Jonsdorf

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Jonsdorf
Jonsdorfský kostel
Jonsdorfský kostel
Jonsdorf – znak
znak
Poloha
Souřadnice
Nadmořská výška549 m n. m.
Časové pásmoUTC +1
StátNěmeckoNěmecko Německo
Spolková zeměSasko
Zemský okresZhořelec
Jonsdorf na mapě
Rozloha a obyvatelstvo
Rozloha9,0 km²
Počet obyvatel1 482 (2022)[1]
Hustota zalidnění164,1 obyv./km²
Etnické složeníNěmci 99,9 %[2]
Náboženské složeníprotestantství 27,9 %
římskokatolická církev 4,1 %[2]
Správa
Statusobec
StarostkaKati Wenzel
Oficiální webwww.jonsdorf.de
Adresa obecního úřaduAuf der Heide 1
02796 Kurort Jonsdorf
Telefonní předvolba035844
PSČ02796
Označení vozidelGR, LÖB, NOL, NY, WSW, ZI
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Jonsdorf je lázeňské středisko, obec v Horní Lužici v německé spolkové zemi Sasko. Nachází se v zemském okrese Zhořelec a má přibližně 1 500[1] obyvatel. Leží na severní straně Žitavských hor na hranicích s Českou republikou. Je jedním ze tří důležitých turistických středisek Chráněné krajinné oblasti Žitavské hory.[3]

Historie[editovat | editovat zdroj]

Založení Jonsdorfu se datuje do roku 1539, kdy ojbinský klášter celestinů prodal část zdejších pozemků deseti budoucím osadníkům. V roce 1560 objevil jonsdorfský rychtář spolu se svými syny, že jižně od obce lze nalézt kvalitní pískovec, vhodný pro zhotovování mlýnských kamenů. Těžba v místních lomech pak byla zahájena v roce 1580.[4] O sto let později, na základě rozhodnutí rady města Žitavy z roku 1667, byly u potoka Pochebach mezi stávajícím Jonsdorfem a západněji ležícím Waltersdorfem vybrány pozemky pro další výstavbu. Následně zde vznikla nová část obce - Neu-Jonsdorf. K jejímu propojení s tzv Alt-Jonsdorfem došlo po roce 1731. V druhé polovině 18. století mělo znační ekonomický význam pro rozvoj obce také tkalcovství.

Od 40. let 19. století se charakter obce začal měnit zejména v důsledku rozvoje turismu a lázeňství. Tradiční podstávkové domy byly nahrazovány zděnými domy a také vilami, které si zde obyvatelé měst budovali jako svá venkovská sídla.

Lázeňství[editovat | editovat zdroj]

Jonsdorf jsou státem uznané vzdušné lázně. Jejich rozvoj začal v 19. století.

Doprava[editovat | editovat zdroj]

Od roku 1890 je Jonsdorf konečnou stanicí Žitavské úzkorozchodné dráhy (Zittauer Schmalspurbahn)[5], dodnes obsluhované historickými parními lokomotivami. Tato dráha se lidově nazývá „Bimmelbahn“ (zvonková dráha). Trať začíná v Žitavě, má dvě koncové větve, jedna končí v Jonsdorfu a druhá v Oybinu.[3]

Motýlí dům[editovat | editovat zdroj]

Motýlí dům, vnitřek z nemotýlové části

Byl zde v roce 2004 vybudován Motýlí dům (Schmetterlingshaus Johnsdorf) s celoročním provozem. Má 2 části, v kupolovité hale létají stovky motýlů, o zbytky se starají volně pobíhající křepelky. V hlavní, jednopatrové vstupní budově je mimo recepce s česko-německým personálem a hracího dětského koutku řada panelů s informacemi, mořské akvárium, zasklené boxy s mnoha želvami, ještěry a opičkami.[5] Venku je parčík s řadou jezírek a fontán.

Zajímavosti v okolí[editovat | editovat zdroj]

V pískovcových skalách Nonnenfelsen jihozápadně od obce se nachází několik výukových jištěných cest. Poblíž obce jsou dva turistické přechody do Čech: u Krkavčích kamenů Dolní Světlá - Jonsdorf, druhým je Krompach - Jonsdorf. [3]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Jonsdorf na německé Wikipedii.

  1. a b register of German municipalities (2022). 21. září 2023. Dostupné online. [cit. 2023-10-07]
  2. a b Zensus 2011 [online]. Statistische Ämter des Bundes und der Länder [cit. 2018-03-04]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2020-05-14. (německy) 
  3. a b c HOLEČEK, Milan. Lužické hory. Praha 1: Olympia, 2004. ISBN 80-7033-832-6. Kapitola Turistická část, s. 80. 
  4. Schaubergwerk [online]. Jonsdorf: Jonsdorfer Gebirgsverein [cit. 2018-10-28]. Dostupné online. (německy) 
  5. a b Blanka Daníčková. Pár kilometrů za hranicemi. Mladá fronta - Sedmička Liberec a Jablonec. Srpen 2010, roč. II, čís. 29, s. 2. 

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]