Oxid zinečnatý

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Oxid zinečnatý
[[Soubor:Zinc oxide.jpgOxid zinečnatý.PNG | 280px | ]]
Obecné
Systematický název Oxid zinečnatý
Triviální název Zinková běloba
Anglický název Zinc oxide
Německý název Zinkoxid
Sumární vzorec ZnO
Vzhled Bílá pevná práškovitá látka
Číslo EC (enzymy) 215-222-5
PubChem
Vlastnosti
Molární hmotnost 81,39 g/mol
Teplota tání 1 975 °C
Teplota varu 2 250 °C (rozklad)
Hustota 5,606 g/cm3 (20 °C)
5,65 g/cm3
Index lomu n=2,029
nDm=2,008
Rozpustnost ve vodě 0,000 16 g/100 ml (20 °C)
Měrná magnetická susceptibilita -3,843·10-6 cm3g-1
Krystalová struktura šesterečná
Hrana krystalové mřížky a= 324,3 pm
c= 519,5 pm
Standardní slučovací entalpie ΔHf° -350,46 kJ/mol
Entalpie tání ΔHt 230 J/g
Standardní molární entropie S° 43,64 JK-1mol-1
Standardní slučovací Gibbsova energie ΔGf° -320,5 kJ/mol
Izobarické měrné teplo cp 0,495 JK-1g-1
Nebezpečný pro životní prostředí
Nebezpečný pro životní prostředí (N)
R-věty R20, R36, R37, R50/53
S-věty S60, S61
NFPA 704
NFPA 704.svg
 
 
 
 
Není-li uvedeno jinak, jsou použity jednotky
SI a STP (25 °C, 100 kPa).

Oxid zinečnatý ZnO je bílá práškovitá látka, nerozpustná ve vodě. Je to nejstarší známá zinková ruda. V přírodě se vyskytuje jako nerost zinkit. Laboratorně se vyrábí nejčastěji rozkladem hydroxidu zinečnatého, průmyslově však spalováním zinku. Největší využití má oxid zinečnatý v malířství jako bílý pigment známý pod názvem zinková běloba.

Základní fyzikálně - chemické vlastnosti[editovat | editovat zdroj]

Oxid zinečnatý ZnO je bílá práškovitá látka, nerozpustná ve vodě. Rozpouští se však v zředěných kyselinách a roztocích hydroxidů, jedná se tedy o amfoterní oxid. Oxid zinečnatý krystaluje v šesterečné soustavě nebo tvoří jemný bílý prášek známý v malířství jako zinková běloba. Oxid zinečnatý se rozkládá (na kyslík a plynný zinek) při teplotě 1 975 °C.

Historický vývoj[editovat | editovat zdroj]

První použití oxidu zinečnatého (jako rudy) lze datovat ve starověku, kdy se zinek používal ve slitině s mědí jako mosaz a to již ve starověkém Egyptě okolo roku 1400 př.n.l. nebo Homérově době. Mosaz se získávala tavením mědi se zinkovou rudou, kterou Řekové označovali jako cadmia - časem se z tohoto názvu vyvinul název kalamín, což je nejstarší známá zinková ruda. Místo kalamín se dnes častěji nazývá zinkit.

Výskyt[editovat | editovat zdroj]

Zinkit - ZnO

V přírodě se nachází jako nerost zinkit neboli kalamín či červená ruda zinková.

Výroba[editovat | editovat zdroj]

Laboratorní příprava

Oxid zinečnatý se dá připravit termickým rozkladem hydroxidu zinečnatého, uhličitanu zinečnatého nebo dusičnanu zinečnatého.

\mathrm{Zn(OH)_2\ \to\ ZnO+H_2O}
\mathrm{ZnCO_3\ \to\ ZnO+CO_2}
\mathrm{2\,Zn(NO_3)_2\ \to\ 2\,ZnO+4\,NO_2+O_2}

Průmyslová výroba

Průmyslová výroba probíhá spalováním zinku.

\mathrm{2\,Zn+O_2\ \to\ 2\,ZnO}

Použití[editovat | editovat zdroj]

Používá se jako netoxický bílý pigment při výrobě barviv známých jako zinková běloba. Je součástí gumárenských směsí nutnou při vulkanizaci kaučuku na pryž a nachází uplatnění i v keramickém a sklářském průmyslu při výrobě speciálních chemicky odolných skel a glazur nebo emailů. Oxid zinečnatý je také jeden z meziproduktů při výrobě zinku z rudy sfaleritu. Sloupce bloků ZnO se používají jako bezjiskřišťové omezovače přepětí (varistory) v elektroenergetických soustavách na principu nelineárního odporu. Ve formě nanočástic může být zdraví nebezpečný.[1]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. http://www.osel.cz/index.php?clanek=7568 - Některé nanočástice nám škodí ale které?

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Dr. Heinrich Remy, Anorganická chemie 2. díl, 1. vydání 1961
  • N. N. Greenwood - A. Earnshaw, Chemie prvků 2. díl, 1. vydání 1993 ISBN 80-85427-38-9
  • VOHLÍDAL, JIŘÍ; ŠTULÍK, KAREL; JULÁK, ALOIS. Chemické a analytické tabulky. 1. vyd. Praha : Grada Publishing, 1999. ISBN 80-7169-855-5.