Malachit

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Malachit
Surový malachit
Surový malachit
Obecné
KategorieMinerál
Chemický vzorecCu2(OH)2CO3
Identifikace
Barvazelená až tmavě zelená
Vzhled krystalukrápníkovitý, vláknitý, kulovitý, jehličkovitý
Soustavajednoklonná
Tvrdost3,5 – 4
Leskmatný, hedvábný až skelný
Štěpnostdokonalá podle {201}, dobrá podle {010}
Index lomunα=1,655 nβ=1,875 nγ=1,909
Vrypsvětle zelený
Hustota3,9 g ⋅ cm−3
Rozpustnostrozkládá se v HCl[1]

Malachit je uhličitan mědi s OH skupinou.[2] Malachit má zpravidla zelenou barvu, která se může pohybovat v odstínech od světle zelené až po černozelenou. Je neprůhledný.[2] Nejčastěji se vyskytuje v podobě práškovitých, zemitých, vrstevnatých, ledvinitých a krápníkovitých agregátů. Příležitostně také ve formě malých sloupcovitých a jehlicovitých krystalů. Jeho výskyt je vázán na oblasti výskytů sulfidů mědi, např. chalkopyrit, jejichž přeměnou vzniká.

Historie[editovat | editovat zdroj]

Ruská malachitová váza na zámku Kynžvart
Opracovaný leštěný malachit

Dekorativní kámen: Malachit se objevoval již ve starověkém Egyptě, kde se využíval k řezbě sošek, amuletů a kamejí. Také Řekové a Římané jej znali a užívali hojně ve šperku. Dále mletý malachit sloužil líčidlo s údajnými ochrannými účinky, také při nemocech očí. V lékařství se až do 18. století užíval pro údajné podpůrné účinky při růstu dětí a pro utišení bolesti. Byzantský císař Justinián dal malachitové sloupy použít v interiéru chrámu Hagia Sofia v Konstantinopoli. V roce 1635 byla objevena bohatá ložiska malachitu na Urale[3] a v průběhu 18. století se malachitové nádoby, desky stolů a inkrustace kabinetů staly typicky ruskými produkty glyptiky a marketérie. Nejvýznamnější sbírku shromáždil rusky car Petr I. Veliký v Zimním paláci v Petrohradu. Populární malachitové kameje se objevily v období klasicismu v Itálii i ve Francii.

Technické využití: Malachit byl od starověku používán také jako minerální pigment v zelených barvách. Sloužil jako barvivo k malbě, býval označován jako méně výrazná ruda mědi. Je velmi citlivý na kyseliny a kolísání v barvě. V 19. století v oblastech s vyšší akumulací byl využíván jako méně významná ruda mědi,[2] jelikož obsahuje až 55 % [1] až 57,4 %[4] mědi. Nacházen byl na většině mědnatých ložisek, dříve byl nazýván skalní zeleň.[1]

Název minerálu pochází z řeckého slova malache označující sléz a sytě zelenou barvu.[4]

Vznik[editovat | editovat zdroj]

Tvoří se v alteračních a oxidačních oblastech ložisek měděných rud[5], často se sekundárními minerály včetně azuritu, kde vzniká přímo z roztoků.[4] Zjednodušeně se dá říci, že malachit vzniká na místech, kde dochází ke zvětrávání rud mědi a z jistého pohledu tak vzniká i na měděných střechách při jejich zvětrávání.[1] Často se tak vyskytuje jako povlak na jiných horninách a minerálech, ale může tvořit také krápníky.[4]

Vlastnosti[editovat | editovat zdroj]

  • Fyzikální vlastnosti: Tvrdost 3,5–4, krápníkovitý, vláknitý, kulovitý, jehličkovitý, hustota 3,9 g/cm³, štěpnost dokonalá podle {201} a dobrá podle {010}, lom – nepravidelný až lasturnatý.
  • Optické vlastnosti: Barvu má velmi zelenou až tmavě zelenou, vryp světle zelený, lesk skelný, matný, v některých případech hedvábný.
  • Chemické vlastnosti: Složení: Cu 57,48 %, C 5,43 %, H 0,91 %, O 36,18 %, šumí v HCl.

Výskyt[editovat | editovat zdroj]

Parageneze[editovat | editovat zdroj]

V časté asociaci s azuritem, atacamitem, aurichalcitem, brochantitem, kalcitem, chalcedonem, chryzokolem, kupritem, limonitem, tenoritem a wadem

Využití[editovat | editovat zdroj]

Malachit se od starověku[4] až dodnes využívá pro dekorativní účely a jako šperkařský kámen.[2][5] Dříve se rozemletý malachit používal i jako líčidlo.[4]. Ve špercích z Turecka a Ruska bývá využíván efekt spojení malachitu s tyrkysem.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b c d Mineraly.org – MALACHIT [online]. [cit. 2008-08-09]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2008-05-16. 
  2. a b c d e Velebil.net – Malachit [online]. [cit. 2008-08-09]. Dostupné online. 
  3. Rudolf Ďuďa, Luboš Rejl: Drahé kameny. Avicenum 1997, s. 260–263
  4. a b c d e f ŘÍDKOŠIL, Tomáš. Krkonoše – Jizerské hory – Malachit [online]. [cit. 2008-08-09]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2015-10-05. 
  5. a b c d Natur.cuni.cz – Malachit a azurit [online]. Karlova univerzita [cit. 2008-08-09]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2008-12-11. 

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]