Wikipedie:Článek týdne/2017

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání

Zde je archiv Článků týdne zveřejněných na Hlavní straně v roce 2017. Informace o tom, kdy byl článek založen, jak se vyvíjel a kdo jsou jeho hlavní autoři, lze nalézt v Historii daného článku.

52

Lužické hory
Bukový porost na Pěnkavčím vrchu

Lužické hory (německy Lausitzer Gebirge) jsou geomorfologický celek a nevelké pohoří na severu Česka a východě Německa, které jsou vymezené přibližně městy Nový Bor, Česká Kamenice, Krásná Lípa, Varnsdorf, Žitava, Hrádek nad Nisou, Jablonné v Podještědí a Cvikov. Nachází se v západní části Krkonošsko-jesenické subprovincie. Hory jsou na západě odděleny Děčínskou vrchovinou, na severu vedle Žitavské pánve také Šluknovskou pahorkatinou, na východní straně Ještědsko-kozákovským hřbetem. Na jihu ohraničuje Lužické hory Ralská pahorkatina spolu s Českým středohořím. Německá část hor se nazývá Zittauer Gebirge (tedy Žitavské hory) a na česko-německé hranici leží nejvyšší hora pohoří, Luž, která je v Německu vůbec nejvyšším bodem na východ od Labe.

Geologicky jsou Lužické hory tvořeny hlavně svrchněkřídovýmí pískovci, kterými v třetihorách na četných místech proniklo žhavé magma, jež utuhlo ve formě znělcových a čedičových hornin. Hlavní hřeben Lužických hor tvoří 3 až 6 km široký Lužický hřbet, který probíhá jižně od lužické poruchy od vrchu Spravedlnost po Horní Sedlo. V hřebenu se uplatňují izolované dominanty rozložitých znělcovýchtrachytových, vzácněji čedičových kup spojené do málo výrazného hřebene. Druhou částí je Kytlická hornatina, která má pestrý georeliéf. Tvoří ji vysoké geovertikály neovulkanických suků, hluboce zaříznutá kaňonovitá území a četné drobnější tvary zvětrávání a odnosu skalních hornin. Lužickými horami prochází hlavní evropské rozvodí mezi Baltským a Severním mořem, proto zde nejsou významnější vodní toky a plochy. Dle Quittovy klasifikace patří česká část Lužických hor do mírně teplé oblasti MT2. Nejvýznamnějším ekosystémem hor jsou lesy. Z pohledu ochrany přírody patří většina území Lužických hor do CHKO Lužické hory, malá část severně od České Kamenice se nachází v CHKO Labské pískovce. Na německé straně hor navazuje CHKO Žitavské hory (LSG Zittauer Gebirge).

51

Chanson de geste
Ilustrace k nejznámější chanson de geste, Písni o Rolandovi

Chansons de geste [ʃɑːnˈsoːn_də_ˈʒɛst] IPA (písně o činech) je souhrnné žánrové označení pro více než sto třicet velkých epických skladeb starofrancouzské hrdinské epiky převážně z 12. a 13. století. Původně nebyly určeny k četbě, ale k přednesu polozpěvem (recitativem) za doprovodu hudebního nástroje (především loutna, psaltérium nebo flétna) profesionálními pěvci, takzvanými žakéři (z francouzského ioculatores). V naprosté většině jde o anonymní písně, teprve od počátku 13. století jsou známi i někteří autoři, například žakéř Bertrand de Bar-sur-AubeChampagne nebo truvér Adenet le RoiBrabantu. Již od přelomu 12. a 13. století samotní žakéři zařazovali písně podle rodokmenu hlavních hrdinů (rytířů) do tří cyklů (královský s hlavním hrdinou Karlem Velikým, Viléma Oranžského a Doona Mohučského). Toto hrubé tematické třídění se z praktických důvodů používá dodnes, ačkoliv se v něm propojují písně vzniklé v různých dobách a řada písní může být zařazena do více cyklů. Později bylo toto rozdělení doplněno ještě o cyklus křížových výprav a o takzvané regionální cykly (lotrinský, blaiveský a severofrancouzský).

Jazykem písní je především starofrancouzština, ale některé z nich jsou složeny také v okcitánštině (provensálštině), lotrinštině nebo v pikardštině. V Itálii, díky velkému ohlasu, vznikaly chansons de geste ve smíšeném jazyce založeném na starofrancouzštině, ale s tvary a slovy z italských dialektů (zejména lombardského a benátského), které se soustavně mísily. Hrdinou chansons de geste je rytíř obvykle nadaný nadlidskou silou, který je schopen vydržet nejrůznější fyzické nebo duševní utrpení. Nemusí být nutně šlechtického původu, důležité je, aby příkladně plnil rytířský mravní kodex (statečnost, věrnost, štědrost, služba Bohu, úcta k ženě, povinnost ochraňovat chudé, sirotky a vdovy atp.)

50

Česká astronomická společnost
Sjezd společnosti v roce 2017

Česká astronomická společnost je sdružení odborných a vědeckých pracovníků v astronomii, amatérských astronomů a zájemců o astronomii z řad veřejnosti. Pokrývá především ty oblasti, kde i amatérští astronomové mohou svou činností přispět k rozvoji astronomie. V tomto roce slaví 100 let od svého vzniku.

Byla založena 8. prosince 1917. Založení iniciovali zejména baron Artur Kraus a prof. František Nušl, který se pak na více než čtvrt století stal jejím předsedou. Jedním z hlavních cílů bylo vybudování hvězdárny v Praze, což se podařilo v roce 1928. Významnou roli měla astronomická společnost po uzavření českých vysokých škol v roce 1939, kdy na hvězdárnách probíhaly stále odborné přednášky, které částečně nahrazovaly vysokoškolské studium. Po únoru 1948 začali zejména dosazení funkcionáři prosazovat ve společnosti politiku komunistické strany. Vedení společnosti však neopustilo několik předních astronomů té doby, zejména nestraník dr. Bohumil Šternberk, a proto komunistická ideologie nad astronomií ve společnosti prakticky nikdy nepřevážila.

V současnosti má Česká astronomická společnost 550 členů, kteří se organizují do místních poboček nebo do odborných sekcí, např. sekce Proměnné hvězdy a exoplanety. Mezi kolektivní členy patří i hvězdárny a vědecké ústavy. Společnost pořádá přednášky, pro mládež organizuje Astronomickou olympiádu, angažuje se v boji proti světelnému znečištění a k významným astronomickým úkazům vydává tiskové zprávy. Udělováním cen oceňuje zásluhy za rozvoj astronomie. Nejstarší z nich je Nušlova cena.

V Evropě je společnost výjimečná tím, že sdružuje nejen profesionály, ale i amatéry. Jejím současným předsedou je Petr Heinzel, čestným předsedou Jiří Grygar.

49

Kostel svatého Mikuláše (Mikulášovice)
Pohled na kostel od jihozápadu

Kostel svatého Mikuláše (německy St.-Nikolaus-Kirche) je římskokatolický farní kostel v historickém centru města Mikulášovice ve Šluknovském výběžku na severu Česka. Stojí uprostřed takzvaného Kostelního náměstí při hlavní silnici spojující Dolní PoustevnuRumburk. První kostel zasvěcený svatému Mikuláši je v Mikulášovicích zmiňován k roku 1445. Tento první svatostánek byl založen zřejmě spolu s vesnicí ve druhé polovině 13. století. Novější renesanční kostel, postavený v letech 1551–1555, prošel barokizací a rozšířením mezi roky 1694–1695. Současná stavba pochází z let 1750–1751 a její slavnostní vysvěcení následovalo na sklonku roku 1751. Počínaje rokem 1958 je objekt chráněn jako kulturní památka.

Trojlodní kostel je barokní, 50 metrů dlouhý, 20 metrů široký a 18 metrů vysoký. Kostelní věž dosahuje výšky 60 metrů. Autorem stavby je lipovský stavitel Zacharias Hoffmann. Převážně pozdně barokní a rokokové zařízení pochází z druhé poloviny 18. století a bylo doplněno v průběhu 19. století. K nejcennějším částem mobiliáře patří bohatě zdobený hlavní oltář, dokončený roku 1766, s obrazem svatého Mikuláše od Johanna Lucase Krackera, dále několik bočních oltářů, kazatelna z roku 1758 a varhany z roku 1901, jež mají 2 166 píšťal. Rekvizice z druhé světové války přečkal pouze zvon svatá Anna odlitý roku 1921 v dílně Richarda Herolda.

Fara, přestavěná v roce 1846 po požáru města, přešla roku 2008 do vlastnictví města Mikulášovice a slouží jako bytový dům. Kolem kostela se rozprostírá roku 1872 zrušený hřbitov, na kterém se dochovala řada rokokových a klasicistních náhrobků. Autorem několika z nich je mimo jiné i drážďanský sochař Franz Pettrich.

48

Drongo černý
Drongo černý v severní Indii

Drongo černý (Dicrurus macrocercus) je malý pěvec z čeledi drongovitých (Dicruridae). Celoročně obývá oblast od Indie a severní Srí Lanky až po Čínu. Během září a října migruje pouze severní populace, a to převážně v nízkých nadmořských výškách jižnějších zeměpisných šířek. Při návratu se pak ptáci mohou zatoulat až k Rusku nebo do Japonska a Koreje. Drongo černý se navíc rozšířil i po některých tichomořských ostrovech, kde prospíval a množil se do té míry, že ohrožoval místní endemické druhy, například u kruhoočka sabenského (Zosterops rotensis) však bylo prokázáno, že přičinění drongů černých na jejich vymizení je minimální.

Tělo dospělého jedince měří přibližně 28 cm na délku. Peří je leskle černé, zobák a nohy šedé. Pro dronga černého je typický i dlouhý vykrojený ocas. Živí se hmyzem a je běžně k vidění v zemědělských oblastech a řídkých lesích. Také sedá na drátech elektrického vedení, které pro něj představují výhodné stanoviště při hledání potravy. Je známý pro své agresivní chování vůči větším druhům ptáků, které by pro něj ve standardní situaci mohly představovat nebezpečí. K agresi se uchyluje hlavně v době hnízdění, kdy chrání svá hnízda před predátory. V minulosti byl tento druh klasifikován dohromady s drongem africkým (Dicrurus adsimilis), od roku 2007 se však africká a asijská forma rozlišují jako dva různé druhy, tedy drongo černý a drongo africký.

47

Ivan Jandl
Propagační obrázek k filmu Poznamenaní

Ivan Jandl (24. ledna 1937 Praha21. listopadu 1987 Praha) byl československý herec, režisér a rozhlasový pracovník. V dětství patřil mezi členy Dismanova rozhlasového dětského souboru, v němž ho objevil americký režisér Fred Zinnemann a obsadil ho do hlavní dětské role protiválečného filmu Poznamenaní, který připravoval. Snímek měl úspěch a Jandl jako první Čech za svůj výkon získal prestižní filmová ocenění OscarZlatý glóbus. Ač měly o natáčení s Jandlem zájem i další světové produkční firmy, československé úřady mu to neumožnily a objevil se již pouze v několika epizodních rolích filmů národní kinematografie. Kvůli přijetí amerických ocenění mu po komunistickém převratu v únoru 1948 nebylo umožněno ani vysokoškolské studium herectví. Pracoval tak jako úředník, výtvarný redaktor či průvodčí. V letech 1965 až 1972 pak působil v Československém rozhlase a následně se stal inspektorem v podniku Potraviny.

Herecky se realizoval v ochotnickém souboru pražských divadel Máj a především Gong, kde se později stal i dramaturgem a režisérem. Do souboru scény patřili vedle jiných také začínající Jana Hlaváčová spolu s Naďou Konvalinkovou nebo režisér Hynek Bočan. V závěru života dva roky pracoval jako inspicient teplického divadla a po návratu do Prahy hlásil sestavy před fotbalovými zápasy TJ Lokomotiva Praha. Ve svém pražském bytě žil sám, a ačkoliv měl diabetes, nedodržoval příliš předepsanou životosprávu a nakonec – před třiceti lety – zemřel doma při diabetickém záchvatu. Urnu s popelem uložili jeho známí na Olšanském hřbitově, ale v roce 2017 se jí ujala Herecká asociace a přenesla ji do svého hrobu na pražském Vyšehradě.

46

HoboSapiens
John Cale při vystoupení v pražském Divadle Archa (2006)

HoboSapiens (nebo Hobo Sapiens) je třinácté sólové studiové album velšského hudebníka a skladatele Johna Calea z roku 2003. Jde o jeho první řadové album, které vyšlo u vydavatelství EMI Records. Jeho vydání předcházelo pětipísňové EP nazvané 5 Tracks. Album ostře kontrastuje jak s předchozím řadovým albem Walking on Locusts (1996), které je o hodně přístupnější, tak i s následujícím albem Black Acetate (2005), které je více rockové než toto. Cale často ve svých textech používá jména jiných osobností nebo názvů světových míst. Na tomto albu jich použil oproti předchozím albům ještě více, mezi místa patří Zanzibar („Look Horizon“), Afghánistán („Letter from Abroad“) nebo Canterbury („Twilight Zone“) a mezi osobnosti pak Pablo Picasso („Zen“), Piet Mondrian („Zen“) nebo René Magritte („Magritte“).

Vedle hudby jsou na albu slyšet různé rušivé elementy. Je to například mluvené slovo v italštině („Reading My Mind“) nebo zvonek („Bicycle“). Na albu se podílela řada hudebníků, například Brian Eno, se kterým Cale v minulosti mnohokrát spolupracoval. Dále přispěla například italská herečka Alba Clemente, stejně jako italské číšnice z newyorské restaurace. Album produkoval John Cale s Nickem Franglenem. Výkonným producentem byla Caleova manažerka Nita Scott, která tuto funkci zastávala i na jeho pozdějších nahrávkách.

45

Říjnová revoluce
Lev Trockij, hlavní organizátor povstání v Petrohradu

Říjnová revoluce byla druhá fáze ruské revoluce roku 1917, následující po únorové revoluci. Svrhla středově liberální prozatímní vládu a vynesla k moci krajní levici vedenou bolševiky. Bolševici v čele s Leninem brzy potlačili své dosavadní levicové spojence, vyhráli následující občanskou válku a založili Sovětský svaz, který se měl později stát supervelmocí. Datum 25. října 1917 odpovídá juliánskému kalendáři platnému tehdy v Rusku. Pro zbytek světa začaly události 7. listopadu 1917.

Prozatímní vláda pokračovala v nepopulární účasti Ruska na první světové válce. Bolševický program, vyjádřený hesly „Mír, chléb a půda“ a „Všechnu moc sovětům“, proto na podzim 1917 rychle získával příznivce. Hospodářská krize, hrozba nasazení vojáků na frontu, chybějící reformy i podpora vlády většinou ostatních stran zvýhodňovala bolševiky. Ozbrojené povstání bolševiků, jaké chtěl Lenin, však nemělo vyhlídky na úspěch. Proto byl přijat postup Trockého: Moc na sebe strhne Petrohradský sovět, nikoli strana, a jakýkoli odpor vlády bude pak vypadat jako kontrarevoluce. Vláda zatím poslala část petrohradské posádky na frontu, a tím podnítila revoluci.

Nový Petrohradský vojenský revoluční výbor, který řídili bolševici, rychle převzal kontrolu nad posádkovými jednotkami. Několik nekrvavých střetů o strategické body skončilo vítězstvím Výboru a izolací vlády. Následoval přímý útok na vládu, který skončil jejím zajetím. Druhý sjezd sovětů na protest proti akci bolševiků opustili umírnění socialisté, což usnadnilo vytvoření vlády výlučně z bolševiků. Vyjednávání o vytvoření levicové koaliční vlády pak zkrachovala. Pokusy opozice o povstání se také nezdařily. Moc nové vlády se po celé zemi šířila ve fázích doprovázených vážnými střety v některých oblastech, jako byla Moskva. Vojenská slabost opozice a popularita prvních opatření bolševiků však pomáhala Leninovi. Rozpuštění Ústavodárného shromáždění a vyloučení socialistů ze sovětů počátkem roku 1918 vedlo k občanské válce.

44

95 tezí
Lucas Cranach starší: Martin Luther jako augustiniánský mnich, malba na pergamenu po r. 1546

95 tezí je seznam návrhů pro akademickou disputaci, jež 31. října 1517 poslal arcibiskupovi Albrechtovi Braniborskému mnich Martin Luther, profesor morální teologie na Univerzitě ve Wittenbergu. Možná své Teze také přibil na dveře kostela Všech svatých ve Wittenbergu, buď už 31. října, nebo později. Datum se dnes považuje za začátek reformace a každoročně připomíná jako Den reformace. Reformace byla rozkolemkatolické církvi, který navždy změnil Evropu.

Teze obsahují Lutherovu kritiku toho, co považoval za zneužívání náboženství: prodeje plnomocných odpustků kazateli. Věřilo se, že tyto odpustky způsobí prominutí časných trestů v očistci za hříchy spáchané kupujícími nebo jejich blízkými. V 95 tezích Luther tvrdil, že pokání vyžadované Kristem pro odpuštění hříchů je vnitřní a duchovní, že nestačí pouze vnější svátostná zpověď. Tvrdil, že odpustky odvádějí křesťany od opravdového pokání a lítosti nad hříchem, protože věří, že se tomu lze vyhnout koupí odpustku. Odpustky navíc podle Luthera odrazují křesťany od obdarovávání chudých a dalších skutků milosrdenství, jelikož se věří, že odpustkové listiny mají větší duchovní hodnotu. I když Luther tvrdil, že jeho pozice vůči odpustkům se shoduje s papežovou, Teze zpochybnily papežskou bulu ze 14. století o tom, že papež může používat poklad zásluh a dobrých skutků minulých svatých, aby odpouštěl časné tresty za hříchy. Teze jsou formulovány jako podklady k diskusi a ne nutně Lutherovy vlastní názory, ale Lutherovi církevní nadřízení ho stíhali pro kacířství, což vyústilo na počátku ledna roku 1521 v jeho exkomunikaci.

43

Průlet meteoroidu atmosférou Země 13. října 1990
Dráha bolidu na snímku z 13. října 1990

Dne 13. října 1990 proletěl nad územím ČeskoslovenskaPolska rychle se pohybující tečný meteoroid EN131090. Těleso vletělo do zemské atmosféry, přiblížilo se zemskému povrchu na 98,67 km a po několika sekundách odletělo zpět do kosmického prostoru. Vizuální pozorování hlásili nezávisle na sobě tři pozorovatelé, a sice Petr Pravec, Pavel Klásek a Lucie Bulíčková. Podle jejich hlášení událost začala ve 3h 27m 16s ± 3s UT, přičemž bolid (jasný meteor) se pohyboval z jihu na sever. Zanechal po sobě také 10 sekund viditelnou stopu. Nejvíce údajů se podařilo získat díky fotografickým pozorováním pořízeným kamerami Evropské bolidové sítě na československých stanicích Červená hora (okres Opava) a Svratouch (okres Chrudim). Šlo o první událost tohoto typu zachycenou kamerami ze dvou stanic, což umožnilo poměrně přesně určit geometrickými metodami různé charakteristiky jeho oběžné dráhy ve sluneční soustavě. Ukázalo se, že setkání se Zemí tuto dráhu významně změnilo: vzdálenost afélia (největší vzdálenost, do jaké se těleso může dostat od Slunce) a oběžná doba meteoroidu se zmenšily téměř na polovinu. Do malé míry byly změněny také některé jeho fyzikální vlastnosti (hmotnost a povrch).

42

Symbióza (z řeckého σύν – „spolu“ a βίωσις – „život“) je vědecký termín označující jakékoli úzké soužití dvou a více organismů. Jedinec, který vstupuje do symbiotického vztahu, se nazývá symbiont. Často se však termín symbióza používá pouze ve smyslu oboustranně výhodného soužití, ačkoliv ve skutečnosti zahrnuje veškeré modely soužití mutualismem počínaje a parazitismem konče. Symbiotické svazky mohou být obligátní (nezbytné), nebo fakultativní (možné). Symbiotické svazky se dále mohou členit podle různých hledisek.

Symbióza, nebo také symbiotická interakce či asociace, je v biosféře Země velice častá a existují odůvodněné předpoklady, že právě díky nim se na naší planetě vyvinul život do té podoby, jak jej známe dnes. Příkladem je samotná eukaryotická (jaderná) buňka, která dle endosymbiotické teorie vznikla právě symbiózou nejméně dvou odlišných prokaryotických buněk.

Funkce symbiózy jsou rozličné, někdy si symbionti vyměňují organické a anorganické látky, jindy si například poskytují ochranu či jiné služby. Na mezidruhové úrovni je známo množství asociací mezi autotrofními řasami či vyššími rostlinamihoubami a jinými heterotrofními organismy, či například lišejníky, podvojné organismy sestávající z houbové a řasové či sinicové složky.

41

Sára Aaronsohnová
Sára Aaronsohnová

Sára Aaronsohnová (6. ledna 1890 Zichron Ja'akov9. října 1917 tamtéž) byla jedním z vůdců židovské špionážní sítě Nili, založené v roce 1915 v Palestině za účelem podpory Spojeného království v boji proti Osmanské říši během první světové války. Skupina, zformovaná kolem jejího bratra a vědce Aarona Aaronsohna, dokázala shromáždit rozsáhlé množství zpravodajských informací o rozmístění tureckých vojsk, politické a ekonomické situaci v zemi a mnohé další. Od června 1916, v době bratrovy nepřítomnosti, koordinovala a zprostředkovaně řídila veškeré aktivity skupiny v palestinské a libanonské oblasti. Od členů skupiny shromažďovala získané informace, které dále analyzovala a po zakódování posílala na britské velitelství v Káhiře. V září 1917 došlo ke dvěma incidentům, které vedly k odhalení skupiny a zatčení většiny jejich členů 2. října. Ti byli následně mučeni, aby vyzradili své spolupracovníky. Aaronsohnová vzala všechnu vinu na sebe a odmítala cokoliv prozradit. Po třech dnech útrap, kdy měla být převezena k dalšímu výslechu do Nazaretu, se z obavy, že by již nemusela další mučení vydržet, rozhodla ukončit svůj život. Dne 5. října se pod záminkou převlečení zkrvaveného oblečení nechala stráží odvést do domu své rodiny. Zatímco vojáci čekali před domem, napsala dopis na rozloučenou a ukrytým revolverem se pokusila zabít. Smrt nebyla okamžitá a zraněním podlehla o čtyři dny později, 9. října 1917.

Informace, které se Nili po navázání spolupráce podařilo Britům předat, zásadně přispěly k britskému vojenskému vítězství nad Osmanskou říší v Palestině. Přestože se od roku 1935 u jejího hrobu v Zichron Ja'akovu každoročně konají vzpomínkové akce, plnohodnotného uznání se jí i skupině Nili dostalo až o desítky let později, po šestidenní válce v roce 1967. Kolem Aaronsohnové vznikl až určitý kult a vysloužila si označení židovská Johanka z Arku a hrdinka Nili.

40

Matěj Hlaváček
Matěj Hlaváček

Matěj Hlaváček (25. listopadu 1852 Košíře6. října 1897 Praha) byl český podnikatel, mecenáš a starosta Košíř. Pocházel z rodiny rolníka a majitele mlékárenského obchodu. Vyučil se řezníkem a vojenskou službu absolvoval jako hudebník. V roce 1878 se oženil a věnem získal pozemky s cihelnou. V témže roce byl zvolen do košířského obecního zastupitelstva. U usedlosti Kotlářka zakoupil pozemky a vybudoval na nich cihelnu, dále postavil činžovní domy či hostinec. Roku 1887 se stal starostou Košíř a tuto funkci zastával až do své smrti. Během vedení obce v ní zřídil vodovod, realizoval elektrické osvětlení i kanalizaci a nechal vydláždit zdejší ulice. V roce 1895 navíc panovník František Josef I. povýšil Košíře na město.

Ve stejném roce Hlaváček od šlechtického rodu Clam-Gallasů odkoupil košířskou usedlost Klamovka a nechal ji přestavět na výletní hostinec, jenž se stal cílem výletníků z Prahy. Pro jejich pohodlí provozoval omnibusovou linku jedoucí sem od pražské křižovatky Anděl. Tou dobou již Hlaváček plánoval realizaci tramvajové tratě, která měla jednak zvýšit prestiž Košíř, dále zvednout ceny zdejších nemovitostí a posléze také dopravovat zákazníky do jeho restaurace na Klamovce. Protože město Praha se stavbou tratě do Košíř nepočítalo, rozhodl se pro stavbu tramvaje vlastní. Nepodařilo se mu ale zajistit financování její výstavby, a tak ji nakonec zaplatil ze svého. Vlivem administrativních a technických obtíží ji však nepostavil celou, ale jen v její kratší délce. Provoz byl zahájen 13. června 1897.

Po asi čtyřech měsících od zahájení provozu se ovšem Hlaváček vydal do Prahy, kde v hotelovém pokoji Paláce Platýz spáchal sebevraždu zastřelením. Letos tak uplyne 120 let od jeho smrti, jejímž důvodem se zřejmě stalo celkové vyčerpání jeho organismu z úkolů a povinností, jež si na sebe naložil. V roce 1900 získala na památku jedna z košířských ulic jeho jméno a roku 2017 pokřtil pražský Dopravní podnik po Hlaváčkovi jednu ze svých tramvají.

39

Tygr balijský
Tygr balijský zastřelený Oszkárem Vojnichem roku 1911

Tygr balijský, někdy též tygr džunglový balijský či tygr balinéský (Panthera tigris balica) je vyhynulý poddruh tygra, který žil pouze na indonéském ostrově Bali. Jednalo se zřejmě o nejmenší tygří formu jak vzrůstem (délka do 245 cm), tak hmotností (do 120 kg), úzce spřízněnou se sousedním tygrem jávským. Srst měl tygr balijský krátkou a relativně nejtmavější ze všech poddruhů. Zbarvení bylo sytě oranžové, skoro až cihlové. Černé pruhy, někdy rozpadlé do skvrn, byly relativně širší a poněkud méně husté, především v přední části těla, než u typického tygra jávského. Světlá téměř doběla zbarvená spodní část těla zabírala velmi malou plochu. Na přední straně hlavy se nacházelo 4–5 párů zdvojených příčných proužků, další indonéské tygří poddruhy toto nemají. Šlo o vrcholového predátora ve svém biotopu, jenž se živil různými kopytníky a další kořistí střední či menší velikosti.

Malý životní prostor daný velikostí ostrova, úbytek biotopu spojený s růstem lidské populace a intenzivní lov způsobily, že byl jako první poddruh tygra vinou člověka vyhuben. K poslednímu prokazatelnému pozorování a zároveň i zastřelení došlo 27. září 1937, malé zbytky populace přežívaly možná ještě do 40. nebo 50. let 20. století. O jeho životě se zachovalo minimum písemných, hmotných (existuje jen 9 lebek, 5 kůží a nějaké kosti balijského tygra ve vědeckých sbírkách) a obrazových záznamů, nicméně šelma hrála a stále hraje důležitou roli v tradiční balijské kultuře.

38

Škoda 1200/1201
Sedan Škoda 1200

Škoda 1200 byl osobní a lehký užitkový automobil střední třídy, vyráběný podnikem Automobilové závody, národní podnik (AZNP). Vůz klasické koncepce a s páteřovým rámem konstrukčně navazoval na starší typ Škoda 1101/1102, přezdívaný Tudor a vyráběný od druhé poloviny 40. let. Ten byl však jen modernizací předválečného vozu Škoda Popular s oplechovaným dřevěným rámem karosérie. Škoda 1200 už měla oproti němu zcela novou celokovovou karosérii, jako první ze sériových vozů značky. V září 1949 vznikl první prototyp automobilu a sériová produkce byla zahájena roku 1952. V roce 1956 ho nahradil modernizovaný typ Škoda 1201 se silnějším motorem, vyráběný do roku 1961. Oba typy byly známé pod lidovým označením Sedan.

Karosářské varianty zahrnovaly čtyřdveřový sedan, kombi, dodávku, sanitu a pick-up. Uvažované byly také verze roadster, pohotovostní a terénní, které se však do sériové výroby nedostaly. Celková produkce všech verzí, vyrobených v hlavním závodě Mladá Boleslav a pobočných závodech Kvasiny a Vrchlabí, překročila 67 000 vozů v 66 výrobních sériích. Většina z nich byla exportována, především do tzv. kapitalistických zemí, což představovalo pro československý stát významný zdroj deviz. Nástupcem užitkových verzí se následně stala Škoda 1202, produkovaná v závodě Vrchlabí.

37

Památník padlým partyzánům výsadku Jana Koziny
Památník padlým partyzánům na Mělcích v místě bojů

Památník padlým partyzánům na návrší Mělce poblíž města Louny se nachází v místech, kde v boji s Němci 17. října 1944 padli tři sovětští výsadkáři ze skupiny Jan Kozina. Postaven byl v konstruktivistickém duchu na návrh lounského rodáka Pavla Bareše, slavnostně odhalen 15. září 1946 a od 3. května 1958 je chráněný jako kulturní památka České republiky. Asi 1,5 km daleko, na západním okraji Loun, stojí menší pomníček z roku 1976 podle návrhu lounského výtvarníka Vladislava Mirvalda, který připomíná místo, kde byla prvně uložena těla těchto parašutistů.

Ukrajinští partyzáni Věra Morhunovová a Arkadyj Jastremskyj a Bělorus Nikita Kosinkov byli součástí výsadku Jan Kozina, který byl vyslán z Polska přes frontu na Šumavu na Plzeňsko. Hlavními úkoly bylo například formování partyzánských jednotek z řad místních obyvatel, zajištění terénu pro příjem dalších výsadků, sabotážní akce nebo bojová činnost, ale také organizování vzniku Národních výborů v obcích. Letoun kvůli ostřelování ztratil směr, a výsadek tak seskočil 150 km severně mimo plánovaný cíl ve dvou skupinách. Druhá skupina dopadla okolo 23.38 hodin velmi roztroušeně v blízkosti Loun, z ní Morhunovová, Jatremskyj a Kosinkov přistáli na Mělcích. Ráno se nestačili ani zorientovat a hned se dostali do přestřelky. Dva si vzali život poslední kulkou a Jastremskyj zemřel v boji zblízka.

Oba památníky jsou každoročně místem konání pietních aktů za účasti vrcholných představitelů města Louny, historiků, válečných veteránů, vojáků, a dalších hostů. V roce 2014 byly oba památníky při příležitosti blížícího se 70. výročí události zrekonstruovány a jejich okolí upraveno. K tomuto výročí se aktu zúčastnili například plukovník v.v. Josef Sztacho, poslední žijící člen výsadku Jan Kozina, dcera Vasila Kiše, velitele výsadku, a z Ruska přijel vnuk bratra Arkadyje Jastremského Alexej, který pronesl projev v češtině.

36

Orangutan (Pongo) je rod hominida žijící na ostrovech Borneo a Sumatra. Vytvořil zde dva druhy: orangutana sumaterského (Pongo abelii) a orangutana bornejského (Pongo pygmaeus), u něhož byly navíc zjištěny tři poddruhy. Samice orangutanů obvykle měří na výšku asi 115 cm a váží asi 37 kg. Samci dosahují velikosti asi 136 cm a hmotnosti 75 kg. Tělo pokrývá dlouhá červenohnědá srst (u orangutana sumaterského je řidší), kůže má šedočerné zbarvení. Orangutan má výrazný obličej, který z velké části nepokrývá srst, ale samcům se na něm může vyvinout knír.

Orangutani žijí více samotářský život než ostatní velcí lidoopi. Většina sociálních vazeb je mezi samicemi a jejich potomky, dospělí samci jsou solitéry. Den tráví získáváním potravy, odpočinkem a přemisťováním se na jiná území. Po probuzení začínají krmením po dobu dvou až tří hodin. Během poledne odpočívají, v pozdních odpoledních hodinách se přesouvají na jiná stanoviště. Večer si začnou připravovat hnízda na noc. Samice nejčastěji rodí jedno mládě, někdy i dvojčata. Samci se do výchovy mláděte téměř nezapojují a většinu péče a socializaci provádí samice. První dva roky jsou mláďata na matce plně závislá. Odstavena jsou ve čtyřech letech. V divočině i v zajetí se orangutani mohou dožít více než 30 let.

Mezinárodní svaz ochrany přírody považuje oba druhy za kriticky ohrožené. Nebezpečí představuje ztráta přirozeného prostředí a také lov. Lidoop má své místo i v kultuře. Například některé lidové příběhy pojednávají o orangutanech, kteří s lidmi kopulují a unáší je; známy jsou i příběhy, ve kterých jsou muži svedeni samicemi orangutanů. Podle lidí žijících v centrálním Borneu přináší smůlu podívat se orangutanovi do obličeje.

35

Sterling Morrison
Sterling Morrison (1992)

Sterling Morrison (29. srpna 194230. srpna 1995) byl americký hudebník, nejznámější jako člen skupiny The Velvet Underground. V kapele hrál buď na kytaru, nebo baskytaru (druhý nástroj si střídal s Johnem Calem). Se skupinou nahrál čtyři studiová alba, skladby z nich později vyšly na řadě kompilací. Po odchodu od Velvet Underground se přestal zabývat hudbou, začal se věnovat studiím a následně pracoval jako lodní kapitán.

V devadesátých letech doprovázel Maureen Tuckerovou, rovněž bývalou členku Velvet Underground, na jejích sólových koncertech. V roce 1993 se zúčastnil evropského turné skupiny The Velvet Underground, z něhož později vyšlo koncertní album Live MCMXCIII. Poté, co i Tuckerová vydala několik sólových alb, zůstal Morrison jediným členem původní sestavy, který žádné nevydal.

Plánoval napsat autobiografii, k čemuž však nedošlo. Zemřel v srpnu 1995, jeden den po svých 53. narozeninách, na non-Hodgkinův lymfom. Nedlouho poté byla skupina The Velvet Underground uvedena do Rokenrolové síně slávy. Při uvádění zahráli přeživší členové novou píseň, kterou věnovali Morrisonovi. Všichni tři mu později něco věnovali: Lou Reed píseň, John Cale píseň a svou autobiografickou knihu a Maureen Tuckerová album.

34

Žraloček brazilský
Detail hlavy žraločka brazilského

Žraloček brazilský (Isistius brasiliensis) je malý druh žraloka z čeledi světlounovití. Vyskytuje se v teplých oceánských vodách, především poblíž ostrovů, a byl zaznamenán v hloubkách až 3,7 km. Každý den za soumraku migruje z velkých hloubek až skoro k hladině a za svítání se vrací zpět. Má protáhlé doutníkovité tělo, které dosahuje délky 42–56 cm. Všechny ploutve kromě ocasní jsou velmi malé. Jeho barva je tmavě hnědá, přičemž na spodní straně těla se nacházejí bioluminiscenční orgány, které produkují světlo. Okolo krku a žaber má tmavý límec. Oči jsou posazeny výrazně dopředu, tlama má okrouhlý přísavkovitý tvar, čelisti především v dolní části jsou relativně mohutné a vyzbrojené trojúhelníkovitými zuby.

Žije většinou v hejnech. Jeho způsob obživy je velmi zajímavý. Živí se především jako ektoparazit různých větších mořských živočichů, svými příbuznými žraloky počínaje a kytovci všech velikostí konče. Nejdřív se potenciální oběť snaží přilákat předstíráním, že on sám je možná kořist. Ve vhodný okamžik zaútočí, přisaje se na tělo oběti a krouživým pohybem jí svými čelistmi vyřízne kus kůže a masa o průměru několika centimetrů. Kromě velké kořisti útočí i na menší živočichy, jako jsou sépie, které konzumuje celé. Výjimečně může napadnout i lidmi vyrobené předměty a stroje, například ponorky či podmořské kabely, a vyříznout v jejich pogumovaných částech malé otvory. V reakci na škody způsobované tímto živočichem byly kabely a zranitelné části ponorek zesíleny skelnými vlákny.

IUCN hodnotí žraločka brazilského jako málo dotčeného, protože je široce rozšířen, nemá komerční využití a není o něj zájem ani mezi sportovními a komerčními rybáři. Ačkoliv může výjimečně zaútočit i na člověka a způsobit mu bolestivé zranění, jeho celková nebezpečnost je poměrně nízká.

33

Thierry Henry
Thierry Henry (2013)

Thierry Daniel Henry (* 17. srpna 1977, Les Ulis, Francie) je bývalý francouzský profesionální fotbalista, který hrával na pozici útočníka. Během své kariéry působil v týmech AS Monaco, Juventusu, Arsenalu, Barcelony a newyorských Red Bulls. Na mezinárodní scéně reprezentoval francouzský národní tým, s nímž vyhrál mistrovství světa 1998 a mistrovství Evropy 2000. Reprezentační kariéru zakončil s 51 vstřelenými brankami, jako historicky nejlepší střelec národního mužstva Les Bleus.

Henry pochází z města Les Ulis, nacházejícího se na předměstí Pařížedepartementu Essonne. V mládí hrával za místní amatérská a poloprofesionální mužstva, v nichž si ho vyhlédli skautiprvoligového AS Monaco. Henry si odbyl debut v seniorském týmu v roce 1994. Díky svým výkonům byl v roce 1997 poprvé povolán do reprezentačního týmu, s nímž se o rok později zúčastnil mistrovství světa. V roce 1999 přestoupil do italského Juventusu, kde strávil půl roku. Poté zamířil do londýnského Arsenalu, kde vydržel osm sezon, během nichž byl sedmkrát nejlepším klubovým střelcem a s celkovým počtem 228 nastřílených branek se stal historicky nejlepším klubovým zakončovatelem. V roce 2007 přestoupil na tři roky do Barcelony. Potom se připojil k americkému celku New York Red Bulls. V roce 2014 ukončil svou aktivní fotbalovou kariéru a začal pracovat jako fotbalový expert pro televizní stanici Sky Sports.

32

Konspirační teorie (spiklenecká teorie) je původně neutrální označení pro jakékoli tvrzení o kriminálním nebo politickém spiknutí. Termín ale časem nabyl pejorativního významu a je používán téměř výlučně pro odkazování na okrajové teorie, které vysvětlují historické nebo současné události jako výsledek tajného spiknutí skupiny mocných činitelů. Konspirativistický názor předpokládá svět, který se řídí plánem. To se projevuje ve třech podstatných principech obsažených téměř v každé konspirační teorii:

  • Nic se neděje náhodně. Příčinou významných událostí nemůže být náhoda.
  • Zdání klame. Spiklenci důmyslně zakrývají svou identitu nebo činnost.
  • Všechno souvisí se vším. Skryté souvislosti lze odhalit propojením zdánlivě nesouvisejících informací.

První známou publikovanou konspirační teorií jsou Paměti ukazující dějiny jakobínství (Mémoires pour servir à l'histoire du Jacobinisme), jejichž první svazek vydal v roce 1798 jezuita Augustin Barruel a zpochybňuje zde spontánní průběh Velké francouzské revoluce. Všeobecně známý pamflet Protokoly sionských mudrců z roku 1903 pak popisuje židovské spiknutí, jehož cílem má být ovládnutí světa. V době, kdy byla masová média převážně státní, vznikaly také konspirační teorie předpokládající využití politické cenzury, například popírání holocaustu. Konspirační teorie se před masovým rozšířením internetu a kabelové televize šířily hlavně tištěnou formou v okrajových malonákladových publikacích. Zejména internet má na šíření konspiračních teorií velký vliv: nejen značně usnadňuje sdílení textů, ale také přispívá k tomu, že dosud oddělené konspirace se propojují do „superkonspirací“, hiearchicky propojeného souboru spikleneckých teorií.

31

Francis Rossi
Francis Rossi v Örebru (2007)

Francis Rossi je anglický rockový hudebník. Narodil se 29. května 1949Londýně, už od pěti let hrál na foukací harmoniku, o rok později na akordeon, od devíti na kytaru a od 12 let na trubku. Ve školním orchestru potkal Alana Lancastera a Alana Keye, s nimiž v roce 1962 založil skupinu s názvem Scorpions, po personální obměně přejmenovanou na Spectres, později na The Traffic a The Traffic Jam. Tyto kapely byly přímými předchůdci skupiny Status Quo, v níž od roku 1967 působí na pozici sólového kytaristy a hlavního zpěváka.

Se skupinou nahrál více než tři desítky alb a je spoluautorem řady jejích písní, včetně hitů jako „Caroline“ (1973) a „Down Down“ (1974). Kromě členství ve Status Quo se hudebně i produkčně podílel také na nahrávkách dalších hudebníků, jimiž byli Graham Bonnet a John Du Cann. Vydal navíc i dvě sólová alba: King of the Doghouse (1996) a One Step at a Time (2010). Roku 2010 byl Rossimu, stejně jako druhému dlouholetému členovi skupiny Ricku Parfittovi, udělen Řád britského impéria za služby v hudební a charitativní oblasti. Rossi je známý tím, že na koncertech používal kytaru Fender Telecaster zelené barvy. Kromě hudební činnosti se v roce 2010 stal předsedou představenstva ve firmě vyrábějící whisky.

30

Korolupy
Kostel sv. Vavřince s památníkem obětem 1. světové války

Obec Korolupy (německy Kurlupp) se nachází v západní části okresu ZnojmoJihomoravském kraji, poblíž hranice České republikyRakouskem. Rozprostírá se podél silnice II/411 na náhorní plošiněnadmořské výšce 433 metrů, na pravém břehu říčky Blatnice a v blízkosti malého kopce Kopka. Jihovýchodní hranici katastru tvoří řeka Dyje těsně nad Vranovskou přehradou. Poštovním směrovacím číslem spadá obec pod poštu Uherčice 671 07. Nejbližším větším sídlem v okolí je městys Jemnice, dále město Moravské Budějovice a městys Vranov nad Dyjí, kde je také obecní úřad s rozšířenou působností. Přes hranici do Rakouska leží blízký Horn a směrem do Čech městys Slavonice.

První písemná zmínka o obci se nachází na věnovací listině sepsané na hradě v Hafnerluden (Lubnici) v roce 1372. Do roku 1945 žilo na území obce německé obyvatelstvo s malou českou menšinou, během různých vývojových etap i židovské obyvatelstvo, ale také jiné národnosti. Přelomové události 20. století ovlivnily její život i obyvatele, taktéž se podepsaly na vývoji celého regionu. V roce 2015 zde žilo 160 obyvatel, což je přibližně 10 obyvatel na km². V roce 2002 obec získala svůj prapor a znak. Ten má v modrém štítě stříbro-červeně kosmo dělené křídlo, nahoře ve stříbrném poli s modrou lilií a dole je zlatě mřížované. Dominantou vesnického sídla je kostel sv. Vavřince.

29

Žehlení prsů
Nahřáté skořápky kokosového ořechu jsou jedním z nástrojů používaných k žehlení prsů

Žehlení prsů (anglicky Breast ironing) je praktika tělesné modifikace, během které jsou dospívajícím dívkám masírována a stlačována prsa nahřátými rozpálenými předměty s cílem prsa zploštit či zastavit jejich růst. Děje se tak od prvních náznaků růstu dívčích prsů (často již od 9 let) a zpravidla tak činí matky (ale i tety, či jiné ženské rodinné příslušnice) svým dcerám v domnění, že je tak uchrání od sexuálního obtěžování a znásilnění, v důsledku toho zabrání jejich předčasnému otěhotnění, které by poskvrnilo jméno rodiny, či aby jim umožnily studovat, namísto toho, aby byly těhotenstvím vnuceny do předčasných manželství. Provádí se mezi některými kmeny v částech západoafrického Kamerunu, kde se chlapci a muži mohou domnívat, že růst prsou u dívky znamená, že je dostatečně zralá na pohlavní styk. Mimo Kamerun jsou méně často zmiňovány státy jako Čad, Togo, Benin či Rovníková Guinea. Mezi nejčastěji používané nástroje při této tělesné modifikaci patří dřevěné hmoždířové paličky, které jsou za normálních okolností používány pro otloukání hlíz. Mezi další patří banány, skořápky kokosového ořechu, kameny, naběračky, stěrky a kladiva, které jsou nahřívány nad žhavým uhlím či nad ohněm.

28

Karakal
Odrostlé kotě karakala

Karakal (Caracal caracal, dříve Felis caracal) je kočkovitá šelma střední velikosti. Žije v Africe a jihozápadní Asii. Je podobný severněji žijícímu rysovi, proto někdy bývá nazýván pouštní rys nebo africký rys, ale není s ním úzce spřízněn. Délka těla dosahuje 60–105 cm plus 20–34 cm ocas, výška v kohoutku 40–50 cm. Hmotnost se pohybuje od 5,2 do 20 kg. Zbarvením srsti připomíná pumu či lva. Loví zvířata malé a střední velikosti, především hlodavce, damany, menší gazely a různé ptáky. Když může, zabíjí i domácí zvířata až do velikosti kozy. Jeho jméno pochází z tureckého slova „karakulak“, což znamená „černé ucho“. Ačkoliv dochází k fragmentaci areálu a místně může být šelma ohrožena vymizením, celkově jde o početné zvíře hodnocené podle norem IUCN jako málo dotčené.

Na rozdíl od mnoha jiných koček preferuje karakal otevřenou krajinu a je schopen tolerovat podstatně sušší podmínky než jeho příbuzný serval. V potravě není vybíravý a na svém jídelníčku má velmi pestrou škálu živočichů. Ačkoliv je poměrně malý, dokáže ulovit i kořist 2–3krát těžší, než je sám (zhruba do 50 kg). Útočí rychlým sprintem na krátkou vzdálenost. Loví-li ptáky, je schopen vysokých výskoků s akrobatickými obraty. V Persii a Indii byli karakalové chováni pro zábavu. Lidé je cvičili v chytání zajíců a ptáků a pak mezi nimi pořádali závody. Někdy je vypouštěli mezi hejno holubů, přičemž předtím se uzavíraly sázky, kolik jich skolí. Prý jich dokázali zabít až 12 před tím, než ptáci ulétli. Karakalové jsou většinou samotáři, ale výjimečně spolu mohou nějakou dobu žít i dva dospělí jedinci, a to zřejmě i mimo období páření. Každý jedinec má vlastní teritorium. Jeho velikost se liší podle toho, zda jde o samici, nebo samce. Samci mají obvykle větší území. V sušších oblastech s menší koncentrací kořisti jsou teritoria větší.

27

Definice planety z roku 2006
Hlasování o definici na 26. valném shromáždění IAUPraze

Definice planety sluneční soustavy byla přijata 24. srpna 2006 na zasedání Mezinárodní astronomické unie (IAU) v Praze. Podle ní je za planetu považováno vesmírné těleso splňující následující kritéria:

  1. nachází se na oběžné dráze kolem Slunce
  2. má dostatečnou hmotnost, aby bylo možné předpokládat, že dosáhlo hydrostatické rovnováhy (tvaru blížícího se kouli)
  3. vyčistilo svou gravitací okolí své oběžné dráhy od jiných těles

Tělesa, která nejsou satelity jiných těles obíhajících kolem Slunce a která splňují pouze první dvě kritéria, jsou klasifikována jako trpasličí planety a řadí se do širší skupiny nazývané „planetky“. IAU se zabývala také návrhem, aby trpasličí planety byly klasifikovány jako podkategorie planet, avšak nakonec ho zamítla. Z definice vyplývá, že ve sluneční soustavě se nachází osm známých planet. Tato definice byla ihned po svém přijetí vnímána jako velmi kontroverzní a kromě příznivců měla i hodně odpůrců, ale přes silnou kritiku ji nakonec většina astronomů přijala.

Definice se nevztahuje na planety obíhající jiné hvězdy než Slunce, pro které byla roku 2003 schválena pracovní definice, podle níž je klíčovým kritériem hmotnost exoplanety. Horní hranice byla stanovena jako 13 hmotností planety Jupiter (čímž jsou exoplanety odlišeny od hvězdných trpaslíků) a spodní hranice má být stejná jako u těles sluneční soustavy.

26

Pamela Anderson
Pamela Anderson (2009)

Pamela Denise Anderson, která se narodila před padesáti lety, 1. července 1967, v LadysmithBritské Kolumbii, je kanadskáamerická herečka, modelka, producentka a sexuální symbol žijící ve Spojených státech amerických. Ve svých 22 letech navštívila sportovní utkání oděná do trička s reklamním nápisem. Na stadionu ji zachytil místní filmař, jehož záznam zhlédl i představitel na tričku propagované společnosti. Ten mladé Kanaďance nabídl kontrakt. Následně se její fotografie objevily v časopise Playboy a poté začala vystupovat v epizodních rolích amerických televizních seriálů. V jednom takovém ji zahlédl i David Hasselhoff, producent seriálu Pobřežní hlídka, a nabídl Andersonové spolupráci. Tím začalo její čtyřleté účinkování v tomto seriálu. Vedle Pobřežní hlídky vystupovala kupříkladu ve filmech Barb Wire, Scooby-Doo, Borat: Nakoukání do amerycké kultůry na obědnávku slavnoj kazašskoj národu nebo ve filmovém snímku Pobřežní hlídka či v seriálu V.I.P.

Roku 1994 si Pamela Anderson po čtyřdenní známosti vzala za manžela hudebníka Tommyho Lee. Do vztahu se narodili dva synové, a sice Brandon Thomas a Dylan Jagger. Po rozpadu manželství byl jejím partnerem další hudebník Kid Rock, jehož si posléze i vzala. Svazek ale po půl roce ukončili rozvodem. Poté byl jejím manželem pokerový hráč Rick Salomon, ale ani tento vztah nevydržel, rozešli se po dvou měsících. Do svazku se Salomonem pak vstoupila ještě jednou, ale již po půl roce se opět rozváděli. Andersonová se také věnuje boji za práva zvířat, a to prostřednictvím agentury PETA. Pro dosažení vytčených cílů v této oblasti se neváhala vysvléknout ve výloze obchodu nebo napsat dopis britské královně.

25

Kostel svatého Šimona a Judy (Lipová)
Kostel po rekonstrukci (2016)

Kostel svatého Šimona a Judy je římskokatolický děkanský kostel, tvořící výraznou dominantu obce Lipová. První kostel stál ve vsi před rokem 1446, současný barokní svatostánek postavil v letech 1691–1695 na místě staršího kostela neustadtský stavitel Balthasar Hille. Dílčí stavební úpravy proběhly v 18. století. Roku 1926 byl kostel povýšen na děkanský a od roku 1958 je chráněn jako kulturní památka České republiky. V letech 2014–2015 prošel rozsáhlou rekonstrukcí.

Jednolodní stavbu na půdorysu latinského kříže zakončuje trojboký presbytář a navazující věž vysoká 27 metrů. Kostelní loď je dlouhá 16,5 metru, široká 10 metrů a zdi jsou vysoké 8 metrů. Průčelí dominuje volutový štítpískovcový znak hraběnky Marie Margarethy Slavatové (1643–1698) a jejího chotě Jana Jiřího Slavaty (1634/1637–1689). Ve věži je osazen zvon Maria pocházející z roku 1512, který jako jediný přežil válečné rekvizice. Hlavní oltář z roku 1839 s ukřižovaným Kristem a dvěma anděly pochází z dílny drážďanského dvorního sochaře Franze Pettricha (1770–1844) a jeho zetě Christopha Neuhäusera. Na kůru s dvoupatrovými rameny se nachází dvacetirejstříkové varhany z roku 1902 od bratří RiegerůKrnova. Půda slouží jako galerie.

Kolem kostela se rozprostírá hřbitov se zchátralou márnicí, který sloužil do roku 1875. Barokní budova fary, postavená v letech 1717–1720 místním stavitelem Zachariasem Hoffmannem (1678–1754), se nedochovala.

24

Scink šalamounský
Scink šalamounský

Scink šalamounský (Corucia zebrata), známý též jako scink stromový, je ještěr z čeledi scinkovití (Scincidae) a monotypického rodu Corucia. Druh popsal John Edward Gray v roce 1855 a jsou známy celkem 2 poddruhy. Jedná se o endemit Šalamounových ostrovů. Vyskytuje se v tropických deštných lesích a jako jediný scink žije na stromech. Je to soumračný a noční tvor, ve dne odpočívá v dutinách stromů. Je největším scinkem, měří kolem 60 cm a váží až 1 kg. Má chápavý ocas. Zbarvení druhu se liší mezi jednotlivými oblastmi.

Scink šalamounský je teritoriální druh žijící v malých koloniích, někdy se může chovat agresivně. Vydrážděný jedinec zvedá tělo a vydává syčivé zvuky, v některých případech může narušitele i pokousat. Jedná se o býložravý druh, mezi jeho nejoblíbenější potravu patří listy, ale konzumuje i jinou rostlinou potravu včetně toxické šplhavnice skvrnité (Epipremnum pinnatum) a k udržování zdravé střevní flóry pojídá vlastní trus – tato vlastnost je typická především pro mláďata. Druh je monogamní, doba březosti činí 6 až 9 měsíců. Poté se samici narodí 1 až 2 mláďata, o která se pečlivě stará.

Nebezpečí pro tento druh představuje ničení přirozeného prostředí následkem těžby dřeva a rozrůstáním obyvatelstva, někde je loven pro jídlo. Je zapsán do přílohy II. Úmluvy o mezinárodním obchodu s ohroženými druhy volně žijících živočichů a rostlin.

23

O původu druhů
Titulní strana vydání z roku 1859

O původu druhů či O vzniku druhů (plný anglický titul On the Origin of Species by Means of Natural Selection, or the Preservation of Favoured Races in the Struggle for Life, česky O vzniku druhů přírodním výběrem, neboli uchováním prospěšných plemen v boji o život) je kniha, v níž britský přírodovědec Charles Darwin 24. listopadu 1859 poprvé uveřejnil svou evoluční teorii, založenou na přírodním výběru, tedy přežití a množení jedinců lépe přizpůsobených podmínkám, ve kterých žijí. Předložil množství důkazů, že rozmanitost života vznikla rozrůzňováním druhů ze společných předků. Darwinova kniha vyvolala rozsáhlou diskusi, nejen přírodovědnou, ale i filosofickou a teologickou. Přestože teorie v ní vyložené byly později mnohokrát modifikovány, doplňovány a upřesňovány, jejich základní myšlenka se dodnes považuje za vědecké východisko pro pochopení vývoje druhového bohatství na naší planetě.

Kniha byla srozumitelná i laickým čtenářům a vzápětí po zveřejnění přitáhla široký zájem. Charles Darwin byl respektovaný přírodovědec, proto byly jeho objevy brány vážně a důkazy jím předkládané vyvolaly nové kolo vědeckých, filosofických a náboženských diskusí. Debata nad knihou přispěla kampani Thomase H. Huxleyho a jeho kolegů z X Clubu za zesvětštění vědy prostřednictvím propagace naturalismu. Během dvou desetiletí většina vědců přijala myšlenku evoluce s větvením od společných předků, ale význam přirozeného výběru přijímali jen pomalu. V průběhu tzv. zatmění darwinismu, které probíhalo od 80. let 19. století až do 30. let 20. století, získaly různé další mechanismy evoluce lepší pověst. Ve 30. a 40. letech 20. století postupně vznikla moderní evoluční syntéza. V ní se podařilo spojit Darwinův koncept evoluční adaptace prostřednictvím přírodního výběru s Mendelovou teorií dědičnosti a populační genetikou. Vznikla tak moderní evoluční teorie, jež se stala východiskem věd o životě.

22

Tom Waits
Tom Waits v Praze (2008)

Tom Waits (* 7. prosince 1949) je americký zpěvák, kytarista a hráč na další nástroje. Hudební kariéru zahájil již během školních let, kdy vystupoval se skupinou hrající coververze instrumentálních písní například od kapely The Ventures či kytaristy Linka Wraye. Výrazný vliv na jeho pozdější vlastní tvorbu měli spisovatelé Jack Kerouac a Allen Ginsberg. Od svých čtrnácti let prostřídal velké množství zaměstnání. Pracoval například jako zmrzlinář, taxikář, barman, prodavač pizzy, dále myl nádobí a auta, živil se jako vyhazovač a pracoval i v nakladatelství encyklopedií.

Počátkem sedmdesátých let, kdy se ze San Diega přestěhoval do Los Angeles, se jeho manažerem stal Herb Cohen. Zanedlouho získal smlouvu s hudebním vydavatelstvím Asylum Records a roku 1973 vydal své první album nazvané Closing Time. V této době hrál převážně jazzovou a bluesovou hudbu. V následující dekádě se začal více věnovat experimenální hudbě. Je známý svým chraplavým hlasem.

V osmdesátých letech rovněž začal rozvíjet svou kariéru ve filmu. Hrál například ve snímcích Mimo zákon (1986) a Sedm psychopatů (2012). K některým filmům, mezi něž patří například One from the Heart (1982) a Noc na Zemi (1991), složil také hudbu. Je navíc autorem hudby k několika divadelním představením Roberta Wilsona. V roce 2010 byl uveden do Rock and Roll Hall of Fame. Časopis Rolling Stone jej zařadil na dvaaosmdesátou příčku žebříčku 100 nejlepších zpěváků všech dob a Waits je rovněž držitelem ceny Grammy. Coververze jeho písní hráli například Bruce Springsteen, Rod Stewart nebo skupina Eagles.

21

Souhvězdí Trojúhelníku
Souhvězdí Trojúhelníku

Trojúhelník je malé souhvězdí v severní části hvězdné oblohy ohraničené souhvězdím Andromedy na severu a západě, souhvězdím Ryb na západě a jihu, souhvězdím Berana na jihu a východě a souhvězdím Persea na východě. Střed souhvězdí se nachází v polovině vzdálenosti mezi hvězdami Alamak a Hamal. Jeho jméno v latině je Triangulum (tj. trojúhelník) a je odvozené od tří nejjasnějších hvězd, které v souhvězdí tvoří dlouhý a úzký výrazný trojúhelník. Souhvězdí bylo známé již starověkým Babyloňanům a Řekům a je jedním ze 48 souhvězdí uvedených v díle řeckého astronoma Ptolemaia z 2. století našeho letopočtu. Nebeští kartografové Johann Bayer a John Flamsteed počátkem novověku v souhvězdí katalogizovali hvězdy, z nich šest má Bayerovo označení.

Bílé hvězdy Beta Trianguli (β Tri) a Gama Trianguli (γ Tri), které mají hvězdnou velikost 3,00m a 4,00m, tvoří základnu trojúhelníku a žlutobílá hvězda Alfa Trianguli (α Tri) o hvězdné velikosti 3,41m tvoří vrchol rovnoramenného trojúhelníku. Zajímavou dvojhvězdou je Ióta Trianguli (ι Tri). V souhvězdí jsou tři hvězdné systémy s potvrzenými planetami. Dále se v něm nachází několik jasnějších galaxií, z nichž nejjasnější a nejbližší je galaxie v Trojúhelníku (Messier 33). Galaxie je součástí místní skupiny galaxií. První objevený kvasar 3C 48 se nachází uvnitř hranic souhvězdí Trojúhelníku.

20

Žralok tygří
Žralok tygří

Žralok tygří (Galeocerdo cuvier), někdy též žralok tygrovaný, je velký žralok z čeledi modrounovití. Vyskytuje se v mořích a oceánech subtropického a tropického pásu. V průměru dosahuje délky od 3,25 m po 4,5 m, výjimečně i přes 5 metrů. Jeho váha činí obvykle 385 až 635 kg, vzácně i přes 900 kg. Charakteristická je pro něj kresba na bocích trupu připomínající tygří pruhy. Napadá ryby mnoha druhů, žraloky, rejnoky, ptáky, hlavonožce, korýše, medúzy, plazy, ploutvonožce a kytovce různých velikostí včetně velryb. Loví i želvy, a to ve větším množství než jiní žraloci. Často hoduje na mršinách. Někdy je nazýván „mořskou popelnicí“, protože sežere i takové věci, jako jsou automobilové značky, kanystry na benzin, různé plechovky a kusy plastů. Přes den se pohybuje převážně na otevřeném moři, v noci při pobřeží. V zimě zůstává v teplých mořích při rovníku a potravu si hledá u korálových útesůTichémIndickém oceánu nebo v Karibiku. Dokáže migrovat na velké vzdálenosti. Žije většinou o samotě, ale více jedinců se může shromáždit na jednom místě kvůli potravě. Má charakteristickou velkou tlamu na spodní straně těla a masivní čelisti, které jsou vybaveny velkým počtem zubů ve tvaru lomeného trojúhelníku s pilovitými okraji. Vyniká dobře vyvinutým zrakem, při lovu se však spoléhá především na jiné smysly, jako je čich a detekce elektrických impulzů, proto může velmi dobře lovit ve tmě nebo ve zkalené vodě.

Jedná se o jediný vejcoživorodý druh z čeledi modrounovití. Březost trvá více než 1 rok a počet mláďat ve vrhu dosahuje až 82. Dožívá se zřejmě až 50 let. Žralok tygří zatím nečelí akutní hrozbě vyhubení (podle norem IUCN je veden jako téměř ohrožený), ale pokračující intenzivní lov může tuto situaci změnit. Ve vztahu k člověku je považován za jednoho z nejagresivnějších žraloků, podle statistik International Shark Attack File má na svědomí asi 19 % všech fatálních útoků na člověka, což je více než kterýkoliv jiný druh žraloka kromě žraloka bílého.

19

Seattle
Pohled na město

Seattle je s populací přesahující 686 tisíc obyvatel nejlidnatějším městem amerického státu Washington. Rozprostírá se na pevninské šíji mezi Pugetovým zálivem a Washingtonovým jezerem, asi 175 km jižně od hranic s Kanadou. Celá metropolitní oblast pak čítá na 3,6 milionu obyvatel. Okolí bylo indiány obývané již před 4 tisíci lety, před příchodem prvních Evropanů zde žil kmen Duwamišů. Město bylo založeno Arthurem A. Dennym a členy jeho výpravy v listopadu 1851, avšak jako oficiální datum vzniku je uváděn rok 1869, kdy byla ustanovena městská rada a zvolen první starosta.

Seattle je známý svou liberální povahou a bohatou podporou umění a kultury. Během 80. let 20. století se zde začal formovat hudební styl grunge, známý díky kapelám jako Nirvana, Pearl Jam nebo Alice in Chains, které zde rovněž vznikly. V roce 1962 byla v dnešní čtvrti Seattle Center pořádána světová výstava, v pořadí již druhá, během níž bylo postaveno mnoho staveb, včetně monorailu či ikonické věže Space Needle. Ve městě se také nachází řada malých kaváren a jeho obyvatelé jsou proslulí značnou konzumací kávy. V posledních letech se Seattle stává i významným ekonomickým centrem, zejména v oblastech služeb, obchodu a počítačového hi-tech průmyslu. Vznikly zde společnosti jako Starbucks, Boeing, Amazon.com nebo Microsoft. Seattlu, charakteristickému svou zelení, se přezdívá Smaragdové město.

18

Filmografie Johna Calea
John Cale v pražském Divadle Archa (2006)

Filmografie Johna Calea sestává z filmů, na nichž se tento velšský hudebník a skladatel podílel. Přestože je hlavním oborem Johna Calea hudba, v několika filmech či seriálech se představil také jako herec. V různých experimentálních filmech se začal objevovat již v šedesátých letech (šlo převážně o filmy Andyho Warhola, ale i jiných režisérů). Kromě několika neznámých a nikdy nepromítaných filmů Warhol s Calem natočil celkem osm screen testů. V roce 1987 Cale dostal lekce od herce F. Murraye Abrahama a následně ztvárnil postavu jménem Hubbley v krátkém filmu The Houseguest. Později hrál v několika dalších filmech a seriálech. Rovněž účinkoval v řadě různých dokumentárních filmů či televizních pořadů.

Jako skladatel tvořil hudbu převážně pro francouzská filmová dramata, často režírovaná Philippem Garrelem, ale také Xavierem Beauvoisem a Olivierem Assayasem. V několika filmech byly použity jeho písně (například Sid a Nancy a Sejmi eso). Cale se navíc na jednom experimentálním snímku, nazvaném Police Car, podílel jako režisér. Jde však pouze o krátkometrážní film, v němž jsou vidět jen blikající světla policejního vozu.

V roce 2005 složil hudbu k filmu Process režiséra C. S. Leigha. Dvojice spolu dále pracovala ještě na filmu Everybody Had a Camera, který měl pojednávat o Andym Warholovi a jeho uměleckém ateliéru The Factory a zakončen měl být atentátem, který na něj spáchala feministická spisovatelka Valerie Solanasová. Později spolu dvojice pracovala na scénáři. Cale chtěl, aby ve filmu hráli velcí hollywoodští herci, jako například Johnny Depp (měl hrát Calea), Uma Thurman a Reese Witherspoon (jako Nico a Edie Sedgwick). Projekt však právě kvůli tomu nebyl dokončen.

17

Československý pavilon na Světové výstavě 1967
Československý pavilon na EXPO '67

Československý pavilon na Světové výstavě 1967 je budova, v níž před padesáti lety probíhala prezentace Československa na této výstavě (EXPO '67) v kanadském Montréalu. Architektonická podoba objektu vzešla ze soutěže, jejímž vítězem se stal návrh Miroslava Řepy a Vladimíra Pýchy. V jednopatrovém pavilonu o půdorysných rozměrech 51 × 33 metrů se nacházely výstavní prostory, ve kterých se vedle jiných prezentovala Věstonická venuše, originály deskových obrazů mistra Theodorikakarlštejnské kaple svatého Kříže, třebechovický betlém, experimentální sídliště Etarea, rituální židovské nástroje nebo díla vytvořená pomocí techniky polyvize a diapolyekranu. Vystavovaly se zde také výtvory ze skla, porcelánu, bižuterie, textilu či krajky. V závěru prohlídky mohli návštěvníci v expozici Kinoautomat zhlédnout první interaktivní filmový snímek na světě nazvaný Člověk a jeho dům. Prezentace Československa vzbudila na výstavě mezi diváky zájem. Celkem jich dorazilo více než osm milionů, díky čemuž se pavilon stal pátým nejnavštěvovanějším na celé výstavě.

Objekt pavilonu chtělo po výstavě získat město Montréal, ale jejich nabídku českoslovenští zástupci odmítli. Obdobně reagovali i na zájem města Gander z kanadské provincie Newfoundland a Labrador. V září 1967 se však u tohoto newfoundlandského města zřítilo letadlo Iljušin Il-18 provozované Československými aeroliniemi. V reakci na angažování se místních lidí v pomoci obětem nehody změnili zástupci Československa jako výraz poděkování svůj názor a s přemístěním objektu souhlasili. V pavilonu se po přesunu nachází divadlo, knihovna a galerie.

16

Levhart skvrnitý
Levhart skvrnitý

Levhart skvrnitý (Panthera pardus) či pouze levhart, někdy také nazývaný leopard, panter, panther nebo pardál, je velká kočkovitá šelma. Druh vědecky zařadil Carl Linné ve svém díle Systema Naturae v roce 1758. Levharti se vyvinuli asi před 3–4 miliony let pravděpodobně v Africe, odkud se rozšířili do Asie a Evropy.

Levhart je statná kočkovitá šelma s velkou hlavou, středně dlouhými končetinami a dlouhým ocasem. Velmi se podobá jaguárovi, který je však robustnější, má kratší ocas a poněkud jinak zbarvenou srst. Hmotnost dospělých jedinců se pohybuje od 17 do 90 kg, délka těla včetně ocasu od 140 do 240 cm, výjimečně i více. Pohlavní dimorfismus je většinou výrazný, samci bývají minimálně o 30–50 % těžší než samice. Levhart je charakteristický žlutou, pískovou, okrovou, oranžovou či cihlovou barvou srsti, na níž jsou rozmístěny černé skvrny a rozety. Ty většinou nebývají vyplněny menšími skvrnkami, ale srst uvnitř rozet má často poněkud tmavší barvu než srst okolo. Spodní část těla je světlejší než boky a hřbet. Někteří levharti mají vyšší produkci pigmentu melaninu, který způsobuje černé zbarvení srsti, a jsou označování jako černí levharti či černí panteři. Nejčastěji se vyskytují v jihovýchodní Asii.

Jako jedna z mála velkých kočkovitých šelem se zdržuje často v korunách stromů, kam si vynáší kořist a ukrývá si ji zde před dalšími predátory, například lvy a hyenami. Má velkou sílu a stavbu těla uzpůsobenou ke šplhání, a tak je schopný vytáhnout na strom zvíře podstatně těžší, než je on sám. Jeho kořistí se může stát široká škála živočichů, především antilopy, gazely, divoké ovce, kozy a prasata, regionální druhy turů a jelenů, primáti, malé šelmy, ptáci a v nouzi i menší živočichové jako hlodavci, plazi a hmyz. Na vyhlédnutou oběť útočí ze zálohy, před finálním výpadem se snaží dostat na co nejkratší vzdálenost. K přiblížení využívá křoviny, podrost a skály, občas si na kořist počíhá i na stromě.

15

Paranoia! (počítačová hra)
Instalační diskety hry

Paranoia! (či jen Paranoia) je česká dobyvatelská počítačová hra, klon klasické hry Dune II. Společnost Phoenix Arts ji dokončila v září 1995 a hra se tak stala první českou a po Dune II a Warcraftu světově třetí realtimovou strategickou počítačovou hrou. Do Phoenix Arts přinesl nápad na hru Radek Ševčík, jemuž se na originálu nelíbilo několik věcí, a ihned potom začal na hře pracovat. Zpočátku byl projekt nekomerční, ale s tím, jak rostly náklady, rozhodla se společnost věnovat se vývoji naplno. Do prodeje se hra dostala po více než roce vývoje.

Příběh hry je zasazen do roku 2673 na planetu Paranoia ve hvězdném systému Beretta, kde už čtvrtým rokem probíhá občanská válka Aponidů. Boj o omamné hopsinky otevírá možnosti manipulovat rasu Aponidů a ovládnout tak planetu, systém, možná i vesmír. Aponidé ovládají systém už téměř tři století a hráč velí původním obyvatelům soustavy, Terranům, kteří se snaží získat zpět před stoletími ztracená území.

Paranoia získala mnoho ohlasů a byla hodnocena v českém a slovenském prostředí poměrně dobře jako jedna z nejlepších domácích her. Kvalit soudobých špičkových zahraničních titulů se jí ale dosáhnout nepodařilo a tehdejší recenze to zohledňovaly. Nejslaběji byla hodnocena příliš schematická a málo přitažlivá grafika hry, nízká originalita v porovnání se vzorem nebo slabší umělá inteligence. Vychvalována naopak byla hratelnost, programátorská práce nebo hudba. Pokračovatelem hry se v roce 1996 stala Paranoia II, která přes značná vylepšení neměla takový úspěch jako první díl.

14

77 Bombay Street
Členové skupiny

77 Bombay Street je švýcarská indie rocková a folk rocková hudební skupina, která vznikla v roce 2008 ve švýcarském městečku Scharans v kantonu Graubünden. Založili ji čtyři bratři Matt (zpěv, kytara), Joe (doprovodný zpěv, elektrická kytara), Simri-Ramon (zpěv, basová kytara) a Esra (bicí) Buchliovi. Ačkoliv jsou členové skupiny Švýcaři, zpívají ve všech svých písních výhradně anglicky.

Kapela do září 2015 vydala čtyři studiová alba. První Dead Bird z roku 2009 obsahuje spíše tvrdší muziku, která inklinuje k alternativnímu rocku či pop punku. Nejslavnějším albem skupiny je Up in the Sky z roku 2011, které získalo ve Švýcarsku zlaté a posléze platinové ocenění za 15 000, resp. 30 000 prodaných kusů. Za album dostala kapela rovněž dvě betonové kostky za nejlepší domácí album a nejlepší domácí hit pro titulní skladbu „Up in the Sky“.

Třetím vydaným albem je Oko Town z roku 2012. Od prvního alba se obě následující stylově velmi liší. Zatímco v prvním používá skupina téměř výhradně elektrické kytary, což mu dodává rockovější ráz, v následujících dvou preferuje akustickou kytaru, díky čemuž zní novější skladby v mnohem jemnějším stylu folk rocku či country. Necelé tři roky od Oko Town vydala kapela své čtvrté a k roku 2015 poslední studiové album nazvané Seven Mountains, jež přišlo na scénu v září 2015.

13

Isis (Lully)
První vydání partitury (1719)

Isis (LWV 54) je francouzská opera (tragédie lyrique), jejímž autorem je Jean Baptiste de Lully. Libreto sepsal Lullyho blízký spolupracovník Philippe Quinault, který vytvořil texty i pro jeho další opery. Quinault se při tvorbě libreta inspiroval jednou z epizod sbírky Proměny od Publia Ovidia Nasa, původně tragický konec však vypustil. Příběh se odehrává mezi římskými bohy; Jupiter je zamilován do nymfy Íó (Io), kterou svádí v podobě oblaku; přestože však nymfa jeho lásku neopětuje, je vystavena pomstě Jupiterovy žárlivé manželky Junony. Když se božský pár smíří, je nymfa povýšena mezi bohy pod novým jménem „Isis“. Opera měla premiéru 5. ledna 1677 na zámku Saint-Germain-en-Laye a první vydání vyšlo roku 1719.

Hudebně patří Isis mezi Lullyho nejlepší díla, přímo inspirovala řadu jiných skladatelů a již ve své době získala přízvisko opera muzikantů, což však současně naznačuje její menší oblibu u běžného publika. Libreto bylo současníky hodnoceno vesměs nepříznivě a až v nové době se dočkalo lepšího hodnocení. Původní inscenace Isis u dvora Ludvíka XIV., s technicky náročnou výpravou a se zapojením mnohočetného sboru a baletu, byla velmi nákladná. Ve své době se obecně Isis netěšila přílišné popularitě, zejména kvůli skandálu u královského dvora. Kvůli domnělým narážkám v textu na skutečné osoby ztratil libretista Quinault dočasně přístup ke dvoru, opera se u dvora přestala uvádět a ani její následné uvedení v pařížském divadle dojem nenapravilo. Po několika málo úspěšných reprízách v první polovině 18. století se v úplnosti nehrála čtvrt tisíciletí a byla vzkříšena až roku 2005.

12

Václav Morávek
Václav Morávek v uniformě čs. armády

Václav Morávek (krycí jména León, Mladý, Vojta, Ota a Procházka; 8. srpna 1904 Kolín21. března 1942 Praha) byl v meziválečném období důstojník československé armády a za druhé světové války hrdina českého protinacistického odboje.

Byl nejmladším členem legendární odbojové trojice MašínBalabán–Morávek, přezdívané gestapem Tři králové, která působila na území protektorátu v letech 1939–1942. Skupina shromažďovala zpravodajsky cenné informace, které následně posílala do Londýna, byla v kontaktu s německým špiónem Paulem Thümmelem (A-54), kolportovala ilegální tiskoviny a prováděla menší záškodnickou činnost. Morávek, jenž vynikal odvahou a proslul neuvěřitelnými útěky, vydržel na svobodě ze slavného trojlístku nejdéle. Padl 21. března 1942 při přestřelce s příslušníky pražské řídicí úřadovny gestapa u Prašného mostu v Praze. Přesné okolnosti jeho smrti nejsou dosud uspokojivě vysvětleny, nicméně s největší pravděpodobností nespáchal sebevraždu, jak se dříve myslelo, ale byl zastřelen přímo členy gestapa.

Morávkovo dospívání poznamenala brzká smrt otce (roku 1921) a velmi blízký vztah k matce, jež byla hluboce věřící a vštípila mu katolické morální zásady. Jeho vztah k náboženství a častá četba bible, kterou měl prakticky neustále u sebe, mu vynesla přezdívku Pobožný pistolník. Krátce po válce byl in memoriam povýšen do hodnosti podplukovníka a roku 2005 na brigádního generála. V březnu 2017 uplyne 75. výročí jeho smrti.

11

Mantela zlatá
Mantela zlatá v oblasti Torotorofotsy

Mantela zlatá (Mantella aurantiaca), známá též jako mantela žlutá, je žába patřící do čeledi mantelovití (Mantellidae) a rodu mantela (Mantella). Její odborné druhové jméno pochází z latinského aurantiacus znamenajícího zlatý. Druh se vyskytuje na malém území ve středovýchodních částech Madagaskaru. Nejlépe prostudovaná je oblast Torotorofotsy. Je horským druhem, který lze nalézt v nadmořské výšce 920−960 m. Dává přednost vlhkým oblastem s původními lesy, nevadí jí ani ty sekundární a lze ji často spatřit i v lesích pandánových.

Je malým, zavalitým druhem žáby vzhledem připomínajícím pralesničku. Dosahuje velikosti 19 až 24 mm u samců a maximálně 31 mm u samic. Zbarvení druhu je žluté, oranžové až červené a ukazuje jím predátorům svoji jedovatost. Kůže obsahuje některé alkaloidy získávané z potravy. Mezi oblíbenou potravu patří termiti, mravencovití či octomilky. Mantela zlatá je hlavně denní živočich. Žije ve skupinkách, v nichž je obvykle dvakrát více samců než samic. Dorozumívá se nejen hlasem, ale také zrakem nebo čichem. Na rozdíl od ostatních mantel není její kvákání intenzivní a skládá se z několika vysokých krátkých cvrlikavých zvuků o délce 50 až 60 ms, které se třikrát opakují. Rozmnožování začíná u mantel zlatých v období dešťů. Samice klade vejce na vlhkou zem, kde je samec oplodní. Déšť je poté spláchne do menších vodních toků, v nichž se z nich rychle vyvíjejí pulci. Pohlavní dospělosti dosahují po dvanácti až čtrnácti měsících života a délka života činí až osm let.

Mezinárodní svaz ochrany přírody hodnotí mantelu zlatou jako kriticky ohrožený druh. Nebezpečí představuje především ztráta přirozeného prostředí a v některých areálech lov pro obchodní účely. Druh byl zapsán do druhé přílohy Úmluvy o mezinárodním obchodu s ohroženými druhy volně žijících živočichů a rostlin. Pro zachování je důležitá ochrana oblastí jeho výskytu. Mantelu zlatou lze snadno chovat v zajetí.

10

Velký rybník (přírodní rezervace)
Letecký snímek Velkého rybníka

Přírodní rezervace Velký rybník se nachází ve východní části okresu Děčín v katastru obce Rybniště v jihozápadní části Šluknovské pahorkatiny na severu České republiky. Rybník se rozkládá na horním toku potoka Lužničky, který se na německém území vlévá do Mandavy. Součástí přírodní rezervace je Rybnišťský velký rybník, dříve německy Bernsdorfer Teich, který je největší stojatou vodní plochou okresu Děčín o rozloze 35,8 ha a objemu 390 000 m³. K hrázi rybníka je přístup od vesnice Ladečka, která spadá pod obec Horní Podluží, a samotný rybník se nachází 1,5 km severovýchodně od Rybniště. S blízkým rybníkem Světlík jej spojuje naučná stezka.

Velký rybník při svých tazích hojně využívají ptáci, v důsledku čehož je ve zdejším chráněném ornitologickém území zakázáno koupání. V roce 1984 zde byla vyhlášena, a v roce 1995 rozšířena na rozlohu 83 ha, přírodní rezervace ve správě Ústeckého kraje. V roce 2007 byla dále rozšířena na rozlohu 103,72 ha v katastrálních územích Rybniště a Krásná Lípa.

Přírodní rezervace byla vyhlášena k ochraně nejen tažných ptáků a jiných živočichů, ale i pobřežních mokřin, v nichž se vyskytují chráněné rostliny. Z ohrožených ptáků zde jsou k vidění bukáček malý, jeřáb popelavý, orel mořský či moudivláček lužní a potápka rudokrká, která v 2. polovině 70. let jinde v Čechách nehnízdila. Celkem zde byl zjištěn výskyt téměř 200 druhů ptáků. Velký rybník je zařazen do Evropsky významných lokalit dle nařízení vlády číslo 132/2005 Sb., kód lokality CZ0420166. Přírodní rezervace se nachází v Ptačí oblasti Labské pískovce.

09

Úlet ibisů skalních z pražské zoologické zahrady
Ibis ve voliéře

Úlet ibisů skalních z pražské zoologické zahrady je událost, k níž došlo přesně před rokem, na začátku března roku 2016. Pod těžkým sněhem se tehdy v noci z 29. února na 1. března protrhla ochranná síť voliéry „Africké skály“ s ibisy skalními (Geronticus eremita). Nejprve se skulinou protáhli dva jedinci, jež pak následovalo zbylých šestnáct, a následně se opeřenci rozlétli po Praze a blízkých částech Středočeského kraje.

Vedení zahrady do pátrání po uletělých ptácích zapojilo veřejnost, jež mohla o pohybu ptáků zahradu informovat na speciálním telefonním čísle nebo mohla své zprávy uveřejňované na sociálních sítích označovat hashtagem #ibisdozoo. V průběhu dalších dvou týdnů se podařilo ibisy pochytat. Některé přímo v areálu zahrady, jiné na území hlavního města, například na Václavském náměstí, v Holešovicích či na ruzyňském Letišti Václava Havla. Jiný jedinec zaletěl k LetůmDobřichovic ve Středočeském kraji nebo – jakožto brodivý pták – sledoval tok řeky Vltavy až do Kralup nad Vltavou severně od Prahy. Posledního ptáka se podařilo lapit 13. března na hřišti v pražských Řeporyjích. Ze všech uletělých ibisů pouze jediný po návratu do zoo zahynul, protože s ohledem na své mládí a nezkušenost spořádal vedle běžné potravy také úlomky skla či pozinkované podložky.

Na společenském zájmu o ibise postavila zoologická zahrada svou marketingovou kampaň, kdy se od 7. března objevily billboardy a reklamní plochy se sloganem „Navštivte naše celebrity“.

08

Doug Yule
Doug Yule (2009)

Doug Yule (* 25. února 1947 Boston) je americký zpěvák a hudebník hrající na různé nástroje (kytara, klávesy, baskytara, bicí, housle). Do širšího povědomí se dostal v roce 1968, kdy nahradil Johna Calea ve skupině The Velvet Underground. Postupem času z kapely odešli všichni její původní členové a nadále ji vedl Yule. Hrál na dvou jejích albech z doby, kdy ji vedl Lou Reed, a později s ní vydal ještě jedno album, na kterém se však nepodílel nikdo z původních členů skupiny. Nedlouho po vydání alba se Velvet Underground rozpadla. Yule nějaký čas spolupracoval s Reedem a nahrál dvě alba jako člen superskupiny American Flyer. Roku 1978 se přestal věnovat hudbě a začal pracovat jako tesař.

V lednu 1996 byla skupina v její klasické sestavě uvedena do Rock and Roll Hall of Fame, Yule však uveden nebyl. V následujících letech se občasně začal věnovat hudbě, hostoval na koncertu bubenice Velvet Underground Maureen Tuckerové a odehrál vlastní turné. Později se spolu s Tuckerovou a Reedem účastnil rozhovoru o skupině v New York Public Library. Od roku 2007 vystupoval s old-timovou skupinou RedDog, s níž v letech 2009 a 2011 vydal dvě alba. Mimo své působení v této skupině, ve které hrál na housle, se věnoval houslařství.

07

Irbis
Irbis

Irbis (Panthera uncia, dříve také Uncia uncia), též irbis horský či levhart sněžný, je kočkovitá šelma obývající horské masivy Střední Asie. Jeho biotopem jsou především horské louky a pastviny, bezlesé a kamenité planiny nad horní hranicí lesa. Obvykle se pohybuje v nadmořských výškách 1 500–4 000 m. Vzhledem připomíná levharta, je o něco menší, ale robustnější. Délka těla je 103–130 cm, délka ocasu 90–105 cm. Výška v plecích dosahuje kolem 60 cm, váha 22–55 kg. Srst je měkká, hustá a obzvláště v zimě velmi dlouhá. Na základním světlém zbarvení jsou umístěny tmavé skvrny a rozety. Dlouhý a mohutný ocas mu pomáhá udržovat rovnováhu při pohybu a skocích. Kořistí irbisa jsou především horští kopytníci, příležitostně však loví i menší zvířata.

Stav divoce žijící populace irbisů lze kvůli nedostupnosti biotopu monitorovat jen velmi obtížně, různé odhady z let 2003–2014 uvádějí čísla v rozmezí 3 920–7 500 divoce žijících jedinců. Druh vede Mezinárodní svaz ochrany přírody jako ohrožený. V CITES je irbis citován v příloze I. Přestože v celém areálu výskytu je pod legislativní ochranou, největší nebezpečí pro něj stále představuje ilegální lov a pytláctví spojené s výnosným prodejem trofejí na černém trhu. Organizované projekty na ochranu irbisa začaly vznikat teprve v posledních desetiletích. V říjnu 2013 v kyrgyzském Biškeku podepsali zástupci všech 12 zemí, na jejichž uzemí areál irbisa zasahuje, společnou deklaraci, na jejímž základě vznikl projekt Global Snow Leopard & Ecosystem Protection Program, který by měl do roku 2020 vytipovat napříč areálem výskytu nejméně 20 zdravých populací a zajistit jejich ochranu. Populace v zoologických zahradách čítá více než 500 jedinců a je považována za životaschopnou a stabilní. Plemennou knihu irbisa vede zoologická zahrada ve finských Helsinkách.

Irbis není obvyklé heraldické zvíře, přesto se vyskytuje například ve znaku ruské republiky Chakasie či měst Almaty a Biškek.

06

Brná (Ústí nad Labem)
Brná na bližším břehu v údolí Labe.

Brná je část statutárního a krajského města Ústí nad LabemČeské republice, spadající pod městský obvod Ústí nad Labem-Střekov. Nachází se asi pět kilometrů jižně od centra města v Českém středohoří na pravém břehu řeky Labe. Její katastrální území se rozkládá na 4,24 km² v nadmořské výšce od 140 do 626 m n. m. K roku 2011 zde žilo 1 179 obyvatel.

Nejstarší dochovaná zmínka pochází z roku 1057 a od středověku se ve vsi kromě běžných zemědělských produktů pěstovalo ovoce a vinná réva. Významněji se Brná začala rozvíjet až v 19. století, během něhož se stala rekreačním zázemím Ústí nad Labem. Agrární charakter si udržela až do konce 50. let 20. století, kdy na rozparcelovaných pozemcích zaniklého jednotného zemědělského družstva začala mohutná výstavba rodinných domů a rekreačních objektů. V roce 1980 se Brná stala součástí Ústí nad Labem a od té doby je jeho rezidenční a rekreační oblastí.

Brnou prochází silnice II/261 a železniční trať 072. Celé její katastrální území náleží do velkoplošného zvláště chráněného CHKO České středohoří a mimo to je její součástí přírodní rezervace Sluneční stráň. Od roku 1931 je při řece Labi v provozu termální koupaliště o několika bazénech. Mezi místní pamětihodnosti patří kaple svaté Anny, která dříve stávala v centru vsi a je kulturní památkou.

05

Tosca
Přední strana libreta z roku 1899

Tosca ([toska]) je opera o třech dějstvích italského skladatele Giacoma Pucciniho na italské libreto, které napsali Luigi IllicaGiuseppe Giacosa. Premiéra se konala v divadle Teatro Costanzi v Římě dne 14. ledna 1900. Libreto, napsané na základě francouzské divadelní hry La Tosca Victoriena Sardoua z roku 1887, je melodramatické dílo odehrávající se v Římě v červnu 1800 v době, kdy nadvláda Neapolského království nad Římem byla ohrožena Napoleonovou invazí do Itálie. Obsahuje vyobrazení nejen vášnivého milostného vztahu, ale také mučení, vraždy a sebevraždy, stejně jako některé z nejznámějších lyrických Pucciniho árií.

Puccini viděl Sardouovu hru, když byla uváděna během turné v roce 1889 v Itálii, a po určitém váhání v roce 1895 získal práva na zhudebnění tohoto dramatu. Převedení mnohomluvné francouzské hry do výstižné italské opery trvalo čtyři roky, během nichž se skladatel opakovaně dohadoval se svými libretisty a vydavatelem. Tosca pak měla premiéru v době nepokojů v Římě a její první uvedení bylo ze strachu z narušení o jeden den odloženo. Přes nevalné hodnocení kritiků měla opera okamžitý úspěch u veřejnosti.

Hudebně je Tosca strukturována jako prokomponovaná formaáriemi, recitativy, sbory a dalšími prvky hudebně sladěnými do hladkého celku. Puccini používá wagneriánské leitmotivy identifikující postavy, předměty a nápady. Zatímco kritici často zavrhovali tuto operu jako povrchní melodrama se zmatky v zápletce, je na druhou stranu všeobecně uznávána síla její partitury a vynalézavost její orchestrace. Dramatická síla Tosky a hudební vykreslení jejích postav nepřestávají fascinovat účinkující i diváky a dílo zůstává jednou z nejčastěji prováděných oper na světových jevištích. Opera také vyšla na mnoha nahrávkách, a to jak studiových, tak ze živých představení.

04

Láčkovka rádža
Láčkovka rádža na hoře Tambuyukon

Láčkovka rádža (Nepenthes rajah) je masožravá rostlinarodu Nepenthes. Druh popsal Joseph Dalton Hooker v roce 1859. Roste pouze na ostrově Borneo na kamenitých svazích hor Kinabalu a Tambuyukonserpentinitových půdách s vysokým obsahem niklu a chromunadmořské výšce 1 650−2 650 m.

Je to vytrvalá rostlina, kořenící na zemi. Její stonky mohou mít až šest metrů na délku a rostou na nich listy v odstupu asi 20 cm. Jsou to štítkovité čepele a rostou na 15centimetrovém řapíku. Z každého listu vybíhá asi půlmetrový úponek, který má na konci pupen, z něhož se za vhodných podmínek vyvine láčka na chytání potravy. Láčky jsou naplněny trávicí tekutinou a na povrchu mají červené až nachové zbarvení, zevnitř jsou žlutozelené. Rostlina vytváří dva typy láček. Spodní měří běžně 35 cm na délku a 18 cm na šířku, čímž se řadí mezi největší na světě. Horní jsou menší, mají tvar nálevky a objevují se vzácně. Obústí měří až 4 cm na šířku, je příčně žebrované a na okraji vybíhá ve špičaté výběžky. Rostlina může kvést po celý rok. Květenstvím je hrozen, plodem tobolka. Rostlina hybridizuje se všemi láčkovkami na Kinabalu. Láčkovka rádža je masožravka a živiny si doplňuje lapáním kořisti do láček. Mezi nejčastější kořist patří mravencovití, existují však záznamy i o lapení drobných obratlovců. Mimoto také udržuje mutualistický vztah s drobnými savci, kterým poskytuje nektar a oni do láčky na oplátku kálí, čímž jí poskytují dusík. V Nepenthes rajah navíc mohou žít drobné organismy označované termíny nepenthebionts a Nepenthes infauna.

Mezinárodním svazem ochrany přírody je Nepenthes rajah řazena mezi ohrožené druhy a je zapsána v příloze I Úmluvy o mezinárodním obchodu s ohroženými druhy volně žijících živočichů a rostlin. Nebezpečí představuje ilegální sběr rostlin, ztráta přirozeného prostředí či jev El Niño. Rostlinu lze pěstovat v umělých podmínkách, je to však obtížné.

03

 

Lokomotiva ČME3
ČME3 v Rusku

Lokomotiva řady ČME3 je dieselelektrická lokomotiva, vyráběná v letech 19631994ČKD Praha pro sovětské železnice SŽD a její pozdější nástupnické společnosti. Jde o stroj navazující na dříve vyrobené menší lokomotivy typu ČME2, určený pro těžký posun a nákladní vlaky. Konstrukce i vnější vzhled řady ČME3 vychází v mnoha ohledech z amerických a ruských vzorů včetně kapotového uspořádání. Zkratka ČME je odvozena od ruského „чехословацкий тепловоз маневровый с электрической передачей“ (Čechoslovackij těplovoz Maněvrovyj s Električeskoj pěredačej), tedy československá motorová posunovací lokomotiva s elektrickým přenosem výkonu. Podle řadového označení ČME si lokomotivy v českém prostředí vysloužily přezdívku „čmelák“, někdy i s přídomkem „velký“ pro odlišení od menších ČME2.

Celkem bylo do bývalého Sovětského svazu dodáno 7 459 lokomotiv tohoto typu, dalších několik stovek bylo exportováno do ostatních zemí, a jde tedy o největší sérii lokomotiv jednoho typu na světě (více se vyrobilo pouze sovětské řady 2TE10, ovšem v mnoha různých provedeních). Většina z nich je v těchto zemích v provozu do dnešních dnů a stala se jakýmsi symbolem mnoha tamních rozsáhlých seřadišť a nákladových nádraží. I přes původní určení na posun a do nákladní dopravy se postupem času lokomotivy osvědčily na všech typech výkonů. Nástupcem této lokomotivy se měla stát osminápravová supertěžká lokomotiva typu ČME5, vyvíjená v ČKD koncem osmdesátých let, kromě malé prototypové série však k její hromadné výrobě nedošlo.

02

Chung-č’
Portrét císaře Chung-č’

Císař Chung-č’ (30. července 14708. června 1505), vlastním jménem Ču Jou-tchang, z dynastie Ming vládl v letech 14871505 mingské Číně. Narodil se v době, kdy oblíbenkyně jeho otce, císaře Čcheng-chua, paní Wan a její věrní odstraňovali každé císařovo dítě. Pouze se štěstím byl ukryt bývalou císařovnou a unikl tak smrti. S otcem se setkal až v pěti letech, kdy byl jmenován korunním princem. Byl výjimečně nadané dítě a vynikal při studiu; dostalo se mu nejlepšího konfuciánského vzdělání. Když po otci v roce 1487 převzal vládu, s novým rokem vyhlásil éru „Velké vlády“, Chung-č’. Tento název se užívá i jako jméno císaře. Jeho administrativa byla vedena v duchu konfuciánské ideologie a on sám se stal pilným a pracovitým císařem. Dohlížel na všechny státní záležitosti, snížil daně a vládní výdaje, na ministerské posty vybíral schopné úředníky. Velcí sekretáři a ministři pracovali ruku v ruce s císařem v atmosféře harmonické spolupráce, která se jinak ve středně mingském období vyskytovala jen vzácně. Moc eunuchů byla omezena a vymizely palácové intriky převládající v předchozích vládách.

Z příkazu císaře byl doplněn a aktualizován Mingský zákoník. Úspěšně se rozvíjela ekonomika říše. Nedostatek měny se vláda pokusila řešit obnovením výroby mincí zrušené ve 30. letech 15. století. Po sérii povodní byla zregulována Žlutá řeka, rostl zahraniční obchod s jihovýchodní Asií. Zahraniční politika císaře Chung-č’ byla klidná, jediným větším vojenským tažením jeho vlády se stala výprava do Chami roku 1495, mingská vojska též potlačila několik menších povstání. Chung-č’ může být i ve srovnání s jeho slavnými předchůdci – císaři Chung-wu a Jung-le – hodnocen jako jeden z nejlepších panovníků dynastie Ming.

01

Žralok lagunový
Žralok lagunový na kresbě z roku 1838

Žralok lagunový, známý také jako žralok bělocípý, žralok bělošpicí a žralok útesový (Triaenodon obesus), je druh žralokačeledi modrounovitých (Carcharhinidae) a jediný druh monotypického rodu Triaenodon. Vyznačuje se štíhlým tělem se širokou hlavou, velkýma oválnýma očima se svislými zorničkami a stejnoměrným bílým zbarvením špiček hřbetní a ocasní ploutve. V oblasti svého výskytu, která zahrnuje Indo-Pacifik od východní Afriky až k pobřeží Střední Ameriky, je jedním z nejčetnějších žraloků korálových útesů. V Severní Karolíně byly nalezeny zkameněliny tohoto druhu z období třetihor (miocén), což naznačuje, že před několika miliony let žil i v Atlantském oceánu, v současné době se zde však nevyskytuje. Žije v blízkosti mořského dna v hloubkách od 8 do 40 metrů.

Většinu dne tráví odpočinkem. Na rozdíl od žraloků z rodu Carcharhinus a příbuzných rodů, kteří musejí neustále plavat, aby jim voda omývala žábry, dovede čerpat kyslík z vody do žaber, i když leží na mořském dně. V noci loví ve skupinách ryby, korýše a hlavonožce. Díky podlouhlému tělu se dostane i do menších štěrbin a pátrá zde po potravě. Na rozdíl od žraloka černoploutvého a spanilého nepreferuje konzumaci potravy ve společnosti ostatních. Často se vyskytuje na stabilním místě, které dlouhodobě neopouští nebo se do něj pravidelně navrací. Je živorodý, samice po březosti trvající nejméně 5 měsíců porodí jedno až šest mláďat. Dle Mezinárodního svazu ochrany přírody jde o téměř ohrožený druh. Nebezpečí představuje především velký rybolovný tlak a jejich pomalé rozmnožování s malými vrhy. Žádná zvláštní opatření na ochranu tohoto druhu zatím nebyla ustanovena, a je tedy třeba jej považovat za potenciálně ohrožený.