Uhličitan hořečnatý

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Uhličitan hořečnatý
Uhličitan hořečnatý.PNG
Obecné
Systematický název Uhličitan hořečnatý
Anglický název Magnesium carbonate
Německý název Magnesiumcarbonat
Sumární vzorec MgCO3
Vzhled Bílá práškovitá látka
Vlastnosti
Molární hmotnost 84,314 g/mol
Teplota rozkladu 350 °C
900 °C (odštěpení oxidu uhličitého)
Hustota 2,958 3 g/cm3 (20 °C)
Index lomu 1,515 (řádný paprsek)
1,717 (mimořádný paprsek)
Tvrdost 3,5-4
Rozpustnost v polárních
rozpouštědlech
Rozpustný v methanolu, glycerolu a málo ethanolu; reaguje s kyselinami
Součin rozpustnosti 2,34 • 10-9
Krystalová struktura klencová
šesterečná
Hrana krystalové mřížky a= 463,3 pm (šesterečná)
c= 1 501,6 pm (šesterečná)
Standardní slučovací entalpie ΔHf° -1 112,9 kJ/mol
Standardní molární entropie S° 65,7 JK-1mol-1
Standardní slučovací Gibbsova energie ΔGf° -1 029 kJ/mol
Izobarické měrné teplo cp 0,895 7 JK-1g-1
R-věty Žádné nebezpečí
S-věty S24/25
Teplota vznícení nehořlavý
Není-li uvedeno jinak, jsou použity jednotky
SI a STP (25 °C, 100 kPa).

Uhličitan hořečnatý (MgCO3) je bílá práškovitá látka, nerozpustná ve vodě, rozpustná v kyselinách a nerozpustná v hydroxidech. Při rozpouštění uhličitanu hořečnatého v kyselinách vznikají hořečnaté soli, oxid uhličitý a voda.

Výskyt v přírodě[editovat | editovat zdroj]

V přírodě se uhličitan hořečnatý vyskytuje jako nerost magnezit (MgCO3), který vzniká na hydrotermálních žilách, v přeměněných horninách a usazeninách. Nebo jako podvojný uhličitan - uhličitan hořečnato-vápenatý neboli dolomit (CaMg(CO3)2).

Využití[editovat | editovat zdroj]

Přidává se do průmyslových hnojiv jako složka dodávající rostlinám potřebný hořčík pro růst a zdárný vývoj.

Zásaditý uhličitan hořečnatý (4 MgCO3·Mg(OH)2·4 H2O) se také používá ve sportu. Například gymnastika, vzpírání, atletika a horolezectví jsou sporty, kde si jemným práškem uhličitanu hořečnatého pokrývají sportovci ruce pro lepší uchopení některých nářadí. Funguje jako dobrý pohlcovač vlhkosti.

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • VOHLÍDAL, JIŘÍ; ŠTULÍK, KAREL; JULÁK, ALOIS. Chemické a analytické tabulky. 1. vyd. Praha : Grada Publishing, 1999. ISBN 80-7169-855-5.