Berkelium

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Berkelium
  [Rn] 5f9 7s2
247 Bk
97
 
               
               
                                   
                                   
                                                               
                                                               
↓ Periodická tabulka ↓
pevné berkelium
pevné berkelium
Obecné
Název, značka, číslo Berkelium, Bk, 97
Cizojazyčné názvy lat. Berkelium
Skupina, perioda, blok 7. perioda, blok f
Chemická skupina Aktinoidy
Vzhled stříbrnobílý
Identifikace
Registrační číslo CAS
Atomové vlastnosti
Relativní atomová hmotnost 247,070 2
Atomový poloměr 170 pm
Iontový poloměr Bk2+: 118 pm
Bk3+: 100 pm
Bk4+: 87 pm
Elektronová konfigurace [Rn] 5f9 7s2
Oxidační čísla II, III, IV
Elektronegativita (Paulingova stupnice) 1,3
Ionizační energie
První 6,68 eV
Druhá 12,4 eV
Třetí 20,8 eV
Látkové vlastnosti
Krystalografická soustava nejtěsnější hexagonální
Molární objem 16,84×10−3 dm3/mol
Mechanické vlastnosti
Hustota 14,78 g/cm3
Skupenství pevné
Termické vlastnosti
Tepelná vodivost 10 W·m−1·K−1
Termodynamické vlastnosti
Teplota tání 986 °C (1 259,15 K)
Elektromagnetické vlastnosti
Standardní elektrodový potenciál Bk3+ + 3 e → Bk: −2,00 V
Bk4+ + 3 e → Bk: −1,08 V
Magnetické chování paramagnetické
Berkelium spectrum visible.png
Bezpečnost
Radioaktivní
Radioaktivní
I V (%) S T1/2 Z E (MeV) P

{{{izotopy}}}

Není-li uvedeno jinak, jsou použity jednotky
SI a STP (25 °C, 100 kPa).
Tb
Curium Bk Kalifornium

Berkelium, chemická značka Bk (lat. Berkelium), je devátým členem z řady aktinoidů, pátým transuranem, silně radioaktivní kovový prvek, připravovaný uměle ozařováním jader americia.

Berkelium se v přírodě nevyskytuje. Je to uměle připravený kovový prvek z řady transuranů.

Fyzikálně-chemické vlastnosti[editovat | editovat zdroj]

Berkelium je radioaktivní kovový prvek, který doposud nebyl izolován v dostatečně velkém množství, aby bylo možno určit všechny jeho fyzikální konstanty. Předpokládá se, že má stříbřitě bílou barvu a že se působením vzdušného kyslíku na povrchu zvolna oxiduje.

Vyzařuje α a γ záření a je proto nutno s ním manipulovat za dodržování bezpečnostních opatření pro práci s radioaktivními materiály.

O jeho sloučeninách a jejich chemickém chování je známo velmi málo.

Historie[editovat | editovat zdroj]

Kampus univerzity v Berkeley, Kalifornie

Berkelium bylo poprvé připraveno v prosinci roku 1949 bombardováním 241Am částicemi α v cyklotronu jaderné laboratoře kalifornské univerzity v Berkeley. Vznikl tak izotop 243Bk s poločasem rozpadu 4,5 hodiny. Za jeho objevitele jsou označováni Glenn T. Seaborg, Stanley G. Thompson a Albert Ghiorso, kteří jej pojmenovali po místě vzniku – Berkeley.

\mathrm{^{241}_{\ 95}Am\ +\ ^{4}_{2}He\ \longrightarrow \ ^{243}_{\ 97}Bk\ +\ 2\ ^{1}_{0}n}

Izotop s poločasem rozpadu 320 dnů – 249Bk byl poprvé připraven bombardováním izotopu curia intenzivním proudem neutronů.

Izotopy[editovat | editovat zdroj]

Je charakterizováno 19 izotopů berkelia, z nichž je nejstabilnější jsou 247Bk s poločasem rozpadu 1380 let a 248Bk s poločasem rozpadu 9 let a 249Bk s poločasem 320 dnů.

Všechny zbývající radioaktivní izotopy mají poločas rozpadu méně než 5 hodin:

Izotop Poločas rozpadu Způsob rozpadu Energie rozpadu Produkt rozpadu
237Bk 1 min α/ε 233Am/237Cm
238Bk 144 s ε 238Cm
240Bk 4,8 min ε 240Cm
241Bk 4,6 min ε 241Cm
242Bk 7 min ε 242Cm
243Bk 4,5 h ε (99,85 %)/α (0,15 %) 243Cm/239Am
244Bk 4,35 h ε (99,994 %)/α (0,006 %) 244Cm/240Am
245Bk 4,94 d ε (99,88 %)/α (0,12 %) 245Cm/241Am
246Bk 1,80 d ε (99,80 %<)/α (0,20 %>) 246Cm/242Am
247Bk 1 380 r α (100 %≤) 243Am
248Bk >9 r α 244Am
249Bk 330 d β(99,998 6 %)/α (0,001 4 %) 249Cf/245Am
250Bk 3,212 h β 250Cf
251Bk 55,6 min β 251Cf
253Bk 10 min β 253Cf
254Bk 2 min β 254Cf

[1]

Všechny izotopy berkelia jsou radioaktivní. Podobně jako u zbývajících aktinoidů představuje největší biologické riziko schopnost berkelia akumulovat se v kostní tkáni, kde jeho radioaktivita působí poruchy krvetvorby – brání vytváření červených krvinek.

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. http://www.nndc.bnl.gov/chart/

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Cotton F. A., Wilkinson J.: Anorganická chemie, souborné zpracování pro pokročilé, ACADEMIA, Praha 1973
  • N. N. Greenwood – A. Earnshaw, Chemie prvků II. 1. díl, 1. vydání 1993 ISBN 80-85427-38-9
  • VOHLÍDAL, Jiří; ŠTULÍK, Karel; JULÁK, Alois. Chemické a analytické tabulky. 1. vyd. Praha : Grada Publishing, 1999. ISBN 80-7169-855-5.  

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]