Halogenidy

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Halogenidy jsou dvouprvkové sloučeniny halogenů s elektropozitivnějšími prvky nebo soli halogenovodíků.[1]

Vlastnosti[editovat | editovat zdroj]

Převážně jsou rozpustné ve vodě. Mezi málo rozpustné ve vodě patří halogenidy mědi, stříbra, rtuti nebo olova.

Názvosloví[editovat | editovat zdroj]

V názvu na prvním místě stojí podstatné jméno + -id a poté přídavné jméno s koncovkou daného oxidačního čísla. Ve vzorci je tomu přesně naopak. Příklad: chlorid sodný - chlor má ox. číslo -I a -ný je koncovka ox. čísla I. Protože součet ox. čísel se rovná 0, není potřeba měnit počet jakéhokoliv z prvků sloučeniny. Vzorec je tím pádem NaCl.[2]

Příprava[editovat | editovat zdroj]

Halogenidy se připravují např. přímou syntézou prvků (2 Fe + 3 Cl2 → 2 FeCl3) nebo reakcí halogenovodíkových kyselin s neušlechtilými kovy, hydroxidy a oxidy kovů (Zn + 2 HClZnCl2 + H2; KOH + HCl → KCl + H2O).

Rozdělení[editovat | editovat zdroj]

Iontové[editovat | editovat zdroj]

Sloučeniny halogenů s prvky s nízkou elektronegativitou se nazývají iontové halogenidy. V roztocích vedou elektrický proud. Vyznačují se vysokou teplotou tání a varu. Příklad: NaCl, KBr.

Polymerní[editovat | editovat zdroj]

Sloučeniny halogenů s kovy ze střední části periodické tabulky se nazývají polymerní halogenidy. Vázané prvky jsou spojeny kovalentními vazbami do řetězců či vrstev. Vyznačují se nižší teplotou tání a varu. Příklad: CoCl3.

Molekulové[editovat | editovat zdroj]

Sloučeniny halogenů s nekovy a polokovy se nazývají molekulové halogenidy. Vázané prvky jsou spojeny kovalentnímy vazbami do molekul. Jsou těkavé, často plynné nebo kapalné. Příklad: PbCl5.

Užití[editovat | editovat zdroj]

Nejznámější užití je v klasické fotografii a kinematografii, kde halogenidy tvoří světlocitlivou vrstvu filmového materiálu.

Přehled skupin[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. KLIKORKA, Jiří; HÁJEK, Bohumil; VOTINSKÝ, Jiří. Obecná a anorganická chemie. 2., nezměněné vyd. Praha : Státní nakladatelství technické literatury, 1989. 591 s.  
  2. zdroj: PaedDr. Vladimír Šmahaj

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • KLIKORKA, Jiří; HÁJEK, Bohumil; VOTINSKÝ, Jiří. Obecná a anorganická chemie. 2., nezměněné vyd. Praha : Státní nakladatelství technické literatury, 1989. 591 s.  

Související články[editovat | editovat zdroj]