Oxid hlinečnatý

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Oxid hlinečnatý
Obecné
Systematický název Oxid hlinečnatý
Anglický název Aluminium(II) oxide
Sumární vzorec AlO
Identifikace
ChEBI
SMILES O=[Al]
InChI 1S/Al.O
1/Al.O/rAlO/c1-2
Vlastnosti
Molární hmotnost 42,98 g/mol
Teplota tání ? °C
Teplota varu ≈ ? °C
Hustota ? g/cm3
Není-li uvedeno jinak, jsou použity
jednotky SI a STP (25 °C, 100 kPa).
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Oxid hlinečnatý (AlO) je jedním ze tří oxidů hliníku (společně s oxidem hlinnýmoxidem hlinitým). Je chemicky nestabilní.

Byl zjištěn v plynech vzniklých po výbuchu hliníkových granátů ve vyšší atmosféře[1][2][3] a v absorpčních spektrech některých hvězd.[4] Byl pozorován též ve spektru bolidu Benešov.[5]

Syntéza[editovat | editovat zdroj]

Tvoří se v plynné formě zahřátím oxidu hlinitého na 3260 °C:

2 Al2O3 → 4 AlO + O2

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byly použity překlady textů z článků Aluminium(II) oxide na anglické Wikipedii a 酸化アルミニウム(II) na japonské Wikipedii.

  1. D. C. Tyte. Red (B2Π–A2σ) Band System of Aluminium Monoxide. Nature. 1964, s. 383. DOI 10.1038/202383a0. Bibcode 1964Natur.202..383T. (anglicky) 
  2. D. C. Tyte. The dissociation energy of aluminium monoxide. Proc. Phys. Soc.. 1967, s. 1134. DOI 10.1088/0370-1328/92/4/339. Bibcode 1967PPS....92.1134T. (anglicky) 
  3. Johnson E. R. & Low C. H. Further spectral observations of grenade glow clouds in the lower thermosphere. Australian Journal of Physics. 1967, s. 577. DOI 10.1071/ph670577. Bibcode 1967AuJPh..20..577J. (anglicky) 
  4. Merrill, P. W., Deutsch, A. J., & Keenan, P. C. Absorption Spectra of M-Type Mira Variables. Astrophysical Journal. 1962, s. 21. DOI 10.1086/147348. Bibcode 1962ApJ...136...21M. (anglicky) 
  5. ŠVANDA, Michal. Na čem pracujeme: Analýza spektra bolidu Benešov. www.asu.cas.cz [online]. Astronomický ústav AV ČR. Dostupné online.