Krymští Tataři
| Krymští Tataři Qırımtatarlar | |
|---|---|
 Národní vlajka Krymských Tatarů | |
 Krym | 246 073[1][2] |
 Uzbekistán | 10 046[3] |
 Turecko | 150 000 – 6 000 000[4] |
 Rumunsko | 24 137[5] |
 Rusko (mimo Krym) | 2 449[6] |
 Bulharsko | 1 803[7] |
 Kazachstán | 1 532[8] |
 USA | 7 000 |
 Ukrajina (mimo Krym) | 30 000–60 000 |
| Jazyk(y) | |
| krymská tatarština, turečtina, uzbečtina, ruština, ukrajinština | |
| Náboženství | |
| Sunnitský islám | |
| Příbuzné národy | |
| Karaimové, Urumové, Rumunští Tataři, Nogajci, Volžští Tataři, Turkické národy | |
Krymští Tataři (krymskou tatarštinou Qırımtatarlar, v ruštině a ukrajinštině označovaní těž jako Krymci) jsou národ turkického původu, obývající především Krymský poloostrov. Hovoří krymskou tatarštinou. Jsou vzdáleně příbuzní s Tatary (někdy bývají pokládáni za subetnikum Tatarů), v jejich etnogenezi však hrála důležitou roli další etnika, zejména Kumáni, Pečeněhové, Skytové či Krymští Gótové. Počet příslušníků činí přes 500 000 osob, někdy však bývá uváděno až 2 milióny.
Dějiny
[editovat | editovat zdroj]
Původ krymských Tatarů
[editovat | editovat zdroj]Krymští Tataři jsou původní národ Krymského poloostrova, jehož formování bylo výsledkem dlouhodobého a složitého etnogenetického procesu, v němž se během staletí spojily různé kulturní a etnické vlivy.
Starověk a antické civilizace
[editovat | editovat zdroj]Nejstarší známí obyvatelé Krymu byli Tavrové, jejichž území bylo od 7. století př. n. l. kolonizováno Řeky. Ti založili řadu městských států a kolonií, například Chersonésos, Pantikapaion, Feodosii a další centra, která se stala součástí Bosporského království. Řecká kultura a jazyk se na Krymu udržely po mnoho století a tvořily jeden z významných kulturních základů regionu.
Po začlenění Krymu do sféry Byzantské říše zůstal poloostrov po dlouhou dobu propojen s kulturním a náboženským světem východního Středomoří. Kromě Řeků zde žili také Skythové, Sarmatové, Gótové, Alané, Chazaři a Bulhaři, kteří se vzájemně ovlivňovali a podíleli se na postupné proměně obyvatelstva poloostrova.
Středověk a turkické vlivy
[editovat | editovat zdroj]Od 8.–9. století začala do stepních oblastí Krymu pronikat turkická kočovná plemena, především Polovci (Kipčakové). Ti se stali etnickým jádrem budoucího krymskotatarského národa. Kipčacký jazyk tvoří základ dnešní krymskotatarštiny a jejich kultura měla zásadní vliv na formování místních tradic.
Ve 13. století byl Krym postupně začleněn do Zlaté hordy, jejíž vláda přinesla další turské a islámské vlivy. V tomto období se začalo formovat místní turkické obyvatelstvo, které se později stalo základem krymskotatarského etnika.
Vlivy Byzance a Janovanů
[editovat | editovat zdroj]V jižní a pobřežní části Krymu si i po příchodu turkických kmenů udržovala své postavení byzantská kultura, zejména v oblastech s řeckým obyvatelstvem. Od 13. století se zde prosadila také janovská republika, která založila obchodní osady a pevnosti (např. Kaffa, Sudak, Balaklava). Obchodní a kulturní kontakty s Janovany významně přispěly k rozvoji městské kultury na Krymu a zanechaly stopu v materiální i duchovní kultuře místního obyvatelstva.
Formování krymskotatarského národa
[editovat | editovat zdroj]Po rozpadu Zlaté hordy vznikl roku 1443 Krymský chanát, který představoval politické a kulturní vyjádření již zformovaného krymskotatarského národa. Obyvatelstvo chanátu tvořili potomci místních usedlých národů, helénského a byzantského obyvatelstva, i turkických (především kipčackých) kmenů.
Krymští Tataři si postupně vytvořili vlastní jazyk, kulturu a islámskou náboženskou tradici. Etnogeneze krymských Tatarů je výsledkem dlouhodobé interakce řeckých, íránských, turkických, byzantských a středomořských prvků, přičemž rozhodující úlohu v ní sehrál polovecko-kipčacký prvek.[9]
Poté, co si Moskevská Rus podmanila ostatní tatarské chanáty, zůstal Krym posledním tatarským státem, byť pod ochranou osmanského sultána, jenž z Krymu rekrutoval nejobávanější bojovníky svého vojska.
Krymští Tataři a Nogajci, vazalové osmanského sultána, podnikali časté loupeživé nájezdy na území Ruska a Polsko-litevského státu.[10] Někteří historici odhadují, že při nájezdech obávané krymskotatarské jízdy (tzv. sklízení stepí) mezi 15. a 18. stoletím byly odvlečeny a prodány do otroctví v Osmanské říši přes 2 miliony lidí, především Ukrajinců, ale také Rusů, Bělorusů a Poláků.[11] V roce 1663 podnikli Krymští Tataři spolu s Turky nájezd na Moravu, při kterém odvlekli do otroctví desítky tisíc lidí.[12]
Poté, co Nogajskou step severně od Kavkazu ovládli po roce 1630 mongolští Kalmykové, kteří vystupovali jako spojenci carského Ruska, část Nogajců uprchla na území Krymského chanátu, kde se podíleli na etnogenezi Krymských Tatarů.
Poslední velký nájezd podnikli Tataři roku 1769 během rusko-turecké války na území Nového Srbska na Ukrajině. Teprve po porážce Osmanů v rusko-turecké válce byl roku 1783 Krymský chanát připojen k Rusku. Krymská válka v letech 1853–56 a následné události způsobily exodus Tatarů, kteří masově odcházeli do Turecka.
Myšlenka na obnovu krymského tatarského státu byla obnovena v létě 1917. V prosinci roku 1917 vznikla Krymská lidová republika, která byla zároveň prvním sekulárním státem s muslimskou většinou na světě. Už v lednu byla, ale poražena bolševiky, kteří zde vytvořili tzv. Tavridskou sovětskou republiku. Ta byla v dubnu dobyta ukrajinskou armádou s podporou Německa. Následně se Krym dostal pod kontrolu Rudé armády pak bělogvardějců a v listopadu 1920 Krym definitivně ovládla rudá armáda.
Během druhé světové války byla většina krymských Tatarů schopných vojenské služby povolána do řad Rudé armády. Na okupovaném Krymu tak mezi tatarským obyvatelstvem zůstaly převážně ženy, děti a starší lidé. [13][14]
.jpg)
Rozšířené tvrzení o „masové kolaboraci“ krymských Tatarů s nacistickými okupačními silami představuje podle většiny historiků pozdější konstrukci, která byla šířena ke konci války jako prostředek k ospravedlnění deportace celého krymskotatarského národa. Deportace byla oficiálně zdůvodňována údajnou „neloajalitou“ a možností, že by krymští Tataři mohli po válce spolupracovat se západními státy.[15][16]
Historické prameny však potvrzují, že k žádné masové spolupráci s německými jednotkami ani k účasti na genocidě Židů na Krymu nedošlo. Odpovědnost za vyhlazovací akce nesly výhradně německé okupační síly, především jednotky Einsatzgruppe D a její Einsatzkommando 11b.
Podle archivních údajů tvořili významnou část partyzánských oddílů v horských oblastech Krymu právě krymští Tataři – podle některých odhadů přibližně 60–70 % všech partyzánů. Vzhledem k tomu, že tatarské obyvatelstvo tradičně žilo v horských oblastech jižního pobřeží, dobře znalo terén a mělo přirozené zázemí pro partyzánský boj, hrálo v odboji významnou roli.[17]
V květnu 1944 byli pod záminkou „zrady vlasti“ a „spolupráce s okupanty“ deportováni nejen krymští Tataři, ale i další původní obyvatelé poloostrova – Řekové, Bulhaři a Arméni. Po deportaci byla většina původních tatarských toponym nahrazena rusifikovanými názvy, které zůstávají v oficiální dokumentaci dodnes.
V roce 2014 podepsal prezident Vladimir Putin dekret „O opatřeních k rehabilitaci arménského, bulharského, řeckého, krymskotatarského a německého národa a o státní podpoře jejich obrození a rozvoje“, který měl symbolicky i prakticky přispět k obnovení práv těchto národů.[[18]Pojem „rehabilitace“ je však v ruském právním kontextu často chápán spíše jako formální uznání utrpení než jako plnohodnotné odškodnění. Neobsahuje například závazek státu poskytovat finanční kompenzace nebo restituce majetku, a proto je v odborné literatuře někdy označován za eufemistický právní nástroj.
Po obsazení Krymu Rudou armádou Stalin prohlásil Tatary za kolaboranty a nechal veškeré tatarské obyvatelstvo masově deportovat do Uzbekistánu, na Sibiř a na Ural. V 60. letech byli Krymští Tataři rehabilitováni, jejich návrat však byl povolen až v roce 1988.
Současnost
[editovat | editovat zdroj]
Dnes žije na Krymu přibližně 270 000 Tatarů a tvoří pouhých 12 % obyvatelstva poloostrova. 150 000 Krymských Tatarů nadále zůstává v uzbekistánské diaspoře, menšinu tvoří i v Rumunsku a Turecku.
Navrácení svého majetku se nedočkali a problematická je také jejich integrace do společnosti, kterou jim neusnadňovala ani ruská většina, ani ukrajinská vláda. Vůdcem Krymských Tatarů je v současnosti Refat Çubarov, který je od roku 2013 také předsedou Medžlisu Krymských Tatarů.
Anexe Krymu Ruskem
[editovat | editovat zdroj]
Po anexi Krymu Ruskem v roce 2014 se krymská tatarština stala jedním ze tří oficiálních jazyků Krymu, což se jim pod kyjevskou vládou ani v éře Sovětského svazu nepodařilo. Od anexe poloostrova jsou nicméně Krymští Tataři podle rozhlasové stanice BBC vystaveni únosům, fyzickému násilí a teroru. Jejich představitel Mustafa Džemilev má na Krym pět let zakázán vstup. Jejich představitelé v lednu 2015 požádali o pomoc orgány OSN.[19] Rusko jejich stížnosti odmítá jako neopodstatněné a ujišťuje Tatary, že jejich práva zůstanou zachována. V polovině dubna (2016?) pozastavila krymská prokurátorka Natalja Poklonská činnost neoficiálního krymskotatarského parlamentu medžlisu, což důrazně kritizoval generální tajemník Rady Evropy Thorbjørn Jaglan. Už předtím prokurátorka požadovala jeho zapsání na seznam extremistických organizací. 26. dubna 2016 zákaz i označení za extremistickou organizaci potvrdil Nejvyšší krymský soud. Jeden z vůdců medžlisu Nariman Dželjal na to reagoval prohlášením, že jeho organizace podá odvolání a požádá o spravedlnost i evropské instituce.[20]
Literatura
[editovat | editovat zdroj]- PICKOVÁ, Dana. Velké ruské dějiny. I, Od Rusi k moskevskému carství. Praha: Nakladatelství Epocha, 2023.
Reference
[editovat | editovat zdroj]- ↑ en.krymedia.ru [online]. [cit. 23-10-2017]. Dostupné v archivu pořízeném dne 20-04-2015.
- ↑ http://www.kasparov.ru/material.php?id=552E31B8AFC23
- ↑ 2000 estimate: (rusky) Этнический атлас Узбекистана Институт "Открытое общество", 2002. ISBN 5-862800-10-7. — стр. 206
- ↑ Crimean Tatars and Noghais in Turkey [online]. Dostupné online.
- ↑ Recensamant Romania 2002 [online]. 2002 [cit. 2007-08-05]. Dostupné v archivu pořízeném dne 13 May 2007. (Romanian)
- ↑ Russian Census 2010: Population by ethnicity Archivováno 24. 4. 2012 na Wayback Machine. (rusky)
- ↑ Bulgaria Population census 2001 [online]. Dostupné online.
- ↑ (rusky) Агентство Республики Казахстан по статистике. Перепись 2009. Archivováno 1. 5. 2012 na Wayback Machine. (Национальный состав населения Archivováno 11. 5. 2011 na Wayback Machine..rar)
- ↑ WILLIAMS, Brian Glyn. The Ethnogenesis of the Crimean Tatars. An Historical Reinterpretation. Journal of the Royal Asiatic Society. 2001-10-29, roč. 11, čís. 3, s. 329–348. Dostupné online [cit. 2025-11-08]. ISSN 1356-1863. doi:10.1017/s1356186301000311.
- ↑ Brian Glyn Williams. The Sultan's Raiders: The Military Role of the Crimean Tatars in the Ottoman Empire [online]. The Jamestown Foundation, 2013. Dostupné online.
- ↑ Darjusz Kołodziejczyk, as reported by Mikhail Kizilov. Slaves, Money Lenders, and Prisoner Guards: The Jews and the Trade in Slaves and Captives in the Crimean Khanate [online]. 2007. S. 2. Dostupné online.
- ↑ "Dvě stě Valachů padlo. Před 350 lety se Turek jal plenit Moravu". iDNES.cz. 12. října 2013.
- ↑ POHL, J. Otto. The 1944 Soviet Deportation of Crimean Tatars to Uzbekistan and the Urals as Special Settlers. Wschodnioznawstwo. 2024, roč. 18, s. 15–31. Dostupné online [cit. 2025-11-07]. ISSN 2720-0825. doi:10.4467/20827695wsc.24.003.20618.
- ↑ HARRIS, James. The history behind Ukraine Eurovision song about Stalin’s deportation of Crimean Tatars. doi.org [online]. 2016-02-26 [cit. 2025-11-07]. Dostupné online.
- ↑ CANNING, Kathleen E.; HILTS, Mark A.; MUIRHEAD, Yvonne E. False Allegation of Child Abduction*. Journal of Forensic Sciences. 2011-03-01, roč. 56, čís. 3, s. 794–802. Dostupné online [cit. 2025-11-07]. ISSN 0022-1198. doi:10.1111/j.1556-4029.2011.01715.x.
- ↑ SONEVYTSKY, Maria. Overhearing Indigenous Silence. [s.l.]: Oxford University Press Dostupné online. ISBN 978-0-19-091674-9, ISBN 978-0-19-091678-7. S. 88–102.
- ↑ VOYTYUK, Oksana. The Violation Of Human Rights In Crimea Since 2014 (The Case Of Crimean Tatars). Humanity and Ukraine. 2024, s. 83–98. Dostupné online [cit. 2025-11-07]. doi:10.5040/9798881896737.ch-005.
- ↑ Putin signs decree to increase size of military. Emerald Expert Briefings. 2023-12-04. Dostupné online [cit. 2025-11-07]. ISSN 2633-304X. doi:10.1108/oxan-es283775.
- ↑ Tataři z Krymu prosí OSN o pomoc. Zažívají únosy, násilí a teror
- ↑ Útisk krymských Tatarů nekončí. Jsou to extremisté, rozhodl soud a zakázal jim parlament. Aktualne.cz [online]. 2016-04-26 [cit. 2016-08-29]. Dostupné online.
Externí odkazy
[editovat | editovat zdroj]
Obrázky, zvuky či videa k tématu Krymští Tataři na Wikimedia Commons - KLÍPA, Ondřej. Krymský uzel. []. 2006, čís. 4. Dostupné v archivu pořízeném z originálu. Archivováno 20. 7. 2013 na Wayback Machine.
- Krymskotatarský internetový rozcestník
- FORST, Jan; HYKEŠOVÁ, Lucie; KOHOUT, Vít. Krymští Tataři [online]. Pestrá Evropa. vyd. 2013.
- Neblahý osud krymských Tatarů Archivováno 2. 4. 2015 na Wayback Machine., Český rozhlas, Svět ve 20 minutách, 22. září 2014
- Official web-site of National Party of Crimean Tatars "Milli Firka"
- Stránky Medžlisu – zvykové vlády Krymských Tatarů
