Wikipedie:Článek týdne/Návrhy

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Zde jsou návrhy článků, které by se mohly objevit na Hlavní straně v sekci Článek týdne. Schválené návrhy přiřazené k týdnům se přesouvají do přípravy. Seznam již zveřejněných článků týdne je v archivu.

Navrhování[editovat | editovat zdroj]

Návrhy jsou ukázkami již existujících kvalitních článků. Ideálně by se mělo jednat o recenzované Dobré nebo Nejlepší články (můžete vybírat z dosud nepoužitých Dobrých nebo Nejlepších článků), není to však podmínkou. Články se zajímavou tematikou mají velké plus.

Návrhy by měly:

  • dodržovat délku textu 1200–2000 znaků (s mezerami, bez wikiformátování, ideálně kolem 1500); text rozdělte do dvou odstavců;
  • obsahovat poutavý obrázek s popisem, jehož výsledná šířka na Hlavní straně bude 100px.

Ukázka by v rámci možností měla korespondovat s úvodem článku. Několik tipů na dobrý úryvek:

  • vybírejte do ukázky zajímavé informace;
  • snažte se psát poutavě, zkuste čtenáře zaujmout;
  • můžete psát volnějším stylem, než jak je psán úvod v článku (tam je samozřejmě nutné dodržovat přísně encyklopedický styl);
  • vyhýbejte se odborným termínům, složitým formulacím i přehlcení ukázky daty a čísly;
  • zkuste vybrat co nejzajímavější obrázek k článku;
  • odkazujte na zajímavé články; pokud neexistují, vytvořte je.

Prosíme, nečekejte, že se bude návrhem někdo detailně zabývat a předělávat ho, aby mohl jít na Hlavní stranu. Nebude. Je hlavně na navrhovateli, aby dodal článek, který může týden reprezentovat Wikipedii na její úvodní stránce.

Posuzování návrhů[editovat | editovat zdroj]

Přítomnost návrhů zde ještě nezaručuje, že se daný výňatek na Hlavní straně v dohledné době vyskytne. Chcete-li přispět ke schválení návrhu nebo máte-li k němu námitku či připomínku, přidejte k němu svou recenzi (do prvního volného číslovaného parametru recenze1-9) a využijte k tomu příslušnou předlohu:

  • {{čt/ano| --~~~~}}
  • {{čt/ne| --~~~~}}
  • {{čt/komentář| --~~~~}}

Zejména u negativních recenzí doplňte před svůj podpis i stručné zdůvodnění. Případné polemiky s recenzemi, je-li to nutné, veďte na diskusní stránce k návrhu.

Zpracované návrhy[editovat | editovat zdroj]

Článek Obrázek Anotace Recenze
Č N T
3-Česko -
Říp
Říp od severozápadu
Říp je zdaleka viditelný vrch o nadmořské výšce 455,2 m vystupující z roviny asi 5 km jižně od Roudnice nad Labem. Spadá do geomorfologického okrsku Krabčická plošina. Jde o čedičovou kupu – pozůstatek třetihorního vulkánu – dnes již značně sníženou zvětráváním, se silnými suťovými vrstvami na úpatí. Zdejší sodaliticko-nefelinický čedič obsahuje kromě olivínumagnetit, což způsobuje lokální magnetickou anomálii – na hoře lze pozorovat výchylky střelky kompasu. Až do roku 1879 byl Říp bezlesý. Dnes téměř celou horu pokrývá dubohabrový les. Na úpatí vyvěrají tři prameny. Jedná se ovšem také o památné místo české mytologie a historie. Podle pověsti sem přišel praotec Čech, přehlédl okolní krajinu a rozhodl se zde usadit. Legendu poprvé zaznamenal počátkem 12. století kronikář Kosmas, v 16. století ji rozvinul Václav Hájek z Libočan a patrně nejznámějí zpracování vytvořil roku 1894 Alois Jirásek ve Starých pověstech českých. Název hory je však mnohem starší, znamená prostě horu, skálu či pahorek. Na vrcholu hory stojí románská rotunda sv. Jiří, původně zasvěcená svatému Vojtěchovi. Poprvé je připomínána roku 1126, kdy nechal kníže Soběslav I. stávající kostelík opravit a rozšířit na paměť vítězství proti německému králi Lotharu III.bitvě u Chlumce. Později se stal oblíbeným poutním místem. Každoroční pouť se koná v neděli před svátkem sv. Jiří (24. dubna). Roku 1868 zde byl vyzvednut a do Prahy slavnostně dopraven jeden ze základních kamenů Národního divadla.
5-

+0Komentář Navrhl/a: 27. 10. 2007 Li-sung, resp. JAn Dudík
+0Komentář Nemohu se zbavit dojmu, že v současném zpracování by se na článku mělo ještě zapracovat, aby dosáhl kvality prezentace na HS. Chudé i nezformátované zdroje, sloh (Podle názvu hory je pojmenován pár vlaků), řešení obrázků i ext. odkazů. --Kacir 14. 9. 2016, 10:42 (CEST)

4-ostatní -
Cædmon
Cædmonův památník ve Whitby.
Cædmon byl první známý staroanglický (anglosaský) básník žijící ve 2. polovině 7. století. Veškeré zprávy o jeho životě pocházejí pouze z latinsky napsaného díla Historia ecclesiastica gentis Anglorum (Církevní dějiny národa Anglů), jehož autorem je učenec a historik Beda Venerabilis (Beda Ctihodný).

Podle Bedy Ctihodného byl Cædmon Kelt pracující jako pastevec poblíž významného northumbrijského kláštera Streonæshalch (dnes Whitby Abbey, Severní Yorkshire). Ve snu byl díky božímu vnuknutí obdařen výjimečnými básnickými schopnostmi, stal se mnichem v tomto klášteře, působil zde jako básník a roku 680 zde zemřel. Z dochovaných skladeb, které podle Bedy Ctihodného Cædmon vytvořil, je mu dnes přisuzován jen Hymnus o Stvoření (Cædmon's Hymn), složený prý ve snu na pokyn anděla. Jde o prostou náboženskou báseň o pouhých devíti verších, která velebí Boha Stvořitele a ve které je tradiční aliterující formou vyjádřena vroucí síla křesťanské myšlenky. Je to nejstarší dochovaná staroanglická báseň vůbec.

Cædmonovi byly přisuzovány také některé delší epické skladby na biblické náměty, které jsou dnes však pokládány za díla neznámých autorů ze 7.9. století (v této souvislosti se také někdy hovoří o dílech z tzv. Cædmonovy školy). Rovněž mu bylo neprávem přičítáno autorství básně Sen o kříži (The Dream of the Rood) z 8. století, za jejíhož autora je nyní považován některý z básníků tzv. Cynewulfovy školy.
5-

+0Komentář Navrhl/a: Chalupa 5. 4. 2011, 13:55
+0Komentář Článek je kratičký, ale zdroje vypadají obstojně. Jednovětý úvod ovšem nevypadá jako reprezentativní shrnutí. Srov. en:Cædmon. --Bazi (diskuse) 4. 7. 2017, 12:23 (CEST)

3-Česko -
Starokladrubský kůň
Starokladrubský bělouš v šestispřeží
Starokladrubský kůň je nejstarší české plemeno, český chovatelský unikát, jehož původ sahá až na začátek novověku. Zároveň je to jediné plemeno koní vyšlechtěné speciálně pro ceremoniální účely panovníků. Do dnešních dnů si stále udržel barokní ráz. Dnes je to velmi oblíbený výstavní nebo rodinný kůň, vhodný i pro to, aby na sobě vozil malé děti. Své jméno dostal podle hřebčína v Kladrubech nad Labem. Tento hřebčín je nejstarším v Evropě a jedním z nejstarších fungujících hřebčínů vůbec. Obecně se dělí na dva typy: starokladrubský bělouš a starokladrubský vraník.
Základem chovu byly domácí klisny zkřížené s dovezenými starošpanělskými a staroitalskými (neapolskými) hřebci. Od 17. století byla vedena plemenná kniha, ve které bylo zaznamenáno přes 1 000 kusů starokladrubských koní. Někteří z nich měli údajně výšku v kohoutku 2 m, i když současní koně jsou menší. Za sedmileté války hřebčín vyhořel a přestože koně byli včas evakuováni, bylo zničeno mnoho dokumentů o šlechtění a chovu starokladrubských koní. Císařovna Marie Terezie pak hřebčín zrušila, pak jej ale Josef II. znovu obnovil. Po vzniku samostatného Československa se chov potýkal s mnoha problémy, protože koně byli vnímáni jako symbol habsburské monarchie.
5-

+0Komentář Navrhl/a: Leome 323 ♥ (diskuse) 23. 9. 2015, 15:51 (CEST)
+1Ano DČ ani NČ to sice není, ale český kůň na cswiki, dlouhý úvod, nevidím problém. 👍 OJJ, Diskuse 23. 9. 2015, 15:57 (CEST)
-1Ne Skvělé téma, ale článek by si ještě zasloužil vylepšení. Zdrojováno různými weby, sekce Charakter a Ocenění zcela nezdrojované. --Bazi (diskuse) 20. 10. 2015, 01:29 (CEST)

3-Česko -
Bible Melantrichova
Titulní list Melantrichovy Bible České (1570)
Bible Melantrichova patří k nejvýznamnějším vydáním Biblerenesančních Čechách. Její význam spočívá jak ve velmi vysokém nákladu, který vedl též k velkému rozšíření této Bible, tak v její vysoké umělecké a typografické úrovni. Za Melantrichova života byla tato Bible vydána sedmkrát, resp. čtyřikrát či pětkrát. Melantrichova bible patří k českým utrakvistickým vydáním, ale Melantrich zcela plánovitě přihlížel i k potřebám a požadavkům katolické strany a také luteránů. Kromě celé Bible Melantrich třikrát vydal i samotný Nový zákon. První vydání Melantrichovy bible bylo dokončeno 11. dubna 1549 a vyšlo v tiskárně umírněného katolíka Bartoloměje Netolického jako společný podnik Netolického a Melantricha. Iniciátorem byl humanisticky zaměřený Melantrich, zatímco Netolický poskytl finanční a právní zázemí, neboť Melantrich v té době jako utrakvista nesměl provozovat tiskárnu. Revizi Nového zákona s použitím řeckého originálu a jazykovou modernizaci provedl Melantrichův bývalý spolužák na Pražské univerzitě Sixt z Ottersdorfu. Ten také doplnil vlastní biblický text historickým přehledem Putování svatého Pavla a Melantrich sepsal Předmluvu k pobožnému čtenáři. Vydání obsahuje též pět celostránkových ilustrací, deset druhů iniciál, bordur, vinět a dalších ozdobných grafických prvků. Jak dokládá řada dotisků či nových vydání Melantrichovy Bible, byl o ni přes poměrně vysokou cenu podobně rozsáhlých knih veliký zájem.
9-

+0Komentář Navrhl/a: Bazi (diskuse) 31. 12. 2015, 12:53 (CET)
-1Ne Články postavené na 1 zdroji by neměly jít na HS, potřeba zafixovat více rozcestníků + redirů.--Kacir 14. 9. 2016, 10:51 (CEST)

4-ostatní -
Gravitační vlna
Schéma gravitačních vln vyvolávané dvěma vzájemně obíhajícími hmotnými objekty (hvězdy, černé díry)
Gravitační vlna je fluktuace zakřivení časoprostoru, které se šíří jako vlna rychlostí světla. Jde tedy o vlny křivosti časoprostoru. Předpovězeny byly Albertem Einsteinem jako důsledek jeho obecné teorie relativity. První pozorování gravitačních vln proběhlo 14. září 2015 na americkém detektoru LIGO, i když nepřímé důkazy byly předloženy již dříve.

Gravitační vlny vznikají při vzájemném pohybu těles v gravitačním poli, jejich významnými zdroji jsou však především těsné binární systémy kompaktních hvězd v konečném stádiu jejich vývoje (černých děr, neutronových hvězd), výbuchy supernov a srážky černých děr. Zdrojem gravitačních vln tedy může být určitý nerovnoměrný pohyb hmoty, ke kterému dochází v relativně malé oblasti prostoru.

Gravitační vlny přenášejí energii, která je ekvivalentní hmotnosti. Tato energie tedy opět působí jako zdroj gravitačního pole. Z toho důvodu se také budou dvě gravitační vlny při svém setkání vzájemně ovlivňovat, např. se budou rozptylovat. Tím se gravitační vlny odlišují např. od vln elektromagnetických, které nepřenášejí elektrický náboj, proto také při setkání dvou elektromagnetických vln nedochází k jejich ovlivnění (obě elektromagnetické vlny vzájemně projdou, aniž o sobě vědí).
9-

+0Komentář Navrhl/a: Dvorapa (diskuse) 13. 3. 2016, 22:29 (CET)
+1Ano Aktuální téma HlTo CZ (diskuse) 14. 3. 2016, 15:47 (CET)
-1Ne V tomto stavu ne. Hodně odkazů na rozcestníky a přesměrování. Po nápravách klidně--OJJ, Diskuse 26. 3. 2016, 11:22 (CET)
-1Ne Článek ve špatném stavu. --Kacir 14. 9. 2016, 10:17 (CEST)




2-Dobrý článek -
Desertshore
Nico při vystoupení na lampeterské univerzitě (1985)
Desertshore je třetí sólové studiové album německé zpěvačky Nico, vydané v prosinci 1970 u vydavatelství Reprise Records. Stejně jako v předchozích případech se na albu podílel hudebník John Cale, který vedle různých nástrojů obstaral také produkci alba (spolu s ním byl jako producent uveden také Joe Boyd). Své předchozí album The Marble Index Nico vydala v roce 1969 a následně jí byla zrušena smlouva s vydavatelstvím Elektra Records. Přestože Desertshore vyšlo u velkého vydavatelství, nedostalo se mu prakticky žádného komerčního úspěchu a také prodejnost byla velmi malá. Její další album The End… pak vyšlo až v roce 1974, a to opět u jiného vydavatelství, tentokrát Island Records. Nahrávání alba začalo ve studiu Vanguard StudiosNew Yorku, brzy se však přesunulo do Sound TechniquesLondýně. Zajímavostí je jeho poměrně krátká stopáž − necelých dvacet devět minut. A také to, že jsou ve skladbách použity tři různé jazyky: kromě angličtiny se ve dvou písních zpívá německy a jedna další je ve francouzštině. Vedle Johna Calea, který zde obstarává všechny nástroje kromě trubky a harmonia, se na albu podílel ještě zpěvaččin syn Ari, který zpívá v písni „Le Petit Chevalier“, a Caleův kamarád Adam Miller, jenž zpívá doprovodné vokály.
1-

+0Komentář Navrhl/a: Marek Koudelka (diskuse) 15. 10. 2016, 13:01 (CEST)
+1Ano --Bazi (diskuse) 12. 8. 2017, 12:21 (CEST)

2-Dobrý článek -
The Marble Index
Nico při vystoupení na lampeterské univerzitě (1985)
The Marble Index je druhé sólové studiové album německé zpěvačky Nico, vydané v květnu 1969 vydavatelstvím Elektra Records. Album produkoval Frazier Mohawk a o aranžmá a hudební doprovod se zde postaral John Cale. Pro Calea, který se podílel i na většině dalších zpěvaččiných alb, šlo o vůbec první práci po odchodu ze skupiny The Velvet Underground. Nico chtěla, aby Cale album také produkoval, avšak s tím nesouhlasil Jac Holzman, prezident společnosti Elektra Records, kvůli Caleově nezkušenosti s prací producenta.Název alba The Marble Index pochází z básně Předehra (anglicky The Prelude) anglického básníka Williama Wordswortha. Deska v celém rozsahu vyšla znovu v roce 2007 jako součást kompilace The Frozen Borderline: 1968-1970; toto album pak ještě obsahovalo různé alternativní verze a dříve nevydané písně.
5-

+0Komentář Navrhl/a: Marek Koudelka (diskuse) 15. 10. 2016, 13:02 (CEST)

2-Dobrý článek -
Wrong Way Up
John Cale při vystoupení v pražském Divadle Archa (2006)
Wrong Way Up je společné studiové album britských hudebníků Johna Calea a Briana Ena z roku 1990. Deska obsahuje deset autorských písní s celkovou stopáží 41 a půl minuty. Převážná část alba byla nahrána v Enově vlastním studiu ve Woodbridge. Dvojice spolu v minulosti mnohokrát spolupracovala, avšak nikdy nenatočila společnou desku. Na albu se podíleli jak Caleovi (David Young), tak i Enovi (Rhett Davies) dlouholetí spolupracovníci, stejně jako Enův bratr Roger. Pro Calea jde o druhé kolaborativní album vydané v tomto roce. Již v dubnu totiž vydal společnou nahrávku s Lou Reedem nazvanou Songs for Drella. Z alba bylo vydáno také několik singlů. Na obalu alba se nachází dvě fotografie oddělené linií dýk, což naznačuje spory, které mezi hudebníky vznikly během prací na albu. Reedice z roku 2005 má obal upravený a dýky se zde nevyskytují. Autorem obalu byl Brian Eno a v jeho bookletu bylo poděkování čtrnácti lidem, včetně Caleovy tehdejší manželky Risé.
5-

+0Komentář Navrhl/a: Marek Koudelka (diskuse) 15. 10. 2016, 13:02 (CEST)

2-Dobrý článek -
Music for a New Society
John Cale při vystoupení v pražském Divadle Archa (2006)
Music for a New Society je osmé sólové studiové album velšského hudebníka a skladatele Johna Calea. Vydalo jej v roce 1982 hudební vydavatelství ZE Records (de facto jde o nástupnickou společnost Caleova vydavatelství SPY Records). Jeho producentem byl John Cale. Ten byl rovněž autorem většiny písní, na některých se podílel také dramatik Sam Shepard. Na albu se nachází celkem deset písní, přičemž na reedici vydané roku 1993 se nacházela jedna další. V různých písních jsou použity citace písní různých skladatelů, jako byli například Nikolaj Andrejevič Rimskij-Korsakov, Ludwig van Beethoven a Claude Debussy. Autorkou fotografie na obalu alba je Caleova bývalá manželka Betsey Johnsonová. Na album svým zpěvem přispěla i jeho tehdejší manželka Risé. Na desce se dále podíleli například kytaristé Chris Spedding a Allen Lanier. Jde o velmi osobní album, na kterém se hudebník vyrovnával se ztrátou svých přátel a štěstí. Cale v roce 2016 vydal nové verze většiny písní z alba na desce M:FANS.
5-

+0Komentář Navrhl/a: Marek Koudelka (diskuse) 15. 10. 2016, 13:03 (CEST)

2-Dobrý článek -
MFANS
John Cale při vystoupení v pražském Divadle Archa (2006)
M:FANS je šestnácté sólové studiové album velšského hudebníka a skladatele Johna Calea, které vyšlo 22. ledna roku 2016. Obsahuje nově nahrané písně z Caleovy desky Music for a New Society, která původně vyšla v roce 1982. Album však skladby neuvádí ve stejném pořadí jako původní deska. Navíc se zde nenachází písně „Risé, Sam and Rimsky-Korsakov“, v níž původně zpívala Caleova tehdejší manželka, a „Damn Life“, u které byla uvedena jako spoluautorka jeho bývalá manželka Risé, s níž se rozvedl roku 1997. První singl z alba nazvaný „Close Watch“ byl představen v listopadu 2015, v den oznámení vydání desky. Již v říjnu 2014 hudebník vydal píseň „If You Were Still Around“, jejíž dvě alternativní verze rovněž vyšly na této desce. Výrazný vliv na vznik alba měla smrt Caleova spolupracovníka Lou Reeda, s nímž působil mimo jiné ve skupině The Velvet Underground. Producentem nahrávky byl sám Cale, výkonným producentem pak jeho manažerka Nita Scott. Na nahrávání a mixování se vedle Calea podíleli jeho dlouholetí spolupracovníci Adam Moseley a Dustin Boyer. Druhý jmenovaný zde rovněž obsluhoval několik nástrojů. Dále na desku přispěli například Deantoni Parks, Jessy Greene či zpěvačka Amber Coffman.
1-

+0Komentář Navrhl/a: Marek Koudelka (diskuse) 15. 10. 2016, 13:03 (CEST)
+1Ano --Bazi (diskuse) 12. 8. 2017, 12:41 (CEST)

2-Dobrý článek -
Black Acetate
John Cale při vystoupení v pražském Divadle Archa (2006)
Black Acetate je čtrnácté studiové album velšského hudebníka a skladatele Johna Calea z roku 2005. Bylo představeno dva roky po vydání předchozího alba HoboSapiens v říjnu 2005 vydavatelstvím EMI Records. Jde o jeho druhé a zároveň poslední studiové album vydané touto společností. Jde zároveň o jeho poslední řadovou desku do roku 2012, kdy vydal album Shifty Adventures in Nookie Wood. Hlavním producentem alba byl sám Cale; většinu písní s ním však produkoval Herb Graham, Jr., skladbu „Sold-Motel“ pak Mickey Petralia. Výkonným producentem byla Caleova manažerka Nita Scott, která tuto funkci zastávala i na řadě jeho dalších nahrávek. Album obsahuje celkem třináct písní. Někteří kritici album oceňovali, část však měla opačný názor. Jedním z problémů byla improvizovaně vzniklá píseň „Brotherman“. Album se umístilo v belgické vlámské hitparádě Ultratop nejlépe na 87. místě. Název Black Acetate dostalo podle starých acetátových desek.
5-

+0Komentář Navrhl/a: Marek Koudelka (diskuse) 15. 10. 2016, 13:03 (CEST)

2-Dobrý článek -
Paris 1919
John Cale při vystoupení v Angers (2011)
Paris 1919 je třetí sólové studiové album velšského hudebníka Johna Calea, vydané v březnu roku 1973 prostřednictvím hudebního vydavatelství Reprise Records. Spolu s albem The Academy in Peril, vydaným v předchozím roce, jde o jediné Caleovo album vydané touto společností; později přešel k vydavatelství Island Records. Celé album pojednává o tom, jak mu chyběla Evropa (pochází z Walesu, ale řadu let žil v USA). Texty písní jsou složité a obsahují řadu metafor. Album Paris 1919 bývá kritiky označováno za vůbec nejlepší Caleův sólový počin. Obsahuje celkem devět písní s celkovou stopáží třicet jedna a půl minuty. Producentem alba byl Chris Thomas, který později působil coby klávesista v Caleově doprovodné skupině. O hudební doprovod se na albu postarala skupina Little Feat a orchestr složený ze studentů Kalifornské univerzity v Los Angeles.
5-

+0Komentář Navrhl/a: Marek Koudelka (diskuse) 15. 10. 2016, 13:03 (CEST)

2-Dobrý článek -
Fear (album, John Cale)
John Cale při vystoupení v Tchaj-pej (2010)
Fear je čtvrté sólové studiové album velšského hudebníka Johna Calea, jež bylo vydáno v říjnu 1974 jako jeho první řadové album zveřejněné vydavatelstvím Island Records. Deska obsahuje devět autorských písní s celkovou stopáží čtyřiceti minut. Její nahrávání probíhalo ve studiích Sound Techniques a Olympic StudiosLondýně. Producentem byl Cale, který na ní rovněž zpíval a hrál na několik dalších nástrojů. Dále se na ní podíleli další hudebníci, již měli v té době smlouvu se společností Island Records, a sice Brian Eno či Phil Manzanera ze skupiny Roxy Music, dále Richard Thompson, Bryn Haworth a další. Ještě před vydáním tohoto alba odehrál John Cale společné vystoupení s Ayersem, Enem a Nico v londýnském sále Rainbow Theatre. Na něm také provedl dvě skladby z alba Fear, a to „Buffalo Ballet“ a „Gun“. Žádná z nich však později nevyšla na koncertním albu June 1, 1974 zaznamenaném při tomto koncertu.
5-

+0Komentář Navrhl/a: Marek Koudelka (diskuse) 15. 10. 2016, 13:04 (CEST)

2-Dobrý článek -
Vintage Violence
John Cale při vystoupení v pražském Divadle Archa (2006)
Vintage Violence je debutové sólové studiové album velšského hudebníka Johna Calea, vydané v březnu roku 1970 prostřednictvím hudebního vydavatelství Columbia Records. Původně album vyšlo na gramofonové desce, na kompaktním disku bylo poprvé představeno až koncem osmdesátých let. Spolu s albem Church of Anthrax, jež bylo vydáno v následujícím roce, jde o Caleovo jediné album publikované touto společností; později přešel k vydavatelství Reprise Records. Cale je spolu se svým tehdejším častým spolupracovníkem Lewisem Merensteinem producentem alba a pod deseti z jedenácti písní je podepsán také autorsky. O hudební doprovod se na albu postarala skupina Grinder's Switch vedená Garlandem Jeffreysem. Sám John Cale o nahrávání tohoto alba řekl, že první den naučil ostatní hudebníky písně a za následující dva dny je nahráli. Rovněž uvedl, že si na tomto albu chtěl vyzkoušet, zdali umí psát jednoduché písně.
5-

+0Komentář Navrhl/a: Marek Koudelka (diskuse) 15. 10. 2016, 13:04 (CEST)

2-Dobrý článek -
Shifty Adventures in Nookie Wood
John Cale při vystoupení v Tchaj-pej (2010)
Shifty Adventures in Nookie Wood je patnácté sólové studiové album velšského hudebníka a skladatele Johna Calea z roku 2012. Jde o jeho první řadové album po sedmi letech; poslední s názvem Black Acetate vyšlo v září 2005. Předchozí dvě studiová alba, tedy HoboSapiens (2003) a Black Acetate, vyšla u velkého vydavatelství, konkrétně EMI Records. Toto album vyšlo u nezávislé společnosti Double Six Records spadající pod Domino Records. S výjimkou jedné skladby je autorem, aranžéremproducentem všech ostatních sám Cale. Spoluautorem a spoluproducentem úvodní písně „I Wanna Talk 2 U“ byl Danger Mouse. Deska obsahuje dvanáct různorodých skladeb, sám Cale album popsal jako „směs chaosu a krásy“. Ve skladbách jsou slyšet prvky hiphopu, synthpopupost-punku. Inspirací mu byli například Snoop Dogg, Chingo Bling nebo Erykah Badu. Nápady na nové skladby Cale shromažďoval přibližně tři roky před vydáním tohoto alba. Vzniklo jich kolem třiceti, z toho pak vybral dvanáct, které vyšly na finální verzi alba, a dvě bonusové. Na rozdíl od svých předchozích alb skladby neskládal s kytarou či klavírem, ale začínal s elektronickými technologiemi. Skládal tak, že nejprve vytvořil rytmus a až poté přišel se zbytkem písně. Od předchozího alba uplynulo sedm let, Cale řekl, že na další se již tak dlouho čekat nebude. Následující desku nazvanou M:FANS hudebník vydal v lednu 2016. Ta však neobsahuje nově napsané písně, ale nové verze starších skladeb.
1-

+0Komentář Navrhl/a: Marek Koudelka (diskuse) 15. 10. 2016, 13:04 (CEST)
+1Ano --Bazi (diskuse) 12. 8. 2017, 13:14 (CEST)
+0Komentář Výše je navrženo též heslo Fear. Pokud by náhodou bylo uvedeno dříve než toto heslo, bylo by potřeba změnit v upoutávce fotku, aby se na HS neopakovaly 2x stejné fotky.

2-Dobrý článek -
Chelsea Girl (album)
Nico při vystoupení na lampeterské univerzitě (1985)
Chelsea Girl je první sólové studiové album německé zpěvačky Nico, vydané v říjnu 1967 vydavatelstvím Verve Records. Jeho producentem byl Tom Wilson a o zvuk se staral Gerry Kellgren. Nico před a během nahrávání alba spolupracovala se skupinou The Velvet Underground, a tak se někteří členové této skupiny podíleli také na tomto albu. Na rozdíl od jejích pozdějších alb Nico není samostatnou autorkou žádné z deseti písní na albu. Některé pro ni napsali členové The Velvet Underground, jiné různí folkoví písničkáři, jako například Jackson Browne či Tim Hardin. Zpěvaččiným pozdějším albům se debut nepodobá ani stylově, neboť obsahuje folkové písně, zatímco další alba jsou mnohem experimentálnější. Sama zpěvačka později toto album označovala za své vůbec nejhorší, což dávala za vinu angažování fléten.
5-

+0Komentář Navrhl/a: Marek Koudelka (diskuse) 15. 10. 2016, 13:04 (CEST)

2-Dobrý článek -
Sonic Youth
Kim Gordon (vlevo) a Thurston Moore při vystoupení ve Stockholmu, 2005
Sonic Youth byla alternativní rocková hudební skupina založená v roce 1981 v New Yorku. Skupinu zformoval kytarista a zpěvák Thurston Moore, baskytaristka a zpěvačka Kim Gordon a doprovodný kytarista Lee Ranaldo. Od roku 1985 v kapele bubnoval Steve Shelley, v různých dobách se Sonic Youth vystupoval kytarista Mark Ibold. Kapela se rozpadla po rozpadu manželství dvou hlavních protagonistů kapely.

Kapela vznikla v prostředí newyorské nezávislé umělecké scény osmdesátých let. Celé módní vlně se začalo říkat no wave („žádná vlna“). Tvořila jakousi opozici k popovému proudu new wave („nová vlna“), avšak vlna no wave ani Sonic Youth nikdy nebyli součástí většinového proudu populární hudby. Jejich vliv je však patrný na mnoha hudebních směrech, např. grunge.

Mezi nejznámější alba skupiny patří Goo, vydané v roce 1990, dále např. debutové album Confusion Is Sex, Dirty či Sonic Nurse. Z písní vyniká „Sugar Kane“ či „Teen Age Riot“. Sonic Youth se vyznačovali velmi specifickým zvukem a písněmi. Mnohdy využívali prvky improvizace a spojování jednotlivých písní či jejich částí do většího celku, případně naopak, kdy je píseň rozdělena disharmonickým hlukem jakoby do dvou částí.
9-

+0Komentář Navrhl/a: Marek Koudelka (diskuse) 15. 10. 2016, 13:05 (CEST)
-1Ne Příliš krátké --OJJ, Diskuse 16. 10. 2016, 16:43 (CEST)

2-Dobrý článek -
Maureen Tuckerová
Maureen Tuckerová (uprostřed) v roce 1992
Maureen Tuckerová, rovněž zvaná Moe, (* 26. srpna 1944) je americká hudebnice. V letech 1965–1972 byla bubenicí skupiny The Velvet Underground, v níž nahradila Anguse MacLise. Se skupinou nahrála její první čtyři studiová alba (na jednom z nich je sice uvedena jako hráčka na bicí, avšak kvůli těhotenství na něm nehrála). Po odchodu ze skupiny se přestala věnovat hudbě, ale počátkem osmdesátých let se k ní opět vrátila a zahájila sólovou kariéru. Nahrála celkem čtyři sólová studiová alba.

Podílela se i na sólových projektech svých bývalých spoluhráčů z The Velvet Underground, Lou Reeda a Johna Calea. Poslední člen klasické sestavy kapely, Sterling Morrison, byl několik let členem její doprovodné skupiny. V roce 1993 se zúčastnila evropského turné skupiny The Velvet Underground, z něhož později vyšlo koncertní album Live MCMXCIII. Počátkem jednadvacátého století se hudbě přestala věnovat.

Na bicí hrála netradičně ve stoje. Časopis Q ji zařadil na sedmé místo v žebříčku deseti nejlepších bubeníků všech dob. Magazín Rolling Stone ji v žebříčku sta nejlepších bubeníků zařadil na 77. příčku.
5-

+0Komentář Navrhl/a: Marek Koudelka (diskuse) 15. 10. 2016, 13:05 (CEST)

4-ostatní -
Carlo Emilio Gadda
Carlo Emilio Gadda
Carlo Emilio Gadda (14. listopadu 1893 Milán21. dubna 1973 Řím) byl italský inženýr a spisovatel, jeden z neoriginálnějších italských prozaiků. Jeho dílo, jehož velká část byla napsána v období mezi dvěma světovými válkami, bylo skutečně doceněno až v 60. letech 20. století. Hlavním motivem jeho tvorby je zobrazení rozkladu buržoazie a kritika společnosti, která potlačuje v člověku jeho smysl pro spravedlnost a stud a jeho úctu k rozumu. To vyvolává zmatky v lidských vztazích, z nichž vznikají mýty pohlaví, krve a smrti. Kromě rodinných anomálií, vycházejících z nezdravého ovzduší jeho rodiny, je jeho dalším velkým tématem expresívní satira fašistického režimu, jehož byl dlouho příznivcem a s nímž se myšlenkově rozešel až počátkem čtyřicátých let. Dnes je Gadda považován za osobnost rovnou takovým novátorům, jako byl James Joyce, Franz Kafka, Marcel Proust nebo Robert Musil. Z jeho děl je u nás nejznámější nedokončený román Seznání bolesti zabývající se zobrazením stavu existenciální úzkosti současného člověka, antidetektivní román Ten zatracený případ v Kosí ulici, v němž se autor pomocí grotesky, filozofickýchpolitických úvah a freudovských psychonalýz snaží odhalit podstatu a příčiny vzniku fašismu, a sbírka povídek Vévodství v plamenech, jakási kronika italského života v letech 1914-1943.
9-

+0Komentář Navrhl/a: Chalupa (diskuse) 27. 10. 2016, 16:20 (CEST)
-1Ne Spíš ne, článek je dost krátký. Rozšířit, dozdrojovat a pak to vypadá dobře. --OJJ, Diskuse 2. 11. 2016, 11:28 (CET)

3-Česko -
Vyvraždění Slavníkovců
Akt přežili pouze nepřítomní Vojtěch (na obrázku) a Soběslav.
Vyvraždění Slavníkovců byl násilný akt, při němž čeští velmožové 28. září 995 povraždili v Libici členy významného rodu Slavníkovců. Přežil jen Soběslav a Vojtěch. Podle starších podání byl tento akt považován za událost, při níž vznikl český stát, ten už ale existoval a šlo tak spíše o jednu epizodu provázející jeho formování. Podobných incidentů se ale během tohoto formování událo více, jen o nich nejsou jiné než archeologické doklady.

28. září 995 slavil rod Slavníkovců na svém hradě v Libici významný svátek, den svatého Václava. Ten byl přesně před 60 lety zavražděn ve Staré Boleslavi. Během této oslavy na hrad vtrhli čeští velmožové a v okolí kostela povraždili všechny jeho přítomné členy. Slavníkovci žádali na tento den příměří kvůli oslavě, ale útočníci řekli, že je-li jejich svatým Václav, jejich svatým je Boleslav.

Kdo byl konkrétně pachatelem nebo objednatelem nebo jaké byly jeho motivy je předmětem různých hypotéz a dalšího bádání. Motivem mohlo být bohatství Slavníkovců a jejich hradů Libice a Malín položených na obchodních koridorech do Slezska, na Moravu a do Malopolska, které mohlo vadit vládnoucím Přemyslovcům. Dalším motivem mohl možná být incident, při kterém Vojtěch jakožto pražský biskup poskytl na Pražském hradě církevní azyl cizoložnici a zastal se tak jí i cizoložníka, svého jáhna. Nepohodl se přitom velmi ale s nějakými bojovníky, patrně Vršovci, kteří církevní azyl nerespektovali a přes jeho naléhání ženu vyvlekli z kostela a přes nesouhlas jejího manžela jí před zraky Vojtěcha sťali hlavu. V závěru přepadení pak bylo vyhrožováno Slavníkovcům pomstou za to, že jejich člen Vojtěch bránil okamžitému trestu ženy. Žádná z hypotéz ale dosud nebyla spolehlivě doložena.
9-

+0Komentář Navrhl/a: Palu (diskuse) 30. 10. 2016, 11:40 (CET)
-1Ne Celé je to refováno jen třemi referencemi, krátké, jistě se na tom dá lépe zapracovat, jako třeba na Františkovi Josefovi. Jako obrázek pak třeba biskupa Vojtěcha. --OJJ, Diskuse 23. 12. 2016, 11:58 (CET)

4-ostatní -
Rick Parfitt
Rick Parfitt při vystoupení v Örebru (2007)
Rick Parfitt (12. října 1948 Woking24. prosince 2016 Marbella) byl anglický rockový hudebník. Od roku 1967 působil ve skupině Status Quo na pozici rytmického kytaristy a občasného zpěváka. Se skupinou nahrál tři desítky studiových alb a po zakladateli Francisi Rossim byl nejdéle působícím členem kapely. Kvůli problémům s jeho zdravotním stavem bylo zrušeno několik koncertů kapely a později byl v době nemoci krátkodobě nahrazován jinými hudebníky. Roku 2016, poté, co prodělal čtvrtý infarkt myokardu, přestal se skupinou po devětačtyřiceti letech vystupovat trvale. Je autorem či spoluautorem řady písní kapely, včetně „Roll Over Lay Down“ (1975), „Again and Again“ (1978) a „Whatever You Want“ (1979). Roku 2010 byl Parfittovi, stejně jako Rossimu, udělen Řád britského impéria za služby v hudební a charitativní oblasti.
5-

+0Komentář Navrhl/a: Marek Koudelka (diskuse) 30. 10. 2016, 13:15 (CET)


2-Dobrý článek -
Slow Dazzle
John Cale při vystoupení v pražském Divadle Archa (2006)
Slow Dazzle je páté sólové studiové album velšského hudebníka a skladatele Johna Calea. Vydáno bylo v březnu 1975 jako jeho druhé řadové album publikované vydavatelstvím Island Records, šest měsíců po předchozím albu Fear. Obsahuje celkem deset písní, z nichž devět napsal Cale a jedna je coververzí písně amerického zpěváka Elvise Presleyho. Ještě před nahráním Cale oznámil, že na albu budou například písně „Heat the Heat“, „Bugger“, „The Queen of Tarts Laughs Last“, „It's the Man That Smells the Burning Calls the Law“, „There's the Honey of the Moon Out Tonight“, „Television, Television, TV“ a „The Jeweller“. Většina z nich však na albu vůbec nezazněla, protože Cale složil nové písně přímo ve studiu při nahrávání. Album bylo nahráno v průběhu prosince 1974 ve studiu Sound Techniques v Londýně. Hráli na něm tři členové skupiny Roxy Music: Brian Eno, Phil Manzanera a Andy Mackay. V základní sestavě figurovali kytarista Chris Spedding, baskytarista Pat Donaldson a bubeník Timi Donald. Na desku rovněž přispěl Geoff Muldaur, jenž zpívá doprovodné vokály ve skladbách „Guts“ a „Darling I Need You“. Ve stejném roce Cale přispěl na Muldaurovo sólové album. Samotný Cale hrál na desce Slow Dazzle na různé klávesové nástroje, je producentem alba a aranžérem písní.
5-

+0Komentář Navrhl/a: Marek Koudelka (diskuse) 15. 11. 2016, 11:10 (CET)

2-Dobrý článek -
The End…
Nico při vystoupení v Lampeteru (1985)
The End… je čtvrté sólové studiové album německé zpěvačky Nico, vydané v listopadu 1974 vydavatelstvím Island Records. Na albu se opět, stejně jako v předchozích případech, podílel hudebník John Cale, který vedle různých nástrojů obstaral také jeho produkci. Vedle Calea a Nico se na albu podíleli ještě kytarista Phil Manzanera, hráč na syntezátory Brian Eno a dcery zvukového inženýra Johna Wooda, které zpívaly doprovodné vokály. Album obsahuje celkem osm písní, z toho šest autorských. Dále je zde zahrnuta nahrávka Německé hymny a coververze písně „The End“ od americké skupiny The Doors. Podle druhé jmenované písně album dostalo svůj název. Jde o zpěvaččino poslední album na dalších sedm let; následující, nazvané Drama of Exile, představila až v roce 1981.
5-

+0Komentář Navrhl/a: Marek Koudelka (diskuse) 15. 11. 2016, 11:10 (CET)

2-Dobrý článek -
Vakoplšík létavý
Vakoplšík létavý
Vakoplšík létavý, známý též jako myšovec trpasličí a vakomyš zakrslá (Acrobates pygmaeus), je vačnatecčeledi vakoplšíkovití (Acrobatidae) a monotypického rodu Acrobates. Vyskytuje se ve východní a jihovýchodní Austrálii. Osídlil rovněž ostrov Fraser, přičemž může obývat řadu biotopů. Je nejmenším plachtícím savcem, dosahujícím délky 6,5 až 8 cm bez ocasu. Ocas měří 7 až 8 cm, na jeho boku rostou tuhé chlupy, kvůli kterým může připomínat ptačí pero. Speciálně upravené špičky prstů umožňují šplh po kolmých plochách. Mezi nohama má vakoplšík membránu na bocích porostlou dlouhými chlupy, jež umožňuje při roztažení plachtit až do vzdálenosti 20 m. Zbarvení je navrchu šedé, spodek těla je bílý.

Vakoplšíci žijí v jakýchkoli uzavřených prostorech, jež obývá běžně několik jedinců. Umí se dobře pohybovat ve stromoví, ale nedělá jim problém ani běhat v nižším terénu. Je to všežravý druh, živí se hmyzem, kartáčovitým jazýčkem vybírá z květů nektar a pyl, přičemž slouží jako opylovač. Dále se živí další potravou, například houbami či ovocem. Rozmnožování probíhá od července do ledna v jižní části areálu výskytu, ve zbytku oblasti celoročně. Samice mají ročně většinou dva vrhy o třech až čtyřech mláďatech. Brzy po porodu prvního vrhu se znovu spáří, vývoj nových zárodků se však pozastaví a dokončí se až po odstavení prvního vrhu. Ve volné přírodě se druh dožívá asi 4 let.

Nebezpečí pro tento druh představuje především ztráta přirozeného prostředí a také šelmy, jako jsou kočky, které jej loví. Malé populace může rovněž ohrozit změna klimatu. Protože je však populace druhu velká a stabilní a vakoplšík létavý navíc obývá chráněné oblasti, Mezinárodní svaz ochrany přírody jej řadí mezi málo dotčené druhy.
5-

+0Komentář Navrhl/a: OJJ, Diskuse 19. 11. 2016, 07:13 (CET)

2-Dobrý článek -
Helen of Troy (album)
John Cale při vystoupení v pražském Divadle Archa (2006)
Helen of Troy je šesté sólové studiové album velšského hudebníka a skladatele Johna Calea. Jeho nahrávání probíhalo v londýnském studiu Sound Techniques předtím a poté, co Cale v New Yorku produkoval desku Horses americké zpěvačky Patti Smith. Album vyšlo v listopadu 1975 jako jeho poslední album vydané společností Island Records. Kromě devíti autorských písní obsahuje dvě coververze, jednu od skupiny The Modern Lovers a druhou od hudebníka Jimmyho Reeda. Stejně jako v případě předchozího alba s názvem Slow Dazzle, jež vyšlo osm měsíců před tímto, na něm Calea doprovází tři členové jeho doprovodné kapely: kytarista Chris Spedding, baskytarista Pat Donaldson a bubeník Timi Donald. Na album přispěli i další hudebníci, kteří však hrají pouze v některých písních. Patří mezi ně například Phil Collins ze skupiny Genesis nebo Brian Eno. Album původně vyšlo bez Caleovy autorizace, což nakonec znamenalo jeho odchod od vydavatelství Island Records.
5-

+0Komentář Navrhl/a: Marek Koudelka (diskuse) 21. 12. 2016, 17:26 (CET)

2-Dobrý článek -
Paranthodon africanus
Hypotetická představa paranthodona
Paranthodon africanus je druh ptakopánvého dinosaura ze skupiny Stegosauria a v ní monotypického rodu Paranthodon. Žil ve spodní křídě, před 145,5–136,4 miliony lety. Je popsán pouze podle horní čelistimezičelisti. Na délku měřil dle Thomase Holtze přibližně pět metrů a vážil 454 až 907 kg. Od ostatních příbuzných jej lze odlišit podle stavby zubů umístěných v řadách, které jsou malé a zaoblené jako u všech stegosauridů. Z horní čelisti nepřesahují do spodní jak je tomu u ankylosauridů. Uprostřed každého z nich je velký hřeben a z každé strany čtyři až sedm menších hřebenů. Je pravděpodobné, že měl Paranthodon africanus podobně jako jeho příbuzní tělo pokryté pláty a ostny. Druh byl objeven amatérskými paleontology společně s dalšími fosiliemi v roce 1845 v Kapsku ve formaci Kirkwood, která je známa četnými nálezy živočichů; jednalo se o první objev dinosaura v Africe a na jižní polokouli. Fosilie byly zaslány Richardu Owenovi, který většinu z nich zařadil do rodu Anthodon. Klasifikaci však zpochybnil například Richard Lydekker, jenž fosilie oddělil a paranthodona zařadil mezi pariesaury. Roku 1909 došel Robert Broom k závěru, že Owen smíchal dva druhy dohromady a na základě čelisti – BMNH 47338 – jej popsal mylně jako druh z rodu Paleoscincus. Nezávisle na něm pojmenoval Franz Nopcsa fosilii jako Paranthodon Owenii. Od roku 1978 je platné pojmenování Paranthodon africanus.
5-

+0Komentář Navrhl/a: OJJ, Diskuse 20. 1. 2017, 07:04 (CET)


2-Dobrý článek -
Chobotnice skvrnitá
Chobotnice skvrnitá
Chobotnice skvrnitá (Hapalochlaena maculosa) je druh chobotnice patřící do čeledi chobotnicovití (Octopodidae) a rodu Hapalochlaena. Vyskytuje se ve vodách jižní Austrálie. Mezi chobotnicemi je malým druhem, měřícím okolo 20 cm. Zbarvení má tmavohnědé až tmavožluté s nahnědlými skvrnami, je-li chobotnice podrážděná, skvrny ztmavnou a uvnitř se objeví jasně modré kruhy či kruhovité obrazce, které navíc mohou působit pulzujícím dojmem. Zbarvení je formou aposematismu, tedy upozorněním živočichů v okolí na její jedovatost. Bakteriezadních slinných žlázách chobotnice produkují tetrodotoxin a další jedy paralyzující činnost svalů. Otrava může nastat jak při kousnutí, tak i při případné konzumaci, protože jedovaté mohou být i další tkáně. Otrava je smrtelná i pro člověka. Živí se korýši, jako jsou krabi, které zabíjí jedem, lovit může i měkkýše nebo malé ryby. Chobotnice skvrnité jsou samotářsky žijící tvorové, jiné jedince svého druhu vyhledávají pouze při rozmnožování. Při něm samec po předehře vloží samici přeměněným chapadlem do vejcovodu spermie. Samice sesbírá sperma od více samců, následně naklade 50 až 60 vajíček, o něž se stará okolo šesti až sedmi měsíců. V této době vajíčka neustále chrání, nevyhledává aktivně potravu a během líhnutí mláďat uhyne. Mláďata loví od čtyř týdnů sama, pohlavní dospělosti dosahují ve čtyřech měsících. Druh je ohrožen ničením přirozeného prostředí, možné ohrožení představují také odchyt do akvárií, zabíjení lidmi a další aktivity člověka. Lidské snahy o zachování druhu spočívají v ochraně mořských oblastí, zjištění velikosti populací a v případném omezení vývozu, důležité je rovněž vzdělávání veřejnosti.
5-

+0Komentář Navrhl/a: OJJ, Diskuse 1. 3. 2017, 14:27 (CET)

4-ostatní -
Tony Conrad
Tony Conrad na Buffalské univerzitě 2. května 2009
Tony Conrad (7. března 19409. dubna 2016) byl americký experimentální režisér, hudebník, hudební skladatel a herec. V šedesátých letech byl členem hudebních uskupení kolem minimalistického skladatele La Monte Younga, díky němuž se setkal s velšským hudebníkem Johnem Calem. Spolu s ním, kytaristou Lou Reedem a bubeníkem Walterem De Mariou byl členem skupiny The Primitives. Z ní později vzešla kapela The Velvet Underground, označovaná za jednu z nejvlivnějších skupin hudební historie. Již od šedesátých let Conrad působil také v oblasti filmu, významný je film The Flicker, což je pouze pulzující stroboskopický efekt se střídajícími se barvami. Později se věnoval převážně videoinstalacím a pedagogické činnosti – byl spoluzakladatelem fakulty mediálních studií na Buffalské univerzitě. Nadále se věnoval hudbě, byť již ne v takovém rozsahu jako v šedesátých letech. V roce 1972 například nahrál společnou nahrávku s německou rockovou skupinou Faust nazvanou Outside the Dream Syndicate. V sedmdesátých a osmdesátých letech pracoval na rozsáhlé klavírní kompozici Music and the Mind of the World, jejíž délka dosahuje dvou set hodin.
5-

+0Komentář Navrhl/a: Marek Koudelka (diskuse) 19. 3. 2017, 15:18 (CET)

2-Dobrý článek -
Ťuhýk běločelý
Ťuhýk běločelý
Ťuhýk běločelý, též ťuhýk černohřbetý (Lanius nubicus) je pěvecčeledi ťuhýkovití. Žijí v jihovýchodní Evropě a na východní části Středomoří. Samostatně se vyvíjející populace existují i ve východním Iráku a na západě Íránu. Tito ptáci jsou stěhovaví a zimují převážně v oblasti Sahelu a jihozápadního cípu Arabského poloostrova. Při návratu se ale někteří jedinci mohou zatoulat mnohem dále, až do západní nebo severní Evropy. Ťuhýci běločelí jsou nejmenšími zástupci rodu Lanius. Samečci mají převážně černé horní partie, bílé čelo a krémové nebo bílé peří na ramenou a křídlech. Hrdlo a dolní partie jsou bílé, boky a náprsenka oranžové. Samičky mají jednotvárnější zbarvení: hnědočerné horní partie, šedá ramena a křídla, a krémové dolní partie a hruď. Ťuhýci běločelí vydávají melodický a krátký zpěv. Ťuhýci běločelí vyhledávají především řídké lesy a jejich okraje. Živí se hlavně velkým hmyzem a drobnými obratlovci. Hnízdo stavěné ťuhýky běločelými je pohárovitého tvaru, postavené vždy na stromě. Snůška obvykle čítá 4 až 6 vajec, na kterých samička sedí po dobu 14 až 16 dnů. Vylíhnutá ptáčata jsou krmena střídavě oběma rodiči a do 20 dnů jsou již plně opeřená. Po další 3 až 4 týdny jsou stále závislá na rodičích, po této době ale již opouštějí hnízdo. Populace ťuhýků běločelých v současné době nejsou příliš stabilní a počty těchto ptáků se k roku 2016 v Evropě prokazatelně snižují. I přesto druhu dle IUCN přísluší status málo dotčený (LC).
5-

+0Komentář Navrhl/a: OJJ, Diskuse 25. 3. 2017, 12:11 (CET)

2-Dobrý článek -
Čolek dravý
Samec čolka dravého
Čolek dravý (Triturus carnifex), také čolek jihoevropský, je mlokovitý obojživelník obývající Itálii, severovýchod Bosny a Hercegoviny, Slovinsko, Chorvatsko, jih Švýcarska, dále Rakousko a západ Maďarska, žije i v Česku, a sice v oblasti jižní Moravy při povodí řeky Dyje. Do některých dalších částí Evropy byl introdukován. Druh je ohrožen ztrátou přirozeného prostředí, rovněž vysazování dravých ryb, které se čolky či jejich larvami živí, představuje hrozbu. Ryby živící se planktonem čolky obírají o potravu. Stavy druhu snižuje také zvýšený autoprovoz. Mezinárodní svaz ochrany přírody jej však kvůli velké populaci a schopnosti přizpůsobit se různým prostředím považuje za málo dotečného. Čolek dravý je největším druhem svého rodu, samice jsou větší než samci a měří celkově asi 180 mm, samci dosahují velikosti okolo 150 mm. Různé populace se liší ve velikosti, rovněž zbarvení je v různých lokalitách odlišné. Biologie čolka dravého se podobá biologii čolka velkého. Dospělci se na zemi živí žížalami, stejnonožci či měkkýši, ve vodě konzumují potravu menší. Rozmnožování probíhá ve stojatých až mírně průtočných vodách od dubna do června a během této doby žijí čolci ve vodě. Samice jednotlivě naklade až 250 vajíček, ze kterých se asi za dva týdny vylíhnou larvy. Ty měří 8,7 až 12 mm a dospělci se z nich stávají za dva až tři měsíce. Čolek dravý zimuje v podzemí, samice s nedospělými jedinci někdy i ve vodě.
5-

+0Komentář Navrhl/a: OJJ, Diskuse 14. 4. 2017, 10:47 (CEST)


2-Dobrý článek -
Komba jižní
Komba jižní na stromě
Komba jižní (Galago moholi) je druh primátačeledi kombovití (Galagidae) a rodu Galago. Původně sice byla považována za poddruh komby ušaté (Galago senegalensis), došlo ale k jejímu osamostatnění. Vyskytuje se v jižní Africe. Žije v polosuchých oblastech, například savanových lesích, kde preferuje porosty akácií, ale také v lesích galeriových, mopanových, v porostech s dominancí druhu Baikiaea plurijuga a dalších. Přizpůsobila se i lidskému osídlení, když v blízkosti lidí žije v zahradách a spí v budovách.

Komba jižní měří 8,8 až 20,5 cm bez ocasu, který dosahuje délky 11,3 až 27,9 cm. Zbarvení na zádech je světlešedé až šedohnědé, spodní strana těla je světlejší se žlutým odstínem. Ocas má podobné zbarvení jako záda, ale jeho konec může být tmavohnědý. Komba jižní žije na stromech. Je aktivní v noci, během dne spí ve skupinách o 2−7 jedincích, které se na noc rozdělí a jednotliví živočichové se pohybují samostatně. Samice jsou takzvaně filopatrické, věrné svému domovskému území, kdežto samci opouštějí tlupu po dosažení pohlavní dospělosti. Rozmnožování probíhá dvakrát do roka a po 121 až 124 dnech březosti se samici narodí jedno až dvě mláďata, která za jedenáct týdnů přestanou být závislá na matce. Komby jižní se živí bezobratlými živočichy a exsudáty akácií.

Mezinárodní svaz ochrany přírody (IUCN) považuje kombu jižní za málo dotčený druh. V Česku je chována v Zoologické zahradě v Praze.
5-

+0Komentář Navrhl/a: OJJ, Diskuse 19. 4. 2017, 07:26 (CEST)

2-Dobrý článek -
Sabaton
Sabaton v roce 2016
Sabaton je švédská heavymetalová hudební skupina založená v roce 1999 ve městě Falun ve složení Joakim Brodén (zpěv, klávesy), Pär Sundström (basová kytara), Richard Larsson (bicí), Rikard SundénOskar Montelius (oba kytara). Debutové album Primo Victoria vydala v roce 2005, dále následovalo sedm studiových desek, včetně doposud poslední The Last Stand (2016). Od alba Coat of Arms (2010) se Sabaton pravidelně umísťují na předních příčkách evropských žebříčků prodejnosti. V rámci propagace alb absolvují dlouhé koncertní turné téměř po celém světě. Právě tyto turné byly hlavním důvodem odchodu většiny členů v roce 2012, ti totiž chtěli trávit více času s rodinami. Zato Brodén a Sundström se chtěli skupině věnovat naplno, proto došlo k rozpadu, po kterém tato dvojice pokračuje s novými členy.

Hlavním motivem textů, jež skládá Brodén se Sundströmem, je válka, ať už druhá světová (především první alba skupiny) či dřívější historické bitvy. Kvůli tomu byla skupina několikrát obviněna z propagace nacismu, podle Brodéna se ale jedná pouze o vyprávění příběhů a kapela se distancuje od jakékoliv politické či idealistické propagandy. Brodén, jenž je z matčiny strany polovičním Čechem a má český pas, napsal se Sundströmem některé texty také o české historii; v písni „Aces in Exile“ zmiňuje československé piloty během bitvy o Británii, „1648“ pojednává o švédském obléhání Prahy a ve „Far from the Fame“ zpívá o československém maršálu Karlu Janouškovi. Písně skupiny jsou psané v angličtině, jedinou výjimku tvoří album Carolus Rex (2012), které bylo vydáno v anglické a švédské verzi, a některé bonusové skladby.

Hudební styl skupiny je převážně heavy metal kombinovaný s orchestrálními a klávesovými prvky power metalu, které tvoří charakteristický zvuk Sabaton. Na ten má vliv i Brodén se svým hrubým hlasem a neanglicky tvrdým vyslovováním písmene „r“.
5-

+0Komentář Navrhl/a: Michal Lenc (diskuse) 26. 4. 2017, 20:54 (CEST)

4-ostatní -
Legenda věků
Titulní list prvního vydání roku 1859.
Legenda věků (18591883, La Légende des siècles) je třídílný epický básnický cyklus francouzského romantického prozaika, dramatika a básníka Victora Huga, ve kterém se autor zamýšlí nad vývojem lidstva v cestě za pokrokem a humanitou a optimisticky věří v jeho lepší budoucnost. Z hlediska svého vzniku je Legenda věků na rozhraní mezi romantismem a symbolismem, protože vznikla v druhé polovině 19. století v době, kdy romantismus již ustupoval jiným uměleckým směrům. Se symbolismem má společné tíhnutí k abstrakci a k mýtu a k vytváření postav jako nositelů určitých hodnot, které jim přisuzuje autor (spíše než lidmi z masa a kostí jsou takové postavy personifikovanými idejemi). Soudobí kritici přijali cyklus s velkým nadšením jako jedno z největších literárních děl francouzské i světové literatury. Přesto však mnozí z nich poukazovali na relativní nesoudržnost a fragmentálnost skladby, která není epickým celkem, což je však při tak velkém uměleckém záměru pochopitelné. Podle Hugovy předmluvy z roku 1859 má jeho epopej „vyjádřit lidstvo v jakémsi cyklickém díle: vykreslit je postupně a současně ze všech stran, ať je to historie, bajka, filosofie, náboženství, nebo věda, jež splývají v jediném obrovském pohybu ke světlu.“ Dále Hugo píše, že „tyto básně, odlišné námětem, ale inspirované touž myšlenkou, váže mezi sebou jediná niť, velká tajemná niť lidského labyrintu, pokrok.“ Cílem jeho cyklu je popsat „rozkvět lidského rodu ze století do století, člověka stoupajícího z temnot k ideálům, přeměnu pozemského pekla v ráj, v pomalý a svrchovaný rozkvět svobody.“ Cyklus si tak klade za cíl dát lidstvu naději, že se vymaní z područí vladařů a bohů, kteří jej omezují. Dílo je proto souhrnem mnoha desítek rozsáhlých poem, krátkých epických vyprávění, filosofických vizí i drobných obrázků. Ty Hugo rozdělil do 61 oddílů, které jsou v definitivní edici z roku 1883 více méně chronologicky seřazené. Některé oddíly jsou výrazně delší, některé sestávají z více básní, některé jsou samy o sobě jedinou básní. Žánrově je zde obsaženo vlastně vše: epika, lyrika, scény dramatické, satira, básně meditativnífilosofické. Jednotlivé básně pak čerpají z námětů mytologických a biblických, z chansons de geste, z pověstí a legend, z historií králů i buřičů, významných i prostých lidí, hrdinů i zrádců. Obsahově sleduje Legenda věků jednotlivé etapy lidstva od biblických počátků přes pohanský starověk a středověký rytířský svět, přes orientální a muslimskou tematiku a inkvizici 16. století až k Napoleonovi a k vizi 20. století.
5-

+0Komentář Navrhl/a: Chalupa (diskuse) 5. 5. 2017, 16:09 (CEST)


2-Dobrý článek -
Čáp východní
Čáp východní s kořistí
Čáp východní, také čáp bílý východoasijský (Ciconia boyciana), je druh ptákačeledi čápovití (Ciconiidae) a rodu Ciconia. Hnízdí na ruském Dálném východě a v severovýchodní Číně, na zimu pak odlétá na jihovýchod Číny. Vyhledává blízkost mokřadů. Čáp východní měří 1,10 až 1,15 m, hmotnost může dosáhnout až 5 kg. Mimo ručních a loketních letek je zbarven bíle s červenými končetinami a černým zobákem. Záměna může nastat s čápem bílým, ale na rozdíl od něj dosahuje čáp východní větší velikosti, zobák je na rozdíl od čápa bílého zabarven tmavě a končetiny mají temnější zbarvení. Lze si jej splést s některými jeřáby, jako je jeřáb mandžuský (Grus japonensis) nebo jeřáb bílý (Grus leucogeranus)

Druh loví nejčastěji ryby, konzumovat pak může i hady, žáby, bezobratlé nebo hlodavce. Hnízda si staví převážně na vysokých stromech a umělých konstrukcích. Rozmnožování probíhá od dubna do července, samice naklade 2 až 5 vajec, ze kterých se za 32 až 35 dní vylíhnou mláďata. Pohlavně dospívají mezi třetím a čtvrtým rokem života a dožívají se i 48 let.

Mezinárodní svaz ochrany přírody čápa východního řadí mezi ohrožené druhy, nebezpečí představuje ztráta přirozeného prostředí, požáry, lov, nadměrný rybolov a další faktory. Druh obývá několik chráněných území. Další ochrana spočívá například v zachování hnízdních stromů, zastavení ilegálního lovu či průzkumu velikosti populace.
5-

+0Komentář Navrhl/a: OJJ, Diskuse 24. 6. 2017, 18:56 (CEST)

2-Dobrý článek -
Rákosnička mramorovaná
Rákosnička mramorovaná
Rákosnička mramorovaná (Hyperolius marmoratus), známá také jako hyperolius mramorovaný, je žábačeledi rákosničkovití (Hyperoliidae) a rodu Hyperolius. Tvoří část superdruhu Hyperolius viridiflavus, jehož jedinci se navzájem podobají a jejichž taxonomie je nejasná. Druh obývá savany v blízkosti vody v subsaharské Africe. Podle Mezinárodního svazu ochrany přírody patří rákosnička mramorovaná mezi málo dotčené druhy. Jedná se o středně velký druh měřící až 4,3 cm, obě pohlaví jsou si podobná. Jeho zbarvení je variabilní a bylo popsáno více než čtrnáct barevných morfotypů. Samcům se vyvinul velký rezonanční měchýřek, kterým mohou zesilovat kvákání. Kvákají převážně po půlnoci, když sedí na vegetaci. Voláním odstrašují ostatní samce a lákají samice. Rozmnožování probíhá hlavně mezi říjnem a únorem, ale může nastat během celého roku. Samice naklade mezi 150 a 650 vajíčky ve shlucích po dvaceti. Z vajíček se za necelý týden vylíhnou pulci. Žáby se z nich stanou do dvou měsíců. Období sucha pak žába tráví skryta pod kameny nebo ve vybaveních domů. Teplému prostředí se druh přizpůsobil několika adaptacemi − dovede například schraňovat vodu v močovém měchýři, která se následně převede do kůže a vypaří se, nebo odrážet sluneční svit pomocí purinů v pokožce.
5-

+0Komentář Navrhl/a: OJJ, Diskuse 24. 6. 2017, 18:57 (CEST)

2-Dobrý článek 2018-47
Papoušek překrásný
Samec papouška překrásného na kresbě
Papoušek překrásný (Psephotellus pulcherrimus) byl druh papouška náležící do čeledi Psittaculidaerodu Psephotellus. Objeven byl přírodovědcem Johnem Gilbertem roku 1844, jenž jeho popis odeslal poštou svému zaměstnavateli Johnu Gouldovi. Ten mu o rok později přiřkl vědecké jméno Platycercus pulcherrimus, následně jej pak přeřadil do rodu Psephotus. Papoušek se vyskytoval na jihovýchodě Queenslandu, pozorování z jiných částí Austrálie jsou považována za nepravděpodobná.

Papoušek překrásný měřil mezi 27 a 30 cm, přičemž samci byli větší než samice. U samců bylo zbarvení na hrudi zelené a níže přecházelo do červena. Křídla, z nichž každé bylo 13 cm dlouhé, měla šedo-hnědo-modré zbarvení s červeným pruhem. Záda měl hnědá a ocas bronzově zelený se zelenomodrými boky. Hlava byla navrchu černá s tyrkysovo-zelenými tvářemi, a samci měli na čele červený pruh. Samice byly světlejší a čelo jim zdobil pruh žlutý. Papoušek byl aktivní ve dne a žil v malých skupinkách. Živil se převážně semeny trav, která sbíral na zemi. Rozmnožoval se od září do března, přičemž ke hnízdění mu sloužila termitiště.

Hlavní hrozbou pro druh se stala ztráta přirozeného prostředí, dále také šíření opuncií, lov ze stran nepůvodních predátorů nebo odchyt lidmi. Zbytky populace pak pravděpodobně trpěly problémy způsobenými příbuzenským křížením. Naposledy byl potvrzeně pozorován přesně před 90 lety, 20. listopadu 1928. Mezinárodní svaz ochrany přírody mu přiřkl status vyhynulého druhu, ale bylo hlášeno několik neověřených pozorování.
5-

+0Komentář Navrhl/a: OJJ, Diskuse 23. 7. 2017, 12:12 (CEST)

2-Dobrý článek -
Cecílie kroužkovaná
Kresba cecílie kroužkované
Cecílie kroužkovaná, známá také jako červor kroužkovaný, červoř brazilský a červoř kroužkovaný (Siphonops annulatus), je červor náležící do čeledi cecíliovití (Caeciliidae) a rodu Siphonops. Taxonomie druhu ale není zcela vyjasněna; existuje možnost, že některé cecílie, v současnosti považované za cecílie kroužkované, mohou být samostatnými druhy. Vyskytuje se v Jižní Americe na území o největší rozloze mezi všemi cecíliemi. Žije pod zemí, kde loví žížaly a další živočichy, na povrch vyleze zřídka.

Jedná se červora dosahujícího délky těla 28,6 až 45 cm. Hlava je širší než delší o podobné šířce jako konec těla. Ocas chybí, tělo končí rovnou kloakou. Přes tělo se táhnou prstencovité drážky. Zbarvení je na rozdíl od jiných červorů výrazné. Tělo je modrošedé, okolo prstenců bílé, což vytváří proužkování. Žlázami v kůži mohou jedinci tohoto druhu vylučovat toxický sekret, který je chrání před některými predátory, i tak se však mohou stát kořistí například hada vinejše červeného (Anilius scytale). Samice klade mezi pěti až šestnácti vajíčky, která ochraňuje, stejně jako vyklubaná mláďata. Mláďata se krmí tak, že pomocí svých hákovitých zubů odtrhávají matce pokožku s lipidy, která se do tří dnů zregeneruje. Mláďata požívají také tekutinu z matčiny kloaky, která může sloužit jako krmivo nebo mít i jiný účel.

Mezinárodní svaz ochrany přírody hodnotí cecílii kroužkovanou jako druh málo dotčený.
1-

+0Komentář Navrhl/a: OJJ, Diskuse 25. 7. 2017, 09:07 (CEST)
+1Ano Zajímavá "potvora". Vymyká se z průměru článků o zvířatech, které jsou na hlavní straně uváděny. --Pavel Krupička (diskuse) 9. 12. 2017, 16:22 (CET)

2-Dobrý článek -
Homotherium
Rekonstrukce hlavy dýkozubce
Homotherium (česky někdy dýkozubec) je rod vyhynulých šavlozubých koček, který žil v Severní Americe, Jižní Americe, Evropě (včetně území České republiky), AsiiAfrice během pliocénupleistocénu (před více než 4 miliony – před 10 000 lety). Rod se větvil do několika druhů, jejichž taxonomie není úplně vyjasněná. Jednalo se o šelmu charakterizovanou relativně štíhlou a dlouhou hlavou, prodlouženými zploštělými špičáky s ostrými vroubkovanými hranami, dlouhým krkem, vysokými předními končetinami a krátkým ocasem. Špičáky nedosahovaly takové délky jako u jiných šavlozubých koček, například smilodona. Zadní část těla byla posazená níže než přední, siluetou tak Homotherium poněkud připomínalo hyenu skvrnitou. V kohoutku měřilo asi 1,1 m a hmotnost se pohybovala okolo 200 kg. Šlo o aktivního predátora, který se živil různými tlustokožcikopytníky. Žil zřejmě ve skupinách, jejíž členové spolupracovali při lovu. V různých obdobích svého stratigrafického výskytu koexistoval i s mnohými hominidy, včetně Homo sapiens. K jeho vymizení docházelo postupně. Nejprve vyhynul v Africe (před 1,5 milionem let), v Eurasii přežíval ještě před přibližně 28 000 lety a poslední jedinci zřejmě vyhynuli v Severní Americe nejpozději před 10 000 lety. Důvody vyhynutí nejsou známy, ale zřejmě šlo o komplex několika příčin - změna klimatu, úbytek lovné zvěře, konkurence jiných predátorů (především lvů) a pravděpodobně i rozmach lidí.
1-

+0Komentář Navrhl/a: Whitesachem (diskuse) 1. 8. 2017, 10:46 (CEST)
+1Ano Proč ne. @Whitesachem: Obrázek je hezký, hodil by se i do článku. OJJ, Diskuse 12. 8. 2017, 11:20 (CEST)

3-Česko 2018-42
Washingtonská deklarace
Tomáš Garrigue Masaryk, hlavní autor Washingtonské deklarace
Declaration of Independence of the Czechoslovak Nation by its Provisional Government (oficiální název, v překladu z angl. „Deklarace nezávislosti československého národa jeho Prozatímní vládou“), známá pod v historiografii zavedeným jménem Washingtonská deklarace, byla deklarace prvního zahraničního odboje Čechů a Slováků. Touto deklarací byla vyhlášena svrchovaná a nezávislá Československá republika. Deklarace odmítá možnost autonomie v rámci Rakouska-Uherska, odvolává se na historická práva Čechů a práva na sebeurčení pro Slováky a závěrem nastiňuje podobu budoucího Československa. Obsah a struktura deklarace byly ovlivněny Deklarací nezávislosti Spojených států amerických, francouzskou Deklarací práv člověka a občana a myšlenkami wilsonismu. Dokument vytvořil Tomáš Garrigue Masaryk se svými spolupracovníky ve Spojených státech. Vznikl jako přímá reakce na návrh císaře Karla I. na federalizaci Rakouska-Uherska. Jeho definitivní podoba byla doručena Ministerstvu zahraničních věcí Spojených států ve Washingtonu dne 18. října 1918. K tomuto dni je také datován, ačkoli jako místo vydání je uvedena Paříž, což bylo sídlo Prozatímní vlády československé. V tisku byl publikován následující den, 19. října 1918.
5-

+0Komentář Navrhl/a: RomanM82 (diskuse) 8. 8. 2017, 23:58 (CEST)

4-ostatní 2017-
Filosofie umělé inteligence
Argument čínského pokoje říká, že pokud může počítač konverzovat čínsky jen dle daných instrukcí, nemůžeme jeho obvody považovat za skutečné myšlenky.
Filosofie umělé inteligence (UI) se snaží odpovědět na otázky jako:
  • Jaká je podstata inteligence? Může stroj plně nahradit uvažování lidské mysli?
  • Je podstata počítače a lidského mozku stejná? Jaké metody využívá lidský mozek k vytvoření vědomí (nebo alespoň jeho iluze)?
  • Může mít stroj mysl, duševní stavy a vědomí, podobné těm lidským? Může stroj cítit?
Tyto otázky ovšem pracují s velmi křehkými pojmy, prvním úkolem proto být koncepty "vědomí", "pocitů" a "inteligence" jasně pojmenovat. Největší posun v myšlení o umělé inteligenci přišel roku 1950, kdy Alan Turing redukoval problém inteligence ve své známé studii na jednoduchou schopnost vést konverzaci. Při pohledu na historické filosofie se dá říct, že podobně by řešení viděl i Descartes nebo Leibniz - bereme-li jako klíčovou složku lidské inteligence schopnost myslet, není ničím víc, než souborem interakcí s vnějším okolím - Turing tak stanovil svou zdvořilou úmluvu, podle které je inteligentní takový stroj, který při konverzaci nedokážeme odlišit od člověka. Proti Turingově modelu se postavil například fyzik Roger Penrose, který na základě Gödelových vět tvrdil, že na rozdíl od stroje může lidská mysl nakonec správně zjistit pravdu nebo nepravdu jakéhokoli dobře podloženého výroku jedině díky pochodům, které jsou natolik komplexní, že jsou mechanisticky neredukovatelné - tedy že se nikdy ke kompletnímu modelu mozku nemůžeme dostat. V duchu Huberta Dreyfuse je tak nucen připustit, že mozek je oproti stroji unikátní skutečně svou fyzikální strukturou. Z docela jiného proudu vede svou kritiku Turingovy úmluvy John Searle, který skrze svůj argument čínského pokoje říká, že i pokud bychom byli schopni lidské myšlení dokonale simulovat, nebudeme si moci být jistí, že vytváříme také srovnatelné duševní stavy a vědomí, tak jako bychom se mohli naučit odpovídat s nekonečnou zásobou čínské literatury logicky odpovídat na otázky v čínštině, třebaže bychom smyslu jediného slova nemuseli rozumět.
5-

+0Komentář Navrhl/a: Chlebashořčicí (diskuse) 24. 8. 2017, 12:30 (CEST)

4-ostatní -
Ruská propaganda
Za fotografií zveřejněnou Kremelským tiskovým úřadem v srpnu 2009 během Putinovy cesty do Tuvy je podle řady žurnalistů snaha vzbudit dojem silného vůdce.
Ruská propaganda zahrnuje činnost ruské státní informační politiky, zvláštní informační činnosti („speciální operace“, „politické technologie“) a ruských institucí s cílem šíření mocenského vlivu do primárně ruskojazyčných zemí, následně pak bývalých států Východního bloku. Dalším významným cílem jsou rusky mluvící komunity v USA, EU a arabských zemích. Dosud byla zaznamenána ve 40 jazycích ve 160 státech světa.

Nicméně přestože se soustředí ruská propaganda na státy bývalého Sovětského svazu (což potvrdily i hromadné databáze prokazatelně nepravdivých zpráv proti západní demokracii jako zpráva East StratCom Task Force), v Německu byl efekt přístupností západních médii značně omezen. Přesto, v souvislosti s Evropskou migrační vlnou 2015 bylo zjištěno, že mnohé servery šíří mylné informace i zde. Jde například o fiktivní příběhy obětí silvestrovských útoků v Kolíně nebo placené facebookové „trolly“ sdílející nedoložené zprávy.

U webů jako je aeronet.cz a ac24.cz lze vysledovat ruské finanční toky, texty jejich článků jsou často "cinknuté ruštinou" nebo jsou překladem ruského bulváru. Podle studie Kragha a Åsberga z roku 2017 či investigativního webu Neovlivní.cz však jejich cílem není ani tak přesvědčit čtenáře o správnosti kremelského pohledu, jako spíš zahltit západní mediální prostor chaosem rozličných teorií, aby celkově vytvářely dojem "Bůh ví jak to bylo".

Mezinárodní právo sice zakazuje propagandu podněcující k válce, podvracející nebo pomlouvačnou, nicméně tyto hranice těchto definic jsou velmi mlhavé a proto Rusko nikdy před mezinárodním soudem nestálo. Nicméně například ICJ (International Commison of Jurists) usvědčilo Rusko z porušení lidských práv propagandou zaměřenou proti LGBT komunitě.
5-

+0Komentář Navrhl/a: Chlebashořčicí (diskuse) 24. 8. 2017, 12:53 (CEST)

4-ostatní -
Reprodukční bariéra
Rozmanitost květů na Zemi je výsledkem koevoluce s jejich opylovači, jež jsou často reprodukční bariérou.
Reprodukční bariéry jsou jakékoliv vlivy znemožňující křížení dvou rozdílných druhů, ať už jde o rozdíly ve fyziologii, chování nebo rozdílné volbě samic, případně neumožňují produkování plodných potomků. Vzhledem k tomu, že na základě reprodukčních bariér je definován druh, jsou reprodukční bariéry (zmírňováním genového toku) zodpovědny za vznik a udržování biologických skupin s rozdílnou charakteristikou, tedy za speciaci. Pokud je mezi dvěma druhy reprodukční bariéra, nacházejí se v reprodukční izolaci. Tendence druhů se reprodukčně izolovat je někdy také nazývána Wallaceův efekt. Reprodukční bariéry se začnou podepisovat na genofondu druhu buďto v momentě, kdy je pro něj výhodná pouze relativně "extrémní" strategie (sympatrická speciace), nebo pokud se kvůli migraci či geologické bariéře začnou přizpůsobovat jinému prostředí (alopatrická speciace). Jiným případem je obrana proti hybridizaci, kdy se druhy začnou adaptovat proti vzniku společných potomků s jiným druhem, protože takový potomek může být např. z důvodu exotického počtu chromozomu sterilní či proti inbreedingu (incestu). Druhy se mohou bránit rozdílnou dobou páření/kvetení, mechanicky nekomplementárními pohlavními orgány, opravnými mechanismy DNA v zygotě či rozdílnými namlůvními rituály.
5-

+0Komentář Navrhl/a: Chlebashořčicí (diskuse) 24. 8. 2017, 12:56 (CEST)

2-Dobrý článek -
Stanisław Żółkiewski
Stanisław Żółkiewski
Stanisław Żółkiewski (asi 1547–1620) byl polský magnát a vojenský velitel polsko-litevské Republiky obou národů, který se účastnil mnoha tažení zejména na jižní a východní hranici polsko-litevského státu. Zastával řadu vysokých oficiálních pozic, včetně kastelána Lvova (od roku 1590), vojvody Kyjevského vojvodství a velkého kancléře koruny (od roku 1618). Od roku 1588 zaujímal také úřad korunního polního hejtmana a v roce 1613 byl povýšen na velkého korunního hejtmana. Během své vojenské kariéry zvítězil ve velkých bitvách proti Švédsku, Moskevskému carství, Osmanské říši a Krymskému chanátu. Prosazoval zavedení stálé armády polsko-litevského státu, jeho návrh však nebyl Sejmem přijat. Nejznámější Żółkiewského vítězství bylo proti spojeným ruským a švédským silám v bitvě u Klušina v roce 1610, po které Poláci dobyli a obsadili Moskvu a zajali ruského cara Vasilije IV. i jeho dva bratry. Zemřel v roce 1620 v bitvě u Cecory proti Turkům poté, co údajně odmítl ustoupit. Již předtím proslul jako vojenský vůdce a jeho hrdinská smrt dál posílila jeho slávu. Je považován za jednoho z nejschopnějších vojenských velitelů v historii Republiky obou národů. V současném Polsku je Źółkiewski oslavován jako válečný hrdina, naopak současné Rusko slaví Den jednoty na výročí kapitulace polské posádky, kterou Źółkiewski zanechal v Moskvě. Na místě Żółkiewského smrti (nyní v Berezovce v okrese OcnițaMoldavsku) roku 1621 jeho syn Jan postavil pomník. Na něm je vyryto motto z Horáce: Quam dulce et decorum est pro patria mori (Jak sladké a vznešené je umřít za vlast.) Pomník byl zničen v roce 1868, obnoven v roce 1912 a rekonstruován v roce 2003. Je častým místem akcí pořádaných polskou menšinou v Moldavsku.
1-

+0Komentář Navrhl/a: Ioannes Pragensis (diskuse) 2. 9. 2017, 10:51 (CEST)
+1Ano OJJ, Diskuse 2. 9. 2017, 20:31 (CEST)


1-Nejlepší článek 2017-51
Chanson de geste
Ilustrace k  nejzmámější chanson de geste, k Písni o Rolandovi
Chansons de geste [ʃɑːnˈsoːn_də_ˈʒɛst] IPA (Písně o činech) je souhrnné žánrové označení pro více než sto třicet velkých epických skladeb starofrancouzské hrdinské epiky převážně z 12. a 13. století. Původně nebyly určeny k četbě, ale k přednesu polozpěvem (recitativem) za doprovodu hudebního nástroje (především loutna, psaltérium nebo flétna) profesionálními pěvci, takzvanými žakéři (z francouzského ioculatores). V naprosté většině jde o anonymní písně, teprve od počátku 13. století známe i některé autory, například žakéře Bertranda de Bar-sur-AubeChampagne nebo truvéra Adeneta le RoiBrabantu. Již od přelomu 12. a 13. století samotní žakéři zařazovali písně podle rodokmenu hlavních hrdinů (rytířů) do tří cyklů (královský s hlavním hrdinou Karlem Velikým, Viléma Oranžského a Doona Mohučského). Toto hrubé tematické třídění se z praktických důvodů používá dodnes, ačkoliv se v něm propojují písně vzniklé v různých dobách a řada písní může být zařazena do více cyklů. Později bylo toto rozdělení doplněno ještě o cyklus křížových výprav a o takzvané regionální cykly (lotrinský, blaiveský a severofrancouzský). Jazykem písní je především starofrancouzština, ale některé z nich jsou složeny také v okcitánštině (provensálštině), lotrinštině nebo v pikardštině. V Itálii, díky velkému ohlasu, vznikaly chansons de geste ve smíšeném jazyce založeném na starofrancouzštině, ale s tvary a slovy z italských dialektů (zejména lombardského a benátského), které se soustavně mísily. Hrdinou chansons de geste je rytíř obvykle nadaný nadlidskou silou, který je schopen vydržet nejrůznější fyzické nebo duševní utrpení. Nemusí být nutně šlechtického původu, důležité je, aby příkladně plnil rytířský mravní kodex (statečnost, věrnost, štědrost, služba Bohu, úcta k ženě, povinnost ochraňovat chudé, sirotky a vdovy atp.)

+0Komentář Navrhl/a: Chalupa (diskuse) 14. 9. 2017, 17:14 (CEST)
KomentářKomentář Určitě zkrátit anotaci. --Whitesachem (diskuse) 14. 9. 2017, 17:26 (CEST)+1Ano Hrdinská literatura by se mohla hodit k Vánocům, kniha jako ideální dar. --Bazi (diskuse) 8. 12. 2017, 13:38 (CET)

2-Dobrý článek -
Vydra skvrnitá
Vydra skvrnitá
Vydra skvrnitá (Hydrictis maculicollis, syn. Lutra maculicollis) je lasicovitá šelma náležící do monotypického rodu Hydrictis, předchozí systematika ji řadila do jiného rodu, Lutra. Bylo popsáno několik poddruhů, jejich existence je nicméně sporná. Vydra skvrnitá obývá tropické a subtropické oblasti subsaharské Afriky až do nadmořské výšky 2500 m, k životu preferuje rozlehlé čisté vodní toky s kamenitým dnem, dostatkem ryb a okolním rostlinstvem. Od vody se vzdaluje maximálně na 10 m.

Vydra skvrnitá je středně velký druh vydry, měří 85 až 105 cm (bez ocasu 58 až 69 cm). Mezi africkými druhy vyder je nicméně nejmenším druhem. Dlouhé a štíhlé tělo je vybaveno krátkými končetinami a zploštělým ocasem, pomocí kterého může kormidlovat při plavání. Zbarvení se pohybuje mezi červenohnědou a čokoládovou se skvrnami na krku. Druh může žít solitérně nebo tvořit skupinky až o dvaceti jedincích. Živí se hlavně rybami, pokud však nejsou k dispozici, nepohrdne ani jinou potravou. Reprodukce probíhá sezónně a samici se nejčastěji rodí dvě až tři mláďata, která se stanou na matce nezávislá za jeden rok a ve dvou letech již mohou sama zplodit potomstvo.

Mezinárodní svaz ochrany přírody hodnotí vydru skvrnitou jako téměř ohrožený druh s klesající populací a je zařazena na seznam CITES do druhé přílohy. Hlavní důvod ohrožení spočívá ve ztrátě přirozeného prostředí, vydry jsou rovněž zabíjeny. Pro jejich ochranu bude důležité například vzdělávání veřejnosti či monitoring tohoto druhu.
5-

+0Komentář Navrhl/a: OJJ, Diskuse 20. 9. 2017, 07:52 (CEST)

1-Nejlepší článek -
Kostel Navštívení Panny Marie (Lobendava)
Průčelí s věží a severní stěna kostela
Kostel Navštívení Panny Marie (německy Mariä-Heimsuchung-Kirche) v Lobendavě je římskokatolický farní kostel postavený v letech 1709–1712 lipovským stavitelem Zachariasem Hoffmannem (1678–1754). V roce 1790 sakrální stavbu poničil požár, po kterém zůstaly stát pouze obvodové zdi. Spolu se sousední farou je kostel od roku 1958 chráněný jako kulturní památka České republiky. Po demolici fukovského kostela v roce 1960 se stal nejsevernějším kostelem v Česku. Ve věži sídlí kolonie netopýra velkého čítající kolem 900 jedinců.

Jednolodní barokní orientovaná stavba stojí na obdélném půdorysu a zakončuje ji odsazený půlkruhový presbytář. Loď je dlouhá 38 metrů, široká 17 metrů a vysoká 13 metrů, věž měří 35 metrů. Okna se segmentovým záklenkem zdobí suprafenestry, fasádu člení lizény přecházející v později přistavěné opěráky. Valenou klenbulunetami zdobí fresky od Claudia Schraudolpha staršího (1813–1891) a Josefa Führicha (1800–1876) znázorňující příběhy ze života Panny Marie a ze Starého zákona, ve kterých jsou patrné stopy po střelbě z konce druhé světové války, kdy Lobendavu osvobozovala 2. polská armáda. Rokokový hlavní oltář zdobí titulární obraz od Johanna Endlera. Rovněž rokokové boční oltáře jsou zasvěcené Jezulátkusvaté Anně. Dvoupatrová dřevěná empora může pojmout až sto hudebníků. Devatenáctirejstříkové varhany s 919 píšťalami z roku 1893 zhotovila krnovská firma Rieger. Ve věži je zavěšen jeden zvon z roku 1922 a od roku 1960 také malý zvon ze zbořené kapleSeverní.

Kostel obklopuje bývalý hřbitov zrušený roku 1874, na kterém se dochovalo několik klasicistních náhrobků a jeden rokokový. Dvoupatrová pozdně barokní fara z roku 1767 je dílem Antonína Schmidta (1723–1783). Jižně od kostela stojí pískovcová socha svatého Jana Nepomuckého z roku 1746.
1-

+0Komentář Navrhl/a: Gumideck (diskuse) 30. 9. 2017, 20:56 (CEST)
+1Ano OJJ, Diskuse 1. 10. 2017, 15:39 (CEST)

2-Dobrý článek -
Rosnatka královská
List rosnatky obtočený kolem kořisti
Rosnatka královská (Drosera regia) je masožravá rostlina náležící do rodu rosnatka (Drosera), která je endemitním druhem pro jedno údolí v Jihoafrické republice, kde obývá pouze dvě lokality (o výškách 500 a 900 m n. m.). Jejím biotopem je typ krajiny nazývaný fynbos. Jméno Drosera regia pochází z řeckého droseros, neboli „pokrytá rosou“, a latinského regia, což znamená „královská“. Rostlina vytváří až 70cm listy, pokryté lepkavými tentakulemi určenými pro lov hmyzu. Na dotyk kořisti rostlina reaguje ohýbáním tentakulí i samotných listů. U rosnatky královské se vyvinulo mnoho charakteristik, které ji odlišují od většiny ostatních rosnatek − například dřevité oddenky či nerozvíjení květních stvolů circinátní vernací (do spirály). Společně s molekulárními analýzami to naznačuje, že se rosnatka královská řadí mezi vývojově nejstarší žijící druhy z rodu. Mezinárodní svaz ochrany přírody rosnatku královskou nehodnotí, International Carnivorous Plant Society ji řadí mezi ohrožené druhy. V roce 2006 bylo nalezeno pouze 50 zbývajících jedinců v oblasti s nižší nadmořskou výškou, ve druhé oblasti nebyly nalezeny rostliny žádné. Rostlina může být kultivována, je to však obtížné. Je znám pouze jeden kultivar.
5-

+0Komentář Navrhl/a: OJJ, Diskuse 26. 10. 2017, 08:55 (CEST)

2-Dobrý článek -
Kostel Nanebevzetí Panny Marie (Schirgiswalde)
Pohled na průčelí a severní stěnu
Kostel Nanebevzetí Panny Marie (německy Pfarrkirche St. Mariä Himmelfahrt) je římskokatolický farní kostel stojící na vrchu Kirchberg v Schirgiswalde (místní část města Schirgiswalde-Kirschau). První zmínka o kostele pochází z roku 1376. Barokní sakrální stavbu zasvěcenou Nanebevzetí Panny Marie a spoluzasvěcenou svatému Janu Nepomuckému vybudoval v letech 1736–1741 lipovský stavitel Zacharias Hoffmann (1678–1754). Hlavní zásluhu na novém chrámu měl budyšínský děkan a apoštolský prefekt Johann Freyschlag von Schmiedenthal (1669–1743). V letech 1866–1868 bylo ke kostelu přistavěno novorománské průčelí s věžemi. Památkově chráněný chrám je jediným kostelem drážďansko-míšeňské diecéze s dvěma věžemi.

Trojlodní chrámová stavba je dlouhá 38 metrů a široká 18 metrů, věže se tyčí do výšky 48 metrů. Jižní stěnu zdobí plastické ztvárnění křížové cesty z roku 1896. Bohatě zdobený hlavní oltář je patrně dílem Františka Xavera Karla Palka (1724–1767/70). Kromě titulárního obrazu oltář zdobí menší vyobrazení Nejsvětější Trojice a sochy světců. Vlevo od vítězného oblouku je umístěna rokoková kazatelna, vpravo pak ztvárnění Bolestné Matky Boží. Naproti oltáři Matky Boží stojí Boží hrob. Hlavní loď zdobí řada soch umístěných na konzolách. Varhany z roku 1975 od budyšínské firmy Herrmann Eule disponují 31 rejstříky a 2 066 píšťalami. Ve věžích visí tři zvony z roku 1869, v jižní věži je umístěna zvonkohra z roku 1991 složená z 29 zvonků.

Kostel obklopuje hřbitov s hřbitovní kaplí svatého Ducha. Jeden z památkově chráněných náhrobků zdobí socha Krista Krále. Jižním směrem od kostela se nachází barokní faramansardovou střechou z roku 1716.
5-

+0Komentář Navrhl/a: Gumideck (diskuse) 31. 10. 2017, 21:56 (CET)


2-Dobrý článek -
Hranice práce
Areál motolské nemocnice, v jejíž prádelně Saša Uhlová pracovala
Hranice práce je český dokumentární film z roku 2017, který režírovala Apolena Rychlíková a jehož protagonistkou je novinářka Saša Uhlová. Společně napsaly i scénář snímku. V rámci jeho natáčení, které trvalo zhruba půl roku, se Uhlová jako novinářka v utajení nechala zaměstnat v profesích, jejichž výkon je většinou fyzicky náročný, ale které byly ohodnoceny nízkou, někdy minimální, mzdou. Ve firmách pracovala pod jiným jménem a se změněným vzhledem, používala skrytou kameru. Její záběry Uhlová doprovází svým komentářem, kde popisuje například své pocity, pracovní podmínky společností, kde působila nebo životní osudy svých kolegů, případně také sděluje své názory na řešenou problematiku. Cílem autorek scénáře bylo poukázat na velmi špatné životní podmínky části českých zaměstnanců. Podle zjištění Uhlové je ve společnostech, kde pracovala, často porušován zákoník práce. Dohromady odpracovala 554 hodin, za které celkově vydělala na mzdách 50 696 Kč hrubého. Snímek vyvolal řadu ohlasů, ať už ve formě rozhovorů s hlavní aktérkou nebo režisérkou, a dále komentářů v mediích. Mnoho z nich bylo pozitivních. Premiéru měl 26. října 2017 na Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů Ji.hlava, kde získal cenu za nejlepší český dokument a cenu diváků. Snímek uvede České televize v rámci svého dokumentárního cyklu Český žurnál 12. prosince. Finančně na něj přispěl Nadační fond nezávislé žurnalistiky.
5-

+0Komentář Navrhl/a: Pavel Krupička (diskuse) 1. 12. 2017, 15:56 (CET)

1-Nejlepší článek 2017-52
Lužické hory
Bukový porost na Pěnkavčím vrchu
Lužické hory (německy Lausitzer Gebirge) jsou geomorfologický celek a nevelké pohoří na severu Česka a východě Německa, které jsou vymezené přibližně městy Nový Bor, Česká Kamenice, Krásná Lípa, Varnsdorf, Žitava, Hrádek nad Nisou, Jablonné v Podještědí a Cvikov. Nachází se v západní části Krkonošsko-jesenické subprovincie. Hory jsou na západě odděleny Děčínskou vrchovinou, na severu vedle Žitavské pánve také Šluknovskou pahorkatinou, na východní straně Ještědsko-kozákovským hřbetem. Na jihu ohraničuje Lužické hory Ralská pahorkatina spolu s Českým středohořím. Německá část hor se nazývá Zittauer Gebirge (tedy Žitavské hory) a na česko-německé hranici leží nejvyšší hora pohoří, Luž, která je v Německu vůbec nejvyšším bodem na východ od Labe. Geologicky jsou Lužické hory tvořeny hlavně svrchněkřídovýmí pískovci, kterými v třetihorách na četných místech proniklo žhavé magma, jež utuhlo ve formě znělcových a čedičových hornin. Hlavní hřeben Lužických hor tvoří 3 až 6 km široký Lužický hřbet, který probíhá jižně od lužické poruchy od vrchu Spravedlnost po Horní Sedlo. V hřebenu se uplatňují izolované dominanty rozložitých znělcovýchtrachytových, vzácněji čedičových kup spojené do málo výrazného hřebene. Druhou částí je Kytlická hornatina, která má pestrý georeliéf. Tvoří ji vysoké geovertikály neovulkanických suků, hluboce zaříznutá kaňonovitá území a četné drobnější tvary zvětrávání a odnosu skalních hornin. Lužickými horami prochází hlavní evropské rozvodí mezi Baltským a Severním mořem, proto zde nejsou významnější vodní toky a plochy. Dle Quittovy klasifikace patří česká část Lužických hor do mírně teplé oblasti MT2. Nejvýznamnějším ekosystémem hor jsou lesy. Z pohledu ochrany přírody patří většina území Lužických hor do CHKO Lužické hory, malá část severně od České Kamenice se nachází v CHKO Labské pískovce. Na německé straně hor navazuje CHKO Žitavské hory (LSG Zittauer Gebirge).
1-

+0Komentář Navrhl/a: Mirek256 1. 12. 2017, 16:45 (CET)
+1Ano Pěkné na zimní období. --Bazi (diskuse) 8. 12. 2017, 13:52 (CET)
+1Ano Pokud mi něco neuniká, tak pohoří či něco podobného jako článek týdne již dlouho nebylo. NČ, hezký zimní obrázek by se v nejbližší době mohl také hodit. --Pavel Krupička (diskuse) 9. 12. 2017, 16:44 (CET)

4-ostatní 2017-
Glory to the Brave
HammerFall v roce 2015
Glory to the Brave je debutové album švédské heavymetalové hudební skupiny HammerFall. Vydáno bylo dne 26. června 1997 prostřednictvím vydavatelství Nuclear Blast. Kapela jej v roce 1996 nahrála za necelé dva týdny ve studiu Studio Fredman v Göteborgu za dozoru producenta Fredrika Nordströma a konečný mix zabral pouhé dva dny. Na přebalu alba se objevil maskot skupiny, válečník Hector, na červeno-oranžovém podkladu. Autorem tohoto díla je malíř Andreas Marshall. Autory skladeb byli kytarista a zakladatel kapely Oscar Dronjak, zpěvák Joacim Cans a bubeník Jesper Strömblad. Poslední jmenovaný se ovšem na nahrávání alba nemohl z časových důvodů podílet. Deska měla velký vliv na vývoj heavy metalu, který v té době nebyl příliš populárním; převažoval především styl grunge. Právě debut HammerFall ovšem opět obrátil pozornost fanoušků zpět k heavymetalové hudbě a „znovuzrodil“ tento žánr. Glory to the Brave se umístilo na 38. pozici v německé hitparádě Media Control Charts a 40. skončilo v Rakousku v žebříčku Ö3 Austria Top.
5-

+0Komentář Navrhl/a: Michal Lenc (diskuse) 5. 12. 2017, 20:14 (CET)

1-Nejlepší článek 2017-
Souhvězdí Persea
Souhvězdí Persea
Souhvězdí Persea je jedním ze 48 souhvězdí uvedených v díle řeckého astronoma Ptolemaia ze 2. století našeho letopočtu a současně jedním z 88 moderních souhvězdí. Nachází se severně od nebeského rovníku. Jméno souhvězdí vychází z řecké mytologie. Perseus, po němž je pojmenováno, byl jedním ze synů boha Dia a manželem etiopské princezny Andromedy. Se dvěma souhvězdími z řecké mytologie na obloze sousedí, a to se souhvězdím Kasiopeji na severu a souhvězdím Andromedy na západě. Kromě nich také se souhvězdím Trojúhelníku na západě, se souhvězdím BeranaBýka na jihu, souhvězdím Vozky na východě a souhvězdím Žirafy na severu. Souhvězdím prochází rovina Mléčné dráhy, vzdálenější části souhvězdí jsou ale většinou zakryty molekulárními mračny. Nejjasnější hvězdou je žlutobílý veleobr Mirfakhvězdnou velikostí 1,79m. Mirfak a mnoho okolních hvězd je součástí rozptýleného hvězdného seskupení Melotte 20. Nejznámější hvězdou souhvězdí je Algol. Je jedinou proměnnou hvězdou, kterou znali starověcí astronomové, kteří ji nazývali Ras al Ghul čili „ďáblova hlava“. Je zákrytovou dvojhvězdou a jsou po ní pojmenovány proměnné hvězdy typu Algol. Dalším zajímavým hvězdným systémem je dvojhvězda X Persei, jejíž složkou je neutronová hvězda. GK Persei je nova, která v roce 1901 dosáhla hvězdné velikosti 0,2m. Dvojice otevřených hvězdokup s označením Chí a h Persea se na obloze nacházejí v těsné blízkosti a byly známé již starověkým čínským astronomům. Souhvězdí dalo jméno kupě galaxií v Perseovi, která leží ve vzdálenosti kolem 250 miliónů světelných let od Země. Nachází se zde také radiant jednoho z nejznámějších meteorických rojů, Perseid.
5-

+0Komentář Navrhl/a: Mirek256 8. 12. 2017, 16:22 (CET)

2-Dobrý článek -
Konrad Bayer
šachový skladatel Konrad Bayer
Konrad Bayer (10. listopadu 1828, Olomouc21. září 1897, Vídeň) byl rakousko-uherský šachista a právník německé národnosti, který proslul především jako skladatel šachových úloh. Dětství prožil v Olomouci, poté vystudoval práva ve Vídni, kde se také seznámil s řadou renomovaných šachových hráčů, teoretiků i problemistů, ovšem brzy se zase vrátil do Olomouce, kde pracoval jako tajemník obchodní a průmyslové komory. Jeho nejslavnějším šachovým problémem je tak zvaná Nesmrtelná úloha z roku 1851, k jejímuž překvapivému řešení vede postupné obětování takřka veškerého materiálu bílého s výjimkou jediného, a nakonec i matujícího pěšce. V 50. až 70. letech 19. století byl jedním z nejúspěšnějších skladatelů na světových turnajích. Mimo jiné zaznamenal vítězství na prvním prestižním turnaji v kompozičním šachu pořádaném britským listem The Era roku 1856, dále na turnaji francouzského listu Nouvelle Régence roku 1860 a na šachových kongresech v Londýně roku 1862, v Dundee roku 1867 a v Paříži rovněž roku 1867. Podle dobových svědectví byly Konradovy šachové úlohy nejlepší i na turnaji pořádaném šachovým listem Le Palamede française roku 1865, kde ho však o vítězství zřejmě připravily zákulisní intriky. Závěr svého života pak prožil na penzi ve Vídni.
5-

+0Komentář Navrhl/a: Jan.Kamenicek (diskuse) 8. 12. 2017, 23:57 (CET)

Dlouhodobě nevyhovující návrhy[editovat | editovat zdroj]