Tellur

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Tellur
  [Kr] 4d10 5s2 5p4
  Te
52
 
               
               
                                   
                                   
                                                               
                                                               
↓ Periodická tabulka ↓
Tellurium2.jpg
Obecné
Název, značka, číslo Tellur, Te, 52
Cizojazyčné názvy lat. Tellurium
Skupina, perioda, blok 16. skupina, 5. perioda, blok p
Chemická skupina Polokovy
Vzhled stříbřitě lesklá šedá
Identifikace
Registrační číslo CAS
Atomové vlastnosti
Relativní atomová hmotnost 127,60
Atomový poloměr 140 pm
Kovalentní poloměr 138 pm
Van der Waalsův poloměr 206 pm
Elektronová konfigurace [Kr] 4d10 5s2 5p4
Oxidační čísla -II, II, IV, VI
Elektronegativita (Paulingova stupnice) 2,1
Ionizační energie
Látkové vlastnosti
Krystalografická soustava hexagonální
Mechanické vlastnosti
Hustota 6,24 g·cm−3 (5,70 g·cm−3 při teplotě tání)
Skupenství pevné
Tvrdost 2,25
Termické vlastnosti
Tepelná vodivost 2 675±0,705 W⋅m−1⋅K−1
Termodynamické vlastnosti
Teplota tání 449,51 (722,66 K)
Teplota varu 987,85 (1261 K)
Skupenské teplo tání 17,49 kJ·mol−1
Skupenské teplo varu 114,1 kJ·mol−1
Měrná tepelná kapacita 25,73 J·mol−1·K−1
Elektromagnetické vlastnosti
Měrný elektrický odpor 2·105 nΩ·m
Magnetické chování diamagnetické
Izotopy
I V (%) S T1/2 Z E (MeV) P
je stabilní s neutrony
je stabilní s neutrony
Není-li uvedeno jinak, jsou použity jednotky
SI a STP (25 °C, 100 kPa).
Se
Antimon Te Jod

Po

Tellur, chemická značka Te, lat. Tellurium je polokovový stříbřitě lesklý prvek ze skupiny chalkogenů používaný v polovodičové technice a metalurgii.

Základní fyzikálně-chemické vlastnosti[editovat | editovat zdroj]

Tellur je dosti vzácný prvek, byl objeven roku 1782 Franzem Josephem Müllerem. Chemicky patří spíše mezi kovy, ale jsou známy i kyseliny telluru a jejich soli, v nichž chemicky připomíná spíše síru nebo selen.

Výskyt a výroba[editovat | editovat zdroj]

Produkce telluru (2006)

Tellur obvykle doprovází síru a selen v jejich rudách. Má značnou afinitu ke zlatu a v mnoha zlatých ložiscích se vyskytuje jako příměs. Z minerálů jsou známy například tellurid zlata calaverit AuTe2 nebo tellurid olova altait PbTe.

Průmyslově se tellur získává nejčastěji z anodových kalů po elektrolytické výrobě mědi nebo ze zbytků po rafinaci zlata.

Relativní zastoupení telluru v zemské kůře je velmi nízké. Odhaduje se, že jeho obsah kolísá v rozmezí 0,001–0,005 ppm (mg/kg). V mořské vodě je jeho koncentrace tak nízká, že současné analytické techniky nebyly schopny jeho množství spolehlivě změřit.

Sloučeniny a využití[editovat | editovat zdroj]

Tellur na křemeni (Moctezuma, Sonora, Mexiko)

Elementární tellur je za normálních podmínek stálý stříbřitě lesklý a poměrně křehký polokov. Dosti snadno se slučuje s kyslíkem a halogeny. Ve sloučeninách se tellur vyskytuje v mocenství Te2−, Te2+, Te4+ a Te6+ .

V metalurgii složí tellur ve formě mikrolegur ke zlepšování mechanických a chemických vlastností slitin. Nízké koncentrace telluru zvyšují tvrdost a pevnost slitin olova i jejich odolnost vůči působení kyseliny sírové. Přídavky telluru do slitin mědi a nerezových ocelí způsobují jejich snazší mechanickou opracovatelnost.

Telurid gallia nalézá využití v polovodičovém průmyslu. Pro výrobu některých termoelektrických zařízení se používá tellurid bismutu. Ve sklářském průmyslu je v některých speciálních případech tellurem barveno sklo.

Jako velmi perspektivní se jeví použití sloučenin telluru při výrobě fotočlánků. Fotočlánky na bázi telluridu kadmia patří v současné době k nejlevnějším.

Na bázi telluridů jsou i záznamové vrstvy v přepisovatelných optických discích.

Z hlediska působení na lidské zdraví patří sloučeniny telluru mezi toxické a především v průmyslových provozech, kde se vyskytují ve zvýšených koncentracích je třeba zachovávat přísné bezpečnostní předpisy. Za zvláště nebezpečné je pokládáno vdechování aerosolů a prachu s vysokou koncentrací telluru.

Známé oxidy[editovat | editovat zdroj]

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Cotton F.A., Wilkinson J.: Anorganická chemie, souborné zpracování pro pokročilé, ACADEMIA, Praha 1973
  • Holzbecher Z.:Analytická chemie, SNTL, Praha 1974
  • Dr. Heinrich Remy, Anorganická chemie 1. díl, 1. vydání 1961
  • N. N. Greenwood – A. Earnshaw, Chemie prvků 1. díl, 1. vydání 1993 ISBN 80-85427-38-9

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]