Wikipedie:Článek týdne/Návrhy

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Zde jsou návrhy článků, které by se mohly objevit na Hlavní straně v sekci Článek týdne. Schválené návrhy přiřazené k týdnům se přesouvají do přípravy. Seznam již zveřejněných článků týdne je v archivu.

Navrhování[editovat | editovat zdroj]

Návrhy jsou ukázkami již existujících kvalitních článků. Ideálně by se mělo jednat o recenzované Dobré nebo Nejlepší články (můžete vybírat z dosud nepoužitých Dobrých nebo Nejlepších článků), není to však podmínkou. Články se zajímavou tematikou mají velké plus.

Návrhy by měly:

  • dodržovat délku textu 1200–2000 znaků (s mezerami, bez wikiformátování, ideálně kolem 1500); text rozdělte do dvou odstavců;
  • obsahovat poutavý obrázek s popisem, jehož výsledná šířka na Hlavní straně bude 100px.

Ukázka by v rámci možností měla korespondovat s úvodem článku. Několik tipů na dobrý úryvek:

  • vybírejte do ukázky zajímavé informace;
  • snažte se psát poutavě, zkuste čtenáře zaujmout;
  • můžete psát volnějším stylem, než jak je psán úvod v článku (tam je samozřejmě nutné dodržovat přísně encyklopedický styl);
  • vyhýbejte se odborným termínům, složitým formulacím i přehlcení ukázky daty a čísly;
  • zkuste vybrat co nejzajímavější obrázek k článku;
  • odkazujte na zajímavé články; pokud neexistují, vytvořte je.

Prosíme, nečekejte, že se bude návrhem někdo detailně zabývat a předělávat ho, aby mohl jít na Hlavní stranu. Nebude. Je hlavně na navrhovateli, aby dodal článek, který může týden reprezentovat Wikipedii na její úvodní stránce.

Posuzování návrhů[editovat | editovat zdroj]

Přítomnost návrhů zde ještě nezaručuje, že se daný výňatek na Hlavní straně v dohledné době vyskytne. Chcete-li přispět ke schválení návrhu nebo máte-li k němu námitku či připomínku, přidejte k němu svou recenzi (do prvního volného číslovaného parametru recenze1-9) a využijte k tomu příslušnou předlohu:

  • {{čt/ano| --~~~~}}
  • {{čt/ne| --~~~~}}
  • {{čt/komentář| --~~~~}}

Zejména u negativních recenzí doplňte před svůj podpis i stručné zdůvodnění. Případné polemiky s recenzemi, je-li to nutné, veďte na diskusní stránce k návrhu.

Zpracované návrhy[editovat | editovat zdroj]

Článek Obrázek Anotace Recenze
Č N T
4-ostatní -
Cædmon
Cædmonův památník ve Whitby.
Cædmon byl první známý staroanglický (anglosaský) básník žijící ve 2. polovině 7. století. Veškeré zprávy o jeho životě pocházejí pouze z latinsky napsaného díla Historia ecclesiastica gentis Anglorum (Církevní dějiny národa Anglů), jehož autorem je učenec a historik Beda Venerabilis (Beda Ctihodný).

Podle Bedy Ctihodného byl Cædmon Kelt pracující jako pastevec poblíž významného northumbrijského kláštera Streonæshalch (dnes Whitby Abbey, Severní Yorkshire). Ve snu byl díky božímu vnuknutí obdařen výjimečnými básnickými schopnostmi, stal se mnichem v tomto klášteře, působil zde jako básník a roku 680 zde zemřel. Z dochovaných skladeb, které podle Bedy Ctihodného Cædmon vytvořil, je mu dnes přisuzován jen Hymnus o Stvoření (Cædmon's Hymn), složený prý ve snu na pokyn anděla. Jde o prostou náboženskou báseň o pouhých devíti verších, která velebí Boha Stvořitele a ve které je tradiční aliterující formou vyjádřena vroucí síla křesťanské myšlenky. Je to nejstarší dochovaná staroanglická báseň vůbec.

Cædmonovi byly přisuzovány také některé delší epické skladby na biblické náměty, které jsou dnes však pokládány za díla neznámých autorů ze 7.9. století (v této souvislosti se také někdy hovoří o dílech z tzv. Cædmonovy školy). Rovněž mu bylo neprávem přičítáno autorství básně Sen o kříži (The Dream of the Rood) z 8. století, za jejíhož autora je nyní považován některý z básníků tzv. Cynewulfovy školy.
5-

+0Komentář Navrhl/a: Chalupa 5. 4. 2011, 13:55
+0Komentář Článek je kratičký, ale zdroje vypadají obstojně. Jednovětý úvod ovšem nevypadá jako reprezentativní shrnutí. Srov. en:Cædmon. --Bazi (diskuse) 4. 7. 2017, 12:23 (CEST)

2-Dobrý článek -
The Marble Index
Nico při vystoupení na lampeterské univerzitě (1985)
The Marble Index je druhé sólové studiové album německé zpěvačky Nico, vydané v květnu 1969 vydavatelstvím Elektra Records. Album produkoval Frazier Mohawk a o aranžmá a hudební doprovod se zde postaral John Cale. Pro Calea, který se podílel i na většině dalších zpěvaččiných alb, šlo o vůbec první práci po odchodu ze skupiny The Velvet Underground. Nico chtěla, aby Cale album také produkoval, avšak s tím nesouhlasil Jac Holzman, prezident společnosti Elektra Records, kvůli Caleově nezkušenosti s prací producenta.Název alba The Marble Index pochází z básně Předehra (anglicky The Prelude) anglického básníka Williama Wordswortha. Deska v celém rozsahu vyšla znovu v roce 2007 jako součást kompilace The Frozen Borderline: 1968-1970; toto album pak ještě obsahovalo různé alternativní verze a dříve nevydané písně.
5-

+0Komentář Navrhl/a: Marek Koudelka (diskuse) 15. 10. 2016, 13:02 (CEST)

2-Dobrý článek -
Wrong Way Up
John Cale při vystoupení v pražském Divadle Archa (2006)
Wrong Way Up je společné studiové album britských hudebníků Johna Calea a Briana Ena z roku 1990. Deska obsahuje deset autorských písní s celkovou stopáží 41 a půl minuty. Převážná část alba byla nahrána v Enově vlastním studiu ve Woodbridge. Dvojice spolu v minulosti mnohokrát spolupracovala, avšak nikdy nenatočila společnou desku. Na albu se podíleli jak Caleovi (David Young), tak i Enovi (Rhett Davies) dlouholetí spolupracovníci, stejně jako Enův bratr Roger. Pro Calea jde o druhé kolaborativní album vydané v tomto roce. Již v dubnu totiž vydal společnou nahrávku s Lou Reedem nazvanou Songs for Drella. Z alba bylo vydáno také několik singlů. Na obalu alba se nachází dvě fotografie oddělené linií dýk, což naznačuje spory, které mezi hudebníky vznikly během prací na albu. Reedice z roku 2005 má obal upravený a dýky se zde nevyskytují. Autorem obalu byl Brian Eno a v jeho bookletu bylo poděkování čtrnácti lidem, včetně Caleovy tehdejší manželky Risé.
5-

+0Komentář Navrhl/a: Marek Koudelka (diskuse) 15. 10. 2016, 13:02 (CEST)

2-Dobrý článek -
Music for a New Society
John Cale při vystoupení v pražském Divadle Archa (2006)
Music for a New Society je osmé sólové studiové album velšského hudebníka a skladatele Johna Calea. Vydalo jej v roce 1982 hudební vydavatelství ZE Records (de facto jde o nástupnickou společnost Caleova vydavatelství SPY Records). Jeho producentem byl John Cale. Ten byl rovněž autorem většiny písní, na některých se podílel také dramatik Sam Shepard. Na albu se nachází celkem deset písní, přičemž na reedici vydané roku 1993 se nacházela jedna další. V různých písních jsou použity citace písní různých skladatelů, jako byli například Nikolaj Andrejevič Rimskij-Korsakov, Ludwig van Beethoven a Claude Debussy. Autorkou fotografie na obalu alba je Caleova bývalá manželka Betsey Johnsonová. Na album svým zpěvem přispěla i jeho tehdejší manželka Risé. Na desce se dále podíleli například kytaristé Chris Spedding a Allen Lanier. Jde o velmi osobní album, na kterém se hudebník vyrovnával se ztrátou svých přátel a štěstí. Cale v roce 2016 vydal nové verze většiny písní z alba na desce M:FANS.
5-

+0Komentář Navrhl/a: Marek Koudelka (diskuse) 15. 10. 2016, 13:03 (CEST)

2-Dobrý článek -
MFANS
John Cale při vystoupení v pražském Divadle Archa (2006)
M:FANS je šestnácté sólové studiové album velšského hudebníka a skladatele Johna Calea, které vyšlo 22. ledna roku 2016. Obsahuje nově nahrané písně z Caleovy desky Music for a New Society, která původně vyšla v roce 1982. Album však skladby neuvádí ve stejném pořadí jako původní deska. Navíc se zde nenachází písně „Risé, Sam and Rimsky-Korsakov“, v níž původně zpívala Caleova tehdejší manželka, a „Damn Life“, u které byla uvedena jako spoluautorka jeho bývalá manželka Risé, s níž se rozvedl roku 1997. První singl z alba nazvaný „Close Watch“ byl představen v listopadu 2015, v den oznámení vydání desky. Již v říjnu 2014 hudebník vydal píseň „If You Were Still Around“, jejíž dvě alternativní verze rovněž vyšly na této desce. Výrazný vliv na vznik alba měla smrt Caleova spolupracovníka Lou Reeda, s nímž působil mimo jiné ve skupině The Velvet Underground. Producentem nahrávky byl sám Cale, výkonným producentem pak jeho manažerka Nita Scott. Na nahrávání a mixování se vedle Calea podíleli jeho dlouholetí spolupracovníci Adam Moseley a Dustin Boyer. Druhý jmenovaný zde rovněž obsluhoval několik nástrojů. Dále na desku přispěli například Deantoni Parks, Jessy Greene či zpěvačka Amber Coffman.
1-

+0Komentář Navrhl/a: Marek Koudelka (diskuse) 15. 10. 2016, 13:03 (CEST)
+1Ano --Bazi (diskuse) 12. 8. 2017, 12:41 (CEST)

2-Dobrý článek -
Black Acetate
John Cale při vystoupení v pražském Divadle Archa (2006)
Black Acetate je čtrnácté studiové album velšského hudebníka a skladatele Johna Calea z roku 2005. Bylo představeno dva roky po vydání předchozího alba HoboSapiens v říjnu 2005 vydavatelstvím EMI Records. Jde o jeho druhé a zároveň poslední studiové album vydané touto společností. Jde zároveň o jeho poslední řadovou desku do roku 2012, kdy vydal album Shifty Adventures in Nookie Wood. Hlavním producentem alba byl sám Cale; většinu písní s ním však produkoval Herb Graham, Jr., skladbu „Sold-Motel“ pak Mickey Petralia. Výkonným producentem byla Caleova manažerka Nita Scott, která tuto funkci zastávala i na řadě jeho dalších nahrávek. Album obsahuje celkem třináct písní. Někteří kritici album oceňovali, část však měla opačný názor. Jedním z problémů byla improvizovaně vzniklá píseň „Brotherman“. Album se umístilo v belgické vlámské hitparádě Ultratop nejlépe na 87. místě. Název Black Acetate dostalo podle starých acetátových desek.
5-

+0Komentář Navrhl/a: Marek Koudelka (diskuse) 15. 10. 2016, 13:03 (CEST)

2-Dobrý článek -
Paris 1919
John Cale při vystoupení v Angers (2011)
Paris 1919 je třetí sólové studiové album velšského hudebníka Johna Calea, vydané v březnu roku 1973 prostřednictvím hudebního vydavatelství Reprise Records. Spolu s albem The Academy in Peril, vydaným v předchozím roce, jde o jediné Caleovo album vydané touto společností; později přešel k vydavatelství Island Records. Celé album pojednává o tom, jak mu chyběla Evropa (pochází z Walesu, ale řadu let žil v USA). Texty písní jsou složité a obsahují řadu metafor. Album Paris 1919 bývá kritiky označováno za vůbec nejlepší Caleův sólový počin. Obsahuje celkem devět písní s celkovou stopáží třicet jedna a půl minuty. Producentem alba byl Chris Thomas, který později působil coby klávesista v Caleově doprovodné skupině. O hudební doprovod se na albu postarala skupina Little Feat a orchestr složený ze studentů Kalifornské univerzity v Los Angeles.
5-

+0Komentář Navrhl/a: Marek Koudelka (diskuse) 15. 10. 2016, 13:03 (CEST)

2-Dobrý článek -
Fear (album, John Cale)
John Cale při vystoupení v Tchaj-pej (2010)
Fear je čtvrté sólové studiové album velšského hudebníka Johna Calea, jež bylo vydáno v říjnu 1974 jako jeho první řadové album zveřejněné vydavatelstvím Island Records. Deska obsahuje devět autorských písní s celkovou stopáží čtyřiceti minut. Její nahrávání probíhalo ve studiích Sound Techniques a Olympic StudiosLondýně. Producentem byl Cale, který na ní rovněž zpíval a hrál na několik dalších nástrojů. Dále se na ní podíleli další hudebníci, již měli v té době smlouvu se společností Island Records, a sice Brian Eno či Phil Manzanera ze skupiny Roxy Music, dále Richard Thompson, Bryn Haworth a další. Ještě před vydáním tohoto alba odehrál John Cale společné vystoupení s Ayersem, Enem a Nico v londýnském sále Rainbow Theatre. Na něm také provedl dvě skladby z alba Fear, a to „Buffalo Ballet“ a „Gun“. Žádná z nich však později nevyšla na koncertním albu June 1, 1974 zaznamenaném při tomto koncertu.
5-

+0Komentář Navrhl/a: Marek Koudelka (diskuse) 15. 10. 2016, 13:04 (CEST)

2-Dobrý článek -
Vintage Violence
John Cale při vystoupení v pražském Divadle Archa (2006)
Vintage Violence je debutové sólové studiové album velšského hudebníka Johna Calea, vydané v březnu roku 1970 prostřednictvím hudebního vydavatelství Columbia Records. Původně album vyšlo na gramofonové desce, na kompaktním disku bylo poprvé představeno až koncem osmdesátých let. Spolu s albem Church of Anthrax, jež bylo vydáno v následujícím roce, jde o Caleovo jediné album publikované touto společností; později přešel k vydavatelství Reprise Records. Cale je spolu se svým tehdejším častým spolupracovníkem Lewisem Merensteinem producentem alba a pod deseti z jedenácti písní je podepsán také autorsky. O hudební doprovod se na albu postarala skupina Grinder's Switch vedená Garlandem Jeffreysem. Sám John Cale o nahrávání tohoto alba řekl, že první den naučil ostatní hudebníky písně a za následující dva dny je nahráli. Rovněž uvedl, že si na tomto albu chtěl vyzkoušet, zdali umí psát jednoduché písně.
5-

+0Komentář Navrhl/a: Marek Koudelka (diskuse) 15. 10. 2016, 13:04 (CEST)

2-Dobrý článek -
Shifty Adventures in Nookie Wood
John Cale při vystoupení v Tchaj-pej (2010)
Shifty Adventures in Nookie Wood je patnácté sólové studiové album velšského hudebníka a skladatele Johna Calea z roku 2012. Jde o jeho první řadové album po sedmi letech; poslední s názvem Black Acetate vyšlo v září 2005. Předchozí dvě studiová alba, tedy HoboSapiens (2003) a Black Acetate, vyšla u velkého vydavatelství, konkrétně EMI Records. Toto album vyšlo u nezávislé společnosti Double Six Records spadající pod Domino Records. S výjimkou jedné skladby je autorem, aranžéremproducentem všech ostatních sám Cale. Spoluautorem a spoluproducentem úvodní písně „I Wanna Talk 2 U“ byl Danger Mouse. Deska obsahuje dvanáct různorodých skladeb, sám Cale album popsal jako „směs chaosu a krásy“. Ve skladbách jsou slyšet prvky hiphopu, synthpopupost-punku. Inspirací mu byli například Snoop Dogg, Chingo Bling nebo Erykah Badu. Nápady na nové skladby Cale shromažďoval přibližně tři roky před vydáním tohoto alba. Vzniklo jich kolem třiceti, z toho pak vybral dvanáct, které vyšly na finální verzi alba, a dvě bonusové. Na rozdíl od svých předchozích alb skladby neskládal s kytarou či klavírem, ale začínal s elektronickými technologiemi. Skládal tak, že nejprve vytvořil rytmus a až poté přišel se zbytkem písně. Od předchozího alba uplynulo sedm let, Cale řekl, že na další se již tak dlouho čekat nebude. Následující desku nazvanou M:FANS hudebník vydal v lednu 2016. Ta však neobsahuje nově napsané písně, ale nové verze starších skladeb.
1-

+0Komentář Navrhl/a: Marek Koudelka (diskuse) 15. 10. 2016, 13:04 (CEST)
+1Ano --Bazi (diskuse) 12. 8. 2017, 13:14 (CEST)
+0Komentář Výše je navrženo též heslo Fear. Pokud by náhodou bylo uvedeno dříve než toto heslo, bylo by potřeba změnit v upoutávce fotku, aby se na HS neopakovaly 2x stejné fotky.

2-Dobrý článek -
Chelsea Girl (album)
Nico při vystoupení na lampeterské univerzitě (1985)
Chelsea Girl je první sólové studiové album německé zpěvačky Nico, vydané v říjnu 1967 vydavatelstvím Verve Records. Jeho producentem byl Tom Wilson a o zvuk se staral Gerry Kellgren. Nico před a během nahrávání alba spolupracovala se skupinou The Velvet Underground, a tak se někteří členové této skupiny podíleli také na tomto albu. Na rozdíl od jejích pozdějších alb Nico není samostatnou autorkou žádné z deseti písní na albu. Některé pro ni napsali členové The Velvet Underground, jiné různí folkoví písničkáři, jako například Jackson Browne či Tim Hardin. Zpěvaččiným pozdějším albům se debut nepodobá ani stylově, neboť obsahuje folkové písně, zatímco další alba jsou mnohem experimentálnější. Sama zpěvačka později toto album označovala za své vůbec nejhorší, což dávala za vinu angažování fléten.
5-

+0Komentář Navrhl/a: Marek Koudelka (diskuse) 15. 10. 2016, 13:04 (CEST)

2-Dobrý článek -
Sonic Youth
Kim Gordon (vlevo) a Thurston Moore při vystoupení ve Stockholmu, 2005
Sonic Youth byla alternativní rocková hudební skupina založená v roce 1981New Yorku. Kapelu zformovali kytarista a zpěvák Thurston Moore, baskytaristka a zpěvačka Kim Gordon a doprovodný kytarista Lee Ranaldo. Od roku 1985 v ní bubnoval Steve Shelley, v různých dobách se Sonic Youth vystupoval také kytarista Mark Ibold. Existence uskupení skončila po rozpadu manželství dvou jeho hlavních protagonistů v roce 2011.

Kapela vznikla v prostředí newyorské nezávislé umělecké scény osmdesátých let. Celé módní vlně se začalo říkat no wave („žádná vlna“). Tvořila jakousi opozici k popovému proudu new wave („nová vlna“), avšak vlna no wave ani Sonic Youth nikdy nebyli součástí většinového proudu populární hudby. Jejich vliv je však patrný na mnoha hudebních směrech, např. grunge.

Mezi nejznámější alba Sonic Youth se řadí Goo, vydané v roce 1990, dále například debutové album Confusion Is Sex, Dirty či Sonic Nurse. Z písní vyniká „Sugar Kane“ nebo „Teen Age Riot“. Kapela se vyznačovala velmi specifickým zvukem a písněmi. Mnohdy využívala prvky improvizace a spojování jednotlivých písní či jejich částí do většího celku, případně naopak, kdy byla píseň rozdělena disharmonickým hlukem jakoby do dvou částí.
5-

+0Komentář Navrhl/a: Marek Koudelka (diskuse) 15. 10. 2016, 13:05 (CEST)
-1Ne Příliš krátké --OJJ, Diskuse 16. 10. 2016, 16:43 (CEST)
+1Ano Už i délkou anotace použitelné. --Bazi (diskuse) 25. 12. 2017, 13:28 (CET)

2-Dobrý článek -
Maureen Tuckerová
Maureen Tuckerová (uprostřed) v roce 1992
Maureen Tuckerová, rovněž zvaná Moe, (* 26. srpna 1944) je americká hudebnice. Pracovala u společnosti IBM jako děrovačka štítků a svou první skupinu nazvanou The Intruders založila se dvěma kolegyněmi z práce. V letech 1965–1972 byla bubenicí skupiny The Velvet Underground, v níž nahradila Anguse MacLise. Se skupinou nahrála její první čtyři studiová alba (na jednom z nich je sice uvedena jako hráčka na bicí, avšak kvůli těhotenství na něm nehrála). Po odchodu ze skupiny se přestala věnovat hudbě, ale počátkem osmdesátých let se k ní opět vrátila a zahájila sólovou kariéru. Nahrála celkem čtyři sólová studiová alba. Podílela se i na sólových projektech svých bývalých spoluhráčů z The Velvet Underground, Lou Reeda a Johna Calea. Poslední člen klasické sestavy kapely, Sterling Morrison, byl několik let členem její doprovodné skupiny. V roce 1993 se zúčastnila evropského turné skupiny The Velvet Underground, z něhož později vyšlo koncertní album Live MCMXCIII. Na bicí hrála netradičně ve stoje. Časopis Q ji zařadil na sedmé místo v žebříčku deseti nejlepších bubeníků všech dob. Magazín Rolling Stone ji v žebříčku sta nejlepších bubeníků zařadil na 77. příčku. Počátkem jednadvacátého století se hudbě přestala věnovat.
1-

+0Komentář Navrhl/a: Marek Koudelka (diskuse) 15. 10. 2016, 13:05 (CEST)
+1Ano --Bazi (diskuse) 25. 12. 2017, 13:49 (CET)

4-ostatní -
Carlo Emilio Gadda
Carlo Emilio Gadda
Carlo Emilio Gadda (14. listopadu 1893 Milán21. dubna 1973 Řím) byl italský inženýr a spisovatel, jeden z neoriginálnějších italských prozaiků. Jeho dílo, jehož velká část byla napsána v období mezi dvěma světovými válkami, bylo skutečně doceněno až v 60. letech 20. století. Hlavním motivem jeho tvorby je zobrazení rozkladu buržoazie a kritika společnosti, která potlačuje v člověku jeho smysl pro spravedlnost a stud a jeho úctu k rozumu. To vyvolává zmatky v lidských vztazích, z nichž vznikají mýty pohlaví, krve a smrti. Kromě rodinných anomálií, vycházejících z nezdravého ovzduší jeho rodiny, je jeho dalším velkým tématem expresívní satira fašistického režimu, jehož byl dlouho příznivcem a s nímž se myšlenkově rozešel až počátkem čtyřicátých let. Dnes je Gadda považován za osobnost rovnou takovým novátorům, jako byl James Joyce, Franz Kafka, Marcel Proust nebo Robert Musil. Z jeho děl je u nás nejznámější nedokončený román Seznání bolesti zabývající se zobrazením stavu existenciální úzkosti současného člověka, antidetektivní román Ten zatracený případ v Kosí ulici, v němž se autor pomocí grotesky, filozofickýchpolitických úvah a freudovských psychonalýz snaží odhalit podstatu a příčiny vzniku fašismu, a sbírka povídek Vévodství v plamenech, jakási kronika italského života v letech 1914-1943.
9-

+0Komentář Navrhl/a: Chalupa (diskuse) 27. 10. 2016, 16:20 (CEST)
-1Ne Spíš ne, článek je dost krátký. Rozšířit, dozdrojovat a pak to vypadá dobře. --OJJ, Diskuse 2. 11. 2016, 11:28 (CET)
+0Komentář Dost stručná biografie v porovnání s výčtem díla, na enWiki i jinde to zvládají obsáhleji. Úvod obsahuje až příliš silná hodnotící tvrzení v kontrastu k nemnoha faktickým informacím. Založeno prakticky jen na dvou záznamech ve slovnících spisovatelů. --Bazi (diskuse) 25. 12. 2017, 14:03 (CET)

3-Česko -
Vyvraždění Slavníkovců
Akt přežili pouze nepřítomní Vojtěch (na obrázku) a Soběslav.
Vyvraždění Slavníkovců byl násilný akt, při němž čeští velmožové 28. září 995 povraždili v Libici členy významného rodu Slavníkovců. Přežil jen Soběslav a Vojtěch. Podle starších podání byl tento akt považován za událost, při níž vznikl český stát, ten už ale existoval a šlo tak spíše o jednu epizodu provázející jeho formování. Podobných incidentů se ale během tohoto formování událo více, jen o nich nejsou jiné než archeologické doklady.

28. září 995 slavil rod Slavníkovců na svém hradě v Libici významný svátek, den svatého Václava. Ten byl přesně před 60 lety zavražděn ve Staré Boleslavi. Během této oslavy na hrad vtrhli čeští velmožové a v okolí kostela povraždili všechny jeho přítomné členy. Slavníkovci žádali na tento den příměří kvůli oslavě, ale útočníci řekli, že je-li jejich svatým Václav, jejich svatým je Boleslav.

Kdo byl konkrétně pachatelem nebo objednatelem nebo jaké byly jeho motivy je předmětem různých hypotéz a dalšího bádání. Motivem mohlo být bohatství Slavníkovců a jejich hradů Libice a Malín položených na obchodních koridorech do Slezska, na Moravu a do Malopolska, které mohlo vadit vládnoucím Přemyslovcům. Dalším motivem mohl možná být incident, při kterém Vojtěch jakožto pražský biskup poskytl na Pražském hradě církevní azyl cizoložnici a zastal se tak jí i cizoložníka, svého jáhna. Nepohodl se přitom velmi ale s nějakými bojovníky, patrně Vršovci, kteří církevní azyl nerespektovali a přes jeho naléhání ženu vyvlekli z kostela a přes nesouhlas jejího manžela jí před zraky Vojtěcha sťali hlavu. V závěru přepadení pak bylo vyhrožováno Slavníkovcům pomstou za to, že jejich člen Vojtěch bránil okamžitému trestu ženy. Žádná z hypotéz ale dosud nebyla spolehlivě doložena.
9-

+0Komentář Navrhl/a: Palu (diskuse) 30. 10. 2016, 11:40 (CET)
-1Ne Celé je to refováno jen třemi referencemi, krátké, jistě se na tom dá lépe zapracovat, jako třeba na Františkovi Josefovi. Jako obrázek pak třeba biskupa Vojtěcha. --OJJ, Diskuse 23. 12. 2016, 11:58 (CET)

4-ostatní -
Rick Parfitt
Rick Parfitt při vystoupení v Örebru (2007)
Rick Parfitt (12. října 1948 Woking24. prosince 2016 Marbella) byl anglický rockový hudebník. Od roku 1967 působil ve skupině Status Quo na pozici rytmického kytaristy a občasného zpěváka. Se skupinou nahrál tři desítky studiových alb a po zakladateli Francisi Rossim byl nejdéle působícím členem kapely. Kvůli problémům s jeho zdravotním stavem bylo zrušeno několik koncertů kapely a později byl v době nemoci krátkodobě nahrazován jinými hudebníky. Roku 2016, poté, co prodělal čtvrtý infarkt myokardu, přestal se skupinou po devětačtyřiceti letech vystupovat trvale. Je autorem či spoluautorem řady písní kapely, včetně „Roll Over Lay Down“ (1975), „Again and Again“ (1978) a „Whatever You Want“ (1979). Roku 2010 byl Parfittovi, stejně jako Rossimu, udělen Řád britského impéria za služby v hudební a charitativní oblasti.
5-

+0Komentář Navrhl/a: Marek Koudelka (diskuse) 30. 10. 2016, 13:15 (CET)

2-Dobrý článek -
Slow Dazzle
John Cale při vystoupení v pražském Divadle Archa (2006)
Slow Dazzle je páté sólové studiové album velšského hudebníka a skladatele Johna Calea. Vydáno bylo v březnu 1975 jako jeho druhé řadové album publikované vydavatelstvím Island Records, šest měsíců po předchozím albu Fear. Obsahuje celkem deset písní, z nichž devět napsal Cale a jedna je coververzí písně amerického zpěváka Elvise Presleyho. Ještě před nahráním Cale oznámil, že na albu budou například písně „Heat the Heat“, „Bugger“, „The Queen of Tarts Laughs Last“, „It's the Man That Smells the Burning Calls the Law“, „There's the Honey of the Moon Out Tonight“, „Television, Television, TV“ a „The Jeweller“. Většina z nich však na albu vůbec nezazněla, protože Cale složil nové písně přímo ve studiu při nahrávání. Album bylo nahráno v průběhu prosince 1974 ve studiu Sound Techniques v Londýně. Hráli na něm tři členové skupiny Roxy Music: Brian Eno, Phil Manzanera a Andy Mackay. V základní sestavě figurovali kytarista Chris Spedding, baskytarista Pat Donaldson a bubeník Timi Donald. Na desku rovněž přispěl Geoff Muldaur, jenž zpívá doprovodné vokály ve skladbách „Guts“ a „Darling I Need You“. Ve stejném roce Cale přispěl na Muldaurovo sólové album. Samotný Cale hrál na desce Slow Dazzle na různé klávesové nástroje, je producentem alba a aranžérem písní.
5-

+0Komentář Navrhl/a: Marek Koudelka (diskuse) 15. 11. 2016, 11:10 (CET)

2-Dobrý článek -
The End…
Nico při vystoupení v Lampeteru (1985)
The End… je čtvrté sólové studiové album německé zpěvačky Nico, vydané v listopadu 1974 vydavatelstvím Island Records. Na albu se opět, stejně jako v předchozích případech, podílel hudebník John Cale, který vedle různých nástrojů obstaral také jeho produkci. Vedle Calea a Nico se na albu podíleli ještě kytarista Phil Manzanera, hráč na syntezátory Brian Eno a dcery zvukového inženýra Johna Wooda, které zpívaly doprovodné vokály. Album obsahuje celkem osm písní, z toho šest autorských. Dále je zde zahrnuta nahrávka Německé hymny a coververze písně „The End“ od americké skupiny The Doors. Podle druhé jmenované písně album dostalo svůj název. Jde o zpěvaččino poslední album na dalších sedm let; následující, nazvané Drama of Exile, představila až v roce 1981.
5-

+0Komentář Navrhl/a: Marek Koudelka (diskuse) 15. 11. 2016, 11:10 (CET)

2-Dobrý článek -
Helen of Troy (album)
John Cale při vystoupení v pražském Divadle Archa (2006)
Helen of Troy je šesté sólové studiové album velšského hudebníka a skladatele Johna Calea. Jeho nahrávání probíhalo v londýnském studiu Sound Techniques předtím a poté, co Cale v New Yorku produkoval desku Horses americké zpěvačky Patti Smith. Album vyšlo v listopadu 1975 jako jeho poslední album vydané společností Island Records. Kromě devíti autorských písní obsahuje dvě coververze, jednu od skupiny The Modern Lovers a druhou od hudebníka Jimmyho Reeda. Stejně jako v případě předchozího alba s názvem Slow Dazzle, jež vyšlo osm měsíců před tímto, na něm Calea doprovází tři členové jeho doprovodné kapely: kytarista Chris Spedding, baskytarista Pat Donaldson a bubeník Timi Donald. Na album přispěli i další hudebníci, kteří však hrají pouze v některých písních. Patří mezi ně například Phil Collins ze skupiny Genesis nebo Brian Eno. Album původně vyšlo bez Caleovy autorizace, což nakonec znamenalo jeho odchod od vydavatelství Island Records.
5-

+0Komentář Navrhl/a: Marek Koudelka (diskuse) 21. 12. 2016, 17:26 (CET)

2-Dobrý článek -
Chobotnice skvrnitá
Chobotnice skvrnitá
Chobotnice skvrnitá (Hapalochlaena maculosa) je druh chobotnice patřící do čeledi chobotnicovití (Octopodidae) a rodu Hapalochlaena. Vyskytuje se ve vodách jižní Austrálie. Mezi chobotnicemi je malým druhem, měřícím okolo 20 cm. Zbarvení má tmavohnědé až tmavožluté s nahnědlými skvrnami, je-li chobotnice podrážděná, skvrny ztmavnou a uvnitř se objeví jasně modré kruhy či kruhovité obrazce, které navíc mohou působit pulzujícím dojmem. Zbarvení je formou aposematismu, tedy upozorněním živočichů v okolí na její jedovatost. Bakteriezadních slinných žlázách chobotnice produkují tetrodotoxin a další jedy paralyzující činnost svalů. Otrava může nastat jak při kousnutí, tak i při případné konzumaci, protože jedovaté mohou být i další tkáně. Otrava je smrtelná i pro člověka. Živí se korýši, jako jsou krabi, které zabíjí jedem, lovit může i měkkýše nebo malé ryby. Chobotnice skvrnité jsou samotářsky žijící tvorové, jiné jedince svého druhu vyhledávají pouze při rozmnožování. Při něm samec po předehře vloží samici přeměněným chapadlem do vejcovodu spermie. Samice sesbírá sperma od více samců, následně naklade 50 až 60 vajíček, o něž se stará okolo šesti až sedmi měsíců. V této době vajíčka neustále chrání, nevyhledává aktivně potravu a během líhnutí mláďat uhyne. Mláďata loví od čtyř týdnů sama, pohlavní dospělosti dosahují ve čtyřech měsících. Druh je ohrožen ničením přirozeného prostředí, možné ohrožení představují také odchyt do akvárií, zabíjení lidmi a další aktivity člověka. Lidské snahy o zachování druhu spočívají v ochraně mořských oblastí, zjištění velikosti populací a v případném omezení vývozu, důležité je rovněž vzdělávání veřejnosti.
5-

+0Komentář Navrhl/a: OJJ, Diskuse 1. 3. 2017, 14:27 (CET)

2-Dobrý článek -
Ťuhýk běločelý
Ťuhýk běločelý
Ťuhýk běločelý, též ťuhýk černohřbetý (Lanius nubicus) je pěvecčeledi ťuhýkovití. Žije v jihovýchodní Evropě a na východní části Středomoří. Samostatně se vyvíjející populace existují i ve východním Iráku a na západě Íránu. Tito ptáci jsou stěhovaví a zimují převážně v oblasti Sahelu a jihozápadního cípu Arabského poloostrova. Při návratu se ale někteří jedinci mohou zatoulat mnohem dále, až do západní nebo severní Evropy. Ťuhýci běločelí jsou nejmenšími zástupci rodu Lanius. Samečci mají převážně černé horní partie, bílé čelo a krémové nebo bílé peří na ramenou a křídlech. Hrdlo a dolní partie jsou bílé, boky a náprsenka oranžové. Samičky mají jednotvárnější zbarvení: hnědočerné horní partie, šedá ramena a křídla a krémové dolní partie a hruď. Ťuhýci běločelí vydávají melodický a krátký zpěv. Ťuhýci běločelí vyhledávají především řídké lesy a jejich okraje. Živí se hlavně velkým hmyzem a drobnými obratlovci. Hnízdo stavěné ťuhýky běločelými je pohárovitého tvaru, postavené vždy na stromě. Snůška obvykle čítá 4 až 6 vajec, na kterých samička sedí po dobu 14 až 16 dnů. Vylíhnutá ptáčata jsou krmena střídavě oběma rodiči a do 20 dnů jsou již plně opeřená. Po další 3 až 4 týdny jsou stále závislá na rodičích, po této době ale již opouštějí hnízdo. Populace ťuhýků běločelých v současné době nejsou příliš stabilní a počty těchto ptáků se k roku 2016 v Evropě prokazatelně snižují. I přesto druhu dle IUCN přísluší status málo dotčený (LC).
1-

+0Komentář Navrhl/a: OJJ, Diskuse 25. 3. 2017, 12:11 (CET)
+1Ano --Bazi (diskuse) 11. 2. 2018, 15:26 (CET)

2-Dobrý článek -
Čolek dravý
Samec čolka dravého
Čolek dravý (Triturus carnifex), také čolek jihoevropský, je mlokovitý obojživelník obývající Itálii, severovýchod Bosny a Hercegoviny, Slovinsko, Chorvatsko, jih Švýcarska, dále Rakousko a západ Maďarska, žije i v Česku, a sice v oblasti jižní Moravy při povodí řeky Dyje. Do některých dalších částí Evropy byl introdukován. Druh je ohrožen ztrátou přirozeného prostředí, rovněž vysazování dravých ryb, které se čolky či jejich larvami živí, představuje hrozbu. Ryby živící se planktonem čolky obírají o potravu. Stavy druhu snižuje také zvýšený autoprovoz. Mezinárodní svaz ochrany přírody jej však kvůli velké populaci a schopnosti přizpůsobit se různým prostředím považuje za málo dotečného. Čolek dravý je největším druhem svého rodu, samice jsou větší než samci a měří celkově asi 180 mm, samci dosahují velikosti okolo 150 mm. Různé populace se liší ve velikosti, rovněž zbarvení je v různých lokalitách odlišné. Biologie čolka dravého se podobá biologii čolka velkého. Dospělci se na zemi živí žížalami, stejnonožci či měkkýši, ve vodě konzumují potravu menší. Rozmnožování probíhá ve stojatých až mírně průtočných vodách od dubna do června a během této doby žijí čolci ve vodě. Samice jednotlivě naklade až 250 vajíček, ze kterých se asi za dva týdny vylíhnou larvy. Ty měří 8,7 až 12 mm a dospělci se z nich stávají za dva až tři měsíce. Čolek dravý zimuje v podzemí, samice s nedospělými jedinci někdy i ve vodě.
5-

+0Komentář Navrhl/a: OJJ, Diskuse 14. 4. 2017, 10:47 (CEST)

2-Dobrý článek -
Komba jižní
Komba jižní na stromě
Komba jižní (Galago moholi) je druh primátačeledi kombovití (Galagidae) a rodu Galago. Původně sice byla považována za poddruh komby ušaté (Galago senegalensis), došlo ale k jejímu osamostatnění. Vyskytuje se v jižní Africe. Žije v polosuchých oblastech, například savanových lesích, kde preferuje porosty akácií, ale také v lesích galeriových, mopanových, v porostech s dominancí druhu Baikiaea plurijuga a dalších. Přizpůsobila se i lidskému osídlení, když v blízkosti lidí žije v zahradách a spí v budovách.

Komba jižní měří 8,8 až 20,5 cm bez ocasu, který dosahuje délky 11,3 až 27,9 cm. Zbarvení na zádech je světlešedé až šedohnědé, spodní strana těla je světlejší se žlutým odstínem. Ocas má podobné zbarvení jako záda, ale jeho konec může být tmavohnědý. Komba jižní žije na stromech. Je aktivní v noci, během dne spí ve skupinách o 2−7 jedincích, které se na noc rozdělí a jednotliví živočichové se pohybují samostatně. Samice jsou takzvaně filopatrické, věrné svému domovskému území, kdežto samci opouštějí tlupu po dosažení pohlavní dospělosti. Rozmnožování probíhá dvakrát do roka a po 121 až 124 dnech březosti se samici narodí jedno až dvě mláďata, která za jedenáct týdnů přestanou být závislá na matce. Komby jižní se živí bezobratlými živočichy a exsudáty akácií.

Mezinárodní svaz ochrany přírody (IUCN) považuje kombu jižní za málo dotčený druh. V Česku je chována v Zoologické zahradě v Praze a Jihlavě.
5-

+0Komentář Navrhl/a: OJJ, Diskuse 19. 4. 2017, 07:26 (CEST)

4-ostatní -
Legenda věků
Titulní list prvního vydání roku 1859.
Legenda věků (18591883, La Légende des siècles) je třídílný epický básnický cyklus francouzského romantického prozaika, dramatika a básníka Victora Huga, ve kterém se autor zamýšlí nad vývojem lidstva v cestě za pokrokem a humanitou a optimisticky věří v jeho lepší budoucnost. Z hlediska svého vzniku je Legenda věků na rozhraní mezi romantismem a symbolismem, protože vznikla v druhé polovině 19. století v době, kdy romantismus již ustupoval jiným uměleckým směrům. Se symbolismem má společné tíhnutí k abstrakci a k mýtu a k vytváření postav jako nositelů určitých hodnot, které jim přisuzuje autor (spíše než lidmi z masa a kostí jsou takové postavy personifikovanými idejemi). Soudobí kritici přijali cyklus s velkým nadšením jako jedno z největších literárních děl francouzské i světové literatury. Přesto však mnozí z nich poukazovali na relativní nesoudržnost a fragmentálnost skladby, která není epickým celkem, což je však při tak velkém uměleckém záměru pochopitelné. Podle Hugovy předmluvy z roku 1859 má jeho epopej „vyjádřit lidstvo v jakémsi cyklickém díle: vykreslit je postupně a současně ze všech stran, ať je to historie, bajka, filosofie, náboženství, nebo věda, jež splývají v jediném obrovském pohybu ke světlu.“ Dále Hugo píše, že „tyto básně, odlišné námětem, ale inspirované touž myšlenkou, váže mezi sebou jediná niť, velká tajemná niť lidského labyrintu, pokrok.“ Cílem jeho cyklu je popsat „rozkvět lidského rodu ze století do století, člověka stoupajícího z temnot k ideálům, přeměnu pozemského pekla v ráj, v pomalý a svrchovaný rozkvět svobody.“ Cyklus si tak klade za cíl dát lidstvu naději, že se vymaní z područí vladařů a bohů, kteří jej omezují. Dílo je proto souhrnem mnoha desítek rozsáhlých poem, krátkých epických vyprávění, filosofických vizí i drobných obrázků. Ty Hugo rozdělil do 61 oddílů, které jsou v definitivní edici z roku 1883 více méně chronologicky seřazené. Některé oddíly jsou výrazně delší, některé sestávají z více básní, některé jsou samy o sobě jedinou básní. Žánrově je zde obsaženo vlastně vše: epika, lyrika, scény dramatické, satira, básně meditativnífilosofické. Jednotlivé básně pak čerpají z námětů mytologických a biblických, z chansons de geste, z pověstí a legend, z historií králů i buřičů, významných i prostých lidí, hrdinů i zrádců. Obsahově sleduje Legenda věků jednotlivé etapy lidstva od biblických počátků přes pohanský starověk a středověký rytířský svět, přes orientální a muslimskou tematiku a inkvizici 16. století až k Napoleonovi a k vizi 20. století.
5-

+0Komentář Navrhl/a: Chalupa (diskuse) 5. 5. 2017, 16:09 (CEST)

2-Dobrý článek -
Rákosnička mramorovaná
Rákosnička mramorovaná
Rákosnička mramorovaná (Hyperolius marmoratus), známá také jako hyperolius mramorovaný, je žábačeledi rákosničkovití (Hyperoliidae) a rodu Hyperolius. Tvoří část superdruhu Hyperolius viridiflavus, jehož jedinci se navzájem podobají a jejichž taxonomie je nejasná. Druh obývá savany v blízkosti vody v subsaharské Africe. Podle Mezinárodního svazu ochrany přírody patří rákosnička mramorovaná mezi málo dotčené druhy. Jedná se o středně velký druh měřící až 4,3 cm, obě pohlaví jsou si podobná. Jeho zbarvení je variabilní a bylo popsáno více než čtrnáct barevných morfotypů. Samcům se vyvinul velký rezonanční měchýřek, kterým mohou zesilovat kvákání. Kvákají převážně po půlnoci, když sedí na vegetaci. Voláním odstrašují ostatní samce a lákají samice. Rozmnožování probíhá hlavně mezi říjnem a únorem, ale může nastat během celého roku. Samice naklade mezi 150 a 650 vajíčky ve shlucích po dvaceti. Z vajíček se za necelý týden vylíhnou pulci. Žáby se z nich stanou do dvou měsíců. Období sucha pak žába tráví skryta pod kameny nebo ve vybaveních domů. Teplému prostředí se druh přizpůsobil několika adaptacemi − dovede například schraňovat vodu v močovém měchýři, která se následně převede do kůže a vypaří se, nebo odrážet sluneční svit pomocí purinů v pokožce.
5-

+0Komentář Navrhl/a: OJJ, Diskuse 24. 6. 2017, 18:57 (CEST)

2-Dobrý článek 2018-47
Papoušek překrásný
Samec papouška překrásného na kresbě
Papoušek překrásný (Psephotellus pulcherrimus) byl druh papouška náležící do čeledi Psittaculidaerodu Psephotellus. Objeven byl přírodovědcem Johnem Gilbertem roku 1844, jenž jeho popis odeslal poštou svému zaměstnavateli Johnu Gouldovi. Ten mu o rok později přiřkl vědecké jméno Platycercus pulcherrimus, následně jej pak přeřadil do rodu Psephotus. Papoušek se vyskytoval na jihovýchodě Queenslandu, pozorování z jiných částí Austrálie jsou považována za nepravděpodobná.

Papoušek překrásný měřil mezi 27 a 30 cm, přičemž samci byli větší než samice. U samců bylo zbarvení na hrudi zelené a níže přecházelo do červena. Křídla, z nichž každé bylo 13 cm dlouhé, měla šedo-hnědo-modré zbarvení s červeným pruhem. Záda měl hnědá a ocas bronzově zelený se zelenomodrými boky. Hlava byla navrchu černá s tyrkysovo-zelenými tvářemi, a samci měli na čele červený pruh. Samice byly světlejší a čelo jim zdobil pruh žlutý. Papoušek byl aktivní ve dne a žil v malých skupinkách. Živil se převážně semeny trav, která sbíral na zemi. Rozmnožoval se od září do března, přičemž ke hnízdění mu sloužila termitiště.

Hlavní hrozbou pro druh se stala ztráta přirozeného prostředí, dále také šíření opuncií, lov ze stran nepůvodních predátorů nebo odchyt lidmi. Zbytky populace pak pravděpodobně trpěly problémy způsobenými příbuzenským křížením. Naposledy byl potvrzeně pozorován přesně před 90 lety, 20. listopadu 1928. Mezinárodní svaz ochrany přírody mu přiřkl status vyhynulého druhu, ale bylo hlášeno několik neověřených pozorování.
5-

+0Komentář Navrhl/a: OJJ, Diskuse 23. 7. 2017, 12:12 (CEST)

2-Dobrý článek -
Cecílie kroužkovaná
Kresba cecílie kroužkované
Cecílie kroužkovaná, známá také jako červor kroužkovaný, červoř brazilský a červoř kroužkovaný (Siphonops annulatus), je červor náležící do čeledi cecíliovití (Caeciliidae) a rodu Siphonops. Taxonomie druhu ale není zcela vyjasněna; existuje možnost, že některé cecílie, v současnosti považované za cecílie kroužkované, mohou být samostatnými druhy. Vyskytuje se v Jižní Americe na území o největší rozloze mezi všemi cecíliemi. Žije pod zemí, kde loví žížaly a další živočichy, na povrch vyleze zřídka.

Jedná se červora dosahujícího délky těla 28,6 až 45 cm. Hlava je širší než delší o podobné šířce jako konec těla. Ocas chybí, tělo končí rovnou kloakou. Přes tělo se táhnou prstencovité drážky. Zbarvení je na rozdíl od jiných červorů výrazné. Tělo je modrošedé, okolo prstenců bílé, což vytváří proužkování. Žlázami v kůži mohou jedinci tohoto druhu vylučovat toxický sekret, který je chrání před některými predátory, i tak se však mohou stát kořistí například hada vinejše červeného (Anilius scytale). Samice klade mezi pěti až šestnácti vajíčky, která ochraňuje, stejně jako vyklubaná mláďata. Mláďata se krmí tak, že pomocí svých hákovitých zubů odtrhávají matce pokožku s lipidy, která se do tří dnů zregeneruje. Mláďata požívají také tekutinu z matčiny kloaky, která může sloužit jako krmivo nebo mít i jiný účel.

Mezinárodní svaz ochrany přírody hodnotí cecílii kroužkovanou jako druh málo dotčený.
1-

+0Komentář Navrhl/a: OJJ, Diskuse 25. 7. 2017, 09:07 (CEST)
+1Ano Zajímavá "potvora". Vymyká se z průměru článků o zvířatech, které jsou na hlavní straně uváděny. --Pavel Krupička (diskuse) 9. 12. 2017, 16:22 (CET)

1-Nejlepší článek -
Homotherium
Rekonstrukce hlavy dýkozubce
Homotherium (česky někdy dýkozubec) je rod vyhynulých šavlozubých koček, který žil v Severní Americe, Jižní Americe, Evropě (včetně území České republiky), AsiiAfrice během pliocénupleistocénu (před více než 4 miliony – před 10 000 lety). Rod se větvil do několika druhů, jejichž taxonomie není úplně vyjasněná. Jednalo se o šelmu charakterizovanou relativně štíhlou a dlouhou hlavou, prodlouženými zploštělými špičáky s ostrými vroubkovanými hranami, dlouhým krkem, vysokými předními končetinami a krátkým ocasem. Špičáky nedosahovaly takové délky jako u jiných šavlozubých koček, například smilodona. Zadní část těla byla posazená níže než přední, siluetou tak Homotherium poněkud připomínalo hyenu skvrnitou. V kohoutku měřilo asi 1,1 m a hmotnost se pohybovala okolo 200 kg. Šlo o aktivního predátora, který se živil různými tlustokožcikopytníky. Žil zřejmě ve skupinách, jejíž členové spolupracovali při lovu. V různých obdobích svého stratigrafického výskytu koexistoval i s mnohými hominidy, včetně Homo sapiens. K jeho vymizení docházelo postupně. Nejprve vyhynul v Africe (před 1,5 milionem let), v Eurasii přežíval ještě před přibližně 28 000 lety a poslední jedinci zřejmě vyhynuli v Severní Americe nejpozději před 10 000 lety. Důvody vyhynutí nejsou známy, ale zřejmě šlo o komplex několika příčin - změna klimatu, úbytek lovné zvěře, konkurence jiných predátorů (především lvů) a pravděpodobně i rozmach lidí.
1-

+0Komentář Navrhl/a: Whitesachem (diskuse) 1. 8. 2017, 10:46 (CEST)
+1Ano Proč ne. @Whitesachem: Obrázek je hezký, hodil by se i do článku. OJJ, Diskuse 12. 8. 2017, 11:20 (CEST)

3-Česko 2018-42
Washingtonská deklarace
Tomáš Garrigue Masaryk, hlavní autor Washingtonské deklarace
Declaration of Independence of the Czechoslovak Nation by its Provisional Government (oficiální název, v překladu z angl. „Deklarace nezávislosti československého národa jeho Prozatímní vládou“), známá pod v historiografii zavedeným jménem Washingtonská deklarace, byla deklarace prvního zahraničního odboje Čechů a Slováků. Touto deklarací byla vyhlášena svrchovaná a nezávislá Československá republika. Deklarace odmítá možnost autonomie v rámci Rakouska-Uherska, odvolává se na historická práva Čechů a práva na sebeurčení pro Slováky a závěrem nastiňuje podobu budoucího Československa. Obsah a struktura deklarace byly ovlivněny Deklarací nezávislosti Spojených států amerických, francouzskou Deklarací práv člověka a občana a myšlenkami wilsonismu. Dokument vytvořil Tomáš Garrigue Masaryk se svými spolupracovníky ve Spojených státech. Vznikl jako přímá reakce na návrh císaře Karla I. na federalizaci Rakouska-Uherska. Jeho definitivní podoba byla doručena Ministerstvu zahraničních věcí Spojených států ve Washingtonu dne 18. října 1918. K tomuto dni je také datován, ačkoli jako místo vydání je uvedena Paříž, což bylo sídlo Prozatímní vlády československé. V tisku byl publikován následující den, 19. října 1918.
5-

+0Komentář Navrhl/a: RomanM82 (diskuse) 8. 8. 2017, 23:58 (CEST)

4-ostatní -
Filosofie umělé inteligence
Argument čínského pokoje říká, že pokud může počítač konverzovat čínsky jen dle daných instrukcí, nemůžeme jeho obvody považovat za skutečné myšlenky.
Filosofie umělé inteligence (UI) se snaží odpovědět na otázky jako:
  • Jaká je podstata inteligence? Může stroj plně nahradit uvažování lidské mysli?
  • Je podstata počítače a lidského mozku stejná? Jaké metody využívá lidský mozek k vytvoření vědomí (nebo alespoň jeho iluze)?
  • Může mít stroj mysl, duševní stavy a vědomí, podobné těm lidským? Může stroj cítit?
Tyto otázky ovšem pracují s velmi křehkými pojmy, prvním úkolem proto být koncepty "vědomí", "pocitů" a "inteligence" jasně pojmenovat. Největší posun v myšlení o umělé inteligenci přišel roku 1950, kdy Alan Turing redukoval problém inteligence ve své známé studii na jednoduchou schopnost vést konverzaci. Při pohledu na historické filosofie se dá říct, že podobně by řešení viděl i Descartes nebo Leibniz - bereme-li jako klíčovou složku lidské inteligence schopnost myslet, není ničím víc, než souborem interakcí s vnějším okolím - Turing tak stanovil svou zdvořilou úmluvu, podle které je inteligentní takový stroj, který při konverzaci nedokážeme odlišit od člověka. Proti Turingově modelu se postavil například fyzik Roger Penrose, který na základě Gödelových vět tvrdil, že na rozdíl od stroje může lidská mysl nakonec správně zjistit pravdu nebo nepravdu jakéhokoli dobře podloženého výroku jedině díky pochodům, které jsou natolik komplexní, že jsou mechanisticky neredukovatelné - tedy že se nikdy ke kompletnímu modelu mozku nemůžeme dostat. V duchu Huberta Dreyfuse je tak nucen připustit, že mozek je oproti stroji unikátní skutečně svou fyzikální strukturou. Z docela jiného proudu vede svou kritiku Turingovy úmluvy John Searle, který skrze svůj argument čínského pokoje říká, že i pokud bychom byli schopni lidské myšlení dokonale simulovat, nebudeme si moci být jistí, že vytváříme také srovnatelné duševní stavy a vědomí, tak jako bychom se mohli naučit odpovídat s nekonečnou zásobou čínské literatury logicky odpovídat na otázky v čínštině, třebaže bychom smyslu jediného slova nemuseli rozumět.
5-

+0Komentář Navrhl/a: Chlebashořčicí (diskuse) 24. 8. 2017, 12:30 (CEST)

4-ostatní -
Ruská propaganda
Za fotografií zveřejněnou Kremelským tiskovým úřadem v srpnu 2009 během Putinovy cesty do Tuvy je podle řady žurnalistů snaha vzbudit dojem silného vůdce.
Ruská propaganda zahrnuje činnost ruské státní informační politiky, zvláštní informační činnosti („speciální operace“, „politické technologie“) a ruských institucí s cílem šíření mocenského vlivu do primárně ruskojazyčných zemí, následně pak bývalých států Východního bloku. Dalším významným cílem jsou rusky mluvící komunity v USA, EU a arabských zemích. Dosud byla zaznamenána ve 40 jazycích ve 160 státech světa.

Nicméně přestože se soustředí ruská propaganda na státy bývalého Sovětského svazu (což potvrdily i hromadné databáze prokazatelně nepravdivých zpráv proti západní demokracii jako zpráva East StratCom Task Force), v Německu byl efekt přístupností západních médii značně omezen. Přesto, v souvislosti s Evropskou migrační vlnou 2015 bylo zjištěno, že mnohé servery šíří mylné informace i zde. Jde například o fiktivní příběhy obětí silvestrovských útoků v Kolíně nebo placené facebookové „trolly“ sdílející nedoložené zprávy.

U webů jako je aeronet.cz a ac24.cz lze vysledovat ruské finanční toky, texty jejich článků jsou často "cinknuté ruštinou" nebo jsou překladem ruského bulváru. Podle studie Kragha a Åsberga z roku 2017 či investigativního webu Neovlivní.cz však jejich cílem není ani tak přesvědčit čtenáře o správnosti kremelského pohledu, jako spíš zahltit západní mediální prostor chaosem rozličných teorií, aby celkově vytvářely dojem "Bůh ví jak to bylo".

Mezinárodní právo sice zakazuje propagandu podněcující k válce, podvracející nebo pomlouvačnou, nicméně tyto hranice těchto definic jsou velmi mlhavé a proto Rusko nikdy před mezinárodním soudem nestálo. Nicméně například ICJ (International Commison of Jurists) usvědčilo Rusko z porušení lidských práv propagandou zaměřenou proti LGBT komunitě.
5-

+0Komentář Navrhl/a: Chlebashořčicí (diskuse) 24. 8. 2017, 12:53 (CEST)

4-ostatní -
Reprodukční bariéra
Rozmanitost květů na Zemi je výsledkem koevoluce s jejich opylovači, jež jsou často reprodukční bariérou.
Reprodukční bariéry jsou jakékoliv vlivy znemožňující křížení dvou rozdílných druhů, ať už jde o rozdíly ve fyziologii, chování nebo rozdílné volbě samic, případně neumožňují produkování plodných potomků. Vzhledem k tomu, že na základě reprodukčních bariér je definován druh, jsou reprodukční bariéry (zmírňováním genového toku) zodpovědny za vznik a udržování biologických skupin s rozdílnou charakteristikou, tedy za speciaci. Pokud je mezi dvěma druhy reprodukční bariéra, nacházejí se v reprodukční izolaci. Tendence druhů se reprodukčně izolovat je někdy také nazývána Wallaceův efekt. Reprodukční bariéry se začnou podepisovat na genofondu druhu buďto v momentě, kdy je pro něj výhodná pouze relativně "extrémní" strategie (sympatrická speciace), nebo pokud se kvůli migraci či geologické bariéře začnou přizpůsobovat jinému prostředí (alopatrická speciace). Jiným případem je obrana proti hybridizaci, kdy se druhy začnou adaptovat proti vzniku společných potomků s jiným druhem, protože takový potomek může být např. z důvodu exotického počtu chromozomu sterilní či proti inbreedingu (incestu). Druhy se mohou bránit rozdílnou dobou páření/kvetení, mechanicky nekomplementárními pohlavními orgány, opravnými mechanismy DNA v zygotě či rozdílnými namlůvními rituály.
5-

+0Komentář Navrhl/a: Chlebashořčicí (diskuse) 24. 8. 2017, 12:56 (CEST)

2-Dobrý článek -
Vydra skvrnitá
Vydra skvrnitá
Vydra skvrnitá (Hydrictis maculicollis, syn. Lutra maculicollis) je lasicovitá šelma náležící do monotypického rodu Hydrictis, předchozí systematika ji řadila do jiného rodu, Lutra. Bylo popsáno několik poddruhů, jejich existence je nicméně sporná. Vydra skvrnitá obývá tropické a subtropické oblasti subsaharské Afriky až do nadmořské výšky 2500 m, k životu preferuje rozlehlé čisté vodní toky s kamenitým dnem, dostatkem ryb a okolním rostlinstvem. Od vody se vzdaluje maximálně na 10 m.

Vydra skvrnitá je středně velký druh vydry, měří 85 až 105 cm (bez ocasu 58 až 69 cm). Mezi africkými druhy vyder je nicméně nejmenším druhem. Dlouhé a štíhlé tělo je vybaveno krátkými končetinami a zploštělým ocasem, pomocí kterého může kormidlovat při plavání. Zbarvení se pohybuje mezi červenohnědou a čokoládovou se skvrnami na krku. Druh může žít solitérně nebo tvořit skupinky až o dvaceti jedincích. Živí se hlavně rybami, pokud však nejsou k dispozici, nepohrdne ani jinou potravou. Reprodukce probíhá sezónně a samici se nejčastěji rodí dvě až tři mláďata, která se stanou na matce nezávislá za jeden rok a ve dvou letech již mohou sama zplodit potomstvo.

Mezinárodní svaz ochrany přírody hodnotí vydru skvrnitou jako téměř ohrožený druh s klesající populací a je zařazena na seznam CITES do druhé přílohy. Hlavní důvod ohrožení spočívá ve ztrátě přirozeného prostředí, vydry jsou rovněž zabíjeny. Pro jejich ochranu bude důležité například vzdělávání veřejnosti či monitoring tohoto druhu.
5-

+0Komentář Navrhl/a: OJJ, Diskuse 20. 9. 2017, 07:52 (CEST)



2-Dobrý článek -
Glory to the Brave
HammerFall v roce 2015
Glory to the Brave je debutové album švédské klasické heavymetalové hudební skupiny HammerFall. Vydáno bylo dne 26. června 1997 prostřednictvím vydavatelství Nuclear Blast. Kapela jej v roce 1996 nahrála za necelé dva týdny ve studiu Studio Fredman v Göteborgu za dozoru producenta Fredrika Nordströma a konečný mix zabral pouhé dva dny. Na přebalu alba se objevil maskot skupiny, válečník Hector, na červeno-oranžovém podkladu. Autorem tohoto díla je malíř Andreas Marshall. Autory skladeb byli kytarista a zakladatel kapely Oscar Dronjak, zpěvák Joacim Cans a bubeník Jesper Strömblad. Poslední jmenovaný se ovšem z časových důvodů nemohl na nahrávání alba podílet spolu s ostatními, ti proto oslovili bubeníka Patrika Räflinga. Texty se často zabývají tématy jako jsou; bojování, síla či odvaha válečníků a obecně lidí či naděje v budoucnost heavy metalu. Z bojů se v jedné písní skupina věnuje obléhání Jeruzaléma v roce 1099, přičemž tuto událost vypráví z pohledu Řádu templářů. Deska měla velký vliv na vývoj heavy metalu, který v té době nebyl příliš populárním; převažoval především styl grunge. Právě debut HammerFall ovšem opět obrátil pozornost fanoušků zpět k heavymetalové hudbě a „znovuzrodil“ tento žánr. Glory to the Brave se umístilo na 38. pozici v německé hitparádě Media Control Charts a 40. skončilo v Rakousku v žebříčku Ö3 Austria Top.
5-

+0Komentář Navrhl/a: Michal Lenc (diskuse) 5. 12. 2017, 20:14 (CET)


2-Dobrý článek -
Mick Ronson
Mick Ronson při vystoupení v San Franciscu (1981)
Mick Ronson, přezdívaný Ronno, (26. května 194629. dubna 1993) byl anglický zpěvák, kytarista, hudební producent a skladatel. Přestože byla jeho hlavním nástrojem kytara, byl Ronson multiinstrumentalistou – příležitostně hrál například na baskytaru, různé klávesové nástroje, foukací harmoniku, zobcovou flétnu a perkuse. Do širšího povědomí se dostal počátkem sedmdesátých let jako člen doprovodné skupiny zpěváka Davida Bowieho, která byla označována názvem The Spiders from Mars. Později dlouhodobě spolupracoval se zpěvákem Ianem Hunterem. Během své kariéry spolupracoval s desítkami dalších hudebníků, mezi něž patří například Bob Dylan, Lou Reed a John Mellencamp. Jako producent se podílel například na albech Rogera McGuinna, Davida Johansena nebo Morrisseye. Zároveň se věnoval sólové kariéře. Své první album s názvem Slaughter on 10th Avenue vydal roku 1974, později následovala další dvě. Zemřel na rakovinu jater ve svých šestačtyřiceti letech. Po jeho smrti proběhlo několik koncertů k jeho poctě, na nichž vystoupili například Roger Taylor (Queen), Gary Brooker (Procol Harum) či Joe Elliott (Def Leppard). Americký časopis Rolling Stone jej zařadil do svého žebříčku sta nejlepších kytaristů všech dob. Roku 2017 byla v hudebníkově rodném městě Kingston upon Hull odhalena socha kytary, věnovaná Ronsonově památce. Téhož roku o něm byl natočen dokumentární film.
5-

+0Komentář Navrhl/a: Marek Koudelka (diskuse) 25. 12. 2017, 15:32 (CET)

4-ostatní -
Jonathan Richman
Jonathan Richman při vystoupení v Barceloně (2009)
Jonathan Richman (* 16. května 1951 Natick) je americký zpěvák a kytarista. S veřejným vystupováním začal v roce 1967. Značný vliv na něj tehdy měla experimentální rocková skupina The Velvet Underground, jejíž koncerty mnohokrát navštívil. V roce 1970 založil vlastní rockovou skupinu The Modern Lovers, která pořídila několik demonahrávek, ale již v únoru 1974 se rozpadla. V roce 1976 byly vydány některé její demonahrávky na albu The Modern Lovers, většinu z nich produkoval John Cale z The Velvet Underground. Richman v roce 1976 dal dohromady novou skupinu, která vystupovala a vydávala alba pod názvem Jonathan Richman and the Modern Lovers. Na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let vystupoval sólově, později však zase začal hrát s kapelou. Sestava skupiny The Modern Lovers (případně Jonathan Richman and the Modern Lovers) se mnohokrát změnila a jediným stálým členem byl Richman, který byl rovněž výhradním autorem jejích písní. Po roce 1988 vystupoval a vydával desky výhradně pod svým vlastním jménem, občasně hrál s doprovodnými hudebníky či dlouhodobě v duu s bubeníkem Tommym Larkinsem. Kromě koncertování a nahrávání alb složil hudbu k filmu Něco na té Mary je. Jeho primárním jazykem je rodná angličtina, avšak nazpíval také písně ve španělštině, francouzštině a italštině. Coververze jeho písní nahrála řada dalších hudebníků, mezi něž patří například Joan Jett, John Cale či David Bowie.
5-

+0Komentář Navrhl/a: Marek Koudelka (diskuse) 25. 12. 2017, 15:33 (CET)

2-Dobrý článek 2018-35
Honey (píseň)
Moby (2009)
Honey“ je píseň amerického hudebníka Mobyho. Vydána byla 31. srpna 1998 jako první singl z jeho páté desky Play, jejíž vydání následovalo v květnu 1999. Tato uptempová píseň obsahuje vokální linku písně „Sometimes“ od americké bluesové zpěvačky Bessie Jones, zatímco její instrumentální část je postavena kolem opakujícího se klavírního riffu písně „Woman to Woman“ od rockového zpěváka Joea Cockera. Moby objevil záznam písně „Sometimes“ při poslechu kompilace nahrávek sestavené sběratelem Alanem Lomaxem. Následně složil píseň „Honey“, stejně jako několik dalších písní z alba Play, například „Find My Baby“ a „Natural Blues“. Písni „Honey“ se dostalo dobrého přijetí od kritiků, kteří chválili použití samplu písně „Sometimes“ a označovali ji za vrchol alba Play. Píseň se dostala na třiatřicátou příčku britské singlové hitparády a rovněž do hitparád dalších zemí, včetně Rakouska a Německa. K písni byl také natočen videoklip, jehož režisérem byl Roman Coppola. Ve videu prochází různými místy tři Mobyové, kteří na konci vlezou do bedny, jež vybuchne. Píseň „Honey“ se v době původního vydání dočkala několika remixů. O dva roky později byl zveřejněn další oficiální remix, v jehož částech zpívá R&B zpěvačka Kelis.
1-

+0Komentář Navrhl/a: Marek Koudelka (diskuse) 25. 12. 2017, 15:46 (CET)
+1Ano Bazi (diskuse) 15. 4. 2018, 13:25 (CEST)

2-Dobrý článek -
Antilopka pižmová
Samec antilopky pižmové, Zanzibar
Antilopka pižmová (Nesotragus moschatus), přezdívaná též suni, je druh antilopky z čeledi turovití zařazený na základě genetické analýzy z roku 2014 do rodu Nesotragus. Předchozí systematika, kterou uznává Integrated Taxonomic Information System, jej řadí do rodu Neotragus, který však dle této nové analýzy zahrnuje pouze druh antilopka trpasličí (Neotragus pygmaeus). Rozpoznáváno je někdy až pět poddruhů. Druh obývá východní a jihovýchodní Afriku, rozšířil se do států Keňa, Malawi, Mosambik, Jihoafrická republika, Tanzanie a Zimbabwe, kde osídlil převážně husté lesy.

Antilopka pižmová může mít jako druh různé, ale u každého jedince jednotné, zbarvení, jenž se pohybuje od šedé po kaštanovou. Směrem ke spodní straně těla barva bledne a spodek těla je pak již plně bílý. Suni patří mezi nejmenší druhy antilop. Na výšku měří 33 až 35 cm a na délku asi 57 až 62 cm bez ocasu. Samci jsou vybaveni krátkými černými rohy a vyvinuly se u nich také mohutné preorbitální žlázy v koutku oka, kterými je vylučováno pižmo sloužící k vymezení teritoria. I samice mají tyto žlázy, jsou však menší.

Druh je plachý, aktivní hlavně během pozdních večerních a brzkých ranních hodin. Živí se převážně spadanými listy rostlin. Žije spíše samotářsky a vykazuje teritorialitu, své malé území si samci i samice hájí před jedinci stejného pohlaví, území samců a samic se však mohou překrývat. Rozmnožování může probíhat celoročně, samici se rodí obyčejně jedno mládě, jež schovává ve vysoké trávě. Jeho vývoj je rychlý a za tři dny již konzumuje pevnou stravu. Pohlavní dospělosti je dosaženo za 6 až 18 měsíců.

Mezinárodní svaz ochrany přírody hodnotí druh jako málo dotčený taxon, i tak však hrozby existují: nebezpečí představuje ztráta přirozeného prostředí a také lov jak ze strany zdivočelých psů, tak ze strany lidí.
5-

+0Komentář Navrhl/a: OJJ, Diskuse 26. 12. 2017, 09:34 (CET)

4-ostatní -
Dějiny zemědělství
Orba se zápřahem rohatého skotu ve starověkém Egyptě
Dějiny zemědělství zaznamenávají domestikaci rostlin a zvířat a vývoj a šíření technik pro jejich efektivní produkci. Zemědělství vzniklo nezávisle v různých částech světa a zahrnovalo různorodou škálu taxonů. Nejméně jedenáct samostatných oblastí Starého a Nového světa tvořilo nezávislá centra původu.

Již nejméně 20 000 let před naším letopočtem lidé sbírali a pojídali semena divoce rostoucích obilovin. Zhruba 9500 let př. n. l. bylo v oblasti Levanty kultivováno osm základních neolitických plodin – pšenice dvouzrnka, pšenice jednozrnka, ječmen, hrách, čočka, vikev, cizrna a len. Rýže zdomácněla v Číně spolu s fazolemi mungo, azuki a sójou. Prasata a následně ovce byly domestikovány v Mezopotámii, skot vzniklý domestikací z divokých praturů se objevil v oblastech moderního Turecka a Pákistánu. Cukrová třtina, banány a některé druhy kořenové zeleniny byly kultivovány na Nové Guineji. V oblasti jihoamerických And proběhlo domestikování brambor, spolu s fazolemi, kokou, lamou a morčetem. V Mezoamerice byla divoká travina teosinte domestikována na kukuřici, bavlna zdomácněla v oblasti Peru

Během středověku, a to jak v islámském světě, tak v Evropě, došlo v zemědělství k přeměnám způsobeným zdokonalenými technikami a šířením plodin, včetně zavádění cukru, rýže, bavlny a ovocných stromů do Evropy přes Al-Andalus. Kolumbovská výměna po roce 1492 přinesla do Evropy plodiny z Nového světa, jako je kukuřice, brambory, sladké brambory a maniok. Ze Starého světa putovala do Ameriky pšenice, ječmen, rýže a řepa a hospodářská zvířata včetně koní, skotu, ovcí a koz.

Zavlažování, střídání plodin a užívání hnojiv byly zavedeny brzy po neolitické revoluci a značně se rozvinuly během posledních 200 let, počínaje britskou zemědělskou revolucí.

Od počátku 20. století zemědělství ve vyspělých zemích, a do menší míry v rozvojovém světě, zaznamenalo velké zvýšení produktivity nahrazením lidské práce mechanizací a zavedením syntetických hnojiv, pesticidů a selektivního chovu. Haberův–Boschův proces umožnil syntézu dusičnanových hnojiv v průmyslovém měřítku, což výrazně zvýšilo výnosy plodin. Moderní zemědělství přineslo řadu sociálních, politických a environmentálních otázek, v reakci na to se vyvinulo ekologické zemědělství jako alternativa k používání syntetických pesticidů.
5-

+0Komentář Navrhl/a: RomanM82 (diskuse) 30. 12. 2017, 11:19 (CET)

2-Dobrý článek -
Měchožil bublinatý
Dospělec měchožila bublinatého (velikost okolo 3,5 mm)
Měchožil bublinatý (Echinococcus multilocularis), také označovaný jako měchožil větvený či tasemnice liščí, je drobná, 1–5 mm dlouhá tasemnice parazitující ve střevě lišek obecných a polárních. Tasemnice se může rovněž vyskytovat u psíků mývalovitých, kojotů ale i psů domácích. Jejím mezihostitelem jsou hlodavci (hraboši a hryzci), vzácně se však mohou nakazit ostatní savci, včetně člověka. Vyskytuje se pouze na severní polokouli a je přítomna také u lišek v ČR. Přestože nakažené lišky mohou mít v sobě stovky až tisíce tasemnic, nepůsobí měchožil liškám žádné zdravotní potíže. U hlodavců, jež se nakazí vajíčky parazita pocházejících z liščího trusu, se vytváří larvální stádium zvané alveokok v podobě drobných měchýřkůjátrech. Stěna měchýřků má schopnost neustálého prorůstání do zdravé tkáně jater. Alveokoky mohou metastázovat i do dalších orgánů. Člověk se může náhodně nakazit pozřením vajíček měchožila pocházejících z trusu infikovaných lišek. Nákaza měchožilem u člověka se nazývá alveolární echinokokóza. Nemoc má velmi dlouhou inkubační dobu (5–15 let), je podobná nádorovému onemocnění jater a neléčená končí zpravidla fatálně. I přes vysokou prevalenci měchožila bublinatého u lišek ve střední Evropě, je onemocnění lidí velmi vzácné. V České republice bylo od roku 1979 diagnostikováno pouze 7 potvrzených případů u lidí. Léčba echinokokózy stojí na chirurgickém odstranění postižených částí jater a dlouhodobém užívání benzimidazolů. Velká Británie, Irsko, Malta a Finsko jsou jediné oficiálně uznané země prosté tohoto parazita v EU a při cestovaní se psy a kočkami do těchto zemí je vyžadováno povinné odčervení prazikvantelem.
5-

+0Komentář Navrhl/a: Flukeman (diskuse) 9. 1. 2018, 14:33 (CET)

2-Dobrý článek -
Red Lips
Sky Ferreira
Red Lips“ je píseň americké zpěvačky Sky Ferreiry, která pochází z jejího druhého EP s názvem Ghost. Vydána byla 17. července 2012 společností Capitol Records. Autorem a producentem písně je Greg Kurstin, přičemž autorsky se na ní částečně podílela také zpěvačka Shirley Manson. „Red Lips“ je poprocková píseň, která popisuje citový úpadek jednotlivce. Od zpěvaččiny předchozí tvorby, která se orientovala na electropop, se tak píseň liší. Tato změna přišla záměrně, a to z důvodu, aby se zabránilo z Ferreiry udělat hvězdu jako byla zpěvačka Britney Spears. Ferreira si myslela, že to je to, čeho chce společnost Capitol Records dosáhnout. Navzdory tomu, že se albu Ghost dostaly především smíšené recenze, píseň „Red Lips“ byla obecně přijata pozitivně. Kritici chválili její celkovou produkci. Píseň se však nedostala do žádné národní hitparády. Byl k ní natočen videoklip, jehož režisérem byl Terry Richardson, a v němž se kromě zpěvačky vyskytuje velký pavouk. Video bylo zveřejněno již 12. června 2012 prostřednictvím serveru YouTube.
5-

+0Komentář Navrhl/a: Marek Koudelka (diskuse) 2. 2. 2018, 12:54 (CET)

2-Dobrý článek -
Porcelain (píseň)
Moby (2009)
Porcelain“ je píseň amerického hudebníka Mobyho. Vydána byla 12. června 2000 jako šestý singl z jeho páté desky Play, která vyšla již 17. května předchozího roku. Melancholický text písně, jehož autorem a zpěvákem je sám Moby, popisuje rozchod na základě vlastních zkušeností s neznámou ženou. Jde o elektronickou píseň, která kromě Mobyho autorské hudby obsahuje také reverzně nasamplované smyčce, a výrazný prvek rovněž tvoří klavírní linka. Navzdory tomu, že Moby původně nad písní a její produkcí vyjádřil opovržení, byl nakonec přemluven k jejímu vydání na albu Play. Písni se dostalo dobrého přijetí od kritiků, kteří chválili její aranžmá a v rámci alba Play jí označili za vyčnívající. Následně vydaný singl se stal jedním z nejúspěšnějších z celé desky, v Britské singlové hitparádě se dostal na pátou příčku a umístil se také v hitparádách dalších zemí. Moby později povolil použití písně „Porcelain“, stejně jako zbytku alba Play, v různých formách médií (filmy, reklamy). K písni byly natočeny dva oficiální videoklipy, jeden režíroval Jonas Åkerlund, zatímco druhý Nick Brandt. Rovněž vzniklo několik oficiálních remixů písně, například od Roba Dougana a Torstena Stenzela.
5-

+0Komentář Navrhl/a: Marek Koudelka (diskuse) 2. 2. 2018, 12:50 (CET)

2-Dobrý článek -
Chris Spedding
Chris Spedding (1979)
Chris Spedding (* 17. června 1944) je anglický kytarista, zpěvák a hudební producent. Vyrůstal u adoptivních rodičů a prvním nástrojem, na který ve věku devíti let začal hrát, byly housle. Rovněž hrál na klavír, který se nacházel v jejich domě. Čtyři roky po houslích začal hrát na kytaru. Nedlouho poté, co na nástroj začal hrát, založil svou první kapelu, po níž následovalo několik dalších uskupení. Kromě rokenrollu, který byl tehdy jeho primárním žánrem, se rovněž zajímal o jazzovou hudbu. V šedesátých letech doprovázel coby sideman velké množství jazzových hudebníků. Koncem dekády hrál s kapelou The Battered Ornaments a následně, do roku 1972, působil v Nucleus. Obě skupiny byly zaměřeny na jazzovou či progresivní hudbu. Své první sólové album vydal v roce 1970. Tou dobou již byl zavedeným a brzy uznávaným studiovým hudebníkem, který spolupracoval například s Memphis Slimem, Mikem d'AbemEltonem Johnem. V pozdějších letech následovalo několik dalších sólových alb, úspěchu se mu dostalo roku 1975 s hitovým singlem „Motorbikin'“. V letech 1972 až 1974 hrál se skupinou Sharks, kterou sám označoval za první skutečnou rockovou kapelu, jíž byl členem. V roce 1975 se stal členem doprovodné skupiny velšského hudebníka a skladatele Johna Calea, s nímž v té době rovněž nahrál dvě alba a občasně s ním spolupracoval i v osmdesátých a devadesátých letech. Svého času byli švagry – jejich manželky byly sestrami. Koncem sedmdesátých let byl členem doprovodné skupiny zpěváka Bryana Ferryho, s nímž obnovil spolupráci v novém tisíciletí. Od konce sedmdesátých let žil ve Spojených státech amerických, kde nějaký čas působil ve skupině The Necessaries a rovněž se začal věnovat produkci nahrávek jiných interpretů. Dlouhodobou se stala také jeho spolupráce s rockabillyovým zpěvákem Robertem Gordonem.
5-

+0Komentář Navrhl/a: Marek Koudelka (diskuse) 2. 2. 2018, 12:54 (CET)


1-Nejlepší článek -
Jedle
Ilustrace jedle bělokoré
Jedle (Abies) je rod stálezelených, jednodomých, zpravidla dlouhověkých jehličnatých stromů z čeledi borovicovitých (Pinaceae), podčeledi jedlové (Abietoideae). Zahrnuje v různých pojetích 40–50 druhů rozšířených na severní polokouli, převážně v Severní Americe, střední a jihovýchodní Evropě, ve Středomoří a ve východní Asii.

Jedle dorůstají zpravidla výšek 30–60 metrů, některé druhy výjimečně i přes 80 metrů a dožívají se stáří i 700–800 let. Kmen mívá hladkou kůru, měnící se ve stáří v tenkou rozpukanou borku, u některých druhů v mládí s pryskyřičnými puchýřky. Jehlice jsou typicky na vrcholu tupě zaoblené a lehce vykrojené, vespod obvykle se dvěma bělavými proužky; to však neplatí pro všechny druhy. Na rozdíl od smrku nevyrůstají na listových polštářcích, a větvičky jsou proto hladké. Tvar jehlic a jejich postavení na větvičce jsou významným druhově určovacím znakem. Šišky na větvích nevisí, ale vyrůstají směrem nahoru a ve stáří se rozpadají na stromech. Dřevo jedlí patří mezi měkká dřeva a neobsahuje pryskyřici, v hospodářství je ceněno méně než podobné dřevo smrkové. Řada druhů má značný sadovnický význam, využití mají i aromatické esenciální oleje a pryskyřice. Jedle též patří k nejoblíbenějším vánočním stromkům.

Dle paleobotanických nálezů jsou jedle známy již z období eocénu, tedy starších třetihor, rod jako takový vznikl patrně na konci druhohor. Těžištěm jejich druhového bohatství je východní Asie a západní část Severní Ameriky, kde patří k důležitým lesotvorným dřevinám, tvořícím smíšené i jednodruhové porosty. V jižních oblastech místy vystupují až k horní hranici lesa. Ve střední Evropě je původní pouze jediný druh – jedle bělokorá (Abies alba).
5-

+0Komentář Navrhl/a: Bazi (diskuse) 24. 3. 2018, 19:42 (CET)

2-Dobrý článek -
Alexandr modrý
Kresba samice
Alexandr modrý (Psittacula exsul) je vyhynulý druh papouška, který endemitně obýval ostrov Rodrigues ležící v západní části Indického oceánu. Pravděpodobně se vyvinul z alexandra malého (Psittacula krameri), s nímž byl blízce příbuzný, z něj se naopak možná vyvinuly jiné druhy endemitních papoušků z blízkých ostrovů Mauricius a Réunion. Kvůli izolaci od okolního světa se alexandr modrý od svých příbuzných mírně odlišoval.

Měřil asi 40 cm na délku, tedy podobně jako alexandr malý. Peří mělo zbarvení šedé až břidlicově modré, což je u převážně zelených alexandrů neobvyklé. Samec měl tmavší zbarvení než samice a obě pohlaví se odlišovala také zbarvením zobáku; samička jej měla černý, samec červený. Přesný popis zbarvení samce je však nejistý, protože byl odchycen pouze jediný a ten pravděpodobně ještě nedosáhl pohlavní dospělosti. Samci měli asi červené skvrny na křídlech. Obě pohlaví měla černě zbarvenou oblast od brady až k týlu, u samců se vyvinula jasněji. Končetiny byly šedé a duhovka žlutá. Ze sedmnáctého století pocházejí záznamy o zelených jedincích, což by značilo, že alexandři modří mohli mít zelenou či modrozelenou barvu, to však nikdy nebylo definitivně prokázáno. O chování tohoto druhu je známo jen málo informací. Živil se pravděpodobně plody rostliny Cassine orientalis. Byl velmi krotký a dovedl se naučit mluvit.

Tohoto papouška poprvé objevil francouzský hugenot François Leguat a jinými autory byl zmíněn pouze několikrát. Zvláštní druhové jméno „exsul” je odkazem na Leguata, který byl vyhoštěn z Francie. Existují pouze dvě kresby tohoto druhu; jeden exemplář byl chován během 70. let 18. století v zajetí. Vědeckého popisu se druh dočkal roku 1872, holotyp představovala samice. Samce, posledního zaznamenaného jedince, odchytili roku 1875. Jedná se o jediné dva muzejně zachované exempláře. Pták se stal vzácným kvůli odlesňování a asi i lovu, ale pravděpodobně vyhynul až po silných tropických cyklónách a bouřích, které zasáhly ostrov ke konci 19. století.
5-

+0Komentář Navrhl/a: OJJ, Diskuse 3. 4. 2018, 09:39 (CEST)

2-Dobrý článek -
Avantasia
Avantasia v roce 2016
Avantasia je projekt metalové opery vytvořený Tobiasem Sammetem, zpěvákem a skladatelem skupiny Edguy, v roce 1999. Z původně jednorázového projektu, pod jehož názvem na začátku 21. století vyšla dvě power/speedmetalová konceptuální alba, se roku 2006 stala plnohodnotná hudební skupina tvořená duem Sammet a Sascha Paeth, přičemž druhý jmenovaný kromě postu kytaristy obstarává také celkovou produkci alb a organizaci nahrávání. Sammet se místo fiktivních fantasy příběhů začal soustředit spíše na své vlastní pocity, tři studiová alba vydaná v letech 2008 až 2010 tak kombinují více hudebních stylů a žánrů; od power metalu až po pop rock, a textově jsou vnitřní zpovědí tohoto skladatele. K formě konceptuálního příběhu se Avantasia navrátila na dalších dvou deskách, přičemž na poslední z nich, Ghostlights (2016), je patrný také určitý návrat k hudebnímu stylu prvních dvou alb. Zároveň jsou zde ale také zastoupené motivy z dalších desek toho projektu. Na všech albech Avantasia se podílí velké množství hostujících zpěváků a instrumentalistů, ke stálým personám patří například Michael Kiske, Oliver Hartmann, Jørn Lande, Bob Catley, Michael Rodenberg či Amanda Somerville. Přestože se jedná o projekt s velkým množstvím hudebníků, Sammetovi s Paethem se daří v rámci podpory alb pořádat samostatná turné po téměř celé Evropě, Americe či také vystoupení v Japonsku.
5-

+0Komentář Navrhl/a: Michal Lenc (diskuse) 3. 4. 2018, 16:55 (CEST)

Dlouhodobě nevyhovující návrhy[editovat | editovat zdroj]