Přeskočit na obsah

Obecná teorie relativity

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Obecná teorie relativity
Einsteinovy rovnice gravitačního pole
  • Gμν+Λgμν=8πGc4Tμν
  • Základní pojmy
  • Jevy
  • Rovnice, formalismus
  • Řešení
  • Vědci
Dvoudimenzionální znázornění zakřivení prostoročasu. Přítomnost hmoty mění geometrii prostoročasu a tato (zakřivená) geometrie je chápána jako gravitace.
Zpomalená počítačová simulace binárního systému černých děr GW150914, jak ji vidí blízký pozorovatel, během posledních 0,33 s oběhu a sloučení. Hvězdné pole za černými dírami je silně zkreslené a zdá se, že se otáčí a pohybuje kvůli extrémnímu gravitačnímu čočkování, protože samotný prostoročas je zdeformován a tažen kolem rotujícími černými děrami.[1]

Obecná teorie relativity (zkratkou OTR) je fyzikální teorie gravitace publikovaná Albertem Einsteinem v roce 1915. V moderní fyzice představuje základní relativistický popis gravitace. Zobecňuje speciální teorii relativity a Newtonův gravitační zákon do jednotného popisu gravitace jako geometrické vlastnosti prostoročasu. Podle obecné teorie relativity je zakřivení prostoročasu určeno rozložením energie, hybnosti a hmoty nebo záření. Tato závislost je vyjádřena Einsteinovými rovnicemi gravitačního pole, soustavou parciálních diferenciálních rovnic druhého řádu.[2]

Některé předpovědi obecné teorie relativity se významně liší od předpovědí klasické fyziky, zejména v popisu plynutí času, geometrie prostoru, pohybu těles při volném pádu a šíření světla. Mezi projevy obecné relativity patří gravitační dilatace času, gravitační čočkování, gravitační rudý posuv a gravitační časové zpoždění. Dosavadní experimenty a astronomická pozorování jsou s předpověďmi obecné teorie relativity v souladu.[3] Existují i jiné relativistické teorie gravitace, obecná teorie relativity však představuje nejjednodušší teorii slučitelnou s dostupnými experimentálními daty.[4]

V obecné teorii relativity je gravitace popsána jako důsledek zakřivení prostoročasu, nikoli jako síla působící na dálku v Newtonově smyslu. Pohyb těles je určen geometrií prostoročasu vytvářenou rozložením hmoty a energie. Naproti tomu kvantová fyzika popisuje přírodní jevy pomocí základních interakcí mezi elementárními částicemi. Sjednocení obecné teorie relativity a kvantové fyziky do jednotného popisu gravitace je cílem teorií kvantové gravitace. Experimentální ověření kvantových gravitačních jevů je však vzhledem k mimořádně malé intenzitě gravitační interakce na mikroskopických škálách velmi obtížné.[5]

Einsteinova teorie má významné astrofyzikální a kosmologické důsledky. Jedním z jejích důsledků je existence černých děr, oblastí prostoročasu, z nichž v důsledku extrémně silné gravitace nemůže uniknout žádný signál, včetně světla. Černé díry mohou vznikat jako konečné stadium vývoje hmotných hvězd.[6]

Pozorování naznačují, že černé díry hrají klíčovou roli v řadě vysokoenergetických astrofyzikálních jevech. Mikrokvasary jsou spojovány s přítomností hvězdných černých děr, zatímco aktivní galaktická jádra a kvasary získávají energii akrecí hmoty na superhmotné černé díry.[7]

Dalším důsledkem obecné teorie relativity je gravitační čočkování, při němž zakřivení prostoročasu způsobuje ohyb světla a může vést ke vzniku více obrazů téhož vzdáleného objektu.[8] Teorie rovněž předpověděla existenci gravitačních vln, které byly v roce 2015 poprvé přímo detekovány observatořemi LIGO.[9][10]

Obecná teorie relativity tvoří také teoretický základ současných kosmologických modelů rozpínajícího se vesmíru.[11]

Obecná teorie relativity bývá některými fyziky označována za jednu z nejkrásnějších teorií moderní fyziky.[pozn. 1]

Albert Einstein objevil speciální i obecnou teorii relativity. Fotografie z roku 1921.

V návaznosti na speciální teorii relativity publikovanou v roce 1905 začal Albert Einstein pracovat na relativistické teorii gravitace. Významnou roli při jejím vzniku sehrál myšlenkový experiment s pozorovatelem ve volném pádu, který Einsteina v roce 1907 přivedl k formulaci principu ekvivalence.[12]

V listopadu 1915 představil Einstein Pruské akademii věd rovnice gravitačního pole, které tvoří základ obecné teorie relativity. Tyto rovnice popisují vztah mezi rozložením hmoty a energie a geometrií prostoročasu.[13]

Einsteinovy rovnice gravitačního pole jsou nelineární a jejich řešení je obecně obtížné. Při odvozování prvních fyzikálních důsledků teorie proto Einstein používal aproximační metody. Již v roce 1916 však astrofyzik Karl Schwarzschild nalezl první netriviální exaktní řešení Einsteinových rovnic, známé jako Schwarzschildova metrika. Toto řešení popisuje gravitační pole sféricky symetrického tělesa a stalo se základem pozdějšího teoretického popisu černých děr a gravitačního kolapsu.[14]

Ve stejném roce bylo Schwarzschildovo řešení zobecněno na elektricky nabité objekty, což vedlo ke vzniku Reissnerova–Nordströmova řešení, popisujícího elektricky nabité černé díry.[15]

V roce 1917 Einstein aplikoval obecnou teorii relativity na vesmír jako celek a položil základy relativistické kosmologie. V souladu s tehdejší představou statického vesmíru zavedl do svých rovnic kosmologickou konstantu, která umožňovala existenci statického kosmologického modelu.[16]

Pozorování Edwina Hubbla a dalších astronomů v roce 1929 ukázala, že se vesmír rozpíná. Tento výsledek byl v souladu s kosmologickými řešeními Einsteinových rovnic odvozenými Alexandrem Fridmanem v roce 1922. Georges Lemaître tato řešení využil při formulaci raných modelů velkého třesku, podle nichž se vesmír vyvinul z dřívějšího velmi horkého a hustého stavu.[17]

Podle pozdější vzpomínky George Gamowa označil Einstein zavedení kosmologické konstanty za „největší omyl svého života“.[18]

Během prvních desetiletí po svém vzniku zůstávala obecná teorie relativity mimo hlavní proud teoretické fyziky. Oproti Newtonově gravitační teorii byla v souladu se speciální teorií relativity a poskytovala vysvětlení některých pozorovaných jevů, které Newtonova teorie nedokázala uspokojivě popsat. Einstein již v roce 1915 ukázal, že jeho teorie vysvětluje anomálii ve stáčení perihelia Merkuru bez zavádění dodatečných parametrů.[19]

V roce 1919 expedice vedená Arthurem Eddingtonem během úplného zatmění Slunce ověřila předpověď obecné teorie relativity týkající se ohybu světla v gravitačním poli Slunce.[20] Výsledky měření přispěly k mezinárodnímu uznání Einsteinovy teorie.[21]

Významnější rozvoj obecné teorie relativity nastal v období přibližně mezi lety 1960 a 1975, které bývá označováno jako zlatý věk obecné teorie relativity.[22]

V tomto období došlo k významnému pokroku ve studiu černých děr, jejich fyzikálních vlastností a astrofyzikálních projevů. Současně byly kvasary identifikovány jako objekty související s existencí supermasivních černých děr.[23]

Rostoucí přesnost astronomických pozorování a experimentů ve Sluneční soustavě umožnila podrobnější testování předpovědí obecné teorie relativity. Rozvoj pozorovací kosmologie současně vytvořil podmínky pro experimentální ověřování relativistických kosmologických modelů.[24]

V průběhu let byla obecná teorie relativity řadou fyziků označena za jednu z nejvýznamnějších a esteticky nejpůsobivějších teorií moderní fyziky.[25][26][27]

Astrofyzik Subrahmanyan Chandrasekhar poukazoval na skutečnost, že teorie spojuje pojmy prostoru a času s hmotou a pohybem způsobem, který nemá v klasické fyzice obdoby. Zdůrazňoval také význam principu ekvivalence a geometrického popisu gravitace při vzniku Einsteinovy teorie.[28]

Mezi vlastnosti obecné teorie relativity bývá řazena její matematická jednoduchost, vysoký stupeň symetrie a jednotný geometrický popis gravitace, které vedly řadu fyziků k označení této teorie za jednu z nejkrásnějších teorií moderní fyziky.[29][30]

Základy teorie

[editovat | editovat zdroj]

Geometrické pojetí gravitace

[editovat | editovat zdroj]

Obecná teorie relativity navazuje na klasickou mechaniku, Newtonovu teorii gravitace a speciální teorii relativity. Geometrická interpretace pohybu těles a gravitačních jevů poskytuje heuristický rámec pro pochopení vzniku Einsteinovy teorie.[pozn. 2]

Základem klasické mechaniky je rozlišení mezi volným (setrvačným) pohybem tělesa a odchylkami od tohoto pohybu způsobenými působením vnějších sil. Podle druhého Newtonova pohybového zákona je síla působící na těleso rovna součinu jeho hmotnosti a zrychlení.[31]

Volný pohyb je úzce spojen s geometrií prostoru a času. Ve standardních inerciálních vztažných soustavách klasické mechaniky se tělesa bez působení vnějších sil pohybují po přímkách konstantní rychlostí. V moderní geometrické formulaci odpovídají jejich trajektorie geodetikám, tedy nejpřímějším možným drahám v daném časoprostoru.[32]

Pozorování volného pohybu těles lze naopak využít k určení geometrických vlastností prostoru a času, pokud jsou zohledněny ostatní působící síly, například elektromagnetismus nebo tření. Přítomnost gravitace však situaci komplikuje.

Podle Newtonova gravitačního zákona a experimentálních ověření provedených Lorándem Eötvösem a jeho následovníky (viz Eötvösův experiment) platí univerzálnost volného pádu, označovaná též jako slabý princip ekvivalence. Tato vlastnost souvisí s univerzální rovností setrvačné a pasivní gravitační hmotnosti. Trajektorie tělesa ve volném pádu závisí pouze na jeho poloze a počáteční rychlosti, nikoli na jeho hmotnosti, chemickém složení ani dalších materiálových vlastnostech.[33]

Tato vlastnost je ilustrována Einsteinovým myšlenkovým experimentem s výtahem. Pozorovatel v malé uzavřené místnosti nemůže na základě pohybu těles rozhodnout, zda se nachází v gravitačním poli, nebo v rovnoměrně zrychlující raketě, pokud je zrychlení rakety rovno místnímu gravitačnímu zrychlení.[34]

Vzhledem k univerzálnosti volného pádu neexistuje lokálně pozorovatelný rozdíl mezi inerciálním pohybem a pohybem ve volném pádu v gravitačním poli. To umožňuje zavést novou třídu privilegovaných pohybů, tvořenou právě tělesy ve volném pádu. Tyto pohyby současně určují geometrickou strukturu prostoru a času. V matematické formulaci lze volný pád popsat pomocí geodetik určité afinní konexe, která reprezentuje gravitační pole.

V této konstrukci zůstává prostor eukleidovský, avšak struktura prostoročasu jako celku je složitější. Lze ukázat, že paralelní přenos vektorů závisí na zvolené trajektorii. Jde o charakteristický projev zakřiveného prostoročasu.

Výsledná Newton-Cartanova teorie představuje geometrickou formulaci Newtonovy gravitace založenou výhradně na kovariantních pojmech, a je proto nezávislá na volbě souřadného systému.[pozn. 3]

V geometrické interpretaci gravitace jsou slapové síly projevem zakřivení prostoročasu. Relativní zrychlení blízkých těles ve volném pádu je určeno právě tímto zakřivením.[35]

Relativistické zobecnění gravitace

[editovat | editovat zdroj]
Světelný kužel určuje kauzální strukturu prostoročasu.

Přestože Newton–Cartanova formulace poskytuje geometrický popis gravitace, její základem zůstává klasická mechanika, která představuje limitní případ speciální teorie relativity pro malé rychlosti a nízké energie.[pozn. 4]

Při zanedbání gravitace jsou fyzikální zákony invariantní vůči lorentzovským transformacím, nikoli vůči Galileiho transformacím, které tvoří základ klasické mechaniky. Symetrie speciální teorie relativity je popsána Poincarého grupou, zahrnující translace, rotace a lorentzovské transformace.

Rozdíly mezi klasickou a relativistickou mechanikou se projevují zejména při rychlostech blížících se rychlosti světla a v oblastech s vysokými energiemi.[36]

S Lorentzovou symetrií souvisejí světelné kužely, které určují kauzální strukturu prostoročasu. Pro každou událost existuje množina událostí, jež mohou být příčinně spojeny signály šířícími se rychlostí nejvýše rovnou rychlosti světla, a množina událostí, které takto spojeny být nemohou. Toto rozdělení je nezávislé na volbě pozorovatele.[37]

Ve spojení se světočárami volně padajících částic určují světelné kužely konformní strukturu prostoročasu, tedy metriku až na lokální měřítkový faktor.[38]

Ve speciální teorii relativity gravitace nevystupuje. Při zahrnutí gravitace a za předpokladu univerzálnosti volného pádu však obecně neexistují globální inerciální vztažné soustavy. Místo nich lze zavést pouze lokální inerciální soustavy spojené s volně padajícími pozorovateli.

V geometrické interpretaci gravitace odpovídají inerciálním pohybům světočáry volně padajících částic. V přítomnosti gravitace již tyto světočáry netvoří navzájem rovnoběžný systém jako ve speciální teorii relativity a jejich vzájemné chování odráží zakřivení prostoročasu.[39]

Experimentální měření gravitačního rudého posuvu ukazují, že ve volně padajících soustavách se světlo šíří v souladu se zákony speciální teorie relativity.[40]

Toto pozorování je zobecněno v Einsteinově principu ekvivalence, podle něhož mají zákony speciální teorie relativity ve volně padajících nerotujících soustavách lokálně stejný tvar jako v nepřítomnosti gravitace.[41]

Stejná experimentální pozorování ukazují, že měření času a vzdáleností v gravitačním poli nelze obecně popsat pomocí Minkowského metriky speciální teorie relativity. To naznačuje, že geometrie prostoročasu musí být obecnější než ve speciální teorii relativity.

V dostatečně malých oblastech prostoročasu jsou však volně padající soustavy lokálně ekvivalentní inerciálním soustavám speciální teorie relativity. Prostoročas je proto popsán jako zakřivené zobecnění Minkowského prostoru.

Geometrie prostoročasu je určena metrickým tenzorem, který definuje měření časových intervalů, vzdáleností a úhlů. Místo Minkowského metriky se používá obecnější pseudo-Riemannovská metrika. Každé takové metrice přísluší jednoznačně určená Levi-Civitova konexe, která zajišťuje lokální platnost principu ekvivalence. Ve vhodně zvolených lokálních inerciálních souřadnicích má metrika Minkowského tvar a koeficienty konexe v daném bodě mizí.[42]

Einsteinovy rovnice

[editovat | editovat zdroj]
Podrobnější informace naleznete v článku Einsteinovy rovnice gravitačního pole.

Po zavedení geometrického popisu gravitace vyvstává otázka jejího zdroje. V obecné teorii relativity tuto roli hraje tenzor energie a hybnosti, který zahrnuje hustotu energie, hybnost, tlak i další formy hmoty a záření.[43]

Základním zákonem obecné teorie relativity jsou Einsteinovy rovnice gravitačního pole, které vyjadřují vztah mezi rozložením hmoty a energie a geometrií prostoročasu:

Gμν=8πGc4Tμν

kde Gμν je Einsteinův tenzor popisující zakřivení prostoročasu, Tμν je tenzor energie a hybnosti, G gravitační konstanta a c rychlost světla. Rovnice tak určují, jak hmota a energie ovlivňují geometrii prostoročasu a jak tato geometrie následně určuje pohyb těles a šíření světla.[44]

V limitě slabého gravitačního pole a malých rychlostí přecházejí Einsteinovy rovnice v Newtonovu teorii gravitace.[45]

V nepřítomnosti hmoty a záření se Einsteinovy rovnice redukují na tzv. vakuové rovnice, jejichž řešení popisují například prostoročas v okolí izolovaných černých děr.[46]

Alternativní teorie gravitace

[editovat | editovat zdroj]
Podrobnější informace naleznete v článku Alternativní teorie gravitace.

Vedle obecné teorie relativity byly navrženy i další relativistické teorie gravitace. Tyto modely obvykle zachovávají princip ekvivalence a geometrický popis gravitace, zavádějí však dodatečná pole nebo odlišnou geometrickou strukturu prostoročasu.[47]

Mezi nejznámější alternativní teorie patří Brans-Dickeova teorie, Einstein-Cartanova teorie, teleparalelní gravitace a různé varianty f(R) gravitace.[48]

Alternativní teorie gravitace jsou zkoumány zejména v souvislosti s problémy kvantové gravitace, temné hmoty, temné energie a kosmologie raného vesmíru. Dosavadní experimentální a astronomická pozorování jsou však ve vysoké míře v souladu s předpověďmi obecné teorie relativity, která zůstává standardním modelem gravitace.[49]

Fyzikální důsledky

[editovat | editovat zdroj]

Gravitační dilatace času a rudý posuv

[editovat | editovat zdroj]
Schematické znázornění gravitačního rudého posuvu světla unikajícího z gravitační studny.

Jedním z důsledků principu ekvivalence je skutečnost, že gravitace ovlivňuje plynutí času.[50] Hodiny umístěné v silnějším gravitačním poli běží pomaleji než hodiny nacházející se ve slabším gravitačním poli. Tento jev se označuje jako gravitační dilatace času.[51]

S gravitační dilatací času souvisí gravitační rudý posuv. Světlo šířící se z oblasti silnějšího gravitačního pole do oblasti slabšího gravitačního pole vykazuje pokles frekvence a prodloužení vlnové délky, zatímco při šíření opačným směrem dochází ke gravitačnímu modrému posuvu.[52]

Gravitační rudý posuv byl experimentálně potvrzen laboratorními měřeními i astronomickými pozorováními.[53] Gravitační dilatace času byla ověřena pomocí přesných atomových hodin a její vliv musí být zohledňován například při provozu systémů satelitní navigace.[54]

Pozorování binárních pulsarů a další moderní experimenty potvrdily tyto předpovědi i v silnějších gravitačních polích.[55]

Ohyb světla a Shapirův efekt

[editovat | editovat zdroj]
Podrobnější informace naleznete v článcích Gravitační čočka a Shapirův efekt.
Ohyb světla v gravitačním poli kompaktního tělesa.

Obecná teorie relativity předpovídá, že světlo se při průchodu zakřiveným prostoročasem nešíří po přímkách v eukleidovském smyslu. V blízkosti hmotných těles proto dochází k ohybu jeho dráhy.[56]

Tento jev byl poprvé experimentálně potvrzen při pozorování úplného zatmění Slunce v roce 1919 a později byl s vysokou přesností měřen pomocí rádiových zdrojů, kvasarů a metod velmi dlouhé základny (VLBI).[57]

Ohyb světla je základem jevů souhrnně označovaných jako gravitační čočkování, při nichž mohou vznikat vícenásobné obrazy vzdálených objektů, Einsteinovy prstence nebo gravitační oblouky.[58]

Se zakřivením světla úzce souvisí gravitační časové zpoždění (Shapirův efekt). Světelný nebo rádiový signál procházející gravitačním polem potřebuje k překonání dané vzdálenosti delší dobu než v případě nepřítomnosti gravitace.[59]

Shapirův efekt byl experimentálně potvrzen pomocí radarových měření ve sluneční soustavě, kosmických sond i pozorování binárních pulsarů.[60]

Gravitační vlny

[editovat | editovat zdroj]
Podrobnější informace naleznete v článku Gravitační vlny.
Prstenec testovacích částic deformovaných průchodem gravitační vlny (linearizované řešení, efekt je pro názornost výrazně zvětšen).

V roce 1916 Einstein na základě obecné teorie relativity předpověděl existenci gravitačních vln, tedy poruch geometrie prostoročasu, které se šíří rychlostí světla.[61][62]

Gravitační vlny vznikají při zrychleném pohybu hmotných těles, zejména v soustavách obsahujících neutronové hvězdy nebo černé díry. Při svém průchodu způsobují periodické změny vzdáleností mezi volně se pohybujícími tělesy.[63]

Nepřímé důkazy existence gravitačních vln byly získány studiem binárních pulsarů, jejichž oběžné dráhy se zkracují v souladu s předpověďmi obecné teorie relativity.[64]

Dne 11. února 2016 oznámila spolupráce LIGO první přímou detekci gravitačních vln ze zdroje GW150914 vzniklého splynutím dvojice černých děr.[65][10][9] Toto pozorování představovalo první přímé potvrzení existence gravitačních vln a současně otevřelo nový obor pozorovací astronomie označovaný jako gravitačně-vlnová astronomie.[66]

Pozorování gravitačních vln dnes poskytují důležitý zdroj informací o vlastnostech černých děr, neutronových hvězd a dalších extrémních astrofyzikálních objektech.[67]

Orbitální efekty

[editovat | editovat zdroj]

Obecná teorie relativity předpovídá řadu odchylek od Newtonovy teorie gravitace při pohybu těles v gravitačním poli. Tyto efekty byly pozorovány ve sluneční soustavě i u kompaktních objektů, například binárních pulsarů.

Precese apsid

[editovat | editovat zdroj]
Newtonovská (červená) a relativistická (modrá) oběžná dráha planety obíhající hvězdu

Jedním z nejznámějších důsledků obecné teorie relativity je stáčení apsid oběžných drah (u planet označované jako stáčení perihelia). Oběžná dráha proto není přesně uzavřenou elipsou, ale její hlavní osa se postupně otáčí.

První významný úspěch Einsteinovy teorie představovalo vysvětlení anomální části stáčení perihelia Merkuru, kterou nebylo možné uspokojivě vysvětlit Newtonovou teorií gravitace.[68] Relativistická precese byla následně potvrzena i u dalších planet a v binárních pulsarových systémech.[69]

Pokles oběžné dráhy

[editovat | editovat zdroj]
Pokles oběžné dráhy systému PSR B1913+16.

Soustavy obsahující kompaktní objekty, například neutronové hvězdy nebo černé díry, vyzařují energii ve formě gravitačních vln. Důsledkem je postupné zmenšování oběžné dráhy a zkracování oběžné doby.

První nepřímý důkaz existence gravitačních vln byl získán pozorováním binárního pulsaru PSR B1913+16 objeveného Russellem Hulsem a Josephem Taylorem. Naměřené zkracování oběžné doby odpovídá předpovědím obecné teorie relativity.[70]

Podobné výsledky byly později potvrzeny i u dalších binárních pulsarů, zejména u systému PSR J0737-3039.[71]

Geodetický efekt a stáčení prostoročasu

[editovat | editovat zdroj]
Podrobnější informace naleznete v článcích Geodetický efekt a Strhávání časoprostoru.

Geodetický efekt popisuje změnu orientace gyroskopu pohybujícího se zakřiveným prostoročasem. Jde o důsledek paralelního přenosu v zakřivené geometrii prostoročasu.[72]

Tento efekt byl experimentálně potvrzen pomocí laserového měření vzdálenosti Země a Měsíce a s vysokou přesností také družicovou misí Gravity Probe B.[73]

Rotující tělesa navíc částečně strhávají okolní prostoročas. Tento jev, označovaný jako Lensův–Thirringův efekt nebo strhávání časoprostoru, ovlivňuje pohyb těles i orientaci gyroskopů v okolí rotujícího zdroje gravitace. Nejvýrazněji se projevuje v blízkosti rotujících černých děr.[74]

Strhávání prostoročasu bylo testováno pomocí družic LAGEOS a dalších kosmických experimentů. Výsledky jsou v souladu s předpověďmi obecné teorie relativity.[75]

Astrofyzikální a kosmologické důsledky

[editovat | editovat zdroj]

Gravitační čočka

[editovat | editovat zdroj]
Podrobnější informace naleznete v článku Gravitační čočka.
Einsteinův kříž: čtyři obrazy stejného astronomického objektu vytvořené gravitačním čočkováním

Zakřivení světelných paprsků v gravitačním poli vede ke vzniku jevů označovaných jako gravitační čočkování. Nachází-li se mezi pozorovatelem a vzdáleným zdrojem světla dostatečně hmotný objekt, mohou být pozorovány deformované nebo vícenásobné obrazy téhož zdroje.[76]

V závislosti na vzájemné poloze pozorovatele, zdroje a čočkujícího tělesa mohou vzniknout dva nebo více obrazů, souvislý prstenec známý jako Einsteinův prstenec nebo částečné oblouky.[77]

První gravitační čočka byla objevena v roce 1979.[78] I v případech, kdy jednotlivé obrazy nelze rozlišit, lze přítomnost čočky odhalit například dočasným zesílením jasnosti vzdáleného zdroje. Takové jevy jsou označovány jako gravitační mikročočkování.[79]

Gravitační čočkování představuje významný nástroj moderní astrofyziky a kosmologie. Používá se ke studiu rozložení temné hmoty, k pozorování velmi vzdálených galaxií prostřednictvím přirozeného zesílení jejich obrazu, k určování hmotností galaktických kup a k nezávislému určování hodnoty Hubbleovy konstanty.[80]

Gravitačně-vlnová astronomie

[editovat | editovat zdroj]
Podrobnější informace naleznete v článku Gravitační astronomie.
Umělecká představa vesmírné observatoře LISA.

Přímá detekce gravitačních vln otevřela nový obor označovaný jako gravitačně-vlnová astronomie. Na rozdíl od tradiční astronomie, která využívá elektromagnetické záření, umožňuje studovat vesmír prostřednictvím poruch samotného prostoročasu.[81]

Gravitační vlny jsou dnes pozorovány především interferometrickými detektory, mezi něž patří observatoře LIGO, Virgo a KAGRA. Jejich prostřednictvím byly pozorovány desítky splynutí černých děr a neutronových hvězd.[10]

Další významnou metodou jsou časová pole pulsarů, využívající mimořádně stabilní signály milisekundových pulsarů k detekci gravitačních vln velmi nízkých frekvencí.[82] Pro pozorování gravitačních vln ve vesmíru je Evropskou kosmickou agenturou připravována mise LISA, která bude citlivá na nižší frekvence než pozemní detektory a umožní studium superhmotných černých děr i procesů probíhajících v raném vesmíru.[83]

Gravitačně-vlnová astronomie poskytuje nové informace o černých dírách, neutronových hvězdách, kolapsech supernov a dalších extrémních astrofyzikálních procesech. Současně představuje významný nástroj pro testování obecné teorie relativity v oblasti silných gravitačních polí.[84]

Černé díry a další kompaktní objekty

[editovat | editovat zdroj]
Podrobnější informace naleznete v článku Černá díra.
Simulace založená na rovnicích obecné teorie relativity: kolaps hvězdy vedoucí ke vzniku černé díry a emisi gravitačních vln

Vždy, když se poměr hmotnosti objektu k jeho poloměru stane dostatečně velkým, obecná teorie relativity předpovídá vznik černé díry, oblasti prostoročasu, ze které nemůže uniknout žádný signál včetně světla. V současných modelech hvězdného vývoje představují neutronové hvězdy a hvězdné černé díry konečná stadia vývoje hmotných hvězd.[85]

První snímek stínu supermasivní černé díry v galaxii M87 pořízený projektem Event Horizon Telescope v roce 2019.

Ve středech většiny velkých galaxií se nacházejí supermasivní černé díry o hmotnostech milionů až miliard Sluncí.[86] Pozorování pohybu hvězd v centru Mléčné dráhy i v dalších galaxiích poskytují silné důkazy o jejich existenci.[87]

Astrofyzikální význam kompaktních objektů spočívá zejména v jejich schopnosti účinně přeměňovat gravitační energii na elektromagnetické záření.[88] Akrece hmoty na hvězdné a supermasivní černé díry je považována za zdroj energie aktivních galaktických jader, kvasarů a mikrokvasarů.[89]

Černé díry patří také mezi nejvýznamnější zdroje gravitačních vln. Splynutí dvojic černých děr vytváří jedny z nejsilnějších gravitačních signálů detekovatelných na Zemi a umožňuje testovat obecnou teorii relativity v oblasti silných gravitačních polí.[90]

Další významné potvrzení obecné teorie relativity přineslo přímé pozorování stínu supermasivní černé díry v galaxii M87 projektem Event Horizon Telescope v roce 2019.[91]

Kosmologie

[editovat | editovat zdroj]
Modrá podkova vpravo od středu obrázku je obraz vzdálené galaxie zvětšený gravitačním působením bližší masivní červené galaxie. Obraz vzdálenější galaxie je deformován do tvaru téměř úplného kruhu.

Obecná teorie relativity tvoří teoretický základ moderní kosmologie. Einsteinovy rovnice gravitačního pole umožňují popsat vývoj vesmíru jako celku a poskytují matematický rámec pro současný standardní kosmologický model.[92]

Při předpokladu, že je vesmír ve velkých měřítkách přibližně homogenní a izotropní, vedou Einsteinovy rovnice k Fridmanovým–Lemaîtrovým–Robertsonovým–Walkerovým řešením, která popisují rozpínající se nebo smršťující se vesmír.[93]

Na těchto řešeních jsou založeny modely velkého třesku, které úspěšně vysvětlují pozorované rozpínání vesmíru, existenci reliktního záření, zastoupení lehkých prvků vzniklých při prvotní nukleosyntéze a vznik velkorozměrové struktury vesmíru.[94]

Současná kosmologická pozorování naznačují, že většina hmoty ve vesmíru je tvořena temnou hmotou a že rozpínání vesmíru se v současnosti zrychluje vlivem temné energie, často modelované pomocí kosmologické konstanty. Fyzikální podstata obou složek však zůstává neobjasněna.[95]

Významnou součástí současné kosmologie jsou také modely kosmické inflace, které předpokládají krátké období velmi rychlého rozpínání raného vesmíru. Přestože řada pozorování je s inflačními modely v souladu, jejich přesná fyzikální realizace zůstává předmětem výzkumu.[96]

Popis nejranějších fází vývoje vesmíru a okolí počáteční singularity pravděpodobně vyžaduje teorii kvantové gravitace, která by sjednotila obecnou teorii relativity s kvantovou teorií.[97]

Matematické vlastnosti teorie

[editovat | editovat zdroj]

Příčinná struktura a globální geometrie

[editovat | editovat zdroj]
Penroseův diagram nekonečného Minkowského prostoročasu

V obecné teorii relativity se žádná informace ani žádné hmotné těleso nemohou šířit rychleji než světlo. Příčinné vztahy mezi událostmi jsou proto určovány strukturou světelných kuželů a vlastnostmi nulových geodetik, po nichž se šíří světelné signály.[98]

Příčinnou strukturu prostoročasu lze znázornit pomocí Penroseových diagramů, které pomocí konformní transformace převádějí nekonečné oblasti prostoru a času do konečné oblasti při zachování kauzálních vztahů mezi událostmi.[99]

Studium globálních vlastností prostoročasu vedlo ke vzniku oboru označovaného jako globální geometrie prostoročasu. Namísto konkrétních řešení Einsteinových rovnic zkoumá obecné vlastnosti celých tříd prostoročasů, například existenci singularit, horizontů nebo kauzálních omezení. Důležitými nástroji jsou Raychaudhuriova rovnice, teorie geodetik a energetické podmínky kladené na hmotu a energii.[100]

Horizonty událostí

[editovat | editovat zdroj]
Podrobnější informace naleznete v článku Termodynamika černých děr.
Ergosféra rotující černé díry

Pomocí metod globální geometrie lze v některých prostoročasech definovat horizonty událostí, které oddělují oblasti kauzálně nedostupné vzdáleným pozorovatelům. Nejznámějším příkladem jsou černé díry, jejichž horizont událostí představuje hranici, za niž nemůže uniknout žádný signál ani světlo.[101]

Kolaps hvězdy vedoucí ke vzniku černé díry podle obecné teorie relativity

Studium exaktních řešení Einsteinových rovnic ukázalo, že stacionární černé díry jsou určeny pouze několika parametry, zejména hmotností, momentem hybnosti a elektrickým nábojem. Tento výsledek bývá označován jako teorém „černé díry nemají vlasy“.[102]

Významným výsledkem výzkumu černých děr je termodynamika černých děr, která odhalila hlubokou souvislost mezi gravitací, termodynamikou a kvantovou fyzikou. Plocha horizontu událostí je úměrná entropii černé díry a kvantové výpočty ukazují, že černé díry vyzařují tepelné záření známé jako Hawkingovo záření.[103]

Horizonty se nevyskytují pouze u černých děr. V kosmologii hrají důležitou roli kosmologické horizonty, které určují hranice pozorovatelného a kauzálně dosažitelného vesmíru.[104] Podobný koncept se objevuje také v popisu rovnoměrně zrychlených pozorovatelů v plochém prostoročasu, kde souvisí s Unruhovým jevem.[105]

Singularity

[editovat | editovat zdroj]
Podrobnější informace naleznete v článku Gravitační singularita.

V některých řešeních Einsteinových rovnic se objevují hranice prostoročasu označované jako singularity. Jsou charakterizovány geodetickou neúplností, tedy existencí světočar volně padajících částic nebo světelných paprsků, které nelze prodloužit za konečný vlastní čas nebo afinní parametr.[106]

Známými příklady jsou singularity uvnitř černých děr popsaných Schwarzschildovým nebo Kerrovým řešením a počáteční singularita standardních kosmologických modelů spojená s velkým třeskem.[107]

Dlouho nebylo jasné, zda jsou singularity pouze důsledkem idealizovaných symetrických modelů. Singulární teorémy Rogera Penrose a Stephena Hawkinga však ukázaly, že za poměrně obecných fyzikálních předpokladů vznikají singularity jako nevyhnutelný důsledek gravitačního kolapsu i kosmologické expanze.[108]

Přítomnost singularit je obecně považována za známku toho, že klasická obecná teorie relativity není úplnou teorií gravitace. Očekává se, že jejich úplný popis bude vyžadovat teorii kvantové gravitace.[109]

Hypotéza kosmické cenzury předpokládá, že singularity vznikající při gravitačním kolapsu jsou skryty za horizontem událostí a nemohou být přímo pozorovány vzdálenými pozorovateli. Přestože tato hypotéza dosud nebyla obecně dokázána, zůstává důležitou součástí současného výzkumu gravitační fyziky.[110]

Evoluční rovnice

[editovat | editovat zdroj]

Einsteinovy rovnice gravitačního pole lze formulovat jako počáteční úlohu, v níž je na základě zadaných počátečních podmínek určován další vývoj geometrie prostoročasu a rozložení hmoty.[111]

Pro tento účel se často používá rozklad prostoročasu na tři prostorové a jednu časovou dimenzi (tzv. rozklad 3 + 1), jehož nejznámější realizací je ADM formalismus.[112]

Formulace Einsteinových rovnic ve tvaru počáteční úlohy tvoří teoretický základ numerické relativity, která umožňuje počítačové simulace silně gravitačních systémů, například splynutí černých děr nebo neutronových hvězd.[113]

Hmotnost a energie v obecné teorii relativity

[editovat | editovat zdroj]

Na rozdíl od ostatních fyzikálních polí nelze v obecné teorii relativity obecně definovat lokální hustotu energie gravitačního pole. Gravitační pole sice přenáší energii a hybnost, například prostřednictvím gravitačních vln, avšak jejich energetický obsah nelze jednoznačně přiřadit jednotlivým bodům prostoročasu.[114]

Pro izolované gravitační systémy lze za určitých podmínek definovat celkovou hmotnost a energii. Mezi nejvýznamnější pojmy patří ADM hmotnost, Komarova hmotnost a Bondiho hmotnost, které se používají v různých typech prostoročasů.[115]

Otázka energie gravitačního pole a jejího vztahu ke geometrii prostoročasu zůstává aktivní oblastí výzkumu matematické relativity.[116]

Spekulativní důsledky

[editovat | editovat zdroj]

Cestování v čase

[editovat | editovat zdroj]

Kurt Gödel ukázal, že Einsteinovy rovnice připouštějí řešení obsahující uzavřené časupodobné křivky, po nichž by se objekt mohl vrátit do vlastní minulosti.[117] Takové trajektorie představují teoretickou možnost cestování v čase v rámci obecné teorie relativity.

Uzavřené časupodobné křivky se objevují také v některých dalších řešeních Einsteinových rovnic, například v modelech zahrnujících Tiplerův válec nebo průchozí červí díry.[118]

Všechny známé modely umožňující vznik uzavřených časupodobných křivek však vyžadují mimořádné fyzikální podmínky, například exotické formy hmoty porušující běžné energetické podmínky. Není proto známo, zda mohou v reálném vesmíru skutečně existovat.[119]

Stephen Hawking formuloval hypotézu ochrany chronologie, podle níž kvantové efekty zabraňují vzniku uzavřených časupodobných křivek a zachovávají kauzální strukturu prostoročasu.[120]

Vztah s kvantovou teorií

[editovat | editovat zdroj]

Obecná teorie relativity a kvantová teorie představují dva základní pilíře moderní fyziky. Zatímco obecná teorie relativity popisuje gravitaci a strukturu prostoročasu, kvantová teorie poskytuje rámec pro popis mikrosvěta a ostatních základních interakcí. Jejich úplné sjednocení dosud nebylo dosaženo.[121]

Kvantová teorie pole v zakřiveném prostoročasu

[editovat | editovat zdroj]

Kvantová teorie pole v zakřiveném prostoročasu kombinuje klasický geometrický popis prostoročasu podle obecné teorie relativity s kvantovým popisem polí. Tento přístup umožnil odvodit například Hawkingovo záření, podle něhož černé díry vyzařují tepelné záření a mohou postupně ztrácet hmotnost.[122]

Kvantová gravitace

[editovat | editovat zdroj]
Podrobnější informace naleznete v článku Kvantová gravitace.
Související informace naleznete také v článcích Teorie superstrun a Smyčková kvantová gravitace.

Předpokládá se, že v extrémních podmínkách, například v blízkosti gravitačních singularit nebo v nejranějších fázích vývoje vesmíru, je nutný kvantový popis samotného gravitačního pole. Snahy o vytvoření takové teorie vedly ke vzniku řady přístupů, mezi něž patří zejména teorie superstrun a smyčková kvantová gravitace. Dosud však neexistuje obecně přijímaná a experimentálně ověřená teorie kvantové gravitace.[123]

Experimentální ověření a otevřené otázky

[editovat | editovat zdroj]
Pozorování gravitačních vln ze zdroje GW150914 vzniklého splynutím dvou černých děr.

Obecná teorie relativity je současným standardním geometrickým popisem gravitace. Její předpovědi byly potvrzeny řadou experimentů a astronomických pozorování, včetně měření gravitačního rudého posuvu, stáčení perihelia Merkuru, gravitačního čočkování, gravitační časové dilatace a gravitačních vln.[124]

Přesto zůstává řada otevřených problémů. Dosud není známo, jak sjednotit obecnou teorii relativity s kvantovou teorií, ani jakým způsobem jsou řešeny gravitační singularity předpovídané klasickou teorií.[125]

Další významné otázky souvisejí s podstatou temné hmoty a temné energie, které podle současných kosmologických pozorování tvoří většinu hmotně-energetického obsahu vesmíru.[126]

Obecná teorie relativity tak i více než sto let po svém vzniku zůstává aktivní oblastí teoretického, numerického i experimentálního výzkumu.[127]

  1. ↑ Landau & Lifshitz 1975, p. 228: „… obecná teorie relativity … zavedl Einstein a představuje pravděpodobně nejkrásnější ze všech existujících fyzikálních teorií.“
  2. ↑ Následující výklad vychází z Ehlers 1973, sec. 1.
  3. ↑ Ehlers 1973, sec. 1.2; Havas 1964; Künzle 1972. Jednoduchý myšlenkový experiment byl poprvé popsán v Heckmann & Schücking 1959.
  4. ↑ Dobrými úvody do problematiky jsou Giulini 2005, Mermin 2005 a Rindler 1991; pro přehled experimentálních testů viz část IV v Special Relativity: Will It Survive the Next 101 Years?. Příprava vydání Jürgen Ehlers; Claus Lämmerzahl. [s.l.]: Springer, 2006. Dostupné online. ISBN 3-540-34522-1..
  1. ↑ GW150914: LIGO Detects Gravitational Waves [online]. [cit. 2016-04-18]. Dostupné online. (anglicky)
  2. ↑ Wald 1984
  3. ↑ Will 2006
  4. ↑ Will 2006
  5. ↑ Wald 1994
  6. ↑ Oppenheimer & Snyder 1939
  7. ↑ Narayan 2006; Robson 1996
  8. ↑ Ehlers, Falco & Schneider 1992
  9. 1 2 Gravitational Waves Detected 100 Years after Einstein's Prediction [online]. National Science Foundation [cit. 2016-02-11]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2020-06-19. (anglicky)
  10. 1 2 3 B. P. Abbott et al. Observation of Gravitational Waves from a Binary Black Hole Merger. Physical Review Letters. 2016, roč. 116, čís. 6, s. 061102. doi:10.1103/PhysRevLett.116.061102. PMID 26918975. Bibcode 2016PhRvL.116f1102A. arXiv 1602.03837. (anglicky)
  11. ↑ Peebles 1993; Rindler 2001
  12. ↑ Pais 1982, str. 9–15; Janssen 2005; Janssen et al. 2007; Bödeker 2005, s. 110ff
  13. ↑ Einstein 1915; Pais 1982, ch. 11–15
  14. ↑ Schwarzschild 1916a; Schwarzschild 1916b
  15. ↑ Reissner 1916; Nordström 1918
  16. ↑ Einstein 1917; Pais 1982, ch. 15e
  17. ↑ Hubble 1929; Singh 2004, ch. 2–4
  18. ↑ Gamow 1970
  19. ↑ Pais 1982, s. 253–254
  20. ↑ Kennefick 2005; Kennefick 2007
  21. ↑ Pais 1982, ch. 16
  22. ↑ THORNE, Kip. The future of theoretical physics and cosmology: celebrating Stephen Hawking's 60th birthday. [s.l.]: Cambridge University Press, 2003. Dostupné online. ISBN 0-521-82081-2. Kapitola Warping spacetime, s. 74.
  23. ↑ Israel 1987, ch. 7.8–7.10; Thorne 1994, ch. 3–9
  24. ↑ Overbye 1999
  25. ↑ Landau & Lifshitz 1975, p. 228
  26. ↑ Wald 1984, str. 3
  27. ↑ Rovelli 2015, pp. 1–6
  28. ↑ Chandrasekhar 1984, p. 6
  29. ↑ Wald 1984, str. 3
  30. ↑ Rovelli 2015, pp. 1–6
  31. ↑ Arnold 1989, ch. 1
  32. ↑ Ehlers 1973, s. 5f
  33. ↑ Will 1993, sec. 2.4; Will 2006, sec. 2
  34. ↑ Wheeler 1990, ch. 2
  35. ↑ Ehlers 1973, s. 10f
  36. ↑ Giulini 2006
  37. ↑ Rindler 1991, sec. 22; Synge 1972, ch. 1–2
  38. ↑ Ehlers 1973, sec. 2.3
  39. ↑ Ehlers 1973, sec. 1.4; Schutz 1985, sec. 5.1
  40. ↑ Ehlers 1973, s. 17ff; Mermin 2005, ch. 12
  41. ↑ Rindler 2001, sec. 1.13; Wheeler 1990, ch. 2; Norton 1985
  42. ↑ Ehlers 1973, sec. 1.4
  43. ↑ Weinberg 1972, sec. 2.8; Kenyon 1990, sec. 7.2
  44. ↑ Wald 1984, ch. 4; Misner, Thorne & Wheeler 1973, ch. 17
  45. ↑ Kenyon 1990, sec. 7.4; Weinberg 1972, sec. 8.1
  46. ↑ Wald 1984, ch. 6
  47. ↑ Weinberg 1972, ch. 7; Goenner 2004, sec. 7.2
  48. ↑ Brans & Dicke 1961; Trautman 2006
  49. ↑ Will 2006
  50. ↑ Einstein 1907; Rindler 2001, s. 24–26
  51. ↑ Misner, Thorne & Wheeler 1973, § 38.5; Rindler 2001, s. 24–26
  52. ↑ Ohanian & Ruffini 1994, s. 164–172
  53. ↑ Pound & Rebka 1959; Pound & Rebka 1960; Pound & Snider 1964
  54. ↑ Ashby 2002; Ashby 2003
  55. ↑ Stairs 2003; Kramer 2004
  56. ↑ Wald 1984, ch. 6; Rindler 2001, sec. 11.11
  57. ↑ Kennefick 2005; Shapiro et al. 2004
  58. ↑ Wambsganss 1998; Narayan & Bartelmann 1997
  59. ↑ Shapiro 1964; Weinberg 1972, ch. 8
  60. ↑ Bertotti, Iess & Tortora 2003; Stairs 2003
  61. ↑ Einstein, A. Näherungsweise Integration der Feldgleichungen der Gravitation. Sitzungsberichte der Königlich Preussischen Akademie der Wissenschaften Berlin. 1916, s. 688–696.
  62. ↑ Einstein, A. Über Gravitationswellen. Sitzungsberichte der Königlich Preussischen Akademie der Wissenschaften Berlin. 1918, s. 154–167.
  63. ↑ Schutz 1985, ch. 9; Misner, Thorne & Wheeler 1973, ch. 35
  64. ↑ Hulse & Taylor 1975; Taylor 1994; Kramer et al. 2006
  65. ↑ CASTELVECCHI, Davide; WITZE, Alexandra. Einstein's Gravitational Waves Found at Last. Nature News. 2016-02-11. Dostupné online [cit. 2016-02-11]. doi:10.1038/nature.2016.19361. (anglicky)
  66. ↑ Will 2006
  67. ↑ Schutz 2001
  68. ↑ Pais 1982, s. 253–254
  69. ↑ Will 1993, ch. 5; Will 2006, sec. 3.5; Kramer et al. 2006
  70. ↑ Hulse & Taylor 1975; Taylor 1994; Weisberg & Taylor 2003
  71. ↑ Kramer 2004
  72. ↑ Misner, Thorne & Wheeler 1973, §11.4; Penrose 2004, §14.5
  73. ↑ Nordtvedt 2003; Kahn 2007
  74. ↑ Townsend 1997, sec. 4.2.1; Ohanian & Ruffini 1994, s. 469–471
  75. ↑ Ciufolini & Pavlis 2004; Ciufolini, Pavlis & Peron 2006
  76. ↑ Ehlers, Falco & Schneider 1992; Wambsganss 1998
  77. ↑ Narayan & Bartelmann 1997, sec. 3
  78. ↑ Walsh, Carswell & Weymann 1979
  79. ↑ Roulet & Mollerach 1997
  80. ↑ Narayan & Bartelmann 1997, sec. 3.7; Wambsganss 1998
  81. ↑ Thorne 1995
  82. ↑ Hobbs 2010
  83. ↑ Danzmann & Rüdiger 2003
  84. ↑ Cutler & Thorne 2002
  85. ↑ Oppenheimer & Snyder 1939; Miller 2002
  86. ↑ Celotti, Miller & Sciama 1999, sec. 3
  87. ↑ Schödel et al. 2003
  88. ↑ Blandford 1987, sec. 8.2.4
  89. ↑ Carroll & Ostlie 1996, sec. 17.2; Robson 1996
  90. ↑ Barack & Cutler 2004
  91. ↑ Event Horizon Telescope Collaboration. First M87 Event Horizon Telescope Results. I. The Shadow of the Supermassive Black Hole. Astrophysical Journal Letters. 2019, roč. 875, čís. 1, s. L1. doi:10.3847/2041-8213/ab0ec7. arXiv 1906.11238.
  92. ↑ Wald 1984; Weinberg 1972
  93. ↑ Carroll 2001, ch. 2
  94. ↑ Bergström & Goobar 2003, ch. 9–11; Peebles et al. 1991
  95. ↑ Peacock 1999; Carroll 2001
  96. ↑ Linde 1990; Linde 2005
  97. ↑ Brandenberger 2007
  98. ↑ Wald 1984, sec. 8.1–8.3
  99. ↑ Frauendiener 2004; Wald 1984, sec. 11.1; Hawking & Ellis 1973, sec. 6.8–6.9
  100. ↑ Wald 1984, sec. 9.2–9.4; Hawking & Ellis 1973, ch. 6
  101. ↑ Hawking & Ellis 1973, s. 312–320; Wald 1984, sec. 12.2
  102. ↑ Heusler 1996, ch. 9–10; Beig & Chruściel 2006
  103. ↑ Bekenstein 1973; Bekenstein 1974; Hawking 1975; Wald 2001
  104. ↑ Narlikar 1993, sec. 4.4.4–4.4.5
  105. ↑ Unruh 1976; Rindler 2001, sec. 12.4; Wald 2001, ch. 3
  106. ↑ Hawking & Ellis 1973, sec. 8.1; Wald 1984, sec. 9.1
  107. ↑ Chandrasekhar 1983, ch. 3,6; Ellis & Van Elst 1999
  108. ↑ Penrose 1965; Hawking 1966; Hawking & Ellis 1973
  109. ↑ Wald 1984, sec. 11.2
  110. ↑ Penrose 1969; Wald 1984, s. 302–305
  111. ↑ Wald 1984, ch. 10
  112. ↑ Arnowitt, Deser & Misner 1962; Misner, Thorne & Wheeler 1973, §21.4–§21.7
  113. ↑ Lehner 2002; Wald 1984, ch. 10
  114. ↑ Misner, Thorne & Wheeler 1973, §20.4
  115. ↑ Arnowitt, Deser & Misner 1962; Komar 1959; Wald 1984, sec. 11.2
  116. ↑ Wald 1984, sec. 11.2
  117. ↑ Gödel 1949
  118. ↑ Morris & Thorne 1988; Visser 1996
  119. ↑ Hawking 1992; Wald 1984, sec. 12.4
  120. ↑ Hawking 1992
  121. ↑ Wald 1984; Penrose 2004
  122. ↑ Birrell & Davies 1984; Wald 1994; Hawking 1975
  123. ↑ Hamber 2009; Rovelli 2000
  124. ↑ Will 2006
  125. ↑ Wald 1984; Penrose 2004
  126. ↑ Peebles 1993
  127. ↑ Will 2006; Wald 1984

Použitá literatura

[editovat | editovat zdroj]
  • BERTSCHINGER, Edmund, 1998. Simulations of Structure Formation in the Universe. Annual Review of Astronomy and Astrophysics. Roč. 36, čís. 1, s. 599–654. doi:10.1146/annurev.astro.36.1.599. 
  • BIRRELL, N. D.; DAVIES, P. C., 1984. Quantum Fields in Curved Space. [s.l.]: Cambridge University Press. ISBN 0-521-27858-9. 
  • BLANCHET, L.; FAYE, G.; IYER, B. R.; SINHA, S., 2008. The Third Post-Newtonian Gravitational Wave Polarisations and Associated Spherical Harmonic Modes for Inspiralling Compact Binaries in Quasi-Circular Orbits. Classical and Quantum Gravity. Roč. 25, čís. 16, s. 165003. doi:10.1088/0264-9381/25/16/165003. arXiv 0802.1249. 
  • BLANCHET, Luc, 2006. Gravitational Radiation from Post-Newtonian Sources and Inspiralling Compact Binaries. Living Reviews in Relativity. Roč. 9. Dostupné online. doi:10.12942/lrr-2006-4. 
  • BLANDFORD, R. D., 1987. 300 Years of Gravitation. In: [s.l.]: Cambridge University Press. ISBN 0-521-37976-8. Kapitola Astrophysical Black Holes, s. 277–329.
  • BÖRNER, Gerhard, 1993. The Early Universe: Facts and Fiction. [s.l.]: Springer. Dostupné online. ISBN 0-387-56729-1. 
  • BRUHAT, Yvonne, 1962. Gravitation: An Introduction to Current Research. In: [s.l.]: Wiley. Kapitola The Cauchy Problem.
  • CARTER, Brandon, 1979. General Relativity: An Einstein Centenary Survey. In: [s.l.]: Cambridge University Press. ISBN 0-521-29928-4. S. 294–369.
  • CIUFOLINI, Ignazio; PAVLIS, Erricos C., 2004. A Confirmation of the General Relativistic Prediction of the Lense-Thirring Effect. Nature. Roč. 431, čís. 7011, s. 958–960. Dostupné online. doi:10.1038/nature03007. 
  • CIUFOLINI, Ignazio; PAVLIS, Erricos C.; PERON, Roberto, 2006. Determination of Frame-Dragging Using Earth Gravity Models from CHAMP and GRACE. New Astronomy. Roč. 11, čís. 8, s. 527–550. doi:10.1016/j.newast.2006.02.001. 
  • CUTLER, Curt; THORNE, Kip S., 2002. Proceedings of 16th International Conference on General Relativity and Gravitation (GR16). Příprava vydání Nigel Bishop, Sunil D. Maharaj. [s.l.]: World Scientific. ISBN 981-238-171-6. Bibcode 2002gr.qc.....4090C. arXiv gr-qc/0204090. Kapitola An Overview of Gravitational-Wave Sources, s. 4090. 
  • DONOGHUE, John F., 1995. Effective Theories: Proceedings of the Advanced School, Almunecar, Spain, 26 June–1 July 1995. In: Singapore: World Scientific. ISBN 981-02-2908-9.
  • EHLERS, Jürgen, 1973. Relativity, Astrophysics and Cosmology. In: [s.l.]: D. Reidel. ISBN 90-277-0369-8. S. 1–125.
  • EHLERS, Jürgen; FALCO, Emilio E.; SCHNEIDER, Peter, 1992. Gravitational Lenses. [s.l.]: Springer. ISBN 3-540-66506-4. 
  • EHLERS, Jürgen; RINDLER, Wolfgang, 1997. Local and Global Light Bending in Einstein's and Other Gravitational Theories. General Relativity and Gravitation. Roč. 29, čís. 4, s. 519–529. Dostupné online. doi:10.1023/A:1018843001842. 
  • CIUFOLINI, Ignazio; PAVLIS, Erricos C.; PERON, Roberto, 2006. Determination of Frame-Dragging Using Earth Gravity Models from CHAMP and GRACE. New Astronomy. Roč. 11, čís. 8, s. 527–550. doi:10.1016/j.newast.2006.02.001. 
  • DIRAC, Paul A. M., 1996. General Theory of Relativity. [s.l.]: Princeton University Press. ISBN 0-691-01146-X. 
  • EHLERS, Jürgen; RINDLER, Wolfgang, 1997. Local and Global Light Bending in Einstein's and Other Gravitational Theories. General Relativity and Gravitation. Roč. 29, čís. 4, s. 519–529. Dostupné online. doi:10.1023/A:1018843001842. 
  • EINSTEIN, Albert, 1915. Die Feldgleichungen der Gravitation. Sitzungsberichte der Preussischen Akademie der Wissenschaften zu Berlin. S. 844–847. Dostupné online. (německy) 
  • EINSTEIN, Albert, 1907. Über das Relativitätsprinzip und die aus demselben gezogenen Folgerungen. Jahrbuch der Radioaktivität und Elektronik. Roč. 4, s. 411–462. Dostupné online. (německy) 
  • EINSTEIN, Albert, 1917. Kosmologische Betrachtungen zur allgemeinen Relativitätstheorie. Sitzungsberichte der Preußischen Akademie der Wissenschaften. S. 142–152. Dostupné online. (německy) 
  • FRAUENDIENER, Jörg, 2004. Conformal Infinity. Living Reviews in Relativity. Roč. 7. doi:10.12942/lrr-2004-1. 
  • FRIEDRICH, Helmut, 2006. Is General Relativity "Essentially Understood"?. Annalen der Physik. Roč. 518, čís. 1–2, s. 84–108. doi:10.1002/andp.200510173. 
  • FUTAMASE, T.; ITOH, Y., 2007. The Post-Newtonian Approximation for Relativistic Compact Binaries. Living Reviews in Relativity. Roč. 10. doi:10.12942/lrr-2007-2. 
  • GEROCH, Robert, 1996. Partial Differential Equations of Physics [online]. 1996. Dostupné online. 
  • GIULINI, Domenico, 2006. Special Relativity: Will It Survive the Next 101 Years?. Příprava vydání Jürgen Ehlers; Claus Lämmerzahl. [s.l.]: Springer. Dostupné online. ISBN 3-540-34522-1. doi:10.1007/3-540-34523-X_4. arXiv:math-ph/0602018. Kapitola Algebraic and Geometric Structures in Special Relativity, s. 45–111. (anglicky) 
  • GIULINI, Domenico, 2007. Approaches to Fundamental Physics. Příprava vydání I. O. Stamatescu. [s.l.]: Springer. (Lecture Notes in Physics; sv. 721). ISBN 978-3-540-71115-5. doi:10.1007/978-3-540-71117-9_6. arXiv:gr-qc/0603087. Kapitola An Assessment of Current Paradigms in the Physics of Fundamental Interactions: Some Remarks on the Notions of General Covariance and Background Independence, s. 105–120. (anglicky) 
  • GIULINI, Domenico, 2007. An Assessment of Current Paradigms in the Physics of Fundamental Interactions: Some Remarks on the Notions of General Covariance and Background Independence. Lecture Notes in Physics. Roč. 721, s. 105–120. doi:10.1007/978-3-540-71117-9_6. 
  • GOROFF, Marc H.; SAGNOTTI, Augusto, 1985. Quantum Gravity at Two Loops. Physics Letters B. Roč. 160, čís. 1–3, s. 81–86. doi:10.1016/0370-2693(85)91470-4. 
  • GOURGOULHON, Eric. 3+1 Formalism and Bases of Numerical Relativity [online]. 2007. Dostupné online. (anglicky) 
  • GÖDEL, Kurt, 1949. An Example of a New Type of Cosmological Solution of Einstein's Field Equations of Gravitation. Reviews of Modern Physics. Roč. 21, čís. 3, s. 447–450. doi:10.1103/RevModPhys.21.447. 
  • HECKMANN, O. H. L.; SCHÜCKING, E., 1959. Encyclopedia of Physics. Příprava vydání S. Flügge. Svazek 53. [s.l.]: [s.n.]. Kapitola Newtonsche und Einsteinsche Kosmologie, s. 489–519. 
  • HOBBS, George, 2010. The international pulsar timing array project: using pulsars as a gravitational wave detector. Classical and Quantum Gravity. Roč. 27, čís. 8, s. 084013. doi:10.1088/0264-9381/27/8/084013. arXiv 0911.5206. (anglicky) 
  • HULSE, Russell A.; TAYLOR, Joseph H., 1975. Discovery of a Pulsar in a Binary System. Astrophysical Journal. Roč. 195, s. L51–L55. doi:10.1086/181708. 
  • ISHAM, Christopher J., 1994. Canonical Gravity: From Classical to Quantum. In: [s.l.]: Springer. ISBN 3-540-58339-4.
  • ISRAEL, Werner, 1987. 300 Years of Gravitation. In: [s.l.]: Cambridge University Press. ISBN 0-521-37976-8. S. 199–276.
  • JANSSEN, Michel, 2005. Of Pots and Holes: Einstein's Bumpy Road to General Relativity. Annalen der Physik. Roč. 14, čís. S1, s. 58–85. doi:10.1002/andp.200410130. 
  • KAHN, Bob, 2007. Was Einstein Right? Scientists Provide First Public Peek at Gravity Probe B Results [PDF]. Stanford University News Service, 14. 4. 2007. Dostupné online. (anglicky) 
  • KENNEFICK, Daniel, 2005. One Hundred Authors for Einstein. Příprava vydání Jürgen Renn. [s.l.]: Wiley-VCH. ISBN 3-527-40574-7. Kapitola Astronomers Test General Relativity: Light-bending and the Solar Redshift, s. 178–181. 
  • KENNEFICK, Daniel, 2007. Not Only Because of Theory: Dyson, Eddington and the Competing Myths of the 1919 Eclipse Expedition. Proceedings of the 7th Conference on the History of General Relativity, Tenerife, 2005. [s.l.]: [s.n.]. doi:10.1016/j.shpsa.2012.07.010. arXiv 0709.0685. 
  • KOMAR, Arthur, 1959. Covariant Conservation Laws in General Relativity. Physical Review. Roč. 113, čís. 3, s. 934–936. doi:10.1103/PhysRev.113.934. 
  • KUCHAŘ, Karel, 1973. Relativity, Astrophysics and Cosmology. In: [s.l.]: D. Reidel. ISBN 90-277-0369-8. S. 237–288.
  • LEHNER, Luis, 2001. Numerical Relativity: A Review. Classical and Quantum Gravity. Roč. 18, čís. 17, s. R25–R86. doi:10.1088/0264-9381/18/17/202. 
  • LOVELOCK, David, 1972. The Four-Dimensionality of Space and the Einstein Tensor. Journal of Mathematical Physics. Roč. 13, čís. 6, s. 874–876. doi:10.1063/1.1666069. 
  • MACCALLUM, M., 2006. A Century of Relativity Physics: ERE05, the XXVIII Spanish Relativity Meeting. In: [s.l.]: American Institute of Physics. doi:10.1063/1.2218172. S. 129.
  • MATHER, John C.; CHENG, E. S.; COTTINGHAM, D. A.; EPLEE, R. E., 1994. Measurement of the Cosmic Microwave Spectrum by the COBE FIRAS Instrument. Astrophysical Journal. Roč. 420, s. 439–444. Dostupné online. doi:10.1086/173574. 
  • MILLER, Cole, 2002. Stellar Structure and Evolution [online]. University of Maryland, 2002 [cit. 2007-07-25]. Dostupné online. 
  • MORRIS, Michael S.; THORNE, Kip S., 1988. Wormholes in Spacetime and Their Use for Interstellar Travel: A Tool for Teaching General Relativity. American Journal of Physics. Roč. 56, čís. 5, s. 395–412. doi:10.1119/1.15620. 
  • MØLLER, Christian, 1952. The Theory of Relativity. [s.l.]: Oxford University Press. Dostupné online. 
  • NORDSTRÖM, Gunnar, 1918. On the Energy of the Gravitational Field in Einstein's Theory. Verhandelingen der Koninklijke Nederlandse Akademie van Wetenschappen. Roč. 26, s. 1238–1245. (anglicky) 
  • NORDTVEDT, Kenneth, 2003. Lunar Laser Ranging—A Comprehensive Probe of Post-Newtonian Gravity [online]. 2003. Dostupné online. 
  • NORTON, John D., 1985. What Was Einstein's Principle of Equivalence?. Studies in History and Philosophy of Science. Roč. 16, čís. 3, s. 203–246. doi:10.1016/0039-3681(85)90002-0. 
  • OVERBYE, Dennis, 1999. Lonely Hearts of the Cosmos: The Story of the Scientific Quest for the Secret of the Universe. [s.l.]: Back Bay Books. Dostupné online. ISBN 0-316-64896-5. 
  • POISSON, Eric, 2004. The Motion of Point Particles in Curved Spacetime. Living Reviews in Relativity. Roč. 7. doi:10.12942/lrr-2004-6. 
  • REISSNER, Hans, 1916. Über die Eigengravitation des elektrischen Feldes nach der Einsteinschen Theorie. Annalen der Physik. Roč. 355, čís. 9, s. 106–120. doi:10.1002/andp.19163550905. 
  • JANSSEN, Michel; SAUER, Tilmann; NORTON, John D.; SCHEMMEL, Matthias, et al., 2007. The Genesis of General Relativity. Příprava vydání Jürgen Renn. Dordrecht: Springer. ISBN 1-4020-3999-9. 
  • BÖDEKER, Katja, et al., 2005. Albert Einstein—Chief Engineer of the Universe: Einstein's Life and Work in Context. Příprava vydání Jürgen Renn. Weinheim: Wiley-VCH. 255 s. ISBN 3-527-40571-2. (anglicky) 
  • ROBSON, Ian, 1996. Active Galactic Nuclei. [s.l.]: John Wiley & Sons. ISBN 0-471-95853-0. 
  • SCHUTZ, Bernard F., 2001. Encyclopedia of Astronomy and Astrophysics. Příprava vydání Paul Murdin. [s.l.]: Grove's Dictionaries. Dostupné online. ISBN 1-56159-268-4. Kapitola Gravitational Radiation. 
  • SCHUTZ, Bernard F., 1985. A First Course in General Relativity. [s.l.]: Cambridge University Press. ISBN 0-521-27703-5. 
  • SCHWARZSCHILD, Karl, 1916a. Über das Gravitationsfeld eines Massenpunktes nach der Einsteinschen Theorie. Sitzungsberichte der Königlich Preussischen Akademie der Wissenschaften. S. 189–196. 
  • SCHWARZSCHILD, Karl, 1916b. Über das Gravitationsfeld einer Kugel aus inkompressibler Flüssigkeit nach der Einsteinschen Theorie. Sitzungsberichte der Königlich Preussischen Akademie der Wissenschaften. S. 424–434. 
  • STEPHANI, H.; KRAMER, D.; MACCALLUM, M.; HOENSELAERS, C.; HERLT, E., 2003. Exact Solutions of Einstein's Field Equations. 2. vyd. [s.l.]: Cambridge University Press. ISBN 0-521-46136-7. 
  • SZABADOS, László B., 2004. Quasi-Local Energy-Momentum and Angular Momentum in GR. Living Reviews in Relativity. Roč. 7. doi:10.12942/lrr-2004-4. 
  • TAYLOR, Joseph H., 1994. Binary Pulsars and Relativistic Gravity. Reviews of Modern Physics. Roč. 66, čís. 3, s. 711–719. doi:10.1103/RevModPhys.66.711. 
  • THORNE, Kip S., 1972. Magic Without Magic. In: [s.l.]: W. H. Freeman. S. 231–258.
  • TOWNSEND, Paul K., 1997. Black Holes (Lecture Notes) [online]. 1997. Dostupné online. 
  • TRAUTMAN, Andrzej, 2006. Encyclopedia of Mathematical Physics. Příprava vydání J.-P. Françoise, G. L. Naber, S. T. Tsou. Svazek 2. [s.l.]: Elsevier. Bibcode 2006gr.qc.....6062T. arXiv gr-qc/0606062. Kapitola Einstein–Cartan Theory, s. 189–195. (anglicky) 
  • UNRUH, W. G., 1976. Notes on Black Hole Evaporation. Physical Review D. Roč. 14, čís. 4, s. 870–892. doi:10.1103/PhysRevD.14.870. 
  • VALTONEN, M. J.; LEHTO, H. J.; NILSSON, K.; HEIDT, J., 2008. A Massive Binary Black-Hole System in OJ 287 and a Test of General Relativity. Nature. Roč. 452, čís. 7189, s. 851–853. Dostupné online. doi:10.1038/nature06896. 
  • WEISBERG, Joel M.; TAYLOR, Joseph H., 2003. Proceedings of "Radio Pulsars", Chania, Crete, August 2002. Příprava vydání M. Bailes, D. J. Nice, S. E. Thorsett. [s.l.]: ASP Conference Series. Kapitola The Relativistic Binary Pulsar B1913+16. (anglicky) 
  • WHEELER, John A., 1990. A Journey into Gravity and Spacetime. San Francisco: W. H. Freeman. Dostupné online. ISBN 0-7167-6034-7. 
  • WILL, Clifford M., 1993. Theory and Experiment in Gravitational Physics. [s.l.]: Cambridge University Press. ISBN 0-521-43973-6. 
  • WILL, Clifford M., 2006. The Confrontation between General Relativity and Experiment. Living Reviews in Relativity. Roč. 9. doi:10.12942/lrr-2006-3. 

Populární literatura

[editovat | editovat zdroj]

Vysokoškolské učebnice pro začátečníky

[editovat | editovat zdroj]
  • CALLAHAN, James J. The Geometry of Spacetime: An Introduction to Special and General Relativity. New York: Springer, 2000. ISBN 0-387-98641-3. 
  • TAYLOR, Edwin F.; WHEELER, John Archibald. Exploring Black Holes: Introduction to General Relativity. [s.l.]: Addison-Wesley, 2000. Dostupné online. ISBN 0-201-38423-X. 

Pokročilé vysokoškolské učebnice

[editovat | editovat zdroj]
  • HARTLE, James B. Gravity: An Introduction to Einstein's General Relativity. San Francisco: Addison-Wesley, 2003. ISBN 0-8053-8662-9. 

Učebnice na úrovni absolventů

[editovat | editovat zdroj]

Související články

[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]