Reliktní záření

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Mapa reliktního záření naměřená sondou WMAP

Reliktní záření (kosmické mikrovlnné pozadí) je elektromagnetické záření, které přichází z vesmíru ze všech směrů a mohlo by být pozůstatkem z období nedlouho po velkém třesku. Dle tohoto kosmologického modelu byl v té době vesmír vyplněn hustým a horkým plazmatem, fotony se neustále srážely s volnými elektrony, a hmota a záření měly stejnou teplotu. Vesmír se ale ochlazoval a po dosažení teploty okolo 3000 kelvinů se volné elektrony spojily s jádry a vytvořily stabilní atomy vodíku a helia. Hmota se tak stala pro záření průhledná a záření se dále vyvíjelo nezávisle. Dnes je reliktní záření nejvýznamnějším zdrojem poznatků o mladém vesmíru a předmětem intenzivního výzkumu.

Roku 1941 změřil Andrew McKellar teplotu 2,3 K. Roku 1955 změřil Emile Le Roux teplotu 3 K. Roku 1957 Tigran Šmaonov radiové pozadí o teplotě 4 K. Za objev roku 1964 (publikovaný v roce 1965[1] spolu s interpretačním článkem)[2] byli v roce 1978 oceněni Nobelovou cenou za fyziku Arno Penzias a Robert Wilson. Jeho objevení bylo zastánci teorie velkého třesku (jako Robert Henry Dicke, James Peebles) interpretováno jako nejvýznamnější důkaz tohoto modelu. Je však známo, že Planckovo radiační spektrum je velmi obecným a universálním vyjádřením termodynamické rovnováhy mezi fotonovým plynem a látkou, a jednoznačná vazba mezi modelem velkého třesku a spektrem Planckova typu představuje dosud neprokázanou hypotézu.

Podle teorie standardního modelu vesmíru se 379 tisíc let po velkém třesku oddělilo záření od hmoty s počáteční teplotou okolo 3000 kelvinů a dnes mělo mít podle různých dřívějších odhadů (před objevením reliktního záření) teplotu 4 až 40 kelvinů. Například Ralph Alpher a Robert Herman takto předpověděli teplotu 5 K již v roce 1948. Nebo Arthur Eddington 3,18 K roku 1926.[3] Kdežto například George Gamow, zastánce teorie velkého třesku, původně roku 1952 předpovídal teplotu 50 K.

Změřená teplota se dnes pohybuje okolo 2,73 K a největší intenzitu má při vlnové délce 1,06 milimetru.

V kultuře[editovat | editovat zdroj]

Reliktní záření bylo součástí seriálu Stargate Universe, ve kterém toto záření měla najít a prozkoumat antická loď Destiny.

Související články[editovat | editovat zdroj]

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • A. A. Penzias a R. W. Wilson, „A Measurement of Excess Antenna Temperature at 4080 Mc/s,“ Astrophysical Journal 142 (1965), 419. Původní článek popisující reliktního záření.
  • R. H. Dicke, P. J. E. Peebles, P. G. Roll a D. T. Wilkinson, „Cosmic Black-Body Radiation,“ Astrophysical Journal 142 (1965), 414. Teoretické vysvětlení předchozího objevu, vyšlo ve stejném čísle Astrophysical Journal jako článek popisující objev.
  1. http://adsabs.harvard.edu/abs/1965ApJ...142..419P - A Measurement of Excess Antenna Temperature at 4080 Mc/s.
  2. http://adsabs.harvard.edu/abs/1965ApJ...142..414D - Cosmic Black-Body Radiation.
  3. http://archive.org/stream/TheInternalConstitutionOfTheStars/Eddington-TheInternalConstitutionOfTheStars#page/n379/mode/2up - Eddington's Temperature of Space