Oxid zinečnatý

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Oxid zinečnatý
Zinc oxide.jpgOxid zinečnatý.PNG
Obecné
Systematický název Oxid zinečnatý
Triviální název Zinková běloba
Anglický název Zinc oxide
Německý název Zinkoxid
Sumární vzorec ZnO
Vzhled Bílá pevná práškovitá látka
Identifikace
Číslo RTECS ZH4810000
Vlastnosti
Molární hmotnost 81,39 g/mol
Teplota tání 1 975 °C
Teplota varu 2 250 °C (rozklad)
Hustota 5,606 g/cm3 (20 °C)
5,65 g/cm3
Index lomu n=2,029
nDm=2,008
Rozpustnost ve vodě 0,000 16 g/100 ml (20 °C)
Měrná magnetická susceptibilita -3,843·10-6 cm3g-1
Struktura
Krystalová struktura šesterečná
Hrana krystalové mřížky a= 324,3 pm
c= 519,5 pm
Termodynamické vlastnosti
Standardní slučovací entalpie ΔHf° -350,46 kJ/mol
Entalpie tání ΔHt 230 J/g
Standardní molární entropie S° 43,64 JK-1mol-1
Standardní slučovací Gibbsova energie ΔGf° -320,5 kJ/mol
Izobarické měrné teplo cp 0,495 JK-1g-1
Bezpečnost
Nebezpečný pro životní prostředí
Nebezpečný pro životní prostředí (N)
R-věty R20, R36, R37, R50/53
S-věty S60, S61
NFPA 704
NFPA 704.svg
1
2
0
W
Není-li uvedeno jinak, jsou použity jednotky
SI a STP (25 °C, 100 kPa).

Oxid zinečnatý ZnO je bílá práškovitá látka, nerozpustná ve vodě. Je to nejstarší známá zinková ruda. V přírodě se vyskytuje jako nerost zinkit. Laboratorně se vyrábí nejčastěji rozkladem hydroxidu zinečnatého, průmyslově však spalováním zinku. Největší využití má oxid zinečnatý v malířství jako bílý pigment známý pod názvem zinková běloba.

Základní fyzikálně - chemické vlastnosti[editovat | editovat zdroj]

Oxid zinečnatý ZnO je bílá práškovitá látka, nerozpustná ve vodě. Rozpouští se však v zředěných kyselinách a roztocích hydroxidů, jedná se tedy o amfoterní oxid. Oxid zinečnatý krystaluje v šesterečné soustavě nebo tvoří jemný bílý prášek známý v malířství jako zinková běloba. Oxid zinečnatý se rozkládá (na kyslík a plynný zinek) při teplotě 1 975 °C.

Historický vývoj[editovat | editovat zdroj]

První použití oxidu zinečnatého (jako rudy) lze datovat ve starověku, kdy se zinek používal ve slitině s mědí jako mosaz a to již ve starověkém Egyptě okolo roku 1400 př.n.l. nebo Homérově době. Mosaz se získávala tavením mědi se zinkovou rudou, kterou Řekové označovali jako cadmia - časem se z tohoto názvu vyvinul název kalamín, což je nejstarší známá zinková ruda. Místo kalamín se dnes častěji nazývá zinkit.

Výskyt[editovat | editovat zdroj]

Zinkit - ZnO

V přírodě se nachází jako nerost zinkit neboli kalamín či červená ruda zinková.

Výroba[editovat | editovat zdroj]

Laboratorní příprava

Oxid zinečnatý se dá připravit termickým rozkladem hydroxidu zinečnatého, uhličitanu zinečnatého nebo dusičnanu zinečnatého.

\mathrm{Zn(OH)_2\ \to\ ZnO+H_2O}
\mathrm{ZnCO_3\ \to\ ZnO+CO_2}
\mathrm{2\,Zn(NO_3)_2\ \to\ 2\,ZnO+4\,NO_2+O_2}

Průmyslová výroba

Průmyslová výroba probíhá spalováním zinku.

\mathrm{2\,Zn+O_2\ \to\ 2\,ZnO}

Použití[editovat | editovat zdroj]

Používá se jako netoxický bílý pigment při výrobě barviv známých jako zinková běloba. Je součástí gumárenských směsí nutnou při vulkanizaci kaučuku na pryž a nachází uplatnění i v keramickém a sklářském průmyslu při výrobě speciálních chemicky odolných skel a glazur nebo emailů. Oxid zinečnatý je také jeden z meziproduktů při výrobě zinku z rudy sfaleritu. Sloupce bloků ZnO se používají jako bezjiskřišťové omezovače přepětí (varistory) v elektroenergetických soustavách na principu nelineárního odporu. Ve formě nanočástic může být zdraví nebezpečný.[1]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. http://www.osel.cz/index.php?clanek=7568 - Některé nanočástice nám škodí ale které?

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Dr. Heinrich Remy, Anorganická chemie 2. díl, 1. vydání 1961
  • N. N. Greenwood - A. Earnshaw, Chemie prvků 2. díl, 1. vydání 1993 ISBN 80-85427-38-9
  • VOHLÍDAL, JIŘÍ; ŠTULÍK, KAREL; JULÁK, ALOIS. Chemické a analytické tabulky. 1. vyd. Praha : Grada Publishing, 1999. ISBN 80-7169-855-5.