Trofim Lysenko
| Trofim Děnisovič Lysenko | |
|---|---|
 | |
| Narození | 17.jul. / 29. září 1898greg. Karlivka |
| Úmrtí | 20. listopadu 1976 (ve věku 78 let) Moskva |
| Místo pohřbení | Kuncevský hřbitov |
| Bydliště | Bila Cerkva Gandža Kyjev Umaň Poltava Oděsa |
| Alma mater | Umaňská národní univerzita zahradnictví (1917–1921) Národní univerzita biozdrojů a využití přírody (1922–1925) |
| Povolání | biolog, genetik, botanik, vynálezce a politik |
| Zaměstnavatelé | Šlechtitelsko-genetický ústav (1929–1936) Šlechtitelsko-genetický ústav (1936–1939) VASKhNIL (od 1938) Ústav obecné genetiky N. I. Vavilova (1940–1965) Ruská státní zemědělská univerzita (od 1948) Nejvyšší sovět Sovětského svazu |
| Ocenění | Řád rudého praporu práce Ukrajinské SSR (1931) Leninův řád (1935, 1945, 1948, 1949, 1953, 1958 a 1961) Stalinova cena (1941) Stalinova cena (1943) Leninův řád (1945) … více na Wikidatech |
| Funkce | poslanec Nejvyššího sovětu SSSR |
 multimediální obsah na Commons | |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Trofim Děnisovič Lysenko (ukrajinsky Трохим Денисович Лисенко, rusky Трофи́м Дени́сович Лысе́нко; 17. záříjul./ 29. září 1898greg. Karlovka, Poltavská gubernie, Ruské impérium, dnes Ukrajina – 20. listopadu 1976, Moskva, Rusko) byl ukrajinský agronom, který v období stalinismu mocenskými metodami zcela ovládl sovětskou biologii.
Byl silným zastáncem lamarckismu a odmítl mendelovskou genetiku ve prospěch svých vlastních idiosynkratických, pseudovědeckých myšlenek později nazvaných lysenkismus.[1]
Lysenkovy počátky
[editovat | editovat zdroj]Trofim Denisovič Lysenko se narodil 10. prosince 1898 v ukrajinské vesnici Karlovka v poltavské oblasti jako nejstarší ze čtyř dětí Denise a Oksany Lysenkových. Trofim a jeho sourozenci odmala pracovali na rodinných polích a jako nejstarší syn byl Trofim zodpovědný za nejvíce práce. Proto se mu dlouhou dobu nedostávalo žádného vzdělání a naučil se číst a psát až ve svých třinácti letech, kdy nastoupil do dvouleté vesnické školy. Tuto školu dokončil roku 1913 a poté studoval ještě další dva roky na základní zahradnické škole v Poltavě.[2]
Jelikož měl Trofim vyšší cíle než ostatní rolníci, rozhodl se po studiu v roce 1916 přihlásit na Odbornou školu zemědělství a zahradnictví v Umani. Přestože si myslel, že si v přijímacích zkouškách ve většině předmětech vedl dobře, nakonec nesložil zkoušku z náboženství. Trofima odhodlání ale neopustilo, a tak se na stejnou školu přihlásil ještě další rok, kdy se mu již všechny zkoušky podařily úspěšně složit. [3]
Lysenko po studiích pracoval na vývoji nových hospodářských plodin. O svých studiích napsal roku 1923 dva články, díky kterým chtěl dostat své jméno do vědeckého světa. [2]
V tomto období se Sovětský svaz snažil o zařazení více rolníků a proletářů do svých studijních plánů a Trofim Lysenko v tomto ohledu spatřil velkou příležitost. Po vystudování v roce 1925 dostal certifikát v agronomii. Valery Soyfer ve své knize Lysenko and the Tragedy of Soviet Science popisuje: „Přesto, po prozkoumání spisů psaných Lysenkovou vlastní rukou, mohu potvrdit, že v průběhu jeho života byly stále patrné nedostatky v jeho vzdělání. Není přehnané říci, že svět knih byl pro něj cizí. Navíc neuměl žádný cizí jazyk, a tak se nikdy neseznámil s vědou mimo Sovětský svaz.“[2] Během svého života navíc Lysenko nikdy nedosáhl magisterského ani doktorandského titulu a ve svých spisech zásadně nepoužíval interpunkci.
Lysenko byl roku 1925 přeložen na experimentální stanici pro pěstovaní do ázerbajdžánského města Gjandža, kde zkoumal selekci luštěnin, krmného obilí a zelených hnojiv. Tady se také setkává s profesorem Nikolajem I. Vavilovem, zcestovalým biologem a genetikem.[2]
Experimenty v Gjandže navštívil novinář pro deník Pravda, Vitaly Fjodorovič, který vychválil Lysenkovu povrchovou práci. Fjodorovičovi se tak podařilo naplnit Lysenkův chtíč po snadném úspěchu. [2]
Život
[editovat | editovat zdroj]
Lysenko získal řadu vědeckých hodností, mj. akademika AV SSSR a Leninovy akademie, titul hrdiny socialistické práce a Leninův i Stalinův řád. Lysenko odmítl mendelovskou genetiku a místo toho vycházel z nekriticky aplikované Mičurinovy teorie hybridizace a Lamarckovy teorie o dědičnosti získaných vlastností. Nadřazením ideologie a politické moci nad vědu vzniklo učení nazývané lysenkismus. Velká část Lysenkových experimentů je dnes považována buď za diletantské pokusy nesplňující požadavky na vědeckou práci, nebo přímo za vědomé podvody.
Lysenko pro svůj neortodoxní výzkum získal podporu sovětského vůdce Stalina. Lysenko sliboval významné zvýšení zemědělských výnosů, které bylo pro Sovětský svaz velmi žádoucí – zejména po hladomorech a ztrátě produktivity v důsledku násilné kolektivizace na počátku 30. let. V roce 1940 se Lysenko stal ředitelem Ústavu genetiky v rámci Akademie věd SSSR a díky získanému politickému vlivu jeho doktrína zcela opanovala sovětskou vědu a školství. Lysenkismus byl ve svém zenitu v roce 1948, kdy Lysenko dosáhl umlčení vědeckých oponentů. Ti ztratili funkce nebo zaměstnání a mnozí byli vězněni.[4]
Lysenkův vliv na sovětskou zemědělskou praxi zeslábl v 50. letech. Když se nepodařilo dosáhnout slibovaných vysokých výnosů, Sovětský svaz v tichosti opustil Lysenkovu zemědělskou praxi ve prospěch moderních zemědělských postupů. Lysenkovo učení bylo v Sovětském svazu oficiálně zavrženo v roce 1964 a následujícího roku byl Lysenko odvolán z funkce ředitele Ústavu genetiky.[5]
Ocenění v Československu
[editovat | editovat zdroj]T. D. Lysenko měl stoupence a obdivovatele i v Československu. V roce 1949 mu Vysoká škola zemědělská v Brně udělila čestný doktorát „za vynikající vědeckou činnost v oboru zemědělských věd".[6] Byl také zvolen čestným členem Československé akademie zemědělské, diplom mu byl předán v Moskvě dne 14. května 1949.[7] Československá akademie zemědělská na počátku padesátých let zanikla a v roce 1952 byla zákonem zřízena Československá akademie zemědělských věd. Na jejím XIV. valném shromáždění byl dne 4. 6. 1959 T. D. Lysenko zvolen čestným členem této akademie.[8] V dubnu 1960 navštívil Československo, zúčastnil se XVI. valného shromáždění Čs. akademie zemědělských věd a při té příležitosti osobně převzal diplom čestného člena.[9]
Zajímavosti
[editovat | editovat zdroj]Lysenko přišel s návrhem zasypávat ovocné stromy sněhem, aby bylo dosaženo jarovizace jabloní a hrušní.[10]
Příklad škodlivosti lysenkismu pochází i z českého výzkumu – chybná interpretace v duchu lysenkovských pseudo-koncepcí zpozdila rozeznání objevu získané imunologické tolerance ve výsledcích Milana Haška.[11]
Odkazy
[editovat | editovat zdroj]Reference
[editovat | editovat zdroj]V tomto článku byl použit překlad textu z článku Trofim Lysenko na anglické Wikipedii.
- ↑ GORDIN, Michael D. How Lysenkoism became pseudoscience: Dobzhansky to Velikovsky. Journal of the History of Biology. 2012, s. 443–68. doi:10.1007/s10739-011-9287-3. PMID 21698424. S2CID 7541203.
- ↑ a b c d e SOJFER, Valerij Nikolaevič; SOYFER, Valery N.; LYSENKO, Trofim Denisovič. Lysenko and the tragedy of Soviet science. New Brunswick, N.J: Rutgers University Press, 1994. 379 s. Dostupné online. ISBN 978-0-8135-2087-2.
- ↑ SOĬFER, Valeriĭ. Lysenko and the tragedy of Soviet science. New Brunswick, N.J: Rutgers University Press, 1994. 379 s. Dostupné online. ISBN 978-0-8135-2087-2.
- ↑ PAVLÍK, Václav. Lysenko zavedl sovětskou biologii do říše bludů a šíleností. S vírou v zářné zítřky, které se jaksi nedostavily. Náš REGION [online]. 2019-09-17 [cit. 2021-09-17]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2021-01-11.
- ↑ MEDVEDĚV, Žores. The rise and fall of T.D. Lysenko. New York: Columbia University Press 284 s. Dostupné online. ISBN 0-231-03183-1, ISBN 978-0-231-03183-7. OCLC 9291 (anglicky)
- ↑ Čestný doktorát T. D. Lysenkovi. Lidové noviny. 15. 04. 1949, roč. 57, čís. 89, s. 5. Dostupné online.
- ↑ Pocta sovětským vědcům. Lysenko čestným členem ČAZ. Svobodné slovo, list Československé strany socialistické. 15. 05. 1949, roč. 5, čís. 114, s. 2. Dostupné online.
- ↑ XIV. valné shromáždění Čs. akademie zemědělských věd. Rudé právo. 5. 6. 1959, roč. 39, čís. 154, s. 1. Dostupné online.
- ↑ Beseda s akademikem T. D. Lysenkem. Rudé právo. 26. 4. 1960, roč. 40, čís. 115, s. 4. Dostupné online.
- ↑ SOYFER, Valery. Rudá biologie – pseudověda v SSSR (1) [online]. 2005-09-14 [cit. 2014-02-27]. Dostupné online.
- ↑ SEKERÁK, Jiří. Ad „Ad Neveselé kapitoly o vědě a moci“. Vesmír [online]. 1999-05-03 [cit. 2021-07-11]. Čís. 78. Dostupné online.
Literatura
[editovat | editovat zdroj]- SOYFER, Valery. Rudá biologie : pseudověda v SSSR. Brno: Stilus Press, 2006. ISBN 80-90-3550-5-6.
Související články
[editovat | editovat zdroj]Externí odkazy
[editovat | editovat zdroj]
Obrázky, zvuky či videa k tématu Trofim Děnisovič Lysenko na Wikimedia Commons - Lysenko prorok a ideolog, časopis Vesmír
- Rudá biologie : pseudověda v SSSR. Ukázky na Science World
- Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Trofim Lysenko
