ján Mlynárik: Osud banderovců a tragédie řeckokatolické církve. Praha: Libri, 2005. 95 s. ISBN 80-7277-204-X.
• J. Nečas: Východoevropská tragédie a Ukrajinci. Životné síly nové Ukrajiny. Kyjiv – Praha, 1919.
• M. Syruček: Banderovci – hrdinové, nebo bandité. Praha: Epocha, 2008. 168 s. ISBN 978-80-87027-85-1.
• V. Veber (ed.): Ruská a ukrajinská emigrace v ČSR v letech 1918–1945. Sborník studií. Sv. 1–4. Praha: Univerzita Karlova, 1993–1996.
• V. Veber (ed.): Ukrajina v současné historiografii – k 70. narozeninám Vladimíra Hostičky. Praha: Národní knihovna ČR – Slovanská knihovna, 2000. 168 s.
• T. Zahradníček: Jak vyhrát cizí válku. Češi, Poláci a Ukrajinci, 1914–1918. Praha: ISV, 2000. 250 s. ISBN 80-85866-65-X.
• B. Zilynskyj: Ukrajinci v Čechách a na Moravě : stručný nástin dějin. Praha: Sdružení Čechů z Volyně a jejich přátel, 2002. 76 s. ISBN 80-903164-1-7
• B. Zilynskyj: Ukrajinci v českých zemích v letech 1945–1948. Praha: Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, 2000. 97 s.

Folklór

• Pomsta Oleksy Dovbuše [Ukrajinské mýty, pohádky a pověsti]. Praha: Argo, 2004. ISBN 80-7203-619-X
• Ukrajina zpívá. Praha: Svět sovětů, 1951. 412 s.
• Kozácké dumy. Praha: Svět sovětů, 1952. 148 s.

Odkazy

Reference

V tomto článku byly použity informace z Velké sovětské encyklopedie, heslo „Украинская советская социалистическая республика, Внутренние воды“.

Externí odkazy

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Ukrajina na Wikimedia Commons
• Slovníkové heslo Ukrajina ve Wikislovníku
• Kategorie Ukrajina ve Wikizprávách
• Ukrajina na OpenStreetMap
• Přehled ukrajinské krize v roce 2014 (Kyjev, Krym) na webu EurActiv.cz
• (ukrajinsky)(rusky)(anglicky) Stránky prezidenta Ukrajiny
• (ukrajinsky)(rusky)(anglicky) Portál ukrajinské vlády
• (ukrajinsky)(anglicky) Verchovna rada: stránky parlamentu
• (ukrajinsky)(anglicky) Stránky Ukrajinské národní banky
• (anglicky) Anglický text Ústavy Ukrajiny
• (česky) Ukrajina – satelitní mapy
• (česky) Dnešní Ukrajina
• (anglicky) Internet Encyclopedia of Ukraine
• (česky) [2]
• (česky) [3]
• (česky) [4]
• Ukrajina – Z dějin vzájemných vztahů [online]. Ministerstvo zahraničních věcí České republiky, 2012-01-12 [cit. 2012-01-12]. Dostupné online. 
• Krize březen 2014 – rozhovor s prezidentem RF V. Putinem k událostem na Ukrajině:
• (česky) [5]
• (česky) [6]
• Ukraine – Amnesty International Report 2011 [online]. Amnesty International [cit. 2011-08-22]. Dostupné online. (anglicky) 
• Ukraine (2011) [online]. Freedom House [cit. 2011-08-22]. Dostupné online. (anglicky) 
• Ukrajina – o českých krajanech [online]. Ministerstvo zahraničních věcí České republiky, 2002-06-25 [cit. 2011-12-14]. Dostupné online. 
• Bertelsmann Stiftung. BTI 2010 – Ukraine Country Report [online]. Gütersloh: Bertelsmann Stiftung, 2009 [cit. 2011-08-22]. Dostupné online. (anglicky) 
• Bureau of European and Eurasian Affairs. Background Note: Ukraine [online]. U.S. Department of State, 2011-04-25 [cit. 2011-08-22]. Dostupné online. (anglicky) 
• CIA. The World Factbook – Ukraine [online]. Rev. 2011-08-16 [cit. 2011-08-22]. Dostupné online. (anglicky) 
• Zastupitelský úřad ČR v Kyjevě. Souhrnná teritoriální informace: Ukrajina [online]. Businessinfo.cz, 2011-04-01 [cit. 2011-08-22]. Dostupné online. 
• HAJDA, Lubomyr A., a kol. Ukraine [online]. Encyclopaedia Britannica [cit. 2011-08-22]. Dostupné online. (anglicky) 

Portály: Ukrajina