Wikipedie:Článek týdne/Návrhy

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Zde jsou návrhy článků, které by se mohly objevit na Hlavní straně v sekci Článek týdne. Schválené návrhy přiřazené k týdnům se přesouvají do přípravy. Seznam již zveřejněných článků týdne je v archivu.

Navrhování[editovat | editovat zdroj]

Návrhy jsou ukázkami již existujících kvalitních článků. Ideálně by se mělo jednat o recenzované Dobré nebo Nejlepší články (můžete vybírat z dosud nepoužitých Dobrých nebo Nejlepších článků), není to však podmínkou. Články se zajímavou tematikou mají velké plus.

Návrhy by měly:

  • dodržovat délku textu 1200–2000 znaků (s mezerami, bez wikiformátování, ideálně kolem 1500); text rozdělte do dvou odstavců;
  • obsahovat poutavý obrázek s popisem, jehož výsledná šířka na Hlavní straně bude 100px.

Ukázka by v rámci možností měla korespondovat s úvodem článku. Několik tipů na dobrý úryvek:

  • vybírejte do ukázky zajímavé informace;
  • snažte se psát poutavě, zkuste čtenáře zaujmout;
  • můžete psát volnějším stylem, než jak je psán úvod v článku (tam je samozřejmě nutné dodržovat přísně encyklopedický styl);
  • vyhýbejte se odborným termínům, složitým formulacím i přehlcení ukázky daty a čísly;
  • zkuste vybrat co nejzajímavější obrázek k článku;
  • odkazujte na zajímavé články; pokud neexistují, vytvořte je.

Prosíme, nečekejte, že se bude návrhem někdo detailně zabývat a předělávat ho, aby mohl jít na Hlavní stranu. Nebude. Je hlavně na navrhovateli, aby dodal článek, který může týden reprezentovat Wikipedii na její úvodní stránce.

Posuzování návrhů[editovat | editovat zdroj]

Přítomnost návrhů zde ještě nezaručuje, že se daný výňatek na Hlavní straně v dohledné době vyskytne. Chcete-li přispět ke schválení návrhu nebo máte-li k němu námitku či připomínku, přidejte k němu svou recenzi (do prvního volného číslovaného parametru recenze1-9) a využijte k tomu příslušnou předlohu:

  • {{čt/ano| --~~~~}}
  • {{čt/ne| --~~~~}}
  • {{čt/komentář| --~~~~}}

Zejména u negativních recenzí doplňte před svůj podpis i stručné zdůvodnění. Případné polemiky s recenzemi, je-li to nutné, veďte na diskusní stránce k návrhu.

Zpracované návrhy[editovat | editovat zdroj]

Článek Obrázek Anotace Recenze
Č N T
3-Česko -
Korolupy
Kostel sv. Vavřince s památníkem obětem 1. světové války
Obec Korolupy (německy Kurlupp) se nachází v okrese Znojmo, kraj Jihomoravský. V roce 2013 zde žilo 168 obyvatel, což je přibližně 11 obyvatel na km². V obci Korolupy poblíž hranice České republiky s Rakouskem žilo na jejím území do roku 1945 německé obyvatelstvo s malou českou menšinou, během různých vývojových etap i židovské obyvatelstvo, ale i jiné národnosti. Přelomové události 20. století ovlivnily její život i obyvatele, taktéž se podepsaly na vývoji celého regionu. Poštovním směrovacím číslem spadá obec pod poštu Uherčice 671 07. Nejbližším městysem je Jemnice, Moravské Budějovice a Vranov nad Dyjí, kde je také obecní úřad s rozšířenou působností. Přes hranici do Rakouska leží blízký Horn a směrem do Čech městys Slavonice. Obec se rozprostírá na náhorní plošiněnadmořské výšce 433 metrů v blízkosti malého kopce Kopka. Po zavedení obecního rozhlasu se ujala v obci znělka – známá polka Jaromíra Vejvody Škoda lásky, která už k obci neodmyslitelně patří.
5-

+0Komentář Navrhl/a: 17. 1. 2015 Mirek256

3-Česko -
Kuratorium pro výchovu mládeže v Čechách a na Moravě
Znak Kuratoria, svatováclavská orlice s českým a moravským znakem
Kuratorium pro výchovu mládeže v Čechách a na Moravě (KVMČM) byla masová mimoškolní organizace pro výchovu české mládeže ve věku od 10 do 18 let v intencích nacionálně-socialistických idejí. Působila na území Protektorátu Čechy a Morava v letech 1942–1945. Organizace pořádala sportovní akce, ale i kulturní kampaně (Umění mládeži, Kulturní péče o českou mládež, Knihovna pro mládež), umělecké soutěže (Ukaž co umíš), sociální kampaně (Šijeme panenky, Šijeme pro nejmenší, Pomáháme maminkám apod.). Vydávalo též časopisy pro mládež Správný kluk, Dívčí svět a další.

Věnovalo se i rekreaci mládeže. Denní režim začínal a končil po vzoru Hitlerjugend nástupem a vztyčením či sundáním (říšské a protektorátní) vlajky spolu s provoláním hesla „Bojovat mohu jen za to, co miluji!“ a zpěvem písně; v Čechách „Čechy krásné, Čechy mé“ a na Moravě „Moravo, Moravo“. Následovalo heslo dne, po vzoru Hitlerjugend, například: „Život je práce, práce jest štěstí.“ (Robert Ley).

Kromě politických přednášek a pochodování v útvaru na veřejnosti byla výchovným prostředkem užívaným v Kuratoriu například péče o udržování čistoty, kdy vzorně čisté chatky obdržely ocenění „vlajka čistoty“.
5-

+0Komentář Navrhl/a: 23. 1. 2015 I.Sáček, senior

3-Česko -
Říp
Říp od severozápadu
Říp je zdaleka viditelný vrch o nadmořské výšce 455,2 m vystupující z roviny asi 5 km jižně od Roudnice nad Labem. Spadá do geomorfologického okrsku Krabčická plošina. Jde o čedičovou kupu – pozůstatek třetihorního vulkánu – dnes již značně sníženou zvětráváním, se silnými suťovými vrstvami na úpatí. Zdejší sodaliticko-nefelinický čedič obsahuje kromě olivínumagnetit, což způsobuje lokální magnetickou anomálii – na hoře lze pozorovat výchylky střelky kompasu. Až do roku 1879 byl Říp bezlesý. Dnes téměř celou horu pokrývá dubohabrový les. Na úpatí vyvěrají tři prameny. Jedná se ovšem také o památné místo české mytologie a historie. Podle pověsti sem přišel praotec Čech, přehlédl okolní krajinu a rozhodl se zde usadit. Legendu poprvé zaznamenal počátkem 12. století kronikář Kosmas, v 16. století ji rozvinul Václav Hájek z Libočan a patrně nejznámějí zpracování vytvořil roku 1894 Alois Jirásek ve Starých pověstech českých. Název hory je však mnohem starší, znamená prostě horu, skálu či pahorek. Na vrcholu hory stojí románská rotunda sv. Jiří, původně zasvěcená svatému Vojtěchovi. Poprvé je připomínána roku 1126, kdy nechal kníže Soběslav I. stávající kostelík opravit a rozšířit na paměť vítězství proti německému králi Lotharu III.bitvě u Chlumce. Později se stal oblíbeným poutním místem. Každoroční pouť se koná v neděli před svátkem sv. Jiří (24. dubna). Roku 1868 zde byl vyzvednut a do Prahy slavnostně dopraven jeden ze základních kamenů Národního divadla.
5-

+0Komentář Navrhl/a: 27. 10. 2007 Li-sung, resp. JAn Dudík
+0Komentář Nemohu se zbavit dojmu, že v současném zpracování by se na článku mělo ještě zapracovat, aby dosáhl kvality prezentace na HS. Chudé i nezformátované zdroje, sloh (Podle názvu hory je pojmenován pár vlaků), řešení obrázků i ext. odkazů. --Kacir 14. 9. 2016, 10:42 (CEST)

3-Česko -
Velký rybník (přírodní rezervace)
Letecký snímek Velkého rybníka
Přírodní rezervace Velký rybník se nachází ve východní části okresu Děčín v katastru obce Rybniště v jihozápadní části Šluknovské pahorkatiny na severu České republiky. Rybník se rozkládá na horním toku potoka Lužničky, který se na německém území se vlévá do Mandavy. Součástí přírodní rezervaci je Rybnišťský velký rybník, dříve (německy Bernsdorfer Teich), který je největší stojatou vodní plochou okresu Děčín o rozloze 35,8 ha a objemu 390 000 m³. K hrázi rybníka je přístup od vesnice Ladečka, která spadá pod obec Horní Podluží, a samotný rybník se nachází 1,5 km severovýchodně od Rybniště.

Rybník při svých tazích hojně využívají ptáci, v důsledku čehož je ve zdejším chráněném ornitologickém území zakázáno koupání. V roce 1984 zde byla vyhlášena, a v roce 1995 rozšířena na rozlohu 83 ha, přírodní rezervace ve správě Ústeckého kraje. V roce 2007 byla dále rozšířena na rozlohu 103,72 ha v katastrálních územích Rybniště a Krásná Lípa.

Přírodní rezervace byla vyhlášena nejenom k ochraně tažných ptáků a jiných živočichů, ale i pobřežních mokřin, ve kterých se vyskytují chráněné rostliny. Z ohrožených ptáků zde můžeme vidět bukáčka malého, jeřába popelavého, orla mořského či moudivláčka lužního a potápku rudokrkou, která v 2. polovině 70. let jinde v Čechách nehnízdila. Celkem zde byl zjištěn výskyt téměř 200 druhů ptáků. Velký rybník je zařazen do Evropsky významných lokalit dle nařízení vlády číslo 132/2005 Sb., kód lokality CZ0420166. Přírodní rezervace se nachází v Ptačí oblasti Labské pískovce.

S blízkým rybníkem Světlík jej spojuje naučná stezka.
5-

+0Komentář Navrhl/a: 23. 2. 2013 Mirek256

4-ostatní -
Cædmon
Cædmonův památník ve Whitby.
Cædmon (2. polovina 7. století) byl první známý staroanglický (anglosaský) básník. Veškeré zprávy o jeho životě pocházejí pouze z latinsky napsaného díla Historia ecclesiastica gentis Anglorum (Církevní dějiny národa Anglů), jehož autorem je učenec a historik Beda Venerabilis (Beda Ctihodný). Podle Bedy Ctihodného byl Cædmon Kelt pracující jako pastevec poblíž významného northumbrijského kláštera Streonæshalch (dnes Whitby Abbey, Severní Yorkshire). Ve snu byl díky božímu vnuknutí obdařen výjimečnými básnickými schopnostmi, stal se mnichem v tomto klášteře, působil zde jako básník a roku 680 zde zemřel. Z dochovaných skladeb, které podle Bedy Ctihodného Cædmon vytvořil, je mu dnes přisuzován jen Hymnus o Stvoření (Cædmon's Hymn), složený prý ve snu na pokyn anděla. Byly mu přisuzovány také některé delší epické skladby na biblické náměty, které jsou však pokládány za díla neznámých autorů ze 7.9. století (v této souvislosti se také někdy hovoří o dílech z tzv. Cædmonovy školy).
9-

+0Komentář Navrhl/a: Chalupa 5. 4. 2011, 13:55
-1Ne Rozhodně rozšířit ukázku, potom budu klidně hlasovat ano--OJJ, Diskuse 29. 10. 2015, 10:11 (CET)

4-ostatní -
Plastový vojáček
Vojenská patrola jištěná tankem.
Plastový vojáček je druh dětské hračky vyráběný z plastu a znázorňující postavu vojáka při různých bojových činnostech. Jedná se o poměrně rozšířenou hračku, která je vyráběna v široké škále velikostí v závislosti na věku dítěte, pro které by měla být určena. Tato hračka je oblíbená hlavně u chlapců, méně u dívek. Nejčastěji jsou vyráběny postavičky ve dvou velikostech, které jsou okolo 25 mm a 70 mm. Plastoví vojáčci jsou vyráběni v celé škále druhů a to jak od vojenských činností (granátník, velitel, samopalník, kulometčík, pěšák, minometčík atd.) tak i v celé řadě současných i historických armád (britská, americká, francouzská, sovětská, německá atd.). Mimo vojáčků se vyrábí i podpůrné vojenské vybavení jako jsou tanky, letadla, džípy, vrtulníky, děla, ale třeba také zátarasy, ploty, či vlajky. Jednotlivé armády od sebe bývají rozlišeny i barevně, takže se vyskytují vojáčci modří, zelení, hnědí, šedí atd.
5-

+0Komentář Navrhl/a: 17. 4. 2008 Chmee2
+0Komentář Potenciálně rizikové téma s ohledem k názorům části komunity: násilí. --Bazi (diskuse) 10. 8. 2015, 16:24 (CEST)
+1Ano Zajímavá tématika, sympatické zpracování. --Vlout (diskuse) 26. 10. 2015, 01:07 (CET)
-1Ne Velmi krátká anotace. --OJJ, Diskuse 8. 11. 2015, 17:40 (CET)

4-ostatní -
Žehlení prsů
Nahřáté skořápky kokosového ořechu jsou jedním z nástrojů používaných k žehlení prsů
Žehlení prsů (anglicky Breast ironing) je praktika tělesné modifikace, během které jsou dospívajícím dívkám masírována a stlačována prsa nahřátými rozpálenými předměty s cílem prsa zploštit či zastavit jejich růst. Děje se tak od prvních náznaků růstu dívčích prsů (často již od 9 let) a zpravidla tak činí matky (ale i tety, či jiné ženské rodinné příslušnice) svým dcerám v domnění, že je tak uchrání od sexuálního obtěžování a znásilnění, v důsledku toho zabrání jejich předčasnému otěhotnění, které by poskvrnilo jméno rodiny, či aby jim umožnily studovat, namísto toho, aby byly těhotenstvím vnuceny do předčasných manželství. Provádí se mezi některými kmeny v částech západoafrického Kamerunu, kde se chlapci a muži mohou domnívat, že růst prsou u dívky znamená, že je dostatečně zralá na pohlavní styk. Mimo Kamerun jsou méně často zmiňovány státy jako Čad, Togo, Benin či Rovníková Guinea. Mezi nejčastěji používané nástroje při této tělesné modifikaci patří dřevěné moždířové paličky, které jsou za normálních okolností používány pro otloukání hlíz. Mezi další patří banány, skořápky kokosového ořechu, kameny, naběračky, stěrky a kladiva, které jsou nahřívány nad žhavým uhlím či nad ohněm.
1-

+0Komentář Navrhl/a: 28. 7. 2011 Faigl.ladislav
+0Komentář Potenciálně rizikové téma s ohledem k názorům části komunity: násilí či tělesnost. --Bazi (diskuse) 10. 8. 2015, 16:28 (CEST)
+1Ano HlTo CZ (diskuse) 14. 3. 2016, 15:51 (CET)

3-Česko -
Starokladrubský kůň
Starokladrubský bělouš v šestispřeží
Starokladrubský kůň je nejstarší české plemeno, český chovatelský unikát, jehož původ sahá až na začátek novověku. Zároveň je to jediné plemeno koní vyšlechtěné speciálně pro ceremoniální účely panovníků. Do dnešních dnů si stále udržel barokní ráz. Dnes je to velmi oblíbený výstavní nebo rodinný kůň, vhodný i pro to, aby na sobě vozil malé děti. Své jméno dostal podle hřebčína v Kladrubech nad Labem. Tento hřebčín je nejstarším v Evropě a jedním z nejstarších fungujících hřebčínů vůbec. Obecně se dělí na dva typy: starokladrubský bělouš a starokladrubský vraník.
Základem chovu byly domácí klisny zkřížené s dovezenými starošpanělskými a staroitalskými (neapolskými) hřebci. Od 17. století byla vedena plemenná kniha, ve které bylo zaznamenáno přes 1 000 kusů starokladrubských koní. Někteří z nich měli údajně výšku v kohoutku 2 m, i když současní koně jsou menší. Za sedmileté války hřebčín vyhořel a přestože koně byli včas evakuováni, bylo zničeno mnoho dokumentů o šlechtění a chovu starokladrubských koní. Císařovna Marie Terezie pak hřebčín zrušila, pak jej ale Josef II. znovu obnovil. Po vzniku samostatného Československa se chov potýkal s mnoha problémy, protože koně byli vnímáni jako symbol habsburské monarchie.
5-

+0Komentář Navrhl/a: Leome 323 ♥ (diskuse) 23. 9. 2015, 15:51 (CEST)
+1Ano DČ ani NČ to sice není, ale český kůň na cswiki, dlouhý úvod, nevidím problém. 👍 OJJ, Diskuse 23. 9. 2015, 15:57 (CEST)
-1Ne Skvělé téma, ale článek by si ještě zasloužil vylepšení. Zdrojováno různými weby, sekce Charakter a Ocenění zcela nezdrojované. --Bazi (diskuse) 20. 10. 2015, 01:29 (CEST)

4-ostatní 2015-48
Tutanchamon
Tutanchom - posmrtná maska
Tutanchamon byl egyptská král a jeho jméno je známé po celém světě. K poznání egyptologie napomohlo otevření Tutanchamonovy hrobky 25.listopadu 1922 britským egyptologem Howardem Carterem. Bohatství, které obsahovala Tutanchamonova hrobka, budí emoce dodnes a egyptologové stále z bohatství ukrytém v hrobce čerpají vědecké poznatky o starověkém Egyptě.

Faraon vládl 10 let a hrobka obsahovala kompletní pohřební výbavu, která je dnes vystavena v muzeum v Káhiře. Výbava se skládala z nejrůznějších věcí, určených pro posmrtnou potřebu. Byly nalezeny nádoby s oleji, vodou, vínem i potraviny. Byly nalezeny truhlice s oděvy i truhlice naplněné šperky, ale také sošky, luky i šípy. V hrobce byla pohřební komora se sarkofágem a tělo krále Tutanchamona bylo v několika rakvích.

Howard Carter zpracovával nalezené předměty z Tutanchamonovy hrobky do konce svého života. Hrobku a nalezené předměty popsal ve třech svazcích a svoje rukopisy opatřoval nákresy, náčrty i kresbami. Zemřel v roce 1939 a svoje rukopisy nestihl plně dokončit. Jeho dílo je k dispozici badatelům a nadšeným egyptologům stále.
9-

+0Komentář Navrhl/a: Jani Šibalová 10. 10. 2015, 15:11‎
-1Ne Nedokonalá anotace, ale hlavně nereprezentativní článek vyžadující úpravy. --Bazi (diskuse) 12. 10. 2015, 01:37 (CEST)
-1Ne Námět sice dobrý, ale málo řádkových referencí --OJJ, Diskuse 29. 10. 2015, 10:06 (CET)

2-Dobrý článek -
Bible Melantrichova
Titulní list Melantrichovy Bible České (1570)
Bible Melantrichova patří k nejvýznamnějším vydáním Biblerenesančních Čechách. Její význam spočívá jak ve velmi vysokém nákladu, který vedl též k velkému rozšíření této Bible, tak v její vysoké umělecké a typografické úrovni. Za Melantrichova života byla tato Bible vydána sedmkrát, resp. čtyřikrát či pětkrát. Melantrichova bible patří k českým utrakvistickým vydáním, ale Melantrich zcela plánovitě přihlížel i k potřebám a požadavkům katolické strany a také luteránů. Kromě celé Bible Melantrich třikrát vydal i samotný Nový zákon. První vydání Melantrichovy bible bylo dokončeno 11. dubna 1549 a vyšlo v tiskárně umírněného katolíka Bartoloměje Netolického jako společný podnik Netolického a Melantricha. Iniciátorem byl humanisticky zaměřený Melantrich, zatímco Netolický poskytl finanční a právní zázemí, neboť Melantrich v té době jako utrakvista nesměl provozovat tiskárnu. Revizi Nového zákona s použitím řeckého originálu a jazykovou modernizaci provedl Melantrichův bývalý spolužák na Pražské univerzitě Sixt z Ottersdorfu. Ten také doplnil vlastní biblický text historickým přehledem Putování svatého Pavla a Melantrich sepsal Předmluvu k pobožnému čtenáři. Vydání obsahuje též pět celostránkových ilustrací, deset druhů iniciál, bordur, vinět a dalších ozdobných grafických prvků. Jak dokládá řada dotisků či nových vydání Melantrichovy Bible, byl o ni přes poměrně vysokou cenu podobně rozsáhlých knih veliký zájem.
9-

+0Komentář Navrhl/a: Bazi (diskuse) 31. 12. 2015, 12:53 (CET)
-1Ne Články postavené na 1 zdroji by neměly jít na HS, potřeba zafixovat více rozcestníků + redirů.--Kacir 14. 9. 2016, 10:51 (CEST)

4-ostatní -
Konspirační teorie
Boží oko na jednodolarové bankovce
Konspirační teorie (spiklenecká teorie) je původně neutrální označení pro jakékoli tvrzení o kriminálním nebo politickém spiknutí. Termín ale časem nabyl pejorativního významu a je používán téměř výlučně pro odkazování na okrajové teorie, které vysvětlují historické nebo současné události jako výsledek tajného spiknutí skupiny mocných činitelů.

Konspirativistický názor předpokládá svět, který se řídí plánem. To se projevuje ve třech podstatných principech obsažených v téměř každé konspirační teorii:

  • Nic se neděje náhodně. Příčinou významných událostí nemůže být náhoda.
  • Zdání klame. Spiklenci důmyslně zakrývají svou identitu nebo činnost.
  • Všechno souvisí se vším. Skryté souvislosti lze odhalit propojením zdánlivě nesouvisejících informací.
První známou publikovanou konspirační teorií jsou Paměti ukazující dějiny jakobínství (Mémoires pour servir à l'histoire du Jacobinisme), jejichž první svazek vydal v roce 1798 jezuita Augustin Barruel, zpochybňuje zde spontánní průběh Francouzské revoluce. Všeobecně známý pamflet Protokoly sionských mudrců z roku 1903 pak popisuje židovské spiknutí, jehož cílem má být ovládnutí světa. V době, kdy byla masová média převážně státní vznikaly také konspirační teorie předpokládající využití politické cenzury, například popírání holocaustu. Konspirační teorie se před masovým rozšířením internetu a kabelové televize šířily hlavně tištěnou formou v okrajových malonákladových publikacích. Zejména Internet má na šíření konspiračních teorií velký vliv: nejen značně usnadňuje sdílení textů, ale také přispívá k tomu, že dosud oddělené konspirace se propojují do „superkonspirací“,, hiearchicky propojeného souboru spikleneckých teorií.
5-

+0Komentář Navrhl/a: Chlebashořčicí
+0Komentář Článek se dnes otřásl v základech (přidaná psychologie, sociologie a demografie) Chlebashořčicí

4-ostatní -
Gravitační vlna
Schéma gravitačních vln vyvolávané dvěma vzájemně obíhajícími hmotnými objekty (hvězdy, černé díry)
Gravitační vlna je fluktuace zakřivení časoprostoru, které se šíří jako vlna rychlostí světla. Jde tedy o vlny křivosti časoprostoru. Předpovězeny byly Albertem Einsteinem jako důsledek jeho obecné teorie relativity. První pozorování gravitačních vln proběhlo 14. září 2015 na americkém detektoru LIGO, i když nepřímé důkazy byly předloženy již dříve.

Gravitační vlny vznikají při vzájemném pohybu těles v gravitačním poli, jejich významnými zdroji jsou však především těsné binární systémy kompaktních hvězd v konečném stádiu jejich vývoje (černých děr, neutronových hvězd), výbuchy supernov a srážky černých děr. Zdrojem gravitačních vln tedy může být určitý nerovnoměrný pohyb hmoty, ke kterému dochází v relativně malé oblasti prostoru.

Gravitační vlny přenášejí energii, která je ekvivalentní hmotnosti. Tato energie tedy opět působí jako zdroj gravitačního pole. Z toho důvodu se také budou dvě gravitační vlny při svém setkání vzájemně ovlivňovat, např. se budou rozptylovat. Tím se gravitační vlny odlišují např. od vln elektromagnetických, které nepřenášejí elektrický náboj, proto také při setkání dvou elektromagnetických vln nedochází k jejich ovlivnění (obě elektromagnetické vlny vzájemně projdou, aniž o sobě vědí).
9-

+0Komentář Navrhl/a: Dvorapa (diskuse) 13. 3. 2016, 22:29 (CET)
+1Ano Aktuální téma HlTo CZ (diskuse) 14. 3. 2016, 15:47 (CET)
-1Ne V tomto stavu ne. Hodně odkazů na rozcestníky a přesměrování. Po nápravách klidně--OJJ, Diskuse 26. 3. 2016, 11:22 (CET)
-1Ne Článek ve špatném stavu. --Kacir 14. 9. 2016, 10:17 (CEST)

4-ostatní -
Karakal
Odrostlé kotě karakala
Karakal (Caracal caracal, dříve Felis caracal) je kočkovitá šelma střední velikosti. Žije v Africe a jihozápadní Asii. Je podobný severněji žijícímu rysovi, proto někdy bývá nazýván pouštní rys nebo africký rys, ale není s ním úzce spřízněn. Délka těla dosahuje 60–105 cm plus 20–34 cm ocas, výška v kohoutku 40–50 cm. Hmotnost se pohybuje od 5,2 do 20 kg. Zbarvením srsti připomíná pumu či lva. Loví zvířata malé a střední velikosti, především hlodavce, damany, menší gazely a různé ptáky. Když může, zabíjí i domácí zvířata až do velikosti kozy. Jeho jméno pochází z tureckého slova „karakulak“, což znamená „černé ucho“. Ačkoliv dochází k fragmentaci areálu a místně může být šelma ohrožena vymizením, celkově jde o početné zvíře hodnocené podle norem IUCN jako málo dotčené. Na rozdíl od mnoha jiných koček preferuje karakal otevřenou krajinu a je schopen tolerovat podstatně sušší podmínky než jeho příbuzný serval. V potravě není vybíravý a na svém jídelníčku má velmi pestrou škálu živočichů. Ačkoliv je poměrně malý, dokáže ulovit i kořist 2–3 krát těžší, než je sám (zhruba do 50 kg). Útočí rychlým sprintem na krátkou vzdálenost. Loví-li ptáky, je schopen vysokých výskoků s akrobatickými obraty. V Persii a Indii byli karakalové chováni pro zábavu. Lidé je cvičili v chytání zajíců a ptáků a pak mezi nimi pořádali závody. Někdy je vypouštěli mezi hejno holubů, přičemž předtím se uzavíraly sázky, kolik jich skolí. Prý jich dokázali zabít až 12 předtím, než ptáci ulétli. Karakalové jsou většinou samotáři, ale výjimečně spolu mohou nějakou dobu žít i dva dospělí jedinci a to zřejmě i mimo období páření. Každý jedinec má vlastní teritorium. Jeho velikost se liší podle toho, zda jde o samici nebo samce. Samci mají obvykle větší území. V sušších oblastech s menší koncentrací kořisti jsou teritoria větší.

+0Komentář Navrhl/a: Whitesachem (diskuse) 26. 3. 2016, 11:11 (CET)
+1Ano Spíš někdy na léto. Letmým pohledem mi přijde OK, dobře ozdrojované. Proč ne. --OJJ, Diskuse 26. 3. 2016, 11:16 (CET)
+0Komentář Na první pohled, nutné upravit obrázky v článku.--Kacir 14. 9. 2016, 10:21 (CEST)
VyřešenoVyřešeno Obrázky upraveny, léto je za námi, takže asi počkáme na příští léto. Já vím, je „přezvířatováno“ --Whitesachem (diskuse) 24. 9. 2016, 09:42 (CEST)


1-Nejlepší článek 2017-40
Sára Aaronsohnová
Sára Aaronsohnová
Sára Aaronsohnová (6. ledna 1890 Zichron Ja'akov9. října 1917 tamtéž) byla jedním z vůdců židovské špionážní sítě Nili, založené v roce 1915 v Palestině za účelem podpory Spojeného království v boji proti Osmanské říši během první světové války. Skupina, zformovaná kolem jejího bratra a vědce Aarona Aaronsohna, dokázala shromáždit rozsáhlé množství zpravodajských informací o rozmístění tureckých vojsk, politické a ekonomické situaci v zemi a mnohé další. Od června 1916, v době bratrovy nepřítomnosti, koordinovala a zprostředkovaně řídila veškeré aktivity skupiny v palestinské a libanonské oblasti. Od členů skupiny shromažďovala získané informace, které dále analyzovala a po zakódování posílala na britské velitelství v Káhiře. V září 1917 došlo ke dvěma incidentům, které vedly k odhalení skupiny a zatčení většiny jejich členů 2. října. Ti byli následně mučeni, aby vyzradili své spolupracovníky. Aaronsohnová vzala všechnu vinu na sebe a odmítala cokoliv prozradit. Po třech dnech útrap, kdy měla být převezena k dalšímu výslechu do Nazaretu, se z obavy, že by již nemusela další mučení vydržet, rozhodla ukončit svůj život. Dne 5. října se pod záminkou převlečení zkrvaveného oblečení nechala stráží odvést do domu své rodiny. Zatímco vojáci čekali před domem, napsala dopis na rozloučenou a ukrytým revolverem se pokusila zabít. Smrt nebyla okamžitá a zraněním podlehla o čtyři dny později, 9. října 1917. Informace, které se Nili po navázání spolupráce podařilo Britům předat, zásadně přispěly k britskému vojenskému vítězství nad Osmanskou říší v Palestině. Přestože se od roku 1935 u jejího hrobu v Zichron Ja'akovu každoročně konají vzpomínkové akce, plnohodnotného uznání se jí i skupině Nili dostalo až o desítky let později, po šestidenní válce v roce 1967. Kolem Aaronsohnové vznikl až určitý kult a vysloužila si označení židovská Johanka z Arku a hrdinka Nili.
1-

+0Komentář Navrhl/a: Faigl.ladislav (diskuse) 13. 7. 2016, 20:31 (CEST)
+1Ano Ale navrhuji vyčkat do příštího roku, kdy se výročí úmrtí zakulatí. --Bazi (diskuse) 20. 7. 2016, 14:06 (CEST)
+1Ano „Vy nás ale zásobujete,“ :) s kulacením souhlasím. --Kacir 14. 9. 2016, 10:12 (CEST)

2-Dobrý článek -
Scink šalamounský
Scink šalamounský
Scink šalamounský (Corucia zebrata), známý též jako scink stromový je ještěr z čeledi scinkovití (Scincidae) a monotypického rodu Corucia. Druh popsal John Edward Gray v roce 1855 a jsou známy celkem 2 poddruhy. Jedná se o endemita Šalamounových ostrovů. Vyskytuje se v tropických deštných lesích a jako jediný scink žije na stromech. Je to soumračný a noční tvor, ve dne odpočívá v dutinách stromů. Je největším scinkem, měří kolem 60 cm a váží až 1 kg. Má chápavý ocas. Zbarvení druhu se liší mezi jednotlivými oblastmi.

Scink šalamounský je teritoriální druh žijící v malých koloniích, někdy se může chovat agresivně. Vydrážděný jedinec zvedá tělo a vydává syčivé zvuky, v některých případech může narušitele i pokousat. Jedná se o býložravý druh, mezi nejoblíbenější potravu patří listy, ale konzumuje i jinou rostlinou potravu včetně toxické šplhavnice skvrnité (Epipremnum pinnatum), a k udržování zdravé střevní flóry pojídá vlastní trus, tato vlastnost je typická především pro mláďata. Druh je monogamní, doba březosti činí 6 až 9 měsíců. Poté se samici narodí 1 až 2 mláďata, o která se pečlivě stará.

Nebezpečí pro tento druh představuje ničení přirozeného prostředí následkem těžby dřeva a rozrůstáním obyvatelstva, někde je loven pro jídlo. Je zapsán do přílohy II. Úmluvy o mezinárodním obchodu s ohroženými druhy volně žijících živočichů a rostlin.
5-

+0Komentář Navrhl/a: OJJ, Diskuse 17. 9. 2016, 09:39 (CEST)

2-Dobrý článek 2017-35
Sterling Morrison
Sterling Morrison (1992)
Sterling Morrison (29. srpna 194230. srpna 1995) byl americký hudebník, nejznámější jako člen skupiny The Velvet Underground. Ve kapele hrál buď na kytaru, nebo baskytaru (druhý nástroj si střídal s Johnem Calem). Se skupinou nahrál čtyři studiová alba, skladby z nich později vyšly na řadě kompilací. Po odchodu od Velvet Underground se přestal zabývat hudbou, začal se věnovat studiím a následně pracoval jako lodní kapitán.

V devadesátých letech doprovázel Maureen Tuckerovou, rovněž bývalou členku Velvet Underground, na jejích sólových koncertech. V roce 1993 se zúčastnil evropského turné skupiny The Velvet Underground, z něhož později vyšlo koncertní album Live MCMXCIII. Poté, co i Tuckerová vydala několik sólových alb, zůstal Morrison jediným členem původní sestavy, který žádné nevydal.

Plánoval napsat autobiografii, k čemuž však nedošlo. Zemřel v srpnu 1995, jeden den po svých 53. narozeninách, na non-Hodgkinův lymfom. Nedlouho poté byla skupina The Velvet Underground uvedena do Rokenrolové síně slávy. Při uvádění zahráli přeživší členové novou píseň, kterou věnovali Morrisonovi. Všichni tři mu později něco věnovali: Lou Reed píseň, John Cale píseň a svou autobiografickou knihu a Maureen Tuckerová album.
5-

+0Komentář Navrhl/a: Marek Koudelka (diskuse) 15. 10. 2016, 13:01 (CEST)

2-Dobrý článek -
Desertshore
Nico při vystoupení na lampeterské univerzitě (1985)
Desertshore je třetí sólové studiové album německé zpěvačky Nico, vydané v prosinci 1970 u vydavatelství Reprise Records. Stejně jako v předchozích případech se na albu podílel hudebník John Cale, který vedle různých nástrojů obstaral také produkci alba (spolu s ním byl jako producent alba uveden také Joe Boyd). Své předchozí album The Marble Index Nico vydala v roce 1969 a následně ji byla zrušena smlouva s vydavatelstvím Elektra Records. Přestože album vyšlo u velkého vydavatelství, nedostalo se mu prakticky žádného komerčního úspěchu a i prodejnost byla velmi malá. Její další album The End… pak vyšlo až v roce 1974, a to opět u jiného vydavatelství, tentokrát Island Records. Zajímavostí je, že album má poměrně krátkou stopáž − necelých dvacet devět minut − a také to, že jsou v písních použity tři různé jazyky: kromě angličtiny se ve dvou písních zpívá německy a jedna další je ve francouzštině. Vedle Calea, který zde obstarává všechny nástroje kromě trubky a harmonia, se na albu podílel ještě zpěvaččin syn Ari, který zpívá v písni „Le Petit Chevalier“, a Caleův kamarád Adam Miller, jenž zpívá doprovodné vokály.
5-

+0Komentář Navrhl/a: Marek Koudelka (diskuse) 15. 10. 2016, 13:01 (CEST)

2-Dobrý článek -
HoboSapiens
John Cale při vystoupení v pražském Divadle Archa (2006)
HoboSapiens (nebo Hobo Sapiens) je třinácté sólové studiové album velšského hudebníka a skladatele Johna Calea z roku 2003. Jde o jeho první řadové album, které vyšlo u vydavatelství EMI Records. Jeho vydání předcházelo pětipísňové EP nazvané 5 Tracks. Album ostře kontrastuje jak s předchozím řadovým albem Walking on Locusts (1996), které je o hodně přístupnější, tak i s následujícím albem Black Acetate (2005), které je více rockové než toto. Cale často ve svých textech používá jména jiných osobností nebo názvů světových míst. Na tomto album jich použil oproti předchozím albům ještě více, mezi místa patří Zanzibar („Look Horizon“), Afghánistán („Letter from Abroad“) nebo Canterbury („Twilight Zone“) a mezi osobnosti pak Pablo Picasso („Zen“), Piet Mondrian („Zen“) nebo René Magritte („Magritte“). Vedle hudby jsou na albu slyšet různé rušivé elementy. Je to například mluvené slovo v italštině („Reading My Mind“) nebo zvonek („Bicycle“). Na albu se podílela řada hudebníků, například Brian Eno, se kterým Cale v minulosti mnohokrát spolupracoval. Dále přispěla například italská herečka Alba Clemente, stejně jako italské číšnice z newyorské restaurace. Album produkoval John Cale s Nickem Franglenem. Výkonným producentem byla Caleova manažerka Nita Scott, která tuto funkci zastávala i na jeho pozdějších nahrávkách.
5-

+0Komentář Navrhl/a: Marek Koudelka (diskuse) 15. 10. 2016, 13:02 (CEST)

4-ostatní -
Filmografie Johna Calea
John Cale při vystoupení v pražském Divadle Archa (2006)
Přestože je hlavním oborem Johna Calea hudba, v několika filmech či seriálech se představil také jako herec. V různých experimentálních filmech se začal objevovat již v šedesátých letech (šlo převážně o filmy Andyho Warhola, ale i jiných režisérů). Mimo několika neznámých a nikdy nepromítaných filmů Warhol s Calem natočil celkem osm screen testů. V roce 1987 dostal lekce od herce F. Murraye Abrahama a následně hrál roli postavy jménem Hubbley v krátkém filmu The Houseguest. Později hrál v několika dalších filmech a seriálech. Jako skladatel tvořil hudbu převážně pro francouzská filmová dramata, často režírovaná Philippem Garrelem, ale také Xavierem Beauvoisem a Olivierem Assayasem. Rovněž účinkoval v řadě různých dokumentárních filmů či televizních pořadů. V několika filmech byly také použity jeho písně (například Sid a Nancy a Sejmi eso). Cale se také na jednom experimentálním snímku, nazvaném Police Car, podílel jako režisér. Jde však pouze o krátkometrážní film, v němž jsou vidět jen blikající světla policejního vozu. V roce 2005 složil hudbu k filmu Process režiséra C. S. Leigha. Dvojice spolu dále pracovala ještě na filmu Everybody Had a Camera, který měl pojednávat o Andym Warholovi a jeho uměleckém ateliéru The Factory a zakončen měl být atentátem, který na něj spáchala feministická spisovatelka Valerie Solanasová. Později spolu dvojice pracovala na scénáři. Cale chtěl, aby ve filmu hráli velcí hollywoodští herci, jako například Johnny Depp (měl hrát Calea), Uma Thurman a Reese Witherspoon (jako Nico a Edie Sedgwick). Projekt však právě kvůli tomu nebyl dokončen.
5-

+0Komentář Navrhl/a: Marek Koudelka (diskuse) 15. 10. 2016, 13:02 (CEST)

2-Dobrý článek -
The Marble Index
Nico při vystoupení na lampeterské univerzitě (1985)
The Marble Index je druhé sólové studiové album německé zpěvačky Nico, vydané v květnu 1969 vydavatelstvím Elektra Records. Album produkoval Frazier Mohawk a o aranžmá a hudební doprovod se zde postaral John Cale. Pro Calea, který se podílel i na většině dalších zpěvaččiných alb, šlo o vůbec první práci po odchodu ze skupiny The Velvet Underground. Nico chtěla, aby Cale album také produkoval, avšak s tím nesouhlasil Jac Holzman, prezident společnosti Elektra Records, kvůli Caleově nezkušenosti s prací producenta.Název alba The Marble Index pochází z básně Předehra (anglicky The Prelude) anglického básníka Williama Wordswortha. Deska v celém rozsahu vyšla znovu v roce 2007 jako součást kompilace The Frozen Borderline: 1968-1970; toto album pak ještě obsahovalo různé alternativní verze a dříve nevydané písně.
5-

+0Komentář Navrhl/a: Marek Koudelka (diskuse) 15. 10. 2016, 13:02 (CEST)

2-Dobrý článek -
Wrong Way Up
John Cale při vystoupení v pražském Divadle Archa (2006)
Wrong Way Up je společné studiové album britských hudebníků Johna Calea a Briana Ena z roku 1990. Deska obsahuje deset autorských písní s celkovou stopáží 41 a půl minuty. Převážná část alba byla nahrána v Enově vlastním studiu ve Woodbridge. Dvojice spolu v minulosti mnohokrát spolupracovala, avšak nikdy nenatočila společnou desku. Na albu se podíleli jak Caleovi (David Young), tak i Enovi (Rhett Davies) dlouholetí spolupracovníci, stejně jako Enův bratr Roger. Pro Calea jde o druhé kolaborativní album vydané v tomto roce. Již v dubnu totiž vydal společnou nahrávku s Lou Reedem nazvanou Songs for Drella. Z alba bylo vydáno také několik singlů. Na obalu alba se nachází dvě fotografie oddělené linií dýk, což naznačuje spory, které mezi hudebníky vznikly během prací na albu. Reedice z roku 2005 má obal upravený a dýky se zde nevyskytují. Autorem obalu byl Brian Eno a v jeho bookletu bylo poděkování čtrnácti lidem, včetně Caleovy tehdejší manželky Risé.
5-

+0Komentář Navrhl/a: Marek Koudelka (diskuse) 15. 10. 2016, 13:02 (CEST)

2-Dobrý článek -
Music for a New Society
John Cale při vystoupení v pražském Divadle Archa (2006)
Music for a New Society je osmé sólové studiové album velšského hudebníka a skladatele Johna Calea. Vydalo jej v roce 1982 hudební vydavatelství ZE Records (de facto jde o nástupnickou společnost Caleova vydavatelství SPY Records). Jeho producentem byl John Cale. Ten byl rovněž autorem většiny písní, na některých se podílel také dramatik Sam Shepard. Na albu se nachází celkem deset písní, přičemž na reedici vydané roku 1993 se nacházela jedna další. V různých písních jsou použity citace písní různých skladatelů, jako byli například Nikolaj Andrejevič Rimskij-Korsakov, Ludwig van Beethoven a Claude Debussy. Autorkou fotografie na obalu alba je Caleova bývalá manželka Betsey Johnsonová. Na album svým zpěvem přispěla i jeho tehdejší manželka Risé. Na desce se dále podíleli například kytaristé Chris Spedding a Allen Lanier. Jde o velmi osobní album, na kterém se hudebník vyrovnával se ztrátou svých přátel a štěstí. Cale v roce 2016 vydal nové verze většiny písní z alba na desce M:FANS.
5-

+0Komentář Navrhl/a: Marek Koudelka (diskuse) 15. 10. 2016, 13:03 (CEST)

2-Dobrý článek -
MFANS
John Cale při vystoupení v pražském Divadle Archa (2006)
M:FANS je šestnácté sólové studiové album velšského hudebníka a skladatele Johna Calea, které vyšlo 22. ledna roku 2016. Obsahuje nově nahrané písně z Caleovy desky Music for a New Society, která původně vyšla v roce 1982. Album neobsahuje písně ve stejném pořadí jako původní deska. Navíc se zde nenachází písně „Risé, Sam and Rimsky-Korsakov“, v níž původně zpívala Caleova tehdejší manželka, a „Damn Life“, u níž byla jeho bývalá manželka Risé, s níž se rozvedl roku 1997, uvedena jako spoluautorka. První singl z alba nazvaný „Close Watch“ byl představen v listopadu 2015, v den oznámení vydání desky. Již v říjnu 2014 hudebník vydal píseň „If You Were Still Around“, jejíž dvě alternativní verze rovněž vyšly na této desce. Výrazný vliv na vznik alba měla smrt Caleova spolupracovníka Lou Reeda, s nímž působil mimo jiné ve skupině The Velvet Underground. Producentem nahrávky byl sám Cale, výkonným producentem pak jeho manažerka Nita Scott. Na nahrávání a mixování se vedle Calea podíleli jeho dlouholetí spolupracovníci Adam Moseley a Dustin Boyer. Druhý jmenovaný zde rovněž obsluhoval několik nástrojů. Dále na desku přispěli například Deantoni Parks, Jessy Greene či zpěvačka Amber Coffman.
5-

+0Komentář Navrhl/a: Marek Koudelka (diskuse) 15. 10. 2016, 13:03 (CEST)

4-ostatní -
Black Acetate
John Cale při vystoupení v pražském Divadle Archa (2006)
Black Acetate je čtrnácté studiové album velšského hudebníka a skladatele Johna Calea z roku 2005. Bylo představeno dva roky po vydání předchozího alba HoboSapiens v říjnu 2005 vydavatelstvím EMI Records. Jde o jeho druhé a zároveň poslední studiové album vydané touto společností. Jde zároveň o jeho poslední řadovou desku do roku 2012, kdy vydal album Shifty Adventures in Nookie Wood. Hlavním producentem alba byl sám Cale; většinu písní s ním však produkoval Herb Graham, Jr., skladbu „Sold-Motel“ pak Mickey Petralia. Výkonným producentem byla Caleova manažerka Nita Scott, která tuto funkci zastávala i na řadě jeho dalších nahrávek. Album obsahuje celkem třináct písní. Někteří kritici album oceňovali, část však měla opačný názor. Jedním z problémů byla improvizovaně vzniklá píseň „Brotherman“. Album se umístilo v belgické vlámské hitparádě Ultratop nejlépe na 87. místě. Název Black Acetate dostalo podle starých acetátových desek.
5-

+0Komentář Navrhl/a: Marek Koudelka (diskuse) 15. 10. 2016, 13:03 (CEST)

2-Dobrý článek -
Paris 1919
John Cale při vystoupení v Angers (2011)
Paris 1919 je třetí sólové studiové album velšského hudebníka Johna Calea, vydané v březnu roku 1973 prostřednictvím hudebního vydavatelství Reprise Records. Spolu s albem The Academy in Peril, vydaným v předchozím roce, jde o jediné Caleovo album vydané touto společností; později přešel k vydavatelství Island Records. Celé album pojednává o tom, jak mu chyběla Evropa (pochází z Walesu, ale řadu let žil v USA). Texty písní jsou složité a obsahují řadu metafor. Album Paris 1919 bývá kritiky označováno za vůbec nejlepší Caleův sólový počin. Obsahuje celkem devět písní s celkovou stopáží třicet jedna a půl minuty. Producentem alba byl Chris Thomas, který později působil coby klávesista v Caleově doprovodné skupině. O hudební doprovod se na albu postarala skupina Little Feat a orchestr složený ze studentů Kalifornské univerzity v Los Angeles.
5-

+0Komentář Navrhl/a: Marek Koudelka (diskuse) 15. 10. 2016, 13:03 (CEST)

2-Dobrý článek -
Fear (album, John Cale)
John Cale při vystoupení v Tchaj-pej (2010)
Fear je čtvrté sólové studiové album velšského hudebníka Johna Calea, jež bylo vydáno v říjnu 1974 jako jeho první řadové album zveřejněné vydavatelstvím Island Records. Deska obsahuje devět autorských písní s celkovou stopáží čtyřiceti minut. Její nahrávání probíhalo ve studiích Sound Techniques a Olympic StudiosLondýně. Producentem byl Cale, který na ní rovněž zpíval a hrál na několik dalších nástrojů. Dále se na ní podíleli další hudebníci, již měli v té době smlouvu se společností Island Records, a sice Brian Eno či Phil Manzanera ze skupiny Roxy Music, dále Richard Thompson, Bryn Haworth a další. Ještě před vydáním tohoto alba odehrál John Cale společné vystoupení s Ayersem, Enem a Nico v londýnském sále Rainbow Theatre. Na něm také provedl dvě skladby z alba Fear, a to „Buffalo Ballet“ a „Gun“. Žádná z nich však později nevyšla na koncertním albu June 1, 1974 zaznamenaném při tomto koncertu.
5-

+0Komentář Navrhl/a: Marek Koudelka (diskuse) 15. 10. 2016, 13:04 (CEST)

2-Dobrý článek -
Vintage Violence
John Cale při vystoupení v pražském Divadle Archa (2006)
Vintage Violence je debutové sólové studiové album velšského hudebníka Johna Calea, vydané v březnu roku 1970 prostřednictvím hudebního vydavatelství Columbia Records. Původně album vyšlo na gramofonové desce, na kompaktním disku bylo poprvé představeno až koncem osmdesátých let. Spolu s albem Church of Anthrax, jež bylo vydáno v následujícím roce, jde o Caleovo jediné album publikované touto společností; později přešel k vydavatelství Reprise Records. Cale je spolu se svým tehdejším častým spolupracovníkem Lewisem Merensteinem producentem alba a pod deseti z jedenácti písní je podepsán také autorsky. O hudební doprovod se na albu postarala skupina Grinder's Switch vedená Garlandem Jeffreysem. Sám John Cale o nahrávání tohoto alba řekl, že první den naučil ostatní hudebníky písně a za následující dva dny je nahráli. Rovněž uvedl, že si na tomto albu chtěl vyzkoušet, zdali umí psát jednoduché písně.
5-

+0Komentář Navrhl/a: Marek Koudelka (diskuse) 15. 10. 2016, 13:04 (CEST)

2-Dobrý článek -
Shifty Adventures in Nookie Wood
John Cale při vystoupení v Tchaj-pej (2010)
Shifty Adventures in Nookie Wood je patnácté sólové studiové album velšského hudebníka a skladatele Johna Calea z roku 2012. Jde o jeho první řadové album po sedmi letech; poslední s názvem Black Acetate vyšlo v září 2005. Předchozí dvě studiová alba, tedy HoboSapiens (2003) a Black Acetate, vyšla u velkého vydavatelství, konkrétně EMI Records. Toto album vyšlo u nezávislé společnosti Double Six Records spadající pod Domino Records. S výjimkou jedné skladby je autorem, aranžéremproducentem všech ostatních sám Cale. Spoluautorem a spoluproducentem úvodní písně „I Wanna Talk 2 U“ byl Danger Mouse. Deska obsahuje dvanáct různorodých skladeb, sám Cale album popsal jako „směs chaosu a krásy“. Ve skladbách jsou slyšet prvky hiphopu, synthpopupost-punku. Inspirací mu byli například Snoop Dogg, Chingo Bling nebo Erykah Badu. Nápady na nové skladby Cale shromažďoval přibližně tři roky před vydáním tohoto alba. Vzniklo jich kolem třiceti, z toho pak vybral dvanáct, které vyšly na finální verzi alba, a dvě bonusové. Na rozdíl od svých předchozích alb skladby neskládal s kytarou či klavírem, ale začínal s elektronickými technologiemi. Skládal tak, že nejprve vytvořil rytmus a až poté přišel se zbytkem písně. Od předchozího alba uplynulo sedm let, Cale řekl, že na další se již tak dlouho čekat nebude. Následující desku nazvanou M:FANS hudebník vydal v lednu 2016. Ta však neobsahuje nově napsané písně, ale nové verze starších skladeb.
5-

+0Komentář Navrhl/a: Marek Koudelka (diskuse) 15. 10. 2016, 13:04 (CEST)

2-Dobrý článek -
Isis (Lully)
První vydání partitury (1719)
Isis (LWV 54) je francouzská opera (tragédie lyrique), jejímž autorem je Jean Baptiste de Lully. Libreto sepsal Lullyho blízký spolupracovník Philippe Quinault, který vytvořil libreta i pro jeho další opery. Opera měla premiéru 5. ledna 1677 na zámku Saint-Germain-en-Laye a první vydání vyšlo roku 1719.

Philippe Quinault se při tvorbě libreta inspiroval jednou z epizod sbírky Proměny od Publia Ovidia Nasa, původně tragický konec však vypustil. Příběh se odehrává mezi římskými bohy; Jupiter je zamilován do nymfy Íó (Io), kterou svádí v podobě oblaku; přestože nymfa však jeho lásku neopětuje, je vystavena pomstě Jupiterovy žárlivé manželky Junony. Když se božský pár smíří, je nymfa povýšena mezi bohy pod novým jménem „Isis“.

Hudebně patří Isis mezi Lullyho nejlepší díla, přímo inspirovala řadu jiných skladatelů a již ve své době získala přízvisko opera muzikantů, což však současně naznačuje její menší oblibu u běžného publika. Libreto bylo současníky hodnoceno vesměs nepříznivě a až v nové době se dočkalo lepšího hodnocení. Původní inscenace Isis u dvora Ludvíka XIV., s technicky náročnou výpravou a se zapojením mnohočetného sboru a baletu, byla velmi nákladná.

Ve své době se obecně Isis netěšila přílišné popularitě, zejména kvůli skandálu u královského dvora. Kvůli domnělým narážkám v textu na skutečné osoby ztratil libretista Quinault dočasně přístup ke dvoru, opera se u dvora přestala uvádět a ani její následné uvedení v pařížském divadle dojem nenapravilo. Po několika málo úspěšných reprízách v první polovině 18. století se v úplnosti nehrála čtvrt tisíciletí a byla vzkříšena až roku 2005.
5-

+0Komentář Navrhl/a: Marek Koudelka (diskuse) 15. 10. 2016, 13:04 (CEST)

2-Dobrý článek -
Chelsea Girl (album)
Nico při vystoupení na lampeterské univerzitě (1985)
Chelsea Girl je první sólové studiové album německé zpěvačky Nico, vydané v říjnu 1967 vydavatelstvím Verve Records. Jeho producentem byl Tom Wilson a o zvuk se staral Gerry Kellgren. Nico před a během nahrávání alba spolupracovala se skupinou The Velvet Underground, a tak se někteří členové této skupiny podíleli také na tomto albu. Na rozdíl od jejích pozdějších alb Nico není samostatnou autorkou žádné z deseti písní na albu. Některé pro ni napsali členové The Velvet Underground, jiné různí folkoví písničkáři, jako například Jackson Browne či Tim Hardin. Zpěvaččiným pozdějším albům se debut nepodobá ani stylově, neboť obsahuje folkové písně, zatímco další alba jsou mnohem experimentálnější. Sama zpěvačka později toto album označovala za své vůbec nejhorší, což dávala za vinu angažování fléten.
5-

+0Komentář Navrhl/a: Marek Koudelka (diskuse) 15. 10. 2016, 13:04 (CEST)

2-Dobrý článek -
77 Bombay Street
Členové skupiny
77 Bombay Street je švýcarská indie rocková a folk rocková hudební skupina, která vznikla v roce 2008 ve švýcarském městečku Scharans v kantonu Graubünden. Založili ji čtyři bratři Matt (zpěv, kytara), Joe (doprovodný zpěv, elektrická kytara), Simri-Ramon (zpěv, basová kytara) a Esra (bicí) Buchliovi. Ačkoliv jsou členové skupiny Švýcaři, zpívají ve všech svých písních výhradně anglicky.

Kapela do září 2015 vydala čtyři studiová alba. První Dead Bird z roku 2009 obsahuje spíše tvrdší muziku, která inklinuje k alternativnímu rocku či pop punku. Nejslavnějším albem skupiny je Up in the Sky z roku 2011, které získalo ve Švýcarsku zlaté a posléze platinové ocenění za 15 000, resp. 30 000 prodaných kusů. Za album dostala kapela rovněž dvě betonové kostky za nejlepší domácí album a nejlepší domácí hit pro titulní skladbu „Up in the Sky“.

Třetím vydaným albem je Oko Town z roku 2012. Od prvního alba se obě následující stylově velmi liší. Zatímco v prvním používá skupina téměř výhradně elektrické kytary, což mu dodává rockovější ráz, v následujících dvou preferuje akustickou kytaru, díky čemuž zní novější skladby v mnohem jemnějším stylu folk rocku či country. Necelé tři roky od Oko Town vydala kapela své čtvrté a k roku 2015 poslední studiové album nazvané Seven Mountains, jež přišlo na scénu v září 2015.
1-

+0Komentář Navrhl/a: Marek Koudelka (diskuse) 15. 10. 2016, 13:05 (CEST)
+1Ano --Bazi (diskuse) 10. 2. 2017, 14:27 (CET)

2-Dobrý článek -
Sonic Youth
Kim Gordon (vlevo) a Thurston Moore při vystoupení ve Stockholmu, 2005
Sonic Youth byla alternativní rocková hudební skupina založená v roce 1981 v New Yorku. Skupinu zformoval kytarista a zpěvák Thurston Moore, baskytaristka a zpěvačka Kim Gordon a doprovodný kytarista Lee Ranaldo. Od roku 1985 v kapele bubnoval Steve Shelley, v různých dobách se Sonic Youth vystupoval kytarista Mark Ibold. Kapela se rozpadla po rozpadu manželství dvou hlavních protagonistů kapely.

Kapela vznikla v prostředí newyorské nezávislé umělecké scény osmdesátých let. Celé módní vlně se začalo říkat no wave („žádná vlna“). Tvořila jakousi opozici k popovému proudu new wave („nová vlna“), avšak vlna no wave ani Sonic Youth nikdy nebyli součástí většinového proudu populární hudby. Jejich vliv je však patrný na mnoha hudebních směrech, např. grunge.

Mezi nejznámější alba skupiny patří Goo, vydané v roce 1990, dále např. debutové album Confusion Is Sex, Dirty či Sonic Nurse. Z písní vyniká „Sugar Kane“ či „Teen Age Riot“. Sonic Youth se vyznačovali velmi specifickým zvukem a písněmi. Mnohdy využívali prvky improvizace a spojování jednotlivých písní či jejich částí do většího celku, případně naopak, kdy je píseň rozdělena disharmonickým hlukem jakoby do dvou částí.
9-

+0Komentář Navrhl/a: Marek Koudelka (diskuse) 15. 10. 2016, 13:05 (CEST)
-1Ne Příliš krátké --OJJ, Diskuse 16. 10. 2016, 16:43 (CEST)

2-Dobrý článek -
Maureen Tuckerová
Maureen Tuckerová (uprostřed) v roce 1992
Maureen Tuckerová, rovněž zvaná Moe, (* 26. srpna 1944) je americká hudebnice. V letech 1965–1972 byla bubenicí skupiny The Velvet Underground, v níž nahradila Anguse MacLise. Se skupinou nahrála její první čtyři studiová alba (na jednom z nich je sice uvedena jako hráčka na bicí, avšak kvůli těhotenství na něm nehrála). Po odchodu ze skupiny se přestala věnovat hudbě, ale počátkem osmdesátých let se k ní opět vrátila a zahájila sólovou kariéru. Nahrála celkem čtyři sólová studiová alba.

Podílela se i na sólových projektech svých bývalých spoluhráčů z The Velvet Underground, Lou Reeda a Johna Calea. Poslední člen klasické sestavy kapely, Sterling Morrison, byl několik let členem její doprovodné skupiny. V roce 1993 se zúčastnila evropského turné skupiny The Velvet Underground, z něhož později vyšlo koncertní album Live MCMXCIII. Počátkem jednadvacátého století se hudbě přestala věnovat.

Na bicí hrála netradičně ve stoje. Časopis Q ji zařadil na sedmé místo v žebříčku deseti nejlepších bubeníků všech dob. Magazín Rolling Stone ji v žebříčku sta nejlepších bubeníků zařadil na 77. příčku.
5-

+0Komentář Navrhl/a: Marek Koudelka (diskuse) 15. 10. 2016, 13:05 (CEST)

1-Nejlepší článek -
Levhart skvrnitý
Levhart skvrnitý
Levhart skvrnitý (Panthera pardus) či pouze levhart, někdy také nazývaný leopard, panter, panther nebo pardál, je velká kočkovitá šelma. Druh vědecky zařadil Carl Linné ve svém díle Systema Naturae v roce 1758. Levharti se vyvinuli pravděpodobně v Africe asi před 3–4 miliony lety, odkud se rozšířili do Asie a Evropy.

Levhart je statná kočkovitá šelma s velkou hlavou, středně dlouhými končetinami a dlouhým ocasem. Velmi se podobá jaguárovi, který je však robustnější, má relativně kratší ocas a poněkud jinak zbarvenou srst. Hmotnost dospělých jedinců se pohybuje od 17 kg do 90 kg, délka těla včetně ocasu od 140 do 240 cm, výjimečně i více. Pohlavní dimorfismus je většinou výrazný, samci bývají minimálně o 30–50 % těžší než samice. Levhart je charakteristický žlutou, pískovou, okrovou, oranžovou či cihlovou barvou srsti, na níž jsou rozmístěny černé skvrny a rozety. Ty většinou nebývají vyplněny menšími skvrnkami, ale srst uvnitř rozet má často poněkud tmavší barvu než srst okolo. Spodní část těla je světlejší než boky a hřbet. Někteří levharti mají vyšší produkci pigmentu melaninu, který způsobuje černé zbarvení srsti, a jsou označování jako černí levharti či černí panteři. Nejčastěji se vyskytují v jihovýchodní Asii.

Jako jedna z mála velkých kočkovitých šelem se zdržuje často v korunách stromů, kam si vynáší kořist a ukrývá si ji zde před dalšími predátory, například lvy a hyenami. Má velkou sílu a stavbu těla uzpůsobenou ke šplhání, a tak je schopný vytáhnout na strom zvíře podstatně těžší, než je on sám. Jeho kořistí se může stát široká škála živočichů, především antilopy, gazely, divoké ovce, kozy a prasata, regionální druhy turů a jelenů, primáti, malé šelmy, ptáci a v nouzi i menší živočichové jako hlodavci, plazi a hmyz. Na vyhlédnutou oběť útočí ze zálohy, před finálním výpadem se snaží dostat na co nejkratší vzdálenost. K přiblížení využívá křoviny, podrost a skály, občas si na kořist počíhá i na stromě.
1-

+0Komentář Navrhl/a: Whitesachem (diskuse) 18. 10. 2016, 20:24 (CEST)
+1Ano @Whitesachem: Možná bych akorát zvolil obrázek na výšku, na HS je líp vidět. Jinak fajn, důkladné snad až příliš /taky už bych si rád našel čas na recenzi. S pozdravem, OJJ, Diskuse 1. 11. 2016, 18:55 (CET)

2-Dobrý článek -
Paranoia! (počítačová hra)
Instalační diskety hry
Paranoia! (či jen Paranoia) je česká dobyvatelská počítačová hra, klon klasické hry Dune II. Společnost Phoenix Arts ji dokončila v září 1995 a hra se tak stala první českou a po Dune II a Warcraftu světově třetí realtimovou strategickou počítačovou hrou. Do Pohoenix Arts přinesl nápad na hru Radek Ševčík, jemuž se na originálu nelíbilo několik věcí, a ihned potom začal na hře pracovat. Zpočátku byl projekt nekomerční, ale s tím, jak rostly náklady, rozhodla se společnost věnovat se vývoji naplno. Do prodeje se hra dostala po více než roce vývoje.

Příběh hry je zasazen do roku 2673 na planetu Paranoia ve hvězdném systému Beretta, kde už čtvrtým rokem probíhá občanská válka Aponidů. Boj o omamné hopsinky otevírá možnosti manipulovat rasu Aponidů a ovládnout tak planetu, systém, možná i vesmír. Aponidé ovládají systém už téměř tři století a hráč velí původním obyvatelům soustavy, Terranům, kteří se snaží získat zpět před stoletími ztracená území.

Paranoia získala mnoho ohlasů a byla hodnocena v českém a slovenském prostředí poměrně dobře jako jedna z nejlepších domácích her. Kvalit soudobých špičkových zahraničních titulů se jí ale dosáhnout nepodařilo a tehdejší recenze to zohledňovaly. Nejslaběji byla hodnocena příliš schematická a málo přitažlivá grafika hry, nízká originalita v porovnání se vzorem nebo slabší umělá inteligence. Vychvalována naopak byla hratelnost, programátorská práce nebo hudba. Pokračovatelem hry se v roce 1996 stala Paranoia II, která přes značná vylepšení neměla takový úspěch jako první díl.
5-

+0Komentář Navrhl/a: Palu (diskuse) 25. 10. 2016, 11:19 (CEST)
-1Ne Mám pochybnost o použití loga, obzvlášť na HS. Nevím, jestli se dá spolehnout na uvedenou licenci. --Bazi (diskuse) 25. 10. 2016, 11:40 (CEST) Bez obrázku. --Bazi (diskuse) 16. 11. 2016, 11:24 (CET)
+1Ano OJJ, Diskuse 5. 12. 2016, 06:18 (CET)

4-ostatní -
Carlo Emilio Gadda
Carlo Emilio Gadda
Carlo Emilio Gadda (14. listopadu 1893, Milán21. dubna 1973, Řím) byl italský inženýr a spisovatel, jeden z neoriginálnějších italských prozaiků. Jeho dílo, jehož velká část byla napsána v období mezi dvěma světovými válkami, bylo skutečně doceněno až v 60. letech 20. století. Hlavním motivem jeho tvorby je zobrazení rozkladu buržoazie a kritika společnosti, která potlačuje v člověku jeho smysl pro spravedlnost a stud a jeho úctu k rozumu. To vyvolává zmatky v lidských vztazích, ze kterých vznikají mýty pohlaví, krve a smrti. Kromě rodinných anomálií, vycházejících z nezdravého ovzduší jeho rodiny, je jeho dalším velkým tématem expresívní satira fašistického režimu, kterého byl dlouho příznivcem a se kterým se myšlenkově rozešel až počátkem čtyřicátých let. Dnes je Gadda považován za osobnost rovnou takovým novátorům jako byl James Joyce, Franz Kafka, Marcel Proust nebo Robert Musil. Z jeho děl je u nás nejznámější nedokončený román Seznání bolesti zabývající se zobrazením stavu existenciální úzkosti současného člověka, antidetektivní román Ten zatracený případ v Kosí ulici, ve kterém se autor pomocí grotesky, filozofických i politických úvah a freudovských psychonalýz snaží odhalit podstatu a příčiny vzniku fašismu, a sbírka povídek Vévodství v plamenech, jakási kronika italského života v letech 1914-1943.
9-

+0Komentář Navrhl/a: Chalupa (diskuse) 27. 10. 2016, 16:20 (CEST)
-1Ne Spíš ne, článek je dost krátký. Rozšířit, dozdrojovat a pak to vypadá dobře. --OJJ, Diskuse 2. 11. 2016, 11:28 (CET)

3-Česko -
Bitva u Mühldorfu
Vyobrazení bitvy z roku 1334
Bitva u Mühldorfu (německy Schlacht bei Mühldorf) byl vojenský střet mezi bavorským vévodou Ludvíkem Bavorem a rakouským vévodou Fridrichem Sličným, kterým vyvrcholil jejich spor o královský titul v římské říši. Ludvík byl v září 1314 kunfiřty zvolen králem, druhá část ale den nato zvolila Fridricha. Následovalo období dvojvládí a jeho řešení v podobě konečné bitvy se začalo plánovat od jara 1322. Oba panovníci začali formovat svá vojska a k bitvě se schýlilo ke konci září 1322. Český král Jan Lucemburský bojující na straně Ludvíka svého spojence přesvědčil, aby nevyčkával a zahájil bitvu dřív, než Fridrichovi dorazí posily vyslané jeho bratrem Leopoldem. Ludvík nejprve váhal, ale nakonec svolil a svěřil Janovi vedení v boji. Časně ráno, v úterý 28. září 1322 český král zahájil na planině u vsi Ampfing poblíž bavorského města Mühldorf na Innu krvavou bitvu. Hlavní tíži boje na sebe vzalo české vojsko v čele se svým králem, posilněné symbolikou dne svatého Václava. Čtyřikrát se probojovalo hluboko do nepřátelských řad a čtyřikrát byl jeho útok odražen. Při posledním útoku už bojovali téměř všichni vojáci pěšky, jejich koně už byli pobiti. Když na bojiště Ludvík poslal svoji zálohu, Fridrich to vyhodnotil jako příjezd posil svého bratra a svůj omyl si uvědomil až ve chvíli, kdy už byla bitva rozhodnuta. Jako poděkování za vítězství, které rozhodlo o jeho kralování, dal Ludvík českému králi významné odměny, mimo jiné tak Jan pro České království už navždy získal Chebsko.
9-

+0Komentář Navrhl/a: Palu (diskuse) 29. 10. 2016, 20:16 (CEST)
-1Ne Chtělo by to celkově rozšířit, pro hlavní stranu nevhodný zdroj (valka.cz), nebyla by k tomu nějaká literatura? --Remaling (diskuse) 29. 10. 2016, 20:54 (CEST)
-1Ne Nic proti Paluovi, ale souhlas. Pouze tři zdroje, navíc žádná literatura. Lépe dorefovat a pak ano. OJJ, Diskuse 30. 10. 2016, 11:17 (CET)

3-Česko - bez obrázku
Vyvraždění Slavníkovců byl násilný akt, při němž čeští velmožové 28. září 995 povraždili v Libici členy významného rodu Slavníkovců. Přežil jen Soběslav a Vojtěch. Podle starších podání byl tento akt považován za událost, při níž vznikl český stát, ten už ale existoval a šlo tak spíše o jednu epizodu provázející jeho formování. Podobných incidentů se ale během tohoto formování událo více, jen o nich nejsou jiné než archeologické doklady.

28. září 995 slavil rod Slavníkovců na svém hradě v Libici významný svátek, den svatého Václava. Ten byl přesně před 60 lety zavražděn ve Staré Boleslavi. Během této oslavy na hrad vtrhli čeští velmožové a v okolí kostela povraždili všechny jeho přítomné členy. Slavníkovci žádali na tento den příměří kvůli oslavě, ale útočníci řekli, že je-li jejich svatým Václav, jejich svatým je Boleslav.

Kdo byl konkrétně pachatelem nebo objednatelem nebo jaké byly jeho motivy je předmětem různých hypotéz a dalšího bádání. Motivem mohlo být bohatství Slavníkovců a jejich hradů Libice a Malín položených na obchodních koridorech do Slezska, na Moravu a do Malopolska, které mohlo vadit vládnoucím Přemyslovcům. Dalším motivem mohl možná být incident, při kterém Vojtěch jakožto pražský biskup poskytl na Pražském hradě církevní azyl cizoložnici a zastal se tak jí i cizoložníka, svého jáhna. Nepohodl se přitom velmi ale s nějakými bojovníky, patrně Vršovci, kteří církevní azyl nerespektovali a přes jeho naléhání ženu vyvlekli z kostela a přes nesouhlas jejího manžela jí před zraky Vojtěcha sťali hlavu. V závěru přepadení pak bylo vyhrožováno Slavníkovcům pomstou za to, že jejich člen Vojtěch bránil okamžitému trestu ženy. Žádná z hypotéz ale dosud nebyla spolehlivě doložena.
9-

+0Komentář Navrhl/a: Palu (diskuse) 30. 10. 2016, 11:40 (CET)
-1Ne Celé je to refováno jen třemi referencemi, krátké, jistě se na tom dá lépe zapracovat, jako třeba na Františkovi Josefovi. Jako obrázek pak třeba biskupa Vojtěcha. --OJJ, Diskuse 23. 12. 2016, 11:58 (CET)

4-ostatní -
Francis Rossi
Francis Rossi při vystoupení v Örebru (2007)
Francis Rossi (* 29. května 1949 Londýn) je anglický rockový hudebník. Od roku 1967 působí ve skupině Status Quo na pozici sólového kytaristy a hlavního zpěváka. Již předtím s některými členy kapely působil v jiných skupinách, které tak byly přímými předchůdci Status Quo. Se skupinou nahrál více než tři desítky alb a je spoluautorem řady jejích písní, včetně hitů jako „Caroline“ (1973) a „Down Down“ (1974). Kromě členství v této skupině se podílel také na nahrávkách dalších hudebníků, jimiž byli Graham Bonnet a John Du Cann, a vydal dvě sólová alba. Roku 2010 byl Rossimu, stejně jako druhému dlouholetému členovi skupiny Ricku Parfittovi, udělen Řád britského impéria za služby v hudební a charitativní oblasti. Je známý používáním kytary Fender Telecaster zelené barvy. Kromě hudební činnosti spolupracuje se společností výrábějící whisky.
5-

+0Komentář Navrhl/a: Marek Koudelka (diskuse) 30. 10. 2016, 13:15 (CET)

4-ostatní -
Rick Parfitt
Rick Parfitt při vystoupení v Örebru (2007)
Rick Parfitt (12. října 1948 Woking24. prosince 2016 Marbella) byl anglický rockový hudebník. Od roku 1967 působil ve skupině Status Quo na pozici rytmického kytaristy a občasného zpěváka. Se skupinou nahrál tři desítky studiových alb a po zakladateli Francisi Rossim byl nejdéle působícím členem kapely. Kvůli problémům s jeho zdravotním stavem bylo zrušeno několik koncertů kapely a později byl v době nemoci krátkodobě nahrazován jinými hudebníky. Roku 2016, poté, co prodělal čtvrtý infarkt myokardu, přestal se skupinou po devětačtyřiceti letech vystupovat trvale. Je autorem či spoluautorem řady písní kapely, včetně „Roll Over Lay Down“ (1975), „Again and Again“ (1978) a „Whatever You Want“ (1979). Roku 2010 byl Parfittovi, stejně jako Rossimu, udělen Řád britského impéria za služby v hudební a charitativní oblasti.
5-

+0Komentář Navrhl/a: Marek Koudelka (diskuse) 30. 10. 2016, 13:15 (CET)

2-Dobrý článek -
Tom Waits
Tom Waits v Praze (2008)
Tom Waits (* 7. prosince 1949) je americký zpěvák, kytarista a hráč na další nástroje. Hudební kariéru zahájil již během školních let, kdy hrál se skupinou hrající coververze instrumentálních písní například od kapely The Ventures či kytaristy Linka Wraye. Výrazný vliv na jeho pozdější vlastní tvorbu měli spisovatelé Jack Kerouac a Allen Ginsberg. Od svých čtrnácti let prostřídal velké množství zaměstnání. Pracoval například jako zmrzlinář, taxikář, barman, prodavač pizzy, dále myl nádobí a auta, živil se jako vyhazovač a pracoval i v nakladatelství encyklopedií.

Počátkem sedmdesátých let, kdy se ze San Diega přestěhoval do Los Angeles, se jeho manažerem stal Herb Cohen. Zanedlouho získal smlouvu s hudebním vydavatelstvím Asylum Records a roku 1973 vydal své první album nazvané Closing Time. V této době hrál převážně jazzovou a bluesovou hudbu. V následující dekádě se začal více věnovat experimenální hudbě. Je známý svým chraplavým hlasem.

V osmdesátých letech rovněž začal rozvíjet svou kariéru ve filmu. Hrál například ve snímcích Mimo zákon (1986) a Sedm psychopatů (2012). K některým filmům, mezi něž patří například One from the Heart (1982) a Noc na Zemi (1991), složil také hudbu. Je také autorem hudby k několika divadelním představením Roberta Wilsona. V roce 2010 byl uveden do Rock and Roll Hall of Fame. Časopis Rolling Stone jej zařadil na dvaaosmdesátou příčku žebříčku 100 nejlepších zpěváků všech dob a je držitelem ceny Grammy. Coververze jeho písní hráli například Bruce Springsteen, Rod Stewart nebo skupina Eagles.
5-

+0Komentář Navrhl/a: Marek Koudelka (diskuse) 30. 10. 2016, 13:15 (CET)

2-Dobrý článek -
Žralok tygří
Žralok tygří
Žralok tygří (Galeocerdo cuvier), někdy též žralok tygrovaný, je velký žralok z čeledi modrounovití. Vyskytuje se v mořích a oceánech subtropického a tropického pásu. V průměru dosahuje délky od 3,25 m po 4,5 m, výjimečně i přes 5 metrů. Jeho váha činí obvykle 385 až 635 kg, vzácně i přes 900 kg. Charakteristická je pro něj kresba na bocích trupu připomínající tygří pruhy. Napadá ryby mnoha druhů, žraloky, rejnoky, ptáky, hlavonožce, korýše, medúzy, plazy, ploutvonožce a kytovce různých velikostí včetně velryb. Loví i želvy, a to ve větším množství než jiní žraloci. Často hoduje na mršinách. Někdy je nazýván „mořskou popelnicí“, protože sežere i takové věci, jako jsou automobilové značky, kanystry na benzin, různé plechovky a kusy plastů. Přes den se pohybuje převážně na otevřeném moři, v noci při pobřeží. V zimě zůstává v teplých mořích při rovníku a potravu si hledá u korálových útesůTichémIndickém oceánu nebo v Karibiku. Dokáže migrovat na velké vzdálenosti. Žije většinou o samotě, ale více jedinců se může shromáždit na jednom místě kvůli potravě. Má charakteristickou velkou tlamu na spodní straně těla a masivní čelisti, které jsou vybaveny velkým počtem zubů ve tvaru lomeného trojúhelníku s pilovitými okraji. Vyniká dobře vyvinutým zrakem, při lovu se však spoléhá především na jiné smysly, jako je čich a detekce elektrických impulzů, proto může velmi dobře lovit ve tmě nebo ve zkalené vodě. Jedná se o jediný vejcoživorodý druh z čeledi modrounovití. Březost trvá více než 1 rok a počet mláďat ve vrhu dosahuje až 82. Dožívá se zřejmě až 50 let. Žralok tygří zatím nečelí akutní hrozbě vyhubení (podle norem IUCN je veden jako téměř ohrožený), ale pokračující intenzivní lov může tuto situaci změnit. Ve vztahu k člověku je považován za jednoho z nejagresivnějších žraloků, podle statistik International Shark Attack File má na svědomí asi 19 % všech fatálních útoků na člověka, což je více než kterýkoliv jiný druh žraloka kromě žraloka bílého.
5-

+0Komentář Autor: Whitesachem, navrhl: OJJ, Diskuse 2. 11. 2016, 11:25 (CET)

2-Dobrý článek -
Symbióza (z řeckého σύν – „spolu“ a βίωσις – „život“) je vědecký termín označující jakékoli úzké soužití dvou a více organismů. Jedinec, který vstupuje do symbiotického vztahu, se nazývá symbiont. Často se však termín symbióza používá pouze ve smyslu oboustranně výhodného soužití, ačkoliv ve skutečnosti zahrnuje veškeré modely soužití mutualismem počínaje a parazitismem konče. Symbiotické svazky mohou být obligátní (nezbytné), nebo fakultativní (možné). Symbiotické svazky se dále mohou členit podle různých hledisek.

Symbióza, nebo také symbiotická interakce či asociace, je v biosféře Země velice častá a existují odůvodněné předpoklady, že právě díky nim se na naší planetě vyvinul život do té podoby, jak jej známe dnes. Příkladem je samotná eukaryotická (jaderná) buňka, která dle endosymbiotické teorie vznikla právě symbiózou nejméně dvou odlišných prokaryotických buněk.

Funkce symbiózy jsou rozličné, někdy si symbionti vyměňují organické a anorganické látky, jindy si například poskytují ochranu či jiné služby. Na mezidruhové úrovni je známo množství asociací mezi autotrofními řasami či vyššími rostlinami s houbami a jinými heterotrofními organismy, či například lišejníky, podvojné organismy sestávající z houbové a řasové či sinicové složky.
5-

+0Komentář Navrhl/a: OJJ, Diskuse 2. 11. 2016, 11:32 (CET)

4-ostatní -
Žraloček brazilský
Detail hlavy žraločka brazilského
Žraloček brazilský (Isistius brasiliensis) je malý druh žraloka z čeledi světlounovití. Vyskytuje se v teplých oceánských vodách, především poblíž ostrovů a byl zaznamenán v hloubkách až 3,7 km. Každý den za soumraku migruje z velkých hloubek až skoro k hladině a za svítání se vrací zpět. Má protáhlé doutníkovité tělo, které dosahuje délky 42–56 cm. Všechny ploutve kromě ocasní jsou velmi malé. Jeho barva je tmavě hnědá, přičemž na spodní straně těla se nacházejí bioluminiscenční orgány, které produkují světlo. Okolo krku a žaber má tmavý límec. Oči jsou posazeny výrazně dopředu, tlama má okrouhlý přísavkovitý tvar, čelisti především v dolní části jsou relativně mohutné a vyzbrojené trojúhelníkovitými zuby.

Žije většinou v hejnech. Jeho způsob obživy je velmi zajímavý. Živí se především jako ektoparazit různých větších mořských živočichů, od svých příbuzných žraloků počínaje a kytovci všech velikostí konče. Nejdřív se potenciální oběť snaží přilákat tím, že předstírá, že on sám je možná kořist. Ve vhodný okamžik zaútočí, přisaje se na tělo oběti a krouživým pohybem jí svými čelistmi vyřízne kus kůže a masa o průměru několika centimetrů. Kromě velké kořisti útočí i na menší živočichy jako jsou sépie, které konzumuje celé. Výjimečně může napadnout i lidmi vyrobené předměty a stroje, například ponorky či podmořské kabely, a vyříznout v jejich pogumovaných částech malé otvory. V reakci na škody způsobované tímto živočichem byly kabely a zranitelné části ponorek zesíleny skelnými vlákny.

IUCN hodnotí žraločka brazilského jako málo dotčeného, protože je široce rozšířen, nemá komerční využití a není o něj zájem ani mezi sportovními a komerčními rybáři. Ačkoliv může výjimečně zaútočit i na člověka a způsobit mu bolestivé zranění, jeho celková nebezpečnost je poměrně nízká.
1-

+0Komentář Navrhl/a: Whitesachem (diskuse) 4. 11. 2016, 22:06 (CET)
+1Ano Kvalitní, klidně by se mohlo dočkat i puzzlíku --OJJ, Diskuse 8. 2. 2017, 16:11 (CET)

4-ostatní -
Slow Dazzle
John Cale při vystoupení v pražském Divadle Archa (2006)
Slow Dazzle je páté sólové studiové album velšského hudebníka a skladatele Johna Calea. Vydáno bylo v březnu 1975 jako jeho druhé řadové album publikované vydavatelstvím Island Records. Obsahuje celkem deset písní, z nichž devět napsal Cale a jedna je coververzí písně amerického zpěváka Elvise Presleyho. Na albu hráli tři členové skupiny Roxy MusicBrian Eno, Phil Manzanera a Andy Mackay. V základní sestavě figurovali kytarista Chris Spedding, baskytarista Pat Donaldson a bubeník Timi Donald. Na desku rovněž přispěl Geoff Muldaur, jenž zpívá doprovodné vokály ve skladbách „Guts“ a „Darling I Need You“. Ve stejném roce Cale přispěl na jeho sólové album. Samotný Cale hrál na desce Slow Dazzle na různé klávesové nástroje, je producentem alba a aranžérem písní.
5-

+0Komentář Navrhl/a: Marek Koudelka (diskuse) 15. 11. 2016, 11:10 (CET)

4-ostatní -
The End...
Nico při vystoupení v Lampeteru (1985)
The End… je čtvrté sólové studiové album německé zpěvačky Nico, vydané v listopadu 1974 vydavatelstvím Island Records. Na albu se opět, stejně jako v předchozích případech, podílel hudebník John Cale, který vedle různých nástrojů obstaral také jeho produkci. Vedle Calea a Nico se na albu podíleli ještě kytarista Phil Manzanera, hráč na syntezátory Brian Eno a dcery zvukového inženýra Johna Wooda, které zpívaly doprovodné vokály. Album obsahuje celkem osm písní, z toho šest autorských. Dále je zde zahrnuta nahrávka Německé hymny a coververze písně „The End“ od americké skupiny The Doors. Podle druhé jmenované písně album dostalo svůj název. Jde o zpěvaččino poslední album na dalších sedm let; následující, nazvané Drama of Exile, představila až v roce 1981.
5-

+0Komentář Navrhl/a: Marek Koudelka (diskuse) 15. 11. 2016, 11:10 (CET)

2-Dobrý článek -
Vakoplšík létavý
Vakoplšík létavý
Vakoplšík létavý, známý též jako myšovec trpasličí a vakomyš zakrslá (Acrobates pygmaeus), je vačnatecčeledi vakoplšíkovití (Acrobatidae) a monotypického rodu Acrobates. Vyskytuje se ve východní a jihovýchodní Austrálii. Osídlil rovněž ostrov Fraser, přičemž může obývat řadu biotopů. Je nejmenším plachtícím savcem, dosahujícím délky 6,5 až 8 cm bez ocasu. Ocas měří 7 až 8 cm, na jeho boku rostou tuhé chlupy, kvůli kterým může připomínat ptačí pero. Speciálně upravené špičky prstů umožňují šplh po kolmých plochách. Mezi nohama má vakoplšík membránu na bocích porostlou dlouhými chlupy, jež umožňuje při roztažení plachtit až do vzdálenosti 20 m. Zbarvení je navrchu šedé, spodek těla je bílý.

Vakoplšíci žijí v jakýchkoli uzavřených prostorech, jež obývá běžně několik jedinců. Umí se dobře pohybovat ve stromoví, ale nedělá jim problém ani běhat v nižším terénu. Je to všežravý druh, živí se hmyzem, kartáčovitým jazýčkem vybírá z květů nektar a pyl, přičemž slouží jako opylovač. Dále se živí další potravou, například houbami či ovocem. Rozmnožování probíhá od července do ledna v jižní části areálu výskytu, ve zbytku oblasti celoročně. Samice mají ročně většinou dva vrhy o třech až čtyřech mláďatech. Brzy po porodu prvního vrhu se znovu spáří, vývoj nových zárodků se však pozastaví a dokončí se až po odstavení prvního vrhu. Ve volné přírodě se druh dožívá asi 4 let.

Nebezpečí pro tento druh představuje především ztráta přirozeného prostředí a také šelmy, jako jsou kočky, které jej loví. Malé populace může rovněž ohrozit změna klimatu. Protože je však populace druhu velká a stabilní a vakoplšík létavý navíc obývá chráněné oblasti, Mezinárodní svaz ochrany přírody jej řadí mezi málo dotčené druhy.
5-

+0Komentář Navrhl/a: OJJ, Diskuse 19. 11. 2016, 07:13 (CET)


4-ostatní -
Helen of Troy (album)
John Cale při vystoupení v pražském Divadle Archa (2006)
Helen of Troy je šesté sólové studiové album velšského hudebníka a skladatele Johna Calea. Jeho nahrávání probíhalo v londýnském studiu Sound Techniques předtím a poté, co Cale v New Yorku produkoval desku Horses americké zpěvačky Patti Smith. Album vyšlo v listopadu 1975 jako jeho poslední album vydané společností Island Records. Kromě devíti autorských písní obsahuje dvě coververze, jednu od skupiny The Modern Lovers a druhou od hudebníka Jimmyho Reeda. Stejně jako v případě předchozího alba s názvem Slow Dazzle, jež vyšlo osm měsíců před tímto, na něm Calea doprovází tři členové jeho doprovodné kapely: kytarista Chris Spedding, baskytarista Pat Donaldson a bubeník Timi Donald. Na album přispěli i další hudebníci, kteří však hrají pouze v některých písních. Patří mezi ně například Phil Collins ze skupiny Genesis nebo Brian Eno. Album původně vyšlo bez Caleovy autorizace, což nakonec znamenalo jeho odchod od vydavatelství Island Records.
5-

+0Komentář Navrhl/a: Marek Koudelka (diskuse) 21. 12. 2016, 17:26 (CET)

2-Dobrý článek -
Památník padlým partyzánům výsadku Jana Koziny
Památník padlým partyzánům na Mělcích v místě bojů
Památník padlým partyzánům na návrší Mělce poblíž města Louny se nachází v místech, kde v boji s Němci 17. října 1944 padli tři sovětští výsadkáři ze skupiny Jan Kozina. Postavený byl v konstruktivistickém duchu na návrh lounského rodáka Pavla Bareše, slavnostně odhalený pak 15. září 1946 a od 3. května 1958 je chráněný jako kulturní památka České republiky. Asi 1,5 km daleko, na západním okraji Loun, stojí menší pomníček z roku 1976 podle návrhu lounského výtvarníka Vladislava Mirvalda, který připomíná místo, kde byla prvně uložena těla těchto parašutistů.

Ukrajinští partyzáni Věra Morhunovová a Arkadyj Jastremskyj a Bělorus Nikita Kosinkov byli součástí výsadku Jan Kozina, který byl vyslán z Polska přes frontu na Šumavu na Plzeňsko. Hlavními úkoly bylo například formování partyzánských jednotek z místních obyvatel, zajištění terénu pro příjem dalších výsadků, sabotážní akce nebo bojová činnost, ale také organizování vzniku Národních výborů v obcích. Letoun kvůli ostřelování ztratil směr a výsadek tak seskočil 150 km severně mimo plánovaný cíl ve dvou skupinách. Druhá skupina dopadla okolo 23:38 velmi roztroušeně v blízkosti Loun a z toho Morhunovová, Jatremskyj a Kosinkov přistáli na Mělcích. Ráno se nestačili ani zorientovat a hned se dostali do přestřelky. Dva si vzali život poslední kulkou a Jastremskyj zemřel v boji zblízka.

Oba památníky jsou každoročně místem konání pietních aktů za účasti vrcholných představitelů města Loun, historiků, válečných veteránů, vojáků, a dalších hostů. V roce 2014 byly oba památníky při příležitosti blížícího se 70. výročí události zrekonstruovány a jejich okolí upraveno. K tomuto výročí se aktu zúčastnil například plukovník v.v. Josef Sztacho, poslední žijící člen výsadku Jan Kozina, dcera Vasila Kiše, velitele výsadku, a z Ruska přijel vnuk bratra Arkadyje Jastremského Alexej, který pronesl projev v češtině.
5-

+0Komentář Navrhl/a: Palu (diskuse) 23. 12. 2016, 22:14 (CET)

1-Nejlepší článek -
Mantela zlatá
Mantela zlatá v oblasti Torotorofotsy
Mantela zlatá (Mantella aurantiaca), známá též jako mantela žlutá, je žába patřící do čeledi mantelovití (Mantellidae) a rodu mantela (Mantella). Její odborné druhové jméno pochází z latinského aurantiacus znamenající zlatý. Druh se vyskytuje na malém území ve středovýchodních částech Madagaskaru. Nejlepším místem pro studium mantely zlaté je oblast Torotorofotsy. Je horským druhem, který lze nalézt v nadmořské výšce 920−960 m n. m. Dává přednost vlhkým oblastem, s původními lesy, nevadí jí při tom ani ty sekundární a lze ji často spatřit i v lesích pandánových.

Je malým, zavalitým druhem žáby vzhledem připomínajícím pralesničku. Dosahuje velikosti 19 až 24 mm u samců a maximálně 31 mm u samic. Zbarvení druhu je žluté, oranžové až červené a ukazuje jím predátorům svoji jedovatost. Kůže obsahuje některé alkaloidy získávané z potravy. Mezi oblíbenou potravu patří termiti (Isoptera), mravencovití (Formicidae) či octomilky (Drosophilidae).

Mantela zlatá je hlavně denní živočich. Žije ve skupinkách, ve kterých je obvykle dvakrát více samců než samic. Dorozumívá se nejen hlasem, ale také zrakem nebo čichem. Na rozdíl od ostatních mantel není kvákání intenzivní a skládá se z několika vysokých krátkých cvrlikavých zvuků o délce 50 až 60 ms, které se třikrát opakují. Rozmnožování začíná u mantel zlatých v období dešťů. Samice klade vejce na vlhkou zem, kde je samec oplodní. Déšť je poté spláchne do menších vodních toků, v nichž se z nich rychle vyvíjejí pulci. Pohlavní dospělosti dosahují po dvanácti až čtrnácti měsících života a délka života činí až osm let.

Mezinárodní svaz ochrany přírody hodnotí mantelu zlatou jako kriticky ohrožený druh. Nebezpečí představuje především ztráta přirozeného prostředí a v některých areálech lov pro obchodní účely. Druh byl zapsán do druhé přílohy Úmluvy o mezinárodním obchodu s ohroženými druhy volně žijících živočichů a rostlin. Pro zachování je důležitá ochrana oblastí jeho výskytu. Mantelu zlatou lze snadno chovat v zajetí.
5-

+0Komentář Navrhl/a: OJJ, Diskuse 2. 1. 2017, 10:58 (CET)

2-Dobrý článek -
Paranthodon africanus
Hypotetická představa paranthodona
Paranthodon africanus je druh ptakopánvého dinosaura ze skupiny Stegosauria a v ní monotypického rodu Paranthodon. Žil ve spodní křídě, před 145,5–136,4 miliony lety. Je popsán pouze podle horní čelistimezičelisti. Na délku měřil dle Thomase Holtze přibližně pět metrů a vážil 454 až 907 kg. Od ostatních příbuzných jej lze odlišit podle stavby zubů umístěných v řadách, které jsou malé a zaoblené jako u všech stegosauridů. Z horní čelisti nepřesahují do spodní jak je tomu u ankylosauridů. Uprostřed každého z nich je velký hřeben a z každé strany čtyři až sedm menších hřebenů. Je pravděpodobné, že měl Paranthodon africanus podobně jako jeho příbuzní tělo pokryté pláty a ostny. Druh byl objeven amatérskými paleontology společně s dalšími fosiliemi v roce 1845 v Kapsku ve formaci Kirkwood, která je známa četnými nálezy živočichů; jednalo se o první objev dinosaura v Africe a na jižní polokouli. Fosilie byly zaslány Richardu Owenovi, který většinu z nich zařadil do rodu Anthodon. Klasifikaci však zpochybnil například Richard Lydekker, jenž fosilie oddělil a paranthodona zařadil mezi pariesaury. Roku 1909 došel Robert Broom k závěru, že Owen smíchal dva druhy dohromady a na základě čelisti – BMNH 47338 – jej popsal mylně jako druh z rodu Paleoscincus. Nezávisle na něm pojmenoval Franz Nopcsa fosilii jako Paranthodon Owenii. Od roku 1978 je platné pojmenování Paranthodon africanus.
5-

+0Komentář Navrhl/a: OJJ, Diskuse 20. 1. 2017, 07:04 (CET)

3-Česko 2017-09
Úlet ibisů skalních z pražské zoologické zahrady
Voliéra „Africké skály“
Úlet ibisů skalních z pražské zoologické zahrady je událost, k níž došlo přesně před rokem, na začátku března roku 2016. Pod těžkým sněhem se tehdy v noci z 29. února na 1. března protrhla ochranná síť voliéry „Africké skály“ s ibisy skalními (Geronticus eremita). Nejprve se skulinou protáhli dva jedinci, jež pak následovalo zbylých šestnáct, a následně se opeřenci rozlétli po Praze a blízkých částech Středočeského kraje.

Vedení zahrady do pátrání po uletělých ptácích zapojilo veřejnost, jež mohla o pohybu ptáků zahradu informovat na speciálním telefonním čísle nebo mohla své zprávy uveřejňované na sociálních sítích označovat hashtagem #ibisdozoo. V průběhu dalších dvou týdnů se podařilo ibisy pochytat. Některé přímo v areálu zahrady, jiné na území hlavního města, například na Václavském náměstí, v Holešovicích či na ruzyňském Letišti Václava Havla. Jiný jedinec zaletěl k LetůmDobřichovic ve Středočeském kraji nebo – jakožto brodivý pták – sledoval tok řeky Vltavy až do Kralup nad Vltavou severně od Prahy. Posledního ptáka se podařilo lapit 13. března na hřišti v pražských Řeporyjích. Ze všech uletělých ibisů pouze jediný po návratu do zoo zahynul, protože s ohledem na své mládí a nezkušenost spořádal vedle běžné potravy také úlomky skla či pozinkované podložky.

Na společenském zájmu o ibise postavila zoologická zahrada svou marketingovou kampaň, kdy se od 7. března objevily billboardy a reklamní plochy se sloganem „Navštivte naše celebrity“.
5-

+0Komentář Přesně rok po události. Navrhl: Jan Polák (diskuse) 29. 1. 2017, 14:20 (CET)

Dlouhodobě nevyhovující návrhy[editovat | editovat zdroj]