Wikipedie:Článek týdne/Návrhy

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání

Zde jsou návrhy článků, které by se mohly objevit na Hlavní straně v sekci Článek týdne. Schválené návrhy přiřazené k týdnům se přesouvají do přípravy. Seznam již zveřejněných článků týdne je v archivu.

Navrhování[editovat | editovat zdroj]

Návrhy jsou ukázkami již existujících kvalitních článků. Ideálně by se mělo jednat o recenzované Dobré nebo Nejlepší články (můžete vybírat z dosud nepoužitých Dobrých nebo Nejlepších článků), není to však podmínkou. Články se zajímavou tematikou mají velké plus.

Návrhy by měly:

  • dodržovat délku textu 1200–2000 znaků (s mezerami, bez wikiformátování, ideálně kolem 1500); text rozdělte do dvou odstavců;
  • obsahovat poutavý obrázek s popisem, jehož výsledná šířka na Hlavní straně bude 100px.

Ukázka by v rámci možností měla korespondovat s úvodem článku. Několik tipů na dobrý úryvek:

  • vybírejte do ukázky zajímavé informace;
  • snažte se psát poutavě, zkuste čtenáře zaujmout;
  • můžete psát volnějším stylem, než jak je psán úvod v článku (tam je samozřejmě nutné dodržovat přísně encyklopedický styl);
  • vyhýbejte se odborným termínům, složitým formulacím i přehlcení ukázky daty a čísly;
  • zkuste vybrat co nejzajímavější obrázek k článku;
  • odkazujte na zajímavé články; pokud neexistují, vytvořte je.

Prosíme, nečekejte, že se bude návrhem někdo detailně zabývat a předělávat ho, aby mohl jít na Hlavní stranu. Nebude. Je hlavně na navrhovateli, aby dodal článek, který může týden reprezentovat Wikipedii na její úvodní stránce.

Posuzování návrhů[editovat | editovat zdroj]

Přítomnost návrhů zde ještě nezaručuje, že se daný výňatek na Hlavní straně v dohledné době vyskytne. Chcete-li přispět ke schválení návrhu nebo máte-li k němu námitku či připomínku, přidejte k němu svou recenzi (do prvního volného číslovaného parametru recenze1-9) a využijte k tomu příslušnou předlohu:

  • {{čt/ano| --~~~~}}
  • {{čt/ne| --~~~~}}
  • {{čt/komentář| --~~~~}}

Zejména u negativních recenzí doplňte před svůj podpis i stručné zdůvodnění. Případné polemiky s recenzemi, je-li to nutné, veďte na diskusní stránce k návrhu.

Zpracované návrhy[editovat | editovat zdroj]

Článek Obrázek Anotace Recenze
Č N T
2-Dobrý článek -
John Cale při vystoupení v pražském Divadle Archa (2006)
Black Acetate je čtrnácté studiové album velšského hudebníka a skladatele Johna Calea z roku 2005. Bylo představeno dva roky po vydání předchozího alba HoboSapiens v říjnu 2005 vydavatelstvím EMI Records. Jde o jeho druhé a zároveň poslední studiové album vydané touto společností. Jde zároveň o jeho poslední řadovou desku do roku 2012, kdy vydal album Shifty Adventures in Nookie Wood. Hlavním producentem alba byl sám Cale; většinu písní s ním však produkoval Herb Graham, Jr., skladbu „Sold-Motel“ pak Mickey Petralia. Výkonným producentem byla Caleova manažerka Nita Scott, která tuto funkci zastávala i na řadě jeho dalších nahrávek. Album obsahuje celkem třináct písní. Někteří kritici album oceňovali, část však měla opačný názor. Jedním z problémů byla improvizovaně vzniklá píseň „Brotherman“. Album se umístilo v belgické vlámské hitparádě Ultratop nejlépe na 87. místě. Název Black Acetate dostalo podle starých acetátových desek.
5-

+0Komentář Navrhl/a: Marek Koudelka (diskuse) 15. 10. 2016, 13:03 (CEST)
[odpovědět]

2-Dobrý článek -
John Cale při vystoupení v Angers (2011)
Paris 1919 je třetí sólové studiové album velšského hudebníka Johna Calea, vydané v březnu roku 1973 prostřednictvím hudebního vydavatelství Reprise Records. Spolu s albem The Academy in Peril, vydaným v předchozím roce, jde o jediné Caleovo album vydané touto společností; později přešel k vydavatelství Island Records. Celé album pojednává o tom, jak mu chyběla Evropa (pochází z Walesu, ale řadu let žil v USA). Texty písní jsou složité a obsahují řadu metafor. Album Paris 1919 bývá kritiky označováno za vůbec nejlepší Caleův sólový počin. Obsahuje celkem devět písní o celkové délce třicet jedna a půl minuty. Producentem alba byl Chris Thomas, který později působil coby klávesista v Caleově doprovodné skupině. O hudební doprovod se na albu postarala skupina Little Feat a orchestr složený ze studentů Kalifornské univerzity v Los Angeles.
9-

+0Komentář Navrhl/a: Marek Koudelka (diskuse) 15. 10. 2016, 13:03 (CEST)
-1Ne teď bohužel ne a to kvůli délce anotace. Nechci kritizovat a nic nedělat, ale něco by ještě určitě mohlo jít dopsat. Otázkou je jak a co… --Robins7 (diskuse) 28. 5. 2020, 18:21 (CEST)
[odpovědět]

2-Dobrý článek -
John Cale při vystoupení v Tchaj-pej (2010)
Fear je čtvrté sólové studiové album velšského hudebníka Johna Calea, jež bylo vydáno v říjnu 1974 jako jeho první řadové album zveřejněné vydavatelstvím Island Records. Deska obsahuje devět autorských písní s celkovou stopáží čtyřiceti minut. Její nahrávání probíhalo ve studiích Sound Techniques a Olympic StudiosLondýně. Producentem byl Cale, který na ní rovněž zpíval a hrál na několik dalších nástrojů. Dále se na ní podíleli další hudebníci, již měli v té době smlouvu se společností Island Records, a sice Brian Eno či Phil Manzanera ze skupiny Roxy Music, dále Richard Thompson, Bryn Haworth a další. Ještě před vydáním tohoto alba odehrál John Cale společné vystoupení s Ayersem, Enem a Nico v londýnském sále Rainbow Theatre. Na něm také provedl dvě skladby z alba Fear, a to „Buffalo Ballet“ a „Gun“. Žádná z nich však později nevyšla na koncertním albu June 1, 1974 zaznamenaném při tomto koncertu.
5-

+0Komentář Navrhl/a: Marek Koudelka (diskuse) 15. 10. 2016, 13:04 (CEST)
[odpovědět]

2-Dobrý článek -
John Cale při vystoupení v pražském Divadle Archa (2006)
Vintage Violence je debutové sólové studiové album velšského hudebníka Johna Calea, vydané v březnu roku 1970 prostřednictvím hudebního vydavatelství Columbia Records. Původně album vyšlo na gramofonové desce, na kompaktním disku bylo poprvé představeno až koncem osmdesátých let. Spolu s albem Church of Anthrax, jež bylo vydáno v následujícím roce, jde o Caleovo jediné album publikované touto společností; později přešel k vydavatelství Reprise Records. Cale je spolu se svým tehdejším častým spolupracovníkem Lewisem Merensteinem producentem alba a pod deseti z jedenácti písní je podepsán také autorsky. O hudební doprovod se na albu postarala skupina Grinder's Switch vedená Garlandem Jeffreysem. Sám John Cale o nahrávání tohoto alba řekl, že první den naučil ostatní hudebníky písně a za následující dva dny je nahráli. Rovněž uvedl, že si na tomto albu chtěl vyzkoušet, zdali umí psát jednoduché písně.
5-

+0Komentář Navrhl/a: Marek Koudelka (diskuse) 15. 10. 2016, 13:04 (CEST)
[odpovědět]

2-Dobrý článek -
Nico při vystoupení v Lampeteru (1985)
The End… je čtvrté sólové studiové album německé zpěvačky Nico, vydané v listopadu 1974 vydavatelstvím Island Records. Na albu se opět, stejně jako v předchozích případech, podílel hudebník John Cale, který vedle různých nástrojů obstaral také jeho produkci. Vedle Calea a Nico se na albu podíleli ještě kytarista Phil Manzanera, hráč na syntezátory Brian Eno a dcery zvukového inženýra Johna Wooda, které zpívaly doprovodné vokály. Album obsahuje celkem osm písní, z toho šest autorských. Dále je zde zahrnuta nahrávka Německé hymny a coververze písně „The End“ od americké skupiny The Doors. Podle druhé jmenované písně album dostalo svůj název. Jde o zpěvaččino poslední album na dalších sedm let; následující, nazvané Drama of Exile, představila až v roce 1981.
9-

+0Komentář Navrhl/a: Marek Koudelka (diskuse) 15. 11. 2016, 11:10 (CET)
-1Ne Anotace je příliš krátká, navíc by text šel ještě dost upravit (zejména ujasnit některé formulace atd.) --Robins7 (diskuse) 8. 6. 2020, 20:29 (CEST)
[odpovědět]

2-Dobrý článek -
John Cale při vystoupení v pražském Divadle Archa (2006)
Helen of Troy je šesté sólové studiové album velšského hudebníka a skladatele Johna Calea. Jeho nahrávání probíhalo v londýnském studiu Sound Techniques předtím a poté, co Cale v New Yorku produkoval desku Horses americké zpěvačky Patti Smith. Album vyšlo v listopadu 1975 jako jeho poslední album vydané společností Island Records. Kromě devíti autorských písní obsahuje dvě coververze, jednu od skupiny The Modern Lovers a druhou od hudebníka Jimmyho Reeda. Stejně jako v případě předchozího alba s názvem Slow Dazzle, jež vyšlo osm měsíců před tímto, na něm Calea doprovází tři členové jeho doprovodné kapely: kytarista Chris Spedding, baskytarista Pat Donaldson a bubeník Timi Donald. Na album přispěli i další hudebníci, kteří však hrají pouze v některých písních. Patří mezi ně například Phil Collins ze skupiny Genesis nebo Brian Eno. Album původně vyšlo bez Caleovy autorizace, což nakonec znamenalo jeho odchod od vydavatelství Island Records.
5-

+0Komentář Navrhl/a: Marek Koudelka (diskuse) 21. 12. 2016, 17:26 (CET)
[odpovědět]


4-ostatní -
Intenzivní chov prasat ve vepříně
Chov hospodářských zvířat (též živočišná výroba) je odvětví zemědělství zabývající se péčí o hospodářská zvířata, poskytující maso, vlákno, mléko, vejce nebo jiné produkty. Zahrnuje každodenní péči, šlechtění a odchov mláďat. Počátky chovu zvířat sahají do neolitické revoluce (cca 13 tisíc let před naším letopočtem), kdy došlo k první domestikaci, jež předcházela začátku pěstování prvních plodin. Farmářský chov skotu, ovcí, koz a prasat existoval již před vznikem raných civilizací. Zásadní změny přinesla Kolumbovská výměna, která do Nového světa přivezla dobytek Starého světa, a poté britská zemědělská revoluce 18. století, jenž položila základy odbornému šlechtění hospodářských zvířat.

V některých částech světa se pro hospodářské účely využívá řada dalších druhů zvířat jako jsou koni, vodní buvoli, lamy, králíci nebo morčata. Rozšířená je také akvakultura ryb, měkkýšů a korýšů, dále chov včel nebo bource morušového. V několika zemích se pro lidskou spotřebu chová i hmyz. Ve vyspělejších částech světa je samozásobitelské hospodaření nahrazováno intenzivním chovem, například velkokapacitními kravíny nebo drůbežárnami. Na méně úrodných půdách, například v horských oblastech, je chov zvířat zpravidla extenzivní.

Chov zvířat, zejména intenzivní, má značný dopad na životní prostředí. Využívá asi třetinu nezaledněného zemského povrchu, čímž způsobuje ztrátu řady biotopů a vytváří asi polovinu celosvětové produkce skleníkových plynů. Od 18. století je stále významnějším tématem životní pohoda (welfare) hospodářských zvířat. Řada zákonů a nařízení se zabývá zajištěním přiměřených životních podmínek zvířat. V kultuře má chov zvířat často idylický ráz, zpravidla vykreslovaný v dětských knihách a písních.
1-

+0Komentář Navrhl/a: RomanM82 (diskuse) 29. 8. 2019, 20:53 (CEST)
+1Ano Hezky zpracovaná anotace, těch pár znaků navíc snad nevadí. --Robins7 (diskuse) 28. 5. 2020, 18:27 (CEST)
+1Ano Anotace má 2340 znaků. Rozptyl je značně velkorysý, a to 1200–2000 znaků. Mohl byste to, prosím, upravit, RomanM82 do požadovaného formátu? Kde jinde než na hlavní straně platí, že méně je více. Po úpravě anotaci rád podpořím na HS. --Podzemnik (diskuse) 19. 11. 2020, 06:53 (CET) Díky za pokrácení, ještě jsem maličko osekal. Hezké. --Podzemnik (diskuse) 19. 11. 2020, 20:10 (CET)
[odpovědět]














2-Dobrý článek -
Jane Lynchová jako host namluvila postavu Roz Davisové
Mé nahraditelné já (v anglickém originále Replaceable You) je 4. díl 23. řady (celkem 490.) amerického animovaného seriálu Simpsonovi. Ve Spojených státech amerických měl premiéru dne 6. listopadu 2011 na televizní stanici Fox Broadcasting Company a v Česku byl poprvé vysílán 3. května 2012 na stanici Prima Cool.

V tomto dílu je Homerovi přidělena pracovní asistentka Roz Davisová, jež Homerovi ale brzy uzurpuje jeho pozici. Homer své místo však lstí následně získá zpět. BartMartinem Princem na školní Den vědy mezitím připraví robotické tuleně, které si oblíbí důchodci ze Springfieldského domova důchodců. Důchodcům se radost sice nejprve pokusí překazit konsorcium spriengfieldských podniků, čemuž Bart s pomocí skupiny vědátorů ale nakonec zabrání.

Postavu Roz Davisové jako host namluvila americká herečka Jane Lynchová a do češtiny nadabovala Petra Jindrová-Lupínková. Díl „Mé nahraditelné já“ sledovalo během premiéry ve Spojených státech amerických přibližně 8 milionů diváků a od kritiků obdržel smíšené recenze.
9-

+0Komentář Navrhl/a: Robins7 (diskuse) 8. 6. 2020, 23:30 (CEST)
-1Ne Čeština velký špatný. Tohle dostalo puclík? Navíc se jedná o ničím výjimečný díl nekonečného seriálu, tak proč zrovna tento by měl mít puclík a být Článkem týdne? --Bazi (diskuse) 9. 6. 2020, 01:06 (CEST)
-1Ne Souhlasím s Bazim. Cílem článku týdne je přinést zajímavý obsah, ne jednu epizodu z všeobecně známého a nekonečného seriálu, který se navíc ani jazykově na DČ nehodí. Byl bych raději, kdyby se zakázalo udělovat DČ jednotlivým, nevýznamným, epizodám seriálů. --Ján Kepler (diskuse) 9. 6. 2020, 07:18 (CEST)
+0Komentář Proč ne, změna tématu by hlavní straně prospěla, myslím si. Na druhou stranu tento díl není nějak významnější než ostatní. --Patriccck (diskuse)
-1Ne Takové téma se na hlavní stranu skutečně nehodí --Khamul1 (diskuse) 10. 6. 2020, 11:14 (CEST)
-1Ne Oceňuji snahu, ale takové téma je podle mě pro české čtenáře nezajímavé. --Podzemnik (diskuse) 19. 11. 2020, 07:01 (CET)
[odpovědět]









2-Dobrý článek -
Medosavka novozélandská
Medosavka novozélandská (Anthornis melanura; maorsky korimako nebo makomako) je pták z čeledi kystráčkovitých, který se endemitně vyskytuje pouze na Novém Zélandu. Tento pěvec je poměrně hojně rozšířený po JižnímSeverním ostrově s výjimkou Northlandu, odkud vymizel koncem 19. století. Společně s vyhynulou medosavkou chathamskou se řadí do rodu Athornis. Rozeznávají se tři poddruhy: obscura (vyskytuje se na Tříkrálových ostrovech), oneho (Ostrovy chudých rytířů) a nejrozšířenější melanura (ostatní území včetně obou hlavních novozélandských ostrovů).

Medosavky mají výrazný hlasový projev, který používají k vymezení svých teritorií i k běžné komunikaci. Měří okolo 20 cm. Samec váží okolo 34 g, samice 26 g. Samci jsou na většině těla olivově zelení, jejich ocas je černý a zadní část těla je zespodu světlá. Na hlavě mají lesklou fialovou skvrnu. Samice mají méně výrazné zbarvení. Jejich peří je spíše v šedých a světle hnědých olivových barvách. K páření dochází od září do listopadu. Hnízdo staví pouze samice. Typicky dochází ke dvěma snůškám, avšak samice ostrovních populací (subs. oneho a obcura) kladou pouze jednu snůšku. Melanura snáší 3–5 narůžovělých vajec, ostrovní populace 2–4 vejce o rozměrech 23×16 mm. Inkubační doba trvá kolem 14 dní.

Medosavky jsou důležití opylovači. Živí se nektarem, ovocem a bezobratlými živočichy. V sání nektaru jim pomáhá dlouhý, na konci roztřepený jazyk. Jsou ohrožené zejména introdukovanými predátory, jako jsou lasice hranostaj a krysa obecná. Škodí jim úbytek původních lesů a destrukce některých zdrojů potravy ze strany kusu liščích. V minulosti byly medosavky loveny Maory pomocí dlouhých dřevěných kopí zvaných here. Organizace BirdLife International hodnotí jejich populaci jako málo dotčenou.
1-

+0Komentář Navrhl/a: Podzemnik (diskuse) 19. 11. 2020, 08:19 (CET)
+1Ano --Bazi (diskuse) 13. 5. 2021, 13:16 (CEST)
[odpovědět]










2-Dobrý článek -
Samice pokřovníka zeleného
Pokřovník zelený (Acanthisitta chloris, maorsky tītipounamu) je malý ptákčeledi pokřovníkovití žijící pouze na Novém Zélandu. S výškou 8 cm a váhou 6–7 g se jedná o nejmenšího novozélandského ptáka a jednoho z nejmenších pěvců na světě. Spolu s pokřovníkem alpínským představují jediné žijící zástupce čeledi pokřovníkovitých. Druh byl poprvé popsán roku 1787 švédským přírodovědcem Andersem Sparrmanem.

Samec má na zadní části těla olivově zbarvené peří, hruď a prsa jsou krémově bílá, křídla mají hnědo-černé skvrny. Samice je poměrně výrazně odlišná s převládající hnědou barvou peří místo zelené. Pokřovník se živí hlavně bezobratlými živočichy, které vyzobává z kůry stromů, epifytických mechů a lišejníků. V monogamních svazcích žije dlouhá léta, většinu času stráví na svém teritoriu. Období páření začíná koncem srpna. K první snůšce dochází v září až říjnu, bývá v ní 2–5, nejčastěji 4 vejce. Do konce roku většinou dochází ještě ke druhé snůšce.

Rozlišují se dva poddruhy pokřovníka: subsp. chloris, který obývá Severní ostrov, a subsp. granti, jehož domovem je Jižní ostrov. Jedná se o poměrně hojně rozšířeného ptáka hodnoceného jako málo dotčeného, i když celková velikost populace není známá. Oblíbený habitat pokřovníka zeleného tvoří kopcovité až hornaté oblasti zalesněné pabuky a nížinaté oblasti s převládajícími nohoplody. Pokud je pták vystaven nízkým teplotám, jako u jednoho z mála pěvců u něj dochází k částečnému utlumení životních funkcí. Mezi lety 1967–1992 byl vyobrazen na reversní straně novozélandské dvoudolarové bankovky.
1-

+0Komentář Navrhl/a: Podzemnik (diskuse) 13. 2. 2021, 21:01 (CET)
+1Ano --Bazi (diskuse) 6. 6. 2021, 22:19 (CEST)
[odpovědět]


2-Dobrý článek -
M44 na amatérském snímku
Hvězdokupa Jesličky (nazývaná také Messier 44, M44, NGC 2632, Včelí úl nebo Praesepe) je jasná otevřená hvězdokupasouhvězdí Raka. Se svou vzdáleností přibližně 607 světelných let od Země patří mezi nejbližší hvězdokupy a proti jiným blízkým hvězdokupám je mnohem bohatší na hvězdy. Na průzračně tmavé obloze je viditelná pouhým okem jako mlhavý objekt. Klaudios Ptolemaios ji popsal jako „mlhavou hmotu na prsou Raka“. Jesličky také patří mezi první objekty, které svým dalekohledem na konci roku 1609 pozoroval Galileo Galilei. Galileo také jako první určil, že jde o hvězdokupu, když napsal, že se skládá z jednotlivých hvězd. Nejjasnější hvězdy této hvězdokupy mají hvězdnou velikost 6 až 7 a jsou pohodlně viditelné triedrem i uprostřed města. Její stáří a vlastní pohyb jsou srovnatelné s Hyádami, což naznačuje společný původ obou hvězdokup. Kromě toho Jesličky i Hyády obsahují červené obrybílé trpaslíky, což jsou závěrečná období vývoje hvězd, a velký počet hvězd hlavní posloupnosti spektrální třídy A, F, G, KM. Odhady vzdálenosti hvězdokupy se pohybují v rozmezí od 160 do 187 parseků (550 až 610 světelných let), ale ohledně jejího stáří, které se odhaduje na 580 milionů let, panuje větší shoda.
1-

+0Komentář Navrhl/a: OJJ, Diskuse 14. 3. 2021, 17:01 (CET)
+1Ano --Bazi (diskuse) 6. 6. 2021, 22:21 (CEST)
[odpovědět]

2-Dobrý článek -
Křovinná vegetace je druh biotopu, v jehož rostlinné složce dominují keře. Může se vyskytovat přirozeně, nebo jako výsledek lidských změn či opakovaných závažných disturbancí v krajině. Mohou být trvalým a stabilním společenstvem v místech, kde stanovištní podmínky neumožňují vzrůst stromů. Jinde jsou pouhým sukcesním stadiem v přechodu od travinného společenstva k lesnímu a pro svou trvalou existenci potřebují režim občasného zmlazení průřezem, případně vykácením.

V různých klimatických a vegetačních pásech mohou nabývat nejrůznějších podob, od hustých, neprůchodných, až 8 metrů vysokých porostů po řídké, roztroušené skupiny nízkých keříků v polopouštních a arktických oblastech. Přechody mezi jednotlivými formacemi jsou neostré, na okrajích křoviny zpravidla plynule přecházejí do lesního porostu nebo do lesostepní či stepní vegetace. Mohou kolem nich být vyvinuty i květnaté bylinné lemy. Dobře vyvinutá a druhově bohatá křovinná společenstva mají svou hodnotu i z hlediska ochrany přírody; naopak jednotvárné křoviny složené z několika málo dominantních druhů keřů, doprovázené porosty ovsíku, třtiny nebo běžných ruderálů, jsou projevem degradované lokality.

V kulturní krajině mají křoviny významnou ekologickou funkci jako zdroj potravy a úkrytu pro drobné živočichy. Na porosty křovin je vázána celá řada živočichů, jak obratlovců, tak bezobratlých. Významný je také jejich protierozní, půdoochranný a vodohospodářský vliv na okolní krajinu. Člověku porosty křovin odedávna přinášely též hmotný prospěch v podobě sběru drobných plodů (slívy, bezinky, lískové oříšky, šípky) a hub, lapání drobného ptactva (čižba), řezání pružných vrbových a lískových prutů nebo palivového a řezbářského dřeva.
1-

+0Komentář Navrhl/a: OJJ, Diskuse 14. 3. 2021, 17:06 (CET)
+1Ano --Bazi (diskuse) 13. 5. 2021, 14:59 (CEST)
[odpovědět]

2-Dobrý článek -
Jiří Sedmík (9. dubna 1893 Praha-Staré Město18. prosince 1942Plötzensee) byl český legionář, politik a diplomat. Během studií na Karlově univerzitě dostal povolávací rozkaz do rakousko-uherské armády bojující v první světové válce a byl odvelen na východní frontu do Ruska, kde však padl do zajetí. Následně vstoupil do československých legií. V Rusku se seznámil s Tomášem Garrigem Masarykem a stal se jeho průvodcem a tajemníkem během ruského Masarykova pobytu. Sedmík zorganizoval přesun legií po Transsibiřské magistrále do Československa a zastupoval republiku na mírových jednáních v Paříži.

Během první republiky pracoval jako tajemník Edvarda Beneše a činný byl též v Českobratrské církvi evangelické. Po vypuknutí druhé světové války spolupracoval s protifašistickým odbojem (patřil mezi členy odbojové skupiny zformované kolem Karla Jaroše získávající informace z prostředí nacistických bezpečnostních složek), avšak v březnu 1941 byl zatčen a Lidovým soudem v červnu 1942 odsouzen k trestu smrti, který byl vykonán krátce před koncem toho roku.

Sedmík ovládal šest cizích jazyků (francouzštinu, angličtinu, němčinu, ruštinu, polštinu a srbštinu) a byl i literárně činný. Sepsal a roku 1932 vydal práci nazvanou „Úvod do politického myšlení“. Ve stejném roce se spolu s Josefem Mackem a Lvem Wintrem autorsky podílel na díle „Současná světová krise hospodářská, politická a sociální: její příčiny, účinky a řešení“.
5-

+0Komentář Navrhl/a: OJJ, Diskuse 14. 3. 2021, 17:17 (CET)
[odpovědět]

1-Nejlepší článek -
Model korouna bezzubého
Koroun bezzubý, jinými názvy koroun severní, koroun Stellerův nebo mořská kráva (Hydrodamalis gigas), je vyhynulý savec z řádu sirén. Druh poprvé objevil Georg Steller při druhé kamčatské expedici Vituse Beringa, když loď Sv. Petr s posádkou roku 1741 ztroskotala na Beringově ostrově. Mnoho informací, které jsou o tomto druhu známy, pochází ze Stellerových pozorování z volné přírody, přičemž po Stellerovi je toto zvíře někdy i nazýváno.

V době jeho objevu se koroun vyskytoval zřejmě hlavně v okolí Komandorských ostrovů mezi Aljaškou a Kamčatkou, přičemž je pravděpodobné, že areál výskytu byl v průběhu pleistocénu rozsáhlejší. Koroun poskytoval lidem velké množství chutného masa pro lodní posádky, stejně jako pevnou kůži a užitečný tuk. Pomalu se pohybující a snadno ulovitelný mořský savec byl vybit během 27 let od svého objevení Evropany.

Koroun bezzubý je řazen do čeledi dugongovití. Jeho nejbližší žijící příbuzný je třímetrový dugong indický. Ve srovnání s ostatními sirénami měl koroun mocnou vrstvu podkožního tuku, což byla adaptace pro život ve studených severních vodách. Byl také mnohem větší: podle odhadů dosahovali největší jedinci z Beringova ostrova téměř osmimetrové délky. Ocas měl koroun vykrojený, podobně jako velryby a žijící dugongové. Čelisti postrádaly pravé zuby, namísto nich měl koroun na horním rtu řadu bílých štětin, sloužících k odtrhávání stonků mořských řas, a v tlamě pár keratinových destiček pro žvýkání potravy. Zvíře se živilo především chaluhami a komunikovalo funivými zvuky. Šlo pravděpodobně o monogamního společenského tvora, jenž vytvářel menší rodinné skupinky.
5-

+0Komentář Navrhl/a: OJJ, Diskuse 14. 3. 2021, 17:22 (CET)
[odpovědět]

2-Dobrý článek -
Tři sámské ženy (90. léta 19. století)
Sámové (také Sámi, tradičně známí v češtině jako Laponci) jsou domorodí ugrofinští obyvatelé obývající arktickou oblast Laponska, která dnes zahrnuje části nejsevernějšího Norska, Švédska, Finska a Murmanské oblasti Ruska. Sámové jsou jediní domorodí obyvatelé Skandinávie, kteří jsou uznáváni a chráněni v rámci mezinárodních úmluv o domorodých národech a jsou tedy nejsevernějším původním obyvatelstvem Evropy. Původní území sámských předků nejsou dobře určena. Jejich tradiční jazyky jsou sámské jazyky a jsou klasifikovány jako větev rodiny uralských jazyků.

Sámové žijí na severu Evropy minimálně 5000 let. Tradičně se věnovali řadě způsobů obživy, včetně pobřežního rybolovu, lovu pro kožešiny a chovu ovcí. Jejich nejznámějším zdrojem živobytí je polokočovný chov sobů. Z tradičních, ekologických, kulturních a politických důvodů je tento chov v některých oblastech severských zemí (Norsko a Švédsko) legálně vyhrazen pouze jim. V celé severní Evropě se chovu věnuje méně než 10 % Sámů.

Počet Sámů v Laponsku se odhaduje na 63 až 107 tisíc, z čehož žije asi 40–60 tisíc v Norsku, 15–36 tisíc ve Švédsku, 9000 ve Finsku a 2000 v Rusku. Sámové jsou v Norsku, ve Švédsku a ve Finsku národnostní menšinou a zároveň jsou v těchto zemích uznáni jako domorodé obyvatelstvo. Sámské jazyky a nářečí jsou uznávány jako menšinové ve Švédsku a části Finska a Norska. V těchto zemích postupně vznikly samostatné a reprezentativní sámské parlamenty.
5-

+0Komentář Navrhl/a: OJJ, Diskuse 14. 3. 2021, 17:27 (CET)
[odpovědět]

2-Dobrý článek 2022-04
Edith Whartonová (1881)
Edith Whartonová (24. ledna 1862 New York, USA11. srpna 1937 Saint-Brice-sous-Forêt, Francie) byla americká spisovatelka, vrcholná představitelka realismu a psychologické prózy. Ve Spojených státech je kritikou i čtenáři považována za jednu z nejlepších autorek románů a povídek. Ve svých prózách kriticky vykreslovala newyorské vyšší třídy, ale také novoanglickou a evropskou společnost. Na své postavy, silně ovlivňované prostředím a marně vzdorující restriktivním společenským konvencím, nahlížela často ironicky a satiricky, ale také se soucitem k lidskému utrpení. Od svých předchůdkyň na americkém literárním poli zdědila tradici domácké, často sentimentální literatury, a přestože se k těmto osobnostem hlásila, odmítala romantické zabarvování skutečnosti. Důrazem na morální otázky se přibližovala spíše Nathanielu Hawthornovi. Přestože psala srozumitelným stylem a odmítala literární experimenty, podílela se svými psychologickými prózami, zkoumajícími nitro postav, na rozvoji modernismu. Pocházela z rodiny zámožné americké aristokracie a vyrůstala v prostředí konzervativních, konvencemi svázaných newyorských vyšších vrstev pozlaceného věku. Později často cestovala, zejména po Evropě, a své jmění užívala pro výstavbu nákladných domů a zahrad ve Spojených státech a ve Francii. Kromě literatury byla sečtělá ve vědách, náboženství, filosofii, umění, architektuře a zahradnictví. Je autorkou 25 románů, 86 povídek, 3 básnických sbírek, knihy o interiérovém designu, souboru úvah o literatuře, četných cestopisných textů, autobiografie a mnoha článků, esejí a recenzí. Za svůj román Věk nevinnosti (1920) obdržela jako první žena v historii Pulitzerovu cenu (1921).
5-

+0Komentář Navrhl/a: Bazi (diskuse) 26. 3. 2021, 13:42 (CET)
[odpovědět]

2-Dobrý článek 2022-17
Tučňák žlutooký v novozélandském zálivu Curio
Tučňák žlutooký (Megadyptes antipodes, v maorštině známý jako „hoiho“) je druh tučňáka, který se endemitně vyskytuje pouze na Novém Zélandu (vedle novozélandské pevniny obývá hlavně subantarktické ostrovy jako jsou Aucklandovy nebo Campbellovy ostrovy). Na hlavě má světle žlutý pás, který se táhne od jednoho oka přes zadní část hlavy, až k druhému oku na druhé straně hlavy. Duhovky jsou oranžovo-žluté. Podle této výrazně žluté barvy je pojmenován „žlutooký“. Dosahuje výšky 56–79 cm a váží 3–8,9 kg.

Podobně, jako většina ostatních tučňáků, tento druh je převážně rybožravý. K hnízdění si vybírá strmé svahy u pobřeží porostlé hustou vegetací. Převážně monogamní páry hnízdí samostatně nebo ve velmi malých koloniích. Samice snáší obvykle dvě vejce do vyhloubené nory nebo jen upravené prohlubně. Inkubační doba trvá 39–51 dnů a sedí obě pohlaví. Mláďata se líhnou téměř současně a prvních 21–25 dnů jsou nepřetržitě s rodiči. Posléze se ukrývají v hnízdech, nebo utváří skupinky o třech až sedmi vrstevnících. K plnému opeření dochází zhruba ve věku tří měsíců a tehdy kolonii opouští. Pohlavně vyzrálá jsou ve 2–4 letech.

Jedná se o jediného žijícího zástupce rodu Megadyptes. Tučňák žlutooký patří mezi velmi ohrožené druhy ptáků, a to nejenom kvůli velmi nízké a kolísavé populaci (cca 4 000 přeživších jedinců / podle IUCN zbývá k roku 2020 už pouze 2 600–3 000 dospělých tučňáků), ale také kvůli geograficky omezenému výskytu kolonií. Jakákoli mimořádná událost proto může ohrozit budoucnost druhu v přirozeném prostředí. Podle hodnocení novozélandského Ministerstva památkové péče čelí druh vysokému riziku vyhynutí v krátkodobém horizontu.
5-

+0Komentář Navrhl/a: Podzemnik (diskuse) 22. 4. 2021, 10:36 (CEST)
[odpovědět]

2-Dobrý článek -
Basilosaurus („královský ještěr“) byl rod dravých kytovců žijících v pozdním eocénu. Dosahoval délky až 20 metrů, pravděpodobně se jednalo o největšího tvora své doby. Měl štíhlé protáhlé tělo, lebku s nápadným rozlišeným chrupem, přední končetiny (ploutve) stále ještě ohebné v lokti, a také zakrnělé, ale pohyblivé zadní končetiny. Hlavní pohybovou funkci měl ocas vybavený horizontální ocasní ploutví. Byl to vrcholový predátor, který lovil kořist (ryby, paryby a menší kytovce) pomocí velkých pilovitých zubů.

Název znamená v řečtině doslova „královský ještěr“, protože jeho první studovaný pozůstatek, obratel, byl původně považován za obratel obrovského mořského plaza. Když byl omyl po několika letech napraven, dostal basilosaurus nové jméno: Zeuglodon cetoides. Pod tímto jménem je v některých zdrojích uváděn, podle taxonomických pravidel je však platné jeho původní jméno. V 19. století byly pozůstatky několika basilosaurů zneužity k sestrojení kostry „obřího mořského hada“, která byla jako atrakce předváděna ve velkých městech USA i Evropy.

Jako platné jsou dnes uznávány dva druhy: americký Basilosaurus cetoides a egyptský Basilosaurus isis. Basilosauři se řadí do čeledi Basilosauridae, která spolu s dalšími eocenními čeleděmi kytovců tvoří parafyletickou skupinu prakytovci (Archaeoceti). Basilosaurus je státní fosilie amerického státu Alabama.
5-

+0Komentář Navrhl/a: OJJ, Diskuse 22. 6. 2021, 09:50 (CEST)
[odpovědět]

2-Dobrý článek -
Lev perský (dříve Panthera leo persica, od roku 2017 součást Panthera leo leo) je označení pro asijskou populaci lva (Panthera leo), konkrétně poddruhu lev berberský (Panthera leo leo). Historické rozšíření tohoto lva se táhlo v pásu území od Turecka na západě až po střední Indii na východě. K roku 2021 žije pouze v indickém státě Gudžarát a Mezinárodním svazem ochrany přírody (IUCN) je veden jako ohrožený. Jeho populace od 70. let 20. století pomalu vzrůstá: podle sčítání z roku 2017 dosahovala celkem 650 kusů, k červnu 2020 se zvýšila na 674 jedinců. Pokusy o reintrodukci na jiná místa se zatím nezdařily.

Ve srovnání s africkými populacemi lva mají lvi perští několik zvláštností. Dosahují v průměru poněkud menšího vzrůstu a hmotnosti (průměr na samce je 160 kg, na samici 117 kg) a hříva samců bývá méně rozsáhlá. Na břiše mají podélný lalok volně visící kůže, jenž africkým lvům chybí. Z hlediska sociální organizace je hlavním rozdílem to, že jejich smečky nejsou tak početné a málokdy zahrnují i dospělé samce. Ti se ke lvicím připojují většinou jen v době páření nebo občas také při konzumaci větší kořisti. Nejdůležitější kořistí lvů perských jsou různé druhy kopytníků, přičemž poměrně často zabíjejí i domácí zvířata. K páření dochází většinou na podzim, březost trvá přibližně 110 dnů a samice poté vrhá maximálně sedm mláďat (nejčastěji dvě až tři), která se osamostatňují ve věku dvou let. Samice pak zůstávají ve smečce, samci odcházejí pryč, přičemž můžou vytvářet malé klany, které žijí spolu. Hlavní hrozbou pro asijské lvy byl dříve lov, nyní jsou to nemoci, jiní lvi, antropogenní nehody a občasné konflikty s lidskou populací v důsledku zabíjení domácích zvířat.

Lvi měli důležité postavení v mnoha asijských kulturách, přičemž symbolizovali především sílu a majestátnost.
5-

+0Komentář Navrhl/a: OJJ, Diskuse 22. 6. 2021, 09:54 (CEST)
[odpovědět]

Dlouhodobě nevyhovující návrhy[editovat | editovat zdroj]