Robert Oppenheimer

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Robert Oppenheimer
Rodné jménoJulius Robert Oppenheimer
Narození22. dubna 1904
Manhattan
Úmrtí18. února 1967 (ve věku 62 let)
Princeton
Příčina úmrtírakovina jícnu
BydlištěPrinceton
New York
Göttingen
Berkeley
Los Alamos
Cambridge
Alma materHarvardova univerzita
Harvardova kolej
Univerzita v Cambridgi
Jesus College
Cavendishova laboratoř
Ethical Culture Fieldston School
Univerzita v Göttingenu
Povoláníteoretický fyzik, inženýr, jaderný fyzik, sběratel umění, vysokoškolský učitel a science administrator
ZaměstnavateléKalifornská univerzita v Berkeley
Projekt Manhattan
Kalifornský technologický institut
Univerzita v Cambridgi
Institut pro pokročilé studium
OceněníMessenger Lectures (1945)
medaile Za zásluhy (1946)
Richtmyer Memorial Lecture Award (1947)
Cena tří fyziků (1958)
rytíř Řádu čestné legie (1958)
… více na Wikidatech
ChoťKatherine Oppenheimer (1940–1967)
DětiPeter Oppenheimer
Toni Oppenheimer
PříbuzníFrank Oppenheimer (sourozenec)
Charles Oppenheimer (vnuk)
Funkceředitel (1943–1945)
ředitel (1947–1966)
PodpisRobert Oppenheimer – podpis
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

J. Robert Oppenheimer, někdy Julius Robert Oppenheimer nebo Jacob Robert Oppenheimer[pozn. 1] (22. dubna 190418. února 1967) byl americký teoretický fyzik, nejznámější svou účastí v projektu Manhattan, kde řídil vývoj první jaderné zbranětajné laboratořiLos AlamosNovém Mexiku.[1] Bývá označován jako „otec atomové bomby“. Byl starším bratrem dalšího fyzika Franka Oppenheimera.

Život[editovat | editovat zdroj]

Studia a začátek kariéry[editovat | editovat zdroj]

Jeho rodiče pocházeli z německého města Hanau, odkud v roce 1888 emigrovali do USA. Otec byl bohatý židovský importér textilu, matka absolvovala malířské vzdělání v Paříži a později vlastnila ateliérNew Yorku.[2] Robert Oppenheimer studoval na Harvardově univerzitě fyziku a chemii. Ovládal několik jazyků včetně latiny a řečtiny, psal poezii a zabýval se filosofií. Ve studiu pokračoval na univerzitě v Cambridge, kde ho zaujala především teorie molekul. Doktorskou práci psal na univerzitě v Göttingenu, kde v té době působilo mnoho známých vědců: Werner Heisenberg, Max Born, Wolfgang Pauli, Enrico Fermi, Eduard Teller.[2][3] Pod vedením Maxe Borna vytvořil několik vědeckých prací, z nichž vyniká zejména studie věnovaná kvantové teorii molekul. V té době měl na svém kontě již devět vědeckých prací publikovaných během necelých dvou let svého evropského pobytu. Z tohoto období je i jeho slavná práce o kvantové teorii molekul napsaná společně s Bornem, ve které je navržena dnes známá Bornova–Oppenheimerova aproximace.[4]

V r. 1928 se vrátil do USA a na Kalifornské univerzitě v Berkeley a Kalifornském technologickém institutuPasadeně se věnoval otázkám kvantové elektrodynamiky. Spolu s Miltonem Plessetem podal roku 1933 jako první správný popis mechanismu tvorby párů elektronpozitron vlivem gama paprsků (gama záření) a kvantitativně vysvětlil absorpci záření γ v těžkých prvcích. Pod vlivem školy Ernesta LawrenceBerkeley se věnoval i jaderné fyzice, kde v letech 1933–34 studoval deuteronové reakce. Později se jeho zájem obrátil na kosmické záření a teorii mezonových částic.[4]

Vykonával také pedagogickou praxi a na jeho přednášky se sjížděli studenti z celých Spojených států. Studenty díky svému enormnímu rozsahu vědomostí a schopnosti vědecké syntézy vedl k univerzálnímu pojetí fyziky. Roku 1938 byl jmenován řádným profesorem Kalifornské univerzity a o pět let později byl jako přední atomový fyzik zvolen za člena Akademie věd.[3]

V roce 1936 se seznámil s levicovou aktivistkou, členkou komunistické strany Jean Tatlockovou a stali se z nich blízcí přátelé. Pod jejím vlivem se začal zajímat o politické a hospodářské problémymezinárodní situaci. Když po smrti otce v roce 1937 zdědil značný majetek, podporoval finančně protifašistické organizace a levicový tisk, do kterého přispíval vlastními články. Rozešli se roku 1940, když se Oppenheimer zamiloval do bioložky Katherine Pueningové a oženil se s ní. [3] Narodily se jim dvě děti – syn Peter (* 1941) a dcera Katherine (* 1944).

Vývoj atomové bomby[editovat | editovat zdroj]

Robert Oppenheimer a Leslie Groves na místě jaderného testu Trinity, září 1945.

V roce 1941 byl Robert Oppenheimer jako přední jaderný fyzik zapojen do komise, která posuzovala možnosti použití jaderné energie pro vojenské účely. Z vlastní iniciativy přikročil k pokusům se štěpením uranu a dosažené výsledky vedly k rozhodnutí vytvořit výzkumné středisko pod jeho vedením. V roce 1942 byl zahájen tajný vojenský projekt Manhattan, jehož cílem bylo vyvinout atomovou bombu dříve než Němci. Oppenheimer byl pověřen vedením výzkumných prací, kterých se zúčastnilo mnoho předních amerických i evropských vědců, kteří uprchli před nacismem. Projevil se jako vynikající organizátor, pro úspěch projektu nepostradatelný. To mělo význam v létě 1943, kdy jeho schůzka s Jean Tatlockovou vzbudila podezření bezpečnostních orgánů. Svou loajalitu prokázal tím, že zveřejnil obsah rozhovoru se svým přítelem H. Chevalierem, který se ho ptal na možnost výměny vědeckých informací mezi USA a Sovětským svazem, což odmítl. Pro Chevaliera to znamenalo okamžitý zákaz činnosti. [3]

Po svržení atomových bomb na Hirošimu a Nagasaki se Oppenheimer jako jeden z hlavních představitelů projektu Manhattan stal známým po celých USA, jeho portrét se objevil na titulních stranách časopisů Life a Time. V letech 1947–1952 působil ve funkci prezidenta vědecké rady Komise pro atomovou energii (AEC). Stal se tak nejvlivnějším poradcem vlády a armády v jaderných otázkách. V roce 1946 byl v USA vyznamenán Medailí za zásluhy (Legion of merit), nejvyšším civilním vyznamenáním.[2] V roce 1948 byl zvolen prezidentem Americké fyzikální společnosti a byl členem řady dalších institucí.

Ničivé následky výbuchů jaderných bomb přiměly Oppenheimera k odchodu z funkce ředitele výzkumného střediska v Los Alamos (říjen 1945).[3]

Poválečné období[editovat | editovat zdroj]

Lawrence, Seaborg a Oppenheimer v Berkeley, asi 1946.

Po skončení 2. světové války Oppenheimer nesouhlasil s dalším vývojem bomb a nechtěl pokračovat ve vojenském jaderném výzkumu. Odmítl se podílet na výzkumu vodíkové bomby. Byl přesvědčen o nutnosti mezinárodní spolupráce a kontroly v oblasti využití jaderné energie, což v období studené války neodpovídalo vládní politice. V letech 1949 až 1954 byl v éře mccarthismu obviněn z prokomunistického smýšlení, špionáže pro Sovětský svaz a několikrát vyslýchán vyšetřovací komisí vládního Výboru pro atomovou energii. Bylo mu odebráno bezpečnostní prověření a nemohl dále pracovat na projektech jaderného výzkumu.[2][3] Působil jako pedagog v Ústavu pro pokročilá studia v Princetonu, který se pod jeho vedením stal významným centrem teoretické a jaderné fyziky. Procestoval Evropu, kde se mu dostalo mnoha ocenění (mj. Čestná legie ve Francii roku 1958, zvolení zahraničním členem Královské společnosti v Anglii). V USA se Robert Oppenheimer dočkal politické rehabilitace až od prezidenta J. F. Kennedyho, když mu byla roku 1963 udělena cena Enrica Fermiho.

Životní zkušenosti získané v období práce na atomové bombě přiměly Oppenheimera k úvahám o úloze vědce v moderní společnosti a etických důsledcích vědeckého výzkumu. Zabýval se morálními problémy, které před vědce staví jejich objevy a mírou odpovědnosti za jejich možné zneužití.

Zemřel roku 1967 ve věku 62 let na rakovinu hrtanu, byl náruživý kuřák. Po kremaci rozptýlila jeho žena popel po mořské hladině u Saint John na Panenských ostrovech, kde rád trávil chvíle odpočinku se svou rodinou.

Náboženský život[editovat | editovat zdroj]

Oppenheimer byl židovského původu, avšak již jeho otec se velmi angažoval ve Společnosti pro etickou kulturu Felixe Adlera; v představenstvu Společnosti zasedal i jeho otec a mladý Oppenheimer chodil do její školy. Nicméně nebyl v životě spokojen se "sekulárním náboženstvím", a proto jeho vlastní duchovní hledání směřovalo k indickým duchovním tradicím.[5]
Roku 1933, když učil na Berkleyově univerzitě v San Franciscu, se Oppenheimer setkal s Arthurem W. Ryderem (1877–1938), profesorem sanskrtu, který Oppenheimera starověký indický jazyk naučil. Ze všech sanskrtských textů zaujala Oppenheimera nejvíce Bhagavadgíta a nazval ji „nejkrásnější filosofickou písní, která kdy byla napsána v jakémkoli jazyce“.[5]
Stále s sebou nosil výtisk Bhagavadgíty, jak dosvědčují i svědectví jeho přátel. Citoval ji i při pokusném odpálení jaderné bomby.[5]

Odkaz v kultuře[editovat | editovat zdroj]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Poznámky[editovat | editovat zdroj]

  1. Dodnes není zcela jasné, co přesně znamená iniciála J. v jeho jméně.

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku J. Robert Oppenheimer na anglické Wikipedii.

  1. Robert Jungk: Jasnější než tisíc sluncí, Mladá Fronta, 1965
  2. a b c d VOKÁČ, Petr. Hitlerova bomba nad Hirošimou. 1. vyd. Velké Přílepy: Nakladatelství Olympia, 2017. ISBN 978-80-7376-462-3. S. 44. 
  3. a b c d e f CODR, Milan; RŮŽEK, Jiří. Přemožitelé času sv. 5. 1. vyd. Praha: Mezinárodní organizace novinářů, 1988. Kapitola Jacob Robert Oppenheimer, s. 69–73. 
  4. a b Robert Oppenheimer | Eduportál Techmania. edu.techmania.cz [online]. [cit. 2019-05-23]. Dostupné online. 
  5. a b c Dharma Roberta Oppenheimera : Náboženský infoservis, 16. 10. 2023
  6. Oppenheimer [online]. ČSFD (Česko-Slovenská filmová databáze) [cit. 2023-07-24]. Dostupné online. 
  7. Oppenheimer [online]. IMDb (Internet Movie Database) [cit. 2023-07-24]. Dostupné online. 
  8. Reviews: 'Robert Oppenheimer' by Ray Monk and 'An Atomic Love Story' by Shirley Streshinsky and Patricia Klaus [online]. November 10, 2013 [cit. 2023-07-23]. Dostupné online. (anglicky) 
  9. The National Book Critics Circle Awards: 2005 [online]. Dostupné online. (anglicky) 
  10. KIFER, Andy. Behind 'Oppenheimer,' a Prizewinning Biography 25 Years in the Making [online]. July 10, 2023 [cit. 2023-07-12]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne July 11, 2023. (anglicky) 
  11. The Pol Roger Duff Cooper Prize 1956–2016 [online]. [cit. 2023-07-23]. Dostupné online. (anglicky) 

Literatura[editovat | editovat zdroj]

VYKOUPIL, Libor. Ecce homo: z rozhlasových fejetonů. Brno: Julius Zirkus, 2004. 312 s. ISBN 80-903377-0-8. 

JUNGK, Robert. Jasnější než tisíc sluncí: Osudy atomových vědců. Překlad Dušan Pokorný. 1. vyd. Praha: Mladá fronta, 1963. 315 s. (Kolumbus; sv. 17).  Existuje též druhé vydání z roku 1965 (Praha: Mladá fronta, 1965. edice Máj, sv. 65). Dokumentární kniha o osudech atomových vědců (německý originál vyšel 1956).

FEYNMAN, Richard Phillips; LEIGHTON, Ralph. To snad nemyslíte vážně!: dobrodružství zvídavé povahy jak je zažil Richard P. Feynman, jehož vyprávění zaznamenal Ralph Leighton. Příprava vydání KLÍMA, Jan; překlad KLÍMA, Jan. 1. vyd. Praha: Mladá fronta, 1989. 315 s. (Máj; sv. 541). ISBN 80-204-0023-0.  Existují ještě další česká vydání. Poučné a současně poutavé vzpomínky nejen na Los Alamos.

PUTÍK, Jaroslav. Svědomí: případ profesora Oppenheimera. 1. vyd. Praha: Mladá fronta, 1959. 160 s. (Otázky dneška; sv. 56).  Existuje též druhé a třetí vydání (Praha: Mladá fronta, 1960 a 1963) a bylo dvakrát vydáno též jako audiodisk (Praha: Knihovna a tiskárna pro nevidomé K. E. Macana, 1990 a 2011). Románová fikce poplatná době vzniku, ale vycházející z výpovědí samotného Oppenheimera a vybraných svědků (Edward Teller, Lewis Lichtenstein Strauss: U.S. Atomic Energy Commission, Borish Pash: bezpečnostní důstojník v Los Alamos), které byly zaznamenaný v dokumentech Security Council of the Atomic Energy Commission.

BIRD, Kai; SHERWIN, Martin J. American Prometheus: the triumph and tragedy of J. Robert Oppenheimer. 1. vyd. New York: Alfred A. Knopf, 2005. xiii + 719 s. ISBN 0-375-41202-6. (angličtina)  Existuje též vydání z roku 2006 (New York: Vintage Books) a další vydání z roku 2009 (London: Atlantic Books). Všechna tato vydání jsou k dispozici ve vybraných českých knihovnách. Kniha byla předlohou pro životopisné filmové drama Oppenheimer režiséra Christophera Nolana z roku 2023 a získala řadu literárních ocenění.

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]