Pískovcové lezení

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Jump to navigation Jump to search
Lezci na pískovcové věži v 60. letech 20. století

Pískovcové lezení je specifický druh pohybu ve vertikálním terénu, kdy lezec zdolává vytyčené cesty (popřípadě provádí prvovýstup, viz dále) na skalních útvarech pískovcového typu.

Lezení na pískovci je specifické způsobem zlézání skal, které je znatelně odlišné od lezení na jiných typech hornin, a způsobem jištění, které spoléhá velkou měrou na zakládání vlastních jistících pomůcek, zejména textilních smyček. Typickým znakem je také skromný počet trvale osazeného fixního jištění (kruhů) a nižší odjistitelnost, což zvyšuje psychickou náročnost a rizikovost výstupu.

Jde o sportovní aktivitu, jejíž kořeny na území České republiky sahají až do 19. století, kdy byly učiněny první výstupy saskými lezci na Děčínsku. Roku 1888 byla slezena Pevnost (Beckstein) a Lovecká trubka. Do konce 19. století byly zdolány další dominantní věže v Českosaském Švýcarsku jak Němci ze Saska tak i místními děčínskými lezci. Sasové také lezecky objevili pískovcová skalní města na Broumovsku. Od roku 1923 působili v Adršpašsko-teplických skalách, kde vylezli na Krále a další významné věže. Tyto průkopnické výstupy byly inspirací pro místní Němce a později i Čechy. Od těchto lezeckých vzorů přetrvává až do dnešních dnů tzv. saská stupnice obtížnosti hodnotící náročnost výstupu a tradiční pravidla pískovcového lezení, postupně ustavená na konci 19. století.

Historie[editovat | editovat zdroj]

První doloženou lezeckou aktivitou jsou výstupy saského klubu K. V. Lössnitz v Adršpachu, kdy byly zlezeny skály Král, Cimbuří, Saská hlava, Martinská koruna a Orel. Saští lezci, okouzleni krásami Adršpašských skal, podnikli v následujících letech výstupy na nejvýraznější masívy i menší skály. V meziválečném období se objevují i první čeští lezci (např. Kletter Klub Einheimischen) z Police nad Metují a Teplic, navštěvující Adršpašsko-teplické skály i Ostaš, který se stal oblíbený hlavně mezi polickými lezci i proto, že jako jediný po roce 1938 zůstal český.

V poválečných letech je podnikáno velké množství prvovýstupů českými i saskými lezci, vzniká zde určitá rivalita ve vylezených cestách. Největší rozvoj pískovcového lezení přišel v 60. a 70. letech. Výborní čeští (i němečtí) lezci zlézají velké množství věží a posunují nahoru obtížnost cest. Po revoluci přichází k pískovcovému lezení, i lezení obecně, široká veřejnost, což je dáno také výrazným pokrokem v oblasti lezeckého vybavení.

Významnými středisky pískovcového lezení byly díky blízkosti Saska severočeské oblasti kolem Děčína a Ústí nad Labem - Údolí Labe, Český Ráj - Hruboskalsko a Prachovské skály, později k nim přistoupily unikátní oblasti ve Východních Čechách. Historií pískovcového lezení ve východočeských oblastech, zejména Adršpachu a Teplic a se široce zabývá kniha Pískaři od Bohumila Sýkory, která rozebírá i přínosy jednotlivých lezců. Ze současných lezců zmiňme za všechny se stovkami prvovýstupů různých obtížností Stanislava „Cikána“ Lukavského a Petra „Mocana“ Mocka se stovkami prvovýstupů různých obtížností. Nejpilnějším prvovýstupcem na pískovcových skalách všeobecně je však severočeský lezec Karel Bělina[1], který stačil do současnosti vytvořit nejméně 3565 cest - tolik jich je evidováno v databázi Českého horolezeckého svazu[2], (a zcela jistě tam nejsou všechny). Stanislav Lukavský má evidováno 1029 prvovýstupů a Petr Mocek 690. Nejtěžším pískovcovým výstupem je cesta To tu ještě nebylo XIIb[3] na masiv Malý ďábel v severočeském Dolním Žlebu od Adama Ondry a Ondřeje Beneše.

Pravidla pískovcového lezení[editovat | editovat zdroj]

Český horolezecký svaz uvádí závazná pravidla pískovcového lezení[4] na svých internetových stránkách. Pravidla se dotýkají následujících témat:

  • Ochrana přírody – horolezec respektuje ve zvláště chráněných územích podmínky dané orgány ochrany přírody a žádným způsobem nesmí při své činnosti poškozovat skálu
  • Fixní jištění – je zakázáno nesprávnou manipulací opotřebovávat fixní jištění, přidávat fixní jištění lze pouze po dohodě s Oblastní vrcholovou komisí (OVK)
  • Pravidla sportovního lezení – vlastní jištění nesmí poškozovat skálu, nejsou tedy povoleny železné pomůcky (vklíněnce, friendy...), užití chemických vysoušecích látek je v rozporu s tradicí, zvláště pak u cest lehčích obtížnostnímu stupni IXa, postup stavěním je obecně povolen, viz dále
  • Prvovýstupy – prvovýstupy lze provádět pouze po dohodě s OVK a v souladu s pravidly pískovcového lezení. V některých oblastech je nutný předchozí souhlas ochrany přírody.

Výše uvedená „pravidla“ jsou pouze výňatkem a interpretací dokumentu „Pravidla lezení v pískovcových skalních oblastech v Čechách“ vydaného Českým horolezeckým svazem 26. 1. 2013.

V komunitě pískovcových lezců jsou ústně předávána i tradiční pravidla[5] pískovcového lezení, která jsou do velké míry shodná s pravidly deklarovanými ČHS, jsou však nejednotná. Na téma tradice pískovcového lezení se dlouhodobě vedou mezi lezci diskuze o přístupu k jednotlivých tématům.

Tato pravidla vychází z tradic a dobových podmínek saských lezců a jejich následovníků. Písemně formulována jsou například na stránkách Pískaři. S těmito pravidly se v současné době době dostává do konfliktu praxe některých (převážně mladších) lezců.

Saská stupnice obtížnosti[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku stupnice obtížnosti (horolezectví).

Saská stupnice obtížnosti používá k popisu cest římské číslice, škála je rozšířena o mezistupně, značené písmenky a, b a c.

Původně obsahovala stupnice pouze sedm stupňů, kdy poslední stupeň (VII) označoval maximálně obtížnou cestu. Později však došlo k vylezení obtížnějších cest a stupnice se postupně rozšiřovala. V současnosti je teoretický nejvyšší stupeň XIIIa.

Typy terénu[editovat | editovat zdroj]

Pískovcové útvary mají charakteristický tvar i erozí vzniklé nerovnosti. Nejčastějším útvarem je pískovcová věž, hojně se však objevují i masívy. Oblast s velkým množstvím věží se nazývá skalní město. Z hlediska pískovcového lezení se rozlišuje velké množství nerovností a útvarů, které napomáhají lezci při výstupu a často vyžadují speciální techniku přelezu.

Lezecký terén se dá obecně rozlišit na několik základních typů.

Stěna je již podle názvu víceméně rovná plocha s různě velkými chyty a stupy. Od malých dírek pro jeden prst, přes běžné chyty až po madla (velké chyty), kapsy a kyzy (výstupek ve tvaru talíře, přilepeného dnem na skálu). K úspěšnému překonání je třeba síla v prstech a jistota nohou na malých stupech.

Plotnou se pak označuje výrazně plochá stěna s minimem chytů.

Komín je prostor mezi dvěma skalami. Leze se na rozpor paží a nohou, jelikož je převážně bez chytů, a bývá hůře odjištěn.

Rajbas (od německého reiben – třít) je různě nakloněná rovina převážně bez chytů. Zde je pro úspěšný přelez klíčové kvalitní tření lezeček. V případě pádu často přicházejí rozsáhlé odřeniny.

Spára je velmi rozšířený útvar pískovcových skal. Tradičně se leze bez rukavic, stále častěji jsou však užívány kvůli lepšímu třetí a ochraně pokožky spárové rukavice. Typickým způsobem přelezu je tzv. „žábování“. To se provádí se vložením ruky s napnutými prsty do spáry, kde drží díky rozporu hřbetu ruky a prstů.

Širočina je úzkým prostorem mezi skalami, která je příliš úzká, aby bylo možno lézt na rozpor jako v komínu, ale zároveň moc široká na spárové lezení. Překonává se buď drobnými pohyby těla zaklíněného v širočině, nebo paží, využívaje rozpor lokte a zápěstí. Většina cest však v sobě kombinuje více typů terénu.

Jištění[editovat | editovat zdroj]

Jištění na pískovcových skalách je výrazně odlišné od jištění na jiných skalách. Jistí se zde výhradně pomůckami z textilu a fixních jistících bodů (kruhů) je po málu. Hlavním důvodem je ochrana skály před poškozením, které mohou způsobit železné jistící prostředky (vklíněnce, friendy apod.).

Vlastní jistící pomůcky[editovat | editovat zdroj]

Z důvodu nedostatečného zajištění cest fixním jištěním je často třeba dočasně zakládat vlastní jištění. Jak již bylo řečeno, je přísně zakázáno (a tento zákaz je bez výhrad dodržován všemi pískaři) užívat nevhodné jistící pomůcky. Jedinou možností zajistit cestu zůstává užití textilových výrobků. Jedná se především o smyce (ploché, kulaté, kevlarové i duté, sešité i volné), lanovice (krátké lanové odřezky s uzly různých tvarů a velikostí) a v posledních letech i tzv. UFO (textilní vklíněnec).

V podstatě jsou tři základní způsoby zakládání jištění[6].

Nejjednodušší, alespoň co se principu týče, je založit jištění na hrotu. Hrotem je v podstatě jakýkoliv výstupek na skále, kolem kterého lze uvázat smyci, která při pádu zastupuje fixní bod. Je však nutné založit jištění tak, aby smyce nemohla z hrotu sklouznout jak v případě pádu, tak v důsledku pohybů lana. Také musí být samotný hrot dostatečně pevný.

O poznání jistějším způsobem je vázání hodin. Důvěra v jejich spolehlivost se u mnohých lezců téměř rovná důvěře v kruhy. Hodiny, jak název napovídá, jsou sloupkovité útvary ve skále podobné přesýpacím hodinám. Uvázaná smyce tedy nemá kudy vyklouznout. Přestože je možné, aby úzké hodiny pod extrémním náporem praskly, v praxi je toto velmi vzácné. Jejich četnost však není velká.

Téměř v každé cestě je však možno založit uzel. Uzly všech možných různých druhů a velikostí se zaklíní v zužujícím se místě tak, aby při pádu lezce rázová síla působila ve směru zúžení a uzel tak nemohl vypadnout. Takovému místu se říká hnízdo. V praxi se jedná o nejužívanější způsob jištění. V souvislosti s uzly je na místě zmínit balbuláka (také kinderkopf). Jedná se o extrémně velký uzel, jehož využití je poměrně specifické. Z důvodu prevence deformace se někdy do uzlu vkládá např. golfový míček.

Lezci s sebou často nosí velké množství různě širokých a dlouhých smyc a lanovic, aby byli připraveni na škvíry všech možných tvarů a velikostí. Nutno ale podotknout, že některé lezcem založené jištění nemá schopnost zadržet případný pád a má spíše podpůrný psychický efekt.

Novinkou v jištění na pískovcích je expanzivní textilní vklíněnec UFO. Podle myšlenky Marka Žáka jej vyrábí již dvě firmy a UFO od Obrworks, které neobsahuje žádnou gumu ani lepidla, schválily k použití na pískovcích orgány ochrany přírody - CHKO Český ráj a podle usnesení SBB je přípustné i v Sasku. UFO významně rozšiřuje možnosti zajištění ve spárách a dírách, některými tradicionalisty je však odmítáno, protože snižuje psychickou náročnost výstupů.

Trvale osazené fixní jištění[editovat | editovat zdroj]

navrtáváky (bórky) používané při prvovýstupech
moderní nerezový kruh do měkkého pískovce a staré kruhy a skoby oslabené korozí

Na skalách je trvale osazeno fixní jištění v podobě ocelových kruhů nebo borháků (ojediněle nýtů). Dále bývá na většině věží osazen slaňovací kruh tzv. slaňák, umožňující bezpečné slanění z vrcholu za minimálního poškození pískovce. Počet fixních jištění je však poměrně nízký a často nezajišťuje "naprostou bezpečnost" po celé délce trasy. O umístění fixního jištění rozhoduje v zásadě prvovýstupce a dalším lezcům není dovoleno ho svévolně měnit nebo doplňovat o další fixní kruhy (borháky) [7].

Počet kruhů má především dva historické důvody. Prvním je čistě materiální nedostatek. První saští lezci měli značný nedostatek prostředků, osazovali tedy co nejmenší možný počet kruhů a maximálně využívali potenciál vlastního jištění. Situace se v průběhu let pramálo zlepšovala. Až v porevolučních letech došlo z razantnímu zlepšení dostupnosti veškerého lezeckého vybavení.

Jelikož je osazení fixního jištění zdlouhavou, namáhavou a na prostředky náročnou činností, je v zájmu každého lezce zachovávat preventivní opatření, která sníží opotřebení kruhů a slaňáků na minimum a tím oddálí nutnost jeho výměny. Nevhodné užívání naopak snižuje životnost. Mezi samotnými lezci není toto počínání tolerováno. Jsou známy i případy fyzického zásahu proti zbytečnému opotřebování jištění. Opravy a údržbu fixního jištění zajišťuje na našem území Český horolezecký svaz prostřednictvím sítě Oblastních vrcholových komisí potažmo správců jednotlivých skalních oblastí [8]

Tradiční a moderní pojetí pískovcového lezení[editovat | editovat zdroj]

V posledních letech dochází k ideologickým konfliktům tradičních pískařů a moderních lezců. Konflikty se točí především kolem dvou témat: magnézia (a jiných vysoušecích prostředků) a jištění.

Důvody sporů jsou různé, obecně však vychází z rozporu mezi historickými a moderními postupy.

Magnézium[editovat | editovat zdroj]

Velkým, neustále omílaným tématem je užívání ruce vysoušecích chemických pomůcek, především magnézia. Současným trendem je ustupování od tradičního striktního zákazu a v některých oblastech (především na obtížných cestách) je dokonce používání magnézia dovoleno (Křížový vrch)[zdroj?].

Výhody vysoušecích prostředků jsou jasné. Zpocené ruce komplikují výstup, kdežto magnézium vysouší povrch rukou a zajišťuje tak větší tření. Tím pádem je teoreticky možno lézt obtížnější cesty.

Nevýhody jsou jak ekologického rázu, tak ideologického a estetického. Po většině vysoušecích prostředků (především s obsahem magnézia) zůstávají chyty obíleny. Kromě negativního estetického aspektu jsou takto chyt vlastně označeny a odpadá tak jejich hledání, což je v rozporu s OS stylem lezení. Takto znečištěné chyty také znesnadňují přelez bez použití magnézia oproti neznečištěnému stavu.

Ekologické hledisko zohledňuje negativní vliv zásaditosti vysoušedel na půdu kolem skal a jejich absorpcí do samotného pískovce. Fyzické poškození skály magnéziem však nebylo dosud, relevantní studie vlivu magnézia a potu z rukou dosud nebyly provedeny, nejvážnější překážkou je jejich značná finanční náročnost.

Tradiční lezci odmítají vysoušecí prostředky, neboť je považují za nepřirozenou pomůcku, která snižuje hodnotu výstupu a označuje chyty dalším lezcům. Poukazují také na to, že dřívější lezci lezli cesty všech obtížností bez použití těchto prostředků.

Jištění[editovat | editovat zdroj]

Lezení na písku bylo (především na počátku) a je velmi nebezpečnou záležitostí, která často nedovolovala lézt jinak, než „na jistotu“. Této tradice se drží velká část lezců, neboť mnohonásobným opakováním bezprostředně po sobě podle nich dochází k degradaci jejich výkonu a zároveň poukazují i na pragmatičtější důvody. Častými přelezy se totiž více poškozuje skála a dochází i k většímu opotřebení osazených fixních jištění. Prvek nebezpečí v tomto případě tedy funguje jako regulační mechanismus, odrazující nezkušené lezce od nejistých pokusů, které zbytečně ničí skálu a opotřebovávají fixní jištění.

Pro hlubší ztotožnění se s mentalitou tradičních lezců je třeba pochopit rozdíl mezi lezením na umělé stěně a na pískovcích. První prvovýstupy byly prováděny za (z dnešního pohledu) žalostného, až nepřijatelného jištění a případné pády by ve velkém množství případu skončily těžkým zraněním či dokonce smrtí. Prvolezci tehdy prokazovali extrémní psychické i fyzické výkony podepřené jistotou ve vlastní schopnosti. Pozdější přelezy se vlastně malým počtem kruhů blíží podmínkám prvolezce. Tradiční pískaři se tedy snaží své výkony co nejvíce přiblížit výkonům prvolezců a zachovat tím hodnotu lezené cesty. Výrazný psychický aspekt (slangově morál) je tedy neodlučitelným prvkem a výrazným charakteristickým znakem pískovcového lezení.

Lezení na umělé stěně je na rozdíl od lezení na písku (i obecně na skalách) lépe zajištěné a nebezpečí úrazu je menší. Lezec se tedy může koncentrovat veškerou svoji pozornost čistě na výkon a provozovat lezeckou činnost na hranicích svých možností bez obav pádu.

Srovnáváním obou způsobů lezení dochází k deformaci pískovcového lezení směrem k stěnovému lezení, čímž ztrácí nenahraditelné tradiční hodnoty.

Z podobných důvodů někteří čeští lezci neuznávají užívání vklíněnce UFO, přitom v sousedním Sasku je jeho použití běžné a schválené.[9] Spáry jsou obecně velmi špatně odjistitelné, možností odjistit je tedy dochází ke snížení psychické náročnosti cesty a tím i její obtížnosti.

Výše uvedené se dá celkem výstižně shrnout mezi lezci často užívanou frází „nemáš na to, nelez to“ (častěji ve vulgárnější formě „nemáš na to, vyser se na to“).

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Karel Bělina
  2. http://skaly.horosvaz.cz
  3. To tu ještě nebylo
  4. http://www.horosvaz.cz/res/data/058/010523.pdf Pravidla pískovcového lezení
  5. http://www.piskari.cz/cs/piskarske-desatero/
  6. http://www.horyinfo.cz/view.php?cisloclanku=2010030031
  7. http://www.horosvaz.cz/res/archive/058/010523.pdf?seek=1359717580
  8. http://www.horosvaz.cz/udrzba-skalnich-oblasti/
  9. http://www.horyinfo.cz/view.php?cisloclanku=2013070024

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]