Friedrich Egermann

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Friedrich Egermann
Egermann na portrétu z roku 1858
Egermann na portrétu z roku 1858
Narození5. března 1777
Šluknov
České královstvíČeské království České království
Úmrtí1. ledna 1864 (ve věku 86 let)
Nový Bor
Rakouské císařstvíRakouské císařství Rakouské císařství
Povoláníumělec, sklářský výtvarník a podnikatel
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Friedrich (Bedřich) Egermann (5. března 1777 v Šluknově[1]1. ledna 1864 v Novém Boru[2]) byl sklářský odborník a zdatný obchodník v Novém Boru, vynálezce nových druhů skla exportovaného poté do mnoha zemí světa.

Životopis[editovat | editovat zdroj]

Bedřich Egermann se narodil v roce 1777 na šluknovském zámku jako syn vrchnostenského úředníka Friedricha Egermanna a Rosiny Kittelové.[3] Od roku 1786 pobýval u svého strýce Ignáce Kittela, faráře v Polevsku.[3] Učil se sklářskému řemeslu v Chřibské u svého strýce Adolfa Kittela, ale nedoučil. Vyučil se však malířem skla, malbu i rytectví skla ve své činnosti využil a zdokonalil. V Chřibské jej přijali do cechu sklářů, sklomalířů a pozlacovačů skla. Pak se vydal na tovaryšskou cestu do horního Saska. Zaučil se malířem porcelánu v porcelánkách v Geře a na hradě Albrechtsburg v Míšni, v proslulé míšeňské porcelánce. Dovednost malby na sklo či porcelán si následně zdokonalil dvouletým studiem kresby u patera Marcela Fromma v piaristické koleji v Novém Boru. Získané znalosti výroby barevných kompozic, doplněné studiem vzorů vídeňského mistra Antonína Kothgassera zúročil ve své dílně, kterou si postavil v Polevsku. Tam se roku 1806 oženil s Alžbětou Schürerovou, dcerou tamního skláře a podnikatele Benedikta Schürera.[4]

S tchánovými zkušenostmi a věnem své manželky Egermann pokračoval v úspěšném podnikání v Novém Boru (tehdy Haida), kde se roku 1820 usadil jako měšťan. Prosperitou podnikání brzy dílnu rozšířil na huť a pořídil si výstavný dům na náměstí, v němž se dnes nachází Sklářské muzeum. V něm vybudoval také rafinérii skla. Se sklem začal experimentovat již roku 1816, vyráběl barevné sklo rubínové, přetahované barevným emailem a probrušované, čiré sklo přetahované barevnými lazurami (zvl. žlutými a červenými), vynalezl sklo achátové, červené jaspisové i různobarevné mramorové, jež vzápětí zdokonalila sklárna v Harrachově a jihočeské sklárny Jiřího Buquoye v Nových Hradech[5]. Egermannovo lithyalinové sklo, které vynalezl roku 1828, je opakní červené sklo na povrchu lazurované.[6] Egermannova žlutá lazura se ve 30. letech uplatňovala i na skle malovaném transparentními listry. Červená lazura byla až do roku 1840 jeho výhradním patentem a později se rozšířila na Borsku i do dalších skláren v Čechách.[7] Bedřich Egermann byl objevitelem měděné lazury,[8] červené rubínové sklo i červenou lazurou přetahované a ryté sklo (Rotbeize) vyvážel Egermann pod svým jménem z Novoborska i do zahraničí. Jeho úspěšnou výrobu roku 1864 převzal Friedrichův syn Anton Ambrož. Stalo se synonymem pro české sklo v celém světě a jako oblbený artikl se vyrábí dosud.[9] Nový typ některých výrobků byl univerzitou ve Vídni pojmenován lithyalinem. Od roku 1832 své sklo začal vyrábět průmyslově ve své rafinérii, kde zaměstnával 200 zaměstnanců.

Uznání[editovat | editovat zdroj]

Od 40. let užíval titul privilegovaného císařského a královského výrobce s oprávněním prodávat sklo po celé monarchii. Do obchodní činnosti se zapojili také Friedrichovi bratři Johann Wenzel a Ignác. V roce 1833 získal stříbrnou medaili od Jednoty pro povzbuzení průmyslu v Čechách. V roce 1848 pak obdržel medaili zlatou.

Galerie Egermann na novoborském náměstí Míru

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Matriční záznam o narození a křtu
  2. Matriční záznam o úmrtí a pohřbu
  3. a b JINDRA, Vladislav, et al. Bedřich Egermann. Na počest 130. výročí významného sklářského půkopníka. Novoborský měsíčník (mimořádné číslo). 1994. 
  4. VESELÝ, Josef. 938. schůzka: Král skla Bedřich Egermann [online]. Český rozhlas, 2013-06-13 [cit. 2018-03-06]. Dostupné online. 
  5. Olga Drahotová, České sklo. Artia Praha 1986, s. 164-168
  6. Drahotová O, 1985, s. 217
  7. Drahotová O, 1985, s. 166
  8. EXNAR, Petr. Měděná lazura [online]. 2002 [cit. 2018-03-06]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2018-03-07. 
  9. ŘEHÁČEK, Marek. Lužické a Žitavské hory. Liberec: Kalendář Liberecka, 2011. ISBN 978-80-87213-09-4. Kapitola Lužickohorské sklářství, s. 135. 

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • DRAHOTOVÁ, Olga: České sklo. Artia Praha 1986
  • Olga Drahotová, Evropské sklo, Artia Praha 1985

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]