Děčínský Sněžník

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Děčínský Sněžník
Pohled z Děčínského Sněžníku na České středohoří
Pohled z Děčínského Sněžníku na České středohoří

Vrchol 724 m n. m.
Prominence 151 m
Izolace 12,0 km → Jelení vrch
Seznamy Nejprominentnější hory CZ
Hory Děčínské vrchoviny #1
Vrcholy v okrese Děčín #4
Poznámka rozhledna
Poloha
Stát ČeskoČesko Česko
Pohoří Děčínská vrchovina / Děčínské stěny / Sněžnická hornatina / Děčínskosněžnická hornatina
Souřadnice
Děčínský Sněžník
Děčínský Sněžník
Hornina pískovec
Povodí Labe
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Děčínský Sněžník (německy Hoher Schneeberg) (724 m) je pískovcová stolová hora, zvedající se 7 km západoseverozápadně od města Děčína. Představuje nejvyšší vrchol geomorfologického okrsku Sněžnická hornatina, celého geomorfologického celku Děčínská vrchovina, jakož i CHKO Labské pískovce a čtvrtý nejvyšší vrchol okresu Děčín. V rámci podokrsku tvoří hora samostatnou část.

Hora[editovat | editovat zdroj]

Hora, tvořená svrchnokřídovými turonskými pískovci, je téměř celá zalesněná, většinu jejích svahů pokrývají smrkové porosty, v menší míře se vyskytuje borovice, modřín a buk, pro vrcholovou část jsou typické i břízy a jeřáby. Vrchol hory zaujímá rozlehlá plošina o rozměrech přibližně 1600 krát 600 metrů, mírně se sklánějící k severovýchodu. Po většině svého obvodu je lemována několik desítek metrů vysokými pískovcovými stěnami, jejichž lámáním a zvětráváním vznikly, zejména na jižním úbočí, četné pseudokrasové jeskyně se stěnami pokrytými fluoritem. Malá část těchto prostor (cca 0,09 ha) je chráněna coby přírodní památka Jeskyně pod Sněžníkem. Těžbu fluoritu na Sněžníku v letech 1955 - 1994 dokumentovala expozice v muzeu na zámku v Jílovém[1]. Z okrajů vrcholové plošiny se na mnoha místech otevírá daleký rozhled na Lužické hory i Českosaské Švýcarsko, vyhledávané jsou z Drážďanské vyhlídky na druhém konci plošiny viditelné Drážďany na severozápadě a Koňská hlava na východě.[2]

Rozhledna[editovat | editovat zdroj]

Nejvýznamnějším kruhovým výhledovým bodem je však 33 m vysoká kamenná rozhledna z roku 1864, jedna z nejstarších na území ČR. Původně šlo o velkoryse pojatou trigonometrickou věž 1. řádu, kterou pro potřeby rakouských, saských a pruských zeměměřičů nechal svým nákladem zbudovat majitel panství hrabě František Antonín Thun, od samého počátku však slouží i turistickému ruchu. Rozhledna stojí 0,37 km severovýchodně od vrcholu a její pata se nachází ve výšce 718 m n. m. V roce 1936 zde byl poprvé na území tehdejšího Československa zachycen televizní signál vysílaný z Olympijských her v Berlíně.[2] Rozhledna je chráněna jako technická památka (číslo ÚSKP: 19175/5-5028). V roce 1992 prošla zchátralá a uzavřená věž celkovou rekonstrukcí a byla znovu zpřístupněna veřejnosti. Při rozhledně se nachází bufet a horská chata a malé jezírko, vrchol hory je z několika směrů přístupný turistickými značenými cestami. Nejkratší příchod se nabízí po dopravě autobusem či automobilem do jílovské místní části Sněžník na západní straně hory. Z tohoto výchozího bodu představuje cesta k rozhledně necelé 2 km chůze s převýšením 130 m. Podstatně náročnější jsou varianty začínající v Jílovém (zelená značka, zhruba 5 km / 460 m) respektive Děčíně (červená značka, přibližně 9 km / 600 m).

Horolezectví[editovat | editovat zdroj]

Děčínský Sněžník je samostatnou horolezeckou oblastí. Lezecké možnosti na této největší české stolové hoře byly objeveny teprve v roce 1987 (masívy Májová a Jarní). Řada cest byla vytvořena v roce 2005. Podmínky pro lezení jsou příznivé, neboť pískovcová skála je tvrdá a masív je orientován vesměs jižním a jihozápadním směrem.[3] Na svazích je značné množství balvanů, nabízejících využití pro bouldering. Vzhledem k oblíbenosti tohoto sportovního odvětví byl pro oblast Sněžníku zpracován samostatný průvodce s popisy a plánky.[4]

Důlní činnost[editovat | editovat zdroj]

V oblasti Děčínského Sněžníku probíhala důlní činnost v letech 1955 až 1995. Ve zdejších pískovcích se nachází dnes už netěžené ložisko fluoritu, jehož těžba přestala rentabilní. O nálezu fluoritu pocházejí první zmínky od doktora Hibsche z roku 1906 a Michela z roku 1913. Nálezy z první poloviny 20. století byly podkladem k průzkumu v padesátých letech. Poté se otevřelo 8 ložisek. Vytěženo bylo 203 kt rubaniny. Těžilo se od 1955 do 1995. Vyraženo bylo přes 21 km důlních chodeb. Vytěženo bylo 7900 tun fluoritu. Šachta je hluboká 60 m. Důlní díla se zde rozprostírají pod obcí Jílové. Zde těžený fluorit byl čirý až nafialovělý, hustě páskovaný i vrstevnatý. Vyplňuje trhliny u Modré a Jílového, v nichž tvoří žíly, stejně jako severně od svahu Holého vrchu nad obcí Jílové.

Důlní činnost v oblasti je známá i díky tomu, že zde na konci těžebního období[kdy?] zahynuli horníci.

Těžbu ztěžoval úhel uložení rudních žil pod úhlem 35 – 45°. Těžba fluoritu zde měla dvě hlavní fáze. První fáze byla od roku 1955 – 1957. Vrtná metoda do roku 1957 nebyla skoro používána. Ze zachovalých dokumentů je zřejmé, že byla používána pouze skládková dobývací metoda. Žilovina byla značně rozsýpavá, a proto byly používány hlavně „přílože“. V druhé etapě byla vyrubána slepá jáma ze štoly č. 1, jáma byla spojena s dvěma patry. 1. Patro v hloubce 30 m a druhé v hloubce 60 metrů. Druhá etapa těžby pokračovala od roku 1968, kdy báňské dílo převzala báňská společnost.

Fluorit je používán od dávných dob jako příměs při tavení rud, používá se k výrobě kyseliny fluorovodíkové a syntetického kryolitu. Využívá se při při výrobě smaltů a skla a ke snižování vypalovací teploty cementu. Čistý fluorit se používá i v optickém průmyslu.

Fotogalerie[editovat | editovat zdroj]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Historie Jílovského zámku na MUJilove.cz
  2. a b TOUŠLOVÁ, Iveta; PODHORSKÝ, Marek; MARŠÁL, Josef. Toulavá kamera 4. Praha: freytag&berndt, 2007. ISBN 978-80-7316-287-0. Kapitola Děčínský Sněžník, s. 204. 
  3. Popis skalní oblasti
  4. Průvodce v pdf.

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • NOUZA, Jan. Rozhledny Čech, Moravy a Slezska. Liberec: Nakladatelství 555. 1999. 159 s., str. 51 - 52. ISBN 80-902590-4-9
  • HYNGAROVÁ, Iva; BOŘUTA, Petr. Labské pískovce. Lezecký průvodce. Tisá. Rájec. Sněžník. 1. vyd. Ústí nad Labem: Efekt International, 1995. 206 s. ISBN 80-901591-1-7. S. 160-164. 

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]