Lužické hory

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
(přesměrováno z Žitavské hory)
Skočit na: Navigace, Hledání
Lužické hory,
Lausitzer Gebirge

Vrchol Luže v zimě

Nejvyšší bod Luž (793 m n. m.)
Rozloha 242 km² (z toho 199 km² na území Česka; 43 km² v Německu)
Střední výška 509 m n. m.

Nadřazená jednotka Krkonošská oblast
Sousední
jednotky
Děčínská vrchovina
Šluknovská pahorkatina
Žitavská pánev
Ještědsko-kozákovský hřbet
Ralská pahorkatina
České středohoří
Podřazené
jednotky
Lužický hřbet
Kytlická hornatina

Světadíl Evropa
Stát Česko Česko, Německo Německo
Lužické hory (červeně) v rámci Krkonošské oblasti
Lužické hory (červeně) v rámci Krkonošské oblasti
Lužické hory
Lužické hory
Horniny pískovec, čedič
Povodí Kamenice, Ploučnice, Lužická Nisa
Souřadnice 50°50′56″ s. š., 14°38′49″ v. d.

Lužické hory (německy Lausitzer Gebirge) jsou geomorfologický celek a nevelké pohoří na severu Česka a východě Německa, které jsou vymezené přibližně městy Nový Bor, Česká Kamenice, Krásná Lípa, Varnsdorf, Žitava, Hrádek nad Nisou, Jablonné v Podještědí a Cvikov. Nachází v západní části Krkonošsko-jesenické subprovincie. Hory jsou na západě odděleny Děčínskou vrchovinou, na severu vedle Žitavské pánve také Šluknovskou pahorkatinou, na východní strany Ještědsko-kozákovským hřbetem. Na jihu ohraničují Lužické hory Ralská pahorkatina spolu s Českým středohořím. Německá část hor se nazývá Zittauer Gebirge (tedy Žitavské hory) a na česko-německé hranici leží nejvyšší hora pohoří, Luž, která je v Německu nejvyšším bodem na východ od Labe.

Geologicky jsou Lužické hory tvořeny hlavně svrchněkřídovýmí pískovci, kterými v třetihorách na četných místech proniklo žhavé magma, jež utuhlo ve formě znělcových a čedičových hornin. Hlavní hřeben Lužických hor tvoří 3 až 6 km široký Lužický hřbet, který probíhá jižně od lužické poruchy od vrchu Spravedlnost po Horní Sedlo. V hřebenu se uplatňují izolované dominanty rozložitých znělcovýchtrachytových, vzácněji čedičových kup spojené do málo výrazného hřebene. Druhou částí je Kytlická hornatina která má pestrý georeliéf. Tvoří ji vysoké geovertikály neovulkanických suků, hluboce zaříznutá kaňonovitá území a četné drobnější tvary zvětrávání a odnosu skalních hornin. Lužickými horami prochází hlavní evropské rozvodí mezi Baltským a Severním mořem, proto zde nejsou významnější vodní toky a plochy. Dle Quittovy klasifikace patří česká část Lužických hor do mírně teplé oblasti MT2. Nejvýznamnějším ekosystémem hor jsou lesy. Z pohledu ochrany přírody patří většina území Lužických hor do CHKO Lužické hory, malá část severně od České Kamenice se nachází v CHKO Labské pískovce. Na německé straně hor navazuje CHKO Žitavské hory (LSG Zittauer Gebirge).

V Lužických horách je prapůvod českého sklářství a ve středověku zde byla bohatá hornická činnost. Lužické hory jsou hojně turisticky navštěvované, převážně na německé straně jsou skalní města s řadou horolezeckých cest, jsou zde zříceniny či zbytky hradů a bohatá lidové architektura prezentovaná hlavně podstávkovými domy.

Název[editovat | editovat zdroj]

Lužické hory se jmenují podle historického území Lužice, (německy Lausitz, dolnolužickosrbsky Łužyca, hornolužickosrbsky Łužica, polsky Łużyce). Název vznikl v okolí braniborského města Chotěbuz zhruba před tisíci lety odvozením od slovanského slova luzicy, což znamenalo nížinná, mokřadní země.[1][2]

V Horní Lužici má německá část Lužických hor název Zittauer Gebirge, česky Žitavské hory.[3] V Německu se Šluknovské pahorkatině říká Lauzitzer Bergland, tedy Lužická hornatina, hornolužickosrbsky Łužiske hory. Český název nejvyšší hory Lužických hor Luž byl poprvé použit v roce 1909 Josefem Kafkou v ilustrovaném průvodci po Čechách.[4][5]

Poloha[editovat | editovat zdroj]

Místopisně Lužické hory leží na pomezí České republiky a Německa. Část v Česku se nachází ve východních partiích Ústeckého a západních Libereckého kraje a německé oblasti spadají do jihovýchodní části spolkové země Sasko. Hranice pohoří je ve směru chodu hodinových ručiček přibližně vymezena spojnicí měst a obcí Hrádek nad Nisou, Bílý Kostel nad Nisou, Jablonné v Podještědí, Cvikov, Nový Bor, Kamenický Šenov, Česká Kamenice, Krásná Lípa, Varnsdorf a v Německu pak následně Waltersdorf, Hainewalde, Hörnitz, Olbersdorf a Eichgraben.[6][7]

Geologie[editovat | editovat zdroj]

Geologická stavba[editovat | editovat zdroj]

Nejstarší horniny v Lužických horách se nachází v jejich severní části. Jsou jimi prvohorní granitoidy, rumburská žula a lužický granodiorit,[8] které sem zasahují ze Šluknovského výběžku. Byly formovány utuhnutím magmatu ve velkých hloubkách, které se až následnými geologickými procesy dostalo na povrch již v utuhlém stavu.[9] S dalším prvohorními vyvřelinami se můžeme setkat v okolí Dolního SedlaDolní Suché severně od lužické poruchy.[10]

Většina území je budována svrchnokřídovými pískovci březenského souvrství. Na severním okraji křídové pískovce tektonicky ohraničuje proti žulám lužického masivu lužická porucha. Ta měla za následek podsunutí mladší pískovcové vrstvy pod starší žuly. Drobné kry jurských pískovců a vápenců se dostaly na povrch v okolí Doubice na západním okraji Lužických hor. Ve východní části Lužických hor se setkáváme s pískovci staršího cenomanu. Pískovcová oblast Lužických hor představuje přímé pokračování vulkanismu Českého středohoří.[11]

Geologicky jsou Lužické hory pokračováním Českého středohoří, reprezentují však více vyzdviženou a erozí postiženou tektonickou desku. Většina povrchových sopečných produktů byla již denudací odstraněna, zatímco původně podpovrchové pně, lakolity a žíly, tvoří nejvyšší partie pohoří. Rozmístění sopečných těles v Lužických horách ovlivňuje křížení oherského riftu se strukturou labské zóny, zvláště pak s výraznou lužickou poruchou.[11][12]

Geologický vývoj[editovat | editovat zdroj]

Město Oybin ležící v krajině mezi zalesněnými kopci s pískovcovými skalami
Pohled na německé příhraniční městečko a stejnojmenný hrad Oybin z vyhlídky Grosse Gase

Vývoj Lužických hor do dnešní podoby trval asi 600 miliónů let. Polohopisně se dělí na dvě základní geologické jednotky, oddělené lužickou poruchou. Tato významná tektonická struktura je stará a opakovaně podél ní došlo k pohybu ker. Při posledních pohybech byla severovýchodní kra krystalinika přesmyknuta přes křídu po ploše ukloněné k severovýchodu. Struktura se proto nazývá též lužický přesmyk.[13] Od zlomu na severovýchodě vycházejí na povrch nejstarší horniny označované jako krystalinikum. Na jihozápad se rozprostírají sedimenty křídového moře. Na celém území se vyskytují tělesa třetihorních vulkanitů a čtvrtohorní usazeniny. Krystalinikum, následným vývojem obnažené erozí, se utvářelo v hlubších patrech zemské kůry od starohor do prvohor. Procesů bylo několik: starohorní kadomský vyvrcholil před 550 milióny lety, kaledonský mezi silurem a devonem před 410 milióny lety a variský na rozhraní devonu a karbonu před 360 milióny lety. Horniny krystalinika pokračují i na jihozápad od lužického přesmyku pod křídovými sedimenty, mocnými až 800 metrů.[14]

Po variské orogenezi se střídala období eroze a zvětrávání se suchozemskou a mořskou sedimentací. Nejstarší sedimenty vznikly před 280 milióny lety v permu. Permskou sedimentaci vystřídala na 120 miliónů let eroze. Po ní v druhohorách zaplavilo území svrchnojurské mělké a teplé moře, v němž se ukládaly pískovce a poté vápence a dolomity obsahující mořskou faunou.[10] Další sedimentace začala před 95 milióny let na začátku svrchní křídy.[15] Dlouhá eroze po křídové sedimentaci místy vytvořila zarovnané povrchy, pokryté zčásti zaoblenými úlomky křemitých a železitých pískovců. Křídový povrch se vylámal do ker. Obnovily se pohyby na lužickém zlomu, podél něhož se zvedla severní kra nejméně o 1 km.[16]

Pohled do lesnaté krajiny v okolí města Ojivín; v pravé části fotky je vpovzdálí město Ojivín, v levé části fotky se nad jeho úroveň táhle vztyčuje hora Hvozd a pohled oživuje všudypřítomný les halící se do žlutozelených podzimních barev a modrá obloha z poloviny pokrytá bílými, Sluncem ozářenými mraky
Hora Hvozd a město Oybin

Erozi přerušila vulkanická činnost, která vyvrcholila před 20–30 milióny let na konci starších třetihor.[17] Vulkanity tvoří několik set těles různé velikosti, z nichž mnohá jsou výplněmi drah, jimiž magma vystupovalo na povrch.[18] Jejich koncentrace je spolu s centrální částí Českého středohoří největší v Evropě. Po skončení vulkanické činnosti byly Lužické hory vulkanickým pohořím. Od konce třetihor se postupně ochlazovalo klima, charakterizované ve čtvrtohorách střídáním ledových a meziledových dob. Začala eroze, která stále pokračuje. Podél lužického zlomu klesla severovýchodní kra a eroze ve vyšší kře snížila její povrch o 250 až 300 metrů. Eroze dále obnažila mnoho podpovrchových těles, která bývají mylně pokládána za sopky. Platí to především pro znělcové a trachytové kupy a lakolity, jež převyšují až o několik set metrů úpatí, například vrcholy Jedlová, Bouřný nebo Klíč.[19]

Kromě eroze stále probíhala od konce třetihor akumulace sedimentů. Ovlivnilo ji především zvyšování výškových rozdílů při erozi spolu s klimatickými změnami ve čtvrtohorách. Při zalednění ve středním pleistocénu před 300 až 350 tisíci lety dosáhl severoevropský ledovec až k úpatí Lužických hor, které zabránily jeho dalšímu postupu k jihu.[20] Čelo ledovce odtávalo v Jítravském sedle, pod nímž utvořili tavné vody vějíř sedimentů.[21]

Geomorfologie[editovat | editovat zdroj]

Výhled při západu slunce na oranžově ozářené Lužické hory ze Středního vrchu, který do nich vrhá svůj špičatý stín
Výhled při západu slunce na Lužické hory ze Středního vrchu s jeho stínem

Českou část Lužických hor tvoří dva geomorfologické podcelky, Lužický hřbet a Kytlická hornatina. Každý z nich má po dvou okrscích; Lužický hřbet se dělí na Jedlovský a Hvozdský hřbet, Kytlická hornatina na Klíčskou hornatinu a Chřibskokamenickou kotlinu.[22]

Od severněji položené nižší Šluknovské pahorkatiny odděluje Lužické hory linie spojující vsi Kyjov, Rybniště a Dolní Podluží v okrese Děčín, od jižně ležící Ralské pahorkatiny pak spojnice mezi Novým Borem, Svorem, Mařenicemi, Heřmanicemi a obcí Kněžice. Na severu a severozápadě překračují státní hranici a pokračují pod názvem Žitavské hory až k ostré hranici s Žitavskou pánví. Na západní straně s Lužickými horami sousedí Děčínská vrchovina, spojnicí je linie Kyjov, Doubice, Chřibská, Studený, Kunratice a Česká Kamenice. Oproti Českému středohoří odděluje Lužické hory sedlo u Polevska, zhruba je tato hranice na spojnici mezi Českou Kamenicí, Pryskem a Novým Borem. Na východě odděluje sousední Ještědsko-kozákovský hřbet sedlo u Horního Sedla. Východněji položené Jítravské sedlo je již geomorfologicky součástí Ještědsko-kozákovského hřbetu. Jihozápadně od Hrádku nad Nisou se Lužické hory stýkají se Žitavskou pánví.[23]

Jedlovský hřbet je nejvýše položená a plošně rozsáhlejší západní a střední část Lužického hřbetu, rozkládající se od Doubice ke sníženině u Světlé pod Luží. Je tvořen turonskými, coniackými a santonskými pískovci s průniky většinou znělcových a trachytových, vzácněji čedičových hornin. Nejvýše položená část Jedlovského hřbetu mezi Světlou pod Luží a Jiřetínem pod Jedlovou se vyznačuje rozsáhlými trachytovými a znělcovými vrchy tvaru kup a krátkých hřbetů. Dominantami jsou nejvyšší hora pohoří Luž, dále Pěnkavčí vrch, Bouřný, ČihadloSuchý vrch, na jehož severní straně se nachází puklinová paledová jeskyně. Čedičové jsou Pětikostelní kámenPařez. Kozí hřbet vznikl na znělcové žíle pronikající granodioritem. Pískovec je zde na povrchu poměrně vzácný. Na pískovci je Milštejn se zříceninou hradu a skalní bránou, dále Čertova pláň s Jezevčím kamenem či kaňon Svitávky u Rousínova. Střední část hřbetu se Stožeckým sedlem dosahuje nejvyšší výšky na vrcholu Jedlové, dalšími vrchy pod 700 metrů jsou Tolštejn a Malý Stožec, dále čedičová Jelení skála a Stožec. Západní část nepřesahuje nadmořskou výšku 600 metrů a nacházejí se zde znělcové vrcholy Plešivec, Široký vrch a čedičová Spravedlnost. Na Vápenném vrchu byla tektonicky při lužickém zlomu vyzdvižena kra jurských pískovců a vápenců.[24]

Hvozdský hřbet ve východní části Lužického hřbetu je budován z velké části středoturonskými pískovci s průniky třetihorních sopečných hornin, které vytvářejí výrazné sopečné vrchy v západní části Hvozdského hřbetu. Vrcholy Hvozd, Plešivec, Sokol, na pískovcích vznikl také hřbet Zámeckého vrchu. Z pískovců jsou i vrcholové skály Krkavčích kamenů. Ve východní části jsou pozůstatky sopečné činnosti vzácnější, přesto se zde vyskytují ve formě Loupežnického vrchu a Liščí hory. Pískovce se výrazně uplatňují na Vraních skalách. Horní skály s mohutnými věžemi jsou cvičným horolezeckým terénem. Vedle nich horolezci využívají Popovu skálu a Pískový vrch.[24]

Klíčská hornatina má členitý reliéf s četnými vulkanickými vrchy, které tvoří kupy, kužely a ploché hřbety. K nejvýraznějším patří Klíč, Velký a Malý Buk, Velká Tisová a Sokol. Z čediče jsou Studenec, Zlatý vrch, Chřibský vrch, Ovčácký vrch nebo Střední vrch. Charakteristickým rysem sopečných vrchů jsou skalní stěny a srázy spolu s mohutnými suťovými poli. Území přetíná údolí horního toku Kamenice s kaňonem pod Pustým vrchem. Pískovec se na povrchu uplatňuje v okolí Jehly u České Kamenice.[24]

Chřibskokamenická kotlina je malá sníženina na Chřibské Kamenici, v pískovcové oblasti s ojedinělými sopečnými suky.[25]

Na německé straně se Žitavské hory strmě zdvihají ze Žitavské pánve s výškovým rozdílem až 500 metrů a pod Oybinem jsou rozdělené údolím potoka Goldbach. Nejznámějšími vrcholy v této oblasti hor s pískovcovými skalními městy jsou Töpfer, Ameseinberg a Oybin. Charakteristické jsou zde pískovcové skalní tvary, strmé kaňony či skalní věže. Znělec vytvořil vrcholy Luž, Hochwald, Jonsberg a Buchberg.[26]

Na německé straně mají Žitavské hory rozlohu necelých 43 km²[27] a jsou považovány za rozlohou nejmenší německé pohoří.[28][29]

Vnímání Lužických hor v očích veřejnosti nesouvisí s hranicí geomorfologického celku Lužické hory, ani s administrativní hranicí CHKO Lužické hory. V obecném povědomí se do Lužických hor zahrnuje i oblast jižně od silnice I/13, lokality východně od Nového Boru s dominantou vrchem Ortelem a se skalním hradem Sloup.[30] Naopak západní část Lužických hor, tedy území u Doubice a Krásné Lípy, již v očích veřejnosti patří k Českému Švýcarsku. I lokální webové stránky o Lužických horách mají značný přesah, propagují pod Lužickými horami například i Panskou skálu, která je geomorfologicky součástí Českého středohoří, Vlčí horu u Krásné Lípy a další turistická místa.[31]

Vrcholy[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článku Seznam vrcholů v Lužických horách.
Letecký pohled na část Lužických hor; v popředí Jiřetín pod Jedlovou obklopený lukami, v pozadí zalesněná krajina: zleva Weberberg, údolí Milířky, Luž a Pěnkavčí vrch
Letecký pohled na část Lužických hor, v popředí Jiřetín pod Jedlovou, v pozadí zleva Weberberg, údolí Milířky, Luž a Pěnkavčí vrch

Celkem deset hor přesahuje hranici 700 m n. m.[32][33]:

  Obrázek Název Výška Promi-
nence
Okrsek Stát
01. Lausche2.jpg Luž 793 m 368 m Jedlovský hřbet Česko/Německo
02. Pěnkavčí vrch od Křížové hory.jpg Pěnkavčí vrch 792 m 140 m Jedlovský hřbet Česko
03. Jedlová rozhledna.jpg Jedlová 774 m 218 m Jedlovský hřbet Česko
04. Gipfel von Klíč, in Hintergrund Svor.jpg Klíč 760 m 208 m Klíčská hornatina Česko
05. Krompach Hvozd 2.jpg Hvozd 749 m 235 m Hvozdský hřbet Česko/Německo
06. Aussichtsturm-Kaltenberg-696.jpg Studenec 736 m 200 m Klíčská hornatina Česko
07. Letecký snímek Velkého Buku.JPG Velký Buk 736 m 184 m Klíčská hornatina Česko
08. Image manquante 2.svg Malý Buk 712 m 140 m Klíčská hornatina Česko
09. Weberberg.jpg Weberberg 710 m 058 m Jedlovský hřbet Česko
10. Bouřný.JPG Bouřný 703 m 076 m Jedlovský hřbet Česko

Půdy[editovat | editovat zdroj]

Půdy se v Lužických horách vyznačují nízkou, řidčeji střední kvalitou. Zastoupeny jsou zde typy půd charakteristické pro oblasti s vyšší nadmořskou výškou a chladnějším klimatem.[34] V pískovcových oblastech dominují podzoly a hnědozemě.[35] Ve skalnatých oblastech a na příkrých svazích se místy vyskytují rankery na pískovcových sutích s vysokým obsahem humusu nízké kvality, se slabým poutáním vody a živin. Tyto půdy mají malé zemědělské využití, typické jsou pro lesní porosty. Část území na severní straně hor se nachází na žulovém podkladě. Na ní se vyvinuly kyselé hnědozemě, kambizemě a pseudogleje se zemědělským využitím většinou jako pastviny. V údolích se nachází glejové půdy na různých substrátech, v závislosti na podkladu písčité až hlinité a většinou zalesněné. Na čedičových vrcholech se vyskytují sutě a hnědozemě. S klesající nadmořskou výškou se mění půdní typy od podzolů přes hnědozeměpseudoglejům.[26]

Podnebí[editovat | editovat zdroj]

Dle Quitta náleží česká část Lužických hor k mírně teplé oblasti MT2,[36] která je charakteristická krátkým, mírným až mírně chladným, mírně vlhkým létem, krátkým přechodným obdobím a mírným jarem a mírným podzimem a suchou, normálně dlouhou zimou s mírnými teplotami, s normálně dlouhou sněhovou pokrývkou. Ve vegetačním období spadne průměrně 450 až 500 milimetrů srážek, v zimním období 250 až 300 milimetrů.[37]

Lužické hory představují výrazný povětrnostní předěl. Běžně se projevují rozdíly v počasí v témže čase na severních a jižních svazích, tedy na sever a jih od Stožeckého sedla na vzdálenost necelých 10 kilometrů. Zajímavou zkušenost získali pražští chalupáři, je běžné, že předpověď počasí pro Čechy v Lužických horách vychází podstatně méně než předpověď počasí pro Sasko, zejména na severní straně hor.[38]

Německou část hor výrazně ovlivňuje převážně západní a severozápadní proudění vzduchu. V zimní polovině roku vane z hor od východojihovýchodu a jihojihozápadu fén nazývaný Böhmischer Wind (Český vítr). Díky členitému reliéfu se na malém prostoru projevují výrazné klimatické rozdíly. Oblaka se objevují přibližně od nadmořské výšky 550 m. V Horní Lužici se průměrné roční srážky pohybují mezi 500 a 600 mm (podprůměr v rámci Německa) a v horách narůstají přibližně o 60 mm na 100 m nadmořské výšky.[39]

Vodstvo[editovat | editovat zdroj]

Pohled zblízka zboku na hráz přehrady Naděje s jejím přepadem valící se vody; nad hrází se zvedá terén se zimním opadaným nezasněženým lesem
Přehrada Naděje

Po hlavním hřebeni Lužických hor probíhá hlavní evropské rozvodí Severního a Baltského moře po linii Popova skála – Hvozd – Luž – Pěnkavčí vrch – Jelení skála – Jedlová – Malý Stožec – Plešivec – Široký vrch.[40] Lužické hory jsou pramennou oblastí bez větších vodních toků. Nejvýznamnější tok, říčka Kamenice pramenící u Jelení skály s hlavním přítokem Chřibskou Kamenicí, má u České Kamenice šířku čtyři metry. Toky, odvodňující východní část hor, jsou Šporka s pramenem východně od Polevska a Svitávka pramenící jako Zwittelbach na Buchtbergu u Jonsdorfu asi 1 km za státní hranicí, na které se nachází Kunratické rybníky. Boberský potok s pramenem u Nové HutěHeřmanický potok s pramenem pod Hvozdem jsou drobnější pravostranné přítoky Ploučnice. Severní svahy odvodňují menší potoky ústící do Nisy a jejího přítoku Mandavy. Vodním tokem s největším průtokem na severním českém podhůří je Lužnička, která pramení u Rybniště a do které se v Dolním Podluží vlévá Lesenský potok.[41]

V centrální části se nachází několik rybníků, mezi větší patří Hraniční rybník,[42] Malý a Velký Jedlovský rybník,[43] Rolský a Svorský rybník. Vyznačují se studenou, kyselou, na živiny chudou vodou.[44] Nachází se zde vodárenská nádrž Chřibská z roku 1926 o rozloze 12,7 ha, s 26 metrů vysokou a 195 metrů dlouhou sypanou hrází.[45] Přehrada Naděje o rozloze 1,2 ha z roku 1938 na Hamerském potoce má 10 metrů vysokou a 92 dlouhou hráz.[46] V Lužických horách jsou i menší vodopády, jako jsou Chřibské vodopády v údolí pod Plešivcem východně od Chřibské[47] a Luční vodopád vodopád na Lučním potoce mezi Křížovým vrchem a Mlýny.[48]

V Žitavských horách se nachází vodní toky o celkové délce cca 30 kilometrů.[26] Německá strana hor leží na severní straně pohoří a má relativně vysoký srážkový úhrn. Pramení tu početné vedlejší přítoky Mandavy, jako Goldbach, Grundbach, Pochebach a Waltersdorfer Dorfach. Malá část v okolí Lückendorfu je odvodňována do Labe. V pohoří nejsou žádné větší přirozené vodní plochy. Nachází se zde jen malé a nejmenší rybníky, z velké části sloužící jako požární nádrže. Vodní plochy představují 0,2 procenta rozlohy území.[26]

Toky v Lužických horách spravují na české straně Povodí OhřeLesy České republiky, Oblastní správa toků v Teplicích.[49][50] Drobné vodní toky jsou většinou ve správě jednotlivých obcí. Malá část pohoří na východě spravuje Povodí Labe. Tato část hor je však bez významnějších vodních toků. Severní část Lužických hor na východě patří pod povodí 2-04-07 Lužická Nisa po Mandavu, tvoří jej levostranné bezejmenné přítoky Lužické NisyDolním SedleDolní Suché.[51]

Flóra[editovat | editovat zdroj]

Detailní pohled na vrchní část rostliny měsíčnice vytrvalé s jejími zelenými listy ve tvaru špičatého srdce se střapatými okraji, a ozdobené bělo-fialovými drobnými kvítky na vrcholku
Měsíčnice vytrvalá

fytogeografického hlediska jsou Lužické hory řazeny do praesudetica, území s prvky hercynské květeny původem z Krušných hor a sudetské květeny z Jizerských hor a Krkonoš. Ve smrkových monokulturách při okrajích cest se hojně vyskytuje kapradina žebrovice různolistá. Dále zde roste náprstník červený pocházející ze západní Evropy. V podmáčených smrčinách najdeme sedmikvítek evropský. Na vrcholcích kopců a v suťových svazích na čedičovém či znělcovém podloží se vyvinuly květnaté bučiny a smíšené listnaté lesy podhorských poloh. V nich roste kyčelnice devítilistá, lýkovec jedovatý a hojná mařinka vonná.[52] Porosty měsíčnice vytrvalé najdeme pod Studencem na ploše 6 ha.[53] Na pískovcovém podloží se vyvinuly druhově chudší bikové bučiny s bikou bělavou. Unikátní je květena příkrých skalních stěn na Klíči, kde rostou relikty z doby ledové hvězdnice alpská, kapradinka skalní či česnek sibiřský. Na krystalických vápencích v západní části hor na Vápenném vrchu jsou orchidejové bučiny reprezentované okroticí bíloučervenoukruštíkem širolistým.[54]

S výjimkou nejextrémnějších stanovišť tvoří lesy na většině území Lužických hor potenciálně přirozenou vegetaci. Na bohatších půdách vzniklých na vulkanických horninách se jedná o květnaté bučiny, které se vyskytují na většině území Lužických hor. Vyznačují se převahou buku s příměsí dalších druhů listnatých dřevin a jedle. Jedle je však v dnešní době v Lužických horách vzácná. Bohatě je též vyvinuto bylinné patro. V květnatých bučinách roste kyčelnice devítilistácibulkonosná, lilie zlatohlávek, árón plamatý, pitulník žlutý, kapraď samec, strdivka nicí, lýkovec jedovatý či samorostlík klasnatý.[54]

Na pískovcovém podkladu rostou acidofilní, mnohem jednotvárnější bučiny, s chudým bylinným patrem. Vyskytují se zde též holé bučiny, na zemi se nachází pouze vysoká vrstva bukového listí bez jiné vegetace. Do teplejších míst na jihovýchodě zasahují borové doubravy a údolí potoků lemují jasano-olšové luhy s bohatým bylinným podkladem. Na jižních skalnatých svazích hory Klíč se zachoval řídký porost dubu zimního s jeřábem, javorem klenem, jilmem a lískou, který patří mezi nejvýše položené teplomilné doubravy v Čechách.[55]

Louky a pastviny jsou v Lužických horách chudé, rostou v nich málo náročné druhy trav jako kostřava červená, psineček tenký. Louky v podhůří jsou druhově bohatší, na jaře se na nich nachází tisíce exemplářů prvosenky vyšší, někde doprovázené penízkem alpským, podél potůčků devětsilem bílým. Při okrajích lesů roste prstnatec májový, prha arnika a ojediněle vstavač mužský. V loukách u Kytlice se vyskytuje zplanělý šafrán jarní.[56] V rašeliništích na úpatí Luže roste mezi rašeliníky a vstavačovitými také rosnatka okrouhlolistá.[57]

Ekosystémy[editovat | editovat zdroj]

Prosluněný zimní pohled uvnitř opadaného bukového porostu pokrytého bílým sněhem a námrazou
Bukový porost pralesovitého charakteru na vrcholu Pěnkavčího vrchu v zimě

Lesy se na území Lužických hor vyvíjely od konce poslední doby ledové, kdy na jejich území převládaly otevřené formace stepítundry. Přibližně 8300 až 7000 let před naším letopočtem nahradily chladnou step světlé březo-borové lesy. V nich borovici kleč nahradila borovice lesní. Břízu pýřitou nahradila bříza bělokorá. V zamokřených polohách se začaly vyskytovat vrby a začínají se objevovat náročnější dřeviny, například dub, jilm, lípa, líska obecná. V březo-borových lesích převažovala borovice, zastoupení bříz a vrb bylo pod deseti procenty.[58]

V období 7000 až 6000 let před naším letopočtem byla průměrná teplota přibližně o 2 °C vyšší než ve 20. století a podnebí získalo kontinentální ráz. Ve světlých borových lesích se rychle začala šířit líska. V letech 6000 až 4000 před naším letopočtem byly srážky o 60 až 70 procent vydatnější než dnes, průměrná teplota byla o 3 °C vyšší než dnes a podnebí dosáhlo postglaciálního maxima. V Lužických horách i do nejvyšších poloh dosáhl smíšený dubový les, který zůstal na jižní straně Klíče dochován dodnes. Současně se začal šířit smrkolše za silného ústupu borovice.[58] Buk lesní a jedle bělokorá se v Lužických horách začaly rozšiřovat velmi zvolna v letech 4000 až 1250 před naším letopočtem. Jedle se do Lužických hor dostala z glaciálních refugií jihozápadně od Alp. Během této doby bukojedlové lesy obsadily většinu Lužických hor. V letech 1250 až 750 před naším letopočtem bylo suché a výrazně teplé období s teplotami o 1 až 2 °C vyššími než dnes. Bukojedlové lesy tehdy dosáhly maximální rozlohy a na severní straně Lužických hor se objevili první lidé lužické kultury.[58] V letech 750 před naším letopočtem až 600 našeho letopočtu se zřetelně zhoršilo podnebí, přibylo srážek a ochladilo se. Stromové patro květnatých bučin tvořil buk lesní, jedle bělokorá, javor klen a byl zastoupen jilm horský. V Lužických horách v této době nebylo trvalé osídlení, MarkomanéBójové zde měli pouze obchodní stezky.[58]

Pohled z letadla do široké krajiny zelených hor, kde se střídají kopce s nížinami a lesy s kulturními plochami, tj. obcemi a polnostmi; v dolní části fotky pod letadlem je hora Jedlová s vysílačem
Letecký pohled na vrchol Jedlové

Od roku 600 se zvýšil kontinentální ráz podnebí, po roce 900 přišel teplejší ráz podnebí, který vrcholil v letech 1150 až 1300. Po roku 1300 pomalu nastupovala malá doba ledová, výrazná mezi lety 1550 až 1850, a s vrcholem na konci 17. století. Od 6. století osídlovali předhůří Lužických hor Lužičtí Srbové.[59] V předhůří Lužických hor založili osady na místě dnešní ŽitavyHrádku nad Nisou, v horách založili Doubici a Chřibskou. Do Lužických hor pronikali v souvislosti s německými vpády do Horní Lužice. V 11. století byly Lužické hory součástí Záhvozdu, který byl přirozenou ochranou proti zahraničním vpádům a byl chráněn.[58] Ve 13. století byly zakládány hrady a osady po celém obvodu hor a na jejich území.[60] Ve 14. století jsou první zmínky o Rynolticích, Petrovicích, Kněžicích, Cvikovu, Drnovci, Kunraticích, Mařeničkách, Mařenicích, HorníDolní Světlé, HornímDolním Prysku, HorníDolní Chřibské, Krásné LípěVarnsdorfu. Les zaujímal přibližně dnešní hranice. Odlesněná část Lužických hor byla přeměněna v relativně stabilní zemědělskou krajinu s remízky, mezemi a zatravněnými plochami. V 15. století využívání dřeva z Lužických hor zintenzívnělo, bohaté zásoby dřeva přilákaly skláře. Vznikla sklárna ve Chřibské a později v Doubici. Další sklárny byly založeny v 16. až 18. století. V roce 1530 vznikla sklárna ve Falknově, roku 1554 byl založen Jiřetín pod Jedlovou, v roce 1549 sklářská huť v Krompachu na úpatí Hvozdu a další sklářské hutě. Negativní dopad na lesy Lužických hor měla i třicetiletá válka, během které byla vypálena většina osad a panských dvorů, které musely být znovu postaveny ze dřeva. V 18. století vznikají další sklářské hutě v Nové Huti, Okrouhlé, Trávníku a v roce 1757 v Novém Boru.[59]

Dalšími spotřebiteli dřeva se staly zejména kovárny, cihelny, pivovary a tkalcovny a se vzrůstajících počtem obyvatel stoupala i těžba dřeva. Vedle nadměrné těžby byly lesy poškozovány i pastvou dobytka, vytěžené lesní pastviny byly na šest let i více pronajímány na zemědělské využití. Těžba v lesích zpočátku probíhala výběrným způsobem. Kolem roku 1735 bylo započato s těžbou mýtním způsobem. Těžba stále vzrůstala a lesy již nebyly schopné obnovy přirozeným způsobem. Vysazoval se především smrk, místy borovice a s úbytkem dřeva začaly mizet i sklárny. Koncem 18. století se začínají objevovat první snahy o ochranu lesů a na jednotlivých panstvích se začíná hospodařit podle lesního plánu. Přetěžování lesů pokračovalo ale do posledního desetiletí 19. století. Začínalo se přecházet na vytápění uhlím a po výstavbě železnice po roce 1860 radikálně poklesla těžba palivového dřeva, která do té doby tvořila přes devadesát procent těžby.[61]

V 18. a 19. století byly lesy Lužických hor změněny na stejnověké, především smrkové lesy, na chudších stanovištích pak stejnověké borové monokultury se slabou příměsí jiných dřevin. Jen na nepřístupných místech na vrcholcích kopců zůstaly bučiny s ochuzeným bylinným patrem. Poklesla ekologická stabilita a lesy se staly méně odolné proti škůdcům a polomům. První písemný záznam o polomu je z roku 1660 a další záznamy jsou velice časté. Větší rozsah polomů byl v letech 1675, 1740. Roku 1801 zasáhla velká vichřice celou oblast Lužických hor. Velké škody způsobily větry v letech 1833 až 35 a 1868, 1894, 1904 a 1915, kdy působila i námraza, která rovněž postihla celé Lužické hory. Na písčitém podkladě způsobovalo velké škody sucho.[59] Další škody začal způsobovat kůrovec. Největší škody způsobila v Lužických hor bekyně mniška, která se poprvé objevila v roce 1900. Mnišková kalamita vyvrcholila v letech 1910 a posléze v roce 1922.[62] Mniška poškodila třetinu smrkových lesů Lužických hor a holiny po mniškové kalamitě byly zalesněny smrky nepůvodních druhů.[63]

Při vzniku Československé republiky patřila většina české části Lužických hor čtyřem velkostatkům, velkostatek Rumburk vlastnili Lichtenštejnové, velkostatek Česká Kamenice Kinští, velkostatek Zákupy Habsburkové a velkostatek Grabštejn Clam-Gallasové. Část lesů na východě Lužických hor patřila městu Žitavě. Území Lužických hor v majetku Habsburků přešlo do majetku československého státu v roce 1918, velkostatek Rumburk v roce 1926, velkostatek Česká Kamenice v roce 1929 a velkostatek Grabštejn v roce 1945. V meziválečném období těžba nepřekračovala možnost reprodukce lesa.[63]

Po druhé světové válce způsobil největší škody v lesích Lužických bořivý vítr 2. až 4. ledna 1976 a teplotní zvrat o 30 °C v noci z 31. prosince 1978 na 1. ledna 1979.[63] V sedmdesátých letech 20. století bylo také zjištěno první poškození lesů imisemi z hnědouhelných elektráren v Německé demokratické republice (NDR) a v Polsku. Poškození imisemi bylo výrazné na jaře roku 1977 a v zimě 1978 až 1979 důsledkem současného působení imisí a mrazového šoku. Nejvíce byl poškozen les v oblasti Jedlové a Křížové hory u Jiřetína pod Jedlovou. Setkávaly se zde dva proudy exhalací ze západu zpod Krušných hor a z oblastí vysoké průmyslové koncentrace v NDR a v Polsku. Současné působení imisí a teplého počasí v letech 1982 až 1983 vedlo k přemnožení lýkožrouta smrkového.[63] S nástupem socialismu došlo k exponenciálnímu nárůstu stavu jelení a srnčí zvěře a škod jí způsobených. Škody okusem se začaly projevovat na kulturách i náletech všech druhů dřevin. Výsadbu nových lesních sazenic je nutné chránit proti okusu, smrkové a borové nátěrem, ostatní oplocením.[64]

Prosluněný letní pohled od České lípy z polí pod vrcholy na panorama Lužických hor, kde souvislý lesní porost místy přerušují lidská sídla
Lužické hory z jihu od České Lípy

V devadesátých letech 20. století tvořily smrkové porosty 62,8 procenta dřevinné skladby lesa, dalších 16 procent byla borovice, 3,2 procent modřín, 9,6 procent buk, 3,7 procent bříza, 1,2 procent olše a 3,7 procent ostatní dřeviny, jako javor klen, dub, jasan, habr a v minimální míře jedle a jilm. Lesy zabíraly 64,5 procent rozlohy chráněné krajinné oblasti Lužické hory, 28 procent tvořila zemědělská půda, 0,7 procent vodní plochy, 1,2 procent zastavěná plocha a 5,6 procent ostatní plochy.[64] Na počátku 21. století jsou kdysi rozsáhlé plochy listnatých a smíšených lesů nahrazeny smrkovými a v písčitých oblastech borovými monokulturami. V horším případě nepůvodními druhy dřevin (borovice vejmutovka či modřín opadavý), které opadem svých jehlic negativně ovlivňují chemické složení půdy. Časté jsou pomniškové porosty. Jsou to smrkové porosty, staré sedmdesát či osmdesát let, které byly vysázeny často nepůvodními populacemi smrku po mniškové kalamitě ve třicátých letech 20. století. Tyto porosty jsou oslabené imisemi, kyselými dešti a dalšími vlivy včetně přirozených (kůrovec, námrazy, sníh, vliv větru) a jsou velmi zranitelné. V důsledku větrné smršti, která propukla 24. května 2010 po 16. hodině, byl ve vrcholových partiích Lužických hor od úpatí Jedlové a od stejnojmenného nádraží, přes Jelení skálu, Bouřný a Suchý vrch až k Mařenicím poškozen pruh lesa o šířce 200 až 500 metrů a délce cca 5 kilometrů.[65]

Fauna[editovat | editovat zdroj]

Prase divoké na lesní pasece rozrývající zem, v které hledá potravu; prase stojí čelem k fotografovi a ulpívá na něm při rytí pohledem
Prase divoké v oboře

Ve vodách Lužických hor se vyskytují jak původní domácí druhy ryb, například pstruh obecný f. potoční, lipan podhorní, střevle potoční, vranka obecná, hrouzek obecný, kapr obecný, lín obecný či štika obecná, tak i nepůvodní druhy ryb, například pstruh duhový, siven americký či amur bílý.[66] Populace domácího pstruha obecného f. potoční je v posledních letech ve velmi špatném stavu. Příčiny tkví především ve výskytu kormorána velkého a v omezeném vysazování ryb, když přirozená reprodukce nestačí.[67] K drobným obyvatelům potoků patří ploštěnky, korýši, rak říční či blešivec potoční. V posledních letech se jejich stav zvýšil, v letních měsících je však ohrožován nízkým stavem vody v menších tocích. Ze savců jsou nejlépe přizpůsobeni vodnímu prostředí potoků rejsec vodní, rejsec černý a vydra říční. Z ptáků žijí v blízkosti vodních toků ledňáček říční, konipas bílý, konipas horskýskorec vodní.[68]

Lesy Lužických hor obývá pestrá paleta volně žijících zvířat. Vedle běžných druhů jako jelen evropský či srnec obecný zde žije početná populace kamzíka horského a vzácněji i muflon. Kamzík byl do Lužických hor dovezen na popud Karla hraběte Kinského v letech 1907 až 1908. Dnes je zde populace přibližně 250 kamzíků, žijící v okolí Studence, Pustého zámku a Klíče.[69] V roce 2006 byl poprvé pozorován výskyt losa evropského.[38] Černá zvěř, prase divoké, do Lužických hor přišla po druhé světové válce ze zničených obor v Německu a Polsku a rozmnožila se natolik, že působí značné škody.[70] Ze šelem se běžně vyskytuje liška obecná, jezevec lesní, kuna lesní, kuna skalní, tchoř tmavý a v omezené míře rys ostrovid, který se rozšířil ze sousední oblasti Českého Švýcarska.[71] Z ptáků se zde vyskytuje čáp černý, čáp bílý, sokol stěhovavý, káně lesní, káně rousná, výr velký, vzácně orlovec říčníorel mořský. V poslední době se pak začali objevovat chřástalikrkavci velcí. V jeskyních a štolách se vyskytují různé druhy netopýrů, ve skalních oblastech na východě Lužických hor žije plšík lískový a rejsek horský, v bučinách lze najít mloka skvrnitého.[68]

V suťových polích na Klíči a Studenci se přes malou nadmořskou výšku vyskytují vysokohorské efekty a žijí zde i druhy hmyzu a pavoukovců, které se obvykle vyskytují ve vyšších nadmořských výškách, mimo jiné slíďák ostnonohý (Acantholycosa norvegica), střevlíci, v sutích na několika místech žije modrý střevlík Leistus montanus a Pterostichus negligens a i další druhy brouků.[38] Z dalších bezobratlých se zde vyskytují z hmyzu horský druh mravence Monica rubida, v zimě pak lze najít sněhomilnou srpici sněžnici matnoumouchy pavoučnici sněžnoumalou.[72]

Ochrana životního prostředí[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článcích Chráněná krajinná oblast Lužické hory a Chráněná krajinná oblast Žitavské hory.
Pohled na památné tisy v Krompachu z vedlejší louky, zahrazené dřevěným plaňkovým plotem
Památné tisy v Krompachu

Pro ochranu Lužických hor byla v roce 1976 vyhlášena CHKO Lužické hory, která má ovšem přesah do sousedních geomorfologických jednotek. Chráněná krajinná oblast má rozlohu 270 km²,[73] geomorfologická jednotka Lužické hory 199 km². Správa chráněné krajinné oblasti sídlí v Jablonném v Podještědí. V květnu 2017 bylo na území CHKO šestnáct maloplošných chráněných území, v nichž nejvýznamnější jsou národní přírodní rezervace Jezevčí vrch a národní přírodní památka Zlatý vrch, devět z nich jsou přírodními památkami a pět je přírodní rezervací. Řada dalších lokalit je připravena k vyhlášení. V téže době zde bylo devatenáct památných stromů, z nichž nejvýznamnější jsou tisy v Krompachu.[74]

Na německé straně byla v roce 1958 na ploše 63 km² založena Chráněná krajinná oblast Žitavské hory (Landschaftschutzgebiet Zittauer Gebirge), jejíž správa sídlí v Žitavě. Na území CHKO Žitavské hory jsou dvě přírodní rezervace – Luž (NSG Lausche)[75] a Jonsdorfské skalní město (NSG Jonsdorfer Felsenstadt).[76] Je zde evidováno šest památných stromů.[77]

S německou státní ochranou přírody i nevládními organizacemi zaměřenými na ochranu přírody a krajiny spolupracuje správa CHKO Lužické hory na společných pracích při výzkumu a monitoringu, praktických opatřeních v ochraně přírody i při práci s veřejností. Příkladem je úprava Naučné stezky Brazilka na okraji přírodní památky Brazilka u hranic, kde jsou umístěné dvojjazyčné tabule.[78]

Člověk a kulturní využití[editovat | editovat zdroj]

Osídlení[editovat | editovat zdroj]

Německá strana Lužických hor byla do roku 1635 součástí Českého království a byla spolu s celou Horní a Dolní Lužicí územní změnou vyplývající z Pražského míru předána do správy saského kurfiřta Jana Jiřího I.[79] 

Na území geomorfologické jednotky se nachází jen menší sídla. Na české straně je největším z nich město Chřibská v Chřibskokamenické kotlině, dále se zde nachází obce Doubice, Kytlice, Jiřetín pod Jedlovou, Mařenice a Krompach. V Sasku se v horách nachází Waltersdorf, Jonsdorf, Oybin a Lückendorf. Zastavěná plocha měst se nachází na hranicích jednotky či již mimo geomorfologickou jednotku.[80]

Přes Lužické hory vedly již od pradávna obchodní stezky, známá je stará Pražská cesta, která spojovala vnitrozemí Čech s Lužicí[81] a u Milštejna se napojovala na Lipskou cestu ze Žitavy.[82] V roce 1806 ji nahradila dnešní silnice číslo 9 přes Stožecké sedlo s významnou kamiónovou dopravou.[83] Ze silnic II. třídy vedou Lužickými horami silnice číslo 270 z Jablonného v Podještědí do Petrovic a dále jako státní saská silnice S 133 do Žitavy a silnice číslo 263 z České Kamenice do Rybniště.[84] Silniční hraniční přechody pro motorová vozidla jsou Petrovice – Lückendorf a Krompach – Jonsdorf.[85] V ostatních hraničních přechodech nelze použít motorová vozidla.[85]

Na území hor leží železniční stanice Jedlová, kde se od železniční trati Děčín – Benešov nad Ploučnicí – Rumburk odděluje železniční trať Bakov nad Jizerou – Jedlová. Na německé straně hor vede ze Žitavy do Jonsdorfu a Oybinu Žitavská úzkorozchodná dráha, která má lidové pojmenování „Bimmelbahn“, česky „zvonková dráha“.[86]

V Lužických horách je několik vysílačů mobilních operátorů, nejvýznamnější jsou příhradové stožáry na Jedlové, které ale působí z krajinářského hlediska výrazně negativně.[87] Přes Lužické hory se plánuje výstavba nového vedení velmi vysokého napětí 110 kV.[88] Turisté mohou v Lužických horách využít evropských dálkových tras, a sice E3 nebo E10, které se zde pod vrchem Jedlová křižují. Vedle nich oblastí vede hustá síť značených turistických cest a cyklotras, z nichž nejvýznamnější jsou cyklotrasy číslo 21 a číslo 211.[89] Nový Bor a obec Oybin spojuje cyklotrasa, která má pojmenování Cesta k sousedům.[90]

Sklářství[editovat | editovat zdroj]

Činností, která od počátku osídlování ovlivňovala utváření krajiny a charakter vybraných sídel Lužických hor, je sklářství. Nejstarší doklady o existenci skláren v Lužických horách poskytují archeologické prameny, které datují nejstarší sklárny do období 13. století,[91] do počátků souvislého osídlování zdejší krajiny. Nejstarší objevená sklárna jak Lužických horách, tak i v celých Čechách, se nachází u silnice mezi Novou Hutí a Horní Světlou. Jedná se o lesní sklárnu z poloviny 13. století.[91] Další sklárny postupně vznikly v okolí o několik desítek let později okolo osady Lesné, dále v okolí Rybniště a Vlčí hory.[91] Lesní sklárny byly na jednom místě krátkou dobu, a to až do doby, než bylo vytěženo a spáleno všechno dřevo v okolí sklárny. Ve 14. století vznikly a zanikly hutě v okolí Horní a Dolní Světlé, Trávníku, Rozhledu a u přehrady Naděje.[92] Další sklárny vznikly také v západní části hor u Doubice a v Kytlicích. Nejstarší písemně doloženou sklárnou je sklárna v Chřibské, jako letopočet jejího založení je uváděn rok 1414 a její existence je bezpečně doložena v roce 1514. Jedná se o údaje huťmistra, který v uvedeném roce potvrzoval svá práva k huti s tvrzením, že jeho předkové vlastnili sklárnu již sto let.[93]

Celková pohled na sklárnu v Chřibské z ulice, soubor domů s dvěma vysokými komíny a vpravo s vrátnicí a černými železnými vraty, v pozadí les; před sklárnou reklama s nápisem „Sklárna Chřibská, vyrábí od roku 1414“
Sklárna ve Chřibské

Husitské války na počátku 15. století se negativně dotkly i sklářství v Lužických horách, po jejich skončení nastal jejich další rozvoj. Z lesních hutí postupně vznikaly sklářské dílny. Sklo bylo zdobeno malováním i vypalovanými barvami. V době renesance se nacházely v Lužických horách dvě velké sklárny, v Horní Chřibské v majetku rodu Friedrichů a v roce 1530 byla založena sklárna ve Falknově, kterou založil Paul Schürer.[94] Posléze rozvoj sklářství zastavila třicetiletá válka, řada zkušených řemeslníků protestanského vyznání odešla za hranice.[91]

Uklidnění situace po Vestfálském míru přineslo další možnosti obchodu se sklem a značný rozvoj sklářství v Lužických horách. Rozvíjela se města na hranici Lužických hor, jako Nový BorKamenický Šenov, která se brzy stávají středisky obchodu se sklářskými výrobky, které jsou odsud vyváženy jak do Evropy, tak do zámoří. Za obchodními úspěchy stojí jméno huťmistra Johanna Caspara Kittela, který s úspěchem distribuoval sklo prostřednictvím brusičů nůžek po střední Evropě. Kittel dal základ dnešnímu pojmenování vsi Kytlice, ves lidí Kittelových.[95]

V průběhu staletí v Lužických horách vznikalo a opět zanikalo velké množství sklářských hutí. Vznik a zánik hutí byl dán především vyčerpáním surovin v jejich těsné blízkosti. Staré sklářské hutě měly velkou spotřebu dřeva. Po vyčerpání dřeva a zásob křemene v okolí hutě bylo huť jednodušší přestěhovat. Stěhování hutí trvalo přibližně do poloviny 19. století, nástup železnice umožnil dovoz levnějších surovin a místní hutě přešly na vytápění uhlím.[91]

Rozvoj výroby skla přinesl konkurenci a řadu inovací. Pryč je zelenavé sklo plné bublinek, vyráběné v lesních sklárnách. Barokní sklo – někdy označované jako český křišťál, bylo již tak kvalitní, že jej bylo možné zpracovávat dalším povrchovým zdobením – rytím a broušením. Další hutě vznikají u Okrouhlé, poblíž dnešního nádraží Jedlová,[96] u Juliovky a mezi Mařenicemi a Krompachem. Výroba skla se začala specializovat, v Lindavě se vyráběla zrcadla,[97] a začíná také výroba lustrů, jejímž centrem se stává Kamenický Šenov.[98] Rozvoj skla vedl k vytěžení listnatých horských lesů a jejich nahrazení smrkovými porosty. Nedostatek dřeva zapříčinil zánik celé řady hutí. Vznikla pouze jedna nová sklárna – Nová Huť na lesní samotě pod Stožeckým sedlem založená roku 1750 Janem Václavem Müllerem a sklo vyráběla do 70. let 19. století.[99]

Vzestup sklářství zpomalily napoleonské války na počátku 19. století, vedly ke zhroucení exportu a zámořské kontakty převzaly sklárny v západní Evropě. Po skočení válek nastává značný rozvoj výroby skla daný z velké míry zbohatnutím měšťanstva a zvýšeným zájmem o spotřební zboží. Dochází k velkému rozvoji zušlechťovacích sklářských technik a v oblasti Lužických hor se stává klíčové jméno rodáka ze Šluknova Friedricha Egermanna. Stal se objevitelem mnoha sklářských zušlechťovacích technik a jeho objevy vedly ve druhé polovině 19. století k dalšímu rozvoji specializovaných sklářských provozů v okolí Nového Boru a Kamenického Šenova. Historii sklářství v Lužických horách přibližují sklářská muzea v Novém Boru[100] a Kamenickém Šenově.[101]

Hornictví a hutnictví[editovat | editovat zdroj]

Detailní pohled seshora na jezírko na dně štoly Jan Evangelista v obklopujícím kamenném masivu
Jezírko ve štole Jan Evangelista

Nejstarší dochovaný údaj o hornictví v Lužických horách obsahuje listina saských knížat Ernsta a Albrechta z rodu Wettinů z roku 1474. O deset let později, v roce 1484, udělil král Vladislav II. rodu Šlejniců důlní privilegium.[102] Opravňovalo je to zakládat důlní díla na panstvích Tolštejn a Šluknov. Na přelomu 15. a 16. století Šlejnicové rozvíjeli hornické podnikání v údolí Milířky.[103] Zjištěn zde byl sfalerit, pyrit, malachit, chalkopyrit a hlavně stříbronosný galenit. Chalkopyrit a galenit byly předmětem těžby.[104] Středověká těžba byla často povrchová v podobě těžních jam nebo kutacích rýh. Nepotřebná hlušina byla kupena v odvalu. Zásoby stříbrných rud v údolí Milířky byly ale rychle vyčerpány.[105]

V roce 1539 nechal Jiří ze Šlejnic zahájit ražbu štoly svatého Kryštofa na severním svahu Křížové hory.[106] Těžba utichla na počátku třicetileté války.[106] O obnovení těžby se v roce 1782 pokusil Jan Hennevogl z Edenburku. Založil proto štolu svatého Jana Evangelisty, která byla spojena se štolou svatého Kryštofa. Těžba probíhala s přestávkami až do ukončení těžby v roce 1910.[106]

V celých Lužických horách lze najít velké množství různě velkých pískovcových lomů, které byly zdrojem písku i stavebního kamene. Z pískovce na Milštejně se vyráběly mlýnské kameny. Na Vápence u Doubice se od roku 1641 těžil vápenec lámaný ve dvou jámových lomech, které byly spojeny dopravními štolami o délce necelých 170 metrů. Těžba byla ukončena v roce 1929.[107] Na Zlatém vrchu se lámaly čedičové sloupce, s jejich těžbou se začalo okolo roku 1870 a byla ukončena 27. listopadu 1973. Čedičové sloupce zde byly dokonale vyvinuté a jen málo rozpukané, takže se lámaly až 6 metrů dlouhé. Pro svou velkou odolnost se údajně vyvážely na stavbu mořských hrází v Nizozemsku.[108]

Horolezectví[editovat | editovat zdroj]

Pohled z blízkosti zespoda na skalní pískovcovou Fellerovu věž
Fellerova věž ve Vraních skalách

Lužické hory nejsou na české straně spojovány s horolezectvím jako například Český ráj či Českosaské Švýcarsko.[109] Horolezectví je významnější na německé straně hor, kde existuje přibližně 2000 horolezeckých cest.[110] První zaznamenaný výstup v Lužických horách se uskutečnil v Oybině v roce 1837,[111] kdy nejmenovaný polský artista přeskočil z oybinského kopce na sousední skálu Schluchtwächter a zanechal tam křížek se svým jménem. Přeskok byl zopakován až v roce 1965, oboustranně až v 80. letech 20. století. Prvním průkopnickým výstupem se stal výstup hrádeckých lezců Maxe Richtera a Gustava Jahna, kteří 10. listopadu 1875 vylezli na Hundsturme (Psí věže) nad údolím Bílého potoka, dnes označovaně jako Uhusteine (Výří kameny).[112] Na české straně uskutečnil prvovýstup na Fellerovu věž za použití provazového žebříku žitavský profesor Theodor Feller.[113] V roce 1898 byl čistě zdolán jonsdorfský Schalkstein, sedm let nato Mönch (Mnich). V letech 1904 až 1905 provozovali horolezectví lezci soustředění okolo libereckého sportovce a literáta Rudolfa Kauschky, kteří objevili pro horolezectví Horní skály u Sedla či Oberwegsteine.[114]

Rozvoji horolezectví přispěla paradoxně mnišková kalamita, která na počátku 20. století zdecimovala lesy v Lužických horách a odhalila tak pískovcové skály. Na české i německé straně vznikla celá řada spolků, z nichž nejznámější byl Alpenverein, jehož aktivní sekce působily především v Liberci a ve Varnsdorfu. Po roce 1953 se na české straně pískovcových skal ocitla příhraniční část hor v nepřístupném hraničním pásmu. Po roce 1989 se horolezcům z Lužických hor rozšířily obzory a velká část z nich začala jezdit do Alp a na místní skály se v cestovatelském nadšení pozapomnělo, a horolezci se začali pomalu vracet až po roce 2000.[115]

Turistika[editovat | editovat zdroj]

Historie turistiky v Lužických horách sahá do 19. století, zpočátku byla vázána na německé spolky. Vznikla hustá síť značených stezek spolu s rozhlednami, restauracemi a jinými turistickými cíli. Po druhé světové válce došlo k dočasnému snížení návštěvnosti hor. Krásy a kvality regionu začali objevovat od 70. let 20. století hlavně chalupáři, kteří zároveň zachránili převážnou část cenných lidových staveb před chátráním a následnou devastací. Zájem o rekreační a turistické využití Lužických hor vzrůstal poměrně pomalu. Větší zájem o turistiku byl pozorován až po roce 1990. Nárůst návštěvnosti byl zaznamenán od počátku 21. století. Je to důsledek lepší finanční situace části obyvatelstva a zvýšenými nároky na využití volného času. Mimo pěší turistiku se rozvíjejí geocaching, různé formy cyklistiky, závody v orientačním běhu, horolezectví, padákové létání a další formy leteckého sportu.[116] Množí se i protiprávní motoristické aktivity, jízda na terénních motocyklechčtyřkolkách. Ze zimních sportů se zvyšuje zájem o běžecké lyžování a zejména o sjezdové lyžování, které je podmiňováno budováním nových kapacit či rekonstrukcí stávajících.[117]

Černobílá kresba hradu Tolštejnu od Karla Brantla z knihy F. A. Hebera Böhmens Burgen; na obrázku tvoří většinu hrad na holém kopci posetém jen řídce stromy, zbytek dotváří pohled pod hrad tvořený jen několika zemědělskými staveními a polností s několika pracujícími lidmi
Obrázek Tolštejnu od Karla Brantla z knihy F. A. Hebera "Böhmens Burgen".

Mezi turisticky navštěvovaná místa patří zříceniny či zbytky hradů Tolštejn, Milštejn, Fredevald, vrcholy Luže, Klíče a velice navštěvovaná Jedlová, v jejímž okolí se nachází i zimní lyžařský areál. Další lyžařský areál je v Horním Podluží.[118] U Jiřetína pod Jedlovou je štola Jan Evangelista, kde se těžilo stříbro. Dále stojí za zmínku DoubiceZlatý vrch se sloupcovitou odlučností čediče. Horolezecké terény pro pískovcové lezení jsou ve východní části hor, v Císařském údolí a v okolí Horního Sedla, nejvýznamnějšími jsou Vraní skály, horolezci nazývané Krkavčí skály.[119]

Turistická informační střediska, kde návštěvník dostane informace o Lužických horách, jsou na české straně v Liberci, Chrastavě, Hrádku nad Nisou, Jablonném v Podještědí, Cvikově, Novém Boru, Kamenickém Šenově, České Kamenici, Krásné Lípě, Chřibské, Jiřetíně pod Jedlovou a ve Varnsdorfu.[120] Žitavské hory v Německu propagují turistická informační střediska ve Waltersdorfu, Oybinu a Jonsdorfu.[121]

Oblast je známá podstávkovými domy, kříži a božími muky, křížovými cestami, z nichž nejznámější je na Křížové hoře u Jiřetína pod Jedlovou.[122] V Lužických horách najdeme také památky spojené s druhou světovou válkou, například pomalu s přírodou splývající pohraniční pevnůstky. Byly budovány v letech 1937 až 1938 v době očekávaného napadení Československa německou armádou.[123] Rozhledny jsou v Lužických horách v Česku na Jedlové a Studenci a v Německu na Hvozdu. Dne 19. dubna 2017 vzniklo v Novém Oldřichově přeshraniční společenství, které má spolu se sdružením Přírodní park Žitavské hory a německou Marketingovou společností Horní Lužice za úkol vytvoření destinace Přírodní park Lužické hory a propagaci Lužických hor jako významné turistické značku.[124][125]

Informační tabulka Žitavské hory na německé straně hory Hvozd; tabulka má tvar horizontálně symetrického pětiúhelníku, je vyvedená z dřevěných prkének a dvě prkénka ji také zastřešují; na tabulce je nápis Landschafts-schutzgebiet (krajinná rezervace), nad ním obrázek sedící sovy a pod ním informační text v němčině, češtině a polštině o Žitavských horách
Vícejazyčná tabule Žitavské hory na německé straně hory Hvozd

Na německé straně hor se nachází skalní města, naučné stezky, rozhledny a skalní vyhlídky, obce a městečka s řadou muzeí a lidovou architekturou, kulturních, církevních památek, hradů či jejich zřícenin. Mezi navštěvované skalní útvary patří Kelchsteine (česky Kamenné číše) mezi Oybinem a Lückendorfem.[126] Ze Žitavy do hor vede od roku 1890 Žitavská úzkorozchodná dráha, dodnes provozovaná s historickými parními lokomotivami.[127] Dalšími turisty navštěvovanými místy jsou lázeňská střediska Jonsdorfmotýlím domem[128] a Oybin se zříceninou stejnojmenného hradu a kláštera.[129] Lyžařské středisko v Německu je pod horou Luž ve Waltersdorfu.[130]

Naučné stezky[editovat | editovat zdroj]

Informační tabule Hornické naučné stezky Údolí Milířky stojící v lese vedle turistického rozcestníku; na dřevěné tabuli je informační text a schematická mapa stezky
Informační tabule Hornické naučné stezky Údolí Milířky

Na české straně hor vede ve východní části Lužických hor a Žitavských hor Mezinárodní naučná stezka Lužické a Žitavské hory, částečně po linii lužické poruchy. Stezka seznamuje návštěvníky s geologickým vývojem Lužických hor a nabízí informace s přírodovědnými a kulturními zajímavosti na české i německé straně Lužických hor.[131] Naučná stezka Okolím Studence byla vyznačena v roce 2002 v západní části Lužických hor.[132] Tematicky je zaměřena na lesy Lužických hor a na říční a lesní ekosystémy. Naučná stezka Obnova mokřadů na Brazilce vede po obvodu rašelinné louky na Brazilce, 1 km severně od Dolní Světlé.[78] Hornická naučná stezka Údolí Milířky seznamuje návštěvníky s výskytem rudních ložisek, se zbytky hald, kutacích jam a těžbou rud v údolí Milířky.[133] Naučná stezka Jánské kameny má délku pouze 1 kilometr a vede okolo tří skal, které jsou součástí asi 700 metrů dlouhé čedičové žíly.[134] Köglerova naučná stezka do Lužických hor zasahuje jen okrajově u Krásné Lípy.[135] Lesnická naučná stezka Sokol byla vybudována v roce 2008 státním podnikem Lesy České republiky na svazích kopce Sokol.[136]

Na německé straně hor se nachází Lesní naučná stezka Stará lipská silnice v revíru Olbersdorf Žitavských městských lesů,[137][138] Přírodní naučná stezka Kolem Waltersdorfu s rašelinnou loukou na Brazilce o délce 8 km,[139] Přírodní naučná stezka Jonsdorfské lomy mlýnských kamenů o geologii a historii produkce mlýnských kamenů se 70 stanovišti[140] a Přírodní naučná stezka Putování Javorníčka za Hochwaldským mužíčkem mezi mateřskou školkou Studánka v Jablonném v Podještědí a školkou Zwergenhäusel v Lückendorfu v Sasku.[141]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. FRINTA, Antonín. Česká jména lužickosrbského původu. Naše řeč. 1956, roč. 39, čís. 9-10, s. 258-267. Dostupné online [cit. 2017-05-07].  
  2. ŘEHÁČEK, Marek. Lužické a Žitavské hory. 1. vyd. Liberec : Kaleddář Liberecka, 2011. 320 s. ISBN 978-80-87213-09-4. S. 19.  
  3. PODHORSKÝ, Marek. Liberecký kraj. Praha 7 : freytag&berndt, 2002. ISBN 80-7316-032-3. Kapitola Českolipsko  , s. 23.  
  4. KÜHN, Jiří. Luž / Lausche. www.luzicke-hory.cz [online].  [cit. 2017-05-07]. Dostupné online.  
  5. Bohemian Library - online eknihovna. www.eknihovna.maxzone.eu [online].  [cit. 2017-10-13]. Dostupné online.  
  6. Mapy.cz: Lužické hory [online]. Praha: Seznam.cz, [cit. 2017-10-29]. Dostupné online.  
  7. Mapy.cz: kontinent Žitavské hory [online]. Praha: Seznam.cz, [cit. 2017-10-29]. Dostupné online.  
  8. Geologie und Böden. www.naturparkblicke.de [online].  [cit. 2017-05-15]. Dostupné online.  (německy) 
  9. HROMEK, Jan. Koncepce ochrany přírody a krajiny Libereckého kraje [online]. Liberec: Liberecký kraj, [cit. 2017-05-10]. S. 37. Dostupné online.  
  10. a b Geologie. luzickehory.ochranaprirody.cz [online].  [cit. 2017-05-01]. Dostupné online.  
  11. a b JANOŠKA, Martin. Sopky a sopečné vrchy České republiky. 1. vyd. Praha : Academia, 2013. 416 s. ISBN 978-80-200-2231-8. S. 210.  
  12. Blokové dělení Českého masívu. departments.fsv.cvut.cz [online].  [cit. 2017-10-14]. Dostupné online.  
  13. COUBAL, M.; ADAMOVIČ, J.; MÁLEK, J.. Architecture of thrust faults with alongstrike variations in fault-plane dip: anatomy of the Lusatian Fault, Bohemian Massif. Journal of GEOsciences. 2014-07-11, roč. 59, čís. 3, s. 183–208. Dostupné online [cit. 2017-05-10]. ISSN 1802-6222. DOI:10.3190/jgeosci.174.  
  14. Česká křídová pánev. pruvodce.geol.cechy.sci.muni.cz [online].  [cit. 2017-05-15]. Dostupné online.  
  15. WILMSEN, Markus. Die Kreide in Sachsen [online]. Dresden: Geologica Saxonica, 2014, [cit. 2017-05-12]. Dostupné online.  
  16. Late Cretaceous and Cenozoic dynamics of the Bohemian Massif inferred from the paleostress history of the Lusatian Fault Belt (PDF Download Available). ResearchGate [online].  [cit. 2017-05-11]. Dostupné online.  (anglicky) 
  17. Die geologischen Naturdenkmale des Landkreises Löbau-Zittau des Landkreises Löbau-Z [online]. Ziitau: Naturschutzbehörde des Landkreises Löbau-Zittau in Zusammenarbeit mit dem Forschungsverein Umweltschutz Zittau e.V., 2004, [cit. 2004-12-09]. Dostupné online. (německy) 
  18. Geologická stavba. www.cittadella.cz [online].  [cit. 2017-05-04]. Dostupné online.  (česky) 
  19. VALEČKA, Jaromír; HAVRÁNEK, Petr; FEDLUK, Ferry. Lužické hory Geologie chráněných krajinných oblastí České republiky. 1. vyd. Praha 1 : Česká geologická služba, 2005. ISBN 80-7075-649-7.  
  20. HLOŽEK, Martin. Oscilační zóna kontinetálního zalednění v Lužických horách [online]. Varnsdorf: Univerzita Karlova v Praze, 2009, [cit. 2017-05-10]. Dostupné online.  
  21. Vesmír. casopis.vesmir.cz [online].  [cit. 2017-05-01]. Dostupné online.  
  22. BÍNA, Jan; DEMEK, Jaromír. Z nížin do hor, Geomorfologické jednotky České republiky. 1. vyd. Praha : Academia, 2012. 343 s. ISBN 978-80-200-2026-0. S. 141–143.  
  23. Lužické hory, Ještědský hřbet. 1. vyd. Praha : Olympia, 1987. 288 s. S. 8.  
  24. a b c Lužické hory, Ještědský hřbet, str. 8 až 11
  25. Článek: Chráněná krajinná oblast Lužické hory 03.05.2001. www.mzp.cz [online].  [cit. 2017-05-10]. Dostupné online.  
  26. a b c d 37 Zittauer Gebirge (ZGE) [online]. Dresden: Sächsisches Landesamt für Umwelt, Landwirtschaft und Geologie, [cit. 2017-05-15]. Dostupné online.  
  27. BfN: Landschaftssteckbrief. www.bfn.de [online].  [cit. 2017-10-13]. Dostupné online.  (německy) 
  28. Das Zittauer Gebirge - Deutschlands kleinstes Mittelgebirge - Sachsen Erkunden. www.sachsen-erkunden.de [online].  [cit. 2017-05-15]. Dostupné online.  (německy) 
  29. Zittauer Gebirge » OBERLAUSITZ-BILDER.DE. oberlausitz-bilder.de [online].  [cit. 2017-10-13]. Dostupné online.  (německy) 
  30. ŘEHÁČEK, Marek. Lužické a Žitavské hory. 1. vyd. Liberec : Kalendář Liberecka, 2011. 320 s. ISBN 978-80-87213-09-4. S. 18.  
  31. KÜHN, Jiří. Nejzajímavější místa Lužických a Žitavských hor. www.luzicke-hory.cz [online].  [cit. 2017-05-01]. Dostupné online.  
  32. HOLEČEK, Milan. Lužické hory. Praha 1 : Olympia, 2004. ISBN 80-7033-832-6. Kapitola Všeobecná část - Povrch, s. 16.  
  33. Českolipsko. Ústí nad Labem : Magma, 2000. Kapitola Horopis, s. 4.  
  34. Pflege- und Entwicklungskonzeption Naturpark Zittauer Gebirge [online]. Zittau: Landkreis Görlitz Naturpark Zittauer Gebirge, červen 2011, [cit. 2017-05-19]. S. 14 až 15. Dostupné online.  
  35. Bodenatlas des Freistaates Sachsen Teil 2: Standortkundliche Verhältnisse und Bodennutzung [online]. Dresden: Freistaat Sachsen, [cit. 2017-05-18]. Dostupné online.  
  36. HROMEK, Jan. Koncepce ochrany přírody a krajiny Libereckého kraje [online]. Liberec: Liberecký kraj, [cit. 2017-05-28]. S. 47. Dostupné online.  
  37. Lužické hory, Ještědský hřbet, str. 22.
  38. a b c ŘEHÁČEK, Marek. Lužické a Žitavské hory, průvodce po krajině a jejích náladách. 1. vyd. Liberec : Kalendář Liberecka, 2011. 320 s. ISBN 979-80-87213-09-4. S. 48.  
  39. FLEMMING, Günther. Das Klima der Oberlausitz. Görlitz : Naturforschende Gesellschaft der Oberlausitz e.V., 2005. S. 129–136. (německy)  
  40. Lužické hory, Ještědský hřbet, str. 20.
  41. Lužické hory, Ještědský hřbet. Praha : 1, 1987. 288 s. S. 20 až 21.  
  42. KÜHN, Jiří. Hraniční rybník. www.luzicke-hory.cz [online].  [cit. 2017-05-10]. Dostupné online.  
  43. KÜHN, Jiří. Jedlovské rybníky. www.luzicke-hory.cz [online].  [cit. 2017-05-10]. Dostupné online.  
  44. Lužické a Žitavské hory, průvodce. 1. vyd. Jablonné v Podještědí : Občanské sdružení přátel Lužických hor a Správa CHKO Lužické hory, 2003. 66 s. S. 13.  
  45. KÜHN, Jiří. Chřibská přehrada. www.luzicke-hory.cz [online].  [cit. 2017-05-07]. Dostupné online.  
  46. VD Naděje. www.poh.cz [online].  [cit. 2017-05-07]. Dostupné online.  
  47. HRDONKA, Václav. Vodopády České republiky. www.vodopady.info [online].  [cit. 2017-05-04]. Dostupné online.  
  48. KÜHN, Jiří. Údolí Lučního potoka. www.luzicke-hory.cz [online].  [cit. 2017-05-07]. Dostupné online.  
  49. KRUŠNOHOŘÍ, Ekologické centrum Most pro. Ekologické centrum Most pro Krušnohoří. www.ecmost.cz [online].  [cit. 2017-10-16]. Dostupné online.  (česky) 
  50. Charakteristika správy toků - ST - oblast povodí Ohře, Teplice. ST - oblast povodí Ohře, Teplice. . Dostupné online [cit. 2017-10-16].  
  51. 393/2010 Sb. Vyhláška o oblastech povodí. Zákony pro lidi [online].  [cit. 2017-10-16]. Dostupné online.  (česky) 
  52. Flóra. luzickehory.ochranaprirody.cz [online].  [cit. 2017-05-26]. Dostupné online.  
  53. KÜHN, Jiří. Studenec. www.luzicke-hory.cz [online].  [cit. 2017-05-26]. Dostupné online.  
  54. a b Lužické a Žitavské hory, průvodce. Jablonné v Podještědí : Občanské sdružení přátel Lužických hor a Správa CHKO Lužické hory, 2003. 67 s. S. 10.  
  55. KÜHN, Jiří. Klíč. www.luzicke-hory.cz [online].  [cit. 2017-05-26]. Dostupné online.  
  56. Lužické a Žitavské hory, průvodce. 1. vyd. Jablonné v Podještědí : Sdružení Přátel Lužických hor a Správa CHKO oblasti Lužické hory, 2003. 67 s. S. 18.  
  57. Naturpark Zittauer Gebirge: Die Pflanzenwelt [online]. [cit. 2017-10-27]. Dostupné online.  
  58. a b c d e KUČÍREK, Pavel. Postglaciální vývoj lesních ekosystémů Lužických hor. Vlastivědný sborník Bezděz. , roč. 4, s. 163 až 177. ISSN 1211-9172.  
  59. a b c Plán péče CHKO Lužické hory [online]. Jablonné v Podještědí: CHKO Lužické hory, [cit. 2017-05-28]. S. 70. Dostupné online.  
  60. PEŠA, Vladimír; KOZÁKOVÁ, Radka. Archeobotanické výzkumy v Lužických horách [online]. Varnsdorf: Kruh přátel muzea Varnsdorf, 2013, [cit. 2017-05-14]. Dostupné online.  
  61. Sklářské muzeum | Nový Bor město skla. www.glassmuseum.eu [online].  [cit. 2017-05-28]. Dostupné online.  
  62. OPRL - Oblastní plán rozvoje lesů přírodní lesní oblast č. 19 Lužická pískovcová vrchovina [online]. Brandýs nad Labem: Ústav pro hospodářskou úpravu lesů, řijen 2000, [cit. 2017-05-08]. S. 142. Dostupné online.  
  63. a b c d Plán péče CHKO Lužické hory [online]. Jablonné v Podještědí: CHKO Lužické hory, [cit. 2017-05-24]. S. 71. Dostupné online.  
  64. a b Plán péče CHKO Lužické hory [online]. Jablonné v Podještědí: CHKO Lužické hory, [cit. 2017-05-28]. S. 72. Dostupné online.  
  65. LANGER, Jiří. Lužické hory budou po vichřici uklizeny do konce září. Zpravodaj Libereckého kraje [online]. Liberecký kraj, 2010-07-22 [cit. 2015-12-28]. Dostupné online.  
  66. DAVID, Petr; SOUKUP, Vladimír. Lužické a Žitavské hory. 1. vyd. Praha : Soukup & David, 2010. 201 s. ISBN 978-80-86899-54-1. S. 12 až 13.  
  67. Rozbory Chráněné krajinné oblasti Lužické hory k 31. 3. 2013 [online]. Jablonné v Podještědí: Agentura ochrany přírody a krajiny České republiky, 2013, [cit. 2017-05-07]. S. 56. Dostupné online.  
  68. a b ŘEHÁČEK, Marek. Lužické a Žitavské hory. 1. vyd. Liberec : Kalendář Liberecka, 2011. 320 s. ISBN 978-80-87213-09-4. S. 48 až 49.  
  69. Myslivost. luzickehory.ochranaprirody.cz [online].  [cit. 2017-05-14]. Dostupné online.  
  70. Lužické hory, Ještědský hřbet, str. 31.
  71. KÜHN, Jiří. Významné druhy živočichů Lužických hor. www.luzicke-hory.cz [online].  [cit. 2017-05-14]. Dostupné online.  
  72. Lužické hory, Ještědský hřbet, str. 32.
  73. Charakteristika oblasti. luzickehory.ochranaprirody.cz [online].  [cit. 2017-04-30]. Dostupné online.  
  74. Správa CHKO Lužické hory. luzickehory.ochranaprirody.cz [online].  [cit. 2017-04-30]. Dostupné online.  
  75. Naturdenkmale & Schutzgebiete im Naturpark Zitauer Gebirge [online]. Zittau: Naturpark Zittauer Gebirge, 2008, [cit. 2017-05-21]. S. 1. Dostupné online.  
  76. Verordnung des Landratsamtrates Görlitz zur Festzetzung des Naturschutgebietes Jonsdorfer Felsenstadt [online]. Görlitz: Landratsamtrat Görlitz, 2014, [cit. 2017-05-21]. Dostupné online.  
  77. Lužické hory, Ještědský hřbet, str. 38.
  78. a b KÜHN, Jiří. Naučná stezka Brazilka. www.luzicke-hory.cz [online].  [cit. 2017-05-14]. Dostupné online.  
  79. ANDĚL, Rudolf. Pražský mír - ztráta Horní a Dolní Lužice. Časopis Krkonoše - Jizerské hory [online]. Správa KRNAP, 2010 [cit. 2017-05-19]. Dostupné online.  
  80. KÜHN, Jiří. Města a obce Lužických hor. www.luzicke-hory.cz [online].  [cit. 2017-10-16]. Dostupné online.  
  81. KÜHN, Jiří. Jelení kameny - Konopáč - Stožec. www.luzicke-hory.cz [online].  [cit. 2017-05-17]. Dostupné online.  
  82. Ojvín. poznavani.luzice.cz [online].  [cit. 2017-05-17]. Dostupné online.  
  83. KÜHN, Jiří. Studánka. www.luzicke-hory.cz [online].  [cit. 2017-05-19]. Dostupné online.  
  84. Mapy.cz. Mapy.cz [online].  [cit. 2017-10-17]. Dostupné online.  
  85. a b Hraniční přechody na území Libereckého kraje [online]. Liberec: Liberecký kraj, 2007, [cit. 2017-10-17]. Dostupné online.  
  86. Úzkorozchodná železnice - Pensionat Ameisenberg Oybin. www.pensionoybin.de [online].  [cit. 2017-05-17]. Dostupné online.  
  87. Rozhledna Jedlová v Lužických horách. itakura.kes.tul.cz [online].  [cit. 2017-05-25]. Dostupné online.  
  88. Stožáry skrz Lužické hory nechtějí. Českolipský deník. 2017-04-23. Dostupné online [cit. 2017-05-25]. (česky) 
  89. KÜHN, Jiří. Mapa cyklotras Lužických hor. www.luzicke-hory.cz [online].  [cit. 2017-05-14]. Dostupné online.  
  90. Cesta k sousedům - Cyklotrasy - Lužické hory a Ještědský hřbet - Nový Bor. Liberecký kraj - cestou necestou [online].  [cit. 2017-05-17]. Dostupné online.  (česky) 
  91. a b c d e KÜHN, Jiří. Historie sklářství v Lužických horách. luzicke-hory.cz [online].  [cit. 2017-05-07]. Dostupné online.  
  92. GELNAR, Michal. Středověké sklářství v severních Čechách [online]. [cit. 2017-05-19]. S. 14 až 17. Dostupné online.  
  93. KÜHN, Jiří. Horní Chřibská. www.luzicke-hory.cz [online].  [cit. 2017-05-05]. Dostupné online.  
  94. KORYŤÁK, Petr. 3. Schürerové a sklárny | Obec Červená Voda. www.cervenavoda.cz [online].  [cit. 2017-05-21]. Dostupné online.  (česky) 
  95. Historie obce Kytlice: Obec Kytlice. www.obec-kytlice.cz [online].  [cit. 2017-05-21]. Dostupné online.  (česky) 
  96. Glassrevue - Kapitoly z dějin méně známé barokní sklárny Rollhütte v Lužických horách. www.glassrevue.com [online].  [cit. 2017-05-25]. Dostupné online.  
  97. Glassrevue - Friedrich Egermann a sklárna Nová Huť v Lužických horách. www.glassrevue.com [online].  [cit. 2017-05-25]. Dostupné online.  
  98. Historie a tradice Českého křišťálového lustru. www.lustry-svitidla.eu [online].  [cit. 2017-05-25]. Dostupné online.  (česky) 
  99. Glassrevue - Friedrich Egermann a sklárna Nová Huť v Lužických horách. www.glassrevue.com [online].  [cit. 2017-05-21]. Dostupné online.  
  100. Sklářské muzeum | Oficiální stránky muzea. www.glassmuseum.eu [online].  [cit. 2017-05-25]. Dostupné online.  
  101. Sklářské muzeum Kamenický Šenov. www.muzeumskla.cz [online].  [cit. 2017-05-25]. Dostupné online.  
  102. KÜHN, Jiří. Jiřetín pod Jedlovou. www.luzicke-hory.cz [online].  [cit. 2017-05-07]. Dostupné online.  
  103. KOLAŘÍKOVÁ, Irena. Geologie a mineralogie Milířské doliny u Jiřetína pod Jedlovou [online]. Praha: Česká geologická služba, 2002, [cit. 2017-05-09]. S. 39 až 41. Dostupné online.  
  104. BRZÁK, Přemysl; FABIÁNEK, Otakar; HAVRÁNEK, Petr. podzemí Šluknovska a Lužických hor. 1. vyd. Varnsdorf : ZO ČSOP Netopýr Varnsdorf, 2007. 302 s. ISBN 978-80-254-0668-7. S. 36.  
  105. KÜHN, Jiří. Údolí Milířky. www.luzicke-hory.cz [online].  [cit. 2017-05-09]. Dostupné online.  
  106. a b c Jiřetín pod Jedlovou  » Stříbrný důl. obecjiretin.cz [online].  [cit. 2017-05-14]. Dostupné online.  
  107. KÜHN, Jiří. Vápenný vrch - Vápenka. www.luzicke-hory.cz [online].  [cit. 2017-05-09]. Dostupné online.  
  108. KÜHN, Jiří. Zlatý vrch - Stříbrný vrch. www.luzicke-hory.cz [online].  [cit. 2017-05-09]. Dostupné online.  
  109. ŘEHÁČEK, Marek. Lužické a Žitavské hory. 1. vyd. [s.l.] : Kalendář Liberecka, Liberec. 320 s. ISBN 978-80-67213-09-4. S. 160.  
  110. BLUMENSCHEIN, Ralf. Klettergebiete Zittauer Gebirge Zittau. www.klettergebiete.info [online].  [cit. 2017-05-28]. Dostupné online.  
  111. Berg Oybin. www.das-outdoor-land.de [online].  [cit. 2017-05-28]. Dostupné online.  (německy) 
  112. Geschichte des Bergsteigens im Zittauer Gebirge. www.dav-zittau.de [online].  [cit. 2017-05-28]. Dostupné online.  
  113. KÜHN, Jiří. Vraní skály - Fellerova věž. www.luzicke-hory.cz [online].  [cit. 2017-05-28]. Dostupné online.  
  114. KÜHN, Jiří. Hřebeny - Horní skály. www.luzicke-hory.cz [online].  [cit. 2017-05-28]. Dostupné online.  
  115. ŘEHÁČEK, Marek. Lužické a Žitavské hory, průvodce po krajině a jejích náladách. 1. vyd. Liberec : Kalendář Liberecka, 2011. 320 s. ISBN 979-80-87213-09-4. S. 160 ž 164.  
  116. CHKO Lužické hory - plán péče na období 2015-2024. AOPK ČR [online]. Agentura ochrany přírody a krajiny České republiky [cit. 2017-09-22], s. 39. Dostupné online.  
  117. Plán péče CHKO Lužické hory [online]. Jablonné v Podještědí: CHKO Lužické hory, [cit. 2017-09-20]. S. 198. Dostupné online.  
  118. Ski areál Horní Podluží. www.ceskehory.cz [online].  [cit. 2017-05-19]. Dostupné online.  
  119. Lužické hory, Klub horolezců Hrádek. 1. vyd. Hrádek nad Nisou : Klub horolezců Hrádek. 106 s. S. 2 až 64.  
  120. NAVRÁTIL, Jan. Informační centra | Turistický region Lužické hory. www.luzicke-hory.info [online].  [cit. 2017-05-25]. Dostupné online.  
  121. ZITTAUER-GEBIRGE.COM. Zittauer Gebirge, Wandern, Zittau, Urlaub, Hotel, Ferienwohnung, Radwandern, Umgebindehaus. www.zittauer-gebirge.com [online].  [cit. 2017-05-25]. Dostupné online.  
  122. Jiřetín pod Jedlovou  » Křížová hora. obecjiretin.cz [online].  [cit. 2017-05-19]. Dostupné online.  
  123. BENEŠ, Jaroslav; HAMÁK, Bedřich; STEJSKAL, Jan. Pevnosti svazek 25 Lužické hory. 1. vyd. Praha : FORTprint, 2004. 132 s. ISBN 80-86011-26-7.  
  124. Lužické hory chtějí nalákat více turistů a šířit informace o regionu za hranice. Děčínský deník. 2016-11-08. Dostupné online [cit. 2017-05-07]. (česky) 
  125. Společně oživí slávu Lužických hor. Českolipský deník. 2017-04-21. Dostupné online [cit. 2017-05-07]. (česky) 
  126. Oberlausitzer Impressionen Kelchsteine Oybin. www.oberlausitz.de [online]. 2014-08-22 [cit. 2017-05-24]. Dostupné online.  (německy) 
  127. Lužické hory, Ještědský hřbet, str. 158.
  128. Motýlí dům Jonsdorf - Schmetterlingshaus | Zittauer Gebirge. www.schmetterlingshaus.info [online].  [cit. 2017-05-15]. Dostupné online.  (česky) 
  129. Burg und Kloster Oybin - Burg und Kloster Oybin. www.burgundkloster-oybin.com [online].  [cit. 2017-05-15]. Dostupné online.  (německy) 
  130. Skigebiet Lausche – Waltersdorf - Skifahren Lausche – Waltersdorf. www.skiresort.de [online].  [cit. 2017-05-15]. Dostupné online.  (německy) 
  131. KÜHN, Jiří. Naučná stezka Lužické a Žitavské hory. www.luzicke-hory.cz [online].  [cit. 2017-05-14]. Dostupné online.  
  132. KÜHN, Jiří. Naučná stezka Okolím Studence. www.luzicke-hory.cz [online].  [cit. 2017-05-14]. Dostupné online.  
  133. KÜHN, Jiří. Hornická naučná stezka Údolí Milířky. www.luzicke-hory.cz [online].  [cit. 2017-05-14]. Dostupné online.  
  134. Jánské kameny. luzickehory.ochranaprirody.cz [online].  [cit. 2017-05-18]. Dostupné online.  
  135. KÜHN, Jiří. Köglerova naučná stezka Krásnolipskem. www.luzicke-hory.cz [online].  [cit. 2017-05-14]. Dostupné online.  
  136. KÜHN, Jiří. Naučná stezka Sokol. www.luzicke-hory.cz [online].  [cit. 2017-05-14]. Dostupné online.  
  137. Naturschutzzentrum Zittau - Die alte Leipaer Straße. www.naturschutzzentrum-zittau.de [online].  [cit. 2017-05-14]. Dostupné online.  (německy) 
  138. Naturpark Zittauer Gebirge Lehrpfade [online]. Zittau: Naturpark Zittauer Gebirge, [cit. 2017-05-14]. Dostupné online.  
  139. NP ZG | Naturerlebnis. naturpark-zittauer-gebirge.de [online].  [cit. 2017-05-14]. Dostupné online.  (německy) 
  140. Naturlehrpfad Mühlsteinbruche [online]. Zittau: Naturpark Zittauer Gebirge e. V., [cit. 2017-05-14]. Dostupné online.  
  141. Wanderung des Ahornzwergs zum Hochwaldmännlein. www.tandem-org.eu [online].  [cit. 2017-05-14]. Dostupné online.  

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • BECHYNĚ, Pavel; ŘEZNÍČKOVÁ, Jana. Mařeničky. Horolezecký a fotografický průvodce [online]. 2008, [cit. 2017-05-18]. Dostupné online.  
  • BELLMAN, Michael; THIELE, Manfred. Kletterführer Nördliches Böhmen. Dresden : Verlag Michael Bellmann, 2003. ISBN 3937537007. (německy)  
  • GLÖCKNER, Petr. Fyzickogeografické a geologické poměry okresu Děčín. Děčín : Nadace vlastivěda okresu děčínského, 1995. ISBN 80-902071-0-3.  
  • HORÁČKOVÁ, Libuše. Báje a pověsti z Lužických hor. Varnsdorf : Libuše Horáčková, 2007. ISBN 978-80-903128-2-1.  
  • KOLÁČEK, Luboš Y.. Kouzelným pomezím Lužických hor. Praha 6 : Regia s.r.o., 2014. ISBN 978-80-87866-05-4.  
  • ŘEHÁČEK, Marek. Lužické a Žitavské hory, průvodce po krajině a jejích náladách. Liberec : Kalendář Liberecka, 2011. ISBN 978-80-87213-09-4.  
  • VALEČKA, Jaroslav. Lužické hory Geologie chráněných krajinných oblastí České republiky. Praha : Česká geologická služba, 2005. ISBN 80-7075-649-7.  

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]