Přeskočit na obsah

Einsteinium

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Einsteinium
  [Rn] 5f11 7s2
(254) Es
99
 
               
               
                                   
                                   
                                                               
                                                               
↓ Periodická tabulka ↓
Einsteinium ve zkumavce

Einsteinium ve zkumavce

Obecné
Název, značka, číslo Einsteinium, Es, 99
Cizojazyčné názvy lat. Einsteinium
Skupina, perioda, blok 7. perioda, blok f
Chemická skupina Aktinoidy
Vzhled kovově stříbrné
Identifikace
Registrační číslo CAS
Atomové vlastnosti
Relativní atomová hmotnost 254,088
Iontový poloměr Es2+: 116 pm,
Es3+: 98 pm,
Es4+: 85 pm
Elektronová konfigurace [Rn] 5f11 7s2
Oxidační čísla III
Elektronegativita (Paulingova stupnice) 1,3
Ionizační energie
První 6,80 eV
Druhá 12,6 eV
Třetí 21,6 eV
Látkové vlastnosti
Krystalografická soustava plošně centrovaná kubická
Mechanické vlastnosti
Hustota 8,84 g/cm3
Skupenství pevné
Termodynamické vlastnosti
Teplota tání 860 °C (1 133,15 K)
Elektromagnetické vlastnosti
Magnetické chování paramagnetické
Bezpečnost
Radioaktivní
Radioaktivní
I V (%) S T1/2 Z E (MeV) P

{{{izotopy}}}

Není-li uvedeno jinak, jsou použity
jednotky SI a STP (25 °C, 100 kPa).
Ho
Kalifornium Es Fermium

Einsteinium (chemická značka Es) je jedenáctý člen z řady aktinoidů, sedmý transuran, silně radioaktivní kovový prvek, připravovaný uměle ozařováním jader plutonia. Byl pojmenován na počest teoretického fyzika Alberta Einsteina.

Einsteinium se v pozemské přírodě nikde nevyskytuje. Jde o uměle připravený kovový prvek z řady transuranů.

Fyzikálně-chemické vlastnosti

[editovat | editovat zdroj]

Einsteinium je radioaktivní kovový prvek, který doposud nebyl izolován v dostatečně velkém množství, aby bylo možno určit všechny jeho fyzikální konstanty. Předpokládá se, že má stříbřitě bílou barvu a působením vzdušného kyslíku se na povrchu zvolna oxiduje.

Vyzařuje α a γ záření a je silným zdrojem neutronů, proto je nutno s ním manipulovat za dodržování bezpečnostních opatření pro práci s radioaktivními materiály.

O jeho sloučeninách a jejich chemickém chování je známo velmi málo.

Albert Einstein

Jako první identifikoval einsteinium Albert Ghiorso v prosinci roku 1952 na kalifornské univerzitě v Berkeley a současně ohlásil objev tohoto prvku i G. R. Choppin se svým týmem z národní laboratoře v Los Alamos. V obou případech byl výchozím materiálem spad po výbuchu termonukleární bomby testované v rámci „Operace Ivy“ v listopadu 1952. Identifikovaným izotopem bylo 253Es, které vzniklo z jádra 238U postupným pohlcením 15 neutronů a následnými sedmi přeměnami β. Tento objev byl utajován až do roku 1955 vzhledem k probíhající studené válce mezi oběma jadernými velmocemi.

První umělá syntéza einsteinia byla realizována v roce 1961jaderném reaktoru Oak Ridge National LaboratoryTennessee, kdy byly z přibližně 1 kg plutonia připraveny asi 3 mg einsteinia.

Doposud bylo popsáno 19 izotopů einsteinia, z nichž jsou nejstabilnější 252Es s poločasem přeměny 471,7 dne, 254Es s poločasem 275,7 dne a 255Es s poločasem 39,8 dne. Všechny zbývající izotopy mají poločas přeměny kratší než 3 dny,[1] viz izotopy einsteinia.

Einsteinium a jeho sloučeniny nemají pro praxi žádný význam. Používají se pouze k vědeckým účelům. Einsteinium 255Es se používá k výrobě mendelevia.

  1. Archivovaná kopie. www.nndc.bnl.gov [online]. [cit. 2018-04-04]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2018-10-10. 

Literatura

[editovat | editovat zdroj]
  • Cotton F. A., Wilkinson J.: Anorganická chemie, souborné zpracování pro pokročilé, ACADEMIA, Praha 1973
  • N. N. Greenwood – A. Earnshaw, Chemie prvků II. 1. díl, 1. vydání 1993 ISBN 80-85427-38-9
  • VOHLÍDAL, Jiří; ŠTULÍK, Karel; JULÁK, Alois. Chemické a analytické tabulky. 1. vyd. Praha: Grada Publishing, 1999. ISBN 80-7169-855-5. 

Související články

[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]