Wikipedie:Článek týdne/Návrhy

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání

Zde jsou návrhy článků, které by se mohly objevit na Hlavní straně v sekci Článek týdne. Schválené návrhy přiřazené k týdnům se přesouvají do přípravy. Seznam již zveřejněných článků týdne je v archivu.

Navrhování[editovat | editovat zdroj]

Návrhy jsou ukázkami již existujících kvalitních článků. Ideálně by se mělo jednat o recenzované Dobré nebo Nejlepší články (můžete vybírat z dosud nepoužitých Dobrých nebo Nejlepších článků), není to však podmínkou. Články se zajímavou tematikou mají velké plus.

Návrhy by měly:

  • dodržovat délku textu 1000–1800 znaků (s mezerami, bez wikiformátování, ideálně kolem 1400); text rozdělte do dvou odstavců;
  • obsahovat poutavý obrázek s popisem, jehož výsledná šířka na Hlavní straně bude 100px.

Ukázka by v rámci možností měla korespondovat s úvodem článku. Několik tipů na dobrý úryvek:

  • vybírejte do ukázky zajímavé informace;
  • snažte se psát poutavě, zkuste čtenáře zaujmout;
  • můžete psát volnějším stylem, než jak je psán úvod v článku (tam je samozřejmě nutné dodržovat přísně encyklopedický styl);
  • vyhýbejte se odborným termínům, složitým formulacím i přehlcení ukázky daty a čísly;
  • zkuste vybrat co nejzajímavější obrázek k článku;
  • odkazujte na zajímavé články; pokud neexistují, vytvořte je.

Prosíme, nečekejte, že se bude návrhem někdo detailně zabývat a předělávat ho, aby mohl jít na Hlavní stranu. Nebude. Je hlavně na navrhovateli, aby dodal článek, který může týden reprezentovat Wikipedii na její úvodní stránce.

Posuzování návrhů[editovat | editovat zdroj]

Přítomnost návrhů zde ještě nezaručuje, že se daný výňatek na Hlavní straně v dohledné době vyskytne. Chcete-li přispět ke schválení návrhu nebo máte-li k němu námitku či připomínku, přidejte k němu svou recenzi (do prvního volného číslovaného parametru recenze1-9) a využijte k tomu příslušnou předlohu:

  • {{čt/ano| --~~~~}}
  • {{čt/ne| --~~~~}}
  • {{čt/komentář| --~~~~}}

Zejména u negativních recenzí doplňte před svůj podpis i stručné zdůvodnění. Případné polemiky s recenzemi, je-li to nutné, veďte na diskusní stránce k návrhu.


Zpracované návrhy[editovat | editovat zdroj]

Článek Obrázek Anotace Recenze
Č N T
2-Dobrý článek -
John Cale při vystoupení v pražském Divadle Archa (2006)
John Cale při vystoupení v pražském Divadle Archa (2006)
Black Acetate je čtrnácté studiové album velšského hudebníka a skladatele Johna Calea z roku 2005. Bylo představeno dva roky po vydání předchozího alba HoboSapiens v říjnu 2005 vydavatelstvím EMI Records. Jde o jeho druhé a zároveň poslední studiové album vydané touto společností. Jde zároveň o jeho poslední řadovou desku do roku 2012, kdy vydal album Shifty Adventures in Nookie Wood. Hlavním producentem alba byl sám Cale; většinu písní s ním však produkoval Herb Graham, Jr., skladbu „Sold-Motel“ pak Mickey Petralia. Výkonným producentem byla Caleova manažerka Nita Scott, která tuto funkci zastávala i na řadě jeho dalších nahrávek. Album obsahuje celkem třináct písní. Někteří kritici album oceňovali, část však měla opačný názor. Jedním z problémů byla improvizovaně vzniklá píseň „Brotherman“. Album se umístilo v belgické vlámské hitparádě Ultratop nejlépe na 87. místě. Název Black Acetate dostalo podle starých acetátových desek.
5-

+0Komentář Navrhl/a: Marek Koudelka (diskuse) 15. 10. 2016, 13:03 (CEST)
Odpovědět[odpovědět]

2-Dobrý článek -
John Cale při vystoupení v Tchaj-pej (2010)
John Cale při vystoupení v Tchaj-pej (2010)
Fear je čtvrté sólové studiové album velšského hudebníka Johna Calea, jež bylo vydáno v říjnu 1974 jako jeho první řadové album zveřejněné vydavatelstvím Island Records. Deska obsahuje devět autorských písní s celkovou stopáží čtyřiceti minut. Její nahrávání probíhalo ve studiích Sound Techniques a Olympic StudiosLondýně. Producentem byl Cale, který na ní rovněž zpíval a hrál na několik dalších nástrojů. Dále se na ní podíleli další hudebníci, již měli v té době smlouvu se společností Island Records, a sice Brian Eno či Phil Manzanera ze skupiny Roxy Music, dále Richard Thompson, Bryn Haworth a další. Ještě před vydáním tohoto alba odehrál John Cale společné vystoupení s Ayersem, Enem a Nico v londýnském sále Rainbow Theatre. Na něm také provedl dvě skladby z alba Fear, a to „Buffalo Ballet“ a „Gun“. Žádná z nich však později nevyšla na koncertním albu June 1, 1974 zaznamenaném při tomto koncertu.
5-

+0Komentář Navrhl/a: Marek Koudelka (diskuse) 15. 10. 2016, 13:04 (CEST)
Odpovědět[odpovědět]

2-Dobrý článek -
John Cale při vystoupení v pražském Divadle Archa (2006)
John Cale při vystoupení v pražském Divadle Archa (2006)
Vintage Violence je debutové sólové studiové album velšského hudebníka Johna Calea, vydané v březnu roku 1970 prostřednictvím hudebního vydavatelství Columbia Records. Původně album vyšlo na gramofonové desce, na kompaktním disku bylo poprvé představeno až koncem osmdesátých let. Spolu s albem Church of Anthrax, jež bylo vydáno v následujícím roce, jde o Caleovo jediné album publikované touto společností; později přešel k vydavatelství Reprise Records. Cale je spolu se svým tehdejším častým spolupracovníkem Lewisem Merensteinem producentem alba a pod deseti z jedenácti písní je podepsán také autorsky. O hudební doprovod se na albu postarala skupina Grinder's Switch vedená Garlandem Jeffreysem. Sám John Cale o nahrávání tohoto alba řekl, že první den naučil ostatní hudebníky písně a za následující dva dny je nahráli. Rovněž uvedl, že si na tomto albu chtěl vyzkoušet, zdali umí psát jednoduché písně.
5-

+0Komentář Navrhl/a: Marek Koudelka (diskuse) 15. 10. 2016, 13:04 (CEST)
Odpovědět[odpovědět]













2-Dobrý článek -
Tyler Posey v roce 2017
Tyler Posey v roce 2017
Tyler Garcia Posey (* 18. října 1991 Santa Monica, Kalifornie, USA) je americký herec a hudebník, syn herce a scenáristy Johna Poseyho. Účinkoval již v raných letech v řadě dětských filmových a televizních rolí, za něž byl dvakrát nominován na cenu Young Artist Award. Nejvýraznější byl jako Raul Garcia v seriálu z lékařského prostředí Doc (2001–2004) či jako Ty Ventura v romantické komedii Krásná pokojská (2002). Následovala minisérie z produkce Stevena Spielberga Na Západ (2005), seriály Bratři a sestry (2006–2007) a Lincoln Heights (2009) i několik filmových rolí. V dospělosti se stal známým především jako představitel ústřední postavy Scotta McCalla z televizního seriálu stanice MTV Vlčí mládě (Teen Wolf, od roku 2011), i když byl poté obsazen i do řady filmových postav včetně hororové parodie Scary Movie 5 (2013). Uplatnil se také v hlasovém herectví, například v animovaném seriálu Rychle a zběsile: Závodníci v utajení (od roku 2019). Na přelomu let 2011–2012 získal řadu mládežnických hereckých ocenění včetně Teen Choice Award a na některá další byl nominován. Hudebně působil několik let ve skupině Lost in Kostko, kterou v roce 2009 spoluzakládal.
1-

+1Ano Navrhl/a: Bazi (diskuse) 31. 10. 2021, 12:46 (CET)
Odpovědět[odpovědět]









2-Dobrý článek -
Astronomiae Pars Optica (česky Optická část astronomie) je opticko-geometrický spis německého astronoma a teologa Johanna Keplera. Kepler slíbil císaři Rudolfovi II., že knihu dokončí během osmi týdnů do Vánoc 1602, své schopnosti ale přecenil a Rudolfovi rozsáhlý spis o 450 stranách předložil až v lednu 1604. Kniha byl vytištěna na podzim téhož roku ve Frankfurtu nad Mohanem. Text spisu se dělí na 22 kapitol a doprovází ho řada geometrických nákresů. Kepler ho věnoval svému předchůdci Tychonovi Brahe. Kepler tímto dílem položil základy moderní optiky i projektivní geometrie. Učinil jím totiž mnoho významných objevů. Jako první například vysvětlil optickou funkci lidského oka, zformuloval zákon převrácených čtverců nebo představil myšlenku o neustálých proměnách matematických entit. Dále se v knize věnoval zatmění Slunce, dírkovým komorám, lomu světla, kuželosečkám a dalším problematikám. Své objevy pak významně rozvinul ve své další knize Dioptrice (Dioptrika), vydané roku 1611. Bezprostředně na Keplerovu Optiku navázal Holanďan Willebrord Snellius, jenž v roce 1620 znovuobjevil zákon lomu světla. Dále na Keplera v optice navazoval například René Descartes či Isaac Newton. Keplerovy teologické úvahy o paprscích zase upoutaly německého spisovatele a filozofa Johanna Wolfganga Goetheho.
1-

+0Komentář Navrhl/a: OJJ, Diskuse 7. 4. 2022, 12:19 (CEST)
+1Ano --Bazi (diskuse) 28. 8. 2022, 00:44 (CEST)
Odpovědět[odpovědět]


2-Dobrý článek -
Plejády (nazývané také Kuřátka, Sedm sester, v Messierově katalogu označené M 45) jsou mladá otevřená hvězdokupasouhvězdí Býka. Tato hvězdokupa, která je od Země vzdálená jen asi 440 světelných let, obsahuje několik hvězd viditelných pouhým okem. V městských oblastech je takto možné zahlédnout pět až sedm hvězd, ale pod průzračnou oblohou bez světelného znečištění dvanáct i více hvězd. Hvězdokupa je obklopena slabou reflexní mlhovinou, která je nejlépe vidět na fotografiích s dlouhou expozicí pořízených velkými dalekohledy.

Nejvýraznější členové Plejád jsou velmi jasní modří obři a bílé hvězdy hlavní posloupnosti. Hvězdokupa však obsahuje stovky dalších hvězd, z nichž většina je příliš slabých na to, aby byly viditelné pouhým okem. Plejády jsou velmi mladá hvězdokupa. Její stáří se odhaduje na 112±5 milionů let, ale odhadem za 250 milionů let se pravděpodobně rozplyne a její hvězdy se budou napříč galaxií pohybovat nezávisle.

Díky jejich velké jasnosti a zdánlivé blízkosti jejích hvězd jsou Plejády známé od starověku. Zmínil se o nich Homér a také Klaudios Ptolemaios a další klasičtí autoři. Jakmile bylo zjištěno, že hvězdy jsou nebeská tělesa podobná Slunci, objevily se domněnky, že by hvězdy mohly být nějakým způsobem navzájem provázány. Později se výzkumem vlastního pohybu hvězd a určením jejich vzdálenosti podařilo ověřit, že Plejády jsou skutečně gravitačně svázány a že mají společný původ.
5-

+0Komentář Navrhl/a: OJJ, Diskuse 26. 7. 2022, 10:21 (CEST)
Odpovědět[odpovědět]

2-Dobrý článek -
Lumbiní (v sanskrtu लुम्बिनी) je jedno ze čtyř hlavních buddhistických poutních míst. Nachází se na předhůří himálajského pohoří v dnešním jižním Nepálu, poblíž jeho hranice s Indií. Leží asi na půli cesty mezi městy Kapilavastu a Bhairawa. Podle tradice se zde narodil princ Siddhártha, který se později stal Buddhou Šákjamunim. Lumbiní leží na severu Indického subkontinentu v jižním Nepálu, 25 kilometrů východně od Kapilavastu. Jméno Lumbiní je odvozeno od Buddhovy babičky, matky královny Máji. Když ve 3. století př. n. l. místo navštívil král Ašóka, nechal zde vztyčit sloup, který se dochoval až do současné doby. Z dalších staletí se o Lumbiní dochovaly cenné literární zprávy v dílech čínských poutníků Fa-siena a Süan-canga. Lumbiní však bylo postupně opouštěno a buddhistické památky počaly chátrat. V 15. století přivodil jeho definitivní zánik vpád Mughalů. Lumbiní bylo znovuobjeveno koncem 19. století, v následujících desetiletích zde proběhlo několik archeologických průzkumů. Od konce 70. let 20. století Lumbiní prochází rozsáhlou přestavbou, od roku 1997 je součástí světového dědictví UNESCO.
5-

+0Komentář Navrhl/a: OJJ, Diskuse 25. 7. 2022, 10:46 (CEST)
Odpovědět[odpovědět]

2-Dobrý článek -
Kostel svatého Bartoloměje ve Velkém Šenově je římskokatolická sakrální stavba tvořící dominantu města. První kostel byl středověkého založení, ale dochovaná renesanční stavba pochází patrně ze 70. let 15. století a v 18. století prošla barokními úpravami. Od roku 2000 je chráněna jako kulturní památka České republiky. Vnější omítky, střecha věže a okolí kostela prošly roku 2015 rozsáhlou rekonstrukcí.

Jednolodní orientovanou stavbu zakončuje pětiboký presbytář s hranolovou věží. Loď je plochostropá, barokní a klasicistní mobiliář pochází převážně z 18. a 19. století. Obraz na hlavním oltáři znázorňuje umučení svatého Bartoloměje, vedlejší oltáře zdobí sochy Panny MarieNejsvětějšího srdce Ježíšova. Varhany z roku 1933 od krnovské firmy Rieger disponují 20 rejstříky a 1501 píšťalami. Ve zvonici visí tři zvony: nejstarší umíráček, Velikonoční zvon z roku 1921 od chomutovské firmy Richarda Herolda a malý zvon přenesený z místní kaple Kalvárie.

Kolem kostela se rozprostírá zrušený hřbitov s řadou dochovaných, památkově chráněných náhrobků. Autorem sedmi z nich je drážďanský dvorní sochař Franz Pettrich (1770–1844). Severně od kostela stojí barokní sousoší se svatým Janem Nepomuckým a také bronzová socha Raněný od Ferdinanda Opitze (1885–1956). Pozdně barokní budovu fary z roku 1783 zdobí znak Salm-Reifferscheidtů.
5-

+0Komentář Navrhl/a: OJJ, Diskuse 24. 7. 2022, 15:20 (CEST)
Odpovědět[odpovědět]

2-Dobrý článek -
Ježkovice (německy: Jeschkowitz) jsou obec v Jihomoravském kraji v okrese Vyškov. Nacházejí se 9 km západně od města Vyškov na jižních svazích Drahanské vrchoviny v nadmořské výšce 450 m n. m. Obec je půdorysně protáhlá náves, zužující se k severozápadu, a protéká jí potok Drnůvka ústící do potoka Rostěnického. Dva kilometry na severovýchod od obce se rozprostírá vodní nádrž Opatovice, zásobárna pitné vody pro Vyškov a okolí. V obci v těsném blízkosti hřbitova stojí kaple Nejsvětějšího Srdce Páně postavená v roce 1939. Je zde několik podnikatelských subjektů zaměřených převážně na zemědělství a řemeslné práce. K roku 2022 v obci žilo 381 obyvatel Obec s ježkovickým panským dvorem byla po značnou část své historie součástí račického panství s centrem okolo hradu (dnes zámku) Račice. První písemná zmínka o obci pochází z 13. prosince 1375, kdy litomyšlský biskup Albrecht Aleš ze Šternberka a jeho příbuzný Petr ze Šternberka dosvědčili, že budou respektovat výrok soudu, který Albrechtovi ukládal převést račické panství i s Ježkovicemi na Petra ze Šternberka. Dnešní obec je od roku 2000 součástí mikroregionu Drahanská vrchovina.
5-

+0Komentář Navrhl/a: OJJ, Diskuse 25. 7. 2022, 10:33 (CEST)
Odpovědět[odpovědět]

2-Dobrý článek -
Kostel svatého Václava ve Šluknově je římskokatolický farní kostel, pravděpodobně již v pořadí třetí stavba na témže místě. Barokní sakrální stavba byla postavena v letech 1711–1722, přičemž její využívání začalo roku 1714. Plány vytvořil lipovský stavitel Zacharias Hoffmann (1678–1754) a zapracoval do nich připomínky rakouského architekta Johanna Bernharda Fischera z Erlachu (1656–1723). V roce 1922 se stal kostel arciděkanským a od roku 1966 je chráněn jako kulturní památka.

Jednolodní stavba stojí na obdélníkovém půdorysu a zakončuje ji půlkruhově uzavřený presbytář směřující na severovýchod. Stěny zdobí zdvojené pilastry, po stranách hlavního vchodu stojí sochy svatého PavlaJana Křtitele. Na hlavním oltáři je umístěn obraz Zavraždění svatého Václava z konce 18. století od Jana Jiřího Schmidta. Na brankách a konzolách stojí sochy svatého Víta, Ludmily, ProkopaVojtěcha. Boční oltáře jsou zasvěceny Jezulátku, Nejsvětějšímu Srdci Ježíšovu, svaté Barboře, Panně Mariisvatému Janu Nepomuckému. Na jesličkách o rozměrech 6 × 2 metry se podílela řada betlémářů ze Šluknovského výběžku. Varhany z let 1939–1940 od žitavské firmy Andreas Schuster & Sohn disponují 47 rejstříky, třemi manuály, pedálem a více než třemi tisíci píšťalami.

Na zrušeném hřbitově, jenž se rozprostíral kolem kostela, se dochovala řada klasicistních náhrobků, včetně několika prací drážďanského sochaře Franze Pettricha (1770–1844). Severně od něj stojí sochy svatého Vojtěcha, Jana Nepomuckého a Prokopa, přenesené ke kostelu z různých částí města. Před farou z roku 1842, umístěnou východním směrem, stojí socha svatého Václava.
5-

+0Komentář Navrhl/a: OJJ, Diskuse 5. 3. 2022, 10:21 (CET)
Odpovědět[odpovědět]


2-Dobrý článek -
Ukázka opevnění ruských sídel na Sibiři v 17. století. Muzeum Talcy u Irkutska.
Ukázka opevnění ruských sídel na Sibiři v 17. století. Muzeum Talcy u Irkutska.
Druhé obléhání Albazinu v letech 16861687 bylo jednou z epizod boje o Poamuří mezi Ruskem a mandžuskou říší Čching v rámci rusko-čchingského konfliktu táhnoucího se od počátku 50. do konce 80. let 17. století.

Albazinském ostrohu, sídlu stejnojmenného vojevodství a hlavní opoře ruské moci na Amuru, byl oddíl ruských kozáků vedený vojevodou Alexejem Tolbuzinem s ruskými rolníky, lovci a řemeslníky v červnu 1685 obležen čchingskou armádou vojevůdce Langtana. Kvůli převaze nepřítele se Rusové po dvou týdnech vzdali. Čchingové se však neočekávaně stáhli. Po několika týdnech byl Albazin Rusy znovuobsazen. Namísto na Sibiři běžné palisády ho tentokrát Rusové opevnili zemními valy, odolnými vůči dělostřelectvu a soustředili v něm silnou posádku, více než 800 mužů. V létě 1686 Čchingové reagovali novým obležením. Rusové se tentokrát úporně bránili, odolali několika útokům a naopak při výpadech poškodili nepřátelské vojsko. S příchodem zimy a kvůli vyčerpání obou stran boje ztratily na intenzitě a v prosinci 1686, po uzavření příměří mezi Ruskem a říší Čching, ustaly úplně. Obléhatelé pak umožnili obráncům doplnění zásob.

Obě strany měly značné ztráty, Rusů padlo kolem stovky, pětinásobek zemřel na kurděje, bojeschopných zůstalo pouze několik málo desítek. Na čchingské straně zahynulo dvaapůl tisíce vojáků a mnoho z doprovodného personálu. Čchingská armáda se v polovině května 1687 stáhla od města na několik kilometrů a začátkem srpna odplula. Rusové tak zadrželi čchingskou ofenzívu a posílili svoji pozici na mírových jednáních. Podle Něrčinské mírové smlouvy z roku 1689 však region připadl Čchingům a Rusům nezbylo než jej vyklidit.
5-

+0Komentář Navrhl/a: Jann (diskuse) 10. 4. 2022, 15:45 (CEST)
Odpovědět[odpovědět]


2-Dobrý článek -
Císař Süan-te (13991435), vlastním jménem Ču Čan-ťi , z dynastie Ming vládl jako císař v letech 1425–1435 říši Ming. Byl synem a nástupcem císaře Chung-siho. Po převzetí vlády od nového roku vyhlásil éru „Šíření ctnosti“, Süan-te. Název éry je používán i jako jméno císaře. Pozdější historici považovali jeho vládu za zlatý věk dynastie.

Ču Čan-ťi se narodil budoucímu císaři Chung-simu. Miloval poezii a literaturu, byl uznávaným malířem, ale i zdatným válečníkem. Roku 1425 se po krátké vládě otce stal císařem říše Ming. Po nástupu na trůn zrušil otcovo rozhodnutí o přesunu hlavního města z Pekingu do Nankingu. Proti mladému císaři se postavil jeho strýc Ču Kao-sü, ale Süan-te proti němu osobně vytáhl a snadno a rychle ho porazil. Druhým problémem počátku Süan-teho vlády byla táhlá válka ve Vietnamu. Císař jmenoval nového velitele okupačních vojsk a poslal mu velké posily, které však Vietnamci ihned rozdrtili. Mingská armáda poté ustoupila do Číny a Vietnam získal nezávislost. Vztahy s ostatními státy jihovýchodní Asie byly naopak klidné.

Za vlády Süan-teho vzrostl vliv eunuchů císařského paláce, v neposlední řadě i proto, že řídili tajnou policii. Císař se snažil vnést řád a disciplínu do státní správy. Süan-teho vláda se také snažila podpořit oběh papírových peněz, proto potlačovala užívání mincí a zakazovala užívání drahých kovů, tyto akce ale neměly úspěch. Protože vysoké daně vedly za předešlých vlád v nejvíce zatížených prefekturách říše (především v Ťiang-nanu) rolníky k opouštění hospodářství, Süan-te snížil daně a vyslal do provincií „cestující usmiřovatele“, aby zlepšili práci provinčních úřadů. Měli za úkol odstraňování nespravedlností a korupce výběrčích daní a kontrolu stavu vojenských jednotek.
5-

+0Komentář Navrhl/a: OJJ, Diskuse 26. 7. 2022, 10:12 (CEST)
Odpovědět[odpovědět]

2-Dobrý článek -
Portrét Wang Jang-minga
Portrét Wang Jang-minga
Povstání knížete z Ning je označení pro vzpouru Ču Čchen-chaoa, knížete z Ning, proti vládě mingského císaře Čeng-te. Povstání s centrem v Nan-čchangu, hlavním městě jihočínské provincie Ťiang-si, začalo 10. července a zhroutilo se 20. srpna 1519, kdy kníže z Ning padl do zajetí vládní armády vedené velkým koordinátorem sün-fu jižního Ťiang-si Wang Jang-mingem.

Ambiciózní Ču Čchen-chao toužil po získání moci, snažil se ovládnout domovskou provincii Ťiang-si, pomocí příznivců u dvora nabízel bezdětnému císaři Čeng-temu svého syna jako korunního prince. V létě 1519 se kníže z obavy před zatčením otevřeně vzbouřil. Plánoval shromáždění armády a tři dny po začátku povstání vytáhnout na Nanking, vedlejší hlavní město říše Ming, dosáhnout jej o pět dní později a oficiálně nastoupit na trůn. Plán vzbouřenců selhal. Wang Jang-ming, nejvýše postavený úředník v provincii, na počátku vzboury rebelům šťastně unikl a v Ťi-anu na jihu Ťiang-si shromažďoval armádu a snažil se znejistit povstalce podsouváním falešných zpráv. Kníže kvůli obavám vzbuzeným Wang Jang-mingovou psychologickou válkou oddaloval zahájení pochodu na Nanking, na sever vyrazil až 27. července. Wang Jang-ming zatím shromáždil oddíly prefektů a okresních správců z velké části Ťiang-si, vytáhl na Nan-čchang a 14. srpna ho snadno obsadil. Vracejícící se armádu rebelů Wang Jang-mingovo vojsko rozdrtilo ve třídenní bitvě na jezeře Pcho-jang severně od Nan-čchangu, kníže v bitvě padl do zajetí.

Na povstání císař Čeng-te reagoval cestou z Pekingu na jih v doprovodu armády. Do Nankingu dorazil až v lednu 1520. Následné vyšetřování vzpoury se táhlo do konce roku 1520 a skončilo popravami nejdůležitějších účastníků povstání i jejich příznivců u dvora; knížeti bylo dovoleno spáchat sebevraždu. Už v září 1520 se císař vydal zpět do Pekingu, během cesty onemocněl a po několika měsících na jaře 1521 zemřel.
5-

+0Komentář Navrhl/a: Jann (diskuse) 10. 4. 2022, 18:04 (CEST)
Odpovědět[odpovědět]

2-Dobrý článek -
Totila vešel do dějin zejména jako významný ostrogótský vojevůdce a král od roku 541 až do své smrti v roce 552. Za jedenáct let vlády opanoval téměř celou Itálii a dvakrát dobyl její metropoli Řím. Naprostá většina historických důkazů o jeho životě pochází z pera byzantského historika a Totilova současníka Prokopia z Kaisareie, který doprovázel na cestách jednoho z nejvýznamnějších vojevůdců své doby, Belisara. Podle mincí, jež nechával gótský král razit, víme, že jeho skutečné jméno bylo Baduila; přízvisko Totila byl pseudonym, jímž ho ve svých knihách nazývá právě Prokopios a jeho význam lze interpretovat jako Nesmrtelný. Sestavit ucelenou mozaiku Totilovy osoby z historických pramenů, které se spíš zabývají jeho skutky než povahou a fyziognomií, je velmi složité, ne-li nemožné. Dodnes nevíme jakého byl vzezření ani věku. Jediná narážka v tomto smyslu pochází z Prokopiova popisu bitvy u Tagin, kdy doslova uvádí: „…on pak v mladické chvástavosti odpovídal, že válka je nevyhnutelná.“ Nutno podotknout, že v té době měl za sebou již jedenáct let vlády. V církevních textech se zachovala pouze zmínka o tom, že byl vyznavačem ariánství. Poměrně značným otazníkem je i Totilův charakter. Někteří moderní autoři se domnívají, že byl tím, čemu se později řkalo „beau sabeur,“ tedy dokonalý zabiják, avšak tento pojem rozhodně nevystihuje celý jeho osobnostní profil.
5-

+0Komentář Navrhl/a: OJJ, Diskuse 24. 7. 2022, 15:06 (CEST)
Odpovědět[odpovědět]

2-Dobrý článek -
Tankred Galilejský (ve starší literatuře psáno Tankréd; francouzsky Tancrède, latinsky Tancredus; dále možno Tankred z Tiberiady či Tankred z Antiochie, pro možnost záměny méně přesně také Tankred z Hauteville; asi 1072 – 5. nebo 12. prosinec 1112) byl italo-normanský válečník a jeden z vůdců první křížové výpravy. Byl synovcem a na výpravě nejbližším člověkem knížete Bohemunda z Tarentu a podobně jako on, i Tankred se ke křížové výpravě připojil ze zištných důvodů. Při postupu křižáků Kilíkií se oddělil od hlavního vojska, společně s hrabětem Balduinem z Boulogne, který rovněž toužil po vlastním panství. Ale jejich společné tažení nemělo dlouhého trvání a spor o dobyté město Tarsos jejich cesty rozdělil. Zatímco Balduinovi se nakonec podařilo vytvořit na Eufratu své vlastní hrabství, Tankred se znovu připojil k hlavnímu vojsku, se kterým vytrval až do finálního obléhání Jeruzaléma. Po skončení křížové výpravy si Tankred ve Svaté zemi vydobyl své vlastní Galilejské knížectví. Když byl Tankredův strýc Bohemund zajat, ujal se Tankred regentské vlády v Antiochijském knížectví. Po Bohemundově propuštění zůstal Tankred v Antiochii. Když proti Antiochii vytáhl byzantský císař Alexios I., Bohemund se vrátil zpět do jižní Itálie a Tankred se tak znovu stal antiochijským regentem. Po Bohemundově smrti roku 1111 Tankred krátce vládl za jeho nezletilého syna Bohemunda II. až do své smrti roku 1112.
5-

+0Komentář Navrhl/a: OJJ, Diskuse 24. 7. 2022, 15:16 (CEST)
Odpovědět[odpovědět]

2-Dobrý článek -
John Adams (známý i pod pseudonymem Alexander Smith a z něj pocházející zdrobnělinou Aleck; 4. prosince 1767 Hackney, Anglie5. března 1829 Pitcairnův ostrov) byl britský námořník a účastník slavné vzpoury na HMAV Bounty. Spolu s dalšími vzbouřenci a Tahiťany v lednu 1790 spoluzaložil osadu na Pitcairnově ostrově. V roce 1793 přežil povstání tahitských mužů proti bělochům, v němž většina britských vzbouřenců zemřela. Po smrti posledního společníka Neda Younga se John Adams přiklonil ke křesťanství, na jeho principech dále vedl kolonii. Pod Adamsovým vedením osada prosperovala, a to i po objevení existence kolonie Američany a posléze Brity, na které učinila takový dojem, že Britové Pitcairnův ostrov nadále podporovali; sám Adams již nebyl za vzpouru na Bounty postaven před soud a dostal královskou milost. V Adamsovi měla kolonie silného vůdce, jenž ji vedl až do své smrti roku 1829. John Adams na ostrově soudil spory, oddával páry i sloužil mše. Během vzpoury na Bounty a později na Pitcairnu měl celkem pět žen: Jenny, Purai, Tinafanaeu, Vahineatua (vdova po Johnu Millsovi) a Teiu (předchozí žena Thomase McIntoshe a později Williama McCoye). S poslední ženou jej dokonce roku 1825 kapitán Beechey oficiálně oddal. Měl celkem tři děti: dvě dcery a syna George. Hlavní město Pitcairnových ostrovů bylo pojmenováno po něm – Adamstown – a jeho potomci dodnes nosí příjmení Adams.
1-

+0Komentář Navrhl/a: OJJ, Diskuse 24. 7. 2022, 15:24 (CEST)
+1Ano --Bazi (diskuse) 9. 9. 2022, 11:01 (CEST)
Odpovědět[odpovědět]

2-Dobrý článek -
Autoportrét
Autoportrét
Zaida Ben-Yusufová (21. listopadu 1869 Londýn, Anglie27. září 1933 Brooklyn, New York, Spojené státy americké) byla newyorská portrétní fotografka známá svými výtvarnými módními portréty bohatých a slavných Američanů z přelomu 19. a 20. století. Narodila se v Londýně německé matce a alžírskému otci, ale později převzala americké občanství. Na jaře roku 1897 Zaida Ben-Yusufová otevřela vlastní portrétní fotografické studio na Páté Avenue 124 v New Yorku. V roce 1901 ji časopis Ladies' Home Journal zařadil mezi šest fotografek, které označil jako „přední fotografky v Americe“. V roce 2008 uspořádala Smithsonova Národní portrétní galerie samostatnou výstavu věnovanou výhradně práci Ben-Yusufové, aby se obnovil její klíčový význam z počátků výtvarné fotografie. Její kurátor Frank H. Goodyear se poprvé dozvěděl o Ben-Yusufové v roce 2003, když objevil dvě její portrétní fotografie sochaře Daniela Chestera Frenche a malíře Everetta Shinna a chtěl zjistit více o této zapomenuté fotografce. Goodyear poukázal na to, že svou roli mohly sehrát předsudky vůči ženskému pohlaví, kvůli kterým zůstala Zaida Ben-Yusufová zapomenuta, přestože významně přispěla k rozvoji fotografie jako prostředku uměleckého vyjádření. Fotografická historie se spíše zaměřila na fotografy mužského pohlaví jako Stieglitze a již méně na fotografky, i když to bylo jedno z mála povolání, které v tehdejším New Yorku na přelomu století umožňovalo svobodné ženě dosáhnout úspěšné životní dráhy.
1-

+0Komentář Navrhl/a: OJJ, Diskuse 24. 7. 2022, 15:00 (CEST)
+1Ano --Bazi (diskuse) 9. 9. 2022, 10:29 (CEST)
Odpovědět[odpovědět]

2-Dobrý článek -
Chajim Azri'el Weizmann (hebrejsky: חיים עזריאל ווייצמן;‎ 27. listopadu 1874, Motal9. listopadu 1952, Rechovot) byl sionistický vůdce, prezident Světové sionistické organizace a v letech 19481952 první prezident Státu Izrael. Vystudoval Polytechnický institut v Darmstadtu a Freiburskou univerzitu, kde v roce 1899 získal doktorát z chemie. Mimo politiku a diplomacii byl uznávaným vědcem a akademikem. Přednášel na univerzitách v Ženevě a Manchesteru. Za svůj život publikoval na sto vědeckých prací a nechal si zapsat přes sto patentů. Jeho nejvýznamnějším objevem se stala metoda syntetické výroby acetonu prostřednictvím bakteriálního kvašení. Tento způsob výroby výrazně pomohl mocnostem Dohody během první světové války. Stal se duchovním otcem Balfourovy deklarace z roku 1917, v níž britská vláda vyjádřila své sympatie zřízení židovské národní domoviny v Palestině. Stál u zrodu nejstarší izraelské vysokoškolské instituce – Hebrejské univerzity v Jeruzalémě, kterou pomáhal založit společně s Albertem Einsteinem, Sigmundem Freudem a Martinem Buberem. Významně se také zasadil o vznik vědeckého výzkumného institutu ve městě Rechovot, které se na jeho počest jmenuje Weizmannův institut věd.
5-

+0Komentář Navrhl/a: OJJ, Diskuse 24. 7. 2022, 15:11 (CEST)
Odpovědět[odpovědět]

2-Dobrý článek -
Hydnora, ve starší české literatuře též pýchora, je rod krytosemenných rostlin z čeledi podražcovité (Aristolochiaceae). Jsou to rostliny velice nezvyklého vzhledu, neboť jde o podzemní nezelené parazity kořenů pryšců a dřevin z čeledí bobovité a březulovité. Pod zemí se rozrůstají rozsáhlým systémem hrbolatých orgánů připomínajících kořeny, patrně jde ale spíše o silně modifikované oddenky. Do pletiv svých hostitelů pronikají haustorii. Jejich květy a případně plody jsou jedinou alespoň zčásti nadzemní částí rostliny. Okvětní lístky jsou velmi masité a produkují nepříjemně zapáchající látky lákající některé brouky nebo dvoukřídlé. Plody vyplněné drobnými semínky jsou asi 10 cm velké bobule s chutnou a sladkou dužninou. K šíření semen přispívají savci živící se plody. Do rodu Hydnora patří asi 8 druhů vyskytujících se v suchých oblastech Afriky, na Madagaskaru a na jihu Arabského poloostrova. Studium rozšíření i druhové diverzity hydnor je však znesnadněno jednak jejich skrytým způsobem života (typicky jsou nalézány jen náhodou v době kvetení), a jednak malou trvanlivostí herbářových položek, což vede k obtížnému ověřování historických záznamů a komplikacím při taxonomických revizích. Rozšíření jednotlivých druhů je proto známo jen nedokonale.
5-

+0Komentář Navrhl/a: OJJ, Diskuse 24. 7. 2022, 15:18 (CEST)
Odpovědět[odpovědět]

2-Dobrý článek -
Plavuň vidlačka
Plavuň vidlačka
Plavuně (Lycopodiophyta), též známé jako plavuňové rostliny, jsou oddělení cévnatých rostlin, které se rozmnožují výtrusy a probíhá u nich rodozměna s fází samostatné pohlavní a nepohlavní generace jedinců. Je to velmi starobylá skupina rostlin, sesterská ke všem ostatním cévnatým rostlinám; tradičně byly zařazovány mezi kapraďorosty, čímž však vznikal z fylogenetického hlediska nepřirozený taxon. K roku 2016 se mezi plavuňové rostliny zahrnovalo celosvětově v různých pojetích zhruba 1330 druhů, což představuje méně než 0,5 % celkové druhové diverzity rostlin na Zemi. Plavuně se vyvíjejí již od prvohor, konkrétně od pozdního siluru (cca před 425 miliony lety); intenzivně se rozšířily v devonu a svého vrcholu dosáhly v karbonu, kdy jejich rozsáhlé porosty daly vzniknout dnešním černouhelným slojím. Stromové formy vymírají v permutriasu, keřovité pak v druhohorách, takže do současnosti se zachovaly jen jako pozemně, epifyticky nebo zcela či částečně ponořeně rostoucí byliny. Centrum jejich rozšíření je ve vlhkých subtropech a tropech, rostou však i v temperátních oblastech, některé zasahují až za polární kruh nebo jsou součástí vysokohorské vegetace nad hranicí lesa. Málo se naopak vyskytují v suchých oblastech stepí, polopouští a pouští. Některé mají omezené medicínské či okrasné využití. Největším, kosmopolitně rozšířeným rodem je vraneček (Selaginella) s více než 700 druhy. V české přírodě se vzácně vyskytuje celkem 13 druhů plavuní, převážně v horách a podhůřích; patrně nejčastějším zástupcem těchto rostlin je plavuň vidlačka (Lycopodium clavatum).
5-

+0Komentář Navrhl/a: OJJ, Diskuse 24. 7. 2022, 15:23 (CEST)
Odpovědět[odpovědět]

2-Dobrý článek -
Samice
Samice
Křižák podkorní (Nuctenea umbratica) je druh pavouka z čeledi křižákovití (Araneidae). Jde o hojný eurasijský druh, rozšířený prakticky v celé Evropě včetně Česka, přičemž areál výskytu zasahuje až do severní Afriky. Žije převážně v nížinatých stanovištích a jeho přirozeným biotopem jsou světlé lesy, často pobývá v mrtvém dřevě s odchlípnutou kůrou, což mu vyneslo i jméno. Velmi hojně se však vyskytuje i poblíž lidských obydlí. I díky tomu byl zvolen Evropským pavoukem roku 2017, což má mimo jiné zvýšit obecné povědomí o jeho původním stanovišti.

Křižák podkorní dosahuje velikosti 11–14 mm v případě samic a 8–9 mm v případě samců. Samci jsou obecně menší, s útlejším zadečkem, ale mají delší končetiny. Křižák podkorní patří mezi nezaměnitelné druhy pavouků. Snadno jej lze poznat podle zřetelně zploštělého těla, které mu napomáhá žít pod kůrou stromů. Barva křižáka se pohybuje v různých tmavých odstínech, s jednobarevnou hlavohrudí a výraznou laločnatou skvrnou – foliem – na zadečku.

Loví, na rozdíl od mnohých jiných křižáků, v noci a na lov létajícího hmyzu si staví řídké kolové sítě, které mohou měřit až 70 cm. S přicházejícím rozbřeskem křižák své sítě většinou zničí a pozře. Vývoj křižáků podkorních je víceletý, dospělci a mladí jedinci mohou zimovat. Doba rozmnožování křižáků podkorních připadá ve střední Evropě na měsíce mezi červnem a srpnem, samice svá vajíčka kladou do kokonů. Mladé nymfy osidlují nová území tak, že se pomocí pavučinových vláken nechají unášet větrem.
5-

+0Komentář Navrhl/a: OJJ, Diskuse 24. 7. 2022, 15:09 (CEST)
Odpovědět[odpovědět]

2-Dobrý článek -
Detail přední části těla pijavenky
Detail přední části těla pijavenky
Vířníci (Rotifera, Rotatoria) je parafyletická skupina převážně sladkovodních, pseudocelních prvoústých živočichů s mikroskopickým tělem rozčleněným na hlavu, trup a nohu a s nápadným obrveným vířivým aparátem v přední části. Někdy jsou mezi ně zahrnováni vrtejši, kteří jsou z fylogenetického hlediska podskupina vířníků extrémně pozměněná parazitismem. Nejbližší příbuzní vířníků (včetně vrtejšů) jsou zástupci kmenů oknozubky, čelistovky a patrně i ploutvenky. Společně tvoří skupinu nazývanou podle chitinového čelistního aparátu Gnathifera. Ta pravděpodobně zaujímá bazální postavení uvnitř taxonu Spiralia, který spolu s jeho sesterskou skupinou Ecdysozoa řadíme mezi prvoústé. Vířníků je známo přes 2000 druhů (přičemž v Česku bylo zaznamenáno necelých 600 druhů). Vyskytují se po celém světě, obývají hlavně sladké, ale i slané vody, častí jsou i ve vodě zachycené v mechových polštářích či v půdě. Jsou schopni vytvářet odolná stádia, ať už jsou to vajíčka (u třídy točivky) nebo vyschlí dospělci ve stavu tzv. anabiózy (třída pijavenky). Vířníci mají silný sklon k partenogenezi. U točivek se partenogenetické generace střídají s generací pohlavní, kdy se z haploidních neoplozených vajec líhnou miniaturní samci. Pijavenky jsou proslulé svou asexualitou – samci se u nich vůbec nevyskytují, z vajec se líhnou vždy jen další partenogenetické samice, klony svých matek. Na druhou stranu mají neobyčejně vysoký podíl horizontálně přenesených genů ve svých genomech. Třetí třída vířníků, žábrovci, je ale striktně sexuální s plně vyvinutými samci i samicemi. Totéž platí i pro vrtejše.
5-

+0Komentář Navrhl/a: OJJ, Diskuse 24. 7. 2022, 15:14 (CEST)
Odpovědět[odpovědět]

2-Dobrý článek -
Tygr (Panthera tigris) je velká kočkovitá šelma žijící v Asii. Ze současných kočkovitých šelem je největší a díky charakteristickým tmavým pruhům na zlatožluté či rudohnědé srsti nezaměnitelný. Dříve byl druh rozdělován do 9 poddruhů, v současné době jsou rozeznávány pouze 2 poddruhy. Někteří tygři běžně dosahují délky trupu přes 2 m, délka ocasu bývá až 90 cm a váha samců mnohdy více než 200 kg; samice jsou výrazně menší, dosahují váhy maximálně kolem 130 kg. Díky těmto parametrům je tygr po ledním a hnědém medvědovi třetím největším suchozemským predátorem. Tygři jsou obvykle samotáři. Jejich hlavní kořistí jsou velcí sudokopytníci. Obývají různé biotopy, od tropických lesů, přes stepi a mokřady až k severským tundrám. Původně areál rozšíření sahal od Kavkazu a východního Turecka do středoasijských stepí, od indického subkontinentu přes Zadní Indii a východní Čínu na ruský dálný východ. Areál také zahrnoval indonéské ostrovy Sumatra, Jáva a Bali. Dnes tygr obývá pouze malé zbytky původního areálu. Podle odhadů v současnosti žije v divočině 3 000 až 5 000 tygrů, většinou v národních parcích či rezervacích. Tygr je klasifikován IUCN jako ohrožený druh.
5-

+0Komentář Navrhl/a: OJJ, Diskuse 25. 7. 2022, 10:28 (CEST)
Odpovědět[odpovědět]


2-Dobrý článek -
Mládě tuleně Weddellova
Mládě tuleně Weddellova
Tuleň Weddellův (Leptonychotes weddellii) je velký mořský savec, jehož domovinou jsou studené vody Jižního oceánu okolo celé Antarktidy. Jedná se o savce s nejjižnějším habitatem na světě. Druh představuje jediného zástupce monotypického rodu Leptonychotes. Tuleň má zavalité tělo vřetenovitého tvaru s tmavou, stříbřitě kropenatou srstí. Oči jsou tmavé a velké a dobře přizpůsobené šerosvitu pod vodou. Stejně jako ostatní tuleňovití i tuleni Weddelovi postrádají ušní boltce. V orientaci pod vodou jim pomáhají tmavé vibrisy. Samice měří 2,6–3,3 m a váží 400–500 kg, samci měří 2,5–2,9 m a jejich váha se pohybuje kolem 300–450 kg.

Většina populace tuleňů Weddelových žije na ledě, občas se vyskytují i na nezaledněných březích (např. v Jižní Georgii). Samice se na jaře shlukují do volných skupin maximálně 50 tulenic, aby vrhly mláďata. K vrhu jednoho či výjimečně dvou mláďat dochází od konce září do počátku listopadu. Laktace probíhá 7–8 týdnů, poté se mláďata osamostatňují. Po laktaci samice odchází do vody, kde se krmí a páří se samci, kteří si mezitím ustanovili podvodní teritoria v blízkosti samičích shromaždišť. U samic probíhá odložená nidace, což jim dává prostor na vykrmení se po energetických ztrátách spojených s obdobím laktace a línáním.

Živí se rybami a hlavonožci, jídelníček doplňují krilem a korýši. Potravu loví pouze ve vodě. Jsou zdatní potápěči, dokáží se potopit až na 82 minut do 600m hloubek. Druh je unikátní hlasovým projevem, který zahrnuje desítky typů volání různých délek a frekvencí. Zpěv občas doplňuje i ultrazvukem, jehož význam zůstává nejasný. Hlavního predátora druhu představují kosatky, avšak na mláďata občas útočí i tuleni leopardí.
5-

+0Komentář Navrhl/a: Podzemnik (diskuse) 31. 3. 2022, 00:34 (CEST)
Odpovědět[odpovědět]

2-Dobrý článek -
Kukačka nádherná
Kukačka nádherná
Kukačka nádherná je druh kukačky z rodu Chrysococcyx, která se vyskytuje v Austrálii, Indonésii, na Nové Kaledonii, Novém Zélandu, Nové Guinei, Šalomounových ostrovech a Vanuatu. S délkou těla 13–18 cm se jedná o jednoho z nejmenších zástupců řádu kukaček. Rozeznávají se 4 poddruhy, které se od sebe mírně liší odlišně zbarveným opeřením a šířkou zobáku. Subsp. lucidus (hnízdní na Novém Zélandu a přilehlých ostrovech) a plagosus (hnízdí v Austrálii) každoročně migrují do zimovišť v jihozápadním Tichomoří. Subsp. layardi (Nová Kaledonie, Vanuatu, ostrovy svatého Kříže) a harterti (Šalomounovy ostrovy) nemigrují.

Kukačky nádherné se rozmnožují na jaře. Jedná se o hnízdní parazity, kteří kladou svá vejce do hnízd jiných ptáků, kteří pak obstarávají inkubaci i výchovu mláďat. Zatímco v Austrálii kladou vejce do hnízd nejméně 65 druhů jiných opeřenců, na Novém Zélandu kladou svá vejce výhradně do hnízd střízlíkovců novozélandských, na Chathamských ostrovech jen do hnízd střízlíkovců chathamských a na Nové Kaledonii jen do hnízd střízlíkovců novokaledonských.

Jedná se o místy hojný druh se stabilní, i když neznámo velkou populací. V maorské kultuře je přílet kukaček spojován s počátky jara a časem sázení batátů, jejich klíčové zemědělské plodiny. IUCN považuje druh za málo dotčený.
5-

+0Komentář Navrhl/a: Podzemnik (diskuse) 31. 3. 2022, 10:32 (CEST)
Odpovědět[odpovědět]

2-Dobrý článek -
Samice lachtana mořského
Samice lachtana mořského
Lachtan mořský (Zalophus wollebaeki) je mořský savec z čeledi lachtanovití, který se endemicky vyskytuje pouze na Galapážském souostroví. V rámci ploutvonožců se jedná o poměrně výjimečný druh tím, že obývá vody tropického pásu. Na to se váže řada zvláštností, mj. dovednost skupinového lovu, který se patrně vyvinul jako reakce na ekologické tlaky prostředí, ke kterým patří hlavně občasný, avšak pravidelný nedostatek potravy způsobený cykly El Niño. Živí se hlavně rybami, přičemž klíčový zdroj potravy představují sardinky tečkované. Pro potravu se potápí do hloubek kolem cca 100–150 m, nejhlubší zaznamenaný ponor měl 584 m. Pod vodou zůstává typicky několik minut. Lachtani utváří kolonie na březích moře. K vyhledávaným biotopům patří rovinaté písčité pláže s dostatečným množstvím stinných míst a přírodních bazénků, kde se dá zchladit v letních parných dnech. Rozmnožovací období je na ploutvonožce nezvykle dlouhé a trvá od cca května do března, takže kopulace i vrhy mláďat probíhají v kolonii průběžně takřka po celý rok. Jedná se polygynní druh. Samci si vyhraňují teritoria zahrnující část souše i moře. Volba partnera závisí na samici. Doma laktace je extrémně dlouhá a většinou trvá cca 2–3 roky, i když může trvat až 7 let. Mezinárodní svaz ochrany přírody (IUCN) odhaduje celkovou populaci dospělých jedinců na 9 200–10 600 a druh hodnotí jako ohrožený.
1-

+0Komentář Navrhl/a: Podzemnik (diskuse) 7. 4. 2022, 00:26 (CEST)
+1Ano OJJ, Diskuse 7. 4. 2022, 11:57 (CEST)
Odpovědět[odpovědět]

2-Dobrý článek -
Na kresbě Charlese Darwina
Na kresbě Charlese Darwina
Gueréza límcová, v české literatuře také gueréza bělovousá nebo gueréza královská (Colobus vellerosus), je druh opice z čeledi kočkodanovití (Cercopithecidae), podčeledi hulmanů (Colobinae) a rodu Colobus. Vyskytuje se v lesích západní Afriky od Pobřeží slonoviny až po západní Nigérii. Historicky byla považována za poddruh guerézy běloramenné (Colobus polykomos), k osamostatnění došlo teprve v 80. letech 20. století. Oba dva druhy se však mohou vzájemně křížit.

Gueréza límcová dosahuje velikosti přes 60 cm, přičemž obě pohlaví jsou zhruba stejně velká. Ocas je delší než tělo, opici pomáhá udržovat rovnováhu. Srst na celém těle dosahuje převážně černých odstínů, pouze obličej lemuje odstávající bohatý, čistě bílý, široký vous. Světlý je také huňatý ocas a stehna. Guerézy tvoří různorodé sociální skupiny, nejčastěji mnohosamcového-mnohosamicového charakteru. Živí se listy, plody a semeny, tuto potravu jim pomáhá trávit složený žaludek, který slouží jako fermentační komora. Březost trvá 5 až 6 měsíců, největší množství porodů spadá do období dešťů.

Gueréza límcová patří na seznam 25 nejohroženějších primátů světa a podle Mezinárodního svazu ochrany přírody (IUCN) jde o kriticky ohrožený druh. Populace této opice jsou extrémně fragmentovány vlivem lidských aktivit, hlavně lovu pro maso a luxusní kožešinu. Problematická je také ztráta přirozeného prostředí, přičemž tyto aktivity se nevyhýbají ani chráněným lokalitám, z nichž v mnohých případech tyto opice již vymizely. Podle IUCN k roku 2020 přežívá méně než 1 500 jedinců.
5-

+0Komentář Navrhl/a: OJJ, Diskuse 7. 4. 2022, 11:56 (CEST)
Odpovědět[odpovědět]


2-Dobrý článek -
Svatební šat břehouše
Svatební šat břehouše
Břehouš rudý (Limosa lapponica) je velký druh bahňáka z čeledi slukovití (Scolopacidae). Tento tažný pták má výrazně odlišný svatební a prostý šat: zatímco svatební šat je sytě ryšavý s tmavým a světlým kropením, šat prostý je bledě bílý s tmavým kropením. Zobák je dlouhý, u kořene růžový a u špičky černý a mírně prohnutý směrem nahoru. Nohy jsou tmavé a dlouhé, což břehoušům dobře slouží při pohybu bahnem.

Hnízdí v tundře a na otevřených rašeliništích v tajze od severní Skandinávie přes Sibiř až po Aljašku. Snůšku tvoří čtyři pískově zbarvená vejce, inkubují samec i samice pod dobu 20–24 dní. Na zimu migruje do mírného, subtropického i tropického podnebného pásu obou polokoulí. V Česku protahuje na jaře a na podzim. Během migrace břehouš může během jediného letu překonat tisíce kilometrů a u poddruhu baueri byl dokonce zaznamenán nejdelší známý migrační let bez přestávky, a sice 12 200 km během letu trvajícího 11 dní.

Rozlišuje se 5 poddruhů, které se liší areálem rozšíření a menší rozdíly jsou i ve velikosti ptáků a odstínu opeření. Živí se červy, měkkýši, korýši, pulci a hmyzem. Stravu občas doplňuje rostlinami a ovocem. Celková populace se k roku 2017 odhadovala na 1,1–1,15 milionu jedinců. Jelikož vykazuje klesající trend, IUCN druh hodnotí jako téměř ohrožený. K největším hrozbám druhu patří především úbytek přirozeného prostředí (vysoušení močálů, znečištění vody, stavba přehrad), situace je vážná především v oblasti Žlutého moře, kde se některé poddruhy zastavují na svých migračních cestách.
1-

+0Komentář Navrhl/a: OJJ, Diskuse 26. 9. 2021, 16:16 (CEST)
+1Ano --0kozel (diskuse) 4. 2. 2022, 18:39 (CET)
Odpovědět[odpovědět]

2-Dobrý článek -
Richard Dawkins
Richard Dawkins
Rozšířený fenotyp je koncept Richarda Dawkinse, který představil ve své knize z roku 1982 s názvem The Extended Phenotype. Rozšířený fenotyp lze shrnout jako veškerý vliv genů na okolní prostředí, tedy i jiné organismy. Tradičně se genům přisuzovala pouze schopnost ovlivňovat fenotyp vlastního nositele skrze proteosyntézu. Tento koncept však pojímá fenotyp nositele jen jako speciální případ rozšířeného fenotypu a rozšiřuje sféru vlivu genů i mimo tělo organismu. Geny podle Dawkinse sice přímo ovlivňují pouze genovou expresi, ale nemá podle něj smysl omezovat jejich vliv pouze na tělo nositele. Poukazuje na to, že geny jsou schopny ovlivňovat prostředí skrze chování organismu, který je nese. Obecně jsou rozlišovány tři typy projevů rozšířeného fenotypu, a sice neživé stavby, jako jsou bobří hráze, ale i ptačí hnízda, pavoučí sítě, mraveniště, nadzemní hnízda termitů, poněkud kontroverzněji i lidské artefakty; změny fenotypových projevů jiných organismů, tj. manipulace parazity, kdy se tělo hostitele stává rozšířeným fenotypem parazita a pomáhá šíření jeho genů; a nakonec manipulace na dálku, například povyk kukaččích mláďat. Koncepce rozšířeného fenotypu bývá někdy označována za nevědeckou, případně je kritizována kvůli nepřesně definovanému pojmu „fenotyp“. Dawkins sám v úvodu knihy The Extended Phenotype uznává, že nepředkládá testovatelné hypotézy ani vědecký model, který by mohl být hodnocen z hlediska přesnosti. Spíše nabízí nový pohled na fakta a uvádí je do jiných souvislostí. Navzdory tomu existují studie, které by mohly ukazovat na testovatelnost daného konceptu.
5-

+0Komentář Navrhl/a: OJJ, Diskuse 20. 1. 2022, 12:12 (CET)
Odpovědět[odpovědět]

2-Dobrý článek -
Endoplazmatické retikulum a další membránové buněčné struktury
Endoplazmatické retikulum a další membránové buněčné struktury
Endoplazmatické retikulum (ER) je soustava vzájemně propojených miniaturních membránových cisteren a kanálků, která se nachází v cytoplazmě drtivé většiny eukaryotních buněk. Napojuje se na buněčné jádro a obvykle i na Golgiho aparát. Endoplazmatické retikulum zvětšuje vnitřní povrch buňky, což má velký význam pro metabolické procesy. Rozlišujeme drsné (nebo hrubé) ER, na jehož vnějším povrchu jsou přisedlé ribozomy, a hladké ER bez přisedlých ribozomů.

Drsná část endoplazmatického retikula se specializuje na syntézu některých bílkovin a procesy s tím související, jako je skládání těchto proteinů a jejich oligomerizace či navěšování jistých cukerných zbytků na tyto bílkoviny. V drsném ER také probíhá rozklad špatně sbalených či poškozených bílkovin – mechanismus za to zodpovědný se označuje jako ER-asociovaná degradace proteinů. V hladkém endoplazmatickém retikulu se odehrávají zcela odlišné procesy – odstraňování toxických (odpadních) látek, některé části metabolismu lipidů a metabolismu hemu. Dále se mohou z hladkého ER regulovaně uvolňovat vápenaté ionty.

První pozorování endoplazmatického retikula se uskutečnila již světelným mikroskopem, ale výzkumníci neměli představu o tom, co vlastně pozorují. Příkladem jsou Nisslova tělíska objevená Franzem Nisslem v nervových buňkách v roce 1884. Endoplazmatické retikulum jako takové tak bylo ve srovnání s ostatními organelami objeveno až poměrně pozdě – v roce 1945 – a to díky použití elektronového mikroskopu ke studiu buněk.
5-

+0Komentář Navrhl/a: OJJ, Diskuse 5. 3. 2022, 10:28 (CET)
Odpovědět[odpovědět]

4-ostatní -
Vymizelý druh olše Alnus parvifolia
Vymizelý druh olše Alnus parvifolia
Vymírání je konec existence určitého biologického taxonu, nejčastěji druhu. Definuje se jako smrt posledního jedince daného druhu, přestože nejčastěji druh vymírá již mnohem dříve. Tento moment se určuje většinou zpětně, po několika letech. Pokud vymření nastalo hluboko v geologické historii Země, datuje se přibližný čas podle fosilního záznamu. Země je stará přibližně 4,54 miliardy let, život nejméně 3,5 miliardy nebo dokonce až 4,1 miliardy let. Asi 99,9 procent všech druhů (kolem 5 miliard), které kdy žily na Zemi, jsou pravděpodobně vyhynulé. Během evoluce vznikaly a vznikají nové druhy. Tomuto procesu se říká speciace. Většina druhů ale následně i zaniká, neboť se není schopna přizpůsobit měnícím se životním podmínkám, které jsou ovlivňovány mnoha faktory. Typická délka existence jednoho druhu je odhadována na 1–13 milionů let. Existují ale i druhy, které bez zásadních změn přežily stovky milionů let. V určitých geologických obdobích Země dochází i k tzv. hromadným či masovým vymíráním. Jedná se o události, kdy během relativně krátké doby (tisíců až několik málo milionů let) vymře nejméně 40–50 % všech druhů. Země už zažila několik masových vymírání, ovšem tato vymírání podporují následnou biodiverzitu organismů. Je pravděpodobné, že v současnosti dochází k dalšímu vymírání, jež je způsobeno činností člověka. Ovšem člověk také vytváří nové druhy, a to přímo i nepřímo.
5-

+0Komentář Navrhl/a: OJJ, Diskuse 28. 4. 2022, 11:43 (CEST)
Odpovědět[odpovědět]

2-Dobrý článek -
Všechny povolené transformace Rubikovy kostky tvoří grupu
Všechny povolené transformace Rubikovy kostky tvoří grupu
Grupa je v matematice algebraická struktura, která popisuje a formalizuje koncept symetrie. Formálně se zavádí jako množina spolu s binární operací splňující níže uvedené axiomy. Matematická disciplína zabývající se studiem grup se nazývá teorie grup. Příklady grup jsou celá čísla s operací sčítání, nenulová racionální čísla s operací násobení, symetrie pravidelných geometrických útvarů, množiny regulárních maticautomorfismy různých algebraických struktur.

Teorie grup vznikla počátkem 19. století. U jejího zrodu stál matematik Évariste Galois, který dokázal, že polynomiální rovnice nelze obecně řešit pomocí odmocnin. Grupy našly později uplatnění také v geometrii, teorii čísel, algebraické topologii a dalších matematických oborech. Klasifikace jednoduchých konečných grup byla dokončena koncem 20. století a patří k největším výsledkům matematiky vůbec.

Pojem grupy abstraktně popisuje či zobecňuje mnoho matematických objektů a má významné uplatnění i v příbuzných oborech – ve fyzice, informaticechemii. Reprezentace grup hrají důležitou úlohu v teoriích jako jsou částicová fyzika, kvantová teorie pole anebo teorie strun. V informatice se grupy vyskytují například v kryptografii, kódování anebo zpracování obrazu, chemie používá grupy pro popis symetrií molekulkrystalových mřížekkrystalografii.
5-

+0Komentář Navrhl/a: OJJ, Diskuse 25. 7. 2022, 10:43 (CEST)
Odpovědět[odpovědět]

2-Dobrý článek -
McDonnell Douglas F-4 Phantom II je dvoumístný, dvoumotorový, nadzvukový stíhací letoun dlouhého doletu schopný provozu za každého počasí. Byl původně navržen jako palubní stíhací letoun pro Námořnictvo Spojených států amerických, osvědčil se však i při útocích na pozemní cíle a jako průzkumný letoun. Do služby u US Navy vstoupil v roce 1960. Pro své kvality byl později přijat do služby u americké námořní pěchoty a amerického letectva. V polovině 60. let 20. století se stal dominantním typem letounu v rámci všech tří leteckých složek ozbrojených sil USA. V letech 19591962 ustanovil 15 leteckých světových rekordů, které zahrnovaly absolutní rychlostní rekord a absolutní výškový rekord. Letouny tvořily podstatnou část amerických leteckých sil i v 70. a 80. letech 20. století a byly úspěšně a ve velkých počtech vyváženy do celého světa. Letouny se zúčastnily mnoha konfliktů 2. poloviny 20. století. F-4 je zřejmě nejznámější letadlo vietnamské války, kde byl poprvé bojově nasazen v roce 1964. V této válce se Phantomy staly posledními americkými letadly ve 20. století, jejichž posádky dosáhly titulu „letecké eso“. Svoji poslední službu si letouny F-4 Phantom II odsloužily v amerických silách ve válce v Zálivu v roce 1991 a při dodržování bezletové zóny nad jižním Irákem. Ze služby byly vyřazeny v roce 1996. Izraelské Phantomy zažily tvrdé a úspěšné boje v izraelsko-arabských konfliktech, zatímco velká flotila íránských Phantomů létala ve válce mezi Íránem a Irákem.
5-

+0Komentář Navrhl/a: OJJ, Diskuse 26. 7. 2022, 10:04 (CEST)
Odpovědět[odpovědět]


4-ostatní -
Elizabeth Tower se zvonem Big Ben
Elizabeth Tower se zvonem Big Ben
Big Ben je přezdívka pro Velký zvon (anglicky Great Bell) umístěný v hodinové věži na severním konci Westminsterského paláce, současně se tento název běžně používá i pro hodiny a hodinovou věž jako takovou. Oficiální název věže, v níž se Big Ben nachází, byl původně Clock Tower (hodinová věž), ale v roce 2012 byla u příležitosti 60. výročí vlády Alžběty II. přejmenována na Elizabeth Tower (Alžbětina věž). Věž byla navržena Augustem Puginemnovogotickém stylu. Po dokončení v roce 1859 byly její hodiny největšími a nejpřesnějšími čtyřzávitovými odbíjecími a zvonícími hodinami na světě. Věž je vysoká 96 m (316 stop) a výstup z úrovně terénu na zvonici čítá na 334 schodů. Její základna je čtvercová, na každé straně měří 12 m (40 stop). Ciferníky hodin mají průměr 6,9 m (22,5 stopy). Všechny čtyři britské národnosti jsou na věži vyobrazeny štíty se symboly růží pro Anglii, bodláku pro Skotsko, shamrocku pro Severní Irsko a narcisu pro Wales. Big Ben je největší z pěti zvonů na věži a jeho hmotnost činí 13,7 tuny. Po dobu 23 let byl největším zvonem ve Velké Británii. Původ přezdívky zvonu je sporný; může být pojmenován po siru Benjaminu Hallovi, který dohlížel na jeho instalaci, nebo po boxerském šampionovi v těžké váze Benjaminu Cauntovi. Čtyři čtvrťové zvony odbíjejí 15, 30 a 45 minut po celé hodině a taktéž těsně předtím, než zvon Big Ben odbije celou hodinu. Hodiny používají původní viktoriánský mechanismus, ale jako zálohu lze použít elektromotor. Věž je britskou kulturní ikonou uznávanou po celém světě. Je jedním z nejvýraznějších symbolů země a často se používá v úvodních záběrech filmů odehrávajících se v Londýně. Hodinová věž je od roku 1970 součástí památkové ochrany I. stupně a od roku 1987 je zapsána na seznamu světového dědictví UNESCO.
5-

+0Komentář Navrhl/a: Bazi (diskuse) 12. 9. 2022, 00:12 (CEST)
Odpovědět[odpovědět]

1-Nejlepší článek -
Samice keporkaka (s mládětem poblíž) vyskakuje, aby se zbavila dotěrných samců
Samice keporkaka (s mládětem poblíž) vyskakuje, aby se zbavila dotěrných samců
Kytovci (Cetacea) jsou podskupinou (infrařádem) sudokopytníků přizpůsobenou k životu v moři. Jejich sesterskou skupinou jsou hrochovití. Kvůli výrazným anatomickým a fyziologickým adaptacím na vodní způsob života je jejich evoluční souvislost se suchozemskými savci dosti zastřená a donedávna byli považováni za samostatný řád. Mezi jejich nejnápadnější znaky související s přechodem do vody patří přeměna předních končetin v ploutve a vymizení zadních končetin, vznik vodorovné ocasní ploutve, ztráta srsti, ztráta vnějšího ucha, získání hydrodynamického vřetenovitého tvaru těla a další. Typicky savčím projevem je jejich potřeba dýchat vzduch, ačkoli někteří kytovci mohou pod vodou vydržet i přes dvě hodiny.

Evoluční proměna původně suchozemských savců v plně vodní zvířata je dnes dobře dokumentovaná množstvím fosilních dokladů. Nejstarší zástupci kytovců, jako byli pohybu po souši schopní Pakicetus nebo Ambulocetus, jsou známí z období spodního eocénu Pákistánu a severní Indie. Koncem eocénu již existovali plně akvatičtí kytovci jako Dorudon nebo Basilosaurus.

Mezi kytovce se řadí přes 80 druhů v 13–14 čeledích. Lze je rozdělit na dvě výrazně rozdílné podskupiny, kosticovce (Mysticeti) a ozubené (Odontoceti). Kosticovci jsou bezzubí, svou kořist (nejčastěji kril) filtrují z vody pomocí rohovinových kostic. Patří mezi ně velryby či plejtváci, včetně největšího živočicha všech dob, plejtváka obrovského. Ozubení jsou naproti tomu typičtí dravci, v tlamě mohou mít mnoho kuželovitých nerozlišených zubů, ale mohou být i bezzubí. Nejznámější z nich jsou delfíni, kosatky dravé nebo vorvaň. Význačnou vlastností ozubených je schopnost echolokace – využívání ultrazvuků k mapování okolí a pátrání po kořisti pomocí vnímání ozvěn.
1-

+0Komentář Navrhl/a: OJJ, Diskuse 29. 9. 2022, 05:51 (CEST)
+1Ano --Bazi (diskuse) 2. 10. 2022, 13:13 (CEST)
Odpovědět[odpovědět]

1-Nejlepší článek -
Ploštěnka rodu Dugesia s viditelnou vnitřní anatomií
Ploštěnka rodu Dugesia s viditelnou vnitřní anatomií
Ploštěnci (Platyhelminthes) jsou kmen prvoústých živočichů. Tradičně zahrnují třídu volně žijících ploštěnek a parazitické třídy motolice, tasemnice a jednorodí, moderní systematika ale dělí ploštěnce na klady Catenulida a Rhabditophora. Ploštěnci se objevili zřejmě již ve spodním paleozoiku (prvohorách) a dnes zahrnují přes 26 000 popsaných druhů.

Ploštěnci jsou podlouhlí, dvoustranně souměrní živočichové, přičemž tělní dutina je schizocoelní. Tělo však vyplňuje pouze řídká tkáň mezenchym, přičemž velké mezibuněčné prostory tvoří komplex tekutinou naplněných štěrbinek a dutinek. Chybí oběhová a dýchací soustava. Transport látek zajišťuje difuze, pro její usnadnění mají ploštěnci obecně zploštěné tělo a často bohatě větvený systém střev. Vylučovacími orgány jsou protonefridie. Pokožku ploštěnek tvoří bičíkatá epitelová tkáň s různě rozmístěnými žlázovými buňkami a nervovými zakončeními, zatímco u parazitických tříd tělo kryje neodermis, jedinečný syncytiální kryt. Nervová soustava ploštěnců vykazuje koncentraci nervových uzlin do hlavové části těla.

Ploštěnky se většinou živí dravě, anebo mrchožravě, potravu pohlcují pomocí ústního otvoru, na který navazuje svalnatý, mnohdy vychlípitelný hltan. Jednorodí jsou typicky vnější parazité ryb a živí se buď pokožkou, anebo krví svých hostitelů. Motolice a tasemnice jsou parazity vnitřních orgánů, přičemž tasemnice přijímají živiny jen prostřednictvím neodermis. Ploštěnci jsou převážně hermafrodité, ale objevuje se i gonochorismus. Reprodukční biologie je velmi komplikovaná a zvláště vnitřní parazité demonstrují složité vývojové cykly zahrnující několik hostitelů, střídání nepohlavního a pohlavního rozmnožování a několika tělních plánů v různých fázích životního cyklu.
1-

+0Komentář Navrhl/a: OJJ, Diskuse 29. 9. 2022, 06:09 (CEST)
+1Ano Na můj vkus je anotace příliš zatížená cizími výrazy, ale někomu jinému to třeba může přijít čtivé a atraktivní. --Bazi (diskuse) 2. 10. 2022, 13:10 (CEST)
Odpovědět[odpovědět]

1-Nejlepší článek -
Letecký pohled na centrum města (2005)
Letecký pohled na centrum města (2005)
Budyšín (německy Bautzen) je velké okresní městoněmecké spolkové zemi Sasko, které leží na horním toku řeky Sprévyzemském okresu Budyšín. S počtem obyvatel kolem 38 tisíc je druhým největším městem historického území Horní Lužice a zároveň jeho neformální metropolí. V historickém centru se nacházejí význačné památky: hrad Ortenburg a část hradeb, obranné věže, kostely a dominanta města: tzv. simultaneumkonkatedrála sv. Petra. Pro město obklopené Oblastí hornolužických rybníků a vřesovišť na severu a Hornolužickou vrchovinou na jihu je charakteristická z dálky patrná malebná silueta. Pro svou historickou architekturu bývá Budyšín označován jako „saský Norimberk“, popř. „město věží“. Na území Budyšína pobývaly již ve 3. století našeho letopočtu východogermánské kmeny, v 9. století se tu usadil západoslovanský kmen Milčanů, jehož potomky jsou Lužičtí Srbové. Roku 1075 daroval císař Jindřich IV. Budyšínsko loajálnímu českému knížeti Vratislavu II. V roce 1319 začalo období vlády českých králů z rodu Lucemburků, kteří tolerovali vznik Hornolužického šestiměstí a Budyšínu poskytli důležitá privilegia. V průběhu třicetileté války postoupil Ferdinand II. Štýrský Horní i Dolní Lužici Saskému kurfiřtství jako splátku dluhu za vojenskou pomoc. Za saské vlády proběhla v Budyšíně změna městského uspořádání a postupná industrializace. Dnes se Budyšín vyznačuje jedinečnou okolností soužití dvou kultur, jimiž jsou většinová kultura německá formovaná žitou tradicí reformace, literatury, hudby a výtvarného umění a menšinová lužickosrbská kultura se svébytnou literaturou a folklórem. Sídlí zde významné kulturní a spolkové instituce Lužických Srbů, k nimž se hlásí asi 5–10 % obyvatel města.
5-

+0Komentář Navrhl/a: Bazi (diskuse) 2. 10. 2022, 12:43 (CEST)
Odpovědět[odpovědět]

Dlouhodobě nevyhovující návrhy[editovat | editovat zdroj]