Wikipedie:Článek týdne/Návrhy

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání

Zde jsou návrhy článků, které by se mohly objevit na Hlavní straně v sekci Článek týdne. Schválené návrhy přiřazené k týdnům se přesouvají do přípravy. Seznam již zveřejněných článků týdne je v archivu.

Navrhování[editovat | editovat zdroj]

Návrhy jsou ukázkami již existujících kvalitních článků. Ideálně by se mělo jednat o recenzované Dobré nebo Nejlepší články (můžete vybírat z dosud nepoužitých Dobrých nebo Nejlepších článků), není to však podmínkou. Články se zajímavou tematikou mají velké plus.

Návrhy by měly:

  • dodržovat délku textu 1200–2000 znaků (s mezerami, bez wikiformátování, ideálně kolem 1500); text rozdělte do dvou odstavců;
  • obsahovat poutavý obrázek s popisem, jehož výsledná šířka na Hlavní straně bude 100px.

Ukázka by v rámci možností měla korespondovat s úvodem článku. Několik tipů na dobrý úryvek:

  • vybírejte do ukázky zajímavé informace;
  • snažte se psát poutavě, zkuste čtenáře zaujmout;
  • můžete psát volnějším stylem, než jak je psán úvod v článku (tam je samozřejmě nutné dodržovat přísně encyklopedický styl);
  • vyhýbejte se odborným termínům, složitým formulacím i přehlcení ukázky daty a čísly;
  • zkuste vybrat co nejzajímavější obrázek k článku;
  • odkazujte na zajímavé články; pokud neexistují, vytvořte je.

Prosíme, nečekejte, že se bude návrhem někdo detailně zabývat a předělávat ho, aby mohl jít na Hlavní stranu. Nebude. Je hlavně na navrhovateli, aby dodal článek, který může týden reprezentovat Wikipedii na její úvodní stránce.

Posuzování návrhů[editovat | editovat zdroj]

Přítomnost návrhů zde ještě nezaručuje, že se daný výňatek na Hlavní straně v dohledné době vyskytne. Chcete-li přispět ke schválení návrhu nebo máte-li k němu námitku či připomínku, přidejte k němu svou recenzi (do prvního volného číslovaného parametru recenze1-9) a využijte k tomu příslušnou předlohu:

  • {{čt/ano| --~~~~}}
  • {{čt/ne| --~~~~}}
  • {{čt/komentář| --~~~~}}

Zejména u negativních recenzí doplňte před svůj podpis i stručné zdůvodnění. Případné polemiky s recenzemi, je-li to nutné, veďte na diskusní stránce k návrhu.

Zpracované návrhy[editovat | editovat zdroj]

Článek Obrázek Anotace Recenze
Č N T
2-Dobrý článek -
The Marble Index
Nico při vystoupení na lampeterské univerzitě (1985)
The Marble Index je druhé sólové studiové album německé zpěvačky Nico, vydané v květnu 1969 vydavatelstvím Elektra Records. Album produkoval Frazier Mohawk a o aranžmá a hudební doprovod se zde postaral John Cale. Pro Calea, který se podílel i na většině dalších zpěvaččiných alb, šlo o vůbec první práci po odchodu ze skupiny The Velvet Underground. Nico chtěla, aby Cale album také produkoval, avšak s tím nesouhlasil Jac Holzman, prezident společnosti Elektra Records, kvůli Caleově nezkušenosti s prací producenta.Název alba The Marble Index pochází z básně Předehra (anglicky The Prelude) anglického básníka Williama Wordswortha. Deska v celém rozsahu vyšla znovu v roce 2007 jako součást kompilace The Frozen Borderline: 1968-1970; toto album pak ještě obsahovalo různé alternativní verze a dříve nevydané písně.
9-

+0Komentář Navrhl/a: Marek Koudelka (diskuse) 15. 10. 2016, 13:02 (CEST)
-1Ne Moc krátké Adámoz (diskuse) 12. 6. 2018, 20:02 (CEST)

2-Dobrý článek -
Wrong Way Up
John Cale při vystoupení v pražském Divadle Archa (2006)
Wrong Way Up je společné studiové album britských hudebníků Johna Calea a Briana Ena z roku 1990. Deska obsahuje deset autorských písní s celkovou stopáží 41 a půl minuty. Převážná část alba byla nahrána v Enově vlastním studiu ve Woodbridge. Dvojice spolu v minulosti mnohokrát spolupracovala, avšak nikdy nenatočila společnou desku. Na albu se podíleli jak Caleovi (David Young), tak i Enovi (Rhett Davies) dlouholetí spolupracovníci, stejně jako Enův bratr Roger. Pro Calea jde o druhé kolaborativní album vydané v tomto roce. Již v dubnu totiž vydal společnou nahrávku s Lou Reedem nazvanou Songs for Drella. Z alba bylo vydáno také několik singlů. Na obalu alba se nachází dvě fotografie oddělené linií dýk, což naznačuje spory, které mezi hudebníky vznikly během prací na albu. Reedice z roku 2005 má obal upravený a dýky se zde nevyskytují. Autorem obalu byl Brian Eno a v jeho bookletu bylo poděkování čtrnácti lidem, včetně Caleovy tehdejší manželky Risé.
9-

+0Komentář Navrhl/a: Marek Koudelka (diskuse) 15. 10. 2016, 13:02 (CEST)
-1Ne Chtělo by to upravit češtinářsky. Není jasné, co je "linie dýk" nebo co znamená "Pro Calea jde o druhé kolaborativní album". Dále by v té anotaci mělo být víc toho zajímavého (třeba jak hudbu přijali kritici nebo co bylo uměleckým záměrem autorů alba nebo něco bližšího o těch zmíněných sporech), a ne jen technikálie.--Ioannes Pragensis (diskuse) 17. 3. 2019, 12:31 (CET)

2-Dobrý článek -
Music for a New Society
John Cale při vystoupení v pražském Divadle Archa (2006)
Music for a New Society je osmé sólové studiové album velšského hudebníka a skladatele Johna Calea. Vydalo jej v roce 1982 hudební vydavatelství ZE Records (de facto jde o nástupnickou společnost Caleova vydavatelství SPY Records). Jeho producentem byl John Cale. Ten byl rovněž autorem většiny písní, na některých se podílel také dramatik Sam Shepard. Na albu se nachází celkem deset písní, přičemž na reedici vydané roku 1993 se nacházela jedna další. V různých písních jsou použity citace písní různých skladatelů, jako byli například Nikolaj Andrejevič Rimskij-Korsakov, Ludwig van Beethoven a Claude Debussy. Autorkou fotografie na obalu alba je Caleova bývalá manželka Betsey Johnsonová. Na album svým zpěvem přispěla i jeho tehdejší manželka Risé. Na desce se dále podíleli například kytaristé Chris Spedding a Allen Lanier. Jde o velmi osobní album, na kterém se hudebník vyrovnával se ztrátou svých přátel a štěstí. Cale v roce 2016 vydal nové verze většiny písní z alba na desce M:FANS.
5-

+0Komentář Navrhl/a: Marek Koudelka (diskuse) 15. 10. 2016, 13:03 (CEST)

2-Dobrý článek -
Black Acetate
John Cale při vystoupení v pražském Divadle Archa (2006)
Black Acetate je čtrnácté studiové album velšského hudebníka a skladatele Johna Calea z roku 2005. Bylo představeno dva roky po vydání předchozího alba HoboSapiens v říjnu 2005 vydavatelstvím EMI Records. Jde o jeho druhé a zároveň poslední studiové album vydané touto společností. Jde zároveň o jeho poslední řadovou desku do roku 2012, kdy vydal album Shifty Adventures in Nookie Wood. Hlavním producentem alba byl sám Cale; většinu písní s ním však produkoval Herb Graham, Jr., skladbu „Sold-Motel“ pak Mickey Petralia. Výkonným producentem byla Caleova manažerka Nita Scott, která tuto funkci zastávala i na řadě jeho dalších nahrávek. Album obsahuje celkem třináct písní. Někteří kritici album oceňovali, část však měla opačný názor. Jedním z problémů byla improvizovaně vzniklá píseň „Brotherman“. Album se umístilo v belgické vlámské hitparádě Ultratop nejlépe na 87. místě. Název Black Acetate dostalo podle starých acetátových desek.
5-

+0Komentář Navrhl/a: Marek Koudelka (diskuse) 15. 10. 2016, 13:03 (CEST)

2-Dobrý článek -
Paris 1919
John Cale při vystoupení v Angers (2011)
Paris 1919 je třetí sólové studiové album velšského hudebníka Johna Calea, vydané v březnu roku 1973 prostřednictvím hudebního vydavatelství Reprise Records. Spolu s albem The Academy in Peril, vydaným v předchozím roce, jde o jediné Caleovo album vydané touto společností; později přešel k vydavatelství Island Records. Celé album pojednává o tom, jak mu chyběla Evropa (pochází z Walesu, ale řadu let žil v USA). Texty písní jsou složité a obsahují řadu metafor. Album Paris 1919 bývá kritiky označováno za vůbec nejlepší Caleův sólový počin. Obsahuje celkem devět písní s celkovou stopáží třicet jedna a půl minuty. Producentem alba byl Chris Thomas, který později působil coby klávesista v Caleově doprovodné skupině. O hudební doprovod se na albu postarala skupina Little Feat a orchestr složený ze studentů Kalifornské univerzity v Los Angeles.
5-

+0Komentář Navrhl/a: Marek Koudelka (diskuse) 15. 10. 2016, 13:03 (CEST)

2-Dobrý článek -
Fear (album, John Cale)
John Cale při vystoupení v Tchaj-pej (2010)
Fear je čtvrté sólové studiové album velšského hudebníka Johna Calea, jež bylo vydáno v říjnu 1974 jako jeho první řadové album zveřejněné vydavatelstvím Island Records. Deska obsahuje devět autorských písní s celkovou stopáží čtyřiceti minut. Její nahrávání probíhalo ve studiích Sound Techniques a Olympic StudiosLondýně. Producentem byl Cale, který na ní rovněž zpíval a hrál na několik dalších nástrojů. Dále se na ní podíleli další hudebníci, již měli v té době smlouvu se společností Island Records, a sice Brian Eno či Phil Manzanera ze skupiny Roxy Music, dále Richard Thompson, Bryn Haworth a další. Ještě před vydáním tohoto alba odehrál John Cale společné vystoupení s Ayersem, Enem a Nico v londýnském sále Rainbow Theatre. Na něm také provedl dvě skladby z alba Fear, a to „Buffalo Ballet“ a „Gun“. Žádná z nich však později nevyšla na koncertním albu June 1, 1974 zaznamenaném při tomto koncertu.
5-

+0Komentář Navrhl/a: Marek Koudelka (diskuse) 15. 10. 2016, 13:04 (CEST)

2-Dobrý článek -
Vintage Violence
John Cale při vystoupení v pražském Divadle Archa (2006)
Vintage Violence je debutové sólové studiové album velšského hudebníka Johna Calea, vydané v březnu roku 1970 prostřednictvím hudebního vydavatelství Columbia Records. Původně album vyšlo na gramofonové desce, na kompaktním disku bylo poprvé představeno až koncem osmdesátých let. Spolu s albem Church of Anthrax, jež bylo vydáno v následujícím roce, jde o Caleovo jediné album publikované touto společností; později přešel k vydavatelství Reprise Records. Cale je spolu se svým tehdejším častým spolupracovníkem Lewisem Merensteinem producentem alba a pod deseti z jedenácti písní je podepsán také autorsky. O hudební doprovod se na albu postarala skupina Grinder's Switch vedená Garlandem Jeffreysem. Sám John Cale o nahrávání tohoto alba řekl, že první den naučil ostatní hudebníky písně a za následující dva dny je nahráli. Rovněž uvedl, že si na tomto albu chtěl vyzkoušet, zdali umí psát jednoduché písně.
5-

+0Komentář Navrhl/a: Marek Koudelka (diskuse) 15. 10. 2016, 13:04 (CEST)

2-Dobrý článek -
Chelsea Girl (album)
Nico při vystoupení na lampeterské univerzitě (1985)
Chelsea Girl je první sólové studiové album německé zpěvačky Nico, vydané v říjnu 1967 vydavatelstvím Verve Records. Jeho producentem byl Tom Wilson a o zvuk se staral Gerry Kellgren. Nico před a během nahrávání alba spolupracovala se skupinou The Velvet Underground, a tak se někteří členové této skupiny podíleli také na tomto albu. Na rozdíl od jejích pozdějších alb Nico není samostatnou autorkou žádné z deseti písní na albu. Některé pro ni napsali členové The Velvet Underground, jiné různí folkoví písničkáři, jako například Jackson Browne či Tim Hardin. Zpěvaččiným pozdějším albům se debut nepodobá ani stylově, neboť obsahuje folkové písně, zatímco další alba jsou mnohem experimentálnější. Sama zpěvačka později toto album označovala za své vůbec nejhorší, což dávala za vinu angažování fléten.
5-

+0Komentář Navrhl/a: Marek Koudelka (diskuse) 15. 10. 2016, 13:04 (CEST)


4-ostatní -
Rick Parfitt
Rick Parfitt při vystoupení v Örebru (2007)
Rick Parfitt (12. října 1948 Woking24. prosince 2016 Marbella) byl anglický rockový hudebník. Od roku 1967 působil ve skupině Status Quo na pozici rytmického kytaristy a občasného zpěváka. Se skupinou nahrál tři desítky studiových alb a po zakladateli Francisi Rossim byl nejdéle působícím členem kapely. Kvůli problémům s jeho zdravotním stavem bylo zrušeno několik koncertů kapely a později byl v době nemoci krátkodobě nahrazován jinými hudebníky. Roku 2016, poté, co prodělal čtvrtý infarkt myokardu, přestal se skupinou po devětačtyřiceti letech vystupovat trvale. Je autorem či spoluautorem řady písní kapely, včetně „Roll Over Lay Down“ (1975), „Again and Again“ (1978) a „Whatever You Want“ (1979). Roku 2010 byl Parfittovi, stejně jako Rossimu, udělen Řád britského impéria za služby v hudební a charitativní oblasti.
5-

+0Komentář Navrhl/a: Marek Koudelka (diskuse) 30. 10. 2016, 13:15 (CET)

2-Dobrý článek -
The End…
Nico při vystoupení v Lampeteru (1985)
The End… je čtvrté sólové studiové album německé zpěvačky Nico, vydané v listopadu 1974 vydavatelstvím Island Records. Na albu se opět, stejně jako v předchozích případech, podílel hudebník John Cale, který vedle různých nástrojů obstaral také jeho produkci. Vedle Calea a Nico se na albu podíleli ještě kytarista Phil Manzanera, hráč na syntezátory Brian Eno a dcery zvukového inženýra Johna Wooda, které zpívaly doprovodné vokály. Album obsahuje celkem osm písní, z toho šest autorských. Dále je zde zahrnuta nahrávka Německé hymny a coververze písně „The End“ od americké skupiny The Doors. Podle druhé jmenované písně album dostalo svůj název. Jde o zpěvaččino poslední album na dalších sedm let; následující, nazvané Drama of Exile, představila až v roce 1981.
5-

+0Komentář Navrhl/a: Marek Koudelka (diskuse) 15. 11. 2016, 11:10 (CET)

2-Dobrý článek -
Helen of Troy (album)
John Cale při vystoupení v pražském Divadle Archa (2006)
Helen of Troy je šesté sólové studiové album velšského hudebníka a skladatele Johna Calea. Jeho nahrávání probíhalo v londýnském studiu Sound Techniques předtím a poté, co Cale v New Yorku produkoval desku Horses americké zpěvačky Patti Smith. Album vyšlo v listopadu 1975 jako jeho poslední album vydané společností Island Records. Kromě devíti autorských písní obsahuje dvě coververze, jednu od skupiny The Modern Lovers a druhou od hudebníka Jimmyho Reeda. Stejně jako v případě předchozího alba s názvem Slow Dazzle, jež vyšlo osm měsíců před tímto, na něm Calea doprovází tři členové jeho doprovodné kapely: kytarista Chris Spedding, baskytarista Pat Donaldson a bubeník Timi Donald. Na album přispěli i další hudebníci, kteří však hrají pouze v některých písních. Patří mezi ně například Phil Collins ze skupiny Genesis nebo Brian Eno. Album původně vyšlo bez Caleovy autorizace, což nakonec znamenalo jeho odchod od vydavatelství Island Records.
5-

+0Komentář Navrhl/a: Marek Koudelka (diskuse) 21. 12. 2016, 17:26 (CET)





4-ostatní -
Filosofie umělé inteligence
Argument čínského pokoje říká, že pokud může počítač konverzovat čínsky jen dle daných instrukcí, nemůžeme jeho obvody považovat za skutečné myšlenky.
Filosofie umělé inteligence (UI) se snaží odpovědět na otázky jako:
  • Jaká je podstata inteligence? Může stroj plně nahradit uvažování lidské mysli?
  • Je podstata počítače a lidského mozku stejná? Jaké metody využívá lidský mozek k vytvoření vědomí (nebo alespoň jeho iluze)?
  • Může mít stroj mysl, duševní stavy a vědomí, podobné těm lidským? Může stroj cítit?
Tyto otázky ovšem pracují s velmi křehkými pojmy, prvním úkolem proto být koncepty "vědomí", "pocitů" a "inteligence" jasně pojmenovat. Největší posun v myšlení o umělé inteligenci přišel roku 1950, kdy Alan Turing redukoval problém inteligence ve své známé studii na jednoduchou schopnost vést konverzaci. Při pohledu na historické filosofie se dá říct, že podobně by řešení viděl i Descartes nebo Leibniz - bereme-li jako klíčovou složku lidské inteligence schopnost myslet, není ničím víc, než souborem interakcí s vnějším okolím - Turing tak stanovil svou zdvořilou úmluvu, podle které je inteligentní takový stroj, který při konverzaci nedokážeme odlišit od člověka. Proti Turingově modelu se postavil například fyzik Roger Penrose, který na základě Gödelových vět tvrdil, že na rozdíl od stroje může lidská mysl nakonec správně zjistit pravdu nebo nepravdu jakéhokoli dobře podloženého výroku jedině díky pochodům, které jsou natolik komplexní, že jsou mechanisticky neredukovatelné - tedy že se nikdy ke kompletnímu modelu mozku nemůžeme dostat. V duchu Huberta Dreyfuse je tak nucen připustit, že mozek je oproti stroji unikátní skutečně svou fyzikální strukturou. Z docela jiného proudu vede svou kritiku Turingovy úmluvy John Searle, který skrze svůj ''argument čínského pokoje'' říká, že i pokud bychom byli schopni lidské myšlení dokonale simulovat, nebudeme si moci být jistí, že vytváříme také srovnatelné duševní stavy a vědomí, tak jako bychom se mohli naučit odpovídat s nekonečnou zásobou čínské literatury logicky odpovídat na otázky v čínštině, třebaže bychom smyslu jediného slova nemuseli rozumět.
9-

+0Komentář Navrhl/a: Chlebashořčicí (diskuse) 24. 8. 2017, 12:30 (CEST)
-1Ne Osciluje mezi esejí a encyklopedickým článkem. Na to, jak je téma sporné a složité, postrádá velmi mnoho referencí.--Ioannes Pragensis (diskuse) 16. 3. 2019, 22:48 (CET)

4-ostatní -
Reprodukční bariéra
Rozmanitost květů na Zemi je výsledkem koevoluce s jejich opylovači, jež jsou často reprodukční bariérou.
Reprodukční bariéry jsou jakékoliv vlivy znemožňující křížení dvou rozdílných druhů, ať už jde o rozdíly ve fyziologii, chování nebo rozdílné volbě samic, případně neumožňují produkování plodných potomků. Vzhledem k tomu, že na základě reprodukčních bariér je definován druh, jsou reprodukční bariéry (zmírňováním genového toku) zodpovědny za vznik a udržování biologických skupin s rozdílnou charakteristikou, tedy za speciaci. Pokud je mezi dvěma druhy reprodukční bariéra, nacházejí se v reprodukční izolaci. Tendence druhů se reprodukčně izolovat je někdy také nazývána Wallaceův efekt. Reprodukční bariéry se začnou podepisovat na genofondu druhu buďto v momentě, kdy je pro něj výhodná pouze relativně "extrémní" strategie (sympatrická speciace), nebo pokud se kvůli migraci či geologické bariéře začnou přizpůsobovat jinému prostředí (alopatrická speciace). Jiným případem je obrana proti hybridizaci, kdy se druhy začnou adaptovat proti vzniku společných potomků s jiným druhem, protože takový potomek může být např. z důvodu exotického počtu chromozomu sterilní či proti inbreedingu (incestu). Druhy se mohou bránit rozdílnou dobou páření/kvetení, mechanicky nekomplementárními pohlavními orgány, opravnými mechanismy DNA v zygotě či rozdílnými namlůvními rituály.
9-

+0Komentář Navrhl/a: Chlebashořčicí (diskuse) 24. 8. 2017, 12:56 (CEST)
-1Ne Nadějné, ale článek jednak vyžaduje češtinářskou korekturu a jednak přepsat tak, aby to bylo srozumitelné i nebiologům (zejména vysvětlit v textu méně známé odborné pojmy důležité pro pochopení sdělení).--Ioannes Pragensis (diskuse) 16. 3. 2019, 22:53 (CET)





2-Dobrý článek 2020-24
Porcelain (píseň)
Moby (2009)
Porcelain“ je píseň amerického hudebníka Mobyho. Vydána byla 12. června 2000 jako šestý singl z jeho páté desky Play, která vyšla již 17. května předchozího roku. Melancholický text písně, jehož autorem a zpěvákem je sám Moby, popisuje rozchod na základě vlastních zkušeností s neznámou ženou. Jde o elektronickou píseň, která kromě Mobyho autorské hudby obsahuje také reverzně nasamplované smyčce, a výrazný prvek rovněž tvoří klavírní linka. Navzdory tomu, že Moby původně nad písní a její produkcí vyjádřil opovržení, byl nakonec přemluven k jejímu vydání na albu Play. Písni se dostalo dobrého přijetí od kritiků, kteří chválili její aranžmá a v rámci alba Play jí označili za vyčnívající. Následně vydaný singl se stal jedním z nejúspěšnějších z celé desky, v Britské singlové hitparádě se dostal na pátou příčku a umístil se také v hitparádách dalších zemí. Moby později povolil použití písně „Porcelain“, stejně jako zbytku alba Play, v různých formách médií (filmy, reklamy). K písni byly natočeny dva oficiální videoklipy, jeden režíroval Jonas Åkerlund, zatímco druhý Nick Brandt. Rovněž vzniklo několik oficiálních remixů písně, například od Roba Dougana a Torstena Stenzela.
5-

+0Komentář Navrhl/a: Marek Koudelka (diskuse) 2. 2. 2018, 12:50 (CET)









4-ostatní -
Anolis šedý
Samec ukazující lalok
Anolis šedý (Anolis sagrei), známý také jako anolis bahamský nebo anolis de la Sagra, je ještěrka původem Kuby a Baham. Byl široce introdukován na další místa, tím že byl prodáván jako domácí zvíře a nyní jej lze nalézt na Floridě, v Georgii, Texasu, Louisianě, Mississippi, Alabamě, Havaji a v Jižní Kalifornii.Byl také dovezen na další karibské ostrovy a na Tchaj-wan v Asii.Tento druh je vysoce invazní. V místech své introdukce dosahuje výjimečně vysokých populačních hustot, je schopen obsadit nová teritoria velmi rychle a konkurovat i konzumovat mnoho původních druhů ještěrek. Zavlečení anolise šedého do Spojených států na počátku sedmdesátých let 20. století změnilo chování a spustilo negativní vliv na populace původního anolise rudokrkého (Anolis carolinensis, známý také jako anolis zelený), kterého vytlačil do vrcholků stromů.

Anolis šedý patří do čeledi leguánovití (Iguanidae) a rodu Anolis. Tento druh zahrnuje následujících 6 poddruhů Druh popsal v roce 1837 francouzský zoolog profesor anatomie André Marie Constant Duméril a francouzský zoolog a herpetolog Gabriel Bibron Původně se Anolis šedý vyskytoval pouze na Kubě a na Bahamských ostrovech, ale nyní se nachází na Haiti a hlavně na Floridě, kde byl široce rozšířen. Anolis šedý je normálně světle hnědé barvy s tmavšími hnědými nebo černými značkami na zádech a několika světlými čarami na bocích. Podobně jako u jiných anolisů dokáže měnit barvu, v tomto případě tmavě hnědou do černé. Jeho lalok je zbarven od žluté do oranžovo-červené. Samci anolise šedého mohou dorůstat velikosti samců anolise rudokrkého, kolem 17,8–20,3 cm (7,0–8,0 in) délky, u některých jedinců až 22,9 cm (9,0 in). Velikost samice je také podobná velikosti anolise rudokrkého: 7,6–15 cm (3,0–5,9 in). Hlava samce anolise šedého je menší než u anolise rudokrkého. Ocas anolise šedého má také hřeben, který se táhne až za jeho hlavu, zatímco u anolise rudokrkého chybí. Anolis šedý se živí malými členovci, např. šváby, můrami, mravenci, kobylkami, cvrčky, moučnými červi, pavouky a larvami zavíječe voskového. Může se živit také jinými ještěrkami, jako scinky, anolisy rudokrkými, vajíčky ještěrek, svými vlastními svlečkami a odloučenými ocasy. Pokud jsou v blízkosti vody, živí se vodními členovci či malými rybami - téměř vším, co se vejde do jejich tlamy.

Anolis šedý svléká kůži po malých kusech, na rozdíl od některých jiných plazů, kteří svlékají kůži v jednom velkém kuse. Anolisové svlečenou kůži konzumují, aby si doplnili zásobu vápníku. V zajetí se může při nízké vlhkosti svlékaná kůže přilepit na anolise. Nesvlečená vrstva kůže se může hromadit kolem očí, znemožnit mu příjem potravy a může vést ke hladovění. Tomu lze zabránit udržováním vysoké vlhkosti.
9-

+0Komentář Navrhl/a: Adámoz (diskuse) 11. 9. 2018, 14:15 (CEST)
-1Ne Nedopracovaný nereprezantativní článek OJJ, Diskuse 29. 9. 2018, 17:41 (CEST)








2-Dobrý článek -
Centrální provincie (Zambie)
Obchod se smíšeným zbožím v Kabwe
Centrální provincie (anglicky Central Province) je jedna z deseti provinciíZambii. Hlavním městem provincie je Kabwe. Její rozloha je 94 394 km², což z ní činí třetí největší v celé Zambii. Provincie sousedí s osmi dalšími provinciemi a skládá se ze šesti distriktů. Největší část jejího území, 90 955,66 km², zaujímají lesy. Centrální provincii náleží 20,64 % orné půdy v Zambii a podílí se 23,85 % na celkové zemědělské produkci země s pšenicí jako hlavní plodinou. Jsou zde celkem čtyři národní parky, byť dva z nich sem zasahují jen částečně, a tři lovecké oblasti. Jedním z parků je Kafue, který je největším národním parkem Zambie a mimo Centrální provincii se dále rozkládá na území Jižní a Severozápadní provincie. Mezi další významné přírodní oblasti provincie se řadí národní parky Blue Lagoon, Kasanka, Jižní Luangwa, dále mokřady Bangweulu, bažiny Lukanga a údolí řek Lunsemfwa a Lukusashi. Dle údajů z roku 2010 žilo v Centrální provincii 1 307 111 obyvatel, což představovalo 10,05 % populace celé země. Míra gramotnosti byla 70,9 %, přičemž celostátní míra činila 70,2 %. Nejrozšířenějším jazykem v provincii byl bemba, kterým hovořilo 31,8 % obyvatel, a největší etnická skupina byl kmen Lala, k němuž se hlásilo 20,3 % obyvatel. Hlavními kulturními událostmi konanými v Centrální provincii jsou dva festivaly, a sice červencový „Ikubi Lya Loongo“ a srpnový „Ichibwela Mushi“.
9-

+0Komentář Navrhl/a: OJJ, Diskuse 20. 2. 2019, 16:01 (CET)
-1Ne Je potřeba článek i anotaci věcně a jazykově dotáhnout (anglické festivals nejsou české festivaly, ale slavnosti, atd.) a kromě toho je potřeba vytvořit odkazy na turistické zajímavosti provincie (národní parky a ty "festivaly") a doplnit jejich stručné popisy do článku, aby to celé vůbec bylo něčím šíře zajímavé. Administrativní jednotky samy o sobě moc zajímavé nejsou.--Ioannes Pragensis (diskuse) 17. 3. 2019, 09:32 (CET)



4-ostatní -
Realismus (literatura)
Lev Nikolajevič Tolstoj, ruský realistický spisovatel
Realismus je možné v kontextu literatury vztáhnout na umělecký směr, epochu, na literární program nebo také vůbec na šíře chápaný styl. V umělecké a literární kritice se termín realismus systematicky objevuje od poloviny 19. století, kdy jej jako označení svého jednoduše formulovaného a protiromanticky zaměřeného programu začali používat malíř Gustave Courbet a spisovatel a kritik Champfleury. Z Francie pojem rychle pronikl do dalších zemí, zejména do Německa a Anglie. V nejužším chápání ovšem může být jako realistická vnímána také pouze jediná generace evropských spisovatelů: Richard Daniel Lehan ji vymezuje léty 1848 a 1871, s tím, že pak je realismus vystřídán naturalismem. Ve Spojených státech podle něj realismus trvá od občanské války do přelomu století. V realismu jsou romantické ideály krásy a lásky nahrazovány hodnotou životní pravdy. Umělci se nezaměřují primárně na výjimečnost, zvláštnosti či bizarnost, jak tomu bylo v romantismu, místo toho si všímají na prvním místě typičnosti, tomu, co se má řada jevů společné. Realismus byl nicméně často chápán negativně, ať už pro údajnou obscénnost, ze které byl obviněn Gustave Flaubert po vydání Paní Bovaryové, nebo později, zejména v modernismu, když byl odsuzován jako styl „simplicistní, měšťácký a konvenční“. Výrazné podněty do zkoumání realismu vnesl francouzský strukturalista Roland Barthes, když upozornil na „pravděpodobno“, textovými strategiemi vyvolaný dojem, že text je pravdivý. V české literatuře byly rozšíření a teoretické reflexe realismu spojeny s rozvojem románu. Estetik Otakar Hostinský se pak v eseji „O realismu uměleckém“ (1890) pokusil o první zastřešující zhodnocení realismu; dalšími vlivnými teoretiky realismu byli v českém prostředí sémiotik Roman Jakobson a literární historik Zdeněk Nejedlý. Právě vinou Nejedlého ideologizujících textů se pro další generace teoretiků a umělců stal realismus „vyprázdněným pojmem“. Také zahraniční badatelé se však někdy domnívají, že realismus je jako pojem užíván tak široce, že ztratil význam, s výjimkou případů, kdy je využit jako protiklad k jinému směru, například expresionismu, surrealismu nebo naturalismu.
5-

+0Komentář Navrhl/a: RomanM82 (diskuse) 10. 3. 2019, 18:33 (CET)

3-Česko 2020-06
Babička (kniha)
Božena Němcová, autorka Babičky
Babička s podtitulem Obrazy venkovského života je nejznámější dílo české spisovatelky Boženy Němcové, která se narodila před 200 lety, 4. února 1820. Babičku napsala po smrti syna Hynka, kdy se musela potýkat s nemocemi, chudobou a policejním sledováním. Začala ji psát během pobytu v pražské Ječné ulici v domě č. p. 516 koncem roku 1853 a dokončila v létě 1854 ve Vyšehradské ulici č. p. 1378. Text vyšel v létě 1855 ve čtyřech sešitech. Postupem času se Babička stala jednou z nejúspěšnějších českých knih, dosáhla více než tři stovky českých vydání a byla přeložena do více než dvaceti cizích jazyků. Babička se vymyká jednoduchým žánrovým, směrovým a tematickým interpretacím. Žánrově bývá označována za idylu, novelu, povídkový obraz, soubor črt nebo za román. Někteří literární historikové ji přiřazují k romantismu, jiní k biedermeieru nebo realismu. Při psaní Babičky Němcovou nejsilněji ovlivnila Erbenova sbírka Kytice (1837–1853). Inspiračním zdrojem se pro ni stalo také dílo olomouckého univerzitního profesora a lékaře Františka Jana Mošnera Pěstounka (1851) a uvažuje se též o vlivu Adalberta Stiftera. Sama Němcová viděla hlavní zdroj ve vzpomínkách na mládí v Ratibořicích. Využila ovšem také svých pozdějších bohatých etnografických zkušeností a do Babičky umístila popisy zvyků z různých míst včetně Slovenska. Kniha má podobu idealizovaného vzpomínání na dětství v Ratibořickém údolí; popisuje lidové zvyky, vesnický způsob života a obyčejné i výjimečné události, přičemž jednotlivé epizody spojuje postava babičky, laskavé, moudré a zbožné ženy, které si váží všichni v okolí. V textu se nachází velké množství nářečních výrazů, úsloví a zastaralých slov, zároveň však obsahuje mnoho rysů mluveného jazyka, což ho oživuje a přibližuje i modernímu čtenáři.
1-

+0Komentář Navrhl/a: RomanM82 (diskuse) 10. 3. 2019, 18:48 (CET)
+1Ano Po vypořádání pahýlové sekce o překladech babičky to může být DČ, na hlavní stranu už teď stačí. --Ioannes Pragensis (diskuse) 14. 3. 2019, 21:53 (CET)



2-Dobrý článek -
Tučňák kroužkový
Tučňák kroužkový
Tučňák kroužkový (Pygoscelis adeliae) je středně velký zástupce čeledi tučňákovitých. Délka jeho těla zpravidla nepřesahuje 70 cm. Hmotnost je závislá na ročním období – pokud nehladoví, dosahuje váhy až 6 kg. Samec má totožné zbarvení jako samice, ale bývá vyšší. Celkové zbarvení je jednoduché, uniformně černo-bílé, specifickým znakem je bílé lemování ve tvaru kroužku kolem obou očí.

Živí se více než z 90 % krilem, ale loví i ryby, vzácněji hlavonožce. Jeho tělo je uzpůsobeno k potápění a plavání pod vodou. Tvar těla, připomínající torpédo, doslova kopíruje vlnu – začíná užším zobákem a hlavou, pokračuje silnějším zaobleným tělem a končí zúženým koncem těla a úzkým jednoduše řešeným ocasem. Dokáže se dostat do hloubky až 200 metrů a plavat rychlostí 20 km/h. Stejně jako tučňák císařský je i tento druh známý až 100 kilometrů dlouhými cestami, jež podniká v období rozmnožování, aby nalezl stabilní masivní ledovec, který letní teplotou neroztaje nebo jej nezničí bouře. Jiné kolonie naopak hnízdí na pevnině a mají moře podstatně blíže. Hnízdí během antarktického léta (říjen až únor) v několikatisícových až statisícových koloniích. Staví jednoduchá hnízda z oblázků. Samice snese obvykle dvě vejce, při sezení se střídá se samcem. Narozená mláďata vychovávají společně přibližně dva měsíce. Pár si je věrný po několik sezón.

Tučňák kroužkový patří mezi nejběžnější zástupce své čeledi, jeho populace není prozatím významně ohrožena. Mezinárodní svaz ochrany přírody klasifikuje tento druh jakožto málo dotčený. V roce 2017 byl počet jedinců odhadován na 12 až 16 milionů.
1-

+0Komentář Navrhl/a: Khamul1 (diskuse) 2. 5. 2019, 18:10 (CEST)
+1Ano --Bazi (diskuse) 1. 9. 2019, 11:28 (CEST)



2-Dobrý článek -
Thutmose I.
Pískovcová socha Thutmose I.
Thutmose I. (řecky Téthmósis) byl třetím staroegyptským faraonem 18. dynastie, který vládl přibližně v letech 15041492 př. n. l. Na trůn usedl po smrti svého předchůdce Amenhotepa I. Jeho původ je nejasný, s největší pravděpodobností však nebyl synem Amenhotepa I. a svůj nástup na trůn legitimizoval sňatkem s Amenhotepovou dcerou Ahmose, jež byla pravděpodobně dcerou Ahmose I. a sestrou Amenhotepa I. Během své vlády podnikl několik válečných tažení do Núbie a Levanty, díky čemuž rozšířil hranice Egyptské říše jako nikdo před ním. Stejně jako jeho předchůdci se Thutmose I. zabýval stavěním chrámů a monumentů. Nejvíce se však věnoval výstavbě v Amonově chrámu v Karnaku, kde na jeho stavby dohlížel architekt Ineni. Byl pravděpodobně prvním králem, který si postavil hrobku v údolí Králů, avšak tento primát může patřit i jeho předchůdci Amenhotepovi I. Byl pohřben v hrobce KV20 a později přesunut do hrobky KV38. Po vyloupení hrobky byly jeho ostatky za vlády 21. dynastie přemístěny do skrýše v Dér el-Bahrí. Nástupcem Thutmose I. se stal jeho syn Thutmose II., kterého po smrti na trůně vystřídala královna Hatšepsut, dcera Thutmose I.
5-

+0Komentář Navrhl/a: Khamul1 (diskuse) 4. 6. 2019, 17:22 (CEST)
+0Komentář Hodně červených odkazů v anotaci. Jazykově chudý text. --Bazi (diskuse) 17. 6. 2019, 12:31 (CEST)



2-Dobrý článek -
Ediakarská fauna
Rekonstrukce ediakarského moře
Ediakarská fauna je označení pro tajemné přisedlé organismy, které na Zemi žily v období ediakara, jež probíhalo před asi 635 až 542 miliony lety. Fosilie těchto organismů pocházejí z celého světa; zástupci fauny představují nejstarší známé mnohobuněčné organismy. Před 575 miliony lety, kdy se Zěmě vymanila z globálního zalednění, možná ediakarská fauna prodělala evoluční radiaci během takzvané avalonské exploze. Zanikla při rychlém rozvoji živých organismů známém jako kambrická exploze. Zřejmě poslední zástupci ediakarské fauny jsou vzácně objevováni ve vrstvách ze středního kambria starých 510 až 500 milionů let, avšak dřívější komunity zanikly na konci ediakary a zanechaly po sobě pouze otisky kdysi prosperujícího ekosystému. Zdá se, že kambrijské organismy plně nahradily organismy dominující během ediakary, stále však o tom probíhají debaty. Existuje několik hypotéz, proč ediakarská fauna z fosilních záznamů vymizela, včetně měnícího se prostředí, nástupů predátorů či konkurence jiných forem života. Jedna hypotéza tvrdí i to, že ediakarská fauna mohla dále prosperovat, pouze již okolní podmínky zabraňovaly její fosilizaci. Zařazení ediakarské fauny do fylogenetického stromu se ukázalo býti náročné. Není dokonce ani prokázáno, že se jednalo o živočichy. Mohlo jít také o lišejníky, řasy, protisty, houby, mikrobiální kolonie či hypotetický mezistupeň mezi rostlinami a živočichy; nebo i zaniklou samostatnou linii nepříbuznou jiným organismům. U některých ediakarských tvorů se mohla vyvinout bilaterální symetrie (dvoustranná souměrnost), i když to je sporné. Většina makroskopických ediakarských fosilií je stavbou těla odlišná od pozdějších živočišných forem: připomínají disky, trubky či baňky. Pokud ediakarská fauna nazanechala žádné potomky, její vývoj by mohl být považován za „neúspěšný experiment” v evoluci mnohobuněčného života.
5-

+0Komentář Navrhl/a: OJJ, Diskuse 26. 8. 2019, 09:41 (CEST)

2-Dobrý článek -
Jean-Baptiste Lully
Jean-Baptiste Lully, portrét od Pierre Mignarda
Jean-Baptiste Lully, rodným jménem Giovanni Battista Lulli, (28. listopadu 1632 Florencie22. března 1687 Paříž) byl francouzský hudební skladatel italského původu, který od roku 1662 zcela ovládal francouzskou hudební scénu. Patří k nejvýznamnějším francouzským skladatelům barokního období a je faktickým tvůrcem francouzské národní opery (je autorem první francouzské opery Cadmus et Hermione z roku 1673) a francouzského typu operní ouvertury. Patřil mezi několik málo důvěrných přátel krále Ludvíka XIV. I díky tomu se stal nejvlivnějším a nejúspěšnějším skladatelem v období jeho vlády ve Francii a ve francouzských dějinách vůbec.

Téměř tři staletí byl Lully znám spíše kvůli neobvyklým okolnostem své smrti. Při dirigování jedné ze zkoušek v roce 1687 se Lully prudce udeřil bodcem těžké barokní taktovky do palce pravé nohy, který se v důsledku nedostatečné hygieny zanítil. Protože Lully odmítal včasnou amputaci, která by byla nutná pro zastavení gangrény, zánět se rozšířil. Pozdní amputace nohy již nepomohla a Lully o dva měsíce později zemřel. Teprve nový zájem o barokní hudbu v posledních desetiletích 20. století vedl k hlubšímu poznání Lullyho děl.

Mezi Lullyho nejdůležitější díla patří ve spolupráci s Molièrem Měšťák šlechticem a Psyché, ve spolupráci s Quinaultem pak královská opera Atys, opera muzikantů Isis a mistrovské dílo Armida. Jeho kompoziční styl napodobovali soudobí hudební skladatelé po celé Evropě. Díky svému rozsáhlému dílu a hudebním invencím ovlivnil Lully i řadu pozdějších hudebních skladatelů (například G. F. Händela, J. S. Bacha, J.-P. Rameaua a další).
5-

+0Komentář Navrhl/a: OJJ, Diskuse 26. 8. 2019, 13:12 (CEST)

2-Dobrý článek -
Lešanský Buddha
Lešanský Buddha
Lešanský Buddha, známý též pod svým čínským názvem Ta-fo (Velký Buddha), je socha Buddhy, která se nachází poblíž města Le-šančínské provincii S’-čchuan. Buddha je vysoký asi 71 metrů, což z něj činí největší sochu sedícího Buddhy na světě. Socha byla vytesána do skalního masivu hory E-mej-šan za dynastie Tchang (618907). Organizátorem celé výstavby se stal mnich Chaj Tchung, který pro stavbu záměrně vybral soutok tří řek (Min-ťiang, Ta-tu-che a Čching-i-ťiang), aby Buddha chránil projíždějící lodě před nebezpečnými proudy, zároveň tím chtěl docílit většího šíření buddhismu mezi lidmi. Již při stavebních pracích bylo pomýšleno na ochranu Buddhy před erozí – měl tomu zabránit drenážní systém a dřevěný kryt. Účelem těchto opatření bylo omezit destruktivní vliv povětrnostních podmínek na sochu na minimum. Kryt byl však za dynastie Jüan (12711368) stržen a kanály odvodňovacího systému byly časem zaneseny. Socha začala erodovat a vytvářely se na ní trhliny, které byly postupně zaplněny květenou. Rozsáhlejší rekonstrukce na soše byly započaty až ve druhé polovině 20. století. Celá oblast je hojně navštěvována turisty, kteří se zde přepravují většinou loděmi z města Le-šan. Pro svou mimořádnou hodnotu byl Buddha v roce 1996 společně s horou E-mej-šan zařazen mezi památky světového dědictví UNESCO.
5-

+0Komentář Navrhl/a: OJJ, Diskuse 26. 8. 2019, 13:05 (CEST)

3-Česko -
Praga V3S
Praga V3S, vojenský valník
Praga V3S (vojenský třítunový speciální, hovorově vétřieska nebo vejtra) je třínápravový terénní nákladní automobil s pohonem všech kol (znak náprav 6×6). Vůz vznikl dle zadání a požadavků Československé armády na standardní střední terénní nákladní automobil. Vyznačuje se žebřinovým rámem, tuhými portálovými nápravami a vzduchem chlazeným motorem konstrukce Tatra. Praga V3S je nejdéle vyráběným československým nákladním automobilem a jedním z nejpočetnějších. První prototyp byl zhotoven roku 1952, v roce 1953 začala sériová výroba, která s přestávkami trvala až do roku 1990. Finální produkce probíhala nejprve ve vysočanském podniku Praga, následně se přesunula do letňanské Avie, dále do opravárenského závodu ve Vinoři a ke konci výroby do Bratislavských automobilových závodů. Během 80. let vstoupily do výroby modernizované verze M1 a M2. Celková produkce se odhaduje na přibližně 130 000 vozů. Praga V3S tvořila základ vozového parku poválečné Československé a následně české armády i slovenské armády, kde sloužila v desítkách modifikací, teprve v 1. desetiletí 21. století začala být nahrazována Tatrou 810. Velké množství vozů Praga V3S sloužilo a dosud slouží v civilní sféře. Z typu V3S byla odvozena civilní modifikace Praga S5T, lišící se především dvounápravovým podvozkem s jedinou poháněnou nápravou. Vozy Praga V3S byly také exportovány, především do tzv. socialistických států.
5-

+0Komentář Navrhl/a: RomanM82 (diskuse) 29. 8. 2019, 20:43 (CEST)

4-ostatní -
Chov zvířat
Intenzivní chov prasat ve vepříně
Chov zvířat (též živočišná výroba) je odvětví zemědělství zabývající se péčí o hospodářská zvířata, poskytující maso, vlákno, mléko, vejce nebo jiné produkty. Zahrnuje každodenní péči, šlechtění a odchov mláďat. Chov zvířat má dlouhou historii, počínaje neolitickou revolucí kdy došlo k jejich první domestikaci, zhruba 13 tisíc let před naším letopočtem, a předcházel začátku pěstování prvních plodin. Farmářský chov skotu, ovcí, koz a prasat existoval již před vznikem raných civilizací, jako byl starověký Egypt. Zásadní změny přinesla Kolumbovská výměna, která do Nového světa přivezla dobytek Starého světa, a poté britská zemědělská revoluce 18. století, kdy agronomové šlechtěním zlepšili plemena dobytka pro dosažení větších výnosů masa, mléka a vlny.

V některých částech světa se pro hospodářské účely využívá široká škála dalších druhů zvířat, například kůň, vodní buvol, lama, králík nebo morče. Rozšířená je také akvakultura ryb, měkkýšů a korýšů, dále chov včel nebo bource morušového. V několika zemích se pro lidskou spotřebu chová i hmyz. Moderní chov zvířat závisí na produkčních systémech adaptovaných na dostupné typy pozemků. Ve vyspělejších částech světa je samozásobitelské hospodaření nahrazováno intenzivním chovem, například velkokapacitními kravíny nebo drůbežárnami. Na méně úrodných půdách, například v horských oblastech, je chov zvířat často extenzivnější a ta se mohou pohybovat volně a sama si vyhledávat potravu.

Chov zvířat, zejména intenzivní, má značný dopad na životní prostředí. Využívá asi třetinu nezaledněného zemského povrchu, čímž způsobuje ztrátu řady biotopů a vytváří asi polovinu celosvětové produkce skleníkových plynů. Od 18. století je stále významnějším tématem životní pohoda (welfare) hospodářských zvířat. Reakcí na to je rozsáhlé uplatňování zákonů a nařízení, týkajících se zajištění přiměřených životních podmínek zvířat. V kultuře má chov zvířat často idylický ráz, zpravidla vykreslovaný v dětských knihách a písních, kde žijí šťastná zvířata v atraktivní krajině.
5-

+0Komentář Navrhl/a: RomanM82 (diskuse) 29. 8. 2019, 20:53 (CEST)

Dlouhodobě nevyhovující návrhy[editovat | editovat zdroj]