Wikipedie:Článek týdne/Návrhy

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Zde jsou návrhy článků, které by se mohly objevit na Hlavní straně v sekci Článek týdne. Schválené návrhy přiřazené k týdnům se přesouvají do přípravy. Seznam již zveřejněných článků týdne je v archivu.

Navrhování[editovat zdroj]

Návrhy jsou ukázkami již existujících kvalitních článků. Ideálně by se mělo jednat o recenzované Dobré nebo Nejlepší články (můžete vybírat z dosud nepoužitých Dobrých nebo Nejlepších článků), není to však podmínkou. Články se zajímavou tématikou mají velké plus.

Návrhy by měly:

  • dodržovat délku textu 1200–2000 znaků (s mezerami, bez wikiformátování, ideálně kolem 1500); text rozdělte do dvou odstavců;
  • obsahovat poutavý obrázek s popisem, jehož výsledná šířka na Hlavní straně bude 100px.

Ukázka by v rámci možností měla korespondovat s úvodem článku. Několik tipů na dobrý úryvek:

  • vybírejte do ukázky zajímavé informace;
  • snažte se psát poutavě, zkuste čtenáře zaujmout;
  • můžete psát volnějším stylem, než jak je psán úvod v článku (tam je samozřejmě nutné dodržovat přísně encyklopedický styl);
  • vyhýbejte se odborným termínům, složitým formulacím i přehlcení ukázky daty a čísly;
  • zkuste vybrat co nejzajímavější obrázek k článku;
  • odkazujte na zajímavé články; pokud neexistují, vytvořte je.

Prosíme, nečekejte, že se bude návrhem někdo detailně zabývat a předělávat ho, aby mohl jít na Hlavní stranu. Nebude. Je hlavně na navrhovateli, aby dodal článek, který může týden reprezentovat Wikipedii na její úvodní stránce.

Posuzování návrhů[editovat zdroj]

Přítomnost návrhů zde ještě nezaručuje, že se daný výňatek na Hlavní straně v dohledné době vyskytne. Chcete-li přispět ke schválení návrhu nebo máte-li k němu námitku či připomínku, přidejte k němu svou recenzi a využijte k tomu příslušnou předlohu:

  • {{čt/ano| --~~~~}}
  • {{čt/ne| --~~~~}}
  • {{čt/komentář| --~~~~}}

Zejména u negativních recenzí doplňte před svůj podpis i stručné zdůvodnění.

Zpracované návrhy[editovat zdroj]

Článek Obrázek Anotace Recenze
Č N T
3-Česko -26
Emil Hácha
Emil Hácha 15. 3. 1939
Doc. JUDr. Emil Hácha se narodil v roce 1872Trhových Svinech. V roce 1895 promoval na Karlově univerzitě v Praze a v roce 1898 nastoupil k českému zemskému místodržitelství v Praze. Další právnické zkušenosti získal jako dvorní rada Správního soudního dvora ve Vídni mezi lety 1916–1918. Po vzniku Československa v roce 1918 se stal členem Nejvyššího správního soudu, který spolu s Ferdinandem Pantůčkem pomáhal založit, a po Pantůčkově smrti jeho druhým prezidentem. Byl znalcem anglosaského zvykového a mezinárodního práva. Byl členem legislativní rady vlády ČSR, České akademie, České učené společnosti a haagského rozhodčího soudu. S bratrem Teodorem pořídil první český překlad knihy J. K. Jeroma Tři muži ve člunu. Po odstoupení prezidenta Beneše přijal 30. listopadu 1938 funkci prezidenta Česko-Slovenské republiky. 14. března 1939 byl pozván do Berlína a přinucen k souhlasu se vznikem Protektorátu Čechy a Morava. Mylně se domníval, že nacisté budou respektovat uzavřené dohody a mezinárodní právní normy. v rámci možností aktivně prosazoval práva českého národa, odmítl slib věrnosti Hitlerovi a žádal propuštění vysokoškolských studentů. Vlivem postupující aterosklerózy se však zhoršovalo jeho tělesné i duševní zdraví. Po atentátu na Heydricha již podlehl nátlaku nacistů i českých kolaborantů. Odsoudil atentát i exilovou vládu, přijal od Hitlera luxusní automobil jako dar k 70. narozeninám a byl z něj učiněn symbol vlastenectví. Jeho zdravotní stav se prudce zhoršoval. 13. května 1945 byl zatčen a 27. června v pankrácké vězeňské nemocnici umírá.
5-

+0Komentář Navrhl/a:

3-Česko -
Korolupy
Kostel sv. Vavřince s památníkem obětem 1. světové války
Obec Korolupy (německy Kurlupp) se nachází v okrese Znojmo, kraj Jihomoravský. V roce 2013 zde žilo 168 obyvatel, což je přibližně 11 obyvatel na km². V obci Korolupy poblíž hranice České republiky s Rakouskem žilo na jejím území do roku 1945 německé obyvatelstvo s malou českou menšinou, během různých vývojových etap i židovské obyvatelstvo, ale i jiné národnosti. Přelomové události 20. století ovlivnily její život i obyvatele, taktéž se podepsaly na vývoji celého regionu. Poštovním směrovacím číslem spadá obec pod poštu Uherčice 671 07. Nejbližším městysem je Jemnice, Moravské Budějovice a Vranov nad Dyjí, kde je také obecní úřad s rozšířenou působností. Přes hranici do Rakouska leží blízký Horn a směrem do Čech městys Slavonice. Obec se rozprostírá na náhorní plošině v nadmořské výšce 433 metrů v blízkosti malého kopce Kopka. Po zavedení obecního rozhlasu se ujala v obci znělka – známá polka Jaromíra Vejvody Škoda lásky, která už k obci neodmyslitelně patří.
5-

+0Komentář Navrhl/a:

3-Česko -
Kuratorium pro výchovu mládeže v Čechách a na Moravě
Znak Kuratoria, svatováclavská orlice s českým a moravským znakem
Kuratorium pro výchovu mládeže v Čechách a na Moravě (KVMČM) byla masová mimoškolní organizace pro výchovu české mládeže ve věku od 10 do 18 let v intencích nacionálně-socialistických idejí. Působila na území Protektorátu Čechy a Morava v letech 1942–1945. Organizace pořádala sportovní akce, ale i kulturní kampaně (Umění mládeži, Kulturní péče o českou mládež, Knihovna pro mládež), umělecké soutěže (Ukaž co umíš), sociální kampaně (Šijeme panenky, Šijeme pro nejmenší, Pomáháme maminkám apod.). Vydávalo též časopisy pro mládež Správný kluk, Dívčí svět a další.

Věnovalo se i rekreaci mládeže. Denní režim začínal a končil po vzoru Hitlerjugend nástupem a vztyčením či sundáním (říšské a protektorátní) vlajky spolu s provoláním hesla „Bojovat mohu jen za to, co miluji!“ a zpěvem písně; v Čechách „Čechy krásné, Čechy mé“ a na Moravě „Moravo, Moravo“. Následovalo heslo dne, po vzoru Hitlerjugend, například: „Život je práce, práce jest štěstí.“ (Robert Ley).

Kromě politických přednášek a pochodování v útvaru na veřejnosti byla výchovným prostředkem užívaným v Kuratoriu například péče o udržování čistoty, kdy vzorně čisté chatky obdržely ocenění „vlajka čistoty“.
5-

+0Komentář Navrhl/a:

3-Česko -
Říp
Říp od severozápadu
Říp je zdaleka viditelný vrch o nadmořské výšce 455,2 m vystupující z roviny asi 5 km jižně od Roudnice nad Labem. Spadá do geomorfologického okrsku Krabčická plošina. Jde o čedičovou kupu – pozůstatek třetihorního vulkánu – dnes již značně sníženou zvětráváním, se silnými suťovými vrstvami na úpatí. Zdejší sodaliticko nefelinický čedič obsahuje kromě olivínu i magnetit, což způsobuje lokální magnetickou anomálii – na hoře lze pozorovat výchylky střelky kompasu. Až do roku 1879 byl Říp bezlesý. Dnes téměř celou horu pokrývá dubohabrový les. Na úpatí vyvěrají tři prameny. Jedná se ovšem také o památné místo české mytologie a historie. Podle pověsti sem přišel praotec Čech, přehlédl okolní krajinu a rozhodl se zde usadit. Legendu poprvé zaznamenal počátkem 12. století kronikář Kosmas, v 16. století ji rozvinul Václav Hájek z Libočan a patrně nejznámějí zpracování vytvořil roku 1894 Alois Jirásek ve Starých pověstech českých. Název hory je však mnohem starší, znamená prostě horu, skálu či pahorek. Na vrcholu hory stojí románská rotunda sv. Jiří, původně zasvěcená svatému Vojtěchovi. Poprvé je připomínána roku 1126, kdy nechal kníže Soběslav I. stávající kostelík opravit a rozšířit na paměť vítězství proti německému králi Lotharu III. v bitvě u Chlumce. Později se stal oblíbeným poutním místem. Každoroční pouť se koná v neděli před svátkem sv. Jiří (24. dubna). Roku 1868 zde byl vyzvednut a do Prahy slavnostně dopraven jeden ze základních kamenů Národního divadla.
5-

+0Komentář Navrhl/a:

3-Česko -
Velký rybník (přírodní rezervace)
Letecký snímek Velkého rybníka
Přírodní rezervace Velký rybník se nachází ve východní části okresu Děčín v katastru obce Rybniště v jihozápadní části Šluknovské pahorkatiny na severu České republiky. Rybník se rozkládá na horním toku potoka Lužničky, který se na německém území se vlévá do Mandavy. Součástí přírodní rezervaci je Rybnišťský velký rybník, dříve (německy Bernsdorfer Teich), který je největší stojatou vodní plochou okresu Děčín o rozloze 35,8 ha a objemu 390 000 m³. K hrázi rybníka je přístup od vesnice Ladečka, která spadá pod obec Horní Podluží, a samotný rybník se nachází 1,5 km severovýchodně od Rybniště.

Rybník při svých tazích hojně využívají ptáci, v důsledku čehož je ve zdejším chráněném ornitologickém území zakázáno koupání. V roce 1984 zde byla vyhlášena, a v roce 1995 rozšířena na rozlohu 83 ha, přírodní rezervace ve správě Ústeckého kraje. V roce 2007 byla dále rozšířena na rozlohu 103,72 ha v katastrálních územích Rybniště a Krásná Lípa.

Přírodní rezervace byla vyhlášena nejenom k ochraně tažných ptáků a jiných živočichů, ale i pobřežních mokřin, ve kterých se vyskytují chráněné rostliny. Z ohrožených ptáků zde můžeme vidět bukáčka malého, jeřába popelavého, orla mořského či moudivláčka lužního a potápku rudokrkou, která v 2. polovině 70. let jinde v Čechách nehnízdila. Celkem zde byl zjištěn výskyt téměř 200 druhů ptáků. Velký rybník je zařazen do Evropsky významných lokalit dle nařízení vlády číslo 132/2005 Sb., kód lokality CZ0420166. Přírodní rezervace se nachází v Ptačí oblasti Labské pískovce.

S blízkým rybníkem Světlík jej spojuje naučná stezka.
5-

+0Komentář Navrhl/a:

4-ostatní -
Cædmon
Cædmonův památník ve Whitby.
Cædmon (2. polovina 7. století) byl první známý staroanglický (anglosaský) básník. Veškeré zprávy o jeho životě pocházejí pouze z latinsky napsaného díla Historia ecclesiastica gentis Anglorum (Církevní dějiny národa Anglů), jehož autorem je učenec a historik Beda Venerabilis (Beda Ctihodný). Podle Bedy Ctihodného byl Cædmon Kelt pracující jako pastevec poblíž významného northumbrijského kláštera Streonæshalch (dnes Whitby Abbey, Severní Yorkshire). Ve snu byl díky božímu vnuknutí obdařen výjimečnými básnickými schopnostmi, stal se mnichem v tomto klášteře, působil zde jako básník a roku 680 zde zemřel. Z dochovaných skladeb, které podle Bedy Ctihodného Cædmon vytvořil, je mu dnes přisuzován jen Hymnus o Stvoření (Cædmon's Hymn), složený prý ve snu na pokyn anděla. Byly mu přisuzovány také některé delší epické skladby na biblické náměty, které jsou však pokládány za díla neznámých autorů ze 7.9. století (v této souvislosti se také někdy hovoří o dílech z tzv. Cædmonovy školy).
9-

+0Komentář Navrhl/a:
-1Ne Rozhodně rozšířit ukázku, potom bubu klidně hlasovat ano--OJJ, Diskuse 29. 10. 2015, 10:11 (CET)

4-ostatní -
Metamorfní facie
Schéma metamorfních facií
Metamorfní facie je geologický grafický koncept, který umožňuje na základě výskytu určitých typových minerálů tzv. indexových minerálů a hornin odhadovat teplotně-tlakové podmínky, za kterých došlo k jejich metamorfóze a následně jak výchozí chemické složení, tak i stupeň její přeměny. Tento koncept je pro snazší interpretaci převeden do jednoduchého diagramu, který se skládá z několika základních zón stabilních za určitého tlaku a teploty. Zóny zvané facie jsou prostorově omezeny a vyjadřují jednotlivé rozložení základních indexových minerálů i stupeň metamorfózy. Indexový minerál začíná po dosažení určitých teplotně-tlakých podmínek růst na úkor dříve stabilních minerálních asociací. V současnosti je vymezeno 7 až 8 základních metamorfních facií v závislosti na autorovi diagramu: zeolitová, prehnit-pumpellyitová, modrých břidlic, eklogitová, zelených břidlic, epidotických amfibolitů (někdy se rozděluje jako součást amfibolitové facie), amfibolitová a granulitová. Ve spodní části diagramu se dále nachází málo významné facie, které se někdy ani samostatně nevyčleňují. Pro úplnost jsou zde ale uvedeny od nejnižších teplot po nejvyšší. Je to facie albit—epidotických rohovců, facie ambibolických rohovců, facie pyroxenických rohovců a facie sanidinitová.
5-

+0Komentář Navrhl/a:

4-ostatní -
Sociální fobie
Sociální fobie (též sociální strach, nepřesně sociální úzkost) je druh úzkostné poruchy zařazené do Diagnostického a statistického manuálu mentálních poruch. Lidé trpící sociální fobií mají značnou míru sociální úzkosti, která jim působí tělesné a emocionální problémy, když se dostávají do různých sociálních situací, jako je styk s lidmi, telefonování, jedení či psaní na veřejnosti apod. Lidé se sociální fobií si její iracionalitu uvědomují, avšak výše uvedené problémy a někdy též negativní, sebeznehodnocující myšlenky, které se jim honí hlavou, jim nedovolují do těchto jinak běžných situací vstupovat. To vede postupně k jejich izolaci ve společnosti a k rozvoji doprovodných negativních jevů, jako je nízké sebevědomí či stres.

Literatura uvádí výskyt sociální fobie u 3–13 % populace v rozvinutých zemích. Tito lidé jsou též často považováni za introverty a sociální fobie za nadměrnou úzkost, na kterou neexistuje profundovaný „lék“. Akademická sféra tuto nemoc dlouho opomíjela a její výzkum, včetně zkoumání léčebných technik, se začal rozvíjet až v 80. letech 20. století. Dnes se lehčí sociální fobie léčí psychoterapií, v těžších případech psychofarmaky nebo kombinací obého.

Evoluční příčiny ani důvody vzniku u určitého jedince nejsou přesně známy. Předpokládá se vliv genů, ale i vnějšího okolí. Na morfologické a biochemické úrovni je známo, že nízké sebevědomí, úzce spjaté se sociální fobií, vzniká snížením hladiny serotoninu a dopaminu. Jsou to neurotransmitery, které navozují pocit bezpečí a spokojenosti se sebou samým. Narůstá hladina noradrenalinu, přenašeče poplašných informací. Vyvíjená psychofarmaka se pak snaží tyto neurotransmitery vyvažovat.
5-

+0Komentář Navrhl/a:

4-ostatní -
Tirpitz (1939)
záď Tirpitze
Tirpitz byla druhá bitevní loď třídy Bismarck německé Kriegsmarine. Své jméno dostala podle německého admirála Alfreda von Tirpitze. V pozdějších fázích druhé světové války byl Tirpitz kotvící v norských fjordech přezdíván (Osamělá) královna Severu.

Až do nástupu japonských bitevních lodí Jamato a Musaši byl Tirpitz největší bitevní lodí na světě.

Jeho význam spočíval po celé tři roky především v jeho samotné existenci. Skutečného boje na moři se loď zúčastnila pouze minimálně (nikdy se neúčastnila dělostřeleckého souboje s jinou lodí), zato byla pod neustálým dohledem a tlakem Britů, kteří se ji mnohokrát snažili potopit nejrůznějšími neobvyklými způsoby, včetně nasazení miniponorek a lidských torpéd. Nakonec se jim to podařilo leteckým útokem v době, kdy byla již loď trvale upoutána na kotvy u norského Tromsø. Po několika zásazích superbombami Tallboy dne 12. listopadu 1944 se loď převrátila a potopila.
9-

+0Komentář Navrhl/a:
-1Ne Příliš krátké. --OJJ, Diskuse 8. 11. 2015, 17:39 (CET)

4-ostatní -
Tom Pryce
Tom Pryce řídí formuli Shadow DN5
Tom Pryce, celým jménem Thomas Maldwyn Pryce (11. června 19495. března 1977) byl britský jezdec Formule 1 původem z Walesu, který se proslavil vítězstvím v Závodě šampionů a v nemistrovském závodě Formule 1. Pryce je jediným velšským vítězem závodu Formule 1 i držitelem pole position a také jediným Velšanem v historii, který byl v závodě F1 ve vedení – dvě kola Grand Prix Velké Británie 1975. Jeho kariéra ve Formuli 1 začala v malém týmu Token, za který odstartoval do Grand Prix Belgie 1974. Krátce po strhujícím výkonu v doprovodném závodě Formule 3 před Velkou cenou Monaka 1974 získal Pryce místo v týmu Shadow, ve čtvrtém závodě, Grand Prix Německa 1974, dojel šestý a obdržel svůj první mistrovský bod. Později dvakrát dosáhla na pódiová umístění, když skončil třetí v Grand Prix Rakouska 1975 a v Grand Prix Brazílie 1976. Tom Pryce byl považován za výborného jezdce v mokrých podmínkách. Během deštivého tréninku Velké ceny Jihoafrické republiky 1977 překonal všechny soupeře včetně mistrů světa Niki Laudy a Jamese Hunta. Jeho čtvrtá sezóna v týmu Shadow byla ukončena smrtelnou nehodou během Grand Prix Jihoafrické republiky 1977, když se ve vysoké rychlosti srazil se závodním maršálem Frederikem Jansenem Van Vuurenem.
9-

+0Komentář Navrhl/a:
-1Ne Hodně červených odkazů. --Bazi (diskuse) 10. 8. 2015, 10:50 (CEST)

2-Dobrý článek -
Svařování plamenem
Plamenové svařování automobilové karoserie se svařovacím drátem
Svařování plamenem nebo plamenové svařování, zastarale autogenní svařování, patří mezi tzv. tavné metody svařování. Metoda využívá teplo získávané spalováním směsi hořlavého plynukyslíku nebo vzduchu pro natavení svarových ploch a roztavení přídavného materiálu. Nejvhodnější pro svařování ocelí je kyslíko-acetylenový plamen, jiné směsi hořlavých plynů a kyslíku nebo vzduchu se používají pro kovy s nižší teplotou tavení. S drobnými rozdíly ve vybavení a použití směsi plynů se podobná technika využívá i při plamenovém řezání kovů kyslíkem.
9-

+0Komentář Navrhl/a:
-1Ne Příliš krátká anotace. --Bazi (diskuse) 10. 8. 2015, 10:58 (CEST)

3-Česko -
Třicetiletá válka (16181648) byl evropský ozbrojený konflikt, známý především jako vyvrcholení sporů mezi římskokatolickou církví a zastánci vyznání, která vznikla po reformaci v 16. století, tedy kalvinismem a luteránstvím. Neméně důležitou příčinou války byl také boj evropských zemí o politickou nadvládu.

Vlastní válku započala revoluce stavů v zemích Koruny české proti panovníkovi. Další mocenský souboj, který již v Evropě probíhal mezi Nizozemskými provinciemi a Španělskem, dnes známý jako nizozemská revoluce, také výrazně ovlivňoval boje v Evropě. A konečně vstup katolické Francie na stranu „protestantů“ z obavy o přílišnou moc Habsburků podtrhl mocenské zájmy na pozadí třicetileté války.

První roky války probíhaly především na území Českého království a Rakouského arcivévodství, vzhledem k tomu, že zde vypukly revoluce proti Habsburkům, nicméně na většinu dalších let války se boje přemístily mimo tato území v důsledku toho, že se katolíkům podařilo velkou část bitev vyhrát a přesunout boje na území Svaté říše římské, které ovládali protestanti.

Vleklá a rozsáhlá válka způsobila obrovský úbytek obyvatelstva na zasažených územích. V průměru poklesl počet obyvatel o třicet procent, u mužů až padesát procent. České země byly po většinu války uchráněny před největšími válečnými útrapami, ale počet obyvatel i zde poklesl o třetinu. Válka skončila uzavřením vestfálského míru v roce 1648, z míru nejvíce získaly protestantské státy a Francie.
1-

+0Komentář Navrhl/a:
+0Komentář Potenciálně rizikové téma s ohledem k názorům části komunity: násilí. --Bazi (diskuse) 10. 8. 2015, 16:22 (CEST)
+1Ano --Marek Koudelka (diskuse) 13. 12. 2015, 11:54 (CET)

4-ostatní -
Plastový vojáček
Vojenská patrola jištěná tankem.
Plastový vojáček je druh dětské hračky vyráběný z plastu a znázorňující postavu vojáka při různých bojových činnostech. Jedná se o poměrně rozšířenou hračku, která je vyráběna v široké škále velikostí v závislosti na věku dítěte, pro které by měla být určena. Tato hračka je oblíbená hlavně u chlapců, méně u dívek. Nejčastěji jsou vyráběny postavičky ve dvou velikostech, které jsou okolo 25 mm a 70 mm. Plastoví vojáčci jsou vyráběni v celé škále druhů a to jak od vojenských činností (granátník, velitel, samopalník, kulometčík, pěšák, minometčík atd.) tak i v celé řadě současných i historických armád (britská, americká, francouzská, sovětská, německá atd.). Mimo vojáčků se vyrábí i podpůrné vojenské vybavení jako jsou tanky, letadla, džípy, vrtulníky, děla, ale třeba také zátarasy, ploty, či vlajky. Jednotlivé armády od sebe bývají rozlišeny i barevně, takže se vyskytují vojáčci modří, zelení, hnědí, šedí atd.
5-

+0Komentář Navrhl/a:
+0Komentář Potenciálně rizikové téma s ohledem k názorům části komunity: násilí. --Bazi (diskuse) 10. 8. 2015, 16:24 (CEST)
+1Ano Zajímavá tématika, sympatické zpracování. --Vlout (diskuse) 26. 10. 2015, 01:07 (CET)
-1Ne Velmi krátká anotace. --OJJ, Diskuse 8. 11. 2015, 17:40 (CET)

4-ostatní -
Žehlení prsů
Nahřáté skořápky kokosového ořechu jsou jedním z nástrojů používaných k žehlení prsů
Žehlení prsů (anglicky Breast ironing) je praktika tělesné modifikace, během které jsou dospívajícím dívkám masírována a stlačována prsa nahřátými rozpálenými předměty s cílem prsa zploštit či zastavit jejich růst. Děje se tak od prvních náznaků růstu dívčích prsů (často již od 9 let) a zpravidla tak činí matky (ale i tety, či jiné ženské rodinné příslušnice) svým dcerám v domnění, že je tak uchrání od sexuálního obtěžování a znásilnění, v důsledku toho zabrání jejich předčasnému otěhotnění, které by poskvrnilo jméno rodiny, či aby jim umožnily studovat, namísto toho, aby byly těhotenstvím vnuceny do předčasných manželství. Provádí se mezi některými kmeny v částech západoafrického Kamerunu, kde se chlapci a muži mohou domnívat, že růst prsou u dívky znamená, že je dostatečně zralá na pohlavní styk. Mimo Kamerun jsou méně často zmiňovány státy jako Čad, Togo, Benin či Rovníková Guinea. Mezi nejčastěji používané nástroje při této tělesné modifikaci patří dřevěné moždířové paličky, které jsou za normálních okolností používány pro otloukání hlíz. Mezi další patří banány, skořápky kokosového ořechu, kameny, naběračky, stěrky a kladiva, které jsou nahřívány nad žhavým uhlím či nad ohněm.
5-

+0Komentář Navrhl/a:
+0Komentář Potenciálně rizikové téma s ohledem k názorům části komunity: násilí či tělesnost. --Bazi (diskuse) 10. 8. 2015, 16:28 (CEST)

3-Česko -
Metro v Praze
Souprava Ečs
Provoz pražského metra byl slavnostně zahájen právě před 40 lety - dne 9. května 1974, při příležitosti 29. výročí osvobození Rudou armádou. V tento den nastaly i další zásadní změny v pražské městské dopravě. Linkové vedení povrchové dopravy bylo přizpůsobeno metru. Byl ukončen provoz dvounápravových tramvají a zrušena trať z náměstí Hrdinů na Budějovické náměstí. V celé síti byl zaveden jednotný, nepřestupní tarif a zrušena funkce průvodčích. Jízdenky v povrchové dopravě si cestující označovali v děrovacích strojcích, do metra se vstupovalo skrz turnikety po vhození mince. Jízdné bylo jednotné – 1 Kčs. Slavnostnímu zahájení provozu byl přítomen generální tajemník Komunistické strany Československa KSČ Gustáv Husák, nezúčastnil se tehdy již těžce nemocný prezident Ludvík Svoboda ani premiér Lubomír Štrougal. První trasa měla délku 6,7 km, devět stanic a provoz na ní zajišťovaly třívozové soupravy typu Ečs ze Sovětského svazu. Dějiny metra v Praze jsou ovšem mnohem starší. Od prvního návrhu stavby metra do zahájení provozu uplynulo téměř přesně třičtvrtě století.
9-

+0Komentář Navrhl/a: PetrS. 22. 4. 2014
-1Ne viz diskuze --Jana Lánová 4. 5. 2014

4-ostatní -
Lak na nehty
Lak na nehty
Lak na nehty je druh kosmetického líčidla, které se používá pro zvýraznění a zpevnění nehtů, vytvoření umělého lesku, změně barvy či vytvoření okrasného ornamentu. Aplikuje se pomocí malého štětečku na všechny prsty na rukou i nohou. Časté jsou tmavě rudé barvy laku, či bezbarvá varianta sloužící pouze k posílení lesku. Existuje celá škála barev, které je možné na nehtech i kombinovat od průhledné, žluté, červené, zelené, modré až po černou. Před aplikací laku by měly být nehty pořádně umyté, vyčištěné a usušené, aby lak dobře přilnul a neodloupával se. Pro delší životnost laku se dá využívat i podkladový lak na nehty. Současně se doporučuje nanášet lak ve dvou vrstvách s intervalem okolo jedné minuty, čímž se zlepší jeho přilnutí a výsledný vzhled. Během aplikace se lak roztírá pravidelně po celém nehtu až ke kůži a následně se nechává volně zaschnout (pokud již částečně zatuhl, je možné urychlit zasychání kmitavými pohyby končetiny). Lak na nehty se odstraňuje z nehtů za pomocí vaty a kosmetického odlakovače.
9-

+0Komentář Navrhl/a: Chmee2 1. 6. 2008
-1Ne 2 mizerné zdroje v článku, rozhodně není čím se na hs chlubit --Jana Lánová 17. 1. 2015
-1Ne --Marek Koudelka (diskuse) 27. 8. 2015, 14:59 (CEST)

4-ostatní 2016-12
Live to Tell
Madonna
Live to Tell“ je popová balada americké zpěvačky a skladatelky Madonny. Původně ji zkomponoval Patrick Leonard pro soundtrack k filmu Oheň s ohněm. Píseň představil Madonně, která se ji rozhodla použít pro kriminální drama Na dosah, v němž hlavní postavu ztvárnil její tehdejší manžel Sean Penn. Producenty singlu se stali Leonard s Madonnou, na jejímž třetím studiovém albu True Blue, vydaném v polovině roku 1986, se objevil. V remixové úpravě byl uvolněn nejdříve v roce 1990 na kompilační desce The Immaculate Collection, následně opět v původním znění na kompilaci romantických balad Something to Remember z roku 1990 a konečně také na třetím kompilačním výběru nazvaném Celebration v září 2009.

Na instrumentaci skladby se podílejí kytary, klávesy, bicí nástroje a syntezátor. Text se zabývá tématy klamání, nedůvěry a dětských úskalí. Jeho autorka Madonna v rozhovoru uvedla, že pojednává také o potřebě být silný, když při psaní myslela na svůj vztah k rodičům. Videoklip režírovaný Jamesem Foleym představuje zpěvačku poprvé v nové image – s uhlazenějším vzhledem, vlnitými blond loknami spadajícími na ramena, v konzervativním oděvu a s decentním make-upem. Barevné tónování blond odstínu bylo inspirováno Marilyn Monroe.

Píseň byla vydána ve formě debutového singlu třetího alba v březnu 1986 a zaznamenala komerční úspěch. Stala se třetím Madonniným „číslem jedna“ v hitparádě Billboard Hot 100 a jako první její šlágr také vystoupala na vrchol žebříčku Adult Contemporary. Recenze hudebních kritiků byly všeobecně kladné, když skladbu často charakterizovaly jako nejlepší baladu její kariéry. Kontroverzním se stalo provedení během turné Confessions Tour v roce 2006, při němž Madonna zpívala na velkém stoupajícím skleněném kříži a na hlavě měla trnovou korunu. Duchovní vůdcové vystoupení na římském Olympijském stadionu odsoudili jako akt nepřátelství k římskokatolické církvi.
1-

+0Komentář Navrhl/a: Marek Koudelka
+1Ano Může se hodit k 30. výročí vydání. --Bazi (diskuse) 3. 1. 2016, 12:34 (CET)

4-ostatní -
Titanic
RMS Titanic opouští Southampton 10. dubna 1912.
RMS Titanic byl zaoceánský parník třídy Olympic patřící společnosti White Star Line. Ve své době to byl největší osobní parník světa. Byl určen pro převoz cestujících a pošty mezi Evropou a Severní Amerikou. Na této trase měl konkurovat podobným parníkům společnosti Cunard Line – Mauretanii a Lusitanii. Kapacita lodi dovolovala převážet 2 453 až 2 603 cestujících[P. 1] a omezený počet kočárů nebo automobilů. O provoz lodě a o pohodlí cestujících se staralo 885 až 899 členů posádky.

Titanic však ztroskotal již během své první plavby. 14. dubna 1912 v 23:40 se parník srazil s ledovcem. Po necelých třech hodinách, nad ránem 15. dubna v 02:20, klesl ke dnu. Zahynulo kolem 1 500 cestujících a členů posádky.[P. 1] Příčinou vysokého počtu obětí byl zejména nedostatek záchranných člunů a špatná organizace záchranných prací.

Zkáze Titanicu se dostalo široké publicity pro velký počet obětí, mezi nimiž bylo mnoho bohatých a známých osobností, kvůli legendám, které vznikly kolem příčiny a průběhu potopení, a v neposlední řadě po objevení zachovalého vraku lodi v hlubinách Atlantiku.
9-

+0Komentář Navrhl/a: Fried Marek (diskuse) 27. 8. 2015, 19:24 (CEST)
-1Ne Nekopírujte to bezmyšlenkovitě… Každopádně tenhle článek již na hlavní straně byl. --Marek Koudelka (diskuse) 27. 8. 2015, 19:37 (CEST)
-1Ne Článek byl na HS v roce 2006. Mohl by se dát i znovu, ale bylo by vhodné, aby k tomu bylo důvodem alespoň povýšení na DČ nebo NČ. A anotace potřebuje zásadní úpravy. --Bazi (diskuse) 27. 8. 2015, 19:44 (CEST)

3-Česko -
Starokladrubský kůň
Starokladrubský bělouš v šestispřeží
Starokladrubský kůň je nejstarší české plemeno, český chovatelský unikát, jehož původ sahá až na začátek novověku. Zároveň je to jediné plemeno koní vyšlechtěné speciálně pro ceremoniální účely panovníků. Do dnešních dnů si stále udržel barokní ráz. Dnes je to velmi oblíbený výstavní nebo rodinný kůň, vhodný i pro to, aby na sobě vozil malé děti. Své jméno dostal podle hřebčína v Kladrubech nad Labem. Tento hřebčín je nejstarším v Evropě a jedním z nejstarších fungujících hřebčínů vůbec. Obecně se dělí na dva typy: starokladrubský bělouš a starokladrubský vraník.
Základem chovu byly domácí klisny zkřížené s dovezenými starošpanělskými a staroitalskými (neapolskými) hřebci. Od 17. století byla vedena plemenná kniha, ve které bylo zaznamenáno přes 1 000 kusů starokladrubských koní. Někteří z nich měli údajně výšku v kohoutku 2 m, i když současní koně jsou menší. Za sedmileté války hřebčín vyhořel a přestože koně byli včas evakuováni, bylo zničeno mnoho dokumentů o šlechtění a chovu starokladrubských koní. Císařovna Marie Terezie pak hřebčín zrušila, pak jej ale Josef II. znovu obnovil. Po vzniku samostatného Československa se chov potýkal s mnoha problémy, protože koně byli vnímáni jako symbol habsburské monarchie.
5-

+0Komentář Navrhl/a: Leome 323 ♥ (diskuse) 23. 9. 2015, 15:51 (CEST)
+1Ano DČ ani NČ to sice není, ale český kůň na cswiki, dlouhý úvod, nevidím problém. 👍 OJJ, Diskuse 23. 9. 2015, 15:57 (CEST)
-1Ne Skvělé téma, ale článek by si ještě zasloužil vylepšení. Zdrojováno různými weby, sekce Charakter a Ocenění zcela nezdrojované. --Bazi (diskuse) 20. 10. 2015, 01:29 (CEST)

4-ostatní 2015-48
Tutanchamon
Tutanchom - posmrtná maska
Tutanchamon byl egyptská král a jeho jméno je známé po celém světě. K poznání egyptologie napomohlo otevření Tutanchamonovy hrobky 25.listopadu 1922 britským egyptologem Howardem Carterem. Bohatství, které obsahovala Tutanchamonova hrobka, budí emoce dodnes a egyptologové stále z bohatství ukrytém v hrobce čerpají vědecké poznatky o starověkém Egyptě.

Faraon vládl 10 let a hrobka obsahovala kompletní pohřební výbavu, která je dnes vystavena v muzeum v Káhiře. Výbava se skládala z nejrůznějších věcí, určených pro posmrtnou potřebu. Byly nalezeny nádoby s oleji, vodou, vínem i potraviny. Byly nalezeny truhlice s oděvy i truhlice naplněné šperky, ale také sošky, luky i šípy. V hrobce byla pohřební komora se sarkofágem a tělo krále Tutanchamona bylo v několika rakvích.

Howard Carter zpracovával nalezené předměty z Tutanchamonovy hrobky do konce svého života. Hrobku a nalezené předměty popsal ve třech svazcích a svoje rukopisy opatřoval nákresy, náčrty i kresbami. Zemřel v roce 1939 a svoje rukopisy nestihl plně dokončit. Jeho dílo je k dispozici badatelům a nadšeným egyptologům stále.
9-

+0Komentář Navrhl/a: Jani Šibalová 10. 10. 2015, 15:11‎
-1Ne Nedokonalá anotace, ale hlavně nereprezentativní článek vyžadující úpravy. --Bazi (diskuse) 12. 10. 2015, 01:37 (CEST)
-1Ne Námět sice dobrý, ale málo řádkových referencí --OJJ, Diskuse 29. 10. 2015, 10:06 (CET)

2-Dobrý článek -
Potápka roháč
Potápka roháč
Potápka roháč (Podiceps cristatus) je středně velký vodní ptákřádu potápek a největší zástupce tohoto řádu v Evropě. Rozpětí křídel měří 59–73 cm a dosahuje hmotnosti v rozmezí od 750 do 1200 g, samice jsou přitom o něco menší než samci. Potápka roháč se vyskytuje na všech kontinentech východní polokoule, a je tak jednou z nejrozšířenějších potápek světa. K životu přitom preferuje hlubší vodní plochy bohaté na potravu a porosty rákosin, které ji slouží jako úkryt a místo pro hnízdění. Stavbou těla je potápka roháč skvěle přizpůsobena životu ve vodě. Má relativně dlouhé tělo a krk porostlý měkkým, velmi hustým a vysoce vodotěsným peřím a vysoce pohyblivé klouby na končetinách, na jejichž prstech nemá na rozdíl od většiny jiných vodních ptáků plovací blány, ale kožní laloky. Během období rozmnožování je nápadná svými výraznými tmavými límcovými pery, která jsou nejvýraznější při jejich zásnubních tancích, při kterých se obě pohlaví uklání a představují svému partnerovy kusy vodních rostlin, pro které se potápí pod vodní hladinu a která později slouží jako materiál pro stavbu hnízda. Je monogamní (žije v párech) a živí se zejména menšími rybami, které loví pod vodou.

Potápka roháč se vyskytuje ve 3 poddruzích. První, nejpočetnější, P. c. cristatus, se vyskytuje na území Evropy a Asie, druhý, P. c. infuscatus, v Africe a poslední, P. c. australis, v Austrálii a na Novém Zélandu.

V posledních letech byl u její populace v ČR patrný viditelný pokles, načež byla zařazena na seznam zranitelných druhů. I přesto je však českou nejhojnější a nejznámější potápkou. Vyskytuje se prakticky na celém území státu až po nadmořskou výšku 600 m a hnízdí zde v počtu 3500–7000 párů. Ačkoli se v České republice vyskytuje po celý rok, v zimě je zde výrazně vzácnější (přezimuje zde pouze 1–2000 jedinců, ostatní odlétají do zimovišť).
5-

+0Komentář Navrhl/a: --OJJ, Diskuse 26. 10. 2015, 13:55 (CET)

2-Dobrý článek -
Klíněnka jírovcová
Letící dospělec
Klíněnka jírovcová či klíněnka kaštanová (Cameraria ohridella) je druh malého denního motýlačeledi vzpřímenkovití, který se řadí mezi vážné škůdce poškozující stromy z rodu jírovec. Jelikož se jedná o druh v posledních letech hojně napadající ve městech široce rostoucí jírovec maďal (Aesculus hippocastanum), jde o velice populární druh a známého škůdce. Dospělec dorůstá velikosti okolo 4 milimetrů na délku s rozpětím křídel okolo 7 až 10 milimetrů. Druh byl objeven v 80. letech 20. století na území Makedonie v důsledku jeho kalamitního přemnožení. Odborně byl popsán až v roce 1986 a od té doby se z Balkánu začal rychle šířit po celé Evropě. V roce 1993 byl poprvé zaznamenán na území České republiky v oblasti jižní Moravy, načež se následně rozšířil po celém území státu. Dříve existovaly spekulace, že se jedná o invazivní druh zavlečený do Evropy ze Severní Ameriky či z východní Číny, ale genetické testy původních populací a nálezy ve starých herbářích odhalily, že se jedná o původní evropský druh. Ten se pravděpodobně původně vyskytoval na přírodních porostech jírovce maďalu v oblasti Balkánu dříve, než se tento strom začal ve velkém uměle vysazovat v Evropě. Jelikož na území České republiky nemá tento druh motýla přirozené nepřátele a je schopen rozmnožovat se 3krát až 4krát za rok, dochází k jeho kalamitnímu výskytu. To má za následek decimování listů jírovce maďalu, který následkem toho ztrácí listy dříve než na podzim. Napadený strom tak může přijít o 70 až 100 % listí. Na druhou stranu dosud nebylo prokázáno, a není znám ani jediný případ, že by napadení klíněnkou způsobilo přímo úhyn zdravého stromu.
5-

+0Komentář Navrhl/a: --OJJ, Diskuse 29. 10. 2015, 10:59 (CET)

1-Nejlepší článek -
Raimond IV. z Toulouse
Merry-Joseph Blondel: Raymond IV., hrabě z Toulouse
Raimond IV. z Toulouse (psán též Raymond nebo Raimund; okcitánsky Raimon de Tolosa, latinsky Raimundus Tolosanus; 1041 nebo 104228. února 1105) či Raimond de Saint-Gilles byl francouzský šlechtic a válečník, jeden z vůdců první křížové výpravy. Přídomek ze Saint-Gilles byl projevem jeho veřejné podpory klášteraSaint-Gilles. Jako hrabě z Toulouse, vévoda z Narbonne a markýz z Provence byl jedním ze tří největších feudálních pánů v jižní Francii. Roku 1088 nastoupil na toulouský trůn po svém bratrovi Vilému IV. Někdy před rokem 1096 se vydal, jako mnozí další jihofrancouzští šlechtici, bojovat po boku španělských rytířů do „svaté války“ proti Maurům na Pyrenejském poloostrově. Roku 1094 se po smrti Viléma Bernarda stal provensálským markýzem. V letech 1096–1099 se účastnil první křížové výpravy. Před odjezdem rozprodal většinu svého majetku, neboť se ve Svaté zemi hodlal usadit. Účastnil se všech bitev křížové výpravy a často se dostával do sporu s ostatními veliteli. Chtěl se stát vrchním velitelem křižáckých vojsk, přel se o vládu v dobyté Antiochii i o korunu v Jeruzalémě, ale ani jednou nebyl úspěšný. V Palestině se nakonec rozhodl dobýt bohaté přístavní město Tripolis, které zaujímalo strategickou polohu mezi nové zřízeným křižáckým Jeruzalémským královstvím a jeho severními vazaly, a založil tak křižácký stát Hrabství Tripolis. Dobytí svého sídelního města se však už nedožil – zemřel během obléhání Tripolisu roku 1105.
5-

+0Komentář Navrhl/a: Bazi (diskuse) 10. 12. 2015, 22:40 (CET)
+0Komentář Má být 1200 - 2000 znaků, tento má 1125. --OJJ, Diskuse 17. 12. 2015, 09:48 (CET)


2-Dobrý článek -
Ahmose I.
Fragment sochy Ahmose I. v Metropolitním muzeu uměníNew Yorku
Ahmose I. (též známý jako Amosis I., Amenes či Aahmes) byl staroegyptský faraon a zakladatel 18. dynastie. Pocházel z thébské královské rodiny, neboť jeho otec Sekenenre Tao a bratr Kamose byli posledními vládci 17. dynastie. Za vlády jeho předchůdců povstaly Théby proti Hyksósům, vládcům Dolního Egypta. Když mu bylo sedm let, jeho otec byl během těchto střetů zabit a na trůn nastoupil jeho starší bratr Kamose. Ten zemřel za neznámých okolností, když bylo Ahmosemu deset let. Ahmose, jehož jméno v překladu znamená „Zrozený Jahem“, nastoupil na trůn po smrti svého bratra a za své trůnní jméno přijal jméno Nebpechtire („Pánem síly je Re“). Během své vlády dobyl sever Egypta a vyhnal Hyksósy z nilské delty, znovu sjednotil celý Egypt, jehož hlavním městem se staly Théby, a upevnil egyptskou moc na jihu v Núbii a na severu v Kanaánu. Později reorganizoval správu země, znovuotevřel lomy, doly a obchodní cesty a začal se věnovat výstavbě rozsáhlých stavebních projektů, které byly první svého druhu od dob Střední říše. Jeho stavební program vyvrcholil stavbou poslední egyptské pyramidy. Vláda Ahmose I. položila základy pro celou Novou říši, během které se Egypt dostal na vrchol své moci. Období jeho vlády se datuje do druhé poloviny 16. století před naším letopočtem.
5-

+0Komentář Navrhl/a: Bazi (diskuse) 31. 12. 2015, 01:37 (CET)

2-Dobrý článek -
Archaeoraptor
Zkamenělina Microraptor zhaoianus
Archaeoraptor je rodové jméno, jímž byla roku 1999 v článku publikovaném v časopisu National Geographic neformálně nazvána fosílie nalezená v Číně, která byla označena za chybějící článek mezi teropodními dinosauryptáky. Již před zveřejněním však panovaly pochybnosti o její autenticitě. Záležitost nakonec skončila skandálem, neboť dalším výzkumem se prokázalo, že se jedná o falzifikát. Ve skutečnosti byl nález kombinací několika zkamenělin pocházejících od odlišných druhů. Čínský paleontolog Čou Čung-che s kolegy zjistili, že hlava a vrchní část těla patřily primitivnímu ptáku rodu Yanornis ze spodní křídy. Ocas byl roku 2002 přisouzen malému okřídlenému dromeosauridovi rodu Microraptor, který žil přibližně ve stejném období. Dolní končetiny patřily zatím neznámému živočichovi. Skandál s tzv. archaeoraptorem poukázal na nezákonný obchod čínských překupníků s fosíliemi a také na potřebu podrobnějšího vědeckého prozkoumání údajných „chybějících článků“, jejichž nálezy byly publikovány v časopisech, které své články nepodrobují odborným recenzím. Kreacionisté využili skandálu se zkamenělinami ke zpochybňování evoluční teorie. Přestože kostra archaeoraptora byla padělkem, existují i jiné, potvrzené nálezy opeřených dinosaurů (např. již zmiňovaný microraptor nebo velociraptor), které poukazují na vývojovou souvislost mezi ptáky a teropodními dinosaury.
5-

+0Komentář Navrhl/a: Bazi (diskuse) 31. 12. 2015, 01:57 (CET)

2-Dobrý článek -
Betlém (Kuks)
Hlava poustevníka Juana Garina (1723–26)
Areál Nového lesa u Kuksu (nepřesně, ale rozšířeně též Betlém) je unikátní barokní sochařsko-krajinářská realizace, vytvořená v letech 17181732 za účasti významného barokního sochaře Matyáše Bernarda Brauna a jeho dílny pro hraběte Františka Antonína Šporka jako širší součást rezidenčního a lázeňského komplexu Kuks. Nachází se v Královéhradeckém kraji mezi městy Dvůr Králové nad Labem a Jaroměř, zhruba 2 km severně od Kuksu a zhruba 1 km od Stanovic, na jejichž katastru leží. Část sochařských prací v Novém lese je řazena k nejkvalitnějším dílům českého barokního sochařství. Od roku 2002 je areál chráněn jako národní kulturní památka. Dne 26. února 1717 koupil hrabě Špork od města Dvůr Králové nad Labem les na severním svahu nedaleko Stanovic a Žirče o rozloze zhruba 70 ha, zvaný od té doby Nový, a připojil jej k panství Choustníkovo Hradiště, k němuž patřil i Kuks a Stanovice. Na území lesa se nalézalo ložisko vysoce kvalitního, pevného pískovce, který v podobě skal a balvanů vystupoval nad povrch, z této lokality velmi pravděpodobně pochází i materiál soch v Kuksu. V letech 1718–1720 zde vznikly dvě poustevny svatého Antonína poustevníka a svatého Pavla poustevníka, okrasná a bylinářská zahrada s fontánami a vodotrysky a další drobnější objekty. Po Šporkově návštěvě Adršpašsko-teplických skal v květnu 1723 patrně začala vznikat Braunova sochařská výzdoba. Prvním provedeným dílem byl zřejmě reliéf Vidění svatého Huberta.
5-

+0Komentář Navrhl/a: Bazi (diskuse) 31. 12. 2015, 12:46 (CET)

2-Dobrý článek -
Bible Melantrichova
Titulní list Melantrichovy Bible České (1570)
Bible Melantrichova patří k nejvýznamnějším vydáním Biblerenesančních Čechách. Její význam spočívá jak ve velmi vysokém nákladu, který vedl též k velkému rozšíření této Bible, tak v její vysoké umělecké a typografické úrovni. Za Melantrichova života byla tato Bible vydána sedmkrát, resp. čtyřikrát či pětkrát. Melantrichova bible patří k českým utrakvistickým vydáním, ale Melantrich zcela plánovitě přihlížel i k potřebám a požadavkům katolické strany a také luteránů. Kromě celé Bible Melantrich třikrát vydal i samotný Nový zákon. První vydání Melantrichovy bible bylo dokončeno 11. dubna 1549 a vyšlo v tiskárně umírněného katolíka Bartoloměje Netolického jako společný podnik Netolického a Melantricha. Iniciátorem byl humanisticky zaměřený Melantrich, zatímco Netolický poskytl finanční a právní zázemí, neboť Melantrich v té době jako utrakvista nesměl provozovat tiskárnu. Revizi Nového zákona s použitím řeckého originálu a jazykovou modernizaci provedl Melantrichův bývalý spolužák na Pražské univerzitě Sixt z Ottersdorfu. Ten také doplnil vlastní biblický text historickým přehledem Putování svatého Pavla a Melantrich sepsal Předmluvu k pobožnému čtenáři. Vydání obsahuje též pět celostránkových ilustrací, deset druhů iniciál, bordur, vinět a dalších ozdobných grafických prvků. Jak dokládá řada dotisků či nových vydání Melantrichovy Bible, byl o ni přes poměrně vysokou cenu podobně rozsáhlých knih veliký zájem.
5-

+0Komentář Navrhl/a: Bazi (diskuse) 31. 12. 2015, 12:53 (CET)

2-Dobrý článek -
Brtnice
Pohled ze zámeckých zahrad k náměstí Brtnice
Brtnice (též Trhová Brtnice, německy Pirnitz) je město na východě okresu JihlavaKraji Vysočina. Leží na silnici druhé třídy č. 405 14 km od Jihlavy a 21 km od Třebíče v průměrné výšce 515 m n. m. Je součástí Mikroregionu Černé lesy. Brtnice byla v minulosti městysem a status města získala 27. března 2000. V roce 2012 zde žilo přes 3 700 obyvatel. Městem protéká řeka Brtnice, na jejíž březích v místě, kde se údolí v délce přibližně dvou kilometrů rozevírá, leží střed města. Zbytek Brtnice se rozkládá podél cest na přilehlých kopích a návrších Brtnické vrchoviny. Historické jádro je městskou památkovou zónou. Současný znak a prapor města navrhl heraldik Jiří Louda v roce 1977, oficiálního schválení se ovšem dočkal až po projednání místním zastupitelstvem 6. října 1999. První písemná zmínka pochází z roku 1234, vesnice ale byla pravděpodobně založena již ve 12. století. Po několikeré změně majitele se Brtnice na dalších více než 200 let stala majetkem lomnické větve Valdštejnů. Po Bílé hoře získal panství benátský rod Collaltů a držel je až do roku 1947, kdy bylo státem zkonfiskováno. Další etapa výraznějšího rozvoje následovala od roku 1980, kdy se Brtnice stala střediskovou obcí a byla zahájena výstavba místní části Nová čtvrť. Naopak byla v roce 1988 zbourána židovská synagoga a další historické památky chátraly. Po roce 1989 byla v obci postavena čistička odpadních vod, rekonstruována kanalizace, docházelo k opravě historických památek a městského majetku celkově a také vznikla nová obytná lokalita Niva.
5-

+0Komentář Navrhl/a: Bazi (diskuse) 31. 12. 2015, 22:51 (CET)

2-Dobrý článek -
Callisto
Měsíc Callisto
Callisto je měsíc Jupiteru. Náleží k tzv. Galileovským měsícům, neboť jej objevil Galileo Galilei již na počátku 17. století v roce 1610. Callisto je třetím největším měsícem ve Sluneční soustavě a druhým největším z Jupiterových měsíců po Ganymedu. Má průměr 4820 km, takže dosahuje přibližně 99 % velikosti planety Merkur, ale pouze asi třetiny jeho hmotnosti. Obíhá jako čtvrtý nejvzdálenější měsíc z galileovských měsíců s poloměrem oběhu asi 1 880 000 km. Má s Jupiterem vázanou rotaci, takže neustále směřuje k planetě stejnou stranou.

Těleso je tvořeno horninami a ledem v přibližně stejném poměru. Průměrná hustota měsíce dosahuje 1,83 g/cm3. Spektroskopická měření naznačují, že se na povrchu nachází vodní led, oxid uhličitý, křemičitany a organické látky. Jeho kůra je silná až 150 km, pod ledovou kůrou se nachází v hloubce okolo 100 km zřejmě relativně tenký oceán slané vody a pod ním již jen jádro složené z křemičitanů. Povrch Callisto je silně rozryt impaktními krátery, a je tudíž velice starý. Neukazuje žádné stopy podpovrchových procesů jako je desková tektonika či vulkanismus, a tak se předpokládá, že jeho povrch byl zcela zformován pouze dopady jiných těles. Teplota na povrchu se pohybuje od -130 °C do -190 °C. Kolem Callisto se nachází velice slabá atmosféra tvořená oxidem uhličitým a pravděpodobně také molekulárním kyslíkem a nad ní pak poměrně intenzivní ionosféra.

Měsíc zkoumaly sondy Pioneer 10, Pioneer 11, Galileo a Cassini. Kvůli nízké míře radiace na povrchu měsíce se dlouho uvažovalo o Callisto jako o nejvhodnějším místě pro případnou lidskou základnu k výzkumu Jupiterovy soustavy.
1-

+0Komentář Navrhl/a: Bazi (diskuse) 31. 12. 2015, 23:01 (CET)
+1Ano Spousta informací o malém tělese --Chlebashořčicí, Diskuse 30. 1. 2016, 11:38 (CET)

2-Dobrý článek -
Chile
Topografická mapa Chile
Chile, plným názvem Chilská republika (španělsky República de Chile), je přímořský stát ležící v jihozápadní části Jižní Ameriky při pobřeží Tichého oceánu. Na severu sousedí s Peru a Bolívií, takřka celou svou východní hranici sdílí s Argentinou. Podle odhadů z roku 2011 mělo 17 248 450 obyvatel, z nichž velká část žije především ve střední části země. Hlavním městem je Santiago de Chile a úředním jazykem španělština. Země je unikátní svým geografickým profilem – na šířku měří v průměru jen 144 kilometrů, zatímco od nejsevernějšího po nejjižnější bod dosahuje délky 4 329 kilometrů. Pod správou má i několik ostrovních území v Tichém oceánu, především Velikonoční ostrov. Před příchodem Evropanů zde žily původní indiánské kmeny, například Mapučové, zvaní též Araukáni. Na severu se prosazovali rovněž Inkové. Od 16. století započala španělská kolonizace, v roce 1818 pak byla vyhlášena nezávislost. V roce 1970 se ujal vlády socialista Salvador Allende, jehož pokusům o znárodnění hospodářství zabránila během puče roku 1973 armáda. Ta nastolila autoritářský režim pod vedením Augusta Pinocheta, který vládl až do roku 1990, kdy bylo obnoveno demokratické zřízení. Dnes je Chile prezidentskou republikou, od března 2014 je prezidentkou Michelle Bacheletová ze středolevicové Koalice stran pro demokracii. Chilská ekonomika se dynamicky rozvíjí a je jednou z nejúspěšnějších v Jižní Americe. Země je prakticky samostatná v zemědělské produkci a zároveň je jedním z největších světových vývozců mědi. Naopak některé suroviny nezbytné pro energetiku i průmysl, zejména ropu a zemní plyn musí dovážet.
5-

+0Komentář Navrhl/a: Bazi (diskuse) 31. 12. 2015, 23:05 (CET)

2-Dobrý článek -
Hanspaulka
Hanspaulka – ulice Na Pískách
Hanspaulka je vilová oblast v pražské čtvrti Dejvice. Zaujímá spolu s vilovou oblastí Baba vyvýšené území, které je vymezeno údolím Šáreckého potoka, skalním ostrohem na východní straně Baby, nárazovým břehem meandrů Vltavy, údolím bývalého Dejvického potoka a umělým zářezem v místě Horoměřické ulice.

Toto území bylo historicky souvisle osídleno již od staršího paleolitu. Ve středověku se jednalo o viniční oblast s mnoha vinohrady a několika usedlostmi. Podle největší z nich – usedlosti Hanspaulka dostala oblast své dnešní jméno. Jako obytná čtvrť vznikla ve 20. letech 20. století v rámci rozšiřování hlavního města Prahy, k Velké Praze byla připojena 1. ledna 1922. Do druhé světové války zde bylo vystavěno mnoho architektonicky zajímavých vil a rodinných domů – především se jedná o funkcionalistické stavby, oblast získala vlastní školu a další občanskou vybavenost. V 50. letech 20. století byly některé části zastavěny dvoupatrovými domy ve stylu socialistického realismu. Sporným zásahem byla výstavba hotelu Praha na území bývalé Petschkovy zahrady v letech 1975–1981, v roce 2014 zbořeného.

Na Hanspaulce bydlelo a bydlí mnoho významných osobností, namátkou Lída Baarová či Vlasta Burian. Ze sedmdesátých let 20. století je velmi známé tzv. hanspaulské hudební hnutí, v jehož rámci vzniklo několik význačných hudebních skupin, ve sportu nese jméno Hanspaulky tzv. Hanspaulská liga v malém fotbalu.
5-

+0Komentář Navrhl/a: RomanM82 (diskuse) 2. 1. 2016, 23:17 (CET)

2-Dobrý článek -
Dehetník
Přírodní památka Dehetník
Dehetník je přírodní památka ležící 900 metrů severozápadně od obce LíšniceSepekovaokrese Písek. Byla vyhlášena pro ochranu vlhké louky s bohatou květenou převážně ostřicovitého a ostřicovorašeliníkového porostu a tůně sloužící jako refugium obojživelníků. K vyhlášení došlo 4. prosince 1985 s účinností od 1. února 1986, následně bylo 19. července 2011 revidováno a znovu vyhlášeno na menším území. Přírodní památka je 1,07 hektarů velká a kolem ní se nachází ochranné pásmo do vzdálenosti 50 metrů a celkové velikosti 2,65 hektarů. Přibližně 1 ha z celkové rozlohy připadá na trvale zatravněné porosty, cca 0,01 ha na ornou půdu, cca 0,04 ha na vodní toky a přibližně 0,02 ha na ostatní plochy. Povodím spadá Dehetník pod Milevský potok. Klima na lokalitě je mírně vlhké s průměrným úhrnem srážek okolo 600 mm. Průměrná roční teplota se pohybuje okolo 7 °C. Na území památky se nachází chráněné rostliny jako například vachta trojlistá (Menyanthes trifoliata), ostřice přioblá (Carex diandra), kozlík dvoudomý (Valeriana dioica) a rozrazil štítkovitý (Veronica scutellata), ze živočichů kuňka ohnivá (Bombina bombina), skokan krátkonohý (Pelophylax lessonae), bramborníček hnědý (Saxicola rubetra), bekasina otavní (Gallinago gallinago), konipas luční (Motacilla flava) a linduška luční (Anthus pratensis). Památka je volně přístupná po naučné stezce Kolem Milevska vedoucí po polní cestě z Milevska směrem na obec Líšnice. Nachází se zde výklenková kaple z roku 1897 zasvěcená Panně Marii Sepekovské.
5-

+0Komentář Navrhl/a: Bazi (diskuse) 5. 1. 2016, 14:27 (CET)

2-Dobrý článek -
Dějiny koncernu Baťa
Tomáš Baťa (1876–1932)
Dějiny koncernu Baťa se začaly psát 21. září 1894. V květnu 1931 se z dosavadní veřejné obchodní společnosti stala akciová společnost, jediným akcionářem byl Tomáš Baťa a po jeho tragické smrti v červenci 1932 jeho nevlastní bratr Jan Antonín Baťa. Původní zlínský obuvnický závod – znárodněný v květnu 1945 – existuje pod označením Svit, ačkoliv dnes již nevyrábí. Současná firma Baťa, jež působí i v České republice, je pobočkou té části koncernu, která se po druhé světové válce nacházela mimo země socialistické soustavy a vyvíjela se nadále pod vedením rodiny Baťů.
5-

+0Komentář Navrhl/a: Bazi (diskuse) 5. 1. 2016, 14:44 (CET)


4-ostatní -
Souhvězdí Malého medvěda
Souhvězdí Draka a Malého medvěda ve hvězdném atlase Urania's Mirror (1825)
Malý medvěd je souhvězdí severní oblohy, známější pod názvem „Malý vůz”. Je jedním z 88 moderních souhvězdí a také jedním z 48 souhvězdí uvedených Ptolemaiem. Bylo však známo již starořeckému astronomovi a matematikovi Thaletovi. Sousedí se souhvězdími Draka, Žirafy a Cefea. Jedná se o cirkumpolární souhvězdí, které je v severních zeměpisných šířkách stále nad obzorem. Na počátku 21. století se v Malém medvědovi nachází severní nebeský pól, Polárku od něj dělí pouze 0,7 úhlového stupně. Poloha severního nebeského pólu mezi hvězdami se mění vlivem precesního pohybu zemské osy, nejblíže k pólu bude Polárka okolo roku 2100, ve vzdálenosti 27,5 úhlové minuty, po tomto datu se od něj zase začne pozvolna vzdalovat.

Nejjasnější hvězdou je Polárka (α UMi), která má pro lidstvo velký praktický význam v tom, že identifikuje polohu nebeského severního pólu. Byla tak velmi důležitá pro navigaci, zejména pro námořníky. Polárka je obří žlutobílou proměnnou hvězdou a nejjasnější cefeidou hvězdné oblohy. Kochab (β UMi) je hvězdou, která již opustila hlavní posloupnost. Je oranžovým obrem s hvězdnou velikostí 2,08m a je jen o něco málo jasnější než Polárka. Kochab a třetí nejjasnější hvězdu souhvězdí, Pherkad (γ UMi), nazývali starověcí námořníci strážci pólu. Planety byly zjištěny u čtyř hvězd, včetně Kochabu. Souhvězdí také obsahuje izolovanou neutronovou hvězdu Calvera a nejžhavějšího známého bílého trpaslíka H1504+65 s povrchovou teplotou 200 000 K.

V pořadí velikosti patří Malému medvědovi 56. místo z 88 souhvězdí. Ve starověku bylo souhvězdí Malého medvěda považováno za dračí křídlo a tedy za součást souhvězdí Draka. Dračí křídlo je na rozdíl od asterismu zvaného Malý vůz již zapomenuto. Řecký básník Aratos nazýval souhvězdí Κυνόσουρα (Kynosúra), tedy „psí ocas“.
5-

+0Komentář Navrhl/a: Mirek256 27. 1. 2016, 16:36 (CET)

4-ostatní -
Souhvězdí Severní koruny
Souhvězdí Severní koruny a Herkula ve hvězdném atlasu Urania Minor (1825)
Severní koruna je malé souhvězdí v severní části hvězdné oblohy. Jméno souhvězdí je inspirované jeho tvarem, nejjasnější hvězdy souhvězdí tvoří nepříliš dokonalý půlkruh. Je severním protějškem Jižní koruny. Je jedním z 48 souhvězdí, které uvádí ve svém díle z 2. století Almagest řecký astronom Ptolemaios a je jedním z 88 moderních souhvězdí. V antické mytologii je Severní koruna čelenkou či královskou korunou Ariadny, dcery řeckého krále Minóa a manželky boha Dionýsa. Po její smrti čelenku Dionýsos vyhodil na hvězdnou oblohu, aby ji již žádná jiná žena nemohla nosit. V jiných kulturách souhvězdí zpodobňuje orlí hnízdo či medvědí doupě. Nejjasnější hvězdou souhvězdí je Gemma (α CrB) o hvězdné velikosti 2,2m. Žlutá proměnná hvězda R Coronae Borealis je veleobrem 6. hvězdné velikosti, a její jasnost se snižuje v nepravidelných intervalech až na 14. hvězdnou velikost. Hvězda vyvrhuje obrovská mračna plynů bohatá na uhlík, která ji zastiňují a způsobují pokles jasnosti. Je chudá na vodík a probíhá v ní termonukleární fúze z helia na uhlík. T Coronae Borealis patří mezi neobvyklé proměnné hvězdy známé opakujícím se zjasněním. Obvykle má hvězdnou velikost 10m, při svém posledním zjasnění v roce 1946 byla 2. hvězdné velikosti. Jedná se o těsný dvojhvězdný systém skládající se z červeného obra spektrálního typu M3 s hmotností přibližně 0,7 hmoty našeho Slunce a bílého trpaslíka přibližně 1,35násobku sluneční hmotnosti. ADS 9731 a Sigma Coronae Borealis (σ CrB) jsou hvězdné systémy, které se skládají z šesti a pěti složek. Z objektů hlubokého vesmíru je nejvýraznější vysoce koncentrovaná kupa galaxií Abell 2065 ve vzdálenosti jedné miliardy světelných let od Sluneční soustavy. Obsahuje více než 400 členů, a je sama součástí nadkupy galaxií v souhvězdí Severní koruny.
5-

+0Komentář Navrhl/a: Mirek256 27. 1. 2016, 16:43 (CET)

4-ostatní -
Konspirační teorie
Boží oko na jednodolarové bankovce
Konspirační teorie (spiklenecká teorie) je původně neutrální označení pro jakékoli tvrzení o kriminálním nebo politickém spiknutí. Termín ale časem nabyl pejorativního významu a je používán téměř výlučně pro odkazování na okrajové teorie, které vysvětlují historické nebo současné události jako výsledek tajného spiknutí skupiny mocných činitelů.

Konspirativistický názor předpokládá svět, který se řídí plánem. To se projevuje ve třech podstatných principech obsažených v téměř každé konspirační teorii:

  • Nic se neděje náhodně. Příčinou významných událostí nemůže být náhoda.
  • Zdání klame. Spiklenci důmyslně zakrývají svou identitu nebo činnost.
  • Všechno souvisí se vším. Skryté souvislosti lze odhalit propojením zdánlivě nesouvisejících informací.
První známou publikovanou konspirační teorií jsou Paměti ukazující dějiny jakobínství (Mémoires pour servir à l'histoire du Jacobinisme), jejichž první svazek vydal v roce 1798 jezuita Augustin Barruel, zpochybňuje zde spontánní průběh Francouzské revoluce. Všeobecně známý pamflet Protokoly sionských mudrců z roku 1903 pak popisuje židovské spiknutí, jehož cílem má být ovládnutí světa. V době, kdy byla masová média převážně státní vznikaly také konspirační teorie předpokládající využití politické cenzury, například popírání holocaustu. Konspirační teorie se před masovým rozšířením internetu a kabelové televize šířily hlavně tištěnou formou v okrajových malonákladových publikacích. Zejména Internet má na šíření konspiračních teorií velký vliv: nejen značně usnadňuje sdílení textů, ale také přispívá k tomu, že dosud oddělené konspirace se propojují do „superkonspirací“,, hiearchicky propojeného souboru spikleneckých teorií.
5-

+0Komentář Navrhl/a: Chlebashořčicí
+0Komentář Článek se dnes otřásl v základech (přidaná psychologie, sociologie a demografie) Chlebashořčicí

2-Dobrý článek -
Tygr jávský
Fotografie z roku 1938 v Ujung Kulon
Tygr jávský, též tygr džunglový javánský, tygr ostrovní nebo tygr sundský (Panthera tigris sondaica) je vyhynulý poddruh tygra (Panthera tigris), který žil pouze na ostrově Jáva. Byl malých rozměrů, měl jemnou, hustou srst s černými pruhy. Samci tygra jávského měřili zhruba 2,5 m, délka samic není známa. Hmotnost se odhadovala od 100 do 141 kg u samců a 75−115 kg u samic. Malá velikost tygra jávského oproti dalším druhům tygrů byla dána takzvaným Bergmannovým pravidlem, tvrdícím, že teplokrevní jedinci žijící v teplých oblastech většinou dosahují menšího vzrůstu než jejich příbuzní z chladnějších regionů. Svou roli zřejmě hrála i velikost kořisti. Na rozdíl od velkých kopytníků kontinentální Asie se na ostrově Jáva nacházejí pouze menší druhy, což možná zapříčinilo i menší velikost tygra. O jeho chování nebylo získáno dostatečné množství informací.

Vyhynutí tygra jávského způsobilo lovení místními lidmi, stejně tak jako mýcení původních lesů kvůli pěstování rýže, kávovníků, kaučuku a tekového dřeva. Také úbytek přirozené kořisti, kterou tvořili sambar ostrovní (Rusa timorensis) a prase divoké (Sus scrofa), snížil stavy těchto šelem. Navíc musel tygr o potravu a prostředí soupeřit s levhartem jávským (Panthera pardus melas). Všechny tyto faktory vedly k zániku poddruhu, poslední věrohodná pozorování se datují do 70. let 20. století.

Na Jávě se tygrovi říká „macan”, což je však zavádějící, neboť „macan” je také běžný výraz pro levharta a všechny kočkovité šelmy obecně. Tygři jsou v javánštině nazýváni třemi lidovými názvy: „macan loreng“, „macan gembong“ a „macan sruni“. V indonéštině se tygr nazývá „harimau”. V kultuře jávských obyvatel je tygr často uctívané zvíře se silnou symbolikou. Bývá obvykle považován za kladnou bytost chránící les a ovládající přírodní síly. Po celé jihovýchodní Asii se traduje, že má tygr lidskou duši, platí to zejména v pověrách o tygrodlacích. S poddruhem je také spojen obětní obřad Rampok macan.
5-

+0Komentář Navrhl/a: OJJ, Diskuse 6. 2. 2016, 07:59 (CET)