Viktor Janukovyč

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Viktor Janukovyč
Віктор Янукович
Viktor Janukovyč v roce 2010
Viktor Janukovyč v roce 2010
4. prezident Ukrajiny
Ve funkci:
25. února 2010 – 22. února 2014[1]
Předseda vlády Julija Tymošenková
Oleksandr Turčynov
Mykola Azarov
Předchůdce Viktor Juščenko
Nástupce Oleksandr Turčynov

9., 10. a 13. premiér Ukrajiny
Ve funkci:
22. listopadu 2002 – 7. prosince 2004
Prezident Leonid Kučma
Předchůdce Anatolij Kinach
Nástupce Mykola Azarov
Ve funkci:
28. prosince 2004 – 5. ledna 2005
Prezident Leonid Kučma
Předchůdce Mykola Azarov
Nástupce Mykola Azarov
Ve funkci:
4. srpna 2006 – 18. prosince 2007
Prezident Viktor Juščenko
Předchůdce Jurij Jechanurov
Nástupce Julija Tymošenková

Narození 9. července 1950 (63 let)

Jenakijeve, Doněcká oblast, Ukrajinská SSR, SSSR

Národnost ukrajinská
Politický subjekt KSSS (1980–1991)
Strana regionů (2003-2010)
žádná (od 2010)
Choť Ljudmyla Oleksandrivna
Děti Olexander
Viktor
Vzdělání Doněcký polytechnický institut
Profese strojní inženýr
Náboženství Ukrajinská pravoslavná církev
Podpis Viktor Janukovyč, podpis

Viktor Fedorovyč Janukovyč, ukrajinsky Віктор Федорович Янукович, rusky Виктор Фёдорович Янукович (* 9. července 1950 Jenakijeve, Doněcká oblast) je ukrajinský politik, v letech 2002-2004, 2004-2005 a 2006-2007 premiér a v letech 2010-2014 prezident země. V prezidentských volbách v roce 2010 byl se ziskem 48,95 % hlasů zvolen prezidentem Ukrajiny, úřadu se ujal 25. února 2010.[2] Po vleklé ukrajinské krizi probíhající od listopadu 2013, která vedla až k pouliční válce v Kyjevě, byl dne 22. února 2014 de facto z prezidentského úřadu sesazen ukrajinským parlamentem.[1]

Život[editovat | editovat zdroj]

Narodil se v dělnické rodině. Jeho matka zemřela, když mu byly dva roky, později přišel i o otce a vyrůstal s babičkou. V roce 1967 byl odsouzen na tři roky odnětí svobody za krádeže, po roce ho však propustili v rámci amnestie k 50. výročí VŘSR. V roce 1970 byl opět odsouzen, na dva roky za těžké ublížení na zdraví, server Idnes.cz napsal, že podle některých zdrojů za hrubé znásilnění.[2]

V 70. letech pracoval jako autoelektrikář. V roce 1980 získal diplom inženýra-mechanika na Doněcké státní technické univerzitě (dříve Doněcký polytechnický institut), v roce 2001 ukončil Ukrajinskou akademii zahraničního obchodu, obor mezinárodní právo. Od roku 1996 byl do 21. listopadu 2002 gubernátorem Doněcké oblasti (gubernátor je jmenován prezidentem).[2]

Prezidentské volby[editovat | editovat zdroj]

2004[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článku Oranžová revoluce.

Janukovyč se stal v dubnu 2003 předsedou Strany regionů a v roce 2004 byl jedním z favoritů prezidentských voleb na Ukrajině: byl podporován prezidentem Leonidem Kučmou, ruskojazyčným obyvatelstvem na východě i Ruskem; v jeho kampani, kterou vedl jeho pozdější protikandidát z roku 2010 Serhij Tihipko,[3] pracovali také ruští poradci.

Ústřední volební komise ho nejdříve i přes řadu stížností na falšování voleb prohlásila 21. listopadu 2004 jejich vítězem (s deklarovaným ziskem 49,42% hlasů oproti 46,69% pro Juščenka), aniž by se stížnostmi zabývala. To vyvolalo vlnu masových protestů a demonstrací, které vyústily v anulování výsledků a opakování druhého kola voleb dne 26. prosince 2004. V opakovaném hlasování, které podle vyjádření mezinárodních pozorovatelů tentokrát již proběhlo v souladu s demokratickými pravidly, získal prozápadní kandidát Juščenko 52,00% hlasů, kdežto Janukovyč pouze 44,19%. Oficiální volební výsledky byly Ústřední volební komisí publikovány 11. ledna 2005.

2010[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článku Prezidentské volby na Ukrajině 2010.

Podle vyhlášení ústřední volební komise se stal vítězem prezidentských voleb na Ukrajině. Janukovyč vyšel vítězně z prvního kola 17. ledna 2010 se ziskem 35 % hlasů. Dle očekávání uspěl na východě a jihu země, na Krymu a také v Zakarpatí. Druhá skončila dosavadní premiérka Julija Tymošenková se ziskem 25 % hlasů.

Po sečtení všech hlasů druhého kola voleb vyhrál Janukovyč se ziskem 48,95 % nad Tymošenkovou, která obdržela 45,47 % odevzdaných hlasů. Mezinárodní pozorovatelé označili volby za regulérní a čestné, Janukovyč se následně prohlásil vítězem voleb. Tymošenková výsledky voleb neuznala a podala žádost na jejich přezkoumání u Nejvyššího soudu, který pak 17. února oznámil, že pozastavil platnost výsledků voleb, dokud její stížnost neprojedná. 20. února 2010 však Tymošenková svou žalobu u soudu stáhla, čímž výsledky prezidentských voleb nabyly platnost.[4][5][6]

25. února došlo k inauguraci Janukovyče do úřadu prezidenta, premiérka Julije Tymošenková a předchozí prezident Viktor Juščenko vyjádřili s inaugurací nesouhlas.[2]

Prezident Ukrajiny[editovat | editovat zdroj]

Přestože byl Janukovyč obecně vnímán spíše jako „proruský“ kandidát, nebylo pro něj sbližování s Ruskem prioritou. Členství v NATO ale odmítal.[7] Jeho první prezidentská zahraniční cesta na začátku března 2010 vedla do Bruselu. Janukovyč hodlal spolupracovat s Evropskou unií, nakonec ale smlouvu o spolupráci mezi EU a Ukrajinou v listopadu 2013 odmítl, což mezi částí obyvatel a parlamentní opozicí vyvolalo vlnu protestů. Demonstranti tvrdili, že budou protestovat do doby, než se něco nezmění a dokud Janukovyč neodstoupí, tak jako to bylo u Oranžové revoluce. Protesty šly až tak daleko, že Janukovyč povolal policejní složky na „protiteroristickou operaci“ proti ozbrojeným protestujícím. Při těchto střetech zemřelo okolo 80 lidí, z toho 13 policistů.[8] Dne 21. února pod tlakem západních států podepsal spolu s třemi předsedy opozičních stran a ministry zahraničních věcí Německa, Polska a Francie dohodu o vyřešení krize, podle níž se obě strany měly zdržet násilných akcí, parlament měl odhlasovat návrat k ústavě z roku 2004, mělo být zahájeno nezávislé vyšetření násilností, sestavena vláda národní jednoty a do prosince 2014 provedeny prezidentské volby.[9] Následující den demonstranti v čele s aktivisty Pravého sektoru bez ohledu na dohodu prohlásili, že Janukovyč musí okamžitě odstoupit. Poté zaútočili na vládní čtvrť a násilně ji zabrali, včetně parlamentu. Janukovič odjel z Kyjeva a prohlásil tyto události za státní převrat.[10] Násilnosti probíhaly v celé zemi, stoupenci Majdanu vypálili na 500 kanceláří jeho Strany regionů.[1] Téhož dne, 22. února 2014, byl Janukovyč v rozporu s ústavou[11] parlamentem sesazen z funkce prezidenta Ukrajiny.[1] Povinnosti prezidenta převzal nově zvolený předseda parlamentu Oleksandr Turčynov.[12]

Galerie[editovat | editovat zdroj]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b c d [1] Novinky.cz, 22. 2. 2014.
  2. a b c d Janukovyč se stal prezidentem Ukrajiny, Tymošenková inauguraci bojkotovala
  3. The Man Of The Moment In Ukraine Radio Free Europe, 22. 1. 2010.
  4. Ukrajinské volby neplatí, dokud soud neprojedná stížnost Tymošenkové
  5. Nejsem loutkou Kremlu, tvrdí vítěz prezidentských voleb na Ukrajině
  6. Stahuji žalobu proti výsledku voleb, řekla Tymošenková a soud jí vyhověl
  7. Janukovyč odmítl sbližování s Ruskem Deník Referendum, 1. 3. 2010.
  8. http://www.ceskatelevize.cz/ct24/svet/263857-kyjev-parlament-sesadil-janukovyce-volby-budou-v-kvetnu/
  9. http://ru.tvi.ua/new/2014/02/21/polnyj_tekst_soglasheniya_oppozicii_i_yanukovicha
  10. http://russian.rt.com/article/22805
  11. http://www.interfax.by/news/world/149769
  12. [2] Novinky.cz, 24. 2. 2014.

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Logo Wikimedia Commons
Wikimedia Commons nabízí obrázky, zvuky či videa k tématu