Květnatá bučina

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Květnatá bučina ve Slezských Beskydech

Květnatá bučina je klimaxové lesní společenstvo, typ druhově bohaté bučiny na kvalitních, úživných substrátech. Dominantní dřevinou je buk lesní, významnou příměs dříve tvořila i jedle bělokorá.

Klasifikace a syntaxonomie[editovat | editovat zdroj]

Svaz Fagion sylvaticae (Květnaté bučiny a jedliny) je dělen do pěti asociací. V Katalogu biotopů ČR mají kód L5.1; asociace horských klenových bučin je v něm pojata jako samostatný biotop pod kódem L5.2.[1]

  • Galio odorati-Fagetum sylvaticae – Mezotrofní bučiny
  • Mercuriali perennis-Fagetum sylvaticae – Eutrofní bučiny
  • Carici pilosae-Fagetum sylvaticae – Karpatské ostřicové bučiny
  • Athyrio distentifolii-Fagetum sylvaticaeHorské klenové bučiny
  • Galio rotundifolii-Abietetum albae – Květnaté jedliny

Charakteristika[editovat | editovat zdroj]

Samorostlík klasnatý - typická bylina květnatých bučin

Vyskytují se na různých druzích hornin převážně ve středních polohách s optimem cca od 350 do 1000 m n. m. Podmínkou jsou hluboké, čerstvě vlhké půdy, zpravidla mezotrofní až eutrofní kambizemě či luvizemě s dobrým rozkladem humusu. V nižších nadmořských výškách květnaté bučiny obsazují rokle a severně orientované svahy, v případě minerálně chudšího nebo vápenitého podloží se vyskytují na plošinách s hlubokým půdním horizontem.[2][1]

Stromové patro je dominantně tvořeno bukem lesním, jako příměs se v nižších polohách vyskytují habr obecný, lípa srdčitá nebo dub zimní, ve vyšších jedle bělokorá a smrk ztepilý, na suťových půdách javor klen, javor mléč nebo jasan ztepilý. V obvykle slaběji vyvinutém keřovém patře nalezneme kromě zmlazujících stromů lísku obecnou, bez červený, zimolez černý a pýřitý a lýkovec jedovatý.[2]

Mařinka vonná v bylinném patře

Diagnostickými druhy bylinného patra jsou samorostlík klasnatý, kyčelnice cibulkonosná a devítilistá, kokořík přeslenitý, věsenka nachová, krtičník hlíznatý, mléčka zední, pitulník žlutý, bažanka vytrvalá či lesní tráva ječmenka evropská, vesměs tedy druhy mezotrofní a eutrofní. Hojně rozšířena je strdivka jednokvětá, v karpatské části Moravy ostřice chlupatá, na eutrofních sutích kostřava lesní. Z kapradin zde roste kapraď samec nebo bukovník kapraďovitý. Jarní aspekt tvoří violka lesní, plicník lékařský, mařinka vonná.[2][1]

Květnaté jedliny[editovat | editovat zdroj]

Porosty, kde vlivem různých pěstebních či klimatických podmínek převládla nad bukem jedle bělokorá, jsou klasifikovány jako květnaté jedliny. Mají zpravidla lépe vyvinuté keřové patro a vyšší pokryvnost mechů, které se v bukových porostech jinak vyskytují vícméně jen na pařezech a padlých kmenech. Typickými bylinami květnatých jedlin jsou ostřice prstnatá, svízel okrouhlolistý, mateřka trojžilná nebo žindava evropská.[2]

Svízel okrouhlolistý, diagnostický druh květnatých jedlin

Výskyt[editovat | editovat zdroj]

Těžištěm rozšíření květnatých bučin je v zásadě střední Evropa, celkově jejich areál sahá od severu Pyrenejského poloostrova a jihovýchodu Velké Británie na západě po jižní Skandinávii na severu, ukrajinské a rumunské Karpaty na východě a dinárská pohoří Balkánu na jihu; tyto bučiny jihovýchodu Evropy už však jsou řazeny do jiných vegetačních svazů.[1]

V České republice jsou květnaté bučiny rozšířeny především v okrajových pohořích Českého masivu i moravských Karpat a na Českomoravské vrchovině, ve vnitrozemí pak mj. v Doupovských a Železných horách, na Křivoklátsku, Drahanské vrchovině nebo ve Chřibech.[2]

Význam, ohrožení a ochrana[editovat | editovat zdroj]

Bučiny a jedliny zařazené do hospodářských porostů jsou zdrojem kvalitního dřeva; na mnoha místech však byly v minulosti převedeny na smrkové monokultury. Porosty květnatých bučin mají značný ekologický význam pro druhovou diverzitu nejenom rostlin, ale i bezobratlých živočichů a hub a jako hnízdiště ptactva.[1]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b c d e CHYTRÝ, Milan (ed.). Vegetace České republiky, svazek 4ː Lesní a křovinná vegetace. Praha: Academia, 2013. S. 236-262. 
  2. a b c d e CHYTRÝ, Milan (ed.). Katalog biotopů České republiky. Praha: AOPK, 2001. S. 191-192. 

Související články[editovat | editovat zdroj]