Wikipedie:Článek týdne/Návrhy

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání

Zde jsou návrhy článků, které by se mohly objevit na Hlavní straně v sekci Článek týdne. Schválené návrhy přiřazené k týdnům se přesouvají do přípravy. Seznam již zveřejněných článků týdne je v archivu.

Navrhování[editovat | editovat zdroj]

Návrhy jsou ukázkami již existujících kvalitních článků. Ideálně by se mělo jednat o recenzované Dobré nebo Nejlepší články (můžete vybírat z dosud nepoužitých Dobrých nebo Nejlepších článků), není to však podmínkou. Články se zajímavou tematikou mají velké plus.

Návrhy by měly:

  • dodržovat délku textu 1200–2000 znaků (s mezerami, bez wikiformátování, ideálně kolem 1500); text rozdělte do dvou odstavců;
  • obsahovat poutavý obrázek s popisem, jehož výsledná šířka na Hlavní straně bude 100px.

Ukázka by v rámci možností měla korespondovat s úvodem článku. Několik tipů na dobrý úryvek:

  • vybírejte do ukázky zajímavé informace;
  • snažte se psát poutavě, zkuste čtenáře zaujmout;
  • můžete psát volnějším stylem, než jak je psán úvod v článku (tam je samozřejmě nutné dodržovat přísně encyklopedický styl);
  • vyhýbejte se odborným termínům, složitým formulacím i přehlcení ukázky daty a čísly;
  • zkuste vybrat co nejzajímavější obrázek k článku;
  • odkazujte na zajímavé články; pokud neexistují, vytvořte je.

Prosíme, nečekejte, že se bude návrhem někdo detailně zabývat a předělávat ho, aby mohl jít na Hlavní stranu. Nebude. Je hlavně na navrhovateli, aby dodal článek, který může týden reprezentovat Wikipedii na její úvodní stránce.

Posuzování návrhů[editovat | editovat zdroj]

Přítomnost návrhů zde ještě nezaručuje, že se daný výňatek na Hlavní straně v dohledné době vyskytne. Chcete-li přispět ke schválení návrhu nebo máte-li k němu námitku či připomínku, přidejte k němu svou recenzi (do prvního volného číslovaného parametru recenze1-9) a využijte k tomu příslušnou předlohu:

  • {{čt/ano| --~~~~}}
  • {{čt/ne| --~~~~}}
  • {{čt/komentář| --~~~~}}

Zejména u negativních recenzí doplňte před svůj podpis i stručné zdůvodnění. Případné polemiky s recenzemi, je-li to nutné, veďte na diskusní stránce k návrhu.

Zpracované návrhy[editovat | editovat zdroj]

Článek Obrázek Anotace Recenze
Č N T
2-Dobrý článek -
The Marble Index
Nico při vystoupení na lampeterské univerzitě (1985)
The Marble Index je druhé sólové studiové album německé zpěvačky Nico, vydané v květnu 1969 vydavatelstvím Elektra Records. Album produkoval Frazier Mohawk a o aranžmá a hudební doprovod se zde postaral John Cale. Pro Calea, který se podílel i na většině dalších zpěvaččiných alb, šlo o vůbec první práci po odchodu ze skupiny The Velvet Underground. Nico chtěla, aby Cale album také produkoval, avšak s tím nesouhlasil Jac Holzman, prezident společnosti Elektra Records, kvůli Caleově nezkušenosti s prací producenta.Název alba The Marble Index pochází z básně Předehra (anglicky The Prelude) anglického básníka Williama Wordswortha. Deska v celém rozsahu vyšla znovu v roce 2007 jako součást kompilace The Frozen Borderline: 1968-1970; toto album pak ještě obsahovalo různé alternativní verze a dříve nevydané písně.
9-

+0Komentář Navrhl/a: Marek Koudelka (diskuse) 15. 10. 2016, 13:02 (CEST)
-1Ne Moc krátké Adámoz (diskuse) 12. 6. 2018, 20:02 (CEST)

2-Dobrý článek -
Wrong Way Up
John Cale při vystoupení v pražském Divadle Archa (2006)
Wrong Way Up je společné studiové album britských hudebníků Johna Calea a Briana Ena z roku 1990. Deska obsahuje deset autorských písní s celkovou stopáží 41 a půl minuty. Převážná část alba byla nahrána v Enově vlastním studiu ve Woodbridge. Dvojice spolu v minulosti mnohokrát spolupracovala, avšak nikdy nenatočila společnou desku. Na albu se podíleli jak Caleovi (David Young), tak i Enovi (Rhett Davies) dlouholetí spolupracovníci, stejně jako Enův bratr Roger. Pro Calea jde o druhé kolaborativní album vydané v tomto roce. Již v dubnu totiž vydal společnou nahrávku s Lou Reedem nazvanou Songs for Drella. Z alba bylo vydáno také několik singlů. Na obalu alba se nachází dvě fotografie oddělené linií dýk, což naznačuje spory, které mezi hudebníky vznikly během prací na albu. Reedice z roku 2005 má obal upravený a dýky se zde nevyskytují. Autorem obalu byl Brian Eno a v jeho bookletu bylo poděkování čtrnácti lidem, včetně Caleovy tehdejší manželky Risé.
5-

+0Komentář Navrhl/a: Marek Koudelka (diskuse) 15. 10. 2016, 13:02 (CEST)

2-Dobrý článek -
Music for a New Society
John Cale při vystoupení v pražském Divadle Archa (2006)
Music for a New Society je osmé sólové studiové album velšského hudebníka a skladatele Johna Calea. Vydalo jej v roce 1982 hudební vydavatelství ZE Records (de facto jde o nástupnickou společnost Caleova vydavatelství SPY Records). Jeho producentem byl John Cale. Ten byl rovněž autorem většiny písní, na některých se podílel také dramatik Sam Shepard. Na albu se nachází celkem deset písní, přičemž na reedici vydané roku 1993 se nacházela jedna další. V různých písních jsou použity citace písní různých skladatelů, jako byli například Nikolaj Andrejevič Rimskij-Korsakov, Ludwig van Beethoven a Claude Debussy. Autorkou fotografie na obalu alba je Caleova bývalá manželka Betsey Johnsonová. Na album svým zpěvem přispěla i jeho tehdejší manželka Risé. Na desce se dále podíleli například kytaristé Chris Spedding a Allen Lanier. Jde o velmi osobní album, na kterém se hudebník vyrovnával se ztrátou svých přátel a štěstí. Cale v roce 2016 vydal nové verze většiny písní z alba na desce M:FANS.
5-

+0Komentář Navrhl/a: Marek Koudelka (diskuse) 15. 10. 2016, 13:03 (CEST)

2-Dobrý článek -
Black Acetate
John Cale při vystoupení v pražském Divadle Archa (2006)
Black Acetate je čtrnácté studiové album velšského hudebníka a skladatele Johna Calea z roku 2005. Bylo představeno dva roky po vydání předchozího alba HoboSapiens v říjnu 2005 vydavatelstvím EMI Records. Jde o jeho druhé a zároveň poslední studiové album vydané touto společností. Jde zároveň o jeho poslední řadovou desku do roku 2012, kdy vydal album Shifty Adventures in Nookie Wood. Hlavním producentem alba byl sám Cale; většinu písní s ním však produkoval Herb Graham, Jr., skladbu „Sold-Motel“ pak Mickey Petralia. Výkonným producentem byla Caleova manažerka Nita Scott, která tuto funkci zastávala i na řadě jeho dalších nahrávek. Album obsahuje celkem třináct písní. Někteří kritici album oceňovali, část však měla opačný názor. Jedním z problémů byla improvizovaně vzniklá píseň „Brotherman“. Album se umístilo v belgické vlámské hitparádě Ultratop nejlépe na 87. místě. Název Black Acetate dostalo podle starých acetátových desek.
5-

+0Komentář Navrhl/a: Marek Koudelka (diskuse) 15. 10. 2016, 13:03 (CEST)

2-Dobrý článek -
Paris 1919
John Cale při vystoupení v Angers (2011)
Paris 1919 je třetí sólové studiové album velšského hudebníka Johna Calea, vydané v březnu roku 1973 prostřednictvím hudebního vydavatelství Reprise Records. Spolu s albem The Academy in Peril, vydaným v předchozím roce, jde o jediné Caleovo album vydané touto společností; později přešel k vydavatelství Island Records. Celé album pojednává o tom, jak mu chyběla Evropa (pochází z Walesu, ale řadu let žil v USA). Texty písní jsou složité a obsahují řadu metafor. Album Paris 1919 bývá kritiky označováno za vůbec nejlepší Caleův sólový počin. Obsahuje celkem devět písní s celkovou stopáží třicet jedna a půl minuty. Producentem alba byl Chris Thomas, který později působil coby klávesista v Caleově doprovodné skupině. O hudební doprovod se na albu postarala skupina Little Feat a orchestr složený ze studentů Kalifornské univerzity v Los Angeles.
5-

+0Komentář Navrhl/a: Marek Koudelka (diskuse) 15. 10. 2016, 13:03 (CEST)

2-Dobrý článek -
Fear (album, John Cale)
John Cale při vystoupení v Tchaj-pej (2010)
Fear je čtvrté sólové studiové album velšského hudebníka Johna Calea, jež bylo vydáno v říjnu 1974 jako jeho první řadové album zveřejněné vydavatelstvím Island Records. Deska obsahuje devět autorských písní s celkovou stopáží čtyřiceti minut. Její nahrávání probíhalo ve studiích Sound Techniques a Olympic StudiosLondýně. Producentem byl Cale, který na ní rovněž zpíval a hrál na několik dalších nástrojů. Dále se na ní podíleli další hudebníci, již měli v té době smlouvu se společností Island Records, a sice Brian Eno či Phil Manzanera ze skupiny Roxy Music, dále Richard Thompson, Bryn Haworth a další. Ještě před vydáním tohoto alba odehrál John Cale společné vystoupení s Ayersem, Enem a Nico v londýnském sále Rainbow Theatre. Na něm také provedl dvě skladby z alba Fear, a to „Buffalo Ballet“ a „Gun“. Žádná z nich však později nevyšla na koncertním albu June 1, 1974 zaznamenaném při tomto koncertu.
5-

+0Komentář Navrhl/a: Marek Koudelka (diskuse) 15. 10. 2016, 13:04 (CEST)

2-Dobrý článek -
Vintage Violence
John Cale při vystoupení v pražském Divadle Archa (2006)
Vintage Violence je debutové sólové studiové album velšského hudebníka Johna Calea, vydané v březnu roku 1970 prostřednictvím hudebního vydavatelství Columbia Records. Původně album vyšlo na gramofonové desce, na kompaktním disku bylo poprvé představeno až koncem osmdesátých let. Spolu s albem Church of Anthrax, jež bylo vydáno v následujícím roce, jde o Caleovo jediné album publikované touto společností; později přešel k vydavatelství Reprise Records. Cale je spolu se svým tehdejším častým spolupracovníkem Lewisem Merensteinem producentem alba a pod deseti z jedenácti písní je podepsán také autorsky. O hudební doprovod se na albu postarala skupina Grinder's Switch vedená Garlandem Jeffreysem. Sám John Cale o nahrávání tohoto alba řekl, že první den naučil ostatní hudebníky písně a za následující dva dny je nahráli. Rovněž uvedl, že si na tomto albu chtěl vyzkoušet, zdali umí psát jednoduché písně.
5-

+0Komentář Navrhl/a: Marek Koudelka (diskuse) 15. 10. 2016, 13:04 (CEST)

2-Dobrý článek -
Chelsea Girl (album)
Nico při vystoupení na lampeterské univerzitě (1985)
Chelsea Girl je první sólové studiové album německé zpěvačky Nico, vydané v říjnu 1967 vydavatelstvím Verve Records. Jeho producentem byl Tom Wilson a o zvuk se staral Gerry Kellgren. Nico před a během nahrávání alba spolupracovala se skupinou The Velvet Underground, a tak se někteří členové této skupiny podíleli také na tomto albu. Na rozdíl od jejích pozdějších alb Nico není samostatnou autorkou žádné z deseti písní na albu. Některé pro ni napsali členové The Velvet Underground, jiné různí folkoví písničkáři, jako například Jackson Browne či Tim Hardin. Zpěvaččiným pozdějším albům se debut nepodobá ani stylově, neboť obsahuje folkové písně, zatímco další alba jsou mnohem experimentálnější. Sama zpěvačka později toto album označovala za své vůbec nejhorší, což dávala za vinu angažování fléten.
5-

+0Komentář Navrhl/a: Marek Koudelka (diskuse) 15. 10. 2016, 13:04 (CEST)


4-ostatní -
Rick Parfitt
Rick Parfitt při vystoupení v Örebru (2007)
Rick Parfitt (12. října 1948 Woking24. prosince 2016 Marbella) byl anglický rockový hudebník. Od roku 1967 působil ve skupině Status Quo na pozici rytmického kytaristy a občasného zpěváka. Se skupinou nahrál tři desítky studiových alb a po zakladateli Francisi Rossim byl nejdéle působícím členem kapely. Kvůli problémům s jeho zdravotním stavem bylo zrušeno několik koncertů kapely a později byl v době nemoci krátkodobě nahrazován jinými hudebníky. Roku 2016, poté, co prodělal čtvrtý infarkt myokardu, přestal se skupinou po devětačtyřiceti letech vystupovat trvale. Je autorem či spoluautorem řady písní kapely, včetně „Roll Over Lay Down“ (1975), „Again and Again“ (1978) a „Whatever You Want“ (1979). Roku 2010 byl Parfittovi, stejně jako Rossimu, udělen Řád britského impéria za služby v hudební a charitativní oblasti.
5-

+0Komentář Navrhl/a: Marek Koudelka (diskuse) 30. 10. 2016, 13:15 (CET)

2-Dobrý článek -
Slow Dazzle
John Cale při vystoupení v pražském Divadle Archa (2006)
Slow Dazzle je páté sólové studiové album velšského hudebníka a skladatele Johna Calea. Vydáno bylo v březnu 1975 jako jeho druhé řadové album publikované vydavatelstvím Island Records, šest měsíců po předchozím albu Fear. Obsahuje celkem deset písní, z nichž devět napsal Cale a jedna je coververzí písně amerického zpěváka Elvise Presleyho. Ještě před nahráním Cale oznámil, že na albu budou například písně „Heat the Heat“, „Bugger“, „The Queen of Tarts Laughs Last“, „It's the Man That Smells the Burning Calls the Law“, „There's the Honey of the Moon Out Tonight“, „Television, Television, TV“ a „The Jeweller“. Většina z nich však na albu vůbec nezazněla, protože Cale složil nové písně přímo ve studiu při nahrávání. Album bylo nahráno v průběhu prosince 1974 ve studiu Sound Techniques v Londýně. Hráli na něm tři členové skupiny Roxy Music: Brian Eno, Phil Manzanera a Andy Mackay. V základní sestavě figurovali kytarista Chris Spedding, baskytarista Pat Donaldson a bubeník Timi Donald. Na desku rovněž přispěl Geoff Muldaur, jenž zpívá doprovodné vokály ve skladbách „Guts“ a „Darling I Need You“. Ve stejném roce Cale přispěl na Muldaurovo sólové album. Samotný Cale hrál na desce Slow Dazzle na různé klávesové nástroje, je producentem alba a aranžérem písní.
5-

+0Komentář Navrhl/a: Marek Koudelka (diskuse) 15. 11. 2016, 11:10 (CET)

2-Dobrý článek -
The End…
Nico při vystoupení v Lampeteru (1985)
The End… je čtvrté sólové studiové album německé zpěvačky Nico, vydané v listopadu 1974 vydavatelstvím Island Records. Na albu se opět, stejně jako v předchozích případech, podílel hudebník John Cale, který vedle různých nástrojů obstaral také jeho produkci. Vedle Calea a Nico se na albu podíleli ještě kytarista Phil Manzanera, hráč na syntezátory Brian Eno a dcery zvukového inženýra Johna Wooda, které zpívaly doprovodné vokály. Album obsahuje celkem osm písní, z toho šest autorských. Dále je zde zahrnuta nahrávka Německé hymny a coververze písně „The End“ od americké skupiny The Doors. Podle druhé jmenované písně album dostalo svůj název. Jde o zpěvaččino poslední album na dalších sedm let; následující, nazvané Drama of Exile, představila až v roce 1981.
5-

+0Komentář Navrhl/a: Marek Koudelka (diskuse) 15. 11. 2016, 11:10 (CET)

2-Dobrý článek -
Helen of Troy (album)
John Cale při vystoupení v pražském Divadle Archa (2006)
Helen of Troy je šesté sólové studiové album velšského hudebníka a skladatele Johna Calea. Jeho nahrávání probíhalo v londýnském studiu Sound Techniques předtím a poté, co Cale v New Yorku produkoval desku Horses americké zpěvačky Patti Smith. Album vyšlo v listopadu 1975 jako jeho poslední album vydané společností Island Records. Kromě devíti autorských písní obsahuje dvě coververze, jednu od skupiny The Modern Lovers a druhou od hudebníka Jimmyho Reeda. Stejně jako v případě předchozího alba s názvem Slow Dazzle, jež vyšlo osm měsíců před tímto, na něm Calea doprovází tři členové jeho doprovodné kapely: kytarista Chris Spedding, baskytarista Pat Donaldson a bubeník Timi Donald. Na album přispěli i další hudebníci, kteří však hrají pouze v některých písních. Patří mezi ně například Phil Collins ze skupiny Genesis nebo Brian Eno. Album původně vyšlo bez Caleovy autorizace, což nakonec znamenalo jeho odchod od vydavatelství Island Records.
5-

+0Komentář Navrhl/a: Marek Koudelka (diskuse) 21. 12. 2016, 17:26 (CET)





4-ostatní -
Filosofie umělé inteligence
Argument čínského pokoje říká, že pokud může počítač konverzovat čínsky jen dle daných instrukcí, nemůžeme jeho obvody považovat za skutečné myšlenky.
Filosofie umělé inteligence (UI) se snaží odpovědět na otázky jako:
  • Jaká je podstata inteligence? Může stroj plně nahradit uvažování lidské mysli?
  • Je podstata počítače a lidského mozku stejná? Jaké metody využívá lidský mozek k vytvoření vědomí (nebo alespoň jeho iluze)?
  • Může mít stroj mysl, duševní stavy a vědomí, podobné těm lidským? Může stroj cítit?
Tyto otázky ovšem pracují s velmi křehkými pojmy, prvním úkolem proto být koncepty "vědomí", "pocitů" a "inteligence" jasně pojmenovat. Největší posun v myšlení o umělé inteligenci přišel roku 1950, kdy Alan Turing redukoval problém inteligence ve své známé studii na jednoduchou schopnost vést konverzaci. Při pohledu na historické filosofie se dá říct, že podobně by řešení viděl i Descartes nebo Leibniz - bereme-li jako klíčovou složku lidské inteligence schopnost myslet, není ničím víc, než souborem interakcí s vnějším okolím - Turing tak stanovil svou zdvořilou úmluvu, podle které je inteligentní takový stroj, který při konverzaci nedokážeme odlišit od člověka. Proti Turingově modelu se postavil například fyzik Roger Penrose, který na základě Gödelových vět tvrdil, že na rozdíl od stroje může lidská mysl nakonec správně zjistit pravdu nebo nepravdu jakéhokoli dobře podloženého výroku jedině díky pochodům, které jsou natolik komplexní, že jsou mechanisticky neredukovatelné - tedy že se nikdy ke kompletnímu modelu mozku nemůžeme dostat. V duchu Huberta Dreyfuse je tak nucen připustit, že mozek je oproti stroji unikátní skutečně svou fyzikální strukturou. Z docela jiného proudu vede svou kritiku Turingovy úmluvy John Searle, který skrze svůj ''argument čínského pokoje'' říká, že i pokud bychom byli schopni lidské myšlení dokonale simulovat, nebudeme si moci být jistí, že vytváříme také srovnatelné duševní stavy a vědomí, tak jako bychom se mohli naučit odpovídat s nekonečnou zásobou čínské literatury logicky odpovídat na otázky v čínštině, třebaže bychom smyslu jediného slova nemuseli rozumět.
5-

+0Komentář Navrhl/a: Chlebashořčicí (diskuse) 24. 8. 2017, 12:30 (CEST)

4-ostatní -
Reprodukční bariéra
Rozmanitost květů na Zemi je výsledkem koevoluce s jejich opylovači, jež jsou často reprodukční bariérou.
Reprodukční bariéry jsou jakékoliv vlivy znemožňující křížení dvou rozdílných druhů, ať už jde o rozdíly ve fyziologii, chování nebo rozdílné volbě samic, případně neumožňují produkování plodných potomků. Vzhledem k tomu, že na základě reprodukčních bariér je definován druh, jsou reprodukční bariéry (zmírňováním genového toku) zodpovědny za vznik a udržování biologických skupin s rozdílnou charakteristikou, tedy za speciaci. Pokud je mezi dvěma druhy reprodukční bariéra, nacházejí se v reprodukční izolaci. Tendence druhů se reprodukčně izolovat je někdy také nazývána Wallaceův efekt. Reprodukční bariéry se začnou podepisovat na genofondu druhu buďto v momentě, kdy je pro něj výhodná pouze relativně "extrémní" strategie (sympatrická speciace), nebo pokud se kvůli migraci či geologické bariéře začnou přizpůsobovat jinému prostředí (alopatrická speciace). Jiným případem je obrana proti hybridizaci, kdy se druhy začnou adaptovat proti vzniku společných potomků s jiným druhem, protože takový potomek může být např. z důvodu exotického počtu chromozomu sterilní či proti inbreedingu (incestu). Druhy se mohou bránit rozdílnou dobou páření/kvetení, mechanicky nekomplementárními pohlavními orgány, opravnými mechanismy DNA v zygotě či rozdílnými namlůvními rituály.
5-

+0Komentář Navrhl/a: Chlebashořčicí (diskuse) 24. 8. 2017, 12:56 (CEST)


4-ostatní -
Jonathan Richman
Jonathan Richman při vystoupení v Barceloně (2009)
Jonathan Richman (* 16. května 1951 Natick) je americký zpěvák a kytarista. S veřejným vystupováním začal v roce 1967. Značný vliv na něj tehdy měla experimentální rocková skupina The Velvet Underground, jejíž koncerty mnohokrát navštívil. V roce 1970 založil vlastní rockovou skupinu The Modern Lovers, která pořídila několik demonahrávek, ale již v únoru 1974 se rozpadla. V roce 1976 byly vydány některé její demonahrávky na albu The Modern Lovers, většinu z nich produkoval John Cale z The Velvet Underground. Richman v roce 1976 dal dohromady novou skupinu, která vystupovala a vydávala alba pod názvem Jonathan Richman and the Modern Lovers. Na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let vystupoval sólově, později však zase začal hrát s kapelou. Sestava skupiny The Modern Lovers (případně Jonathan Richman and the Modern Lovers) se mnohokrát změnila a jediným stálým členem byl Richman, který byl rovněž výhradním autorem jejích písní. Po roce 1988 vystupoval a vydával desky výhradně pod svým vlastním jménem, občasně hrál s doprovodnými hudebníky či dlouhodobě v duu s bubeníkem Tommym Larkinsem. Kromě koncertování a nahrávání alb složil hudbu k filmu Něco na té Mary je. Jeho primárním jazykem je rodná angličtina, avšak nazpíval také písně ve španělštině, francouzštině a italštině. Coververze jeho písní nahrála řada dalších hudebníků, mezi něž patří například Joan Jett, John Cale či David Bowie.
5-

+0Komentář Navrhl/a: Marek Koudelka (diskuse) 25. 12. 2017, 15:33 (CET)


4-ostatní -
Dějiny zemědělství
Orba se zápřahem rohatého skotu ve starověkém Egyptě
Dějiny zemědělství zaznamenávají domestikaci rostlin a zvířat a vývoj a šíření technik pro jejich efektivní produkci. Zemědělství vzniklo nezávisle v různých částech světa a zahrnovalo různorodou škálu taxonů. Nejméně jedenáct samostatných oblastí Starého a Nového světa tvořilo nezávislá centra původu.

Již nejméně 20 000 let před naším letopočtem lidé sbírali a pojídali semena divoce rostoucích obilovin. Zhruba 9500 let př. n. l. bylo v oblasti Levanty kultivováno osm základních neolitických plodin – pšenice dvouzrnka, pšenice jednozrnka, ječmen, hrách, čočka, vikev, cizrna a len. Rýže zdomácněla v Číně spolu s fazolemi mungo, azuki a sójou. Prasata a následně ovce byly domestikovány v Mezopotámii, skot vzniklý domestikací z divokých praturů se objevil v oblastech moderního Turecka a Pákistánu. Cukrová třtina, banány a některé druhy kořenové zeleniny byly kultivovány na Nové Guineji. V oblasti jihoamerických And proběhlo domestikování brambor, spolu s fazolemi, kokou, lamou a morčetem. V Mezoamerice byla divoká travina teosinte domestikována na kukuřici, bavlna zdomácněla v oblasti Peru

Během středověku, a to jak v islámském světě, tak v Evropě, došlo v zemědělství k přeměnám způsobeným zdokonalenými technikami a šířením plodin, včetně zavádění cukru, rýže, bavlny a ovocných stromů do Evropy přes Al-Andalus. Kolumbovská výměna po roce 1492 přinesla do Evropy plodiny z Nového světa, jako je kukuřice, brambory, sladké brambory a maniok. Ze Starého světa putovala do Ameriky pšenice, ječmen, rýže a řepa a hospodářská zvířata včetně koní, skotu, ovcí a koz.

Zavlažování, střídání plodin a užívání hnojiv byly zavedeny brzy po neolitické revoluci a značně se rozvinuly během posledních 200 let, počínaje britskou zemědělskou revolucí.

Od počátku 20. století zemědělství ve vyspělých zemích, a do menší míry v rozvojovém světě, zaznamenalo velké zvýšení produktivity nahrazením lidské práce mechanizací a zavedením syntetických hnojiv, pesticidů a selektivního chovu. Haberův–Boschův proces umožnil syntézu dusičnanových hnojiv v průmyslovém měřítku, což výrazně zvýšilo výnosy plodin. Moderní zemědělství přineslo řadu sociálních, politických a environmentálních otázek, v reakci na to se vyvinulo ekologické zemědělství jako alternativa k používání syntetických pesticidů.
5-

+0Komentář Navrhl/a: RomanM82 (diskuse) 30. 12. 2017, 11:19 (CET)

2-Dobrý článek -
Red Lips
Sky Ferreira
Red Lips“ je píseň americké zpěvačky Sky Ferreiry, která pochází z jejího druhého EP s názvem Ghost. Vydána byla 17. července 2012 společností Capitol Records. Autorem a producentem písně je Greg Kurstin, přičemž autorsky se na ní částečně podílela také zpěvačka Shirley Manson. „Red Lips“ je poprocková píseň, která popisuje citový úpadek jednotlivce. Od zpěvaččiny předchozí tvorby, která se orientovala na electropop, se tak píseň liší. Tato změna přišla záměrně, a to z důvodu, aby se zabránilo z Ferreiry udělat hvězdu jako byla zpěvačka Britney Spears. Ferreira si myslela, že to je to, čeho chce společnost Capitol Records dosáhnout. Navzdory tomu, že se albu Ghost dostaly především smíšené recenze, píseň „Red Lips“ byla obecně přijata pozitivně. Kritici chválili její celkovou produkci. Píseň se však nedostala do žádné národní hitparády. Byl k ní natočen videoklip, jehož režisérem byl Terry Richardson, a v němž se kromě zpěvačky vyskytuje velký pavouk. Video bylo zveřejněno již 12. června 2012 prostřednictvím serveru YouTube.
5-

+0Komentář Navrhl/a: Marek Koudelka (diskuse) 2. 2. 2018, 12:54 (CET)

2-Dobrý článek -
Porcelain (píseň)
Moby (2009)
Porcelain“ je píseň amerického hudebníka Mobyho. Vydána byla 12. června 2000 jako šestý singl z jeho páté desky Play, která vyšla již 17. května předchozího roku. Melancholický text písně, jehož autorem a zpěvákem je sám Moby, popisuje rozchod na základě vlastních zkušeností s neznámou ženou. Jde o elektronickou píseň, která kromě Mobyho autorské hudby obsahuje také reverzně nasamplované smyčce, a výrazný prvek rovněž tvoří klavírní linka. Navzdory tomu, že Moby původně nad písní a její produkcí vyjádřil opovržení, byl nakonec přemluven k jejímu vydání na albu Play. Písni se dostalo dobrého přijetí od kritiků, kteří chválili její aranžmá a v rámci alba Play jí označili za vyčnívající. Následně vydaný singl se stal jedním z nejúspěšnějších z celé desky, v Britské singlové hitparádě se dostal na pátou příčku a umístil se také v hitparádách dalších zemí. Moby později povolil použití písně „Porcelain“, stejně jako zbytku alba Play, v různých formách médií (filmy, reklamy). K písni byly natočeny dva oficiální videoklipy, jeden režíroval Jonas Åkerlund, zatímco druhý Nick Brandt. Rovněž vzniklo několik oficiálních remixů písně, například od Roba Dougana a Torstena Stenzela.
5-

+0Komentář Navrhl/a: Marek Koudelka (diskuse) 2. 2. 2018, 12:50 (CET)

2-Dobrý článek -
Alexandr modrý
Kresba samice
Alexandr modrý (Psittacula exsul) je vyhynulý druh papouška, který endemitně obýval ostrov Rodrigues ležící v západní části Indického oceánu. Pravděpodobně se vyvinul z alexandra malého (Psittacula krameri), s nímž byl blízce příbuzný, z něj se naopak možná vyvinuly jiné druhy endemitních papoušků z blízkých ostrovů Mauricius a Réunion. Kvůli izolaci od okolního světa se alexandr modrý od svých příbuzných mírně odlišoval.

Měřil asi 40 cm na délku, tedy podobně jako alexandr malý. Peří mělo zbarvení šedé až břidlicově modré, což je u převážně zelených alexandrů neobvyklé. Samec měl tmavší zbarvení než samice a obě pohlaví se odlišovala také zbarvením zobáku; samička jej měla černý, samec červený. Přesný popis zbarvení samce je však nejistý, protože byl odchycen pouze jediný a ten pravděpodobně ještě nedosáhl pohlavní dospělosti. Samci měli asi červené skvrny na křídlech. Obě pohlaví měla černě zbarvenou oblast od brady až k týlu, u samců se vyvinula jasněji. Končetiny byly šedé a duhovka žlutá. Ze sedmnáctého století pocházejí záznamy o zelených jedincích, což by značilo, že alexandři modří mohli mít zelenou či modrozelenou barvu, to však nikdy nebylo definitivně prokázáno. O chování tohoto druhu je známo jen málo informací. Živil se pravděpodobně plody rostliny Cassine orientalis. Byl velmi krotký a dovedl se naučit mluvit.

Tohoto papouška poprvé objevil francouzský hugenot François Leguat a jinými autory byl zmíněn pouze několikrát. Existují pouze dvě kresby žijících ptáků; jeden exemplář byl chován během 70. let 18. století v zajetí. Vědeckého popisu se druh dočkal roku 1872, holotyp představovala samice. Samce, posledního zaznamenaného jedince, odchytili roku 1875. Jedná se o jediné dva muzejně zachované exempláře. Pták se stal vzácným kvůli odlesňování a asi i lovu, ale pravděpodobně vyhynul až po silných tropických cyklónách a bouřích, které zasáhly ostrov ke konci 19. století.
5-

+0Komentář Navrhl/a: OJJ, Diskuse 3. 4. 2018, 09:39 (CEST)

2-Dobrý článek -
Avantasia
Avantasia v roce 2016
Avantasia je projekt metalové opery vytvořený Tobiasem Sammetem, zpěvákem a skladatelem skupiny Edguy, v roce 1999. Z původně jednorázového projektu, pod jehož názvem na začátku 21. století vyšla dvě power/speedmetalová konceptuální alba, se roku 2006 stala plnohodnotná hudební skupina tvořená duem Sammet a Sascha Paeth, přičemž druhý jmenovaný kromě postu kytaristy obstarává také celkovou produkci alb a organizaci nahrávání. Sammet se místo fiktivních fantasy příběhů začal soustředit spíše na své vlastní pocity, tři studiová alba vydaná v letech 2008 až 2010 tak kombinují více hudebních stylů a žánrů; od power metalu až po pop rock, a textově jsou vnitřní zpovědí tohoto skladatele. K formě konceptuálního příběhu se Avantasia navrátila na dalších dvou deskách, přičemž na poslední z nich, Ghostlights (2016), je patrný také určitý návrat k hudebnímu stylu prvních dvou alb. Zároveň jsou zde ale také zastoupené motivy z dalších desek toho projektu. Na všech albech Avantasia se podílí velké množství hostujících zpěváků a instrumentalistů, ke stálým personám patří například Michael Kiske, Oliver Hartmann, Jørn Lande, Bob Catley, Michael Rodenberg či Amanda Somerville. Přestože se jedná o projekt s velkým množstvím hudebníků, Sammetovi s Paethem se daří v rámci podpory alb pořádat samostatná turné po téměř celé Evropě, Americe či také vystoupení v Japonsku.
5-

+0Komentář Navrhl/a: Michal Lenc (diskuse) 3. 4. 2018, 16:55 (CEST)

2-Dobrý článek -
Létavkovití
Rozmanitost létavkovitých
Létavkovití (Rhacophoridae) je čeleď žab. V rámci systematiky se dělí na dvě podčeledi: japonečky (Buergeriinae) a létavky (Rhacophorinae) obsahující k roku 2016 devatenáct rodů. Je známo přes 400 druhů a počet popsaných létavkovitých stále roste. Tato čeleď je rozšířena ve východní, jižní a jihovýchodní Asii a také v Africe. Žáby obývají především lesy, ale přizpůsobily se i jiným biotopům včetně krajiny změněné lidmi. Zaznamenány byly v zemědělských oblastech včetně plantáží palem olejných, adaptovaly se i životu ve městech.

Létavkovití jsou malé i velké žáby, dosahují velikosti mezi 15 až 120 mm. Jejich zploštělé tělo může být různorodě zbarvené. Mezi prsty mají blánu, pomocí které mohou někteří zástupci při skocích plachtit ze stromu na strom, kvůli čemuž se stali známými mezi lidmi. Létavkovití jsou stromové žáby, žít mohou nicméně i na zemi. Aktivní jsou během noci a živí se převážně bezobratlými, jako je hmyz. Způsob rozmnožování závisí na jednotlivých rodech. Zatímco některé žáby kladou vajíčka na zem a prodělávají přímý vývoj, jiné do dutin stromů naplněných vodou a další pro ně vytvářejí pěnovitá hnízda nad vodní hladinou. Vylíhlí pulci poté spadnou do vody.

O popularizaci těchto žab se zasloužil vědec Alfred Russel Wallace. Lze je chovat v zajetí, jinak je jejich užitečnost pro člověka malá. Některé druhy jsou loveny pro maso. Na základě Mezinárodního svazu ochrany přírody bylo k roku 2018 hodnoceno 18 druhů jako vyhynulých a 25 kriticky ohrožených. Nebezpečí představuje hlavně ztráta přirozeného prostředí.
5-

+0Komentář Navrhl/a: OJJ, Diskuse 5. 5. 2018, 08:31 (CEST)




2-Dobrý článek 2019-08
Papoušek karolinský
Vycpaný exemplář
Papoušek karolinský (Conuropsis carolinensis) je vyhynulý druh papouška náležící do rodu Conuropsis. Papoušek obýval východ Spojených států amerických, kde vytvořil dva poddruhy. Preferoval lesy u vodních ploch. Papoušci karolinští byli malými papoušky, měřili okolo 30 cm, rozpětí křídel činilo asi 58 cm. Samci dosahovali mírně větší velikosti než samice. Tělo mělo převážně zelenou barvu, s křídly a rameny zčásti vybarvenými žlutavými odstíny. Krk s hlavou byl také zbarven žlutě, obličej a horní část hlavy oranžově, duhovka byla hnědavá. Stehna měla zbarvení žluté, zbytek končetin hnědé až růžové. Papoušek karolinský žil ve velkých hejnech, jednotliví ptáci posilovali své svazky probíráním peří. Noc trávili hlavně v dutinách stromů. Papoušek karolinský se živil semeny, další rostlinnou potravou či hmyzem, přičemž neváhal zaútočit ani na úrodu zemědělců. Hnízdil během března až dubna, snůška činila dvě až pět vajec. Papouška karolinského vybíjeli zemědělci, protože jim ničil úrodu. Bylo jich možno najednou zabít velké množství, neboť se vraceli ke svým mrtvým druhům z hejna. Lovili se také pro maso, jejich peří se využívalo coby ozdoba do klobouků a odchytáváni byli i živí jedinci pro chov v zajetí, převážně poté, co se stali vzácnými. Tehdy začali o ptáka stát i ornitologové a usilovali o co největší počet vzorků. Mimo toto pronásledování papouškům ubýval i biotop, lesy Evropané těžili pro dřevo nebo je nahradili plantážemi. Do Ameriky byly dovezené nové choroby a nepůvodní zvířata včetně včel, které mohly ptákům zabírat dutiny stromů. Ještě na začátku 19. století byl tento druh hojný, ale již v 80. letech 19. století se stal kvůli těmto faktorům velmi vzácným. Poslední jedinci ve volné přírodě byli zabiti roku 1904 u jezera Okeechobee na Floridě (i nadále však byla hlášena údajná nebo neověřená pozorování), v zajetí poslední jedinec – Incas – uhynul 21. února roku 1918. Mezinárodní svaz ochrany přírody hodnotí druh jako vyhynulý.
5-

+0Komentář Navrhl/a: OJJ, Diskuse 21. 6. 2018, 17:28 (CEST)



4-ostatní -
Anolis šedý
Samec ukazující lalok
Anolis šedý (Anolis sagrei), známý také jako anolis bahamský nebo anolis de la Sagra, je ještěrka původem Kuby a Baham. Byl široce introdukován na další místa, tím že byl prodáván jako domácí zvíře a nyní jej lze nalézt na Floridě, v Georgii, Texasu, Louisianě, Mississippi, Alabamě, Havaji a v Jižní Kalifornii.Byl také dovezen na další karibské ostrovy a na Tchaj-wan v Asii.Tento druh je vysoce invazní. V místech své introdukce dosahuje výjimečně vysokých populačních hustot, je schopen obsadit nová teritoria velmi rychle a konkurovat i konzumovat mnoho původních druhů ještěrek. Zavlečení anolise šedého do Spojených států na počátku sedmdesátých let 20. století změnilo chování a spustilo negativní vliv na populace původního anolise rudokrkého (Anolis carolinensis, známý také jako anolis zelený), kterého vytlačil do vrcholků stromů.

Anolis šedý patří do čeledi leguánovití (Iguanidae) a rodu Anolis. Tento druh zahrnuje následujících 6 poddruhů Druh popsal v roce 1837 francouzský zoolog profesor anatomie André Marie Constant Duméril a francouzský zoolog a herpetolog Gabriel Bibron Původně se Anolis šedý vyskytoval pouze na Kubě a na Bahamských ostrovech, ale nyní se nachází na Haiti a hlavně na Floridě, kde byl široce rozšířen. Anolis šedý je normálně světle hnědé barvy s tmavšími hnědými nebo černými značkami na zádech a několika světlými čarami na bocích. Podobně jako u jiných anolisů dokáže měnit barvu, v tomto případě tmavě hnědou do černé. Jeho lalok je zbarven od žluté do oranžovo-červené. Samci anolise šedého mohou dorůstat velikosti samců anolise rudokrkého, kolem 17,8–20,3 cm (7,0–8,0 in) délky, u některých jedinců až 22,9 cm (9,0 in). Velikost samice je také podobná velikosti anolise rudokrkého: 7,6–15 cm (3,0–5,9 in). Hlava samce anolise šedého je menší než u anolise rudokrkého. Ocas anolise šedého má také hřeben, který se táhne až za jeho hlavu, zatímco u anolise rudokrkého chybí. Anolis šedý se živí malými členovci, např. šváby, můrami, mravenci, kobylkami, cvrčky, moučnými červi, pavouky a larvami zavíječe voskového. Může se živit také jinými ještěrkami, jako scinky, anolisy rudokrkými, vajíčky ještěrek, svými vlastními svlečkami a odloučenými ocasy. Pokud jsou v blízkosti vody, živí se vodními členovci či malými rybami - téměř vším, co se vejde do jejich tlamy.

Anolis šedý svléká kůži po malých kusech, na rozdíl od některých jiných plazů, kteří svlékají kůži v jednom velkém kuse. Anolisové svlečenou kůži konzumují, aby si doplnili zásobu vápníku. V zajetí se může při nízké vlhkosti svlékaná kůže přilepit na anolise. Nesvlečená vrstva kůže se může hromadit kolem očí, znemožnit mu příjem potravy a může vést ke hladovění. Tomu lze zabránit udržováním vysoké vlhkosti.
9-

+0Komentář Navrhl/a: Adámoz (diskuse) 11. 9. 2018, 14:15 (CEST)
-1Ne Nedopracovaný nereprezantativní článek OJJ, Diskuse 29. 9. 2018, 17:41 (CEST)

2-Dobrý článek 2018-45
The Sacrament of Sin
Skupina Powerwolf při vystoupení v roce 2018
The Sacrament of Sin je sedmé studiové album německé powermetalové hudební skupiny Powerwolf. Vydáno bylo 20. července 2018 prostřednictvím společnosti Napalm Records. Skupina ho napsala během roku 2017 a na začátku roku dalšího ho začala nahrávat ve švédském studiu Fascination Street Studios ve městě Örebro. Jako producent se na něm podílel Jens Bogren, přičemž šlo o jeho první producentskou práci pro Powerwolf, a s orchestracemi skupině vypomáhal Joost van den Broek. Hudebně je album oproti předchozím nahrávkám mnohem pestřejší, změnil se výraz varhan, přibyly orchestrace a netradiční prvky jako dudy či flétna a kapela poprvé ve své historii nahrála baladu s doprovodem piana. Hlavním tématem alba z pohledu textů je hřích, nejde ale říct, že by šlo o konceptuální album; na desce se totiž objevují písně věnující se například upírům. Album bylo kritiky hodnoceno převážně kladně, vyzdvihovány byly hlavně nové prvky, které Powerwolf do hudby vložili. Desce se dařilo také komerčně, umístila se na prvním místě v německé hitparádě Media Control Charts, přední příčky obsadila také v několika dalších zemích včetně Česka, kde se dostala na sedmnáctou pozici. V rámci podpory alba plánuje skupina během let 2018 a 2019 vystupovat po Evropě.
1-

+0Komentář Navrhl/a: Michal Lenc (diskuse) 30. 9. 2018, 13:09 (CEST)
+1Ano --Bazi (diskuse) 4. 11. 2018, 00:26 (CET)

4-ostatní -
Sršeň obecná
Sršně obecné na dubu
Sršeň obecná (Vespa crabro) je největším evropským zástupcem jedovatého sociálního blanokřídlého hmyzu z čeledi sršňovitých. Žije v mírných oblastech Evropy a Asie, zavlečena byla i do Ameriky.

Stavbou těla se podobá běžnějším vosám, je však větší a poněkud jinak zbarvená. Dosahuje délky 18–35 mm. Na těle se střídá žlutá, černohnědá a cihlová barva. Většinou v dutinách stromů si staví oválné papírové hnízdo, které může měřit v průměru až 80 cm. Žije ve společenstvech, která mohou čítat až okolo 1700 jedinců. Ta tvoří samice (královny), dělnice, samci a nedospělí jedinci. Samice a dělnice mají silná kusadla a žihadlojedem, samcům žihadlo chybí a kusadla mají měkčí.

Je dravým druhem, své larvy krmí různým hmyzem, především mouchami, můrami, vosami, včelami, cikádami a vážkami, případně pavoukovci. Dospělci se živí většinou sladkou šťávou z ovoce, květů a mízou stromů, ovšem královna krátce po probuzení z hibernace konzumuje hmyz, aby získala bílkoviny. Pokud není podrážděná, nechová se sršeň agresivně a lidí si nevšímá ani v blízkosti hnízda. Její jed sice působí značnou bolest, ale je poměrně slabý, například v porovnání se včelím.
5-

+0Komentář Navrhl/a: Whitesachem (diskuse) 29. 10. 2018, 19:03 (CET)


2-Dobrý článek -
Levhart arabský
Levhart arabský odchycený při výzkumu v Judské poušti
Levhart arabský či leopard arabský (Panthera pardus nimr) je poddruh levharta skvrnitého žijící ostrůvkovitě při okrajích Arabského poloostrova a v malé části Izraele. Jeho biotopem jsou většinou horské, skalnaté, aridní oblasti, v nichž se nacházejí v potřebném množství zdroje vody (cca 1 na vzdálenost 3 km). Jedná se o velmi světlý a malý poddruh, hmotnost dospělých jedinců jen málokdy převyšuje 30 kg. Kromě období páření žije samotářským životem, setkání s člověkem se pokud možno vyhýbá. Loví nejčastěji gazely, kozorožce, zajíce, damany, dikobrazy a rozličné menší živočichy. Když má možnost a chybí mu přirozená kořist, napadá i domácí zvířata. Ještě začátkem 20. století byl levhart arabský rozšířen na velké části Arabského poloostrova, v Palestině a na Sinaji, ale postupně se jeho teritorium fragmentovalo a počet jedinců rychle klesal. Celková populace dosahuje začátkem 21. století jen 170–320 dospělých jedinců (z toho asi 70 v chovaných v zajetí) a Mezinárodním svazem ochrany přírody je klasifikován jako kriticky ohrožený. Nebezpečím pro něj je nelegální lov a úbytek přirozené kořisti, přičemž za obojím stojí svou činností člověk. Levhart arabský byl jako poddruh levharta skvrnitého uznáván už od roku 1833, a to přesto, že byl popsán na základě pouze jedné kožešiny. Dostal trinomické jméno nimr‎‎, což arabsky znamená „levhart“, „tygr“ či „zvíře vypadající jako tygr se skvrnami“. Arabsky mluvící lidé mu obvykle říkají النمر العربي‎‎ (Al nimr al-arabi). Hebrejsky se nazývá נמר המדבר‎‎ (namer ha-midbar), tj. levhart pouštní, či נמר ערבי‎‎ (namer aravi), tedy levhart arabský.
5-

+0Komentář Navrhl/a: Whitesachem (diskuse) 29. 10. 2018, 19:56 (CET)


4-ostatní -
Žralok bílý
Žralok bílý a potápěč
Žralok bílý (Carcharodon carcharias) či velký bílý žralok, dříve často nazývaný žralok lidožravý, je žralok z čeledi lamnovitých vyskytující se většinou v pobřežních vodách. Dosahuje maximální délky okolo 7 metrů a hmotnosti i více než 3 tun. Pohlavně dospělý bývá až po 26 letech a dožívá se i více než 70 let, což z něj činí jednu z nejdéle žijících chrupavčitých paryb. Patří k nejrychlejším žralokům, může nakrátko zrychlit až na 56 km/h. Je považován za člověku velmi nebezpečného predátora, neboť je zodpovědný za nejvíce nevyprovokovaných útoků na lidi mezi všemi žraloky a jako takový byl dlouhodobě systematicky huben námořníky a rybáři. Jeho pronásledování ještě zesílilo po uvedení úspěšného filmu Čelisti. Ve skutečnosti tito žraloci člověka systematicky neloví, smrtelných útoků bývá v průměru jen 1,5 ročně. Živí se především mořskými rybami a savci (zvláště ploutvonožci), v menší míře i plazy a ptáky. Jeho jediným predátorem mimo člověka je kosatka dravá. Podle kritérií IUCN je veden jako zranitelný druh, který může v brzké době čelit hrozbě vyhubení. V roce 1758 dal Carl Linné velkému bílému žralokovi první vědecké pojmenování Squalus carcharias. Později změnil zoolog Andrew Smith rodové jméno na Carcharodon, což pochází z řečtiny a znamená „roztřepený zub“. Jako druh se velký bílý žralok objevuje ve středním miocénu. Nejstarší známý fosilní nález je přibližně 16 mil. let starý, stáří druhu pak bude o něco vyšší. Velmi blízkým příbuzným velkého bílého byl archaický žralok mako Isurus hastalis.
1-

+0Komentář Navrhl/a: Whitesachem (diskuse) 3. 11. 2018, 15:05 (CET)
+1Ano Kvalitní článek. Podle mého názoru by byl zralý i na proces NNČ. OJJ, Diskuse 23. 12. 2018, 12:39 (CET)



2-Dobrý článek -
Apollo a Marsyas
Tizian: Apollo a Marsyas
Apollo a Marsyas je obraz pozdně renesančního benátského umělce Tiziana, umístěný v obrazárně kroměřížského zámku. Odborníci ho považují za nejcennější umělecké dílo na území Česka. Přesné okolnosti vzniku nejsou známy, je však nesporné, že je to práce zralého umělce. Možná je to dokonce jeden z posledních Tizianových obrazů, který mistr vytvořil jako osmdesátník mezi rokem 1570 a smrtí roku 1576, a může být nedokončený. Patří k řadě zpracování mytologických námětů podle Ovidiových Proměn, na nichž Tizian pracoval ve svých pozdních letech. „Proslaveně divošská“ malba znázorňuje krutý trest satyra Marsya, který drze vyzval boha Apollona na hudební soutěž a prohrál v ní svůj život. Nyní ho Apollon a jeho pomocníci zabíjejí stahováním z kůže zaživa. Volbu tématu možná inspirovala smrt Marcantonia Bragadina, benátského velitele Famagusty na Kypru. Toho stáhli z kůže Osmané, když město padlo v srpnu 1571. Poprvé je obraz doložen roku 1655 jako součást sbírky anglického exulanta Thomase Howarda, hraběte z Arundelu. Do Kroměříže se dostal v roce 1673, kdy ho biskup Karel II. z Lichtenštejna-Kastelkornu vyhrál v loterii. S obrazem se v biskupských sbírkách nezacházelo vždy dobře, byl oříznut a na mnoha místech vážně poškozen. Až do dvacátého století také unikal pozornosti znalců, protože Kroměříž ležela daleko od známých center umění. Nyní je však považován za jedno z hlavních děl Tizianova pozdního období a je žádaným exponátem na předních světových výstavách.
5-

+0Komentář Navrhl/a: Ioannes Pragensis (diskuse) 7. 2. 2019, 21:38 (CET)

Dlouhodobě nevyhovující návrhy[editovat | editovat zdroj]