Robert Oppenheimer

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Robert Oppenheimer
JROppenheimer-LosAlamos.jpg
Narození22. dubna 1904
Manhattan
Úmrtí18. února 1967 (ve věku 62 let)
Princeton
Příčina úmrtírakovina hrtanu
BydlištěPrinceton
Berkeley
Los Alamos
New York
Alma materKristova kolej
Ethical Culture Fieldston School
Jesus College
Harvardova kolej
Univerzita v Göttingenu
Harvardova univerzita
Cavendishova laboratoř
Univerzita v Cambridgi
Povoláníteoretický fyzik, inženýr, jaderný fyzik, sběratel umění a vysokoškolský učitel
ZaměstnavateléKalifornská univerzita v Berkeley
Projekt Manhattan
Kalifornský technologický institut
Univerzita v Cambridgi
Institut pro pokročilé studium
OceněníMessenger Lectures (1945)
medaile Za zásluhy (1946)
Richtmyer Memorial Award (1947)
Cena tří fyziků (1958)
rytíř Řádu čestné legie (1958)
… více na Wikidatech
ChoťKatherine Oppenheimer
PříbuzníFrank Oppenheimer (sourozenec)
PodpisRobert Oppenheimer – podpis
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

J. Robert Oppenheimer, někdy Julius Robert Oppenheimer nebo Jacob Robert Oppenheimer[1], (22. dubna 1904 – 18. února 1967) byl americký teoretický fyzik, nejznámější svou účastí v projektu Manhattan, kde řídil vývoj první jaderné zbraně v tajné laboratoři v Los Alamos v Novém Mexiku.[2] Bývá označován jako „otec atomové bomby“. Byl starším bratrem dalšího fyzika Franka Oppenheimera.

Život[editovat | editovat zdroj]

Studia a začátek kariéry[editovat | editovat zdroj]

Jeho rodiče pocházeli z německého města Hanau, odkud v roce 1888 emigrovali do USA. Otec byl bohatý židovský importér textilu, matka absolvovala malířské vzdělání v Paříži a později vlastnila ateliér v New Yorku.[3] Robert Oppenheimer studoval na Harvardově univerzitě fyziku a chemii. Ovládal několik jazyků včetně latiny a řečtiny, psal poezii a zabýval se filosofií. Ve studiu pokračoval na univerzitě v Cambridge, kde ho zaujala především teorie molekul. Doktorskou práci psal na univerzitě v Göttingenu, kde v té době působilo mnoho známých vědců: Werner Heisenberg, Max Born, Wolfgang Pauli, Enrico Fermi, Eduard Teller.[3][4] Pod vedením Maxe Borna vytvořil několik vědeckých prací, z nichž vyniká zejména studie věnovaná kvantové teorii molekul. V té době měl na svém kontě již devět vědeckých prací publikovaných během necelých dvou let svého evropského pobytu. Z tohoto období je i jeho slavná práce o kvantové teorii molekul napsaná společně s Bornem, ve které je navržena dnes známá Bornova–Oppenheimerova aproximace.[5]

V r. 1928 se vrátil do USA a na Kalifornské univerzitě v Berkeley a Kalifornském technologickém institutu v Pasadeně se věnoval otázkám kvantové elektrodynamiky. Spolu s Miltonem Plessetem podal roku 1933 jako první správný popis mechanismu tvorby párů elektron–pozitron vlivem gama paprsků (gama záření) a kvantitativně vysvětlil absorpci záření γ v těžkých prvcích. Pod vlivem školy Ernesta Lawrence v Berkeley se věnoval i jaderné fyzice, kde v letech 1933-34 studoval deuteronové reakce. Později se jeho zájem obrátil na kosmické záření a teorii mezonových částic.[5]

Vykonával také pedagogickou praxi a na jeho přednášky se sjížděli studenti z celých Spojených států. Studenty díky svému enormnímu rozsahu vědomostí a schopnosti vědecké syntézy vedl k univerzálnímu pojetí fyziky. Roku 1938 byl jmenován řádným profesorem Kalifornské univerzity a a o pět let později byl jako přední atomový fyzik zvolen za člena Akademie věd.[4]

V roce 1936 se seznámil s levicovou aktivistkou, členkou komunistické strany Jean Tatlockovou a stali se z nich blízcí přátelé. Pod jejím vlivem se začal zajímat o politické a hospodářské problémy i mezinárodní situaci. Když po smrti otce v roce 1937 zdědil značný majetek, podporoval finančně protifašistické organizace a levicový tisk, do kterého přispíval vlastními články. Rozešli se roku 1940, když se Oppenheimer zamiloval do bioložky Katherine Pueningové a oženil se s ní. [4] Narodily se jim dvě děti – syn Peter (* 1941) a dcera Katherine (* 1944).

Vývoj atomové bomby[editovat | editovat zdroj]

Robert Oppenheimer a Leslie Groves na místě jaderného testu Trinity, září 1945.

V roce 1941 byl Robert Oppenheimer jako přední jaderný fyzik zapojen do komise, která posuzovala možnosti použití jaderné energie pro vojenské účely. Z vlastní iniciativy přikročil k pokusům se štěpením uranu a dosažené výsledky vedly k rozhodnutí vytvořit výzkumné středisko pod jeho vedením. V roce 1942 byl zahájen tajný vojenský projekt Manhattan, jehož cílem bylo vyvinout atomovou bombu dříve než Němci. Oppenheimer byl pověřen vedením výzkumných prací, kterých se zúčastnilo mnoho předních amerických i evropských vědců, kteří uprchli před nacismem. Projevil se jako vynikající organizátor, pro úspěch projektu nepostradatelný. To mělo význam v létě 1943, kdy jeho schůzka s Jean Tatlockovou vzbudila podezření bezpečnostních orgánů. Svou loajalitu prokázal tím, že zveřejnil obsah rozhovoru se svým přítelem H. Chevalierem, který se ho ptal na možnost výměny vědeckých informací mezi USA a Sovětským svazem, což odmítl. Pro Chevaliera to znamenalo okamžitý zákaz činnosti. [4]

Po svržení atomových bomb na Hirošimu a Nagasaki se Oppenheimer jako jeden z hlavních představitelů projektu Manhattan stal známým po celých USA, jeho portrét se objevil na titulních stranách časopisů Life a Time. V letech 1947–1952 působil ve funkci prezidenta vědecké rady Komise pro atomovou energii (AEC), a stal se tak nejvlivnějším poradcem vlády a armády v jaderných otázkách. V roce 1946 byl v USA vyznamenán Medailí za zásluhy (Legion of merit), nejvyšším civilním vyznamenáním.[3] V roce 1948 byl zvolen prezidentem Americké fyzikální společnosti a byl členem řady dalších institucí.

Ničivé následky výbuchů jaderných bomb přiměly Oppenheimera k odchodu z funkce ředitele výzkumného střediska v Los Alamos (říjen 1945).[4]

Poválečné období[editovat | editovat zdroj]

Lawrence, Seaborg a Oppenheimer v Berkeley, asi 1946.

Po skončení 2. světové války Oppenheimer nesouhlasil s dalším vývojem bomb a nechtěl pokračovat ve vojenském jaderném výzkumu. Odmítl se podílet na výzkumu vodíkové bomby. Byl přesvědčen o nutnosti mezinárodní spolupráce a kontroly v oblasti využití jaderné energie, což v období studené války neodpovídalo vládní politice. V letech 1949 až 1954 byl v éře mccarthismu obviněn z prokomunistického smýšlení, špionáže pro Sovětský svaz a několikrát vyslýchán vyšetřovací komisí vládního Výboru pro atomovou energii. Bylo mu odebráno bezpečnostní prověření a nemohl dále pracovat na projektech jaderného výzkumu.[3][4] Působil jako pedagog v Ústavu pro pokročilá studia v Princetonu, který se pod jeho vedením stal významným centrem teoretické a jaderné fyziky. Procestoval Evropu, kde se mu dostalo mnoha ocenění (mj. Čestná legie ve Francii roku 1958, zvolení zahraničním členem Královské společnosti v Anglii). V USA se Robert Oppenheimer dočkal politické rehabilitace až od prezidenta J. F. Kennedyho, když mu byla v roku 1963 udělena cena Enrica Fermiho.

Životní zkušenosti získané v období práce na atomové bombě přiměly Oppenheimera k úvahám o úloze vědce v moderní společnosti a etických důsledcích vědeckého výzkumu. Zabýval se morálními problémy, které před vědce staví jejich objevy a mírou odpovědnosti za jejich možné zneužití.

Zemřel roku 1967 ve věku 62 let na rakovinu hrtanu, byl náruživý kuřák. Po kremaci rozptýlila jeho žena popel po mořské hladině u Saint John na Panenských ostrovech, kde trávíval chvíle odpočinku se svou rodinou.

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku J. Robert Oppenheimer na anglické Wikipedii.

  1. ↑ Dodnes není zcela jasné co přesně znamená iniciála J. v jeho jméně en:Robert Oppenheimer#On Oppenheimer's first initial
  2. ↑ Robert Jungk: Jasnější než tisíc sluncí, Mladá Fronta, 1965
  3. ↑ a b c d VOKÁČ, Petr. Hitlerova bomba nad Hirošimou. 1. vyd. Velké Přílepy: Nakladatelství Olympia, 2017. ISBN 978-80-7376-462-3. S. 44. 
  4. ↑ a b c d e f CODR, Milan; RŮŽEK, Jiří. Přemožitelé času sv. 5. 1. vyd. Praha: Mezinárodní organizace novinářů, 1988. Kapitola Jacob Robert Oppenheimer, s. 69–73. 
  5. ↑ a b Robert Oppenheimer | Eduportál Techmania. edu.techmania.cz [online]. [cit. 2019-05-23]. Dostupné online. 

Literatura[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Robert_Oppenheimer&oldid=22034192“