C. S. Leigh

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
C.S. Leigh
Jiná jména Kristian Leigh
Christian Leigh
Narození 1964
Spojené státy americké
Úmrtí 2016 (ve věku 51–52 let)
Londýn
Země Spojené státy americké
Spojené království
Národnost americká
Povolání filmový režisér, módní návrhář, kurátor, scenárista a esejista
Aktivní roky 1982 – 2016
Webová stránka http://couture-film.tumblr.com/
Logo Wikicitátů citáty na Wikicitátech
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Chybí svobodný obrázek.

C. S. Leigh, známý také jako Kristian či Christian Leigh, (1964?2016?) byl britsko-americký umělecký kurátor, filmový režisér a módní návrhář. Svou kariéru zahájil v první polovině osmdesátých let jako módní návrhář, jeho šaty údajně nosilo několik známých hereček. Vzhledem k finančním problémům tuto kariéru ukončil a na nějaký čas o něm nebylo slyšet. V roce 1987 se znovu objevil na scéně, tentokrát coby kurátor výstav umění. Po několika menších výstavách zorganizoval v roce 1989 v Salzburgu velmi nákladnou přehlídku The Silent Baroque. Následovaly další výstavy, které často bývaly inspirovány filmem. Čtyři z nich dokonce dostaly své názvy podle snímků Alfreda Hitchcocka. Kurátorské činnosti se přestal věnovat po výstavě v Benátkách roku 1993, která za sebou zanechala značné dluhy a na dlouhou dobu se ani zde vystavená díla nevrátila do rukou vlastníků. V tomto období rovněž editoval katalogy svých výstav a přispěl články do několika časopisů o umění.

Od druhé poloviny devadesátých let se Leigh zaměřoval na režii filmů, přičemž většina nebyla nikdy dostupná širší veřejnosti, a to navzdory tomu, že v nich vystupovali známí herci, jako například Béatrice Dalle, Marianne Faithfullová a Thure Lindhardt. Nejdostupnějším z nich je film Process (2004), který byl uveden i na několika velkých filmových festivalech. Mezi jeho další snímky patří See You at Regis Debray (2005), odehrávající se v jediném bytě, ve kterém se ukrývá Andreas Baader, jediná postava filmu. Z jeho dílny pochází také dokumentární film A Quiet American: Ralph Rucci & Paris (2012) pojednávající o módním návrháři Ralphu Ruccim. Hudbu k různým jeho filmům složili John Cale, Rjódži Ikeda a Thurston Moore. Častým spolupracovníkem byl řecký kameraman Giorgos Arvanitis. V letech 2009 a 2010 Leigh vydal dvě čísla vlastního rozsáhlého magazínu Syntax. Ke konci života pracoval na několika dalších filmech a rovněž bylo uspořádáno několik výstav zaměřených na jeho kariéru.

Život[editovat | editovat zdroj]

Sukně s kostkovaným vzorem.
Tužková sukně navržená Kristianem Leighem

Christian Leigh se narodil v roce 1964 britskému otci a americké matce.[1][p 1] Vyrůstal údajně v rhodeislandském Newportu a poté, co v patnácti letech dokončil střední školu, studoval krátce buď na Princetonské univerzitě nebo Parsonsově škole. Ani jedna z těchto škol však o nikom s tímto jménem nemá záznam, a je tedy pravděpodobné, že Christian Leigh nebylo jeho skutečné jméno – tím mohlo být Ezra Saftia, ale jde o nepotvrzenou informaci.[2]

Návrhář a kurátor[editovat | editovat zdroj]

V první polovině osmdesátých let byl módním návrhářem. Například jeho podzimní kolekce na rok 1982 zahrnovala vedle jiných dlouhé večerní šaty doplněné o sametový top s dlouhými rukávy a vícebarevné šaty s navrstvenými jemnými volány na ramenou.[3] Podle článku v magazínu People jeho oblečení nosily například herečky Jane Fondová, Jessica Langeová a Farrah Fawcettová a Meryl Streepová se měla údajně v jeho šatech zúčastnit udílení Oscarů za rok 1982. Přestože je u jejích fotografií z ceremonie uváděna informace, že na sobě má Leighovy šaty, ona sama o mnoho let později uvedla, že jeho jméno nikdy neslyšela. Leigha měla zastupovat jeho matka Barbara a v jeho salonu mělo pracovat 25 zaměstnanců. Své první šaty Leigh udajně navrhl ve třinácti letech.[4] Jako návrhář vystupoval pod jménem Kristian Leigh. Počátkem roku 1984 Leighova firma zkrachovala kvůli nesplaceným dluhům vůči dodavatelům a zatčení Leighovy matky za vypsání falešného šeku.[5]

Poté, co byla zavřena Leighova návrhářská firma, se na několik let stal nezvěstným. V roce 1986 mu bylo nabídnuto kurátování amerického pavilonu na prvním ročníku bienále v ekvádorské Cuence.[6] Na výstavě byla uvedena díla například od Jima Isermanna, Tonyho Tasseta či od dua Komar a Melamid.[7] V té době již veřejně vystupoval jako Christian Leigh. Svou první vlastní výstavu of Ever-Ever Land i speak [sic], která zahrnovala díla vedle jiných od Rosse Blecknera, Annette Lemieux či dua McDermott & McGough, uspořádal v září 1987 v newyorské Stuxově Galerii. Další přehlídka následovala v lednu 1988 v Galerii Bess Cutlerové pod názvem Walk Out to Winter a obsahovala díla od Josepha Kosutha, Vikky Alexander, Michaela Zwacka a dalších. Poslední z trilogie, Complexity and Contradiction, proběhla od září do října 1988 v Galerii Scotta Hansona, kde byla vystavena díla například od Günthera Förga, Ange Leccii, Jamese Casebera či Elaine Sturtevant.[8][9] Roku 1988 rovněž pořádal výstavu The Inside and The Outside, která proběhla v Galerii Rhony HoffmanovéChicagu.[10]

V roce 1988 se stal šéfredaktorem sekce kritiků v magazínu Artforum, tuto funkci však záhy opustil. Za své funkční období však přizval například Jacka Bankowského, který se později stal šéfredaktorem.[2] Na přelomu osmdesátých a devadesátých let dále přispěl několika články do časopisů Art+Auction, Artscribe, Atlántica, Contemporanea a Flash Art International.[11] V té době zároveň přispěl eseji do katalogů několika výstav, například Josepha Amara (1987), Elaine Sturtevantové (1987–1988), Rony Pondickové (1991), Nicholase Krushenicka (1992) a Marcella Joriho (1993).[12][13][14]

Roku 1989 uspořádal v salzburské Galerii Thaddaeus Ropac svou největší výstavu The Silent Baroque, které zahrnovala díla například od Matta Mullicana a Jeffa Koonse. Šlo o velmi nákladnou výstavu s extravagantním zahájením, na kterou byla přivezena řada amerických kritiků, kteří byli ubytování v nejdražších hotelech.[2] K výstavě byl vydán rozsáhlý katalog obsahující velké množství ilustrací.[15][16] Zajímavostí je, že katalog obsahoval také reklamní prvky, které však byly použity v uměleckém kontextu, nešlo tedy o placené reklamy. Původně mělo jít o malou výstavu s několika americkými umělci, ale postupně jejich počet vzrůstal. Kvůli rozsáhlým přípravám jak samotné výstavy, tak i katalogu, byla celá událost přeložena z původně plánovaného roku 1988 na 1989.[17] Následovaly čtyři výstavy s názvy inspirovanými filmy Alfreda HitchcockaSpellbound, Rope, Vertigo a Psycho.[p 2] První z nich, Spellbound, proběhla v losangeleské Galerii Marca Richardse v roce 1990 a zahrnovala díla mimo jiné od Alexise Rockmana, Donalda Baechlera a Matthewa Weinsteina.[18] Přehlídka Rope proběhla v roce 1990 v Galerii Alfonsa Alcoley v Barceloně. Výstava Vertigo proběhla na dvou místech, v salzburské a pařížské Galerii Thaddaeus Ropac od července do srpna 1991.[19] Psycho se uskutečnila v newyorské KunstHall (šlo o Leighem pronajatý prostor, ne zavedenou galerii)[2] od dubna do května 1992.[20]

Světlá budova s parkem v popředí.
Budova Galerie Thaddaeus Ropac v Salzburgu, kde Leigh pořádal několik výstav.

Od 9. ledna do 20. února 1993 probíhala v newyorském Thread Waxing Space výstava I Am the Enunciator, na níž byla uvedena díla například od Louise Bourgeois, Naylanda Blakea a Roberta Venturiho.[1] Celkem výstava obsahovala více než sto obrazů, soch, filmů a videí.[21] Leighova poslední výstava I Love You More Than My Own Death (také jako Transactions a Slittamenti/Transactions) proběhla na Benátském bienále na jaře 1993. Již v případě výstavy The Silent Baroque měl Leigh značné problémy s dodržením finančního limitu, který byla galerie ochotna investovat, ale vzhledem k tomu, že právě díky této výstavě se galerie proslavila, Thaddaeus Ropac byl Leighovi vděčný (také i za to, že se díky němu seznámil s mnoha umělci).[17] Podobná situace nastala i v případě I Am the Enunciator, nicméně až z benátské výstavy vzešly výrazné problémy, které začaly u nezaplacení přepravních poplatků.[2] Později se ukázalo, že nedostal zaplaceno vůbec nikdo, od umělců po firmu, která zhotovila katalog výstavy. Když výstava skončila, všechny exponáty byly zabaveny;[22] část z nich se vrátila autorům až v roce 1998. Mezi zabavenými díly, jejichž celková hodnota převyšovala jeden milion dolarů, se nacházely obrazy či sochy od Roye Lichtensteina, Chucka Close či Louise Bourgeois.[23] Leigh se následně ztratil, jeho telefon byl odpojen a pošta se vracela odesílatelům.[2]

Filmař[editovat | editovat zdroj]

Ve druhé polovině devadesátých let Leigh, nyní již trvale žijící v Evropě, opět změnil své pole působnosti a stal se filmovým režisérem. Nejprve vytvořil nikdy nezveřejněný krátkometrážní animovaný film s názvem Mr Hurricane Goes to the Guggenheim, ale uvedl, že to nebylo něco, co by chtěl dělat – chtěl tvořit celovečerní hrané filmy.[6] V letech 1997 až 1998 natočil v Amsterdamu a Kodani svůj debutový film s názvem Sentimental Education, inspirovaný stejnojmennou[p 3] knihou francouzského spisovatele Gustava Flauberta. Děj filmu se odehrával v současném módním světě se zaměřením na modela s krizí víry. Leigh měl nejprve schůzky s francouzskými producenty; po neúspěšném jednání našel dva Nizozemce, kteří byli ochotní film produkovat. Ve snímku hráli například Clément Sibony, Aurélia Thierrée, Guillaume Canet, Isabelle Carré a Sylvie Testudová. Během postprodukce došlo mezi Leighem a producenty k neshodě, přičemž ti se snažili film sestříhat bez Leighovy přítomnosti, což on nebyl ochotný schválit, a film tak nakonec nebyl nikdy veřejně promítán.[6]

Po problémech, které Leigh, nyní vystupující coby C. S. Leigh, zažil se svým prvním snímkem, se pro svůj další projekt rozhodl sehnat silného producenta ochotného tvořit složité filmy. V roce 1998 se na Filmovém festivalu v Cannes setkal s dánským producentem Peterem Aalbækem Jensenem, který mu nabídl, aby svůj druhý snímek natočil pod záštitou jeho produkční společnosti Zentropa. Svůj druhý film, který dostal titul Far from China, začal Leigh natáčet v Dánsku, ale nakonec se rozhodl od Zentropy odejít a dokončit jej v Paříži a Londýně. Ve snímku hráli mimo jiné Lambert Wilson, Thure Lindhardt, Antoine Chappey, Aurélia Thierrée a také zpěvačka Marianne Faithfullová. Originální hudbu k filmu složila a nahrála anglická alternativní rocková skupina Suede. Kromě různých instrumentálních skladeb film obsahuje také novou píseň „Simon“.[24] Premiéra filmu proběhla 18. listopadu 2001 v londýnském Divadle Royal Court. Film představuje smyšlený příběh o tom, jaký život by žila dcera amerického kvakera Normana Morrisona, který se v roce 1965 upálil na protest proti válce ve Vietnamu.[6] Podle některých zdrojů byl film uložen do filmového skladiště pod smyšleným názvem a je tedy značně nepravděpodobné, aby byl nalezen.[22] Podle Leigha však důvod, proč film od premiéry nebyl uveden, spočívá v tom, že producenti po prvním uvedení nezkompletovali všechny části.[6]

Žena se slunečními brýlemi.
Francouzská herečka Béatrice Dalle, která ztvárnila hlavní roli v Leighově největším filmu Process.

Jeho dalším filmem je Nude, Descending…,[p 4] v němž hrají mimo jiné Kati Outinenová, Thure Lindhardt a Lou Castel. Snímek pojednává o padělateli umění, který se snaží dokončit svou verzi jednoho Lichtensteinova obrazu, ale stále jej vyrušují různé návštěvy.[25] Leighovým největším filmem je jeho čtvrtý projekt, který dostal název Process. Snímek produkovali Humbert Balsan a Mark Westaway.[22] Hlavní roli v něm ztvárnila Béatrice Dalle, přestože první volbou pro Leigha byla Katrin Cartlidge, která však ještě v době shánění financí pro projekt zemřela.[26][27] V dalších rolích se představili například Guillaume Depardieu, Julia Faure, Daniel Duval či Leos Carax. Psaní scénáře Leighovi zabralo přibližně jeden rok, až dosáhl 120 stran, přičemž ty nakonec zkrátil a výsledný scénář, s nímž přišel na scénu, měl kolem 21 stran; ve filmu je tedy velmi malé množství dialogů.[28] Hudbu k filmu složil velšský hudebník a hudební skladatel John Cale.[29] Světová premiéra proběhla 8. února 2004 na Berlínském mezinárodním filmovém festivalu, kde jeho promítání doprovodil John Cale živou hudbou.[30][31] Později byl uveden také na dalších festivalech a jako vůbec první Leighův film se dostal také do francouzských kin.[32]

Po dokončení snímku Process pracoval na projektu Everybody Had a Camera, ke kterému psal scénář John Cale a Leigh jej měl režírovat. Ten měl pojednávat o americkém popartovém umělci Andym Warholovi a jeho ateliéru The Factory a zakončen měl být atentátem, který na něj v červnu 1968 spáchala feministická spisovatelka Valerie Solanasová.[32][p 5] Vyprávěn měl být z pohledu mladíka, který neznalý poměrů přijel z Evropy do New Yorku a stal se součástí místní umělecké scény (tedy z pohledu samotného Johna Calea).[34] Podle jiných zdrojů se film měl odehrávat v rozmezí sedmi let, přičemž každý rok by byl vyprávěn z pohledu jiného člena The Factory.[32] Cale chtěl, aby ve filmu hráli velcí hollywoodští herci, jako například Johnny Depp (měl hrát Calea), Uma Thurman a Reese Witherspoon (jako Nico a Edie Sedgwick).[35] Samotného Warhola, který se ve filmu měl jen mihnout, měla podle jeho představ ztvárnit Meryl Streepová.[34] Podle Leigha měla výraznou roli ve filmu hrát hudba.[32][36] Projekt nakonec nebyl realizován.

V roce 2005 natočil Leigh film See You at Regis Debray, který se celý odehrává v jednom bytě a v němž vystupuje jediná postava – Andreas Baader, jehož ztvárnil německý herec Lars Eidinger. Ten se ve snímku, jehož děj se odehrává v roce 1969, ukrývá v pařížském bytě filozofa Régise Debraye, který byl v té době uvězněn v Bolívii.[37] Originální hudbu k filmu složil japonský hudebník Rjódži Ikeda.[38] Leigh uvedl, že nápad a titul filmu nosil v hlavě po dobu sedmi let.[39] Jeho dalším filmem byl rozsáhlý projekt American Widow vystavěný na pozadí teroristických útoků, ke kterým došlo v září 2001 v New Yorku. Původní koncept byl takový, že film bude sledovat ženu, která si vymyslela, že její manžel byl při těchto útocích zabit. Později se z filmu stal obraz první dekády nového tisíciletí.[35] Film měl být produkován Leighovou společností a firmou Ognon Films Humberta Balsana.[32] Ve filmu hrály Jekatěrina Golubeva, Cat Power, Anna Levine a další. Snímek byl natáčen v několika různých zemích, přičemž pásky s filmem zůstávaly vždy v zemích, kde byly natočeny. Mnohahodinový film tedy nikdy nebyl na veřejnosti promítán celý, ale vždy byly vybrány a sestříhány různé scény, které byly pro danou příležitost nejvhodnější.[35] Jedna z částí filmu byla bez Leighova svolení vysílána jednou nizozemskou televizí. Leigh později uvedl, že by nikdy nic takového neschválil a chování stanice odsoudil jako „nedostatek respektu k uměleckému procesu.“[6]

Roku 2008 vytvořil dokumentární film Cannes 6808, který připomínal čtyřicáté výročí 21. ročníku Filmového festivalu v Cannes, jenž byl zrušen kvůli květnovým nepokojům. Ve stejném roce také připravil instalaci Exhibits A-K from the Debray Files pro výstavu v americkém Fort Worthu nazvanou Warhol and the Shared Subject, která byla zaměřena primárně na Andyho Warhola s přispěním dalších umělců. Leighova instalace obsahovala předměty z filmu See You at Regis Debray.[40] Krátkometrážní film I Was Jack Goldstein, který vznikl v roce 2009, je poctou Leighovu příteli, kanadskému výtvarníkovi Jacku Goldsteinovi. Film je složen z několika fotografií (tj. neobsahuje pohyblivý obraz) samotného Leigha, který na nich napodobuje Goldsteinovo chování (například stojí velice blízko nástupiště metra, časté jsou blízké pohledy na jeho obličej). Autorem hudby k filmu, kterou tvoří převážně zpětná vazba, je americký kytarista Thurston Moore.[41][42] Délka filmu dosahuje šestnácti minut, což byla podle Goldsteina nejdelší doba, po jakou mohl čekat na doručení heroinu.[35] Film vzešel z několika performancí, které Leigh vytvořil v Paříži a v Londýně v říjnu a listopadu 2007.[43] Původně chtěl do role Goldsteina obsadit skutečného herce, ale poté, co jej potenciální kandidát zklamal, rozhodl se roli zahrát sám. Roku 2012 převedl performanci I Was Jack Goldstein do divadelní podoby, která byla uvedena v londýnské Bussey Building, přičemž Goldsteina tentokrát hrál Ken Roht.[11] Roku 2011 natočil film Nobody Fucks Nico, ve kterém hrála Joana Preiss zpěvačku Nico. Dále natočil experimentální film A Letter to H věnovaný Humbertu Balsanovi.[44]

Po dobu čtyř let Leigh pracoval na dokumentárním filmu A Quiet American: Ralph Rucci & Paris o americkém módním návrháři Ralphu Ruccim, ke kterému Leigh choval velký obdiv, a jeho vztahu k Paříži. Obsahuje rozhovory například s Lee Radziwillovou, Franciscem Costou, Andrém Leonem Talleym a mnoha dalšími.[45] Rucciho návrhářská společnost do filmu investovala na 400 000 dolarů a byla značně znepokojena jeho pomalým vývojem.[46]

Poslední léta[editovat | editovat zdroj]

Portrét muže.
Německý herec Lars Eidinger, který ztvárnil jedinou roli v Leighově filmu See You at Regis Debray a zároveň hrál v nedokončeném snímku Projection.

V roce 2008 začal Leigh pracovat na magazínu Syntax, který měl původně vycházet třikrát ročně. První číslo, které dostalo název The Annotated Spectacle, bylo vydáno v roce 2009 a jsou v něm pokryta módní, hudební i filmová témata. Obsahuje mimo jiné rozhovory se spisovatelkou Heidi Julavits, výtvarníkem Jonathanem Meesem či uměleckou dvojicí Iainem Forsythem a Jane Pollardovou, a také příspěvky například od Ralpha Rucciho a Gasparda Yurkieviche a velké množství fotografií.[43] Druhé číslo magazínu Syntax nazvané Too Much Night vyšlo v březnu 2010 a obsahuje například příspěvky od Haruna Farockiho či Rodneyho Grahama, stejně jako nekrology či články na různá témata. Kniha má téměř 400 stran.[47] Později mělo vyjít další číslo magazínu Syntax nazvané Cinephobia, které mělo mít filmovou tematiku.[48] Mnoho lidí, kteří se na vzniku magazínu podíleli (fotografové, grafici a další), nedostalo za svou práci zaplaceno; opakovalo se tedy totéž, co v dobách Leighovy kurátorské kariéry.[49] To byl také důvod, proč se třetí číslo Syntaxu nedostalo na trh.[50] V letech 2009 a 2010 rovněž přispěl dvěma eseji do časopisu The Believer, jedním na téma filmu (Contemplating the New Physicality of Cinema; tj. Úvahy o nové fyzičnosti filmu) a druhým, ve kterém připomínal Jacka Goldsteina (The Ghost Who Refused to Die; tj. Duch, který odmítl zemřít).[51][52] Fotograf Laurence Ellis vydal v roce 2010 fotografickou knihu No Show, v níž dokumentuje vlastní zkušenosti s Leighem.[53]

Od prosince 2011 do ledna 2012 byla v pařížské galerii Castillo/Corrales uspořádána výstava Notorious (Christian Leigh) obsahující různé katalogy, filmy a další díla spojená s Leighovou kariérou.[54][55] Tato výstava byla později představena také na dalších místech – v Kodani (YEARS, 2014) a Bernu (Kunsthalle, 2017). Roku 2012 se Leigh účastnil Hitchcockovy retrospektivy The Genius of HitchcockBFI Southbank, kde diskutoval o svých výstavách inspirovaných tímto režisérem.[11] Od března do května 2013 byla v Exhibition Research Centre na Liverpoolské univerzitě Johna Moorese uspořádána výstava In Camera, která zobrazovala jeho tvorbu od osmdesátých let do současnosti, tedy materiál z jeho výstav až po jeho nové filmy.[56] Součástí výstavy byla performance That First Camera No Longer Exists, inspirovaná dopisem, který napsal režisér Jean-Luc Godard výrobci kamer Jeanu-Pierreovi Beauvialovi.[44] Od prosince 2016 do února 2017 měla ve vídeňské Kunsthalle Wien proběhnout výstava The Camera Never Lies (Even When I Do), jejímž kurátorem měl být Luca Lo Pinto, a která měla zahrnovat různé předměty z Leighova archivu, stejně jako jeho filmy a videa.[57] Výstava nakonec neproběhla, její část měla být vystavena v říjnu 2019 na knižním veletrhu Vienna Art Book Fair, ale ani to se nakonec nestalo.[58]

To, co v dnešní době chybí, je velká pracovní ambice. Nemám na mysli ambici být slavný. Mám na mysli ambici udělat něco, co se udělat nedá, nebo by to nikdo rozumný neudělal.

— C. S. Leigh, [35]

Ke konci života dále pracoval na nedokončeném dokumentu The Success Reflex: A Portrait of the Rothschilds, který měl vyprávět dvanáct příběhů o členech rodiny Rothschildových. Dalším z nedokončených filmů byl Motherboard, což měl být „malý klaustrofobický film o žalu a internetu“. Zároveň připravoval vysokorozpočtový film se známými herci, který měl být ještě větší než Process.[6] Dlouhodobě rovněž plánoval natočit celovečerní film o Jacku Goldsteinovi.[11] Jeho dalším projektem byla série Aural Camera, v níž se snažil přetvořit existující zvukovou část starších filmů do vizuální podoby. Takto chtěl realizovat vždy jeden film z dané dekády počínaje šedesátými lety, kdy se narodil. Jako první si vybral Bressonův film A co dále, Baltazare z roku 1966.[6] Další filmy ze série však dokončeny nebyly. Rovněž pracoval na filmu Projection, který měl být sestříhán z několika hodin materiálu, který natočil s Jekatěrinou Golubevou a Larsem Eidingerem původně pro film American Widow. Během postprodukce však Leigh přestal komunikovat s producentem filmu a později bylo zjištěno, že v Londýně zemřel.[22]

Výstavy[editovat | editovat zdroj]

Pořádané[editovat | editovat zdroj]

Název Místo konání Město Země Období
A Different Corner: Definition and Redefiniton, Painting in America Museo de Arte Moderna Cuenca Ekvádor duben – červenec 1987
of Ever-Ever Land i speak [sic] Stux Gallery New York Spojené státy americké září 1987
Walk Out to Winter Bess Cutler Gallery New York Spojené státy americké leden 1988
Complexity and Contradiction Scott Hanson Gallery New York Spojené státy americké září – říjen 1988
The Inside and The Outside Rhona Hoffman Gallery Chicago Spojené státy americké 18. listopadu – 24. prosince 1988
The Silent Baroque Galerie Thaddaeus Ropac Salzburg Rakousko 1989
Spellbound Marc Richards Gallery Los Angeles Spojené státy americké 1990
Rope Galeria Alfonso Alcolea Barcelona Španělsko 1990
Vertigo Galerie Thaddaeus Ropac Salzburg a Paříž Rakousko a Francie červenec – srpen 1991
Psycho KunstHall New York Spojené státy americké 2. dubna – 9. května 1992
I Am the Enunciator Thread Waxing Space New York Spojené státy americké 9. ledna – 20. února 1993
I Love You More Than My Own Death (také jako Transactions a Slittamenti/Transactions) Benátky Itálie jaro 1993

Výstavy jeho díla[editovat | editovat zdroj]

Název Místo konání Město Země Období
Notorious (Christian Leigh) Castillo/Corrales Paříž Francie prosinec 2011 – únor 2012
In Camera Art and Design Academy Liverpool Spojené království březen – květen 2013
L'ombre d'un doute / I tvivlens skygge YEARS Kodaň Dánsko 10. – 31. května 2014
Zrušeno: The Camera Never Lies (Even When I Do) Kunsthalle Wien Vídeň Rakousko prosinec 2016 – únor 2017
Notorious (Christian Leigh) Kunsthalle Bern Bern Švýcarsko 2017

Dílo[editovat | editovat zdroj]

Tištěné[editovat | editovat zdroj]

  • A Different Corner: Definition and Redefiniton, Painting in America (katalog; 1987)
  • of Ever-Ever Land i speak (katalog; 1987)
  • Joseph Amar (esej v katalogu; 1987)
  • Complexity and Contradiction (katalog; 1988)
  • The Inside and The Outside (katalog; 1988)
  • Sturtevant Drawings, 1988–1965 (katalog; 1988)
  • The Silent Baroque (katalog; 1989)
  • Round Trip (katalog; 1990)
  • David Row: Three Shows (katalog; 1991)
  • Limits of Perception (příspěvek do katalogu; 1991)
  • Altrove: Fra immagine e identità, fra identità e tradizione (esej v katalogu; 1991)
  • Arnulf Rainer: Kreuze und Christus-Übermalungen / Crosses and Overpaintings of Christ-Images (příspěvek do katalogu; 1991)
  • Vertigo (katalog; 1991)
  • Psycho (katalog; 1992)
  • I Am the Enunciator (katalog; 1993)
  • Gloria Kisch Sculpture (esej k výstavě; 1993)
  • Louise Bourgeois: The Locus of Memory Works 1982–1993 (katalog; 1993)
  • The Annotated Spectacle (Syntax #1; 2009)
  • Too Much Night (Syntax #2; 2010)

Filmografie[editovat | editovat zdroj]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Poznámky[editovat | editovat zdroj]

  1. Některé zdroje uvádějí rok 1965. Rok 1964 je však uveden v katalogu I Am the Enunciator, který Leigh osobně editoval, a tento rok je tedy pravděpodobnější.
  2. České distribuční názvy ve stejném pořadí: Rozdvojená duše (1945), Provaz (1948), Závrať (1958) a Psycho (1960).
  3. Původně L'Éducation sentimentale (1869), česky Výchova sentimentální (1898) a Citová výchova (1959).
  4. Název filmu odkazuje na Duchampův obraz Akt sestupující se schodů (1912); anglicky Nude Descending a Staircase.
  5. Zajímavostí je, že John Cale složil v roce 1996 hudbu k filmu Střelila jsem Andyho Warhola pojednávajícím o tomto atentátu.[33]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b I Am the Enunciator. Příprava vydání Christian Leigh. 1. vyd. New York: Thread Waxing Space, 1993. 88 s. (anglicky) Katalog výstavy. 
  2. a b c d e f WORTH, Alexi. The Trouble with Christian: Whatever Happened to Christian Leigh [online]. Artforum, 2003-03 [cit. 2019-08-30]. Dostupné online. (anglicky) 
  3. DUKA, John. Notes on Fashion [online]. The New York Times, 1982-06-15 [cit. 2019-08-30]. Dostupné online. (anglicky) 
  4. Kristian Leigh Had a Dream: I Was a Teenage Dress Designer. People. 5. září 1983, s. 85. ISSN 0093-7673. (anglicky) 
  5. Kristian Leigh Showroom Closed; Designer's Whereabouts Unknown. Women's Wear Daily. 10. únor 1984. ISSN 0043-7581. (anglicky) 
  6. a b c d e f g h RILEY, John A. The First Three Lives Are The Hardest [online]. Atlántica, 2016 [cit. 2019-08-30]. Dostupné online. (anglicky) 
  7. A Different Corner: Definition and Redefiniton, Painting in America. Příprava vydání Christian Leigh. 1. vyd. Cuenca: Museo de Arte Moderno, 1987. 63 s. (anglicky) Katalog výstavy. 
  8. Complexity & Contradiction. Příprava vydání Christian Leigh. 1. vyd. New York: Scott Hanson Gallery, 1988. (anglicky) Katalog výstavy. 
  9. LARSON, Kay. Golden Oldies. New York. 10. říjen 1988, s. 70. ISSN 0028-7369. (anglicky) 
  10. The Inside and The Outside. Příprava vydání Christian Leigh. 1. vyd. Chicago: Rhona Hoffman Gallery, 1988. 6 s. (anglicky) Katalog výstavy (brožura). 
  11. a b c d Re: Towards a Minor History of Exhibitions and Performances. Příprava vydání Fabien Pinaroli. 1. vyd. London: It:éditions, 2018. 392 s. ISBN 978-2-917053-32-4. Kapitola CS Leigh: I Was Jack Goldstein, s. 136-172. (anglicky) 
  12. LEIGH, Christian. Joseph Amar. 1. vyd. New York: Bess Cutler Gallery, 1987. 16 s. (anglicky) Katalog výstavy. 
  13. MAYHALL, Dorothy; LEIGH, Christian. Nicholas Krushenick: Color and Design Revisited. Stamford: Stamford Museum & Nature Center, 1992. (anglicky) Katalog výstavy. 
  14. ECCHER, Danilo; LEIGH, Christian; KUSPIT, Donald. Jori. 1. vyd. Trento: Galleria Civica di Arte Contemporanea, 1993. 118 s. ISBN 88-8001-001-8. (anglicky / italsky) Katalog výstavy. 
  15. DELSING, Kyra. The Silent Baroque [online]. Mediamatic [cit. 2019-09-01]. Dostupné online. (anglicky) 
  16. Another Disappearance Act [online]. Henri, 2019-07-31 [cit. 2019-09-01]. Dostupné online. (anglicky) 
  17. a b ROPAC, Thaddaeus; MORRIS, Sarah. Exhibition Histories: "The Silent Baroque", 1989, Galerie Thaddaeus Ropac, Salzburg. Spike Art Quarterly. Podzim 2018, čís. 57, s. 40-45. (anglicky / německy) 
  18. GEER, Suvan. Wilshire Center [online]. Los Angeles Times, 1990-03-16 [cit. 2019-11-11]. Dostupné online. (anglicky) 
  19. Vertigo. Příprava vydání Christian Leigh. 1. vyd. Salzburg / Paris: Galerie Thaddaeus Ropac, 1991. 128 s. (anglicky) 
  20. Psycho. Příprava vydání Christian Leigh. 1. vyd. New York: KunstHall, 1992. 64 s. (anglicky) 
  21. COTTINGHAM, Laura. I Am the Enunciator / Fever [online]. Frieze, 1993-03-05 [cit. 2019-09-01]. Dostupné online. (anglicky) 
  22. a b c d WARD, Neil Thomas. In Search of a Lost Film [online]. Medium, 2018-03-05 [cit. 2019-08-31]. Dostupné online. (anglicky) 
  23. VOGEL, Carol. Fighting Over Art In a Costly Limbo [online]. The New York Times, 1994-09-14 [cit. 2019-09-01]. Dostupné online. (anglicky) 
  24. Suede – They Like to Score! [online]. NME, 2001-11-01 [cit. 2019-08-30]. Dostupné online. (anglicky) 
  25. Nude, Descending… [online]. Mubi [cit. 2019-09-05]. Dostupné online. (anglicky) 
  26. LEIGH, C. S. I don't read scripts. Sight & Sound. Srpen 2005, s. 18-19. ISSN 0037-4806. (anglicky) 
  27. RILEY, John A. Logikeye Project: An Interview with CS Leigh [online]. Desistfilm, 2015-02-12 [cit. 2019-09-01]. Dostupné online. (anglicky) 
  28. EYQUEM, Olivier. Process. Paris: Pirates Distribution, 2004. 20 s. (francouzsky) Propagační brožura k filmu. 
  29. YOUNG, Neil. UK new-releases, 15th July: ‘Process’ [8/10] and ‘3-Iron’ [8/10] [online]. Jigsaw Lounge, 2004 [cit. 2019-08-24]. Dostupné online. (anglicky) 
  30. LUTZ, Cosima. John Cale begleitet Cs Leigh [online]. Die Welt, 2004-02-10 [cit. 2019-09-12]. Dostupné online. (německy) 
  31. LIM, Dennis. The Sun Also Rises [online]. The Village Voice, 2004-02-17 [cit. 2019-09-05]. Dostupné online. (anglicky) 
  32. a b c d e JAMES, Alison. Warhol before ‘Camera’ [online]. Variety, 2004-05-19 [cit. 2019-08-31]. Dostupné online. (anglicky) 
  33. MCCARTHY, Todd. I Shot Andy Warhol [online]. Variety, 1996-01-28 [cit. 2019-10-29]. Dostupné online. (anglicky) 
  34. a b RUTTENBERG, Jay. John Cale interview [online]. Time Out, 2004-09-02 [cit. 2019-08-31]. Dostupné online. (anglicky) 
  35. a b c d e RILEY, John A. Does This Movie Really Exist? The "Invicible Cinema" of CS Leigh [online]. Desistfilm, 2014-03-15 [cit. 2019-08-31]. Dostupné online. (anglicky) 
  36. KAMIŃSKI, Marcin. "Everybody Had a Camera", Andy Warhol bohaterem filmu [online]. Filmweb, 2004-05-20 [cit. 2019-08-31]. Dostupné online. (polsky) 
  37. CAIN, Nick. See You At Regis Debray. The Wire. Září 2008, čís. 295, s. 72. ISSN 0952-0686. (anglicky) 
  38. ABRAVANEL, David. Ryoji Ikeda: See You at Regis Debray [online]. PopMatters, 2009-02-17 [cit. 2019-08-23]. Dostupné online. (anglicky) 
  39. HINOJOSA, José Sarmiento. Q & A: CS Leigh [online]. Desistfilm, 2014-03-18 [cit. 2019-08-23]. Dostupné online. (anglicky) 
  40. Warhol and The Shared Subject Opens this Weekend at the Art Galleries at TCU [online]. Art Daily, 2008-12-16 [cit. 2019-08-31]. Dostupné online. (anglicky) 
  41. Sneak Preview of a New Film by CS Leigh [online]. Fact [cit. 2014-02-09]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2014-02-23. (anglicky) 
  42. I Was Jack Goldstein – CS Leigh [online]. Emergency Index, 2012 [cit. 2019-09-01]. Dostupné online. (anglicky) 
  43. a b The Annotated Spectacle. Příprava vydání CS Leigh. 1. vyd. London: Syntax Editions, 2009. 418 s. (anglicky) 
  44. a b That First Camera No Longer Exists: C.S. Leigh [online]. Tate Modern, 2013-05-03 [cit. 2019-08-31]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2019-08-31. (anglicky) 
  45. FEIEREISEN, Sharon. New Film and Coffee Table Book Pay Homage to Ralph Rucci [online]. The Fashion Spot, 2012-03-13 [cit. 2019-08-31]. Dostupné online. (anglicky) 
  46. PETKANAS, Christopher. Ralph Rucci’s World, Times Two [online]. The New York Times, 2011-12-28 [cit. 2019-08-31]. Dostupné online. (anglicky) 
  47. WATSON, Steve. Shining a light on Too Much Night [online]. Stack, 2010-05 [cit. 2019-09-01]. Dostupné online. (anglicky) 
  48. LLOYD, Kimberly. Too Much Night [online]. Qompendium, 2018-09-12 [cit. 2019-09-01]. Dostupné online. (anglicky) 
  49. STORM, Christian. A True Rip-Off Artist: Is C. S. Leigh a Con Man or a Genius?. Vice. Leden 2014, čís. Volume 11 Number 12 – The Skammerz Ishu, s. 26-27. ISSN 1077-6788. (anglicky) 
  50. HERNÁNDEZ, Diango. Mister Trigger and me [online]. Diango Hernández, 2011-08-12 [cit. 2019-09-01]. Dostupné online. (anglicky) 
  51. LEIGH, CS. Contemplating the New Physicality of Cinema. The Believer. Březen-duben 2009, čís. 61 (Vol. 7, No. 3), s. 5-8. „The 2009 Film Issue“. ISSN 1543-6101. (anglicky) 
  52. LEIGH, CS. The Ghost Who Refused to Die. The Believer. Listopad-prosinec 2010, čís. 76 (Vol. 8, No. 9), s. 36-39. „The 2010 Art Issue“. ISSN 1543-6101. (anglicky) 
  53. BELCEN, Agata. Laurence Ellis, Photographer on His Absent Friend [online]. AnOther, 2010-03-11 [cit. 2019-09-01]. Dostupné online. (anglicky) 
  54. Notorious (Christian Leigh) [online]. Castillo/Corrales, 2011 [cit. 2019-08-31]. Dostupné online. (anglicky) 
  55. HUDEK, Antony. Notorious (Christian Leigh). Frieze. Duben 2012, čís. 146, s. 145-146. ISSN 0962-0672. (anglicky) 
  56. NUNES, Sinead. LJMU’s Exhibition Research Centre presents CS Leigh: In Camera [online]. Art in Liverpool, 2013-03-15 [cit. 2019-08-31]. Dostupné online. (anglicky) 
  57. Program 2016 [online]. Kunsthalle Wien [cit. 2019-09-01]. Dostupné online. (anglicky) 
  58. Vienna Art Book Fair #1. Příprava vydání Marlene Obermayer; překlad Susanna Fahle. Wien: Das Kunstbuch, 2019. 72 s. S. 33. (anglicky) Katalog knižního veletrhu. 

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]