Suché skály

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Zdroje k infoboxu
Národní přírodní památka
Suché skály
Národní přírodní památka Suché skály
Základní informace
Vyhlášení 4. července 1956
Vyhlásil Ministerstvo kultury
Nadm. výška 430 – 522 m n. m.
Rozloha 23 ha
Poloha
Stát Česká republikaČeská republika Česká republika
Okres Jablonec nad Nisou
Umístění Koberovy (k. ú. Besedice)
Souřadnice
Suché skály
Suché skály
Další informace
Kód 427
Logo Wikimedia Commons Obrázky, zvuky či videaCommons
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Národní přírodní památky v Česku

Suché skály (dříve též zvané Kantorovy varhany) tvoří výraznou dominantu Maloskalska. Z geomorfologického hlediska jsou Suché skály spolu s blízkým Panteonem součástí Ještědsko-kozákovského hřbetu. Tento krajinářsky velice atraktivní a v Čechách poměrně vzácný geomorfologický tvar skalní zdi je od r. 1956 chráněn a od roku 2000 má status národní přírodní památky (NPP)[1].

Geologie a reliéf[editovat | editovat zdroj]

Ve svrchní křídě (asi před 100 miliony lety) zaplavilo, zatím naposledy, českou pánev mělké moře. Dvacet milionů let zde docházelo, v několika fázích, k ukládání mocných vrstev usazenin (pískovce, slínovce...). Ve starším období (cenoman) se při okrajích pánve ukládaly sedimenty později spojené pevným křemitým tmelem (Suché skály, Panteon, Frýdštejn...). V mladším období (koniak) usazené pískovce mají méně pevný tmel (Hruboskalsko, Skály na Mužském...).[2] Při alpínském vrásnění došlo k pohybům podél prastarého Lužického zlomu. V oblasti Malé Skály byly vyzdvižené spodní vrstvy křemenných pískovců perucko-korycanského souvrství (cenoman) dále tektonicky rozlámány a vztyčeny do polohy rozeklané skalní zdi. Vztyčená kra tvoří jediný skalní hřeben, který na pravém břehu Jizery pokračuje Vranovským hřebenem směrem k Frýdštejnu. Šířka báze hřebene je okolo 80 metrů. Skalní hřeben Suchých skal je asi 1000 m dlouhý. JJZ stěny jsou ve střední části hřebene vysoké 40-80 m a SSV stěny 10-30 m. Pískovce jsou vesměs hrubozrnné, místy přecházejí až do slepenců. Vrstevní plochy jsou subvertikální, vyvlečené při hlavní poruše zóny Lužického zlomu. Hlavním prvkem určujícím tvary skalních kulis jsou 3 soubory zlomů (rovnoběžné se hřebenem, kolmé na hřeben a směr V-Z). Zlomové plochy jsou různě silifikované a proželezené. Významný je výskyt unikátních tektonických zrcadel, přítomná jsou silně silifikovaná tektonická žebra a hustá síť křemenných žilek[3]).

Přístupnost[editovat | editovat zdroj]

Suché skály od západu z vrchu Sokol

Suché skály jsou dobře přístupné ze silnice vedoucí z Malé Skály do Koberov. Ačkoli Suché skály jsou lákadlem pro turisty, neexistuje v jejich těsné blízkosti žádná značená cesta. Důvodem je bezpečnost, neboť nelze vyloučit pád kamenů vlivem horolezecké činnosti, a zároveň i ochrana již tak dost navštěvované NPP. Strmé dřevěné žebříky mezi skalami byly budovány pro horolezce, kteří jsou zvyklí na pohyb v obtížném terénu. Pokud si chcete vychutnat ideální výhled na panorama skal, pak je lepší vystoupat z Malé Skály po červené značce směrem k Besedicím a na vrch Sokol.

Horolezectví[editovat | editovat zdroj]

Díky geologickému složení (nenasákavý pískovec s křemitým tmelem) jde o jednu z mála oblastí Českého ráje, kde lze lézt i krátce po dešti. Atraktivitu skal dotváří specifický mezo a mikroreliéf (tektonická zrcadla, tektonická žebra a vyvětrávající křemenné žilky [3]). Z tohoto důvodu jsou skály téměř v neustále obleženy horolezci. Suché skály byly již od r. 1893 navštěvovány lezci z Liberecka, kteří vystoupili na nejvyšší vrcholy hřebene (Ferdinand Siegmund s bratry Matouschkovými, Willy Kahl a spol.). V roce 1922 byla zdolána drážďanskými lezci věž Samotář. Ve třicátých letech 20.století zde pravidelně lezli liberečtí Němci ale i Češi z Železného Brodu a členové Pražského klubu alpinistů. Až na výjimky (Jižní traverz na Střední věži, Normální cesta na Samotáře) se informace o výstupech z tohoto období nedochovaly. I během II. světové války se čile lezlo, jak o tom svědčí množství prvovýstupů autorů jako F. Kutta, J. Malík, J. Mašek, R. Schneberger, K. Glückselig, M. Baron, O. Horský... Až do r. 1968 se i přes určité spory tolerovalo používání skob k postupu (na rozdíl od jiných českých pískovcových terénů). Další vlna nových cest vzniká až v 60.letech. Hlavním tahounem dění na "Suškách" byl od r. 1962 V. Tůma, rodák z Frýdštejna, který s různými spolulezci vytvořil desítky pěkných logických a dnes již klasických cest. Ty byly v osmdesátých a devadesátých letech doplněny sportovnějšími směry z díly P. Slaniny, S. Šilhána, J. Rakoncaje, P. Hejtmánka, T. Čady, P. Roubíčka a mnoha dalších. Později (s vyčerpáváním volných směrů) se zájem sportovních lezců přesouvá na blízký Panteon[2].

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. http://krkonose.krnap.cz/index.php?option=com_content&task=view&id=9077&Itemid=2
  2. a b HEJTMÁNEK, Petr. Horolezecký průvodce Suché skály. Jablonec nad Nisou: NH, 1992. Kapitola Geologie oblasti, s. 8. 
  3. a b MIKULÁŠ, Radek; CÍLEK, Václav; ADAMOVIČ, Jiří. Pískovcový fenomén Českého ráje. Turnov: ZO ČSOP Křižánky, 2006. ISBN 80-902751-5-X. Kapitola Geologicko-Geomorfologický popis skalních měst Českého ráje, s. 256-257. 

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]