Suché skály

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Zdroje k infoboxuNárodní přírodní památka
Suché skály
Národní přírodní památka Suché skály
Datum vyhlášení 4. července 1956
Vyhlásil Ministerstvo kultury
Kód ÚSOP 427
Lokalita Koberovy (k. ú. Besedice)
Výška 430 – 522 m n. m.
Výměra 23 ha
Seznam CHÚ v okrese Jablonec nad Nisou
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Souřadnice
Suché skály
Suché skály
Národní přírodní památky v Česku

Suché skály (dříve též zvané Kantorovy varhany) tvoří výraznou dominantu Maloskalska. Horopisně jsou Suché skály spolu s blízkým Panteonem součástí Ještědsko-kozákovského hřbetu. Tento krajinářsky velice atraktivní a v Čechách poměrně vzácný geomorfologický útvar je pro své unikátní tvary od r. 1956 chráněn. Od roku 2000 má statut Národní přírodní památky (NPP)[1].

Geologie a reliéf[editovat | editovat zdroj]

Ve svrchní křídě (asi před 100 miliony lety) zaplavilo, zatím naposledy, českou pánev mělké moře. Dvacet milionů let zde docházelo, v několika fázích, k ukládání mocných vrstev usazenin (pískovce, slínovce...). Ve starším období (cenoman) se při okrajích pánve ukládaly sedimenty později spojené pevným křemitým tmelem (Suché skály, Panteon, Frýdštejn...). V mladším období (koniak) usazené pískovce mají méně pevný tmel (Hruboskalsko, Skály na Mužském...).[2] Při alpínském vrásnění došlo k pohybům podél prastarého Lužického zlomu. V oblasti Malé Skály byly vyzdvižené spodní vrstvy křemenných pískovců perucko-korycanského souvrství (cenoman) dále tektonicky rozlámány a vztyčeny do polohy rozeklané skalní zdi. Vztyčená kra tvoří jediný skalní hřeben, který na pravém břehu Jizery pokračuje Vranovským hřebenem směrem k Frýdštejnu. Šířka báze hřebene je okolo 80 metrů. Skalní hřeben Suchých skal je asi 1000 m dlouhý. JJZ stěny jsou ve střední části hřebene vysoké 40-80 m a SSV stěny 10-30 m. Pískovce jsou vesměs hrubozrnné, místy přecházejí až do slepenců. Vrstevní plochy jsou subvertikální, vyvlečené při hlavní poruše zóny Lužického zlomu. Hlavním prvkem určujícím tvary skalních kulis jsou 3 soubory zlomů (rovnoběžné se hřebenem, kolmé na hřeben a směr V-Z). Zlomové plochy jsou různě silifikované a proželezené. Významný je výskyt unikátních tektonických zrcadel, přítomná jsou silně silifikovaná tektonická žebra a hustá síť křemenných žilek[3]).

Přístupnost[editovat | editovat zdroj]

Suché skály od západu z vrchu Sokol

Suché skály jsou dobře přístupné ze silnice vedoucí z Malé Skály do Koberov. Ačkoli Suché skály jsou lákadlem pro turisty, neexistuje v jejich těsné blízkosti žádná značená cesta. Důvodem je bezpečnost, neboť nelze vyloučit pád kamenů vlivem horolezecké činnosti, a zároveň i ochrana již tak dost navštěvované NPP. Strmé dřevěné žebříky mezi skalami byly budovány pro horolezce, kteří jsou zvyklí na pohyb v obtížném terénu. Pokud si chcete vychutnat ideální výhled na panorama skal, pak je lepší vystoupat z Malé Skály po červené značce směrem k Besedicím a na vrch Sokol.

Horolezectví[editovat | editovat zdroj]

Díky geologickému složení (nenasákavý pískovec s křemitým tmelem) jde o jednu z mála oblastí Českého ráje, kde lze lézt i krátce po dešti. Atraktivitu skal dotváří specifický mezo a mikroreliéf (tektonická zrcadla, tektonická žebra a vyvětrávající křemenné žilky [3]). Z tohoto důvodu jsou skály téměř v neustále obleženy horolezci. Suché skály byly již od r. 1893 navštěvovány lezci z Liberecka, kteří vystoupili na nejvyšší vrcholy hřebene (Ferdinand Siegmund s bratry Matouschkovými, Willy Kahl a spol.). V roce 1922 byla zdolána drážďanskými lezci věž Samotář. Ve třicátých letech 20.století zde pravidelně lezli liberečtí Němci ale i Češi z Železného Brodu a členové Pražského klubu alpinistů. Až na výjimky (Jižní traverz na Střední věži, Normální cesta na Samotáře) se informace o výstupech z tohoto období nedochovaly. I během II. světové války se čile lezlo, jak o tom svědčí množství prvovýstupů autorů jako F. Kutta, J. Malík, J. Mašek, R. Schneberger, K. Glückselig, M. Baron, O. Horský... Až do r. 1968 se i přes určité spory tolerovalo používání skob k postupu (na rozdíl od jiných českých pískovcových terénů). Další vlna nových cest vzniká až v 60.letech. Hlavním tahounem dění na "Suškách" byl od r. 1962 V. Tůma, rodák z Frýdštejna, který s různými spolulezci vytvořil desítky pěkných logických a dnes již klasických cest. Ty byly v osmdesátých a devadesátých letech doplněny sportovnějšími směry z díly P. Slaniny, S. Šilhána, J. Rakoncaje, P. Hejtmánka, T. Čady, P. Roubíčka a mnoha dalších. Později (s vyčerpáváním volných směrů) se zájem sportovních lezců přesouvá na blízký Panteon[2].

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. http://krkonose.krnap.cz/index.php?option=com_content&task=view&id=9077&Itemid=2
  2. a b HEJTMÁNEK, Petr. Horolezecký průvodce Suché skály. Jablonec nad Nisou: NH, 1992. Kapitola Geologie oblasti, s. 8. 
  3. a b MIKULÁŠ, Radek; CÍLEK, Václav; ADAMOVIČ, Jiří. Pískovcový fenomén Českého ráje. Turnov: ZO ČSOP Křižánky, 2006. ISBN 80-902751-5-X. Kapitola Geologicko-Geomorfologický popis skalních měst Českého ráje, s. 256-257. 

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]