Itálie
| Italská republika Repubblica italiana | |||
|---|---|---|---|
| |||
| Hymna Fratelli d'Italia | |||
| Geografie | |||
| |||
| Hlavní město | Řím (Roma) | ||
| Rozloha | 301 338 km² (69. na světě) z toho 2,04 % vodní plochy | ||
| Nejvyšší bod | Mont Blanc (Monte Bianco) (4810 m n. m.) | ||
| Časové pásmo | +1 | ||
| Poloha | 42°30′ s. š., 12°30′ v. d. | ||
| Geodata (OSM) | OSM, WMF | ||
| Obyvatelstvo | |||
| Hustota zalidnění | 194 ob. / km² (55. na světě) | ||
| HDI | ▲ 0,881 (velmi vysoký) (25. na světě, {{{HDI aktuální k}}}) | ||
| Jazyk | italština | ||
| Náboženství | 83,3 % křesťané, převážně katolíci 12,4 % bez vyznání 3,7 muslimové 0,2 % buddhisté 0,1 % hinduisté 0,3 % jiná vyznání | ||
| Státní útvar | |||
| Státní zřízení | parlamentní republika | ||
| Vznik | 17. března 1861 (sjednocení městských států) | ||
| Prezident | Sergio Mattarella | ||
| Předseda vlády | Giuseppe Conte | ||
| Měna | euro, švýcarský frank (na území exklávy Campione d'Italia) (EUR, CHF) | ||
| HDP/obyv. (PPP) | 36 030[1] USD (29. na světě, {{{HDP aktuální k}}}) | ||
| Mezinárodní identifikace | |||
| ISO 3166-1 | 380 ITA IT | ||
| MPZ | I | ||
| Telefonní předvolba | +39 | ||
| Národní TLD | .it | ||
 multimediální obsah na Commons | |||
Itálie (italsky Italia) je stát ležící v jižní Evropě na Apeninském poloostrově.
Na severu hraničí s Francií (488 km), Švýcarskem (740 km), Rakouskem (430 km) a Slovinskem (232 km). Uvnitř Itálie leží dva samostatné městské státy: Vatikán (0,44 km²) a San Marino (39 km²). Itálii navíc patří území obklopené Švýcarskem zvané Campione d'Italia. Z východu Itálii omývá Jaderské moře, z jihu Jónské moře a ze západu Tyrhénské moře a Ligurské moře. Celková délka pobřeží je 7600 km. K Itálii patří dva velké ostrovy ve Středozemním moři: Sardinie a Sicílie.
Hlavním městem sjednocené Itálie je od roku 1870 Řím.
Itálie je členem Organizace spojených národů (OSN), Severoatlantické aliance (NATO), Rady Evropy, Evropské unie (EU), Eurozóny, Schengenského prostoru.
Itálie patří do skupiny sedmi nejbohatších a nejrozvinutějších států světa (G7) a je jejím zakladatelem. Společně s Nizozemskem, Belgií, Lucemburskem, Francií a Spolkovou republikou Německo byla zakladatelským státem Evropského hospodářského společenství (EHS), což byl předchůdce EU, a Evropského společenství pro atomovou energii (Euratom). Tyto nadstátní organizace vznikly na základě dvou Římských smluv, které byly podepsány v Římě 25. března 1957. Obě smlouvy vstoupily v platnost 1. ledna 1958.
Dějiny
Sjednocená Itálie vznikla až roku 1861 jako království spojením mnoha menších států. V první světové válce byla nejprve členem Trojspolku, ale přidala se na stranu Dohody. Po válce se v Itálii chopili moci fašisté v čele s Benitem Mussolinim. Během druhé světové války byla na straně hitlerovského Německa, což nakonec vedlo k porážce Itálie. Království bylo v roce 1946 nahrazeno republikou. Itálie je zakládajícím členem EU a NATO.
Starověk a středověk
Již ve starověku zde existovalo mnoho městských států, částečně založených v rámci řecké kolonizace, a také, hlavně v severní části, pak města Etrusků. V 8. století př. n. l. se pak z několika osad konsolidovalo nové město Řím, které neustálým růstem určovalo dění na Apeninském poloostrově (a nejen na něm) po více než tisíc let. Římská říše se rozpadla a definitivně zanikla roku 476 n. l. Sám Řím zůstal centrem křesťanství i po tomto zhroucení, kdy byl Apeninský poloostrov ovládnut germánskými kmeny Ostrogótů a Langobardů.
Nad jihem Itálie vládli v raném středověku Byzantinci, Arabové a Normané. Městských států v severní Itálii se pokoušeli zmocnit římsko-němečtí císařové jako Fridrich I. Barbarossa. Později v tzv. italských válkách v letech 1494 až 1559 sváděly boj o nadvládu nad Itálií Španělsko a Francie. Španělé postupně ovládli Sardinii, Sicílii, Neapolsko a Milánsko. Velká část střední Itálie byla pod kontrolou Papežského státu. V Toskánsku vládl rod Medici, který v 18. století vystřídali rakouští Habsburkové. Obchod ve Středomoří po porážce svých soupeřů z Pisy a Janova ovládla Benátská republika, která opanovala pobřeží Dalmácie a středomořské ostrovy jako Kypr nebo Krétu.
Novověk
Na Apeninském poloostrově existovalo více států. Některé tyto státy byly sjednoceny králem Viktorem Emanuelem II. do Italského království. Další státy (například rakouské Benátsko po rakousko-italské válce roku 1866 nebo Papežský stát roku 1870) byly připojovány postupně v následujících letech. V roce 1911 po vítězství v italsko-turecké válce Itálie obsadila Libyi, o něco dříve také ovládla Somálsko. V první světové válce bojovala Itálie na straně Dohody od roku 1915. V důsledku svého vítězství nad Rakouskem-Uherskem si Itálie po válce připojila území Jižního Tyrolska, přístav Terst a jeho okolí. Mohla si také ponechat Dodekaneské ostrovy. Přesto byla italská veřejnost nespokojena s výsledky války, mj. protože na území Jugoslávie ztratilo italské obyvatelstvo měst na pobřeží Jaderského moře a některých ostrovů své výsadní postavení.
V roce 1922 se po tzv. pochodu na Řím stal předsedou vlády Benito Mussolini. Mussolini vytvořil fašistickou diktaturu a postupně ovládl zemi, aniž by změnil její monarchické uspořádání. Roku 1929 se mu podařilo dojednat vyrovnání s papežem ohledně rozsahu papežského státu. Fašistická Itálie vedla výbojnou politiku a usilovala o rozšíření italské říše, v roce 1936 okupovala africkou Habeš a v roce 1939 obsadila Albánii. Dne 28. října 1940 zaútočila italská vojska také na Řecko. Mussoliniho spojenectví s hitlerovským Německem za druhé světové války vedlo nakonec k porážce Itálie v roce 1943. Konstituční monarchie byla po institucionálním referendu v roce 1946 nahrazena parlamentní republikou. V období mezi léty 1945–1993 měla Itálie 52 vlád.
Itálie se stala zakládajícím členem NATO a Evropského hospodářského společenství, ze kterého se postupně vyvinula Evropská unie. V současné době je jednou z ekonomicky nejvyspělejších zemí Evropy. Potýká se však s řadou problémů včetně vysokého státního dluhu, nadprůměrné nezaměstnanosti (zvláště mládeže) a velkého rozdílu v ekonomické výkonnosti mezi severem a jihem země.
Geografie
Pobřeží je na západě členité se zálivy, na východě ploché. Celková délka pobřeží je asi 7600 km. Povrch převážně hornatý. Dominují Západní a Východní Alpy, na severu přesahující 4000 m n. m. včetně nejvyšší hory Mont Blanc 4807 m n. m.(Monte Bianco). V nich jsou častá jezera (Lago di Garda, Lago Maggiore, Lago di Como) vzniklá ústupem pleistocenních ledovců. Celý Apeninský a Kalabrijský poloostrov (Calabria) a největší středomořský ostrov Sicílii (Sicilia) vyplňuje pohoří Apeniny dosahující téměř 3000 m n. m. Pásmo Apenin je seismicky velmi aktivní. Častá jsou zemětřesení a erupce sopek Vesuv (Vesuvio), Etna (nejvyšší činná sopka Evropy, 3323 m n. m.) a sopek v souostroví Lipari. Hospodářsky významná je Pádská nížina v okolí řeky Pád (Po). Druhým největším ostrovem Středozemního moře je Sardinie (Sardegna).
Itálie je obklopená mořem pro svůj peninsulární charakter. Středozemní moře (původně Mare Nostrum, naše moře, jak mu říkali Římané) je z historických důvodů rozděleno na čtyři části: Jaderské moře, Tyrhénské moře, Jónské moře a Ligurské moře. Na západ od Sardinie se nachází Sardské moře (Mar di Sardegna) a na jih od Sicílie Sicilský kanál (Canale di Sicilia) a Maltézský kanál (Canale di Malta). Sicílii od Kalábrie odděluje Messinská úžina (Stretto di Messina) a od Afriky Sicilský kanál.
Seznam geografických útvarů
- moře: Ligurské moře, Tyrhénské moře, Středozemní moře, Jónské moře, Jaderské moře
- zálivy: Janovský záliv, Gaetský záliv, Salernský záliv, Tarentský záliv, Benátský záliv
- průlivy: Messinský průliv, Otrantský průliv, Bonifácký průliv
- ostrovy: Sicílie, Sardinie, Elba,
- souostroví: Toskánské souostroví (Arcipelago Toscano), Kampánské souostroví (Arcipelago Campano), Eolské ostrovy (Isole Eolie), Tremitské ostrovy (Isole Tremiti), Isole Pelagie, Isole Egadi
- poloostrovy: Apeninský poloostrov, Salentina, Kalabrijský poloostrov, Gargano
- pohoří: Apeniny, Alpy, Dolomity
- jezera: Gardské jezero (Lago di Garda), Como, Lago Maggiore, Trasimenské jezero
- řeky: Pád, Adiže (Adige), Tibera (Tevere), Arno, Piave, Ofanto, Sineto
- sopky: Etna, Vesuv (Vesuvio), Stromboli
Podnebí
Alpy leží v mírném pásu s rozdíly mezi vrcholy hor a údolími. Pádská nížina má chladný vnitrozemský charakter. Zbytek území leží v Středozemním klima s typickým horkým suchým létem a mírnou zimou bohatou na srážky.
Politický systém
Parlamentní demokracie
Italská republika je parlamentní demokracií. Prezident republiky je volen nepřímo oběma komorami parlamentu. Předseda vlády a vláda jako celek se zodpovídají oběma parlamentním komorám, Poslanecké sněmovně a Senátu republiky.
Nejvyšší instituce Italské republiky mají svá sídla v reprezentativních římských palácích (palazzi).
Italský prezident
Mezi pravomoci prezidenta Italské republiky patří, že může rozpustit jak horní tak dolní komoru italského parlamentu před uplynutím volebního období, pokud není žádná vláda schopna získat důvěru.
Současným italským prezidentem je Sergio Mattarella. Jeho sídlem je Palazzo del Quirinale.
Senát republiky
Senát republiky (italsky: Senato della Repubblica) je horní komora Parlamentu Itálie (Parlamento della Repubblica Italiana). Sestává z 315 křesel pro zvolené senátory, nepočítaje doživotně jmenované politiky. 309 křesel se rozděluje podle výsledků regionálních voleb. Funkční období je pětileté. V ústavním systému Itálie je postavení Senátu rovnocenné dolní komoře, kterou je Poslanecká sněmovna, což je výjimečné v politických systémech demokratických států. Vláda musí o vyslovení důvěry požádat obě komory, jedná se o příklad tzv. dokonalého bikameralismu. Volby se do obou zastupitelských sborů uskutečňují současně. Naposledy tomu bylo 4. března 2018.
Ve své současné podobě byl Senát založen 8. května 1948. Existoval však již v Italském království pod názvem Senato del Regno (Senát království).
Sídlem Senátu je Palazzo Madama v Římě na Piazza Madama 11. Současnou předsedkyní Senátu je 71letá Elisabetta Alberti Caselatti (Forza Italia), která byla do tohoto druhého nejvyššího úřadu v Itálii zvolena 24. března 2018.[2] Jejím předchůdcem byl Pietro Grasso ze strany Liberi e Uguali. Předseda Senátu v případě uvolnění úřadu prezidenta republiky zastává jeho funkci.
Poslanecká sněmovna
Poslanecká sněmovna (italsky: Camera dei Deputati) je dolní komora italského parlamentu, sestávající ze 630 poslaneckých mandátů. Funkční období je pětileté. V ústavním systému země je její postavení rovnocenné s horní komorou, kterou je Senát republiky. Volby do obou zastupitelských sborů se uskutečňují současně. Naposledy tomu bylo 4. března 2018.
Sídlem Sněmovny je Palazzo Montecitorio v Římě. Současným předsedou dolní komory je 43letý Roberto Fico, politik Hnutí pěti hvězd, který byl do této funkce zvolen 24. března 2018.[2] Jeho předchůdkyní byla Laura Boldrini ze strany Sinistra Ecologia Libertà.
Vláda Italské republiky
Současným předsedou italské vlády je Giuseppe Conte.
Sídlem předsedy vlády je od roku 1961 Palazzo Chigi.
-
Palazzo del Quirinale, sídlo prezidenta Italské republiky (vnitřní dvůr) -
Palazzo Madama, sídlo Senátu republiky -
-
Palazzo Chigi na Via del Corso, sídlo předsedy vlády
Parlamentní volby a vládní krize 2018
Parlamentní volby
Výsledky parlamentních voleb dne 4. března 2018 opět zásadním způsobem změnily rozložení politických sil v Itálii. V rámci dějin Italské republiky to není nijak nový jev. Ve volbách do dolní komory, Poslanecké sněmovny (Camera dei deputati), dosáhlo velkého úspěchu doposud opoziční Hnutí pěti hvězd (Movimento Cinque Stelle, M5S), které získalo 32,6 % hlasů (+ 6,8 % oproti volbám roku 2017). Toto hnutí založené komikem Beppem Grillem se tak stalo nejsilnější samostatnou politickou stranou země. Co se týče přírůstku hlasů oproti minulým volbám ji však předstihla Liga Severu (Lega Nord) se ziskem 17,4 % hlasů (+ 13,3 %). K této straně se přiklonila velká část voličů z ekonomicky silných severních oblastí Itálie. Liga Severu je ovšem součástí středopravicového uskupení, v němž jako druhá velká formace figuruje Forza Italia vedená bývalým předsedou vlády Silviem Berlusconim. Tato strana naopak ztratila velkou část svých bývalých voličů; hlasovalo pro ni 14,0 % účastníků voleb (- 7,5 %). Na středopravou koalici čtyř stran připadlo celkově 37,0 % hlasů, je však politicky značně nesourodá. Dosavadní vládní uskupení pod vedením Demokratické strany (Partito Democratico, PD) bývalého předsedy vlády Mattea Renziho utrpělo značné ztráty. Připadlo na ně jen 22,9 % hlasů. Samotná strana PD získala 18,7 % hlasů (- 6,8 %). Sám Renzi již odstoupil z funkce předsedy strany.[3]
Za politickým vzestupem a volebními výsledky Hnutí pěti hvězd stojí 42letý milánský mediální podnikatel Davide Casaleggio, který vlastní internetovou firmu Casaleggio Associati. Tuto firmu a vliv na M5S zdědil po svém otci Gianrobertovi Casaleggiovi, který zemřel v roce 2016 ve věku 61 let. Casaleggio senior byl spřátelen s formálním zakladatelem M5S Beppem Grillem, kterému dopomohl k úspěšnému vytvoření jeho velmi vyhledávaného blogu. Grillo se mezitím stáhl z každodenní práce v hnutí a přenechal vůdčí pozici 31letému Luigimu di Maio z Neapole. Davide Casaleggio založil po smrti svého otce nadaci, provozující internetový portál „Rousseau“ (pojmenovaný po Jeanu-Jacquesovi Rousseauovi, velkém francouzském filosofovi 18. století). Tento portál je nejdůležitějším nástrojem politické práce Hnutí pěti hvězd.[4]
Po volbách se očekávalo obtížné a déletrvající sestavování nové italské vlády. O funkci jejího předsedy se zprvu ucházeli jak volební lídr M5S Luigi di Maio, tak předseda Ligy Severu, 45letý Matteo Salvini.[5][6] Jak však uvedl jeden z vedoucích činitelů Hnutí pěti hvězd, Riccardo Fraccaro, „nebude nikdo schopen vládnout bez M5S“.[7]
Matteo Salvini vedl volební kampaň Ligy Severu pod heslem „Italové napřed“, tedy ve znamení odporu proti masovému přistěhovalectví, hlavně ze zemí Afriky na člunech přes Středozemní moře. Tím se dokonce postavil proti benevolentnímu přístupu biskupů římskokatolické církve a samotného papeže Františka k tomuto pro obyvatelstvo Itálie palčivému problému. Postoj katolické církve je podle německého deníku Frankfurter Allgemeine Zeitung totiž takový, že je podle ní každý Ital, který by chtěl i jen uvažovat o navrácení „stovek tisíců ilegálních hospodářských migrantů“ do zemí jejich původu a o lepším zabezpečení italských státních hranic, vytlačován na okraj nebo již zcela mimo křesťanství.[8] Salvini takto získal tolik hlasů i v oblastech daleko na jih od původního územního ohraničení působnosti Legy Nord, že její podíl na odevzdaných hlasech vzrostl proti parlamentním volbám v roce 2013 na čtyřnásobek.[8] Po úspěchu ve volbách dostal Salvini příslib od Silvia Berlusconiho, že jej Forza Italia bude při jeho snaze získat křeslo předsedy vlády podporovat. Výsledek Berlusconiho strany byl totiž natolik neuspokojivý, že v rozporu s předvolebními prognózami skončila dokonce až za Ligou Severu.
Souběžně s volbami do Poslanecké sněmovny se konaly volby do Senátu republiky (Senato della Repubblica). Výsledky těchto voleb se nijak podstatně neliší od výsledků voleb do dolní komory parlamentu. Jsou následující:
- Hnutí pěti hvězd (32,1 % hlasů)
- Demokratická strana (19,1 %)
- Liga Severu (17,7 %)
- Forza Italia (14,5 %)
- Fratelli d´Italia (4,3 %)
- Liberi e Uguali (3,3 %)[3]
Vládní krize a její rozuzlení
Vítězné politické strany Hnutí pěti hvězd a Liga Severu dlouho vyjednávaly o možné koalici a jejím programu. Možnost jejich koalice byla dána teprve poté, co se Silvio Berlusconi a jeho Forza Italia vzdali jakékoliv účasti na vládě, která by vzešla z rozhovorů mezi oběma silnými uskupeními. Tím se otevřela cesta pro požadavek Pěti hvězd, aby hnutí stanovilo kandidáta na místo předsedy vlády, kterým se stal profesor práv z Florencie Giuseppe Conte. Toho dne 23. května do této funkce jmenoval prezident Italské republiky Sergio Mattarella.[9]
Lídr Pěti hvězd Luigi di Maio si v případné Conteho vládě pro sebe vyhradil post ministra sociálních věcí. Matteo Salvini z Ligy severu požadoval rezort vnitra, aby mohl na tomto místě zostřit imigrační politiku. Obě strany se dohodly na společném politickém programu, který mj. obsahoval silnou kritiku politicko-hospodářských poměrů v Evropské unii. Tyto plány byly jen dočasně zastaveny prezidentem Mattarellou, který využil svého ústavou daného práva a odmítl jmenovat ministrem financí a hospodářství silně euroskeptického 81letého ekonoma Paola Savonu, kterého prosazoval Salvini. Bezprostředně poté vrátil Conte prezidentovi své pověření k sestavení nové vlády; obě potenciální vládní strany prezidentovo rozhodnutí ostře kritizovaly. Mattarella se však rozhodl pověřit sestavením vlády proevropského ekonoma a bývalého činitele Mezinárodního měnového fondu Carla Cottarelliho.[10] Cottarelli však nezískal potřebný souhlas Poslanecké sněmovny.
Situace byla rozuzlena 31. května 2018, když prezident Mattarella opět pověřil Giuseppe Conteho sestavením vlády, a den nato jej jmenoval předsedou vlády. Vláda Giuseppe Conteho je složená ze zástupců Pěti hvězd a Ligy severu. Luigi di Maio se stal ministrem sociálních věcí a Matteo Salvini ministrem vnitra. Euroskeptický ekonom Paolo Savona je ministrem pro evropské záležitosti.
Zahraniční vztahy
Ozbrojené síly
Administrativní rozdělení
Území státu se člení na 20 krajů (regione) a ty dále na 109 okresů/provincií (provincia) a dále na obce, které jsou seskupeny v oblasti pod jednu větší zvanou comune. [11] Z toho má pět obcí autonomní status.
| Region | Hlavní město | Obyvatel (2011)[12] |
|---|---|---|
| Abruzzo | L'Aquila | 1 303 335 |
| Apulie (Puglia) | Bari | 4 042 843 |
| Basilicata | Potenza | 576 420 |
| Benátsko (Veneto) | Benátky (Venezia) | 4 817 382 |
| Kampánie (Campania) | Neapol (Napoli) | 5 753 564 |
| Emilia-Romagna | Bologna | 4 317 113 |
| Furlansko-Julské Benátsko (Friuli-Venezia Giulia) | Terst (Trieste) | 1 208 411 |
| Kalábrie (Calabria) | Catanzaro | 1 953 284 |
| Lazio | Řím (Roma) | 5 474 327 |
| Ligurie (Liguria) | Janov (Genova) | 1 560 180 |
| Lombardie (Lombardia) | Milán (Milano) | 9 648 023 |
| Marche | Ancona | 1 534 536 |
| Molise | Campobasso | 312 530 |
| Piemont (Piemonte) | Turín (Torino) | 4 330 669 |
| Sardinie (Sardegna) | Cagliari | 1 633 414 |
| Sicílie (Sicilia) | Palermo | 4 986 669 |
| Toskánsko (Toscana) | Florencie (Firenze) | 3 655 672 |
| Tridentsko-Horní Adiže (Trentino-Alto Adige) | Trident (Trento) | 1 018 317 |
| Umbrie (Umbria) | Perugia | 879 370 |
| Údolí Aosty (Valle d'Aosta) | Aosta | 125 986 |
Územně-správními celky 2. úrovně jsou provincie, metropolitní města a volná sdružení obcí. Údolí Aosty, které má postavení autonomního regionu, vykonává zároveň správní funkce provincie. Celkem existuje 107 těchto územních celků (stav v květnu 2017).
Ekonomika
Itálie je vysoce rozvinutý průmyslově- zemědělský stát, nejrozvinutější v jižní Evropě. Uvnitř samotného státu je velký rozdíl mezi průmyslovým severem a zemědělským jihem, což zapříčiňuje i separatistické tendence na severu především v Lombardii (Milán). Převažuje export. Měnou je euro, do roku 2002 platili lirami.
Zemědělství
Na celkovém hrubém národním produktu se podílí jen asi 1 %, ale je v něm zaměstnáno téměř 6 % ekonomicky aktivního obyvatelstva. Orná půda zabírá 41,6 % území, lesy 22,4 % a louky a pastviny asi 15 %. Je rozdíl mezi zemědělstvím na severu a na jihu. Na severu se uplatňuje privátní intenzifikované, zatímco na jihu latifundie.
Pěstují se tyto plodiny: pšenice, ječmen, žito, oves, kukuřice, rýže, brambory, cukrová řepa, sója, slunečnice, olivy, citrusy, jablka, hrušky, broskve, luštěniny, tabák, vinná réva a zelenina. Itálie vyniká ve sklizni vinné révy a výrobě vína. Sklizeň okolo 9 000 tun ročně je největší na světě a výroba okolo 57 000 hektolitrů vína je srovnatelná jen s produkcí Francie.
Chovají se tato zvířata: skot, ovce, prasata, drůbež, koně, osli, kozy a bourci morušoví. Velmi významný je též rybolov. Významnými zemědělskými oblastmi jsou Pádská nížina, Apulie, Toskánsko, Sicílie a Kampánie.
Průmysl
Itálie má malé zásoby paliv. Téměř veškerá se dovážejí. Naopak velký potenciál mají v energetice vodní zdroje. Do Itálie vede z Alžírska přes Tunisko plynovod. Zemní plyn se v malé míře těží na severu Jaderského moře, na jihu Apenin a na Sicílii. Ropa v ještě menší míře na jihu Sicílie. Stojí zde čtyři jaderné elektrárny (jejich produkce byla pozastavena na základě referenda v roce 1987), v Alpách se nachází mnoho vodních elektráren, poblíž Livorna dokonce jedna geotermická, přesto převažují tepelné. V malé míře se těží i asfalt a hnědé uhlí, přesto je Itálie v současnosti na třetím místě v Evropě ve výrobě oceli. V Itálii jsou významná ložiska mramoru, pyritu, kamenné a draselné soli, síry a rtuti.
Itálie je známa strojírenstvím, především dopravním. Známá je společnost FIAT Holding (FIAT, Iveco, Ferrari, Lancia, Alfa Romeo, Maserati) a společnosti vyrábějící zemědělské stroje a vlaky. Itálie je pátá na světě ve stavbě lodí (0,777 mil. BRT v roce 1999).
Dalšími odvětvími jsou průmysl elektrotechnický, chemický, textilní, papírenský, potravinářský, průmysl stavebních hmot a výroba železa a oceli. Itálie je po Číně a Hongkongu třetí největší vývozce (28 mld. USD) a sedmý největší dovozce textilních výrobků (15 mld. USD). V potravinářství je významná produkce vína, cukru, masa, mléka, sýrů, těstovin, vlny a rybích výrobků.
Doprava
Dopravní síť je hustá a kvalitní. Je zde celkem 6 500 km dálnic spojujících všechny oblasti země. Železniční síť disponuje s 16 225 km tratí, z toho 1435 km jsou tratě vysokorychlostní. Itálie má velkou námořní a leteckou flotilu (státní aerolinie Alitalia jsou členem SkyTeam stejně jako ČSA). Významné námořní přístavy jsou Janov (Genova), Livorno, Neapol (Napoli), Salerno, Reggio di Calabria, Palermo, Tarent (Taranto), Bari, Ancona a Terst (Trieste). Velká letiště jsou Řím-Fiumicino-Leonardo da Vinci, Milano-Malpensa a Palermo-Falcone. Do Itálie vede z Alžírska přes Tunisko plynovod.
Cestovní ruch
Itálie patří mezi turisticky nejnavštěvovanější státy světa. Zemi ročně navštíví mezi 40 a 105 miliony turistů. [14] Turismus zde přitom tvoří asi 12 % HDP. Turisty sem lákají antické a středověké renesanční památky (Řím (Roma), Florencie (Firenze), Benátky (Venezia), Pisa), pláže (prakticky celé pobřeží, Bibione, Rimini; Gardské jezero), hory (Alpy, Cortina d'Ampezzo) i venkov (Umbrie, Toskánsko). Lákadly jsou i lázně a různé filmové a hudební festivaly (Benátky, San Remo). V Itálii se nachází nejvíce kulturních památek zapsaných na seznamu UNESCO (47).
Organizovaný zločin
Roční obrat italských zločineckých skupin, známých jako mafie, se odhaduje na 160 miliard eur.[15] Výrazné zisky plynou z obchodu s drogami nebo z vybírání výpalného. Ještě v roce 2004 platilo až 80% podnikatelů a obchodníků na Sicílii výpalné výběrčímu mafie, kterému se říká pizzo.[16] Díky investicím se hodnota majetku mafie odhaduje až na 1,6 biliónu eur.[15] Mafie také ovládla italský zemědělský a potravinářský sektor,[17] neapolská mafie si vytvořila výnosný zdroj příjmů z likvidace odpadu.[18] Během evropské migrační krize začala mafie vydělávat peníze na přílivu afrických imigrantů,[19] italské zločinecké organizace se ale zároveň dostaly do konfliktu s africkými gangy, které se jim nepodrobily a začaly jim konkurovat.[20] Mezi nejznámější zločinecké organizace v Itálii patří Cosa nostra na Sicílii, Camorra v Neapoli a 'Ndrangheta v Kalábrii.[21] Kontakty mafie sahaly až na nejvyšší místa v italské politice, z napojení na mafii byl před soudem obviněn i sedminásobný křesťansko-demokratický předseda italské vlády Giulio Andreotti.[22]
Demografie
S 62 miliony obyvatel, zhruba tolik jako mají Spojené království a Francie, patří Itálie k nejlidnatějším státům Evropy a je nejlidnatější z celé jižní Evropy. Itálie bývala zemí masové emigrace, ke konci dvacátého století se naopak stala jedním z vyhledávaných cílů imigrace. V procesu neregulérního zaměstnávání cizinců, které se v osmdesátých letech 20. století podle odhadů týkalo půl milionu až milionu osob, byli nejsilněji zastoupeni imigranti z Maroka a Tuniska. K nim se přidávali skupiny z bývalých italských kolonií v Africe /hlavně Somálsko a Eritrea/ i z jiných oblastí světa - od Latinské Ameriky /např. Brazílie/ až po Asii.[23] Část imigrantů pocházela z Rumunska.[24]
Města
Urbanizace dosahuje 67 %. V Itálii je mnoho měst s více než sto tisíci obyvateli. Tabulka ukazuje počet obyvatel u deseti nejlidnatějších italských měst.
Nejlidnatější města
- Řím (Roma) (2 774 000 obyvatel)
- Milán (Milano) (1 256 000 obyvatel)
- Neapol (Napoli) (1 004 000 obyvatel)
- Turín (Torino) (903 000 obyvatel)
- Palermo (687 000 obyvatel)
- Janov (Genova) (610 000 obyvatel)
- Bologna (374 000 obyvatel)
- Florencie (Firenze) (356 000 obyvatel)
- Bari (317 000 obyvatel)
- Catania (313 000 obyvatel)
- Benátky (Venezia) (272 000 obyvatel)
Etnické skupiny
Převažující národnost je italská (94 %), avšak někteří Italové pocházejí z jiného národa a mají jiný mateřský jazyk. Týká se to Sardů na Sardinii, hovořících sardsky, Rétorománů u východní části hranic se Švýcarskem, hovořících rétorománsky, Tyrolanů na severu u hranic s Rakouskem, hovořících německy, a Provensálců na západě u hranic s Francií, hovořících francouzsky. Přistěhovalci pocházejí především z bývalých kolonií, Libye, Somálska, Etiopie a Albánie, ale i z Maroka.
Od počátku osmdesátých let, do té doby jazykově a kulturně homogenní společnost, začala Itálie přitahovat podstatné přílivy zahraničních přistěhovalců.[25] Po pádu berlínské zdi a nedávným rozšířením Evropské unie v letech 2004 a 2007 mnoho migrantů přichází z bývalých socialistických zemí východní Evropy (zejména z Rumunska, Albánie, Ukrajiny a Polska). Stejně významným zdrojem přistěhovalectví je sousední severní Afrika (zejména Maroko, Egypt a Tunisko) s rostoucími žádostmi v důsledku arabského jaro. Navíc byly v posledních letech zaznamenány rostoucí migrační vlny z Asie a Tichomoří (zejména z Číny[26] a Filipín), ale také Latinské Ameriky.
V roce 2014 žilo v Itálii zhruba 4,9 milionu cizinců,[27], což činí 8.1% populace. Čísla zahrnují více než půl milionu dětí narozených cizincům v Itálii - přistěhovalcům druhé generace, ale nezahrnují cizince, kteří následně získali italskou státní příslušnost; to platí pro asi 130 000 lidí ročně.[28] Oficiální údaje rovněž vylučují nelegální přistěhovalce, kterých bylo v roce 2008 odhadováno na nejméně 670 000 lidí.[29]
V souvislosti s arabským jarem a válkou v Sýrii je Itálie vystavena náporu všemožných migrantů z arabských zemí, kteří se do země snaží dostat přes středozemní moře.
Migrační krize
Od roku 2013 se do Itálie přeplavilo 700 000 migrantů převážně ze subsaharské Afriky.[30] Kromě zločineckých gangů migranty do Itálie převážejí také italská pobřežní stráž a italské námořnictvo,[31] evropská agentura na ochranu vnějších hranic Frontex, mise EU Sophia a různé neziskové organizace jako Lékaři bez hranic.[32] Velkou mediální pozornost v Itálii i v zahraničí vyvolaly některé násilné činy imigrantů, například vražda Ashley Ann Olsenové nelegálním migrantem ze Senegalu, kterého si Olsenová pozvala do svého bytu ve Florencii,[33] nebo hromadné znásilnění polské turistky na pláži v Rimini.[34] Podle italského deníku Il Corriere della Sera „až polovinu trestných činů páchají cizinci, zatímco jejich počet dosahuje devíti procent obyvatelstva země“.[35]
Jazyky
Sjednocující jazyk Italů je italština, jazyk románského původu. Italština se u lidu stala běžná až v 19. století, do té doby se používala hlavně různá románská nářečí. Prvním literárním dílem v lidovém jazyce Itálie je Danteho Božská komedie, která byla napsána tzv. lidovým jazykem (vulga). Nářečí se běžně v domácnostech používají i nyní. Značný rozdíl je mezi nářečími ze severu a z jihu Itálie. Nejznámější jsou dialekty z kraje Benátsko, Emilia-Romagna, Toskánsko, Lazio, Neapole a Sicílie.
V Itálii se hovoří i jazyky, které se neřadí mezi nářečí, jsou to tři románské jazyky: Furlanština v kraji Friuli, sicilština na Sicílii a v Kalábrii, rétorománština v kraji Trento. Kromě toho existují dialekty řečtiny zvané griko v Kalábrii a Apulii. Dále se vyskytuje i albánština, a to v některých albanofonních vesnicích ve stejných jihoitalských oblastech. Jazyky etnických menšin jsou slovinština, kterou se hovoří v blízkosti slovinských hranic, němčina, kterou hovoří lidé v části kraje Trento (tj. v Jižním Tyrolsku) a francouzština, která je používána v kraji Valle d'Aosta.
Náboženství
V Itálii má největší zastoupení římskokatolická církev, ačkoli katolicismus již oficiálně není státním náboženstvím.[41]. Je to dáno historií a velký vliv má i samotný Vatikán a osobnost papeže (v současnosti Argentinec italského původu František). V roce 2010 byl podíl Italů, kteří se identifikovali jako římští katolíci 81,2%.[42]
Římská episkopální jurisdikce Říma obsahuje ústřední vládu celé římsko-katolické církve, včetně různých agentur, které jsou nezbytné pro správu. Diplomaticky je uznávána jinými subjekty mezinárodního práva jako subjekt suverénní, vedený papežem, který je také biskupem Říma, s nímž má diplomatické vztahy.[43][44]
Mezi křesťanské menšiny v Itálii patří pravoslavní, valdenští evangelíci a další protestantské komunity. V roce 2011 bylo v Itálii odhadováno 1,5 milionu pravoslavných křesťanů, tedy 2,5% obyvatel;[45] 0,5 mil. z letničního hnutí a evangelikálů (z nichž je 0,4 mil. členů apoštolské církve), 235 685 jehovistů,[46] 30 000 valdenských,[47] 25 000 adventistů sedmého dne, 22 000 z Církve svatých posledních dnů, 15 000 baptistů (plus asi 5 000 svobodných baptistů), 7 000 luteránů, 4 000 metodistů.[48]
Rostoucí přistěhovalectví v posledních dvou desetiletích bylo doprovázeno nárůstem nekřesťanských náboženství. V roce 2010 bylo v Itálii 1,6 milionu muslimů, tvořících 2,6% populace.[42]
Státní a náboženské svátky
- 1. leden – Nový rok (Capodanno)
- 6. leden – Tři králové (Epifania)
- Pasquetta – Velikonoční pondělí (pohyblivý svátek)
- 25. duben – Den osvobození (Festa della Liberazione)
- 1. květen – Svátek práce (Festa del Lavoro)
- 15. srpen – Nanebevzetí Panny Marie (Ferragosto)
- 1. listopad – Svátek všech svatých (Ognissanti)
- 8. prosinec – Neposkvrněné početí Panny Marie (Immacolata Concezione)
- 25. prosinec – Narození páně (Natale)
- 26. prosinec – Svátek sv. Štěpána (Santo Stefano)
Kultura
Italský folklór je velmi bohatý a stále živý a oblíbený i u mladší generace. Jde o převážně středomořský folklór, případně na severu Itálie i se středoevropským vlivem. Známá folklorní oblast je severovýchodní Itálie, tzv. benátský styl středomořských tradic s typickou hudbou a tanci, které ovlivnily celou Dalmácii a také Balkán, známá je i oblast Romagna, zejména svou klarinetovou hudbou. Jižní Itálie je známé také množstvím písní a tanců, nejznámější je tanec tarantella, který má starořecký původ a tančí se v celé jižní Itálii. K místnímu folklóru patří i písničky o mafii (La musica della mafia). Tradiční a pro Evropu jedinečné písničky se zpívají na ostrově Sardinie. Jsou to polyfonní písničky, podobné těm v řeckém kraji Epirus. Jedním z nejznámějších italských lidových zpěváků je Otello Profazio. Z italských lidových písní se vyvinula i tradiční opera, která obsahuje jednak prvky tradiční italské hudby a také lidového italského divadla. Po celé Itálii, od severu na jih se v létě konají lidové zábavy (festa, sagra), často na počest různých svatých, či oslava plodin (svátek vína, chleba, melounů toto je pozůstatek starověkých oslav bohů. Běžné jsou i procesí se sochou svatých. Italské tradice si připomínají i Italové v zahraničí, kteří se často distancují od jiných etnických skupin. Mezi nejznámější lidové italské písně patří tradiční neapolská tarantella, sicilská píseň ciuri, ciuri ( květy, květy), sicilská C'e na luna a mezzo mari (jeden měsíc uprostřed moře), také sicilská Bruccia la terra, která byla použita jako hlavní píseň filmu Kmotr, neapolská O Sole Mio (Moje slunce), romaňolská Romagna mia (moje Romagna), benátská Mamma mia Damme cento lire (Mama moje, dej mi sto lir) furlánské písně E ducj mi clamin cont (Všichni mi říkají hrabě) a O ce bjel cjisciel di Udine (Takový pěkný hrad v Udine) a istrijské písně La mula de Parenzo (Dívka z Poreče) a Tutti mi chiamano bionda (Všichni mi říkají blondýna).
Výtvarné umění
Čtyři z nejslavnějších světových malířů, Michelangelo Buonarroti, Sandro Botticelli, Raffael Santi a Tizian, pocházeli z Itálie. I výše zmíněný Leonardo da Vinci byl krom jiného významným malířem. Moderní malířství pak nepopiratelně a zásadně ovlivnil Amedeo Modigliani. Ze starších autorů je stále více doceňován též Caravaggio. Také extravagantní pokusy (známé portréty z ovoce) Giuseppeho Arcimbolda docenili až některé moderní umělecké směry, například surrealismus.
O životě většiny jmenovaných bychom věděli jen málo, nebýt zakladatele kunsthistorie Giorgia Vasariho. Jeho snahy byly usnadněny tím, že Itálie byla několik století epicentrem výtvarného umění a dějiny italského malířství jsou z velké části dějinami malířství evropského. Již v gotice se objevili někteří vrcholní tvůrci (Cimabue, Duccio di Buoninsegna, Simone Martini). Průkopníkem perspektivy v malířství byl Paolo Uccello. Ovšem vrcholným obdobím italského výtvarného umění byla bezpochyby renesance. Krom již uvedených jsou v dějinách umění vyzdvihováni Giotto di Bondone, Tintoretto, Masaccio, Paolo Veronese, Fra Angelico, Andrea Mantegna, Giorgione, Andrea del Verrocchio, Piero della Francesca, Pietro Perugino, Domenico Ghirlandaio, Giovanni Bellini, Antonio Allegri da Correggio, Andrea del Sarto, Antonello da Messina, Filippo Lippi, Pinturicchio, Pisanello či Vittore Carpaccio. S manýrismem jsou spjati Bronzino, Parmigianino a Pontormo. Rokokovým klasikem je Giovanni Battista Tiepolo. Nejvýznamnějšími barokními malíři jsou Guido Reni a Artemisia Gentileschiová. Významným krajinářem 18. století byl Giovanni Antonio Canal. Do epochy romantismu spadá dílo Francesca Hayeze. Představitelem surrealismu byl Giorgio de Chirico.
Sochař Donatello se stal přímo symbolem své disciplíny. Renesanční sochařství rozvíjel Jacopo Sansovino, umění reliéfů v této epoše pak Lorenzo Ghiberti. Neoklasicistické sochy tvořil Antonio Canova, manýristické Benvenuto Cellini.
Ve Florencii prosadil renesanční architekturu Filippo Brunelleschi, hlavním architektem slavné benátské renesanční éry byl Andrea Palladio, do Milána a Říma tento styl vnesl Donato Bramante. Gian Lorenzo Bernini je zřejmě nejvýznamnějším barokním architektem. Významnými modernistickými architekty jsou Renzo Piano, Richard Rogers (rodák z Florencie) či Aldo Rossi.
Literatura
Carlo Goldoni a Luigi Pirandello patří k nejslavnějším světovým dramatikům.
Také v oblasti prózy a poezie je několik Italů, kteří patří do kánonu světové kultury, zejména Dante Alighieri, Francesco Petrarca a Giovanni Boccacio. Pro vývoj italské literatury byl velmi významný též Torquato Tasso či Giacomo Leopardi. Utopií Sluneční stát se proslavil Tommaso Campanella. Spisovatel Ludovico Ariosto je autorem pojmu humanismus. Klíčovým představitelem tzv. Risorgimenta byl Alessandro Manzoni. Vpravdě renesančním, tedy všestranným umělcem byl Leon Battista Alberti. K důležitým autorům patřili též Giuseppe Tomasi di Lampedusa, Ugo Foscolo, Antonio Tabucchi či představitel verismu Giovanni Verga.
V žádné učebnici světové literatury nemůže chybět zakladatel futurismu Filippo Tommaso Marinetti. Důležitým teoretikem futurismu byl i Umberto Boccioni. Dario Fo, Eugenio Montale, Grazia Deleddaová, Salvatore Quasimodo a Giosuè Carducci získali Nobelovu cenu za literaturu. Alberto Moravia ukázal světu ve 2. polovině 20. století literární podobu neorealismu. Z dalších poválečných autorů zaujal zejména Umberto Eco, představitel postmodernismu. V jeho stopách silně esejistické prózy jde Claudio Magris. Za hranice pronikli též Primo Levi, Dino Buzzati, Cesare Pavese, Italo Calvino, Natalia Ginzburgová či Elsa Morante, Moraviova manželka.
Nejvýznamnějšími představiteli dětské literatury jsou Gianni Rodari a Edmondo De Amicis, dobrodružné pak Emilio Salgari, tvůrce slavného Sandokana. Nejslavnějším italským komiksovým autorem je Hugo Pratt. Operními libretisty Pietro Metastasio, Arrigo Boito či Lorenzo da Ponte. Novinářkou pak Oriana Fallaciová.
Hudba
Nejslavnějšími italskými skladateli vážné hudby jsou Giuseppe Verdi, Giacomo Puccini, Gioacchino Rossini, Antonio Vivaldi či Ruggero Leoncavallo. K zakladatelům žánru opery patří například též Claudio Monteverdi či Vincenzo Bellini. Neapolskou operní školu založil Alessandro Scarlatti. Jako skladatel madrigalů proslul Carlo Gesualdo. Ennio Morricone je možná nejslavnějším autorem filmové hudby všech dob. I Nino Rota se proslavil filmovou hudbou, především k filmu Kmotr.
Z interpretů dosáhli velké proslulosti tenoři Enrico Caruso, Luciano Pavarotti a Andrea Bocelli. Houslový virtuóz Niccolò Paganini se stal přímo ikonickou postavou svého oboru, stejně jako Antonio Stradivari v houslařství. Bartolomeo Cristofori je považován za vynálezce klavíru.
V oblasti populární hudby, kde tradičně dominují Britové a Američané, se dokázal celosvětově prosadit Eros Ramazzotti a někteří představitelé tzv. italopopu 70. let jako Toto Cutugno, Umberto Tozzi nebo skupina Ricchi e Poveri. První velký mezinárodní italský pop hit Volare z roku 1958 napsal Domenico Modugno.
Film
Velikou tradici má v Itálii filmové umění, režiséři Federico Fellini, Luchino Visconti, Michelangelo Antonioni, Roberto Rossellini či Vittorio de Sica, zhusta představitelé tzv. neorealismu, patří ke klasikům světového filmu.
Řadu ocenění z filmových festivalů nastřádal režisér Bernardo Bertolucci. Oscara získal Giuseppe Tornatore a Roberto Benigni, šestkrát na něj byl nominován Mario Monicelli. Významnými tvůrci byli i Franco Zeffirelli či Francesco Rosi. Mnoho z těchto režisérů se prosadilo díky schopnostem filmových producentů, jakými byli Carlo Ponti a Dino De Laurentiis. Pier Paolo Pasolini dráždí dodnes diváky i filmové teoretiky svými avantgardními pokusy. Sergio Leone se pak prosadil v Hollywoodu.
V neorealistických snímcích se proslavil herec Marcello Mastroianni. Celosvětová sláva neminula ani herečky Sofii Lorenovou, Claudii Cardinalovou, Ginu Lollobrigidu a Isabellu Rosselliniovou. Oscara získala Anna Magnani.
Zejména v 70. a 80. letech byla italská kinematografie, podobně jako francouzská, schopná konkurovat Hollywoodu i v oblasti populárního filmu, zejména v žánru komedie. Za hranice své země pronikli Paolo Villaggio (známý ze série ztřeštěných komedií o účetním Fantozzim) či dvojice Bud Spencer a Terence Hill (vlastními jmény Carlo Pedersoli a Mario Girotti).
V modelingu (a nakonec i ve filmu) se prosadila modelka Monica Bellucci.
Kuchyně
Italská kuchyně patří mezi nejznámější světové kuchyně, jelikož má množství specialit různého druhu. Nejznámějšími jídly jsou neapolská pizza, která má původ v antice, kdy podobné jídlo připravovali už Řekové a Římané, těstoviny různého druhu se širokým sortimentem omáček, které se datují 15. století a lasagne, případně pasticio, které se zmiňuje již u starých Etrusků. Kromě těchto specialit Italové připravují různé speciality z hovězího, jehněčího a vepřového masa a také z mořských živočichů a ryb. Známý její italský biftek z Florencie fiorentina a také smažený milánský řízek milanese, který převzali Rakušané a vznikl tak tradiční vídeňský řízek. Na severu Itálie se vyrábějí různé druhy salámů a šunek, známá je světoznámá furlánská šunka Prosciutto crudo a také mortadella. Mezi salámy patří např. Ossocolo, Soprèssa a cotechino či klobásy (salsiccia), tradiční italská slanina se nazývá pancetta. Italové jsou známí i výrobou sýrů jako parmezán, pecorino (ovčí sýr), mozzarella či gorgonzola. Typická italská příloha je zeleninový salát a kukuřičná kaše polenta. Nejznámější italské zákusky jsou benátské tiramisu a sicilské plněné trubičky cannoli, jiné známé zákusky jsou profiterol a panna cotta. Z alkoholických nápojů je světoznámé italské víno. Existuje mnoho úrodných vinných krajů, nejkvalitnějších hroznů se dostává ve střední Itálii, hlavně v kraji Toskánsko a v severoitalském kraji Furlánsko. Mezi tvrdé italské alkoholické nápoje patří (Bevanda superalcoliche) vínovice grappa či citrónový liker limoncello. Tradiční jsou i sicilské krvavé pomeranče, či olivový olej pěstovaný ve střední a jižní Itálii.
Sport
.jpg)
V Itálii je zdaleka nejpopulárnějším sportem fotbal.[50] Italská fotbalová reprezentace (přezdívaná Gli Azzurri – "Modří") patří mezi nejúspěšnější týmy. Je čtyřnásobným mistrem světa - držitelem titůlů z let 1934, 1938, 1982 a 2006.[51] Italské kluby získaly 48 hlavních evropských titulů, což Itálii činí druhou nejúspěšnější zemi v historii evropského fotbalu.
K legendárním italským fotbalistům patří Giuseppe Meazza, Silvio Piola, Luis Monti, Paolo Rossi, Paolo Maldini, Roberto Baggio, Fabio Cannavaro či Andrea Pirlo. Alberto Tomba je nejslavnějším italským sjezdovým lyžařem, se třemi zlatými olympijskými medailemi. Čtyři zlaté z olympiád má plavkyně Federica Pellegriniová. Nejslavnějším horolezcem světa je Reinhold Messner, rodák z italského Brixenu.
Velmi populární je v Itálii též motorový sport: Valentino Rossi je zřejmě nejslavnějším motocyklovým jezdcem všech dob, automobilový závodník Enzo Ferrari po konci své kariéry založil proslulou automobilku, jíž dal jméno.
Valentino Rossi je nejznámější závodník na motorkách v MOTO GP.
Věda
Galileo Galilei, uznávaný jako otec moderní vědy, fyziky a pozorovací astronomie;[53]
Guglielmo Marconi, vynálezce dálkového rádiového přenosu;[54]
Enrico Fermi, tvůrce prvního jaderného reaktoru, Chicago Pile-1[55]
Itálie byla dlouho též centrem evropské vědy, jak dokazují jména všestranného renesančního génia Leonarda da Vinciho, vynálezce barometru Evangelistu Torricelliho, astronomů Galilea Galileiho a Giordana Bruna, fyziků Guglielma Marconiho a Alessandra Voltu. Z moderní éry lze vzpomenout fyzika Enrica Fermiho či Ritu Levi-Montalciniovou. Nobelovu cenu za fyziku má krom uvedených též Emilio Gino Segrè, Carlo Rubbia a Riccardo Giacconi. Nobelovu cenu za fyziologii Mario Capecchi, Renato Dulbecco, Salvador Luria, Daniel Bovet a Camillo Golgi. Za chemii pak Giulio Natta.
Voltovým oponentem při výzkumu elektřiny byl Luigi Galvani. Leonardo Fibonacci byl patrně nejvýznamnějším středověkým matematikem, který mj. do Evropy zavedl arabské číslice. Turínský matematik Joseph-Louis Lagrange založil variační počet. Zakladatelem teorie množin byl Giuseppe Peano. Teorii pravděpodobnosti ustavoval Gerolamo Cardano. Matematik Niccolò Fontana Tartaglia studoval dráhy dělových koulí. První ženou, která napsala učebnici matematiky a stala se profesorkou této vědy, byla Maria Gaetana Agnesiová. Matematickou biologii provozoval Vito Volterra.
Amedeo Avogadro započal moderní výzkum plynů. Zakladatelem histologie byl Marcello Malpighi, experimentální biologie Francesco Redi, účetnictví Luca Pacioli. Bonaventura Cavalieri byl významný geometr a průkopník optiky. Saturnovy měsíce objevil Janovan Giovanni Domenico Cassini. Giuseppe Piazzi objevil první trpasličí planetku, povrch Marsu mapoval Giovanni Schiaparelli. Lazzaro Spallanzani proslul výzkumem netopýrů, a tím pádem echolokace. Přístroj vynálezce Antonia Meucciho je někdy považován za první telefon. Rozvoj knihtisku ovlivnil tiskař Aldus Manutius.
V oblasti humanitních a sociálních věd vynikli zakladatel moderní politické filozofie Niccolò Machiavelli či nejvýznamnější scholastický myslitel Tomáš Akvinský. Italské osvícenství reprezentoval především Giambattista Vico. Klasikem humanistické filozofie je Pico della Mirandola. Platónským filozofem, ale také významným hermetikem byl Marsilio Ficino. Raným filozofickým odpůrcem trestu smrti byl Cesare Beccaria. Velice vlivnou reinterpretaci marxismu nabídl filozof Antonio Gramsci. V posledních letech je hojně citován filozof Gianni Vattimo, tzv. filozofii informace rozvíjí oxfordský profesor Luciano Floridi. Maria Montessori vytvořila unikátní pedagogický systém. Významným sociologem a ekonomem byl Vilfredo Pareto. Franco Modigliani získal roku 1985 Nobelovu cenu za ekonomii. V medicejské éře sepsal důležité Dějiny Itálie historik Francesco Guicciardini. Významným historikem a také prezidentem mezinárodního PEN klubu byl Benedetto Croce. Nepravost Konstantinovy donace prokázal filolog Lorenzo Valla. Klasikem hudební teorie je benediktinský mnich Guido z Arezza. Objevitelem v Údolí králů se stal archeolog Giovanni Battista Belzoni. Ač ji vedl do slepých uliček, moderní kriminologii zakládal Cesare Lombroso.
Odkazy
Reference
- ↑ Světová banka. GDP per capita, PPP (current international $) [online]. [cit. 2017-01-14]. Dostupné online.
- ↑ a b RÜB, Matthias: Erste Frau (První žena]], Frankfurter Allgemeine Zeitung, 26. března 2018, s 8 (německy).
- ↑ a b RIPPERGER, Anna-Lena: Regierungsbildung nach deutscher Art, Frankfurter Allgemeine Zeitung, 6. března 2018, s. 3 (německy).
- ↑ RÜB, Matthias: Der neue Berlusconi kommt aus dem Netz (Nový Berlusconi přichází ze sítě). Frankfurter Allgemeine Zeitung, 6. března 2018, s. 9 (německy).
- ↑ Di Maio und Salvini wollen beide Ministerpräsident Italiens werden (Di Maio a Salvini se chtějí oba stát ministerskými předsedy Itálie). Frankfurter Allgemeine Zeitung, 6. března 2018, s. 1 (německy).
- ↑ RÜB, Matthias: Was Populisten wollen (Co chtějí populisté). Frankfurter Allgemeine Zeitung, 7. března 2018, s. 2 (německy).
- ↑ Souhlasí s Kremlem, kritizují EU. Hnutí založené komikem se stalo nejsilnější stranou Itálie. Lidovky.cz, https://www.lidovky.cz/souhlasi-s-kremlem-kritizuji-eu-hnuti-zalozene-komikem-je-nejsilnejsi-stranou-italie-gq1-/zpravy-svet.aspx?c=A180305_120836_ln_zahranici_mha, 5. března 2018.
- ↑ a b RÜB, Matthias: „Italiener zuerst“ („Italové napřed“), Frankfurter Allgemeine Zeitung, 6. března 2018, s. 1 (německy)
- ↑ Itálie má po třech měsících premiéra. Prezident jmenoval téměř neznámého právníka Giuseppa Conteho. Lidovky.cz, [1].
- ↑ Italský prezident pověřil sestavením úřednické vlády ekonoma Cottarelliho. Lidovky.cz, [2], 28. května 2018.
- ↑ AUTORSKÝ KOLEKTIV. Itálie. Praha: Olympia, 1990. ISBN 80-7033-101-1. Kapitola Turistické cíle, s. 13.
- ↑ La popolazione legale del 15° Censimento della popolazione - Popolazione e famiglie [online]. Italský statistický úřad [cit. 2017-05-24]. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ Frecciarossa 1000 in Figures [online]. Ferrovie dello Stato Italiane [cit. 2014-11-24]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2014-12-18.
- ↑ PDF dal sito del turismo mondiale
- ↑ a b Mafii smrt kmotra kmotrů nerozhází. Novinky. 10. prosince 2017.
- ↑ Srdečné pozdravy ze Sicílie zasílá mafie. National Geographic . 2. prosince 2013.
- ↑ Mafie v Itálii ovládla zemědělský a potravinářský sektor, jen v loňském roce vydělala přes půl bilionu korun. W4T. 21. března 2018.
- ↑ Camorra: neapolský mafiánský Systém. Česká televize. 4. srpna 2017.
- ↑ Z neschopnosti Itálie řešit migraci těží mafie. Je pro ni darem z nebes. iDnes. 8. května 2016.
- ↑ Palermo se změnilo na druhý Istanbul či Bejrút, tvrdí starosta sicilského města. Novinky. 25. dubna 2016.
- ↑ Kdo vykazuje v Itálii nejvyšší obrat? Mafie. Aktuálně.cz. 23. října 2007.
- ↑ Zemřel Andreotti, muž, který byl sedmkrát premiérem. Aktuálně.cz. 6. května 2013.
- ↑ ; BADE, Klaus J. Evropa v pohybu. 1. vyd. [s.l.]: Nakladatelství Lidové noviny, 2005. 308 s. ISBN 80-7106-559-5.
- ↑ BADE, Klaus J. Evropa v pohybu. Evropské migrace dvou staletí. 1. vyd. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2005. 497 s. ISBN 80-7106-559-5. S. 308.
- ↑ ALLEN, Beverly. Revisioning Italy national identity and global culture. Minneapolis: University of Minnesota Press, 1997. ISBN 978-0-8166-2727-1. S. 169.
- ↑ "Milan police in Chinatown clash". BBC News. 13 April 2007.
- ↑ Resident Foreigners on 1st January by age and sex Year 2014 [online]. Istat [cit. 2014-10-01]. Dostupné online.
- ↑ National demographic balance 2014 [online]. Istat, 15 June 2015 [cit. 2015-11-20]. Dostupné online.
- ↑ Elisabeth Rosenthal, "Italy cracks down on illegal immigration". The Boston Globe. 16 May 2008.
- ↑ S jarem raší trable s migranty. Italové jsou v pohotovosti. Novinky.cz [online]. 21. dubna 2018. Dostupné online.
- ↑ Záchranáři zachytili na moři až 1500 migrantů, kteří směřovali do Itálie. iDnes.cz [online]. 26. května 2018. Dostupné online.
- ↑ Neziskové organizace tento týden dopravily do Itálie už 4 600 migrantů. Novinky.cz [online]. 13. července 2017. Dostupné online.
- ↑ PIANIGIANI, Gaia. Italy Arrests Suspect in Death of American Woman. www.nytimes.com. New York Times, 14. ledna 2016. Dostupné online.
- ↑ Italská policie zadržela i čtvrtého člena gangu, jenž znásilnil Polku. zpravy.idnes.cz [online]. 3. září 2017. Roč. iDnes.cz. Dostupné online.
- ↑ Berlusconi naskočil na protiimigrační vlnu. Týden [online]. 24.03.2018. Dostupné online.
- ↑ Lingue di minoranza e scuola, Carta Generale. Ministero della Pubblica Istruzione
- ↑ The Duomo of Florence | Tripleman [online]. tripleman.com [cit. 2010-03-25]. Dostupné online.
- ↑ Brunelleschi's Dome [online]. Brunelleschi's Dome.com [cit. 2010-03-25]. Dostupné online.
- ↑ St. Peter's Basilica (Basilica di San Pietro) in Rome, Italy [online]. Dostupné online.
- ↑ Basilica di San Marco [online]. [cit. 2016-02-10]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2015-03-05.
- ↑ Catholicism No Longer Italy`s State Religion. Sun Sentinel. 4 June 1985. Dostupné online [cit. 7 September 2013].
- ↑ a b The Global Catholic Population [online]. Pew Research Center [cit. 2014-08-24]. Dostupné online.
- ↑ Text taken directly from Archived copy [online]. [cit. 2016-02-05]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 31 December 2010. (viewed on 14 December 2011), on the website of the British Foreign & Commonwealth Office.
- ↑ The Holy See's sovereignty has been recognized explicitly in many international agreements and is particularly emphasized in article 2 of the Lateran Treaty of 11 February 1929, in which "Italy recognizes the sovereignty of the Holy See in international matters as an inherent attribute in conformity with its traditions and the requirements of its mission to the world" (Lateran Treaty, English translation).
- ↑ LEUSTEAN, Lucian N. Eastern Christianity and Politics in the Twenty-First Century. [s.l.]: Routledge, 2014. ISBN 978-0-415-68490-3. S. 723.
- ↑ Le religioni in Italia: I Testimoni di Geova (Religions in Italy: The Jehovah's Witnesses) [online]. Center for Studies on New Religions [cit. 2011-05-30]. Dostupné online. (Italian)
- ↑ Chiesa Evangelica Valdese – Unione delle chiese Metodiste e Valdesi (Waldensian Evangelical Church – Union of Waldensian and Methodist churches) [online]. Chiesa Evangelica Valdese – Unione delle chiese Metodiste e Valdesi (Waldensian Evangelical Church – Union of Waldensian and Methodist churches [cit. 2011-05-30]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 11 February 2006. (Italian)
- ↑ World Council of Churches – Evangelical Methodist Church in Italy [online]. World Council of Churches [cit. 2010-10-30]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 9 July 2008.
- ↑ Union Cycliste Internationale [online]. Dostupné online.
- ↑ HAMIL, Sean; CHADWICK, Simon. Managing football : an international perspective. 1st ed., dodr.. vyd. Amsterdam: Elsevier/Butterworth-Heinemann, 2010. ISBN 1-85617-544-8. S. 285.
- ↑ Previous FIFA World Cups [online]. FIFA.com [cit. 2011-01-08]. Dostupné online.
- ↑ Giuliano Pancaldi, "Volta: Science and culture in the age of enlightenment", Princeton University Press, 2003.
- ↑ WEIDHORN, Manfred. The Person of the Millennium: The Unique Impact of Galileo on World History. [s.l.]: iUniverse, 2005. ISBN 0-595-36877-8. S. 155.
- ↑ BONDYOPADHYAY, Prebir K. 25th European Microwave Conference, 1995. [s.l.]: [s.n.], 1995. DOI 10.1109/EUMA.1995.337090. Kapitola Guglielmo Marconi – The father of long distance radio communication – An engineer's tribute, s. 879.
- ↑ Enrico Fermi, architect of the nuclear age, dies. www.history.com. Autumn 1954. Dostupné online.
Literatura
- PROCACCI, Giuliano. Dějiny Itálie. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2010. ISBN 978-80-7106-721-4.
Související články
Externí odkazy
Obrázky, zvuky či videa k tématu Itálie na Wikimedia Commons - Galerie Itálie na Wikimedia Commons
Slovníkové heslo Itálie ve Wikislovníku- Itálie na OpenStreetMap
- Italy - Amnesty International Report 2011 [online]. Amnesty International [cit. 2011-08-16]. Dostupné online. (anglicky)
- Italy (2011) [online]. Freedom House [cit. 2011-08-16]. Dostupné online. (anglicky)
- Bureau of European and Eurasian Affairs. Background Note: Italy [online]. U.S. Department of State, 2011-05-12 [cit. 2011-08-16]. Dostupné online. (anglicky)
- CIA. The World Factbook - Italy [online]. Rev. 2011-07-26 [cit. 2011-08-16]. Dostupné online. (anglicky)
- Zastupitelský úřad ČR v Římě. Souhrnná teritoriální informace: Itálie [online]. Businessinfo.cz, 2011-05-25 [cit. 2011-08-16]. Dostupné online.
- BERENGO, Marino, a kol. Italy [online]. Encyclopaedia Britannica [cit. 2011-08-16]. Dostupné online. (anglicky)
.svg)
