Wikipedie:Článek týdne/Návrhy

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání

Zde jsou návrhy článků, které by se mohly objevit na Hlavní straně v sekci Článek týdne. Schválené návrhy přiřazené k týdnům se přesouvají do přípravy. Seznam již zveřejněných článků týdne je v archivu.

Navrhování[editovat | editovat zdroj]

Návrhy jsou ukázkami již existujících kvalitních článků. Ideálně by se mělo jednat o recenzované Dobré nebo Nejlepší články (můžete vybírat z dosud nepoužitých Dobrých nebo Nejlepších článků), není to však podmínkou. Články se zajímavou tematikou mají velké plus.

Návrhy by měly:

  • dodržovat délku textu 1200–2000 znaků (s mezerami, bez wikiformátování, ideálně kolem 1500); text rozdělte do dvou odstavců;
  • obsahovat poutavý obrázek s popisem, jehož výsledná šířka na Hlavní straně bude 100px.

Ukázka by v rámci možností měla korespondovat s úvodem článku. Několik tipů na dobrý úryvek:

  • vybírejte do ukázky zajímavé informace;
  • snažte se psát poutavě, zkuste čtenáře zaujmout;
  • můžete psát volnějším stylem, než jak je psán úvod v článku (tam je samozřejmě nutné dodržovat přísně encyklopedický styl);
  • vyhýbejte se odborným termínům, složitým formulacím i přehlcení ukázky daty a čísly;
  • zkuste vybrat co nejzajímavější obrázek k článku;
  • odkazujte na zajímavé články; pokud neexistují, vytvořte je.

Prosíme, nečekejte, že se bude návrhem někdo detailně zabývat a předělávat ho, aby mohl jít na Hlavní stranu. Nebude. Je hlavně na navrhovateli, aby dodal článek, který může týden reprezentovat Wikipedii na její úvodní stránce.

Posuzování návrhů[editovat | editovat zdroj]

Přítomnost návrhů zde ještě nezaručuje, že se daný výňatek na Hlavní straně v dohledné době vyskytne. Chcete-li přispět ke schválení návrhu nebo máte-li k němu námitku či připomínku, přidejte k němu svou recenzi (do prvního volného číslovaného parametru recenze1-9) a využijte k tomu příslušnou předlohu:

  • {{čt/ano| --~~~~}}
  • {{čt/ne| --~~~~}}
  • {{čt/komentář| --~~~~}}

Zejména u negativních recenzí doplňte před svůj podpis i stručné zdůvodnění. Případné polemiky s recenzemi, je-li to nutné, veďte na diskusní stránce k návrhu.

Zpracované návrhy[editovat | editovat zdroj]

Článek Obrázek Anotace Recenze
Č N T
2-Dobrý článek -
The Marble Index
Nico při vystoupení na lampeterské univerzitě (1985)
The Marble Index je druhé sólové studiové album německé zpěvačky Nico, vydané v květnu 1969 vydavatelstvím Elektra Records. Album produkoval Frazier Mohawk a o aranžmá a hudební doprovod se zde postaral John Cale. Pro Calea, který se podílel i na většině dalších zpěvaččiných alb, šlo o vůbec první práci po odchodu ze skupiny The Velvet Underground. Nico chtěla, aby Cale album také produkoval, avšak s tím nesouhlasil Jac Holzman, prezident společnosti Elektra Records, kvůli Caleově nezkušenosti s prací producenta.Název alba The Marble Index pochází z básně Předehra (anglicky The Prelude) anglického básníka Williama Wordswortha. Deska v celém rozsahu vyšla znovu v roce 2007 jako součást kompilace The Frozen Borderline: 1968-1970; toto album pak ještě obsahovalo různé alternativní verze a dříve nevydané písně.
9-

+0Komentář Navrhl/a: Marek Koudelka (diskuse) 15. 10. 2016, 13:02 (CEST)
-1Ne Moc krátké Adámoz (diskuse) 12. 6. 2018, 20:02 (CEST)

2-Dobrý článek -
Wrong Way Up
John Cale při vystoupení v pražském Divadle Archa (2006)
Wrong Way Up je společné studiové album britských hudebníků Johna Calea a Briana Ena z roku 1990. Deska obsahuje deset autorských písní s celkovou stopáží 41 a půl minuty. Převážná část alba byla nahrána v Enově vlastním studiu ve Woodbridge. Dvojice spolu v minulosti mnohokrát spolupracovala, avšak nikdy nenatočila společnou desku. Na albu se podíleli jak Caleovi (David Young), tak i Enovi (Rhett Davies) dlouholetí spolupracovníci, stejně jako Enův bratr Roger. Pro Calea jde o druhé kolaborativní album vydané v tomto roce. Již v dubnu totiž vydal společnou nahrávku s Lou Reedem nazvanou Songs for Drella. Z alba bylo vydáno také několik singlů. Na obalu alba se nachází dvě fotografie oddělené linií dýk, což naznačuje spory, které mezi hudebníky vznikly během prací na albu. Reedice z roku 2005 má obal upravený a dýky se zde nevyskytují. Autorem obalu byl Brian Eno a v jeho bookletu bylo poděkování čtrnácti lidem, včetně Caleovy tehdejší manželky Risé.
9-

+0Komentář Navrhl/a: Marek Koudelka (diskuse) 15. 10. 2016, 13:02 (CEST)
-1Ne Chtělo by to upravit češtinářsky. Není jasné, co je "linie dýk" nebo co znamená "Pro Calea jde o druhé kolaborativní album". Dále by v té anotaci mělo být víc toho zajímavého (třeba jak hudbu přijali kritici nebo co bylo uměleckým záměrem autorů alba nebo něco bližšího o těch zmíněných sporech), a ne jen technikálie.--Ioannes Pragensis (diskuse) 17. 3. 2019, 12:31 (CET)

2-Dobrý článek -
Music for a New Society
John Cale při vystoupení v pražském Divadle Archa (2006)
Music for a New Society je osmé sólové studiové album velšského hudebníka a skladatele Johna Calea. Vydalo jej v roce 1982 hudební vydavatelství ZE Records (de facto jde o nástupnickou společnost Caleova vydavatelství SPY Records). Jeho producentem byl John Cale. Ten byl rovněž autorem většiny písní, na některých se podílel také dramatik Sam Shepard. Na albu se nachází celkem deset písní, přičemž na reedici vydané roku 1993 se nacházela jedna další. V různých písních jsou použity citace písní různých skladatelů, jako byli například Nikolaj Andrejevič Rimskij-Korsakov, Ludwig van Beethoven a Claude Debussy. Autorkou fotografie na obalu alba je Caleova bývalá manželka Betsey Johnsonová. Na album svým zpěvem přispěla i jeho tehdejší manželka Risé. Na desce se dále podíleli například kytaristé Chris Spedding a Allen Lanier. Jde o velmi osobní album, na kterém se hudebník vyrovnával se ztrátou svých přátel a štěstí. Cale v roce 2016 vydal nové verze většiny písní z alba na desce M:FANS.
5-

+0Komentář Navrhl/a: Marek Koudelka (diskuse) 15. 10. 2016, 13:03 (CEST)

2-Dobrý článek -
Black Acetate
John Cale při vystoupení v pražském Divadle Archa (2006)
Black Acetate je čtrnácté studiové album velšského hudebníka a skladatele Johna Calea z roku 2005. Bylo představeno dva roky po vydání předchozího alba HoboSapiens v říjnu 2005 vydavatelstvím EMI Records. Jde o jeho druhé a zároveň poslední studiové album vydané touto společností. Jde zároveň o jeho poslední řadovou desku do roku 2012, kdy vydal album Shifty Adventures in Nookie Wood. Hlavním producentem alba byl sám Cale; většinu písní s ním však produkoval Herb Graham, Jr., skladbu „Sold-Motel“ pak Mickey Petralia. Výkonným producentem byla Caleova manažerka Nita Scott, která tuto funkci zastávala i na řadě jeho dalších nahrávek. Album obsahuje celkem třináct písní. Někteří kritici album oceňovali, část však měla opačný názor. Jedním z problémů byla improvizovaně vzniklá píseň „Brotherman“. Album se umístilo v belgické vlámské hitparádě Ultratop nejlépe na 87. místě. Název Black Acetate dostalo podle starých acetátových desek.
5-

+0Komentář Navrhl/a: Marek Koudelka (diskuse) 15. 10. 2016, 13:03 (CEST)

2-Dobrý článek -
Paris 1919
John Cale při vystoupení v Angers (2011)
Paris 1919 je třetí sólové studiové album velšského hudebníka Johna Calea, vydané v březnu roku 1973 prostřednictvím hudebního vydavatelství Reprise Records. Spolu s albem The Academy in Peril, vydaným v předchozím roce, jde o jediné Caleovo album vydané touto společností; později přešel k vydavatelství Island Records. Celé album pojednává o tom, jak mu chyběla Evropa (pochází z Walesu, ale řadu let žil v USA). Texty písní jsou složité a obsahují řadu metafor. Album Paris 1919 bývá kritiky označováno za vůbec nejlepší Caleův sólový počin. Obsahuje celkem devět písní s celkovou stopáží třicet jedna a půl minuty. Producentem alba byl Chris Thomas, který později působil coby klávesista v Caleově doprovodné skupině. O hudební doprovod se na albu postarala skupina Little Feat a orchestr složený ze studentů Kalifornské univerzity v Los Angeles.
5-

+0Komentář Navrhl/a: Marek Koudelka (diskuse) 15. 10. 2016, 13:03 (CEST)

2-Dobrý článek -
Fear (album, John Cale)
John Cale při vystoupení v Tchaj-pej (2010)
Fear je čtvrté sólové studiové album velšského hudebníka Johna Calea, jež bylo vydáno v říjnu 1974 jako jeho první řadové album zveřejněné vydavatelstvím Island Records. Deska obsahuje devět autorských písní s celkovou stopáží čtyřiceti minut. Její nahrávání probíhalo ve studiích Sound Techniques a Olympic StudiosLondýně. Producentem byl Cale, který na ní rovněž zpíval a hrál na několik dalších nástrojů. Dále se na ní podíleli další hudebníci, již měli v té době smlouvu se společností Island Records, a sice Brian Eno či Phil Manzanera ze skupiny Roxy Music, dále Richard Thompson, Bryn Haworth a další. Ještě před vydáním tohoto alba odehrál John Cale společné vystoupení s Ayersem, Enem a Nico v londýnském sále Rainbow Theatre. Na něm také provedl dvě skladby z alba Fear, a to „Buffalo Ballet“ a „Gun“. Žádná z nich však později nevyšla na koncertním albu June 1, 1974 zaznamenaném při tomto koncertu.
5-

+0Komentář Navrhl/a: Marek Koudelka (diskuse) 15. 10. 2016, 13:04 (CEST)

2-Dobrý článek -
Vintage Violence
John Cale při vystoupení v pražském Divadle Archa (2006)
Vintage Violence je debutové sólové studiové album velšského hudebníka Johna Calea, vydané v březnu roku 1970 prostřednictvím hudebního vydavatelství Columbia Records. Původně album vyšlo na gramofonové desce, na kompaktním disku bylo poprvé představeno až koncem osmdesátých let. Spolu s albem Church of Anthrax, jež bylo vydáno v následujícím roce, jde o Caleovo jediné album publikované touto společností; později přešel k vydavatelství Reprise Records. Cale je spolu se svým tehdejším častým spolupracovníkem Lewisem Merensteinem producentem alba a pod deseti z jedenácti písní je podepsán také autorsky. O hudební doprovod se na albu postarala skupina Grinder's Switch vedená Garlandem Jeffreysem. Sám John Cale o nahrávání tohoto alba řekl, že první den naučil ostatní hudebníky písně a za následující dva dny je nahráli. Rovněž uvedl, že si na tomto albu chtěl vyzkoušet, zdali umí psát jednoduché písně.
5-

+0Komentář Navrhl/a: Marek Koudelka (diskuse) 15. 10. 2016, 13:04 (CEST)

2-Dobrý článek -
Chelsea Girl (album)
Nico při vystoupení na lampeterské univerzitě (1985)
Chelsea Girl je první sólové studiové album německé zpěvačky Nico, vydané v říjnu 1967 vydavatelstvím Verve Records. Jeho producentem byl Tom Wilson a o zvuk se staral Gerry Kellgren. Nico před a během nahrávání alba spolupracovala se skupinou The Velvet Underground, a tak se někteří členové této skupiny podíleli také na tomto albu. Na rozdíl od jejích pozdějších alb Nico není samostatnou autorkou žádné z deseti písní na albu. Některé pro ni napsali členové The Velvet Underground, jiné různí folkoví písničkáři, jako například Jackson Browne či Tim Hardin. Zpěvaččiným pozdějším albům se debut nepodobá ani stylově, neboť obsahuje folkové písně, zatímco další alba jsou mnohem experimentálnější. Sama zpěvačka později toto album označovala za své vůbec nejhorší, což dávala za vinu angažování fléten.
5-

+0Komentář Navrhl/a: Marek Koudelka (diskuse) 15. 10. 2016, 13:04 (CEST)


4-ostatní -
Rick Parfitt
Rick Parfitt při vystoupení v Örebru (2007)
Rick Parfitt (12. října 1948 Woking24. prosince 2016 Marbella) byl anglický rockový hudebník. Od roku 1967 působil ve skupině Status Quo na pozici rytmického kytaristy a občasného zpěváka. Se skupinou nahrál tři desítky studiových alb a po zakladateli Francisi Rossim byl nejdéle působícím členem kapely. Kvůli problémům s jeho zdravotním stavem bylo zrušeno několik koncertů kapely a později byl v době nemoci krátkodobě nahrazován jinými hudebníky. Roku 2016, poté, co prodělal čtvrtý infarkt myokardu, přestal se skupinou po devětačtyřiceti letech vystupovat trvale. Je autorem či spoluautorem řady písní kapely, včetně „Roll Over Lay Down“ (1975), „Again and Again“ (1978) a „Whatever You Want“ (1979). Roku 2010 byl Parfittovi, stejně jako Rossimu, udělen Řád britského impéria za služby v hudební a charitativní oblasti.
5-

+0Komentář Navrhl/a: Marek Koudelka (diskuse) 30. 10. 2016, 13:15 (CET)

2-Dobrý článek -
The End…
Nico při vystoupení v Lampeteru (1985)
The End… je čtvrté sólové studiové album německé zpěvačky Nico, vydané v listopadu 1974 vydavatelstvím Island Records. Na albu se opět, stejně jako v předchozích případech, podílel hudebník John Cale, který vedle různých nástrojů obstaral také jeho produkci. Vedle Calea a Nico se na albu podíleli ještě kytarista Phil Manzanera, hráč na syntezátory Brian Eno a dcery zvukového inženýra Johna Wooda, které zpívaly doprovodné vokály. Album obsahuje celkem osm písní, z toho šest autorských. Dále je zde zahrnuta nahrávka Německé hymny a coververze písně „The End“ od americké skupiny The Doors. Podle druhé jmenované písně album dostalo svůj název. Jde o zpěvaččino poslední album na dalších sedm let; následující, nazvané Drama of Exile, představila až v roce 1981.
5-

+0Komentář Navrhl/a: Marek Koudelka (diskuse) 15. 11. 2016, 11:10 (CET)

2-Dobrý článek -
Helen of Troy (album)
John Cale při vystoupení v pražském Divadle Archa (2006)
Helen of Troy je šesté sólové studiové album velšského hudebníka a skladatele Johna Calea. Jeho nahrávání probíhalo v londýnském studiu Sound Techniques předtím a poté, co Cale v New Yorku produkoval desku Horses americké zpěvačky Patti Smith. Album vyšlo v listopadu 1975 jako jeho poslední album vydané společností Island Records. Kromě devíti autorských písní obsahuje dvě coververze, jednu od skupiny The Modern Lovers a druhou od hudebníka Jimmyho Reeda. Stejně jako v případě předchozího alba s názvem Slow Dazzle, jež vyšlo osm měsíců před tímto, na něm Calea doprovází tři členové jeho doprovodné kapely: kytarista Chris Spedding, baskytarista Pat Donaldson a bubeník Timi Donald. Na album přispěli i další hudebníci, kteří však hrají pouze v některých písních. Patří mezi ně například Phil Collins ze skupiny Genesis nebo Brian Eno. Album původně vyšlo bez Caleovy autorizace, což nakonec znamenalo jeho odchod od vydavatelství Island Records.
5-

+0Komentář Navrhl/a: Marek Koudelka (diskuse) 21. 12. 2016, 17:26 (CET)





4-ostatní -
Filosofie umělé inteligence
Argument čínského pokoje říká, že pokud může počítač konverzovat čínsky jen dle daných instrukcí, nemůžeme jeho obvody považovat za skutečné myšlenky.
Filosofie umělé inteligence (UI) se snaží odpovědět na otázky jako:
  • Jaká je podstata inteligence? Může stroj plně nahradit uvažování lidské mysli?
  • Je podstata počítače a lidského mozku stejná? Jaké metody využívá lidský mozek k vytvoření vědomí (nebo alespoň jeho iluze)?
  • Může mít stroj mysl, duševní stavy a vědomí, podobné těm lidským? Může stroj cítit?
Tyto otázky ovšem pracují s velmi křehkými pojmy, prvním úkolem proto být koncepty "vědomí", "pocitů" a "inteligence" jasně pojmenovat. Největší posun v myšlení o umělé inteligenci přišel roku 1950, kdy Alan Turing redukoval problém inteligence ve své známé studii na jednoduchou schopnost vést konverzaci. Při pohledu na historické filosofie se dá říct, že podobně by řešení viděl i Descartes nebo Leibniz - bereme-li jako klíčovou složku lidské inteligence schopnost myslet, není ničím víc, než souborem interakcí s vnějším okolím - Turing tak stanovil svou zdvořilou úmluvu, podle které je inteligentní takový stroj, který při konverzaci nedokážeme odlišit od člověka. Proti Turingově modelu se postavil například fyzik Roger Penrose, který na základě Gödelových vět tvrdil, že na rozdíl od stroje může lidská mysl nakonec správně zjistit pravdu nebo nepravdu jakéhokoli dobře podloženého výroku jedině díky pochodům, které jsou natolik komplexní, že jsou mechanisticky neredukovatelné - tedy že se nikdy ke kompletnímu modelu mozku nemůžeme dostat. V duchu Huberta Dreyfuse je tak nucen připustit, že mozek je oproti stroji unikátní skutečně svou fyzikální strukturou. Z docela jiného proudu vede svou kritiku Turingovy úmluvy John Searle, který skrze svůj ''argument čínského pokoje'' říká, že i pokud bychom byli schopni lidské myšlení dokonale simulovat, nebudeme si moci být jistí, že vytváříme také srovnatelné duševní stavy a vědomí, tak jako bychom se mohli naučit odpovídat s nekonečnou zásobou čínské literatury logicky odpovídat na otázky v čínštině, třebaže bychom smyslu jediného slova nemuseli rozumět.
9-

+0Komentář Navrhl/a: Chlebashořčicí (diskuse) 24. 8. 2017, 12:30 (CEST)
-1Ne Osciluje mezi esejí a encyklopedickým článkem. Na to, jak je téma sporné a složité, postrádá velmi mnoho referencí.--Ioannes Pragensis (diskuse) 16. 3. 2019, 22:48 (CET)

4-ostatní -
Reprodukční bariéra
Rozmanitost květů na Zemi je výsledkem koevoluce s jejich opylovači, jež jsou často reprodukční bariérou.
Reprodukční bariéry jsou jakékoliv vlivy znemožňující křížení dvou rozdílných druhů, ať už jde o rozdíly ve fyziologii, chování nebo rozdílné volbě samic, případně neumožňují produkování plodných potomků. Vzhledem k tomu, že na základě reprodukčních bariér je definován druh, jsou reprodukční bariéry (zmírňováním genového toku) zodpovědny za vznik a udržování biologických skupin s rozdílnou charakteristikou, tedy za speciaci. Pokud je mezi dvěma druhy reprodukční bariéra, nacházejí se v reprodukční izolaci. Tendence druhů se reprodukčně izolovat je někdy také nazývána Wallaceův efekt. Reprodukční bariéry se začnou podepisovat na genofondu druhu buďto v momentě, kdy je pro něj výhodná pouze relativně "extrémní" strategie (sympatrická speciace), nebo pokud se kvůli migraci či geologické bariéře začnou přizpůsobovat jinému prostředí (alopatrická speciace). Jiným případem je obrana proti hybridizaci, kdy se druhy začnou adaptovat proti vzniku společných potomků s jiným druhem, protože takový potomek může být např. z důvodu exotického počtu chromozomu sterilní či proti inbreedingu (incestu). Druhy se mohou bránit rozdílnou dobou páření/kvetení, mechanicky nekomplementárními pohlavními orgány, opravnými mechanismy DNA v zygotě či rozdílnými namlůvními rituály.
9-

+0Komentář Navrhl/a: Chlebashořčicí (diskuse) 24. 8. 2017, 12:56 (CEST)
-1Ne Nadějné, ale článek jednak vyžaduje češtinářskou korekturu a jednak přepsat tak, aby to bylo srozumitelné i nebiologům (zejména vysvětlit v textu méně známé odborné pojmy důležité pro pochopení sdělení).--Ioannes Pragensis (diskuse) 16. 3. 2019, 22:53 (CET)


4-ostatní -
Jonathan Richman
Jonathan Richman při vystoupení v Barceloně (2009)
Jonathan Richman (* 16. května 1951 Natick) je americký zpěvák a kytarista. S veřejným vystupováním začal v roce 1967. Značný vliv na něj tehdy měla experimentální rocková skupina The Velvet Underground, jejíž koncerty mnohokrát navštívil. V roce 1970 založil vlastní rockovou skupinu The Modern Lovers, která pořídila několik demonahrávek, ale již v únoru 1974 se rozpadla. V roce 1976 byly vydány některé její demonahrávky na albu The Modern Lovers, většinu z nich produkoval John Cale z The Velvet Underground. Richman v roce 1976 dal dohromady novou skupinu, která vystupovala a vydávala alba pod názvem Jonathan Richman and the Modern Lovers. Na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let vystupoval sólově, později však zase začal hrát s kapelou. Sestava skupiny The Modern Lovers (případně Jonathan Richman and the Modern Lovers) se mnohokrát změnila a jediným stálým členem byl Richman, který byl rovněž výhradním autorem jejích písní. Po roce 1988 vystupoval a vydával desky výhradně pod svým vlastním jménem, občasně hrál s doprovodnými hudebníky či dlouhodobě v duu s bubeníkem Tommym Larkinsem. Kromě koncertování a nahrávání alb složil hudbu k filmu Něco na té Mary je. Jeho primárním jazykem je rodná angličtina, avšak nazpíval také písně ve španělštině, francouzštině a italštině. Coververze jeho písní nahrála řada dalších hudebníků, mezi něž patří například Joan Jett, John Cale či David Bowie.
5-

+0Komentář Navrhl/a: Marek Koudelka (diskuse) 25. 12. 2017, 15:33 (CET)


4-ostatní -
Dějiny zemědělství
Orba se zápřahem rohatého skotu ve starověkém Egyptě
Dějiny zemědělství zaznamenávají domestikaci rostlin a zvířat a vývoj a šíření technik pro jejich efektivní produkci. Zemědělství vzniklo nezávisle v různých částech světa a zahrnovalo různorodou škálu taxonů. Nejméně jedenáct samostatných oblastí Starého a Nového světa tvořilo nezávislá centra původu.

Již nejméně 20 000 let před naším letopočtem lidé sbírali a pojídali semena divoce rostoucích obilovin. Zhruba 9500 let př. n. l. bylo v oblasti Levanty kultivováno osm základních neolitických plodin – pšenice dvouzrnka, pšenice jednozrnka, ječmen, hrách, čočka, vikev, cizrna a len. Rýže zdomácněla v Číně spolu s fazolemi mungo, azuki a sójou. Prasata a následně ovce byly domestikovány v Mezopotámii, skot vzniklý domestikací z divokých praturů se objevil v oblastech moderního Turecka a Pákistánu. Cukrová třtina, banány a některé druhy kořenové zeleniny byly kultivovány na Nové Guineji. V oblasti jihoamerických And proběhlo domestikování brambor, spolu s fazolemi, kokou, lamou a morčetem. V Mezoamerice byla divoká travina teosinte domestikována na kukuřici, bavlna zdomácněla v oblasti Peru

Během středověku, a to jak v islámském světě, tak v Evropě, došlo v zemědělství k přeměnám způsobeným zdokonalenými technikami a šířením plodin, včetně zavádění cukru, rýže, bavlny a ovocných stromů do Evropy přes Al-Andalus. Kolumbovská výměna po roce 1492 přinesla do Evropy plodiny z Nového světa, jako je kukuřice, brambory, sladké brambory a maniok. Ze Starého světa putovala do Ameriky pšenice, ječmen, rýže a řepa a hospodářská zvířata včetně koní, skotu, ovcí a koz.

Zavlažování, střídání plodin a užívání hnojiv byly zavedeny brzy po neolitické revoluci a značně se rozvinuly během posledních 200 let, počínaje britskou zemědělskou revolucí.

Od počátku 20. století zemědělství ve vyspělých zemích, a do menší míry v rozvojovém světě, zaznamenalo velké zvýšení produktivity nahrazením lidské práce mechanizací a zavedením syntetických hnojiv, pesticidů a selektivního chovu. Haberův–Boschův proces umožnil syntézu dusičnanových hnojiv v průmyslovém měřítku, což výrazně zvýšilo výnosy plodin. Moderní zemědělství přineslo řadu sociálních, politických a environmentálních otázek, v reakci na to se vyvinulo ekologické zemědělství jako alternativa k používání syntetických pesticidů.
5-

+0Komentář Navrhl/a: RomanM82 (diskuse) 30. 12. 2017, 11:19 (CET)


2-Dobrý článek -
Porcelain (píseň)
Moby (2009)
Porcelain“ je píseň amerického hudebníka Mobyho. Vydána byla 12. června 2000 jako šestý singl z jeho páté desky Play, která vyšla již 17. května předchozího roku. Melancholický text písně, jehož autorem a zpěvákem je sám Moby, popisuje rozchod na základě vlastních zkušeností s neznámou ženou. Jde o elektronickou píseň, která kromě Mobyho autorské hudby obsahuje také reverzně nasamplované smyčce, a výrazný prvek rovněž tvoří klavírní linka. Navzdory tomu, že Moby původně nad písní a její produkcí vyjádřil opovržení, byl nakonec přemluven k jejímu vydání na albu Play. Písni se dostalo dobrého přijetí od kritiků, kteří chválili její aranžmá a v rámci alba Play jí označili za vyčnívající. Následně vydaný singl se stal jedním z nejúspěšnějších z celé desky, v Britské singlové hitparádě se dostal na pátou příčku a umístil se také v hitparádách dalších zemí. Moby později povolil použití písně „Porcelain“, stejně jako zbytku alba Play, v různých formách médií (filmy, reklamy). K písni byly natočeny dva oficiální videoklipy, jeden režíroval Jonas Åkerlund, zatímco druhý Nick Brandt. Rovněž vzniklo několik oficiálních remixů písně, například od Roba Dougana a Torstena Stenzela.
5-

+0Komentář Navrhl/a: Marek Koudelka (diskuse) 2. 2. 2018, 12:50 (CET)









4-ostatní -
Anolis šedý
Samec ukazující lalok
Anolis šedý (Anolis sagrei), známý také jako anolis bahamský nebo anolis de la Sagra, je ještěrka původem Kuby a Baham. Byl široce introdukován na další místa, tím že byl prodáván jako domácí zvíře a nyní jej lze nalézt na Floridě, v Georgii, Texasu, Louisianě, Mississippi, Alabamě, Havaji a v Jižní Kalifornii.Byl také dovezen na další karibské ostrovy a na Tchaj-wan v Asii.Tento druh je vysoce invazní. V místech své introdukce dosahuje výjimečně vysokých populačních hustot, je schopen obsadit nová teritoria velmi rychle a konkurovat i konzumovat mnoho původních druhů ještěrek. Zavlečení anolise šedého do Spojených států na počátku sedmdesátých let 20. století změnilo chování a spustilo negativní vliv na populace původního anolise rudokrkého (Anolis carolinensis, známý také jako anolis zelený), kterého vytlačil do vrcholků stromů.

Anolis šedý patří do čeledi leguánovití (Iguanidae) a rodu Anolis. Tento druh zahrnuje následujících 6 poddruhů Druh popsal v roce 1837 francouzský zoolog profesor anatomie André Marie Constant Duméril a francouzský zoolog a herpetolog Gabriel Bibron Původně se Anolis šedý vyskytoval pouze na Kubě a na Bahamských ostrovech, ale nyní se nachází na Haiti a hlavně na Floridě, kde byl široce rozšířen. Anolis šedý je normálně světle hnědé barvy s tmavšími hnědými nebo černými značkami na zádech a několika světlými čarami na bocích. Podobně jako u jiných anolisů dokáže měnit barvu, v tomto případě tmavě hnědou do černé. Jeho lalok je zbarven od žluté do oranžovo-červené. Samci anolise šedého mohou dorůstat velikosti samců anolise rudokrkého, kolem 17,8–20,3 cm (7,0–8,0 in) délky, u některých jedinců až 22,9 cm (9,0 in). Velikost samice je také podobná velikosti anolise rudokrkého: 7,6–15 cm (3,0–5,9 in). Hlava samce anolise šedého je menší než u anolise rudokrkého. Ocas anolise šedého má také hřeben, který se táhne až za jeho hlavu, zatímco u anolise rudokrkého chybí. Anolis šedý se živí malými členovci, např. šváby, můrami, mravenci, kobylkami, cvrčky, moučnými červi, pavouky a larvami zavíječe voskového. Může se živit také jinými ještěrkami, jako scinky, anolisy rudokrkými, vajíčky ještěrek, svými vlastními svlečkami a odloučenými ocasy. Pokud jsou v blízkosti vody, živí se vodními členovci či malými rybami - téměř vším, co se vejde do jejich tlamy.

Anolis šedý svléká kůži po malých kusech, na rozdíl od některých jiných plazů, kteří svlékají kůži v jednom velkém kuse. Anolisové svlečenou kůži konzumují, aby si doplnili zásobu vápníku. V zajetí se může při nízké vlhkosti svlékaná kůže přilepit na anolise. Nesvlečená vrstva kůže se může hromadit kolem očí, znemožnit mu příjem potravy a může vést ke hladovění. Tomu lze zabránit udržováním vysoké vlhkosti.
9-

+0Komentář Navrhl/a: Adámoz (diskuse) 11. 9. 2018, 14:15 (CEST)
-1Ne Nedopracovaný nereprezantativní článek OJJ, Diskuse 29. 9. 2018, 17:41 (CEST)

2-Dobrý článek 2018-45
The Sacrament of Sin
Skupina Powerwolf při vystoupení v roce 2018
The Sacrament of Sin je sedmé studiové album německé powermetalové hudební skupiny Powerwolf. Vydáno bylo 20. července 2018 prostřednictvím společnosti Napalm Records. Skupina ho napsala během roku 2017 a na začátku roku dalšího ho začala nahrávat ve švédském studiu Fascination Street Studios ve městě Örebro. Jako producent se na něm podílel Jens Bogren, přičemž šlo o jeho první producentskou práci pro Powerwolf, a s orchestracemi skupině vypomáhal Joost van den Broek. Hudebně je album oproti předchozím nahrávkám mnohem pestřejší, změnil se výraz varhan, přibyly orchestrace a netradiční prvky jako dudy či flétna a kapela poprvé ve své historii nahrála baladu s doprovodem piana. Hlavním tématem alba z pohledu textů je hřích, nejde ale říct, že by šlo o konceptuální album; na desce se totiž objevují písně věnující se například upírům. Album bylo kritiky hodnoceno převážně kladně, vyzdvihovány byly hlavně nové prvky, které Powerwolf do hudby vložili. Desce se dařilo také komerčně, umístila se na prvním místě v německé hitparádě Media Control Charts, přední příčky obsadila také v několika dalších zemích včetně Česka, kde se dostala na sedmnáctou pozici. V rámci podpory alba plánuje skupina během let 2018 a 2019 vystupovat po Evropě.
1-

+0Komentář Navrhl/a: Michal Lenc (diskuse) 30. 9. 2018, 13:09 (CEST)
+1Ano --Bazi (diskuse) 4. 11. 2018, 00:26 (CET)

4-ostatní -
Sršeň obecná
Sršně obecné na dubu
Sršeň obecná (Vespa crabro) je největším evropským zástupcem jedovatého sociálního blanokřídlého hmyzu z čeledi sršňovitých. Žije v mírných oblastech Evropy a Asie, zavlečena byla i do Ameriky.

Stavbou těla se podobá běžnějším vosám, je však větší a poněkud jinak zbarvená. Dosahuje délky 18–35 mm. Na těle se střídá žlutá, černohnědá a cihlová barva. Většinou v dutinách stromů si staví oválné papírové hnízdo, které může měřit v průměru až 80 cm. Žije ve společenstvech, která mohou čítat až okolo 1700 jedinců. Ta tvoří samice (královny), dělnice, samci a nedospělí jedinci. Samice a dělnice mají silná kusadla a žihadlojedem, samcům žihadlo chybí a kusadla mají měkčí.

Je dravým druhem, své larvy krmí různým hmyzem, především mouchami, můrami, vosami, včelami, cikádami a vážkami, případně pavoukovci. Dospělci se živí většinou sladkou šťávou z ovoce, květů a mízou stromů, ovšem královna krátce po probuzení z hibernace konzumuje hmyz, aby získala bílkoviny. Pokud není podrážděná, nechová se sršeň agresivně a lidí si nevšímá ani v blízkosti hnízda. Její jed sice působí značnou bolest, ale je poměrně slabý, například v porovnání se včelím.
5-

+0Komentář Navrhl/a: Whitesachem (diskuse) 29. 10. 2018, 19:03 (CET)


2-Dobrý článek -
Levhart arabský
Levhart arabský odchycený při výzkumu v Judské poušti
Levhart arabský či leopard arabský (Panthera pardus nimr) je poddruh levharta skvrnitého žijící ostrůvkovitě při okrajích Arabského poloostrova a v malé části Izraele. Jeho biotopem jsou většinou horské, skalnaté, aridní oblasti, v nichž se nacházejí v potřebném množství zdroje vody (zhruba jeden na vzdálenost 3 km). Jedná se o velmi světlý a malý poddruh, hmotnost dospělých jedinců jen málokdy převyšuje 30 kg. Kromě období páření žije samotářským životem, setkání s člověkem se pokud možno vyhýbá. Loví nejčastěji gazely, kozorožce, zajíce, damany, dikobrazy a rozličné menší živočichy. Když má možnost a chybí mu přirozená kořist, napadá i domácí zvířata. Ještě začátkem 20. století byl levhart arabský rozšířen na velké části Arabského poloostrova, v Palestině a na Sinaji, ale postupně se jeho teritorium fragmentovalo a počet jedinců rychle klesal. Celková populace dosahuje začátkem 21. století jen 170–320 dospělých jedinců (z toho asi 70 chovaných v zajetí) a Mezinárodním svazem ochrany přírody je klasifikován jako kriticky ohrožený. Nebezpečím pro něj je nelegální lov a úbytek přirozené kořisti, přičemž za obojím stojí svou činností člověk. Levhart arabský byl jako poddruh levharta skvrnitého uznáván už od roku 1833, a to přesto, že byl popsán pouze na základě jediné kožešiny. Dostal trinomické jméno nimr‎‎, což arabsky znamená „levhart“, „tygr“ či „zvíře vypadající jako tygr se skvrnami“. Arabsky mluvící lidé mu obvykle říkají النمر العربي‎‎ (Al nimr al-arabi). Hebrejsky se nazývá נמר המדבר‎‎ (namer ha-midbar), tj. levhart pouštní, či נמר ערבי‎‎ (namer aravi), tedy levhart arabský.
1-

+0Komentář Navrhl/a: Whitesachem (diskuse) 29. 10. 2018, 19:56 (CET)
+1Ano --Bazi (diskuse) 28. 4. 2019, 13:35 (CEST)
+1Ano --Khamul1 (diskuse) 2. 5. 2019, 17:50 (CEST)





2-Dobrý článek -
Centrální provincie (Zambie)
Obchod se smíšeným zbožím v Kabwe
Centrální provincie (anglicky Central Province) je jedna z deseti provinciíZambii. Hlavním městem provincie je Kabwe. Její rozloha je 94 394 km², což z ní činí třetí největší v celé Zambii. Provincie sousedí s osmi dalšími provinciemi a skládá se ze šesti distriktů. Největší část jejího území, 90 955,66 km², zaujímají lesy. Centrální provincii náleží 20,64 % orné půdy v Zambii a podílí se 23,85 % na celkové zemědělské produkci země s pšenicí jako hlavní plodinou. Jsou zde celkem čtyři národní parky, byť dva z nich sem zasahují jen částečně, a tři lovecké oblasti. Jedním z parků je Kafue, který je největším národním parkem Zambie a mimo Centrální provincii se dále rozkládá na území Jižní a Severozápadní provincie. Mezi další významné přírodní oblasti provincie se řadí národní parky Blue Lagoon, Kasanka, Jižní Luangwa, dále mokřady Bangweulu, bažiny Lukanga a údolí řek Lunsemfwa a Lukusashi. Dle údajů z roku 2010 žilo v Centrální provincii 1 307 111 obyvatel, což představovalo 10,05 % populace celé země. Míra gramotnosti byla 70,9 %, přičemž celostátní míra činila 70,2 %. Nejrozšířenějším jazykem v provincii byl bemba, kterým hovořilo 31,8 % obyvatel, a největší etnická skupina byl kmen Lala, k němuž se hlásilo 20,3 % obyvatel. Hlavními kulturními událostmi konanými v Centrální provincii jsou dva festivaly, a sice červencový „Ikubi Lya Loongo“ a srpnový „Ichibwela Mushi“.
9-

+0Komentář Navrhl/a: OJJ, Diskuse 20. 2. 2019, 16:01 (CET)
-1Ne Je potřeba článek i anotaci věcně a jazykově dotáhnout (anglické festivals nejsou české festivaly, ale slavnosti, atd.) a kromě toho je potřeba vytvořit odkazy na turistické zajímavosti provincie (národní parky a ty "festivaly") a doplnit jejich stručné popisy do článku, aby to celé vůbec bylo něčím šíře zajímavé. Administrativní jednotky samy o sobě moc zajímavé nejsou.--Ioannes Pragensis (diskuse) 17. 3. 2019, 09:32 (CET)

2-Dobrý článek -
Vačice zapotécká
Rozšíření vačice zapotécké na základě studie z roku 2018
Vačice zapotécká (Tlacuatzin canescens) je druh vačice, která se endemitně vyskytuje v mexických státech Oaxaca a Chiapas, kde žije v okolí Tehuantepeckou šíji a žije též v údolí v blízkosti města Oaxaca de Juárez. Během většiny 20. století byla považována za druh obývající rozsáhlejší areál výskytu od západního Mexika až po Yucatánský poloostrov s izolovanou populací na ostrovech Islas Marías, ale studie z roku 2018 (Cervantes & kol.) tyto populace oddělila na samostatné druhy. Nové pojetí nicméně stále některé instituce, jako Mezinárodní svaz ochrany přírody nebo Integrated Taxonomic Information System, k lednu 2019 zatím nehodnotí. Vačice zapotécká patří mezi nejmenší druhy vačic na území Mexika, měří i s ocasem okolo 30 cm. Srst je šedá na končetinách, světle šedá na hřbetě, světlá na spodní části těla a světle hnědá na ocase. Toto zbarvení pravděpodobně slouží jako maskování. Vačice zapotécká obývá především různé typy lesů, ale i jiná stanoviště. Je to samotářský druh aktivní v noci. Pohybuje se po zemi i ve stromoví, kde loví různý hmyz i menší obratlovce, konzumuje také ovoce a řadí se tak mezi rozptylovače semen. Rozmnožování může probíhat po celý rok. Samice nemají vak, což je u vačnatců výjimka. Místo něj se na břiše vyvinula vrstva srsti, v níž mláďata po narození dokončují svůj vývoj.
5-

+0Komentář Navrhl/a: OJJ, Diskuse 20. 2. 2019, 16:07 (CET)


4-ostatní -
Dekadence (literatura)
Joris Karl Huysmans, autor románu Naruby (1884), označovaného za nejdůležitější dílo literární dekadence
Pojem dekadence se v literatuře užívá pro označení jednoho ze směrů literárního modernismu, rozšířeného v evropských literaturách na přelomu 19. a 20. století, v období fin de siècle. Přestože tvoří literární dekadence nejvýraznější proud dekadence jako uměleckého a kulturního proudu, vzhledem k dobové oblibě spojování více druhů umění jsou důležité také její vazby na ostatní umělecké druhy, zejména na výtvarné umění. V širším smyslu však může být jako dekadentní popsáno jakékoliv literární dílo vnímané jako úpadkové, bez společenské funkce či přímo protispolečenské – pojem přitom může sloužit jako hanlivý odsudek, ale také neutrální označení.

Dekadentní texty přelomu 19. a 20. století kladly důraz na individualitu, dokonalost, umělost a rafinovanost, čisté umění vytvářené pro umění samo (lartpourlartismus), aristokratičnost a neobvyklou sexualitu, ale také tragickou lásku, osamění, šílenství, degeneraci a smrt. Významnou roli hrálo náboženství a mystika – mnozí významní dekadentní umělci se obraceli k vypjatým podobám katolicismu nebo byli fascinováni satanismem, kulty pohanských božstev či okultními učeními.

Dekadentní literatura byla publikována především ve francouzském kulturním okruhu: klíčovým autorem byl Joris-Karl Huysmans s románem Naruby, ale také Jean Lorrain, Remy de Gourmont či spisovatelka Rachilde. V britském prostředí vynikli obzvláště Oscar Wilde a Algernon Charles Swinburne. Největším jménem polské dekadence se stal Stanisław Przybyszewski. K významným českým osobnostem literární dekadence patřili Arnošt Procházka, Jiří Karásek ze Lvovic, Karel Hlaváček či Arthur Breisky; částí svého díla se k dekadenci zařadil také Stanislav Kostka Neumann.
5-

+0Komentář Navrhl/a: RomanM82 (diskuse) 10. 3. 2019, 18:28 (CET)

4-ostatní -
Realismus (literatura)
Lev Nikolajevič Tolstoj, ruský realistický spisovatel
Realismus je možné v kontextu literatury vztáhnout na umělecký směr, epochu, na literární program nebo také vůbec na šíře chápaný styl. V umělecké a literární kritice se termín realismus systematicky objevuje od poloviny 19. století, kdy jej jako označení svého jednoduše formulovaného a protiromanticky zaměřeného programu začali používat malíř Gustave Courbet a spisovatel a kritik Champfleury. Z Francie pojem rychle pronikl do dalších zemí, zejména do Německa a Anglie. V nejužším chápání ovšem může být jako realistická vnímána také pouze jediná generace evropských spisovatelů: Richard Daniel Lehan ji vymezuje léty 1848 a 1871, s tím, že pak je realismus vystřídán naturalismem. Ve Spojených státech podle něj realismus trvá od občanské války do přelomu století. V realismu jsou romantické ideály krásy a lásky nahrazovány hodnotou životní pravdy. Umělci se nezaměřují primárně na výjimečnost, zvláštnosti či bizarnost, jak tomu bylo v romantismu, místo toho si všímají na prvním místě typičnosti, tomu, co se má řada jevů společné. Realismus byl nicméně často chápán negativně, ať už pro údajnou obscénnost, ze které byl obviněn Gustave Flaubert po vydání Paní Bovaryové, nebo později, zejména v modernismu, když byl odsuzován jako styl „simplicistní, měšťácký a konvenční“. Výrazné podněty do zkoumání realismu vnesl francouzský strukturalista Roland Barthes, když upozornil na „pravděpodobno“, textovými strategiemi vyvolaný dojem, že text je pravdivý. V české literatuře byly rozšíření a teoretické reflexe realismu spojeny s rozvojem románu. Estetik Otakar Hostinský se pak v eseji „O realismu uměleckém“ (1890) pokusil o první zastřešující zhodnocení realismu; dalšími vlivnými teoretiky realismu byli v českém prostředí sémiotik Roman Jakobson a literární historik Zdeněk Nejedlý. Právě vinou Nejedlého ideologizujících textů se pro další generace teoretiků a umělců stal realismus „vyprázdněným pojmem“. Také zahraniční badatelé se však někdy domnívají, že realismus je jako pojem užíván tak široce, že ztratil význam, s výjimkou případů, kdy je využit jako protiklad k jinému směru, například expresionismu, surrealismu nebo naturalismu.
5-

+0Komentář Navrhl/a: RomanM82 (diskuse) 10. 3. 2019, 18:33 (CET)

3-Česko 2020-06
Babička (kniha)
Božena Němcová, autorka Babičky
Babička s podtitulem Obrazy venkovského života je nejznámější dílo české spisovatelky Boženy Němcové, která se narodila před 200 lety, 4. února 1820. Babičku napsala po smrti syna Hynka, kdy se musela potýkat s nemocemi, chudobou a policejním sledováním. Začala ji psát během pobytu v pražské Ječné ulici v domě č. p. 516 koncem roku 1853 a dokončila v létě 1854 ve Vyšehradské ulici č. p. 1378. Text vyšel v létě 1855 ve čtyřech sešitech. Postupem času se Babička stala jednou z nejúspěšnějších českých knih, dosáhla více než tři stovky českých vydání a byla přeložena do více než dvaceti cizích jazyků. Babička se vymyká jednoduchým žánrovým, směrovým a tematickým interpretacím. Žánrově bývá označována za idylu, novelu, povídkový obraz, soubor črt nebo za román. Někteří literární historikové ji přiřazují k romantismu, jiní k biedermeieru nebo realismu. Při psaní Babičky Němcovou nejsilněji ovlivnila Erbenova sbírka Kytice (1837–1853). Inspiračním zdrojem se pro ni stalo také dílo olomouckého univerzitního profesora a lékaře Františka Jana Mošnera Pěstounka (1851) a uvažuje se též o vlivu Adalberta Stiftera. Sama Němcová viděla hlavní zdroj ve vzpomínkách na mládí v Ratibořicích. Využila ovšem také svých pozdějších bohatých etnografických zkušeností a do Babičky umístila popisy zvyků z různých míst včetně Slovenska. Kniha má podobu idealizovaného vzpomínání na dětství v Ratibořickém údolí; popisuje lidové zvyky, vesnický způsob života a obyčejné i výjimečné události, přičemž jednotlivé epizody spojuje postava babičky, laskavé, moudré a zbožné ženy, které si váží všichni v okolí. V textu se nachází velké množství nářečních výrazů, úsloví a zastaralých slov, zároveň však obsahuje mnoho rysů mluveného jazyka, což ho oživuje a přibližuje i modernímu čtenáři.
1-

+0Komentář Navrhl/a: RomanM82 (diskuse) 10. 3. 2019, 18:48 (CET)
+1Ano Po vypořádání pahýlové sekce o překladech babičky to může být DČ, na hlavní stranu už teď stačí. --Ioannes Pragensis (diskuse) 14. 3. 2019, 21:53 (CET)


2-Dobrý článek 2019-49
Lorenzo I. Medicejský
Lorenzo I. Medicejský
Lorenzo I. Medicejský řečený Nádherný se stal faktickým vládcem Florencie po smrti svého otce Petra 2. prosince 1469, tedy před 550 roky. Bylo mu tehdy jen dvacet let, avšak měl již za sebou úspěšné diplomatické cesty po Itálii. Bohatá bankéřská rodina Medicejů v té době ještě vládla nepřímo: vůdce rodu nevystupoval jako monarcha, ale vysoké úřady Florentské republiky obsazoval svými lidmi, kterým za to poskytoval podporu. Lorenzo v tom pokračoval, ale jeho diplomatické úspěchy, velkolepý životní styl a sňatková politika umožnila rodině Medicejů vystoupit na úroveň vladařských dynastií. Na druhou stranu to všechno stálo hodně peněz a Lorenzo nebyl dobrý bankéř, takže pod jeho vedením spěla rodinná banka ke krachu. Zdá se, že později dokonce zpronevěřil peníze z městské pokladny, aby nezbankrotoval. V roce 1478 se proti Medicejům spikl rod Pazziů, podporovaný papežem Sixtem IV. Spiklenci zaútočili při mši v katedrále, ale podařilo se jim zavraždit jen Lorenzova mladšího bratra Juliána, zatímco lehce zraněný Lorenzo unikl. Papež a neapolský král Ferdinand I. pak napadli Florencii vojensky. Lorenzovi se však podařilo ubránit díky odvážné tajné výpravě lodí do Neapole, kde s pomocí spřátelené šlechtičny Ippolity Marie Sforzové přesvědčil krutého panovníka Ferdinanda, aby uzavřel mír. Získanou prestiž pak Lorenzo využíval, aby jako „jazýček na vahách“ udržel v Itálii mocenskou rovnováhu a klid. Dnes je nejznámější jako podporovatel věd a umění, a tím zosobnění renesančního vladaře. Shromáždil kolem sebe mimořádné lidi: Lorenzovou Florencií prošli humanisté jako Angelo Poliziano, Marsilio Ficino a Pico della Mirandola i umělci jako Sandro Botticelli, Leonardo da Vinci a Michelangelo Buonarroti. Lorenzo zemřel ve věku 43 let na komplikace rodinné choroby dny. Nedlouho po jeho smrti byli Medicejové dočasně vyhnáni z Florencie a na poloostrově vypukl chaos italských válek.
1-

+0Komentář Navrhl/a: Ioannes Pragensis (diskuse) 16. 3. 2019, 21:31 (CET)
+1Ano ano! --Meluzína (diskuse) 17. 3. 2019, 20:15 (CET)
+1Ano Moc pěkné --Khamul1 (diskuse) 2. 5. 2019, 17:52 (CEST)

2-Dobrý článek -
Amenhotep I.
Dřevěná soška Amenhotepa I.
Amenhotep I. byl druhým staroegyptským faraonem 18. dynastie, který vládl přibližně v letech 15251504 př. n. l. Jeho rodiči byli faraon Ahmose I. a jeho velká královská manželka Ahmose-Nefertari. Amenhotep I. měl staršího bratra Ahmose-Ancha, který byl korunním princem a předpokládalo se, že nastoupí na trůn po svém otci. Ten však v období mezi sedmnáctým a dvacátým druhým rokem otcovy vlády zemřel a novým korunním princem se stal Amenhotep. Amenhotep se stal po otcově smrti králem a vládl po dobu jednadvaceti let. Období vlády Amenhotepa I. plynule navázalo na vládu Ahmose I., který po mnohaletých válkách opět sjednotil celou říši. Nový faraon upevnil egyptskou moc v Núbii a v nilské deltě, která byla po dobu jednoho století centrem hyksóské nadvlády. Amenhotep se pravděpodobně nepokoušel udržet kontrolu nad oblastí Levanty, kterou k říši připojil jeho otec. V Horním Egyptě pokračoval s přestavbou chrámů a zavedl změny v uspořádání pohřebního komplexu, když oddělil svoji hrobku od svého zádušního chrámu. Tento způsob pohřbívání přetrval po celé období Nové říše. Po své smrti byl zbožštěn a stal se patronem dělníků v Dér el-Medíně, vesnici stavitelů královských hrobek.
5-

+0Komentář Navrhl/a: Khamul1 (diskuse) 2. 5. 2019, 17:40 (CEST)

2-Dobrý článek -
Tučňák kroužkový
Tučňák kroužkový
Tučňák kroužkový (Pygoscelis adeliae) je středně velký zástupce čeledi tučňákovitých. Délka jeho těla zpravidla nepřesahuje 70 cm. Hmotnost je závislá na ročním období – pokud nehladoví, dosahuje váhy až 6 kg. Samec má totožné zbarvení jako samice, ale bývá vyšší. Celkové zbarvení je jednoduché, uniformně černo-bílé, specifickým znakem je bílé lemování ve tvaru kroužku kolem obou očí.

Živí se více jak z 90 % krilem, ale loví i ryby, vzácněji hlavonožce. Jeho tělo je uzpůsobeno k potápění a plavání pod vodou. Tvar těla, připomínající torpédo, doslova kopíruje vlnu – začíná užším zobákem a hlavou, pokračuje silnějším zaobleným tělem a končí zúženým koncem těla a úzkým jednoduše řešeným ocasem. Dokáže se dostat do hloubky až 200 metrů a plavat rychlostí 20 km/h. Stejně jako tučňák císařský je i tento druh známý až 100 kilometrů dlouhými cestami, které podniká v období rozmnožování, aby nalezl stabilní masivní ledovec, který letní teplotou neroztaje nebo jej nezničí bouře. Jiné kolonie naopak hnízdí na pevnině a mají moře podstatně blíže. Hnízdí během antarktického léta (říjen až únor) v několikatisícových až statisícových koloniích. Staví jednoduchá hnízda z oblázků. Samice snese obvykle dvě vejce, při sezení se střídá se samcem. Narozená mláďata vychovávají společně přibližně dva měsíce. Pár si je věrný po několik sezón.

Tučňák kroužkový patří mezi nejběžnější zástupce své čeledi, jeho populace není prozatím významně ohrožena. Mezinárodní svaz ochrany přírody klasifikuje tento druh jakožto málo dotčený. V roce 2017 byl počet jedinců odhadován na 12 až 16 milionů.
5-

+0Komentář Navrhl/a: Khamul1 (diskuse) 2. 5. 2019, 18:10 (CEST)

2-Dobrý článek -
Dronte mauricijský, také známý jako blboun nejapný anebo dodo, je vyhynulý druh nelétavého ptáka, žijícího jako endemit na ostrově MauriciusIndickém oceánu. Předkové dronta žili v jižní Asie a na Maskarény se dostali pravděpodobně pomocí „ostrovních skoků”. Dronte mauricijský měřil asi 1 metr a vážil přes 10 kg. Jednalo se o nelétavého ptáka, pravděpodobně kvůli dostupnosti potravních zdrojů na ostrově a relativní nepřítomnosti predátorů. Vzhled drontů mauricijských se dochoval pouze na kresbách, malbách a v popisech ze sedmnáctého století. Vzhledem k tomu, že se jednotlivé údaje značně liší a pouze některé ilustrace byly založeny na živých exemplářích, přesný vzhled a chování zůstává stále hádankou. Zatímco dříve byl dronte mauricijský považován za tlustého a pomalého ptáka, nyní ho odborníci považují za ptáka dobře přizpůsobeného ekosystému. První zmínka o drontem pochází z roku 1598 od nizozemských námořníků. V následujících letech začal být loven jak námořníky, tak decimován novými, nepůvodními druhy, zatímco jeho přirozené prostředí bylo ničeno. Poslední pozorování doda je nejisté, IUCN uvádí rok 1662, kdy ztroskotalý námořník Volkert Evertsz objevil skupinku těchto ptáků na ostrůvku Île D'Ambre u Mauricia. Vyhynutí dronta nebylo zaznamenáno okamžitě a někteří lidé jej považovali za mytické stvoření. V 19. století byly prozkoumány pozůstatky čtyř exemplářů, které se dostaly do Evropy na počátku 17. století. Od té doby se na Mauriciu našlo množství subfosilních pozůstatků drontů, vyzvednutých většinou z bažiny Mare aux Songes. Zánik dronta během méně než sta let od jeho objevu poukázal na dříve neznámý fenomén vymizení celého živočišného druhu následkem lidské činnosti. Rozsáhlé pozornosti se mu dostalo od jeho vystoupení v knize Alenka v říši divů a od té doby se stal součástí populární kultury, často jako symbol vyhynutí a zastarávání.
5-

+0Komentář Navrhl/a: OJJ, Diskuse 17. 5. 2019, 14:22 (CEST)
+1Ano --Khamul1 (diskuse) 22. 5. 2019, 18:31 (CEST)

1-Nejlepší článek -
Borovice
Borovice černá
Borovice (Pinus) je rod stálezelených jehličnatých stromů, popřípadě keřů, z čeledi borovicovité (Pinaceae). Se zhruba 110 druhy jde o největší rod čeledi. Taxonomicky se dělí na dva podrodyː Pinus neboli „tvrdé“ borovice a Strobus neboli „měkké“ borovice. Přirozeně se vyskytují téměř výhradně na severní polokouli. Rostou od oblasti severských lesů přes mírný pás a subtropy až do hor tropů, někde vystupují až k horní hranici lesa či nad ni. Evolučně se rod vyvinul již v období spodní křídy. Pochází pravděpodobně ze Starého světa, maxima druhového bohatství ovšem dosahuje v Severní a Střední Americe, další bohatou oblastí je východní Asie, Indočína a oblast Himálaje. V Evropě se vyskytuje 12–13 původních druhů. Vesměs jde o silně světlomilné, konkurenčně slabé stromy s velmi malými nároky na kvalitu půdy, které jsou schopny dobře snášet nejrůznější stanoviště; mnohé plní roli pionýrských dřevin. Mezi borovicemi jsou i nejstarší žijící vyšší organismy na Zemiː některé exempláře borovice dlouhověké (Pinus longaeva) jsou prokazatelně staré více než 4 800 let. Borovice patří mezi hospodářsky nejdůležitější jehličnaté dřeviny. Především poskytují kvalitní, měkké až středně tvrdé, snadno opracovatelné dřevo, využitelné ke stavebním účelům i na výrobu nábytku. Využívá se též pryskyřice, obsahující množství aromatických terpenických látek, a to v aromaterapii a kosmetice, stejně jako v léčivých mastech při revmatismu nebo artritidě; je také zdrojem přírodního terpentýnu. Jehličí a kůra mají mnoho vitamínů a byly či stále jsou v různých oblastech světa využívány při výrobě potravin, stejně jako jedlá semena některých druhů, známá jako piniové či „cedrové“ oříšky. Velký význam mají borovice v zahradní architektuře jako okrasné stromy a keře, oblíbené jsou i jako vánoční stromky. Mnohé druhy borovic hrály značnou roli v kulturním, folklórním a spirituálním životě lidí, objevují se také v nesčetných literárních a výtvarných dílech a v heraldice.
5-

+0Komentář Navrhl/a: Bazi (diskuse) 19. 5. 2019, 16:28 (CEST)

1-Nejlepší článek -
Pražská německá literatura
Obálka Kafkova Topiče
Termínem pražská německá literatura se označují německy psané literární texty vytvořené spisovateli, básníky a žurnalisty, kteří působili v Praze v druhé polovině 19. a na začátku 20. století. Převážně to byli pražští rodáci a jen výjimečně pocházeli z dalších oblastí českých zemí, Rakouska či Německa, odkud později přišli do Prahy. Většinou byli původem Židé, a z tohoto důvodu mnozí z nich před rokem 1939 emigrovali. V Praze působila na přelomu století více než stovka těchto autorů, z nichž se celosvětově proslavili zvláště Rainer Maria Rilke, Gustav Meyrink, Paul Leppin, Max Brod, Franz Kafka, Franz Werfel, Egon Erwin Kisch a Johannes Urzidil. Pražská německá literatura je nejvýznamnějším komplexem literárních děl sepsaných v němčině, který vznikl mimo souvislé německojazyčné území. V literatuře těchto autorů, která byla silně ovlivněna českou kulturou, literaturou a dějinami, se odrážejí složité historické podmínky jejího vzniku související s národnostními poměry v Praze po roce 1861 a specifiky německého spolkového života, na němž se výraznou měrou podíleli pražští Židé. Rozmanitost a pestrost pražského kulturního prostředí této epochy je patrná jak na četných literárních uskupeních, jako byla Concordia, Jung-Prag nebo Café Arco, tak i v návaznosti nebo vzájemném vymezování mezi jednotlivými literárními směry, k nimž lze počítat pražskou secesi, novoromantickou dekadenci a obskurantismus, pražský expresionismus a takzvanou novou věcnost. Bohatou literární produkci pak dokládá řada literárních časopisů. Pražští německy píšící spisovatelé usilovali o kulturní zprostředkování mezi německou a českou kulturou, svými překlady české literární a operní tvorby přispěli mimo jiné k mezinárodnímu uznání Haškova Švejka, prózy a divadelních her Karla Čapka, skladatelského díla Leoše Janáčka, Vítězslava Nováka a Jaromíra Weinbergera stejně jako k lepšímu povědomí o poezii Jaroslava Vrchlického, Fráni Šrámka, Petra Bezruče a Otokara Březiny.
5-

+0Komentář Navrhl/a: Bazi (diskuse) 19. 5. 2019, 18:55 (CEST)
+1Ano --Khamul1 (diskuse) 19. 5. 2019, 20:21 (CEST)

1-Nejlepší článek -
Čeng-te
Čeng-te
Císař Čeng-te (26. října 149120. dubna 1521), vlastním jménem Ču Chou-čao, z dynastie Ming vládl v letech 15051521 čínské říši Ming. Nastoupil po svém otci Chung-č’ jako jeho starší (a jediný přeživší) syn. Záhy po převzetí moci se ukázal jeho odpor ke konfuciánsky orientované byrokracii. Ve stálých sporech s ministry a velkými sekretáři se opíral o eunuchy, zejména o tzv. „osm tygrů“ s nimiž vyrůstal. V letech 1506–1510 tak v čele vlády fakticky stál eunuch Liou Ťin, který ministerstva a důležité úřady obsadil svými spojenci a podporovateli. Císař se odstěhoval ze Zakázaného města do nedalekého nově postaveného „Leopardího paláce“, kde se obklopil svými eunuchy a důstojníky. Po pádu Liou Ťina zaujali přední místa mezi císařovými oblíbenci herec Cang Sien a důstojníci Čchien Ning a Ťiang Pin, běžnou administrativu řídil velký sekretář Jang Tching-che. Zájem o zdroje příjmů vyústil v uvolnění zákazu soukromého zahraničního obchodu, současně do jižní Číny připluli portugalští mořeplavci a začali obchodovat s čínskými partnery. Daňový tlak a oslabení autority vlády vedly k několika rozsáhlým vzpourám: povstání knížete z An-chua, povstání v severní Číně roku 1510, povstání knížete z Ning. Od roku 1517 císař trávil většinu času na čínsko-mongolské hranici severozápadně od Pekingu, především v posádkovém městě Ta-tchungu. Zde mimo jiné koncem roku 1517 odrazil velký mongolský nájezd Dajan-chána. V roce 1519 se vydal do Nankingu, kde strávil většinu dalšího roku. Na zpáteční cestě opilý spadl do vody, onemocněl a po několika měsících zemřel.
5-

+0Komentář Navrhl/a: Bazi (diskuse) 19. 5. 2019, 19:26 (CEST)

1-Nejlepší článek -
Avšalom Feinberg
Avšalom Feinberg
Avšalom Feinberg (23. října 1889 Gedera20. ledna 1917 poblíž Rafy) byl jeden ze zakladatelů a vůdců židovské špionážní sítě Nili, založené v roce 1915 v Palestině za účelem podpory Velké Británie v boji proti Osmanské říši během první světové války. Skupina, zformovaná kolem vědce Aarona Aaronsohna, dokázala shromáždit rozsáhlé množství zpravodajských informací o rozmístění tureckých vojsk, politické a ekonomické situaci v zemi a mnohé další. Navázání a udržení kontaktu s Brity však nebylo snadné. Feinbergovi se v roce 1915 podařilo jako prvnímu domluvit spolupráci s britskou zpravodajskou službou v Egyptě. Komunikace však byla přerušena a skupině se opakovaně nedařilo s Brity spojit. Feinberg při jednom z těchto pokusů zahynul, když jej při cestě do Egypta počátkem roku 1917 na Sinajské poušti zastřelila skupina beduínů. Informace, které se Nili po navázání spolupráce podařilo Britům předat, zásadně přispěly k britskému vojenskému vítězství nad Osmanskou říší. Uznání se však skupině dostalo až o desítky let později. Feinbergovy ostatky byly nalezeny teprve po šestidenní válce v roce 1967, v níž Izrael mimo jiné dobyl Sinajský poloostrov. V listopadu téhož roku se dočkal státního pohřbu na izraelském národním hřbitově na Herzlově hořeJeruzalémě.
5-

+0Komentář Navrhl/a: Bazi (diskuse) 19. 5. 2019, 21:31 (CEST)

Dlouhodobě nevyhovující návrhy[editovat | editovat zdroj]