Oxidy

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Na tento článek je přesměrováno heslo Kysličník. O sloučenině kyslíku s vodíkem pojednává článek Peroxid vodíku.

Oxidy (dříve psáno oxydy, v souladu s dalšími jazyky [1][2], zastarale kysličníky) jsou dvouprvkové sloučeniny kyslíku s méně elektronegativními (elektropozitivnějšími) prvky. Oxidy mohou vznikat buď prudkou oxidací (hořením) za přítomnosti kyslíku anebo pozvolnou oxidací jiným způsobem, zejména kyslíkem atmosférickým anebo kyslíkem obsaženým v některých látkách (oxidačních činidlech), a při dalších chemických reakcích. Kyslík má v oxidech oxidační číslo −II.

Pojmenování oxidů[editovat | editovat zdroj]

V českém jazyce se pro pojmenování oxidů používá unikátní chemické názvosloví, jehož autorem je Vojtěch Šafařík. Vzorec oxidu odpovídá schématu XmOn, kde X je chemická značka prvku a m a n jsou počty atomů. Pokud je počet atomů (m, n) roven jedné, nepíše se ani nevyslovuje. Koncovka názvu je odvozena podle valence příslušného prvku X (pro jedno- až osmimocný prvek postupně -, -natý, -itý, -ičitý, ičný/ečný, -ový, -istý, -ičelý).

U některých oxidů jsou výjimečné zvláštnosti nebo nepravidelnosti:

  • pravidelně utvořený název se nepoužívá nebo se používá méně často, například H2O není oxid vodný ale voda,
  • P4O10 (P2O5) není oxid „fosforičný“, ale fosforečný (v rámci pravidla),
  • pravidlo valence nutně nezohledňuje násobný počet atomů, například dvě zápisem rozdílné sloučeniny NO2 i N2O4 jsou shodně oxid dusičitý.


Tabulka[editovat | editovat zdroj]

Oxidační číslo
atomu oxidu
Přípona
názvu oxidu
I -ný
II -natý
III -itý
IV -ičitý
V -ičný
-ečný
VI -ový
VII -istý
VIII -ičelý

Pokud je třeba vypočítat zapsaný poměr mezi atomy, lze použít jednoduché pravidlo:

  • Pokud je oxidační číslo n sudé (n=2x, x=1, 2, 3 nebo 4), zapisuje se poměr s počáteční jedničkou (v čitateli): 1:n/2
  • Pokud je oxidační číslo n liché (n=2x+1), zapisuje se poměr s dvojkou na začátku 2:n

V současnosti se zvažuje ještě zavedení koncovky -utý pro oxidační číslo atomu oxidu IX.[3]

Dělení[4][5][editovat | editovat zdroj]

Dle chemického chování[editovat | editovat zdroj]

Kyselé[editovat | editovat zdroj]

Většinou to jsou oxidy od kovů s oxidačním číslem vyšším než pět a nebo od nekovových prvků. S vodou reagují za vzniku kyslíkatých kyselin, popřípadě, pokud nejsou rozpustné ve vodě, s bází za vzniku solí.

Bazické[editovat | editovat zdroj]

Oxidy od elektropozitivních prvků (typicky I.A a II.A skupina). S vodou reagují za vzniků hydroxidů daného kovu.

Neutrální[editovat | editovat zdroj]

Oxidy nereagující s kyselinami ani zásadami. Příklady mohou být oxidy dusnatý a uhelnatý

Podle struktury[editovat | editovat zdroj]

Iontové[editovat | editovat zdroj]

V těchto oxidech je mezi atomem kyslíku a druhého prvku iontová vazba. Z toho vyplývá že iontové oxidy tvoří převážně elektropozitivní prvky. O2− iont je silná zásada (s vodou reaguje za vzniku dvou hydroxidových iontů - odjímá jí proton).

Polymerní[editovat | editovat zdroj]

Tyto oxidy tvoří řetězovité uspořádaní ve kterém se opakuje základní molekula. Příklad může být oxid křemičitý.

Amfoterní[editovat | editovat zdroj]

Většinou oxidy s nízkými oxidačními čísly. Reagují se zásadami i kyselinami za vzniků solí. Jako příklad může být oxid zinečnatý.

Molekulové[editovat | editovat zdroj]

V těchto oxidech se uplatňují kovalentní vazby.

Podvojné[editovat | editovat zdroj]

Oxidy obsahující dva různé kovy.

Reference[editovat | editovat zdroj]

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]