Oxid barnatý

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Oxid barnatý
Krystalová mřížka kubické modifikace oxidu barnatého
Krystalová mřížka kubické modifikace oxidu barnatého
Obecné
Systematický název Oxid barnatý
Anglický název Barium oxide
Německý název Bariumoxid
Sumární vzorec BaO
Vzhled bílá až žlutá práškovitá látka
Identifikace
Registrační číslo CAS
Číslo RTECS CQ9800000
Vlastnosti
Molární hmotnost 153,33 g/mol
Teplota tání 1 923 °C
Teplota varu 2 000 °C
Hustota 5,72 g/cm3, (15 °C, α)
5,32 g/cm3, (20 °C, β)
Index lomu nD= 1,980 (15 °C)
Rozpustnost ve vodě 3,48 g/100 ml (0 °C)
90,8 g/100 ml (100 °C)
Relativní permitivita εr 14,3
Struktura
Krystalová struktura krychlová plošně centrovaná (α)
šesterečná (β)
Hrana krystalové mřížky α - modifikace
a= 552,3 pm
Dipólový moment 7,95×10−30 Cm
Termodynamické vlastnosti
Standardní slučovací entalpie ΔHf° -558,1 kJ/mol (β)
-565,2 kJ/mol (α)
Entalpie tání ΔHt 376,8 J/g
Entalpie varu ΔHv 1 692 J/g
Standardní molární entropie S° 70,3 JK-1mol-1 (β)
Standardní slučovací Gibbsova energie ΔGf° -528,4 kJ/mol (β)
-528,8 kJ/mol (α)
Izobarické měrné teplo cp 0,309 JK-1g-1 (β)
Bezpečnost
Zdraví škodlivý
Zdraví škodlivý (Xn)
R-věty R20/22
S-věty (S2), S28
NFPA 704
NFPA 704.svg
0
3
2
Není-li uvedeno jinak, jsou použity jednotky
SI a STP (25 °C, 100 kPa).

Oxid barnatý (BaO) je oxidem barya, kde je baryum v oxidačním stavu II. Je to anhydrid hydroxidu barnatého.

Použití[editovat | editovat zdroj]

Oxid barnatý se používá jako chemický generátor kyslíku (používá se například v dopravních letadlech - poskytuje kyslík v nouzových situacích (pokles tlaku v prostoru pro cestující)). Funguje na bázi katalytického rozkladu chlorečnanu sodného. Jako katalyzátor se obvykle používá železný prášek. Při rozkladu vzniká také menší množství chloru, to se odstraňuje oxidem barnatým[1].

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Yunchang Zhang, Girish Kshirsagar, and James C. Cannon. Functions of Barium Peroxide in Sodium Chlorate Chemical Oxygen. Ind. Eng. Chem. Res.. 1993, roč. 32, čís. 5, s. 966–969. DOI:10.1021/ie00017a028.  

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • VOHLÍDAL, JIŘÍ; ŠTULÍK, KAREL; JULÁK, ALOIS. Chemické a analytické tabulky. 1. vyd. Praha : Grada Publishing, 1999. ISBN 80-7169-855-5.