Děčínská vrchovina

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Děčínská vrchovina
Elbsandsteingebirge

Podzimní večer u Liliensteinu

Nejvyšší bod Děčínský Sněžník (723 m n. m.)
Rozloha 278 (česká část), resp. 700 km²

Nadřazená jednotka Krušnohorská hornatina
Sousední
jednotky
Krušné hory, Sächsisches Hügelland und Erzgebirgsvorland, Šluknovská pahorkatina, Lužické hory, České středohoří, Mostecká pánev
Podřazené
jednotky
Děčínské stěny, Tiské stěny, Sněžnická hornatina, Růžovská vrchovina, Jetřichovické stěny, Sächsische Schweiz

Světadíl Evropa
Stát Česko Česko
Německo Německo
Děčínská vrchovina na mapě Česka
Děčínská vrchovina na mapě Česka
Horniny pískovec, čedič
Povodí Labe
Souřadnice 50°52′ s. š., 14°13′ v. d.

Děčínská vrchovina je geomorfologický celek na česko-německém pomezí, součást Krušnohorské hornatiny. Z pohledu německého členění jde o oblast Sächsisch-Böhmisches Kreidesandsteingebiet (D15/43, Sasko-české křídové pískovce), součást provincie (Großraumu) Östliche Mittelgebirge. Vrchovina také nese alternativní název Labské pískovce (německy Elbsandsteingebirge). Česká část se nachází v Ústeckém kraji a zabírá významnou část okresu Děčín. Německá část leží ve svobodném státě Sasko v okrese Saské Švýcarsko-Východní Krušné hory.

Labské pískovce se nacházejí po obou stranách Labe mezi městy Děčín a Pirna. Východní hranice probíhá přibližně po linii Pirna, Hohnstein, Sebnitz, Chřibská, Česká Kamenice a Děčín. Na západ od Labe pak z Děčína zhruba podél Jílovského potoka na hraniční hřeben a v Sasku pak podél Gottleuby (Rybný potok) do Pirny.

Česká část má rozlohu 278 km², celé území pak zhruba 700 km². Většina území je chráněná, na české straně je to Chráněná krajinná oblast Labské pískovce a Národní park České Švýcarsko.

Charakteristika[editovat | editovat zdroj]

Specifikem vrchoviny jsou hluboká údolí až kaňony, skalní města, stolové hory na pískovcovém podkladu. Ostrovní charakter mají čedičové elevace. Typická je demontánní biota v inverzních polohách v neobyčejně malých nadmořských výškách. Plocha bioregionu nebyla v prehistorickém období prakticky osídlena a dodnes má většinou lesní kryt. Lesní porosty tvoří kulturní jehličnaté lesy, typické jsou reliktní bory na skalách. Menší část tvoří bezlesí, kde louky a pastviny mají vyrovnané zastoupení s agrocenózami. Téměř celý bioregion je součástí CHKO Labské pískovce s řadou maloplošných chráněných území. Od roku 1999 je na území vyhlášena ochrana formou národního parku (Národní park České Švýcarsko) (80 km²), tvořící s obdobným parkem v SRN (Národní park Saské Švýcarsko) bilaterární chráněné území.

Členění[editovat | editovat zdroj]

Území vrchoviny lze také podle krajinného rázu rozdělit na tyto části:

Mezi základní rysy reliéfu patří tektonicky rozlámané kuesty na jižním okraji (čela na sever), strukturně podmíněné plošiny, stolové hory, ojedinělé neovulkanické suky a jako obzvláště morfologický útvar lze klasifikovat hluboce zaříznuté antecedentní kaňonovité údolí Labe a jeho přítoků. Lemován je charakteristickými tvary selektivního zvětrávání a denudace vytvářející pískovcová skalní města a stěny, i izolované skalní věže.
Nejvyšším bodem je denudační troska Děčínského Sněžníku 723 m n.m. se zachovaným zbytkem denudační úrovně staršího data. Mezi neovulkanickými elevacemi je nejvýznamnější Holý vrch 528 m n.m., s lokálně vyvinutou sloupcovitou odlučností neovulkanitů.
Sněžnická hornatina zaujímá západní část CHKO. Tvoří ji plochá hornatina, náležící do povodí Labe. Vytvořena je na křídových pískovcích od cenomanu až po střední turon, s ojedinělými průniky neovulkanických hornin. Do Sněžnické hornatiny náleží též nejvýznamnější morfologický fenomén této části, antecedentní labský kaňon. Povrch Sněžnické hornatiny lze charakterizovat jako silně rozčleněný erozně denudační reliéf sedimentární stupňoviny. Rozčlenění je, jak z důvodu tektonického roztříštění, tak podmíněno litologicky. Celé území má výraznou asymetrickou stavbu.
Jako důsledek subrecentních až recentních tektonických pohybů se nachází pásmo nejvyšších elevací na jižním okraji hornatiny.
Mezi základní rysy reliéfu patří tektonicky rozlámané kuesty na jižním okraji (čela na sever), strukturně podmíněné plošiny, stolové hory, ojedinělé neovulkanické suky a jako obzvláště morfologický útvar lze klasifikovat hluboce zaříznuté antecedentní kaňonovité údolí Labe a jeho přítoků. Lemován je charakteristickými tvary selektivního zvětrávání a denudace vytvářející pískovcová skalní města a stěny, i izolované skalní věže.
Růžovská vrchovina, jako taková je označována část Děčínské vrchoviny na pravém břehu Labe, od labského kaňonu východním směrem. Nachází se z největší části v povodí řeky Kamenice. Má silně rozčleněný, erozně denudační reliéf s poměrně hojnými proniky neovulkanitů zachovaných ve formě suků. Je vytvořena na křídových pískovcích spodního a středního turonu. Na jižním okraji jsou opět charakteristické tektonicky podmíněné cuesty s čely ukloněnými na sever. Mezi další významné morfologické tvary náleží rozsáhlé strukturní plošiny, rozčleněné hluboce zaříznutým, místy až kaňonovitým údolím řeky Kamenice a jejich přítoků.
Nejvyšší elevace jsou většinou podmíněny neovulkanickými proniky a dnes mají charakter suků. Nejvyšším bodem celého území je neovulkanický Růžovský vrch 619 m n.m. Je sám o sobě morfologicky neobyčejně pestrý - skalní tvary, mrazové sruby, balvanové proudy, kamenná moře apod.
Tiské stěny - Velký okruh
Růžovský vrch - Děčínská Fudžijama
Jako Jetřichovické stěny je označována severovýchodní část Děčínské vrchoviny v povodí řek Kamenice a Křinice vzniklá opět na pískovcích středního turonu a na SZ turonu, až coniaku. Charakteristické jsou opět průniky neovulkanických basaltoidů tvořící nejvyšší elevace.
Reliéf Jetřichovických stěn lze opět charakterizovat jako silně rozčleněný, erozně denudační reliéf, tektonicky i litologicky podmíněné, sedimentární stupňoviny. Výraznými rysy reliéfu jsou strukturní hřbety, neovulkanické suky a hluboce zaříznutá kaňonovitá údolí řek Kamenice, Křinice a jejich přítoků.
Jsou zde charakteristické tvary selektivního zvětrávání a odnosu, které ve svém konečném výsledku vytvářejí morfologicky pestrý prostor mezi údolím Labe a Lužickými horami.
Charakteristickými vrcholy této části jsou Bor 448 m n.m., Jedlina 490 m n.m., a mnoho dalších bodů. Z jejich víceméně stejné výškové hladiny lze usuzovat, že se opět jedná o denudační trosky vyšší paroviny, rozrušené denudačními procesy.
Mezi nejvýznamnější morfologický útvar náleží skalní most Pravčická brána.
Místopis Jetřichovicka

V německém členění podle Emila Meynena se pod sasko-české křídové pískovce počítají i Žitavské hory a celá hlavní jednotka se na německém území [dělí jen na dvě vedlejší jednotky:

Významné vrcholy[editovat | editovat zdroj]

Další nejvyšší a nejprominentnější hory a kopce se nacházejí v Seznamu vrcholů v Děčínské vrchovině.

Atraktivní místa[editovat | editovat zdroj]

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]