Nikolaj Nikolajevič Miklucho-Maklaj

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Nikolaj Nikolajevič Miklucho-Maklaj
Nikolaj Nikolajevič Miklucho-Maklaj
Nikolaj Nikolajevič Miklucho-Maklaj
Narození 17. července 1846
Rožděstvenskoje, Ruské impériumRuské impérium Ruské impérium
Úmrtí 14. dubna 1888
Příčina úmrtí Nádory mozku
Místo odpočinku Literatorskie mostki
Povolání cestovatel a antropolog
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Nikolaj Nikolajevič Miklucho-Maklaj ((5.) 17. července 1846, Rožděstvenskoje - (2.) 14. dubna 1888) byl ruský etnograf, antropolog a cestovatel, který zkoumal původní obyvatele jihovýchodní Asie, Austrálie a Oceánie včetně domorodců severovýchodního břehu Nové Guineje. Tento břeh v ruské literatuře se nazývá Maklajův břeh.

Má se za to, že Nikolaj jako první popsal zvířátko kuskus, žijící v Nové Guineji. Nikolaj je autorem kolem 160 vědeckých práci. Byl zastáncem koloniálních národů. Vystupoval proti rasismu a kolonialismu. Také vyzýval carskou vládu, aby se zastala domorodců Nové Guineje, jelikož viděl, jak někdy hrozně se s nimi zacházeli koloniální vojáci Německa. Vystupoval s výklady o ochraně národů před Ruským zeměpisným svazem. 

Výzkumy Papuánců[editovat | editovat zdroj]

Největší význam mají jeho studie o Papuáncích, tedy původních obyvatelích Nové Guineje. Podařilo se mu získat důvěru a přátelství Papuánců, a tak proniknout do jejich způsobu života. Jeho objevné knihy o Papuáncích neztratily dodnes svou hodnotu. Ve svých vědeckých antropologických pracích dokázal druhovou jednotu a vzájemnou příbuznost lidských ras. Jako první zkoumal primitivní národy na nižším kulturním stupni bez předsudků. Svými studiemi o Nové Guineji obohatil i zeměpisné údaje o této, do té doby neznámé, oblasti.

Životopis[editovat | editovat zdroj]

Nikolaj Nikolajevič Miklucho-Maklaj se narodil v Novgorodské gubernii v rodině N. I. Mikluchy – inženýra železničních drah, který stavěl železnici Nikolajevskaja a byl prvním vedoucím Moskevského nádraží. Jeho otec Nikolaj Iljič Miklucha se narodil v roce 1818 v Starodubě v Černigovské gubernii. Pradědovi, záporožskému kozákovi Štěpanu Mikluchovi, byl udělen šlechtický titul za odvahu při útoku na Očakov (během rusko-turecké války). Jeho matka byla Kateřina Semjonovna, dívčím jménem Bekkerová, polské národnosti. Dodnes se mezi obyvateli vsi Starodubské se vyskytuje příjmení Miklucha nebo Mikluchin. Druhá část příjmení významného cestovatele byla přidána později, po jeho výpravách do Austrálie.

Později se rodina přestěhovala do Petrohradu, kde od roku 1858 Nikolaj pokračoval ve svém studiu na Druhém Petrohradském gymnáziu. Když jej dokončil, pokračoval ve vzdělání jako volný posluchač na fyzikálně-matematické fakultě Petrohradské univerzity. Jeho studium nebylo dlouhé. V roce 1864 ho kvůli účasti ve studentských shromážděních vyloučili a on odejel do Německa díky penězům od studentů. V Německu pokračoval ve studiu filozofie na heidelberské univerzitě. Po roce Miklucho-Maklaj přestoupil na fakultu medicíny na stejné univerzitě a pak na univerzitu v Jeně. Tam se seznámil s významným zoologem E. Haeckelem. Pod jeho vedením studoval srovnávací anatomii zvířat. Jako jeho asistent cestoval na Kanárské ostrovy a do Maroka. Po absolvování univerzity v roce 1869 Nikolaj uskutečnil samostatnou cestu podél břehu Rudého moře a pak v roce 1869 se vrátil do Ruska.

Rozhled mladého výzkumníka se rozšířil a on se začal věnovat obecnějším otázkám přírodovědy – antropologii, etnografii a zeměpisu. V těchto oblastech se mu podařilo dosáhnout určitých úspěchů. Obzvlášť zajímavý je jeho závěr o tom, že kulturní a rasové příznaky různých národů jsou podmíněny přírodním a sociálním prostředím. Také věnoval velkou pozornost vytváření zoologických stanic. V roce 1869 v Moskvě na druhém shromáždění přírodovědců a lékařů Miklucho-Maklaj vyzval k vytvoření mořských biologických stanic pro výzkum v mořích. Shromáždění ho podpořilo a bylo rozhodnuto o vytvoření biologické stanice v Sevastopoli.

Nikolaj se vydal na další velkou cestu. V roce 1870 na vojenské lodi „Víťaz“ vyrazil do Nové Guineje. Tady, na severovýchodním břehu ostrova strávil dva roky výzkumem životního stylu, zvyků a náboženských rituálů domorodců. V bádání začatém na Nové Guineji pokračoval na Filipínách, v Indonésii, na jihozápadním břehu Nové Guineje, na poloostrově Malaka a ostrovech Oceánie.

V letech 1876–1877 vědec znovu tráví několik měsíců na severovýchodním břehu Nové Guineje s kmenem, který zkoumal dříve. Jeho pobyt na ostrově byl ale krátký: příznaky anemie a celkové podvýživy ho donutily opustit ostrov a odjet do Singapuru. Léčil se více než půlrok. Pro nedostatek financi se nemohl vrátit do Ruska a byl nucen se přestěhovat do města Sydney v Austrálii, kde se ubytoval u ruského konzula. Poté Miklucho-Maklaj bydlil v Anglickém klubu a následně se přestěhoval do domu veřejného činitele, vědce zoologa a předsedy Linného společnosti Nového jižního Walesu U. Makleja. Maklej pomáhal Nikolajovi realizovat vyslovený jim dříve nápad v Linného spolku o stavbě zoologické stanice v Austrálii. V září roku 1878 byl Miklucho-Maklajův návrh schválen a v zálivu Watsons Bay podle projektu architekta Johna Kirkpatricka se začala stavět stanice, která získala název Mořská biologická stanice.

V letech 1879–1880 Nikolaj uskutečnil výpravu na ostrovy Melanésie, konkrétně na ostrov Nová Kaledonie a znovu navštévil severovýchodní břeh Nové Guineje.

V roce 1882 vědec se vrátil do Ruska. Jeho plány zahrnovaly stavbu mořské stanice a ruské usedlosti na severovýchodním pobřeží Nové Guineje (Maklajův břeh). Navrhoval program ekonomických a sociálních změn života obyvatelů ostrova. Audience u Alexandra III. nepřinesla žádné výsledky. Plány vědce byly odmítnuty, ale podařilo se mu vyřešit otázku likvidace dluhů a získat finance na další výzkumy a publikaci vlastních prací.

V roce 1883 Nikolaj opustil Rusko a vrátil se do Austrálie. V Batavii potkal ruskou korvetu „Skoběljov“ (nový název korvety „Víťaz“) a nenechal si ujít možnost znovu navštívit Maklajův břeh, kam plánoval jet velitel lodi admirál Kopytov. Několik dní v březnu od 17. do 18. Miklucho-Maklaj strávil v známých místech. Nehledě na to, že vědec se domluvil s domorodci ostrova Segu o stavbě svého domů na ostrově Megaspena, vrátit se na Maklajův břeh mu už nebylo souzeno.

V roce 1884 se oženil s Margaritou Robertsonovou, dcerou pana Johna Robertsona – velkého vlastníka půdy a politického činitele Nového Jižního Walesu, který byl pětkrát zdejším předsedou vlády. Nikolaj měl dva syny: Alexandra-Nielse Mclaye a Vladimíra-Allena Mclaye, kteří celý život strávili v Sydney. V roce 1886 se vědec opět vrátil do Ruska a předložil caru svůj „Projekt Maklajova břehu“ jako protinávrh ke kolonizaci ostrova Německem. Ale ani tento pokus nepřinesl žádoucí výsledek.

Dvakrát (v roce 1886 a 1887) navštívil ukrajinský Malin a statek svojí matky Kateřiny Semjonovny. Zde zkoumal život, zvyky a tradice polešjuků. Zajímal se původem drevljan a jejich dějinami. Na vesnicích se zabýval studiem antropologické stavby těla místních obyvatel. V Malině dokončil redakční přípravu svých „Cest“. Opotřebovaný organismus vědce jen chabě vzdoroval nemocem a večer 2. dubna 1888 zemřel v nemocnici Vilie v Petrohradě. Je pohřben na „Literatorskych mostkach“ v Petrohradě. 

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • DITTRICH, Tomáš. Bílý Papuánec. Historický obzor, 1995, 6 (5/6), s. 110-118.